Mahuleno komentáře u knih

V rámci Výzvy 2019 jsem po létech znovu sáhl po těchto zvířecích pohádkách či bájích z indické džungle Rudyarda Kiplinga. Tématicky i umístěním se z toho rámce vymykají Quiqern, situovaná na sever mezi Inuity a Bílý lachtan.
Kniha má dvě části - První kniha džunglí a Druhá kniha džunglí obsahují báje podle mne rozdílné úrovně a to především obsahově – od napínavých přes moralizující až po nepříliš povedené (pro mne Hrobaři).
Většina je spojena postavou Mauglího, který vyrůstá v džungli mezi šelmami. V první povídce (budu používat toto označení místo báje) Mauglího bratři, je Mauglí, nahatý malý chlapec, unesený od rodičů právě tygrem Šér Chánem, zachráněn před tímto tygrem vlčí rodinou a posléze přijat do smečky. Vyrůstá v džungli, aby se v poslední povídce Druhé knihy, Jarní běh, vrátil do "člověčí smečky".
Dějem dalších povídek jsou jeho příběhy z džungle spojené s notoricky známými "postavami", jako starý vlk – vůdce smečky Akéla, černý pardál Baghíra, hroznýš Ká, medvěd Bálú, již zmíněný tygr Šér Chán
a další.
Povídka Vpád džungle je hlavně o tom, že v Mauglího podvědomí přežívají některé lidské vlastnosti - touha po pomstě není v džungli a zvířatům dána, i když v knize je tento motiv použit i u šelmy - viz povídka Ryšavý pes. Ta sama o sobě má docela napínavý děj a je zajímavá taktikou obrany proti psům dhólům, kterou vymyslel starý moudrý Ká.
Některé příběhy jsou bez Mauglího, například Rikki-tikki-tavi nebo Túmé, miláček slonů. Jako příklad hodný následování (s trochou nadsázky) pro řadu lidi, by mohla sloužit povídka Puránbhagatův zázrak – jak se vysoce postavený a bohatý mahárádža zřekl světa a stal se poustevníkem. Přesto, že ve svém postavení a bohatství vystupoval příkladně: „Bohatství a moc vynakládal jen na věci náležité. Pocty přijímal, ale nevyhledával. Všeho toho se teď vzdal, jako když člověk odloží nepotřebný plášť.“
Nejen to, že zvířata mluví a myslí, to je samozřejmě součástí bájí, ale autor jim rozdělil i další vlastnosti připadající člověku – jsou zde šelmy a další zvířata moudrá i hloupá, dobrá i zlá, zbabělá i statečná a někdy až podlá. Tím je kniha nejen zábavnou a poutavou četbou pro mládež, ale může vyznívat jako autorova satira lidské společnosti.

17 08.10.2019

Hastrman
První kniha - pokud zde byl ukryto nějaké poučení nebo skrytý význam, já jsem je bohužel nenašel. Nicméně kniha se mi četla dobře, trochu pohádkový motiv, ale nevadil mi. Hastrman, postava snažící se vplout do lidského  života,  ale občas podléhající, ať už z fyzické nutnosti či  nezvládnutých, kupodivu lidských emocí , své skutečné podobě a podstatě. Vesnice či městečko, jehož obyvatelé žijí tak trochu pod vlivem  starých zvyků, sahajících až do pohanských časů. Což se samozřejmě nelíbí místnímu faráři, který s tím marně bojuje.
Ve druhé knize se hastrman mění v samosoudce a vyhrocuje se doslova v teroristu, a tady se dá snad použít  termín "ekoterorista" (tímto termínem jsou někdy a někým označováni příslušníci ekologických organizací - v dehonestujícím tónu). V případě hastrmana jde o faktický význam, protože jeho činy a jejich motiv tomu odpovídají. Za stejným cílem, ale naopak nenásilnými prostředky, jdou Děti vody.
Příběh se  z pohádkového mění trochu v utopii,  aby úplný závěr byl završen opět pohádkou, s podivným happyendem a, v průběhu románu často proklamovanou, obětí.
Poučení? - snad varování, že příroda nám oplatí všechny prohřešky, kterých se na ní dopouštíme a nemusí to být nebolestivé.
Podtitul Zelený román je na místě, nejen pro postavu hastrmana.

