Mahuleno komentáře u knih

Ebena mám rád. Dobře se čte, i v této knížečce jsou vtipné postřehy, komentáře k celkem běžným životním situacím. Vyhovovaly mi krátké kapitolky. Nápad s možným vytržením listů docela vtipný, ale nebylo třeba něco trhat. Možná někdo čeká jakési hlubokomyslné úvahy a životní poučení. To tady není a není to zřejmě ani účelem a posláním této knížečky. Ale je to lehké čtení a rozhodně přispívá k dobré náladě.

27 12.11.2020

Odedávna moje stálice. Jako sám E.M.R. - Kniha o kamarádství v tom ryzím slova smyslu. Německo po první světové válce. Tři kamarádi a Pat... Tři kamarádi a Karel - strašidlo silnic... Skvostný náhodný "závod" Karla s buickem hned na prvních stránkách knihy, samozřejmě vítězný, ač to tak zpočátku vůbec nevypadá. Protože - cituji: "Kdo také mohl tušit, že v tomto směšném výtvoru bije velké srdce závodního motoru." Tato příhoda vrcholí seznámením s Pat, která se později stává osudovou láskou Robbyho. Ač do přátelství mužů vstupuje žena, zůstává jejich vztah neovlivněn. Potvrzuje to, při recidivě nemoci Pat a jejím pobytu v tuberkulózním sanatoriu, znovu úžasný projev kamarádství, když Köster (už po tragické a nešťastné smrti Lenze) prodává milovaného Karla, aby měli peníze na léčbu Pat. Marně, v závěru knihy Pat umírá.
Pro mne jeden z nejlepších, pokud ne vůbec nejlepší, románů E.M.R. Skvěle napsané situace, někdy komické, někdy trochu dramatické a to jak se tři kamarádi, díky svému přátelství, vypořádávají s nepřízní osudu v poválečném Německu je důvodem, proč jsem knihu četl už několikrát a jak jsem napsal v úvodu, je mojí "stálicí".
Moje první auto - Škoda Populár z roku 1934 se nemohlo jmenovat jinak. :-)

27 31.01.2017

A každé ráno je cesta domů delší a delší
Už ten titul navozuje představy, o čem může být tato útlá knížečka. Představy tesklivé...a neveselé... Nedávno jsem četl v nějaké knize, nebo možná viděl ve filmu:...staří manželé - a manželka říká manželovi:“Už jsi fakt starý, všechno tě dojímá...“
Četl jsem knížku „A každé ráno...“ s manželkou, která je také babičkou, četl jsem ji nahlas pro ni. A nestydím se přiznat, že jsem se chvílemi musel odmlčet…
Autor Fredrik Backman uvádí knihu věnováním: Těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal.
A sám o tom vypráví prostřednictvím hovorů dědečka se svým vnukem Noahem, během kterých děda trochu zmateně uniká do svých vzpomínek a zoufale si je snaží uchovat.
Velmi dobře, něžně a citlivě napsáno.
...
Na konci jednoho života je jeden nemocniční pokoj, uprostřed nějž někdo rozbil zelený stan. Jistý člověk se v něm probudí, zadýchaný a vyděšený, a neví kde je. Vedle něj sedí mladý muž a šeptá: „Neboj!“
...
Noah s dědečkem sedí na lavičce. Děda se zadívá na chlapcovy boty, jak se komíhají pár desítek centimetrů nad zemí, na kterou kreslí nepravidelné stíny.
„Až dosáhneš nohama na zem, já už budu ve vesmíru, Noahnoahu.“
Chlapec se soustředí, aby dýchal stejně rychle jako děda. To je další jejich hra.
“Dědo, jsme tady, abychom se připravili na to, že se musíme rozloučit?“ zeptá se nakonec.
Stařec se podrbe na bradě a dlouze se zamyslí.
„Ano, Noahnoahu. Obávám se, že ano.“

...a táta s Noahem:
„Jen se teď musí opatrně, víš? Na dědu. Jeho mozek...víš, Noahu, občas bude pracovat pomaleji, než jsme zvyklí. A než je zvyklý děda.“
„Jo, každé ráno je cesta domů delší a delší!“
Táta si dřepne a obejme ho.
„Jak můžeme dědovi pomoct?“
Tátovy slzy usychají na synově tričku.
„Můžeme s ním po té cestě jít. Dělat mu společnost.“
Sjedou výtahem na nemocniční parkoviště, ruku v ruce dojdou k autu. Vezmou z něj zelený stan.
...
Můj komentář by mohl být delší, mnohem delší, skoro jako ta malá, ale nádherná novela, která mne tak ohromila. Ale obávám se, že by byl příliš osobní…
Takže skončím tím, že tuto knížku všem vřele doporučím! Budete ji číst slabou hodinku, ale přemýšlet o ní velmi dlouho...

25 13.05.2019

Po knize jsem sáhnul nikoli podle jejího hodnocení, ale na základě doporučení. Po přečtení musím konstatovat, že podle mne je ta kniha prostě úžasná. Pulitzerova cena a označení bestseler jí právem náleží. Už několikrát jsem se totiž s knihou pyšnící se nálepkou bestseler , tak říkajíc, netrefil. Tento případ to rozhodně není.
Dva mladí lidé, vlastně ještě děti, vyrůstající stovky kilometrů od sebe, v nesrovnatelném prostředí , formováni zcela odlišným způsobem výchovy. Mladý Němec, od přírody geniální technický talent, a francouzská slepá dívka žijící sama se svým otcem jsou na opačných stranách válečného konfliktu. Z vyprávění je zřejmé, že čáry jejich osudů se nutně musí v jednom okamžiku protnout. Ale ten zřejmý fakt vůbec není knize na škodu.
Jméno románu nepochybně koresponduje s francouzským naučným vysíláním pro děti, které Werner, jako kluk, zachytil na jednoduchou krystalku a se svojí sestrou Juttou okouzleně poslouchali:
„Samozřejmě mozek je uzamčen v naprosté tmě, děti, říkal ten hlas. Plave uvnitř lebky v tekutině a nikdy se na světlo nedostane. Přesto je však svět, který nám zobrazuje, světla plný. Přetéká barvami a pohybem. Jak je tedy možné, děti, že mozek, který nikdy nespatří jedinou jiskřičku, zobrazuje náš svět prozářený světlem?“

Brilantně vystavěný příběh, který, byť zasazen do nejstrašnějšího konfliktu a největšího vraždění v dosavadní historii lidstva, je vyprávěn s jistou poezií. Setkání s čistotou a nevinností, umocněné vzpomínkami na světlé okamžiky jinak neradostného dětství , vítězí nad myšlenkami zrůdné ideologie:"...Někde v hlubinách Wernerova vědomí se hnuly vzpomínky. Kvalita signálu i tón hlasu ve všem odpovídaly pořadům toho Francouze, které kdysi poslouchal. Když muž domluvil, klavír zahrál tři noty, pak dvě, akordy klidně plynuly, každý jako svíčka vedoucí ho dál do lesa...Nebylo pochyb. Měl pocit, jako by se celou věčnost topil a někdo ho vytáhl na vzduch. Klavír přešel do dlouhého, známého běhu, kdy pianista oběma rukama – spíš jako by měl tři, čtyři ruce – kouzlil harmonie jako postupně rostoucí perly na šňůrce a Werner v duchu viděl, jak se k němu naklání šestiletá Jutta, na klíně mu leží krystalka a on má pořád ještě čistou duši.“

Kromě příběhu je úžasný literární jazyk autora, nádherné popisy pocitů, stavů, scény. Neodpustím si na ukázku ještě pár úryvků z knihy, i když jsem už v předchozím textu citoval:
„Měl pocit, jakoby mu hlad strčil ruku do útrob a šátral v hrudním koši, k lopatkám a dolů až k pánvi, škrábal v jeho kostech.“
....úplně to cítím

„ Někde za mlhou pomalu vycházelo slunce. Město před svítáním bylo teplé, voňavé a ospalé a domy po obou stranách se zdály být skoro nehmotné.“
....úplně to vidím

„Pak se otočil a odcházel ulicí. Svůj strach táhl za sebou, jako když dítě táhne svůj vozík.“
....úplně to chápu

Mně osobně velmi vyhovovaly krátké kapitoly a v žádném případě mi nevadilo, že neměly časovou souslednost. Naopak mi to připadalo jako retrospektiva ve filmu.
Prostě skvělá kniha - bez výhrad doporučuji. Pět hvězdiček nedávám často. Tady jsem neváhal!
Na závěr – přece jenom jednu připomínku bych měl – nejraději čtu před spaním, v posteli. Ale kniha s 530 stranami je pro tento způsob přece jenom trochu nepohodlná .

25 03.09.2017

Komentář píši už docela dlouhý čas po přečtení románu a zjišťuji, že to není dobře. První a bezprostřední dojmy z knihy se tiše vytrácejí a blednou a je to znát.
Na druhé straně jsem mezitím viděl film Skleněný pokoj a mohu trochu srovnávat, doufám, že to není kontraproduktivní.
V knize je například větší prostor věnován samotnému vzniku vlastního domu (románově Vila Landauer) a diskuzích o něm, jak mezi architektem (románově von Abt) a zadavatelem (v knize podnikatel Landauer), tak mezi manžely Landauerovými - Liesel a Viktorem. To chápu, to je přirozené, v knize je na to větší prostor, film musí být více akční.
V románu jsou zajímavě popsány názory na dům u různých generací. Liesel je svým domem nadšená, snad i proto, že ona postupně projevovala větší invenci v požadavcích na dům a diskuzích s von Abtem a pochopení pro architektův přístup, než Viktor.
--- Viktor vytahuje z kapsy dopis a čte: “Mám představu domu, který se nebude podobat žádnému jinému, představu životního prostoru, který mění své funkce podle přání svých obyvatel, místa, které je přirozené, ale zároveň stojí mimo přirozenost… Tak to píše on. Nevím přesně, co tím chce říct.“
„Mně to připadá krásné.“
„Rozhodně je to jiné. Jako ten obchodní dům, co staví Baťa na Jánské. Ale chceme my žít v obchoďáku?“
„Ztrácíš nervy, Viktore. To tys chtěl dům budoucnosti, a teď se zdá, že bys raději solidnost let minulých.“

Lieselina matka podrobila dům kritickému pohledu devatenáctého století. „Je to jako kancelář“, prohlásila nesouhlasně. „Jako laboratoř, jako nemocnice. Rozhodně ne domov!“
„Mami, tohle je budoucnost.“ „Budoucnost!“ odsekla starší žena a znělo to jako nadávka. Ale Viktor a Liesel sledovali, jak kolem nich vyrůstá jejich budoucí svět a měli za to, že je svým způsobem dokonalý, že je to dokonalý prostředek pro bydlení a život.
……….

Do skleněného pokoje nainstalovali onyxovou stěnu … zdálo se , že kámen zachycuje světlo, zastavuje ho, odráží zpět, teplejší o měkký, jakoby ženský dotek a nakonec, když slunce stálo nad Špilberkem a svítilo přímo skrz skleněnou stěnu, rozzářil se onyx ohnivou červení.
„Kdo by to byl řekl,“ poznamenala Hana, když to poprvé viděla, „tolik vášně v mrtvém kameni.“
---
Hana – další výrazná postava románu – její citovaný komentář k domu vystihuje její románový charakter - zde se jeví trochu jako sexuální predátor „spíše lesbického charakteru“, ovšem není v tom sama. Ptal jsem se, zda tento její příběh v knize musel být. Románově přidaný do příběhu domu. Ve filmu, vrátím-li se k porovnávání, je to naopak - příběh Liesel – Hana je nosným motivem a dům je jenom kulisou. I když to může být optický dojem, přece jenom vměstnat více než 400 stran knihy do běžné metráže filmu, je asi problém. Ale i to je, podle mne rozdíl mezi románem a filmem. Výrazný rozdíl, zřetelný právě v závěru knihy a filmu. Ale jak jsem už napsal, film je jiný formát a má na to právo.
Můj komentář se má primárně týkat románu a ten je podle mého názoru komplexnější a u mne vyhrává, a poslední kapitola „1990“ knihy je podle mne skvělým finále celého románu. Snad jenom může trochu zarazit věta: „Chodí sem návštěvníci, znuděné skupinky z bratrských států socialistického bloku – hlavně odborářské delegace a papaláši...“ - V roce 1990 už socialistický tábor v podstatě neexistoval, ale z kontextu je možno chápat vztah věty k létům do roku 1989, takže v tom není třeba hledat problém.