17 31.01.2019

Dívka s jantarovýma očima je soubor povídek, jejichž ústřední postavou a vlastně vypravěčem je figurou netypický – malý, tlustý, přesto drsný - bezejmenný detektiv z Kontinentální detektivní agentury.
-
Vymrštil jsem mu pravou pěst do tváře – a vymrštil jsem s ní každý gram svých devadesáti kilo, posílený vzpomínkou na každou vteřinu, kterou jsem strávil ve vodě, a každé bolestné zatrnutí mé pomlácené hlavy.
-
Sám autor pracoval dlouho v Pinkertonově detektivní kanceláři a jeho povídky zřejmě vycházejí z reálných příběhů a znalosti kriminálního prostředí tehdejší Ameriky.
Ve svých povídkách se často dost „vyřádí“ na popisu fyziognomie osob:
-
Byl to vyzáblý muž kolem čtyřicítky. Vlasy pískové barvy, rozčesané uprostřed, nosil přikartáčované k malé hlavě s opálenou tváří. Oči měl šedivé, se spodními víčky stejně rovnými, jako je hrana pravítka. Ústa tvořila další rovnou čáru pod krátce sestřiženým pískovým knírem. Od nozder mu běžely kolem koutků úst rýhy jako šrámy. Jiné, stejně hluboké, sbíhaly po tvářích k ostrému hřebenu brady.
-
Creda Dexterová byla drobná dívka něco málo přes dvacet. První, čeho si na ní člověk všiml, byly oči, velké a hluboké, jantarové barvy, jejichž panenky nezůstávaly ani chvíli v klidu, roztahovaly se a stahovaly – někdy pomalu, jindy náhle – od velikosti špendlíkových hlaviček až k rozměrům, které hrozily úplným vymazáním jantarových duhovek.
-
A vtipné jsou jeho popisy situací nebo vlastních pocitů či úvah:
-
Nejsem ani dost mladý ani dost starý na to, abych se rozpálil nad každou ženskou, která ve mně nevzbuzuje pocit, že být slepcem není tak špatné.
-
Některé povídky jsou po vyřešení případu ukončeny, jako tečkou nebo vykřičníkem, poslední strohou, lakonickou větou:
-
Otočila se k svému bývalému společníkovi:
„Teď doufám, že se zhoupneš, ty idiote. Zkazil jsi mou hru. Tak já teď strávím každou minutu, než tě pověsí, tím, že jim v tom budu pomáhat!“
A to taky udělala.

„Pojedeš, Ede, do Seattlu a budeš viset za Ashcraftovu sebevraždu.“
A taky, že jo.

Zašeptala mi do ucha ten nejodpornější přídomek, jakého je angličtina schopná.
Pak odešla do cely.

Ještě bych chtěl pochválit Žantovského za doslov ke knize, který je stručným životopisem a charakteristikou Hammeta. Zajímavé informace o autorovi.

16 26.04.2021

Kapitán Exner, vždy elegantní a elegantní jsou i jeho vyšetřovací metody, zároveň dostatečně klikaté, aby čtenáře mátly, či zaváděly do slepé uličky. V úvodu autor rozehrává hodně postav, je třeba být pozorný, ale i tak je řešení překvapivé a nečekané. Aspoň pro mne bylo. Rád Erbena čtu, už jsem někde psal, že jeho kapitán Exner je pro mne odpočinkovou formou detektivky, na rozdíl od severských krváků, které jsou často dost drsnými thrillery.

16 20.02.2021

Bussi si se čtenářem rád hraje a v jeho kombinace v čase, osobách jsou hodně odvážné. Jeho Černé lekníny se mi přesto líbily i když zápletka příběhu byla také hodně komplikovaná a řešení  řekněme překvapivě zajímavé. Ale v Černých leknínech byly  bonusem reálie o Monetovi.
„Nikdy nezapomenu“ je podle mne překombinovaný příběh, který nutí k přečtení ze zvědavosti, jak se autor vymotá z někdy až fantasmagorických kombinací. Začátek je dobře rozjetý, slibný, postupně se ale Jamal, hlavní postava, dostává až k pochybám, zda skutečně všechno proběhlo tak, jak si to pamatuje, chvílemi pochybuje o svém duševním zdraví. Trochu přitažené za vlasy. Některé pasáže byly příliš rozvláčné a souhlasím s niknikitou, že "méně je někdy více“. Pro mne jenom tři hvězdičky. A nespravila to ani závěrečná kapitola. Neprozradím, proč by měla mít tuto ambici.

16 31.05.2020

Dobře napsaná kniha – jsou v ní základní fakta z Vincentova života, spolu se spoustou reprodukcí jeho kreseb a obrazů a u řady z nich fundované vysvětlení okolností jejich vzniku. Ale také obraz toho, jak zoufale se van Gogh snažil se svojí nepřizpůsobivou, svárlivou povahou, slovy autora „bez míry a porozumění sobě samému“ najít svoje místo
v životě, ve světě. Neměl mnoho přátel, protože se málokdo s ním dokázal po delší dobu shodnout. Viz např Gaugin a s ním spojená známá historie s Goghovým uříznutým uchem...Snad jenom jeho bratr Theo, ale ten ho podle mne spíše „snášel“, vědom si jeho talentu a zřejmě obdařen značnou mírou empatie ke svému podivínskému bratru.
Gogh prošel mnoha vizemi svého života, svojí existence.

„Pokoušel se prodávat obrazy, založit rodinu, být teologem, kazatelem, misionářem, ale vždy narazil na zeď. V této zdi byla pro něho jen jediná neviditelná brána. Brána malíře. Vincent ji nalezne a projde.“

Lamač přibližuje čtenáři vývoj Gogha – malíře a jeho duševní rozpoložení při malování:
„ V Saint Rémy ovládne obrazy nový rytmus vyvěrající zevnitř, z horečnatého vypětí Goghovy psychiky, ještě stimulovaného porušenou duševní rovnováhou.
...
Van Gogh dostal při křtu jméno Vincent Willem. Stejné jméno jako rok před tím jeho bratr, který se ovšem narodil mrtvý. Kdykoliv šel malý Vincent do kostela, míjel náhrobek, na němž četl svoje jméno. Psychiatři a psychoanalytici vyslovili hypotézu, že bezmála každodenní připomínka smrti v podobě jména mrtvého bratra, které bylo jeho vlastním jménem, hrála roli při formování Vincentových zvláštních povahových rysů.
...
Svět byl pro něho labyrintem, v němž namáhavě hledal orientaci. Zatlačoval Vincenta do samoty, z níž nejhorší byla cela v blázinci.“

Lamačův výklad Goghových obrazů je plný velmi emotivních a přiléhavých přirovnání:“...tvary pulzují v extatickém proudění...zeleň luk plyne jako řeka… barva se valí jako žhnoucí láva…“
Ale někdy až abstrakcí, často překračujících schopnost vnímání umění, v tomto případě obrazů, „běžným“ pozorovatelem a jdoucích za hranici chápání těchto pojmů laickým čtenářem:

“Každý obraz má svůj zcela autonomní prostor, v němž se střetají zbytky lineární perspektivy se svébytnou vibrací jednotlivých dynamizovaných ploch.“
Nejdříve mne napadlo, že to ubírá jednu hvězdu z hodnocení knihy, ale nakonec jsem usoudil, že právě toto expresivní vyjadřování autora koresponduje s Goghovým extatickým přístupem k jeho vlastní tvorbě, malování a celému životu. Nechávám plný počet hvězdiček.