Dům prochází dějinnými etapami, jako republika sama a mění se v nich jeho poslání – vysněný domov pro rodinu v době vzniku, před válkou, biometrická laboratoř pro zkoumání genetického profilu Židů za německé okupace. Krátká epizoda s ruskými vojáky při osvobození v roce 1945, jakási ozdravovna či klinika pro děti postižené obrnou za „socialismu“. Pak období výstižně přirovnávané k nemoci encephalitis lethargica Tomášem, doktorem kliniky:
--- “...Zrovna jako tahle země, přesně to se tu teď děje. Myslíte, že za šest měsíců mne tu najdete? Kdepak. Budu zametat chodníky nebo něco podobného. Tahle země upadá znovu do kómatu. Jen Bůh ví, jestli se ještě někdy probudí.“
---
A všemi metamorfózami dům provází Josef Laník, bývalý domovník, který přežije všechno...
Každopádně, přečíst si knihu i vidět film, stojí za to, i když každý z nich umožní čtenáři nebo divákovi trochu jiný pohled. Nebo právě proto.

23 02.05.2020

(SPOILER) Povídky Františka Nepila to je pohlazení. A když si vzpomenu na jeho autorské čtení v rozhlase, jeho nezaměnitelný hlas a dikci, no kouzelné. Úžasně mě baví jeho vlídný humor, sebeironie a schopnost třeba náznakem vystihnout či popsat určitou situaci nebo status quo. Já jsem sice upozornil na možnost traileru, ale toto není detektivka, abych citátem prozradil, že „vrah je zahradník“, takže myslím, že si to mohu dovolit a případný čtenář mého komentáře neutrpí žádnou úhonu nějakým prozrazením děje.
Například v povídce 28. říjen píše Nepil o svém výkresu, který jako kluk namaloval
-
Na tom mém výkresu – aniž jsem tušil, že to zdaleka není samozřejmostí – povlávaly podle tehdejšího a dnešního zvyku jen prapory naší republiky. O pár let později přestal náš prapor vlát samostatně a kdykoli stoupal na stožár, vztyčoval se vedle něho jako varovný prst i další prapor, jakýsi prapor-dozorce či prapor-četník.
-
A takových pasáží je tam víc, ale to bych mohl opisovat téměř celou knížku. Tak vám ji raději doporučím k přečtení. Určitě vám udělá radost.

22 07.01.2021

Inteligentní lidé jsou krutí, hloupí lidé jsou krutí příšerně, říká Jack London ústy Darella Standinga, vězně v San Quentinu odsouzeného k smrti.
A tento román je také o krutosti – krutost dozorců vůči vězňům je nelidská a bezbřehá.

„Zažili jsme mnoho strašných bolestí. Naši dozorci – ti tví kati, občane, byli zvířata...“
Když se teď ohlížím zpátky na tyto události, říkám si, že člověk musí být velký filosof, aby mohl léta a léta snášet trvalý náraz takových zvířeckých zážitků. A já jsem takový filosof."

Darell Standing z těchto bolestí uniká „opouštěním“ svého těla silou své vůle. I když zcela nejsem přesvědčen o takové možnosti, nepochybné je, že síla vůle je faktor, který má úžasnou moc. Možná ani většina z nás netuší, jakou.
Tento vězeň se jí přenáší z bolesti do svých dávných životů, neboť je přesvědčen, že ten současný není jeho jediný:

„Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit podvědomí, o němž hovořím, se ti připomene jako zkušenost z dětských let.“

Těmito slovy začíná román Tulák po hvězdách, ve kterém jimi čtenáře Darell Standing (potažmo Jack London) ve vyprávění při svých snových cestách provází.
Příběhy jeho minulých životů jsou rozmanité, některé snad ve vyprávění trochu rozvláčné, ale různé doby, různá místa, různé osudy. Toulky minulostí se proplétají s přítomností, vězeňským životem:

„Nabyl jsem vědomí v cele, čtyřlístek mých mučitelů stál kolem.“

Slova : „...a já jsem takový filosof...“, potvrzuje autor úvahami vězně o průběhu popravy oběšením, kdy o tomto drastickém a dramatickém způsobu ukončení života přemýšlí. O filosofické stránce a fyzikální podstatě toho aktu. Samozřejmě to je v podstatě vyjádřením Londonových názorů na psychologii a fyziologii. Nemalé znalosti autor prokazuje i v oblasti antropologie a historie. Román je i do jisté míry ohlasem na různé spiritistické teorie o stěhování duší.
Ve stejném duchu jako začátek románu nese se i jeho závěr - Standingovy poslední řádky před popravou:

„Oblékli mne do košile bez límečku….
Mé poslední řádky….
Zde končím. Mohu se jen opakovat. Není smrti. Život je jen duch a duch nemůže zemřít...
Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až zase budu žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl...“

22 06.04.2019

Pět hvězdiček nedávám příliš často, ale u této knihy je dám, protože jinak bych ukřivdil panu Přidalovi. Totiž minimálně polovina z nich patří překladateli. I když se v tomto případě asi nedá mluvit o překladu. Přesnější je snad použít termínu převod. Pochopitelně neznám originál, ale je mi jasné, že slovní hříčky, brepty, neuvěřitelné novotvary a naopak vysvětlování stávajících slov žáky večerní školy nebylo možné získat pouhým překladem. Do českého jazyka musely být doslova vymyšleny, aby měly smysl a vtip v jiném jazyce, než ve kterém tvořil autor knihy. Myslím, že čeština je k tomu velmi vhodná a pan Přidal to dokázal. Takže platí to, co jsem napsal v úvodu a "překladatele" v tomto smyslu beru spíše jako spoluautora.

21 14.03.2018

Na chalupě jsem z knihovny majitele vytáhl knížku Dobré a ještě lepší jitro. Tímto přáním končívalo autorovo pravidelné pondělní čtení na vlnách Českého rozhlasu v pořadu Dobré jitro.
A knížka sama je souborem povídek z tohoto pořadu.
A rozhodně skvělým počinem bylo, svěřit předmluvu Miroslavu Horníčkovi, která podle mne přirozeným způsobem zapadá do stylu vyprávění Františka Nepila.
Mj píše zde o autorovi:
“František Nepil je rozený vypravěč, je vypravěč ne povoláním, ale posláním. Lidé mu naslouchají, protože ví, co říká a co říká, ví. Je klidný a moudrý, vidí věci a dovede je pojmenovat.“
Hezké a výstižné.