16 20.02.2020

„Když si mě najmete, musíte brát, co je,“ řekl jsem. „Mě. Takového, jaký jsem. Jestli si myslíte, že v téhle profesi najdete nějaké převlečené řeholníky, musíte být nadobro pomatená. Praštil jsem vám telefonem, ale přesto jste za mnou přišla. Je vidět, že pomoc potřebujete. Jak se jmenujete a co vás trápí?“

Je vidět, že soukromý detektiv Philip Marlowe se se svými klienty „moc nepárá“. Přímý, drsný a s typickým „šarmem“ :-). Tak, jak celá kniha a styl Raymonda Chandlera. Některé pasáže jsou psány v „ich formě“, takže na dvěstěpadesáti stranách je Marlowových „hlášek“ poměrně dost. Ale prostě nejen Marlowe, celý styl psaní se nese v tom duchu. I když některé hlášky jsou docela vtipné:

- Na terase U Tanečníka se pár ranních ptáčat připravovalo, že si vypijou oběd. -

Nemám s tím celkem problém, ale v některých momentech, podle mne hezky rozepsaných, mi to připadá přece jenom trochu nucené, humor či sarkazmus za každou cenu. Budu konkrétní – speciálně 13. kapitola, kde se vlastně nic neděje - Marlowe projíždí po dálnici kolem oceánu a způsobem sobě vlastním komentuje Ameriku - by vypuštěním některých přirovnání vyloženě získala. Stala by se z ní krátká oddychová pasáž s docela zajímavými úvahami.

- Zajel jsem až k oxnardské zkratce a tam jsem se otočil a jel zpátky podle oceánu. Obrovské vozy o osmi a šestnácti kolech proudily na sever, celé ověšené oranžovými světly. Po pravé straně se mohutný, těžkopádný Tichý oceán trmácel proti břehu jako posluhovačka cestou z práce domů. Žádný měsíc, žádný hluk, sotva znatelné šumění příboje. Žádný pach. Ani potuchy po drsné, divoké vůni moře. Kalifornský oceán. -

Samotná zápletka poměrně složitá, respektive čtenář dlouho neví, co se vlastně přihodilo a koho podezřívat.
Oddychové čtení s nevelkým napětím, Pro čtenáře, kterému nevadí Chandlerův styl, docela zábavné.

16 14.02.2020

Scortia – Robinson – jako obvykle napínavé čtení. Námět poněkud děsivý, zvláště v případě, čteme-li román v době, kdy máme „za sebou“ Černobyl a Fudžijamu. V katastrofických románech této úspěšné autorské dvojice dochází k neštěstí často upřednostňováním ekonomických a politických zájmů nad technickými či bezpečnostními protiargumenty a to na úkor bezpečnosti.
Velmi zajímavé jsou z toho pohledu kapitoly ze soudního slyšení Podvýboru Kongresu pro jadernou energii, kde toto zaznívá zvýrazněno charaktery a postavením slyšených osob.
Od doby vzniku románu, před cca 50 lety, byl určitě učiněn značný pokrok v technologii a znalostech v oblasti jaderné energie. Nicméně obavy až strach z ní zůstávají. Tím spíše, že fikce byla podpořena skutečnými jadernými katastrofami. Tím spíše, že záření je neviditelné a jeho dopad tak fatální. Tím spíše, že v současné době některé státy od využívání jaderné energie odstupují.
Jako trochu násilně vložená působí v dobře vystavěném příběhu kriminální záležitost krádeží vyhořelého paliva. Myslím, že ani v tehdejší době by to nebylo tak snadné, jako v románu. Tato vedlejší linie sice v závěru vyřeší klasický vztahový trojúhelník Parks, Karen, Barney, ale domnívat se, že byla použita jenom k tomu účelu, by bylo poněkud nenápadité. Spíše má sloužit k možnosti předložit Výboru Kongresu při vyšetřování jako příčinu havárie sabotáž. Pachatel je mrtev, takže nebude mluvit.
Autoři se nemohli vyhnout otázce, která je aktuální dodnes – využívání jaderné energie.
Pozor! Může být spoiler!
Cushing, jedna z hlavních postav, se před Výborem Kongresu vyjadřuje k možnosti odstoupení od jaderné energie: „Čím bychom ji nahradili? Nemůžeme vytěžit dost uhlí, nemáme dost přírodního plynu a existující geotermální a hydroelektrická energie nemůže nahradit energii poskytovanou v současné době jadernými elektrárnami. Sluneční energie a energie jaderné fúze jsou zatím hudbou budoucnosti (rok cca 1970). Kdybychom se vzdali jaderného programu, stali bychom se opět závislými na zahraničních zdrojích paliva a byli bychom vydáni na milost a nemilost dodavatelům nafty!“
...a co na to Výbor Kongresu? - Senátor Hoyt:“Většina Výboru je zajedno v tom, že názory pana Cushinga jsou nejen přesvědčivé, ale až neuvěřitelně uvážené a logické.“