A tak si čtu jeho krátké povídky, vlastně mi je čte pan Nepil, protože v duchu slyším jeho „ercpodmanivý hlas“ (úvodní povídka) a je mi líto, že tady už s námi není, nebo, že tady aspoň nemohl být déle. Ale to je prostě život a pan Nepil by na toto téma určitě napsal nějakou povzbudivou a i v tomto případě vtipnou povídku. Pokud to ovšem neudělal a já to nevím.
Moc se mi líbí, že každá povídka končí nějakým moudrým zevšeobecněním, případně jeho přetavením do přání čtenářům.
Já zde ocituji jedno z povídky Orientační závod:

...Vám taky přeji, aby se ve chvíli, kdy už sotva pletete nohama, našel někdo, kdo vás bude vpředu táhnout a vzadu tlačit a ještě k tomu bude říkat bašta, bašta.

Hezké čtení, rozhodně mohu doporučit.

20 21.07.2021

Edice Smaragd - evokuje to dobu čtvrtečních front v knihkupectví. Pastvina zmizelých - zajímavá detektivka, zajímavá svým podáním. Jako by ani nešlo o detektivní žánr. Vše tak nějak plyne v klidu, rozhodně to není akční záležitost. Ale to vůbec není na škodu, je to takové příjemné čtení a hlavní postava, vždy elegantní kapitán Exner jako by ani nevyšetřoval záhadné mizení lidí v chatové oblasti, kde se všichni znají. Zdánlivě jen tak mimochodem sbírá informace od starousedlíků i ostatních chatařů, aby nakonec neomylně označil pachatele. Velký rozdíl proti severským thrillerům, klidně řeknu někdy až hororům, kde při otevření knihy na vás vytryskne proud krve. Dobře se čte, Václav Erben.

20 03.12.2020

Román reaguje na třicátá léta dvacátého století, kdy nacistický režim v Německu vyhání řadu lidi z vlasti (především, ale nejenom, Židy) a dělá z nich tuláky Evropou. Vyprávění o osudech těchto uprchlíků, či spíše vyhnanců, je obžalobou nejen totalitního režimu v Německu, ale i dalších států západní Evropy, které tyto běžence nepřijímají. Obžalobou fašismu a jeho zvrácené ideologie:
-
Marill vyprázdnil sklenku: „Tvrdé doby. Mír se stabilizuje děly a bombardovacími letadly, lidskost koncentračními tábory. Žijeme v přehodnocování hodnot, Kerne. Dnes je útočník ochráncem míru, bitý a štvaný člověk kazimírem světa. A to existují celé národy, které tomu věří.“
-
V postavách románu představuje autor různé charaktery, city a vztahy: nezištné kamarádství, solidaritu, zradu, bezmocnost, zoufalství a strach, ale také nenávist a lásku. Příběhy emigrantů jsou někdy pro čtenáře zdánlivě všední, ale nekončící souboj běženců s ostrahou hranic státu, do kterých míří, nepostrádá prvky napětí a dobrodružství. Nechybí ani humorné okamžiky (např karetní „bitva“ Steinera s rakouskými celníky při jeho zadržení na hranici):
-
Steiner roznesl celou celnici. Vyraboval ji, především v době mezi třetí a pátou hodinou. Celník s vousy a la Franz Josef v zoufalství zavolal pomoc. Telefonoval tarokovému přeborníkovi z Buchsu, který se přiřítil na motorce. Ale ani to nepomohlo; Steiner svlékl i jeho. Poprvé, co ho znal, byl Bůh na straně potřebného; Steiner měl takovou kartu, že litoval jen jedné věci: že nehraje s milionáři.
-
Remarque umí psát, umí vyprávět, umí velmi citlivě a působivě popsat i krátké emotivní okamžiky; starý Moric Rosenthal, Steinerem nazvaný „poslední potomek Ahasvera“ se na svém putování vrací do Paříže umřít:
-
Edit Rosenfeldová se usmála a křehkým hlasem začala zpívat starou židovskou píseň. Její hlas zněl měkce jako něžná melodie staré hrací skříňky. Moric Rosenthal si zase lehl a poslouchal. Zavřel oči a klidně dýchal. Stará žena zpívala tichounce v holém pokoji zádumčivou melodii o životě bez domova...
...Ruth a Kern seděli mlčky a poslouchali. Nad hlavami jim šuměl vítr času – čtyřicet, padesát let přelétlo za hovoru staré ženy se starým mužem, a oběma staříkům se zdálo zcela samozřejmé, že uplynula. Ale mezi nimi seděly dvě dvacetileté bytosti, pro něž byl už jeden rok čímsi nekonečným a téměř nepředstavitelným a které cítily cosi jako plíživý strach; že všechno pomine a musí pominout a že to jednou sáhne také po nich.
-
V závěru knihy postavil autor do dramatického kontrastu dva příběhy; zatímco pro jednu dvojici emigrantů končí románový příběh velkou nadějí, právě díky kamarádství a solidaritě, druhá dvojice se po nuceném odloučení shledává ve vlasti a zároveň tragicky končí.
-
Vlak se pomalu rozjel. Nikdo nepromluvil. Steiner zvedl ruku. Ti tři na nádraží se za ním dívali, dokud vozy nezmizely v zatáčce.
„Zatraceně!“ promluvil konečně Marill chraptivě „Pojďme, musíme si dát něco ostrého. Už jsem viděl hodně lidí umřít, ale ještě nikdy jsem nebyl při tom, když někdo páchá sebevraždu.“
-
Miluj bližního svého bývá někdy označován jako nejangažovanější autorův román. Nevím, netroufám si až tak posoudit, Remarque se válečnými, či spíše protiválečnými motivy zabývá často a dělá to velmi dobře. Každopádně je to jeden z mých oblíbených autorů a každý román rozhodně stojí za přečtení.

20 31.05.2020

Dost mi vadily názvy kapitol Dcera, Otec, Dcera, trochu mi to vnášelo zmatek do děje. Naopak vtipné mi přišlo stejné zakončení kapitoly a začátek další. K tomu si dovolím použít vysvětlení, které jsem četl v jednom rozhovoru s Alenou Mornštajnovou. Novinářka se jí ptala, jak ji napadla tato forma navázání kapitol. Autorka se přiznala, že se jí těžko začíná nová kapitola a tak tímto se snažila tuto „potíž“ překlenout. „Nepomohlo to“, říká Mornštajnová, „problém se jenom přesunul na druhou větu.“
Rozčilovalo mě v knize to, co si dobře pamatujeme:

„Svatopluka jeho upřímné přesvědčení, že ví, jak se má žít, a chápe, co je pro lidstvo nejlepší, předurčovalo stát se vůdcem. Jenomže s vůdci je ta potíž, že vědí, co je nejlepší pro lidstvo, ale zapomínají, že to nemusí být nejlepší pro člověka.“

Hezká úvaha, takže možná autorce svým hodnocením trochu křivdím...každopádně, když vás postavy v knize rozčilují svým chováním, přístupy atd, asi je to napsané dobře a vlastně také pravdivě (např po svatbě Svatopluka):
„Stranická příslušnost ovšem v žádném případě nebyla na škodu a pomohla manželům k získání vlastního bydlení, což byla výsada, o jaké si jiné mladé rodiny mohly nechat jenom zdát. Bytů bylo málo a seznamy čekatelů dlouhé.“
Konkrétně o tom bych mohl vyprávět z vlastní zkušenosti!
Po smrti manželky Evy, jakoby se otevíral druhý příběh Svatopluka, zatrpklého svým osudem a nesoucího si z minulosti své trauma z Blančina útěku. Rodinné vztahy, charaktery a chování jejich členů jsou vykresleny velmi barvitě a jsou pro čtenáře stejně rozčilující (právě otec a Bohdana, otec a Běla).
Pozor – spoiler!
V závěru se linky spojí v kapitole Otec a dcera - ...Myšlenky a plány se mu honily hlavou a přehlušovaly zvuky okolního světa. Nevnímal vítr ve větvích stromů, zpěv ptáků, vzdálený zvuk sekačky ani kroky, které se přiblížily ke skleníku. Pak ale zaznamenal stín dvou postav a uslyšel váhavý hlas.
„Tati?“

Mám rád takové konce. Nemyslím obsahově, ale formou – není třeba nic dodávat.

Půl hvězdičky bych přidal :-), kdyby to šlo.

20 24.01.2020

Zřejmě půjdu proti více komentářům, které jsem četl, ale podle mne rozhodně patří Počátek k těm lepším Brownovým. Znám všechny, některé i ve filmové podobě.
To říkám i přesto, že si tentokrát vzal „na mušku“ samu podstatu náboženství, víry ve stvoření člověka a jeho budoucnost.
Rád ve svých komentářích používám krátké citáty z románu, které vystihují jeho myšlenky. Tentokrát se tomu vyhnu, dovolím si jenom jeden citát, aniž bych něco prozrazoval a sice Edmondovu modlitbu „Za budoucnost“. (Edmond Kirsch, IT expert, hlavní postava románu, je zapřisáhlý ateista): “Nechť naše filosofie udrží krok s našimi technologiemi. Nechť náš soucit udrží krok s naší mocí. A nechť je motorem změn láska, nikoliv strach.“
Možná proto, že mi připomíná známý morální imperativ obsažený ve výroku Václava Havla: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“
Samozřejmě opět, jako v jiných Brownových románech, profesor Langdon spolu s krásnou ženou uniká, někdy s větší někdy s menší pravděpodobností možného průběhu, pronásledovatelům. Ale to Brownovi rozhodně nevyčítám, protože samotný motiv příběhu je závažný a tyto dobrodružné pasáže na tom nic neubírají.
Samozřejmě jsem byl zvědav na to senzační odhalení a avizovaný převratný vědecký objev
a byl jsem zvědav, jak z toho Brown vybruslí. Takže jsem se zaměřil jiným směrem a bylo proto pro mne překvapivé, jak prostý a v podstatě předpokládatelný to byl závěr.

Na jedné z prvních stránek knihy je krátký odstavec nazvaný „Fakta“:
Veškerá umělecká i architektonická díla, vědecké údaje a náboženské organizace v tomto románu jsou skutečné.

Nepochybuji, že to je Brownův styl, vymýšlí si příběh, ale zasazuje jej do reálných kulis. Nicméně klobouk dolů před kvantem informací, které musí při stavbě příběhu vstřebat. Ovšem, aby je mohl použít a vložit do děje, rámcově musí o těchto věcech a faktech především vědět a potom si třeba doplnit podrobnější znalosti.

I přes autorovo konstatování mám ve zvyku, aspoň u takových románů odehrávajících se v reálném prostředí, některé věci, místa a události si aspoň trochu ověřovat. Není to projev nedůvěry – sám se touto cestou dozvídám něco navíc. U notoricky známých např staveb Sagrada Familia, Casa Milà atd mě spíše dostává jejich detailní popis a využití v příběhu. Jejich důvěrná znalost, kterou v knize Brown prokazuje, musí vyplývat, podle mne, jenom z přímé návštěvy těchto míst a zdá se i míst, kam se běžný návštěvník nedostane.

Brown zde, prostřednictvím Edmonda Kirsche, dále pracuje s mnoha odbornými termíny, týkajícími se vývoje, chování a stavu vesmíru, které musel prostudovat: např. kambrická exploze, entropie a entropie vesmíru v souvislosti s druhým termodynamickým zákonem, atd, atd. Takže chvílemi román připomíná populárně vědecký výklad o vesmíru a různých fyzikálně chemických procesech. V žádném případě ale nenudí, naopak. Pro mne byla kniha velmi zajímavá a přínosná i tím, že jsem sám řadu těchto jevů či událostí musel dohledávat, abych se orientoval.
Malinko jsem si v románu připomenul HAL 9000 z Vesmírné odysei A. C. Clarka, případně něco ze Zero Marc Elsberga.
Nicméně mně se kniha velmi líbila a mohu jenom doporučit.