16 04.01.2020

My hoši, co spolu mluvíme....půvabné vyprávění o pěti kamarádech na malém městě. A nejen o nich. Ve vyprávění Péti Bajzy jsou zakomponovány i postavy dospělých se svými přednostmi, zlozvyky a převážně maloměšťáckým přístupem
k životu. Vyjadřování malého Péti, který je zde vlastně v úloze vypravěče, je prokládáno zvláště v přímé řeči spisovnými výrazy, často v legračním spojení se slovníkem oblíbených klukovských knih ("sharkovky, kliftónky").
Dobrodružství a rošťárny pěti kamarádů - Tonda Bejval, Čeněk Jirsák, Éda Kemlink, Pepek Zilvar z chudobince a já. Tak jsme šli a bylo nás pět...

16 22.05.2018

Se \"znalostmí\" o knězi Czendlikovi jsem se na tu knihu těšil. Možná právě proto jsem byl trochu zklamán. I když zklamán je možná silný výraz. Dokonce jsem trochu přemýšlel o tom, jestli by to třeba nenapsal lépe sám, vlastními slovy, což je pravděpodobně rychlejší a bezprostřednější sdělení, ale v tom to asi není. Prostě se někdy stává, že očekávání nejsou zcela naplněna. Nicméně, to je můj názor na knihu, ale nic to nemění na tom, že podle mne by církev takových kněží potřebovala více. Protože jsem přesvědčen, že by ji dokázali otevřít pro \"širší publikum\" - momentálně mě nenapadá vhodnější výraz.
A to rozhodně církev potřebuje, získat trochu \"civilnější\" projev. Ale to vůbec neznamená ustoupit ze svých základních pravd, jenom je umět lépe předkládat. Závěrem jenom poznamenám, že bych někdy velmi rád byl např posluchačem Czendlikova kázání.

16 17.04.2017

Rozhodně zamotaný příběh a kdo správně odhalil pachatele, klobouk dolů. Tím nemyslím tip, ale odhalení na základě indicií. Zvláštní styl psaní, ale líbil se mi, stejně jako úvahy inspektora Belota. Příběh je oživen vložením "slečny Marplové" - půvabné a zvídavé paní Coletové. Bavily mne názvy kapitol, např "Čtvrtek šestého října od čtrnácti do devatenácti. Policejní kuchyně." Nebo "Kdy dvě půlky nedávají zase jeden celek." K závěru a vyluštění příběhu, nemohu říci nic, prozradil bych překvapivý konec. Takže "vrah je zahradník". :-)

15 15.03.2020

Máchova báseň Máj patří podle mne k perlám poezie 19. století. I když dobová kritika dílo příliš neoceňovala. Zvláště byl terčem kritiky druhý zpěv, který je pochmurným vyjádřením děsivého čekání na smrt, její prázdnotu, definitivní konec -

"- - - tam jen - pustý stín -
tam žádný- žádný - žádný svit,
pouhá jen tma přebývá...
...
...bez konce ticho - žádný hlas -
bez konce místo - noc - i čas - - -
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden.- - -
Vězeň i hlas omdlívá. “

Přiznávám, že některé verše jsem četl stále dokola, doslova uchvácen Máchovými básnickými nápady. A dlouhé pasáže básně umím zpaměti.
Doufám, že citováním nic neprozrazuji nevhodně, protože Vilémův osud je zřejmý od prvních stránek. Není to detektivka!
Úvodní verše navozují lyrickou atmosféru s oslavou krásy přírody, ale postupně přechází báseň do chmurných tónů ( Jarmila čeká na milého a dozvídá se jeho osud, Vilém se loučí se životem a v polovědomí vypráví o sobě žalářníkovi), až děj dospívá k úplnému zmaru - k popravišti –
a rychlý rytmus veršů zde zvyšuje dramatičnost chvíle -

"...Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle -
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
vkolo tne meč, zločinci blyskne v týle..."