20 04.06.2019

Jak sám autor říká v úvodu:"...chtěl jsem, aby to byla krásná literatura." A to se mu, myslím, povedlo. Už ta předmluva mě připravila na to, co mě v knize čeká:
"Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je."
Četl jsem s chutí vyprávění o krátkém úseku dětství, podané
s typickým laskavým humorem. Což se ostatně od pana Svěráka čeká, ne? Pro vygradování pointy se ovšem autor nebojí použít i "hustší" vyjádření. Jedna povídka, ve které malý kluk projde poněkud dramatickou, či napínavou situací, je uzavřena suchým konstatováním jeho tetičky: "Tak on se nám chudák posral..." Nepohorší to, je to autentické a přímé.
Knížka se dobře čte, krátké uzavřené povídky mi vyhovují.
Po Soukromé vichřici jako pohlazení...

20 22.05.2018

(SPOILER) Mne soudila noc -
velmi dobře zvolený titul knihy.
Myslím, že čtenář se dovede vcítit do pocitů medika Jana, který po tragické chybě prožívá krutou noc plnou strachu, zoufalých úvah a výčitek svědomí. Výčitek, které si neodvolatelně ponese s sebou do dalšího života.
V myšlenkách se vrací k dosavadnímu životu, který byl ovlivňován kamarádstvím s Albertem. Albert – Janův zkušenější kamarád, který sám pokládá svůj odlišný přístup k životu za pragmatický, z vnějšího nezaujatého pohledu se ovšem takový přístup jeví spíše jako cynický.
-
„Vztahy k lidem se nesmějí přehánět. Chci pracovat, a dobře, ale žádám protihodnotu. Nejsem Kristus. Lidé nestojí za oběti.
Poznal jsi někdy někoho, komu šlo víc o druhé než o něho samotného? Já ne. Ale to je přirozené. Horší je, že to každý zastírá, nejen jiným lidem, ale i sám sobě. A to je nemravné.
Nevěřím jim. Všichni jsou trochu dobráci, to ano, ale v jádru jsou egoisti, bezohlední, zlí.
A každého z nich si koupíš. Každý je na prodej.“
-
Z diskuzí s Albertem vychází Jan vždy trochu nalomený a nakonec slevuje částečně ze svých zásad.
-
Nemohl jsem si to všechno srovnat v hlavě. Je to jen póza? Nebo je Albert opravdu dál než já? Ale kdo ví, zda není jeho skeptický postoj přece jen výhodnější. Aspoň se v nikom nezklame.

Kdybych tak mohl tak mohl prožít jeden život jako naivní chlapec Jan s úzkostlivě čistou morálkou, v přesvědčení, že se do puntíku držím kladných zásad. Klid, žádné pochyby. A druhý, rvavý a bez výčitek, jak to dělá Albert. Život utržený za syrova, náruživý. Ničit přitom, brát všechno, i to nejsvětější, a strhávat z toho surově krásu. Nakonec sečíst oba životy jako početní úkol, a pak se znovu rozhodnout a začít žít plně a rozvážně.
-

Příběh Jana a Alberta je vyprávěn způsobem, který nutí čtenáře přemýšlet o jejich životních prioritách. Je zřejmé, že autorka čerpala z bohatých životních i profesních zkušeností – byla lékařkou, neuroložkou.

19 10.05.2021

Je to dávno, co jsem viděl film Bílá velryba (natočeno 1956) , ale v mých vzpomínkách to byla dramatická honba a souboj kapitána Achaba s bílou velrybou. Proto jsem byl už trochu netrpělivý, když se v knize první zmínka o Moby Dickovi objevila až na straně 140, což je téměř třetina knihy. A sice ve vzrušeném provolání kapitána Achaba k posádce velrybářské lodi, kdy naplno vyhřezne jeho nenávist k tomuto tvoru a touha po pomstě:

„Ano, byl to Moby Dick, kdo mě připravil o můj stěžeň. Moby Dick mi pomohl k tomu mrtvému pahýlu, na kterém teď před vámi stojím. Ano“ zakřičel děsným hlasitým zvířecím hlasem, jako sob zasažený do srdce. „Ano a budu ho pronásledovat třeba kolem plamenů pekla než se vzdám myšlenky, že ho dostanu. Proto jste se, muži, vydali na moře, abyste honili tuhle bílou velrybu po obou půlích země a na všech stranách světa tak dlouho, dokud nebude chrlit černou krev a nerozloží ploutve!“
-
Slib odměny už za pouhé spatření zvířete vyvolá bouřlivý souhlas posádky, mírněný však prvním důstojníkem:
„Pomsta na němém zvířeti!“ křičel Starbuck. „Omámil tě slepý pud! To je šílenství!….Přišel jsem lovit velryby a ne mstít svého velitele! Kolik sudů oleje vynese tvá pomsta, když ho ulovíš, kapitáne Achabe? Moc ti na natucketském trhu nevynese!“
-
Román přináší napínavou cestu lodi Pequod s různorodou posádkou pod kapitánem Achabem. Ten promění loveckou velrybářskou výpravu v sebevražednou honbu za obrovskou bílou velrybou, zvanou Moby Dick. Ta ho totiž kdysi připravila o nohu.
Děj je prokládán rozsáhlými kapitolami o velrybách a velrybářství s detailním, místy velmi nápaditým popisem anatomie velryb. Anatomie, funkcí, chování i potíží a nemocí:

Člověk musí dýchat ustavičně – jeden dech mu stačí na dva nebo tři tepy srdce. Ať vykonává jakékoliv zaměstnání, za bdění i ve spánku, musí dýchat nebo zemřít. Vorvaň dýchá pouze sedminu svého času, čili jen v neděli.
-
Občas si autor pomůže i drsnějším humorem, třeba v kapitole Ambergris (což je ambra):

Kdo by si pomyslel, že jemné dámy a páni se zdobí látkou, která se vyskytuje v neslavných útrobách nemocné velryby? Ano, skutečně je to tak. Podle některých je ambra považována za příčinu, podle jiných za následek zažívacích poruch velryby. Těžko říct, jak takovouto dyspepsii léčit. Nejvýš snad dát velrybě tři nebo čtyři plné čluny Brandrethových pilulek a pak honem zmizet z dosahu tak, jako dělníci trhající výbušninou kámen v lomech.
-
Vzhledem ke způsobu, jakým autor tyto „odborné“ pasáže podává, rozhodně nejde o suchý a nezajímavý popis. Stejně tak popis vlastního lovu velryb, autor to musel osobně prožít - osmnáct měsíců sloužil na velrybářské lodi. Například v kapitole „O obludných zpodobeninách velryb“ se pouští do nesmlouvavé kritiky obrazů, zpodobení velryb, což předpokládá znalost těchto obrazů a jejich autorů. Často používá biblická nebo jiná velmi nápaditá přirovnání, především, ale nejenom, z antiky, takže je nutno obdivovat autorovu sečtělost. Koneckonců mj studoval antickou literaturu.
A mezi tím jsou filosofické úvahy takřka básnickým jazykem:

A černé moře se vzdouvalo a vzdouvalo, jakoby jeho široké vlny byly svědomím a velká duše světa se zoufale trápila pro své trvající hříchy a utrpení, které způsobila…
...
Jakési nepochopitelné sladké tajemství leží na tomto moři (pozn. Tichý oceán), jehož hrůzné oddychování jakoby prozrazovalo uvnitř skrytou duši podobně jako ono pověstné vlnění efezského trávníku nad hrobem svatého Jana Evengelisty.
-
Konečně Achab na své zuřivé pouti Moby Dicka nalézá -
kapitola Pronásledování – první den:

Vznešeným klidným tropickým mořem, mezi vlnami, jejichž pleskot dusil nesmírné okouzlení, se pohyboval Moby Dick. Velryba plula lehce a vesele – odpočívající síla při rychlém pohybu. Ani bílý býk, v kterého se proměnil Jupiter, když unesl Evropu a klidnou rychlostí mířil ke svatebnímu háji na Krétě, ani Jupiter, ten velký majestátní a nejvyšší bůh, nebyl lepší než proslulá bílá velryba během této božské plavby.
-
Co mi trochu vadilo při čtení, ale to není vina autorova – všechny vzdálenosti jsou samozřejmě uváděny v mílích, míry či rozměry u velryb a jiné potom ve stopách a palcích. To čtenáře samozřejmě nutí k přepočtům na metrickou soustavu. Okamžitě si dovedu představit rozměr např 50 cm nebo 3 metry. Ale při údaji například 15 stop nebo 6 palců musím pro představu přepočet použít.
Není to lehké čtení, ale stojí za to, a doporučuji číst pozorně, protože síla knihy není v ději samotném, ale v tom, jakým způsobem je příběh vyprávěn, v košatosti vedlejších příběhů, v obšírném a vtipném popisu dějů, postav a událostí. A to i přesto, že dějová podstata románu - vlastní „souboj“ Achaba s Moby Dickem se „smrsknula“ na poslední tři kapitoly – mistrovsky napsané vyvrcholení knihy:
Pronásledování – den první,
- den druhý
– den třetí:

Posádce zpěnila lovecká horečka krev jako staré šumivé víno. Jestliže předtím cítili bledý strach a neblahé obavy při pohledu na stupňující se Achabovu vášeň, teď obavy potlačili a dokonce zlomili. Strach se rozptýlil jako bázliví prérijní zajíci, prchající na všechny strany před pádícím bizonem. Ruka osudu uchvátila duše všech. Drásavé nebezpečí předchozího dne, čekání minulé noci a slepě krkolomný nebezpečný způsob, jakým se jejich divoká kocábka řítila za letící kořistí, to vše rozrušovalo jejich srdce. Vítr nadouval mohutná břicha jejich plachet a hnal loď neviditelnými rameny, jimž nešlo odolat. Byl neviditelnou mocí, která z nich učinila otroky této honby.
-
Doporučuji k přečtení.

Ještě bych si dovolil podotknout, že se mi moc líbil Morteho komentář a zvlášť druhá polovina – to mohu podepsat. Hezké!

Podle mne nejlepší Nesbö – přesněji řečeno, nejlepší z toho, co jsem od něj četl.
Harry Hole v nezvyklé roli. Obraz skutečné bolesti Harryho nad ztrátou Ráchel je v knize skvěle vymalován.
„Harry zavřel oči a sevřel čelisti tak pevně, až se mu připadalo, že mu rupnou stoličky. Proč ses jenom objevila a učinila mě tak osamělým? Na zahnání této bolesti nebylo na světě dost alkoholu.“
Ovšem z alkoholového deliria - rauše – se Harrymu začínají vynořovat matné a neurčité vzpomínky na osudný den. Myšlenkovým dokončováním jejich fragmentů narůstá Harrymu krutá a děsivá představa možného průběhu.
Začíná se rozvíjet komplikovaný, nicméně bravurně vystavěný příběh vraždy Ráchel. Nesbö nabídne postupně řadu podezřelých, včetně morbidní postavy „rozsévače“, jak se sám nazývá, Sveina Finneho. Způsobem, který i nadále udržuje čtenáře v napětí.
I zdánlivě vedlejší příběhy podporují v dalším ději celý příběh a jeho stavbu, např Roar Bohr, Kaja Sollnesová – jejich sezení u psychiatra Madsena je fantastickým náhledem do psychiky člověka, poznamenané mimořádným zážitkem, událostí a vlivem stresového prostředí.
A posléze objasnění motivace skutečného vraha je sice poměrně dlouhé, ale naprosto vyčerpávající.
Všechno v knize do sebe zapadá, úžasně vystavěný příběh.
Do napínavého thrilleru vkládá Nesbö i filosofické úvahy (Harryho vzpomínky na dědečka při rozhovoru s Olegem):
„Právě proto lidé, kteří dosáhli takzvaného úspěchu a po nichž se chce, aby o něm vyprávěli, s oblibou říkají, že si od mala šli za svým snem – v jednotném čísle – a že se jim právě tenhle sen splnil. A jistě to míní upřímně. Nepochybně jen zapomněli na ostatní sny, na ty, které nepřiživovali, které zeslábly a zmizely. Kdoví, jestli bychom si nesmyslného chaosu životních náhod byli lépe vědomi, kdybychom si místo psaní autobiografií zapisovali svá proroctví, své představy o tom, jak se naše životy vyvinou. Zapomínali bychom na ně a později v životě je zas vytahovali a zjišťovali, o čem jsme skutečně snili.“
Doporučuji k přečtení!