Mně se velmi líbí Máchovy básnické obraty, kdy často využívá logických protimluvů (tzv oxymóron) - "umřelé hvězdy svit", "mrtvé milenky cit" - a další hra se slovy vyjadřující pohyb -

„Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lilie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle -
kde jezero se v hory níží -
po temných vlnách něco blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá...“

barvy -

"Vyšlého slunce rudá zář, zločince bledou barví tvář.…"

"Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až posléz v bledé jasno splyne"

- a myšlenky -

„Proč rukou jeho vyvržen,
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?“


Druhou částí knihy je sbírka Kytice, ve které autor K. J. Erben využil lidové slovesnosti a přetvořil do baladických básní různé lidové pověsti.
V jednotlivých baladách se objevují pohádkové motivy (Polednice), často s rysy ukrutnosti (Vodník), záhrobní bytosti (Svatební košile, Holoubek) až po moderním jazykem řečeno horory (Zlatý kolovrat).

Obě díla jsou většině čtenářů jistě známa ze školních let a rozhodně není na škodu si je znovu připomenout.
A pokud známa nejsou, doporučuji – zvláště pak Máj.

15 16.08.2018

Dost děsivá představa, zvlášť když si uvědomíme, že není tak zcela vyloučená tato eventualita. A nemusela by vzniknout cílenou akcí nějaké hybridní války. Snad ne
v takovém rozsahu, ale se stejnými dopady, byť třeba omezenými na menší území než v románu.
Navíc v knize nejsou příliš zdůrazňovány vedlejší aspekty vyvolané takovou krizí - rozpad společenských a politických struktur a kriminalita, která by byla podle mého nepochybně větší a její nárůst rychlejší. Autor se spíše zabývá technickou podstatou vzniku krize a pátráním po původu, či původcích. Nicméně naznačuje, jak jsme závislí na technice a speciálně elektrické energii, která fatálně zasahuje v podstatě do všech odvětví lidské činnosti a života.

15 29.04.2018

Když jsem četl Nepila a Svěráka bezprostředně po sobě, uvědomil jsem si, jak jsou si svojí tvorbou podobní a přece rozdílní. Podobní svým laskavým humorem, kdybych měl charakterizovat rozdílnost, pokusím se to zjednodušit – u pana Napila se zasměji, u pana Svěráka se zachechtám. Jistě, je to velmi zjednodušené, ale pro mne to tak je. Kromě toho bych řekl, že Svěrák velmi často a zjevně rád, okoření svoje povídky lehkou erotikou.
Abych se vrátil ke konkrétní komentované knížce Povídky a jedna báseň – na obálce vtipně graficky vyvedený titul tak, že jsem až do vyhledání knihy k zařazení v databázi, četl Povídky jedna báseň. Nicméně, tento název mi vyhovuje, protože podle mne vystihuje knížku.
Mně osobně se nejvíc líbily povídky Okénko, Řeky, kde autor zabrousil do detektivního žánru a nakonec Krása. Je o autorově, měl bych napsat tchýni, ale vzhledem k tomu, jak je napsána, řeknu, že je o mamince autorovy ženy. Ta se mi líbila asi nejvíc. Závěrečná báseň Vylíčení popravy je jakousi alegorií, či jinotajem a protože vznikla v říjnu 1989, sám autor říká v předmluvě k básni: „Možná jsem jasnovidec.“
Doporučuji k přečtení.