19 27.01.2020

Kniha Erika Taberyho Opuštěná společnost má podtitul Česká cesta od Masaryka po Babiše a je nesmírně zajímavá. Pro ilustraci stačí vyjmenovat pár názvů kapitol – Češi a idea státu, Češi a idea státu po roce 1989, Miloš Zeman, Andrej Babiš… Kniha není rozhodně jenom prostým souhrnem historických (i současných) faktů, jak by se mohlo zdát z jejího titulu a není samozřejmě omezena geografickými hranicemi naší republiky (kapitola Východ, nebo Západ s podkapitolami Historická debata, Německo, Rusko, Jakou chceme Unii?). Každá kapitola je uvedená citátem nějaké význačné osobnosti, filosofa, umělce či politika a tento citát je jakýmsi mottem, které předznamenává její téma. Některé kapitoly jsou pojaty šířeji, obecněji, ale s konkrétními příklady, např Hledání nepřítele, Mladí lidé a střet generací. Určitě je velmi poučná kapitola Konspirační teorie nebo velmi aktuální téma Vliv sociálních sítí, které má obecnou platnost: „Lidé, kteří se v životě nepotkali a zřejmě ani nepotkají svádějí často na sítích vášnivé souboje, mnohdy doprovázené výrazy, které by si v běžné debatě nedovolili použít….Dříve vyžadovala podobná činnost jistou fyzickou aktivitu, nyní útočník nemusí opustit bezpečnou zónu svého bytu a mezi uvařením polévky a prostřením stolu rozešle mase lidí nenávistný útok na vybranou oběť nebo nasdílí zmanipulované video či fotomontáž. ….Facebook či twitter má i vliv na způsob komunikace některých politiků.“ Jsou zde uváděny konkrétní případy, konkrétních politiků.
Ani nevím jak knihu komentovat z hlediska literárního, což by asi bylo příslušné pro komentář v Databázi. Snad jenom tak, že je velice čtivá, na závažné téma vtipně napsaná
a každý tam může najít pro sebe část, s kterou se názorově ztotožní. Samozřejmě i naopak, se kterou naprosto nebude souhlasit a dokonce mu, jak se říká, „pohne žlučí“. To by ovšem byla věc na debatu. K tomu si jenom dovolím zase citát z kapitoly Hledání nepřítele: „Odborníci na lidskou mysl upozorňují, že kritické debatě je třeba se učit a je nutné ji cvičit. Otevřenost nám pak umožňuje nechat se překvapovat jinými myšlenkami a pohledy na svět“.
Bohužel jiný názor v naší společnosti vyvolává většinou myšlenku a reakci, že „Oponenti nejsou jen lidé s jiným názorem, ale nepřátelé. V tu chvíli se vypíná kritické myšlení a zapínají se pudy.“
Velmi doporučuji knihu k přečtení. Určitě za to stojí.

18 27.10.2019

 Kříž u potoka je román Karoliny Světlé z roku 1868 a patří k tzv Ještědským románům. Jako v jiných jsou zde motivem určité morální problémy a otázky. A většinou jsou hrdinkami ženy, mravně a morálně silné, schopné velkých osobních obětí. Kříž u potoka má tuto hrdinku v postavě Evičky, která ovlivněna vyprávěním o nešťastném prokletí rodu Potockých, se snaží se napravit svého sobeckého manžela a kletbu zlomit. Romantický, trochu až pohádkový příběh s odhodláním Evičky, klidně můžeme říci obětí, které je někdy až za hranicí současného chápání světa a lidských povah.
V románu se často situace vyhrocuje tím, že spolu hlavní postavy nekomunikují a svoje jednání, pramenící jenom z vlastních úvah, dojmů a pocitů, nejsou schopny nebo ochotny svému protějšku objasnit. Přesněji řečeno vychází z toho, že cíl jejich jednání je jasný a pochopitelný. Markantní to je právě u Evičky a Štěpána, ale jak se později ukáže i u Ambrože.
Podle mne jsou některé části příliš rozvláčné a zdlouhavé a zdánlivě zpomalují děj. Sama kniha je napsána poněkud archaickou češtinou, která mi z počátku dělala trochu problém, i když právě její začátek - smutek v přírodě po smrti mlynáře, patří k tomu, co Světlá umí - popisy krajiny a její nálady podává velmi barvitě a sugestivně. Nicméně právě proto jsem tomuto stylu češtiny přišel na chuť a některé pasáže, které jsou přes drsný příběh až lyrické, jsem posléze četl pozorně a s chutí. Ostatně, to jazyk, kterým je kniha napsána vyžaduje, chcete-li si četbu užít.
Nemohu si k doložení svého tvrzení odpustit aspoň jednu krátkou ukázku z románu:
-
Tak krásný parný den jako dnešní dávno již se nepousmál na hornatou krajinu. Obilí, stojící na polích hustě jako kožich, v slunci se třpytilo, jakoby po něm jezdily blesky modravé a zelenavé, potoky zticha se loudaly květoucí travinou. V sadech nehnul se ani lupínek, jen tu a tam opršel ze štěpu opožděný květ, zabzučel čmelík či ze vzduchu se zamotal motýlek tak modrý, že se zdál býti práškem z nebe samého. Ale jako zpitý těžkým povětřím hned zas lenivě spadl do náruče některé zamyšlené květiny, která pak ještě dlouho nato se třásla leknutím nad nenadálou neodbytnou návštěvou.
-
Oceňuji román ani ne tak pro jeho děj, jako pro jeho jazyk a speciálně těch pasáží, o kterých se zmiňuji. Chápu, že pro mnoho čtenářů může být nepříliš atraktivní. Je však třeba brát v úvahu, že vznikl před více než 150 lety a myslím, že právem patří do fondu krásné české literatury.

17 25.03.2021

Dramatický příběh v letadle - žádný únos, žádné spiknutí s politickým pozadím, docela "obyčejná" otrava jídlem a z běžného letu se pro pasažéry stává smrtelná past. Celkem dobrý nápad, už ne tak originální je řešení situace. Nemohu se ubránit pocitu, že už jsem to někde četl, či viděl ve filmu. Nicméně čtení je to napínavé, ale znám od Haileyho řadu lepších příběhů.

17 20.02.2021