14 07.09.2021

Tento „Sborník o životě a díle českého polyhistora“ po krátkém úvodu Z mistrova životopisu pokračuje záznamem rozhovoru s dr. Hedvábným ve vinárně U pavouka. Dovolím si malou odbočku a pro případné nezasvěcené malé vysvětlení - (Nealkoholická) Vinárna U pavouka byl rozhlasový pořad vysílaný Československým rozhlasem v šedesátých letech 20. století, a který ve své době představoval dokonalý mystifikační humor. A ve vysílání pořadu se 16. září 1966 poprvé objevil Jára (da) Cimrman, fiktivní postava univerzálního českého génia, vytvořená  Jiřím Šebánkem a  Zdeňkem Svěrákem. V roce 2005 Cimrman, tento nikdy neexistující český génius, získal bezprecedentně vysoký počet hlasů v celonárodní televizní anketě Největší Čech, ale byl
z konečného pořadí vyřazen a byla mu udělena jen čestná cena.
Zpět ke knížce – tento mystifikační humor je rovněž využit v tomto útlém dílku o velikánovi. Místo dalšího komentáře použiji jako ukázku úryvek z kapitoly 5 – Cimrman pedagog
- (M. Čepelka – seminář v březnu 1968):
Cimrman má dodnes světu co říci jako dramatik, jako filosof, výtvarník, básník i jako technik- vynálezce. Mám tu výstřižek z amerického deníku New York Herald Tribune, který pohotově komentuje výsledky dosavadního bádání takto: „Spojené státy by měly ex post děkovat bohu, že Češi objevili svého Cimrmana teprve nyní. Stačilo, aby si pospíšili jen o nějakých padesát šedesát let, a náš Thomas Alva by se musel spokojit úlohou technika druhé kategorie.“
Znalci znají a ostatním, kterým není cizí tento druh absurdního humoru, doporučuji.

14 03.03.2021

Je načase, poslušen Výzvy 2020, abych vložil knihu do přečtených. I když do ní budu nahlížet stále, protože Wolkera mám rád a protože k tomu je určena. Speciálně Balada o námořníku je moje, tak říkajíc, kultovní. Už od školních let jsem ji četl tolikrát, že ji znám celou nazpaměť „...bez konce širé moře je...“ Je to balada o věrnosti, zradě a odčinění -
„...Nad mořem maják - věrný pes
vln střeží bludný kruh,
je v jeho věži Mikuláš
a s Mikulášem Bůh.“
Ze sbírky Těžká hodina, která je nejvíc naplněna tzv proletářskou poezií, je asi nejznámější Balada o očích topičových:
„Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Ženo má, - ženo má,
neplač!"
Z mnoha básní, především balad, je cítit básníkovo tušení blízkého konce – Balada z nemocnice, Horečka zelené oči má, Umírající:
„Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny…

...Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je...“.

Není to zrovna veselé čtení, ale autorova práce s jazykem, zvláště
v lyrických pasážích je úžasná.
Kniha je prokládána ukázkami tvorby Wolkerových současníků a úryvky z korespondence
s některými z nich a uzavírá ji Epitaf, který si Wolker napsal:
„Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.“

14 27.01.2020

Povídkový soubor detektivních příběhů – jejich zápletky řeší lord Petr Wimsey svou brilantní logikou. V řadě případů odhalí pachatele spíš detailním popisem událostí, než prostřednictvím věcných důkazů. A leckdy k tomu použije rafinovanou lest, která pachatele v podstatě k přiznání donutí a některé příběhy jsou uzavřeny pro pachatele trestem, tak říkajíc „jen“ morálním (např. Bezzásadový zásah lstivého charakteru, končící slovy lorda Petra „Existují zločiny, na něž je i zákon krátký“).
V některých povídkách ani nejde o odhalení pachatele, ale třeba o vyřešení nějaké záhady, při které se ani nejedná o zločin (Strašidelná třináctka). Tato povídka začíná velmi humorně:

„Panebože!“ řeklo jeho lordstvo. „To jsem udělal já?!
„Veškeré důkazy tomu nasvědčují,“ odpověděla jeho žena.
„V tom případě mohu jen konstatovat, že jsem dosud neviděl, aby tak přesvědčivé a početné důkazy vedly k tak neadekvátnímu výsledku.“
Ošetřovatelka vzala jeho poznámku osobně. Vyčítavým tónem řekla:
„Je to krásný chlapeček.“

Sayersové detektivní povídky s vynalézavými zápletkami nesou v sobě smysl pro humor a lehce satirický pohled na život módní společnosti, což jí v případě lorda Petra umožňuje prostředí v němž se pohybuje.
U některých příběhů se objevuje až horrorový nádech - Neuvěřitelný únos lorda Petra Wimseye nebo Nedůstojné melodrama jablka sváru, zavánějící zdánlivou „duchařinou“.
V několika povídkách vystřídá lorda Petra obchodní cestující Montague Egg, druhý laický detektiv Dorothy Sayersové. Jeho příběhy se nesou ve stejném duchu, jenom samozřejmě zasazeny do jiného prostředí.
Dobrá četba, povídky nejsou dlouhé, zajímavé příběhy s originálním řešením.

14 20.03.2019

Strážce nádrže - Zdeněk Svěrák mi připadá jako jistota pro čtenáře. Svým typickým laskavým humorem mě vždy pobaví. Strážce nádrže Jiří Smrček svými dopisy vlastně vypráví jakoby povídkovou formou příběh části svého života. Styl psaní dopisů, tedy knihy, trochu "voní" Járou Cimrmanem, ale to samozřejmě nepřekvapuje ????
Lehké zábavné a milé čtení na jedno odpoledne. Doporučuji jako osvěžení.

14 21.01.2019

1. Příliš mnoho kuchařů:
Musím říci, že např po Nesbövě Macbethovi to bylo doslova osvěžující čtení. I když se toto hodnocení může zdát poněkud nevhodné, protože přece jenom je zde vražda. A navíc, když sledovat Wolfovy brilantní úvahy vyžaduje od čtenáře značnou pozornost. Ale styl psaní, humor a především Archie, který je vlastně vypravěčem, jeho komentáře a přirovnání... Jídlo k Wolfovi patří, i když zde bylo jídla bylo skutečně dost (i když velmi fundovaně).  Ostatně, když je někde příliš moc kuchařů...????
Podle mne klidně obstojí ve Výzvě jako kniha o jídle, protože vražda je zde vlastně jenom jako "vedlejší produkt" opulentní večeře a jakési soutěže mistrovského klubu proslulých kuchařů v hledání chybějící ingredience v "sauce printemps".

2. Liga vyděšených
Archie - jeho vyprávění a hlášky baví:
Polkl trochu whisky, spláchl ji sodovkou a všechno to zabalil do dalšího loku whisky...
Často jsem si všiml, že při jednání s mrtvými dělají skutečnou potíž živí...
Stejně jako v "kuchařích" předvede Stout pár elegantních kotrmelců na poškádlení čtenáře - např dovede ho k vrahovi, jen proto, aby toho vzápětí propustil a zašklebil se na čtenáře "to není on!"
Nero Wolfe má také dobré poznámky a i když často zdůrazňují jeho výjimečnost, nejsou nijak nabubřelé,  ale sympaticky vtipné: "Jen kdybych se aspoň mohl spolehnout, že se lidé rozhodují na základě vlastního zdravého rozumu. Bohužel, takoví jsme na světě jen tři nebo čtyři a ještě i na nás je třeba dávat pozor." A jindy:"Chůva, která po parku vozí kočárek a napřed do něj nevložila dítě, nepočíná si účelně."

3. Zlatí pavouci.
V podstatě platí to stejné, jako u předchozích dvou. Snad jen více vražd a méně podezřelých.

Ke všem třem částem a obecně ke Stoutovi a N.W. bych měl drobnou výhradu  - vždy je mnoho postav a sledovat paralelně jejich cesty je dost náročné. Zvláště, pokud se vám, jako mně,  jejich anglická či americká jména míchají. Ale to nebude autorova chyba. Kniha se mi líbila a mohu doporučit.

14 03.10.2018

Zibura - moje první kniha - tedy moje jeho první kniha :-D. Trochu netypický cestopis, ale dobře se četla. Sice se mi to zdálo po čase trochu monotónní - vesnice, město, pitka s místními - další zastávka, stejný scénář, ale nicméně jsem se nenudil. Autorův totiž vypráví svoje zážitky s humorem, který je mi blízký a tak jsem se docela bavil. Navíc Zibura projevuje docela obsáhlé znalosti o navštěvovaných zemích a krajích. takže, ne sice hned, ale nebudu se bránit další knize tohoto autora. Možná budu muset v tom případě sáhnout po jeho předchozích "cestách", nejsem si totiž jistý (i když mu to přeji), jestli bude následovat ještě nějaká další cesta. Jestli totiž jeho játra přežila cestu po Gruzii a Arménii :-D.

14 26.02.2018