maja2712 komentáře u knih
Kniha, nad kterou jsem se usmívala a v duchu sdílela s 13 chlapcem život v chudinské čtvrti Neapole. Poeticky sepsané krátké příběhy, které vystihují vše podstatné. Pohladí, dá odvahu podívat se na problémy jinýma, přívětivějšíma a dobrotivýma očima.. Rada ji budu mít ve své knihovně. A jdu si hned půjčit i jeho druhou knihu Obnaženou přírodu.
O holokaustu jsem přečetla více knih, všechna svědectví jsou šílená a potřebná pro pochopení dobra a zla, pro pochopení životních hodnot. Napadá mě v této chvíli otázka: Milgramuv experiment - nakolik je schopen člověk podlehnout autoritě i když to není v souladu s vlastním svědomím. Rada bych si o tom přečetla knihu od člověka, který byl na té druhé straně, jak žil než byl pod vlivem Hitlera a jak žil po válce se svým svědomím.
Knihu jsem dostala a velmi rychle přečetla před třemi lety. Byla jsem nadšena, spoustu vět nebo i celých příběhu, postřehů, mouder jsem si podtrhla tužkou, zakroužkovala, přikreslila vykřičník nebo srdíčko nebo něco podobného. Půjčila jsem ji spolupracovníci, protože tyhle myšlenky se musí šířit dal. Zpět jsem ji nemohla dostat skoro tři roky, prý se k ní stále vracela. Teď ji znovu mám u sebe a těším se, jak si ji přečtu znovu. Děkuji za ni.
Kniha, kterou jsem četla tak před dvaceti lety a kterou mám chuť si přečíst znovu. Má čestné místo v mé knihovně.
Hezky si s Milenou Holcovou pocestujete a dozvíte se jak to mají různé národy třeba s kultem krásy, s výchovou děti, s pohostinností nebo s hygienou. A zase se vám rozšíří obzory. Otázkou je,jak dlouho ty informace v hlavě zůstanou. Hezky sepsané.
Zajímavý náhled do života, myšlenek, minulosti i různých zážitků lidi žijících na samotách Šumavy. Některé příběhy byly dost zběsilé a podivínské, jiné vedly k zamyšlení nad oddělenosti civilizovaného člověka od přírody.
Knihou jsem lehce proplouvala, občas jsem se usmala a s nadsázkou si říkala, jestli se kniha nemela radeji jmenovat Popis všech věci. Některé pasáže byly zajímavé, zábavné, občas jsem se bavila nad používanými slovními obraty. Kniha je příjemná k oddychovemu čtení a pobizi k zamyšlení nad životem jedné ženy, která v 19. století propadla vědě a objevovani života v různých částech světa.
Zaujal mě styl psaní i příběh. Kniha mě bavila a nutila k přemýšlení nad osudem jednoho skutečného života.
Po knize Osm hor (autor hledá pomyslnou odpověď na otázku, zda je moudřejší ten, kdo setrvá na hoře Sumeru, či ten, kdo bloudí světem a obejde všech jeho osm vrcholů), která mě oslovila příběhem, který se mj. zamýšlel i nad postupným dobýváním hor civilizací a necitlivým přístupem k tichým, klidným, nepokořeným oblastem hor, jsem sáhla po této knize. Paolo Cognetti píše asi tak jako chodí po horách, pomalu, s myšlenkami, které mu líně připlouvají na mysl asi v takovém tempu, jako chodí ve výškách kolem 5000 mnm. V této knize jsem pro sebe zase tak moc k obohacení nepřišla, přesto nějaké postřehy jsem si zaznamenala:
str. 69 "Podle Tibeťanů mezi jedním a druhým životem nikdy neuplyne víc než padesát dní, což je období, kdy bezcílně bloudíme královstvím mrtvých nazývaným bardo, a pak šup a je tu další jízda na kolotoči."
str. 89 "A přesto bylo tak krásné, bylo tak instinktivní a nezbytné vydat se znovu na cestu. Nechat poznaný svět za zády a pokaždé objevit kus světa nového. Chůze byla náš každodenní úkol, náš měřič času a prostoru. Byl to náš způsob uvažování, pospolitosti, procházení dnem, byla to práce, kterou už teď naše těla vykonávala sama od sebe. Třebaže byla pohublá, rozbolavělá, zmítaná horečkou, každé ráno vyskočila na nohy a vydávala se na pochod, krotká jako muly. Chůze redukovala život na to nejnutnější: jídlo, spánek, setkání, myšlenky. Žádný vynález naší doby nám během pochodu nebyl k ničemu, až na pár kvalitních bot a v mém případě i na knihu v batohu. Už týdny jsem žil z rýže, čočky, zeleniny, občas vajec a sýra se svým Levhartem, svým notesem a svými přáteli. Ještě překvapivější než fakt, že vyžiju s takovým málem, bylo zjištění, že po ničem dalším netoužím. Jen když jsme se zastavili, ozvaly se potřeby, stesk, touhy, všechny prázdnoty, které bylo třeba zaplnit."
str. 93: "Takže chci malovat. Chci mít kolem sebe hejno dětí. A chci ženu, která je v životě šťastná."
Po přečtení knihy jsem naznala, že by měla být součástí mé knihovny pro mnoho moudrých nadčasových slov, které by se mohly tesat do kamene. Jenže byla vydána v omezeném množství a její obliba časem natolik stoupla, že její cena je příliš vysoká. A to asi mluví za vše. Četla jsem pozorně, teď si vypisuji pasáže, které nechci zapomenout. Asi tak.
Poslouchala jsem na ČRO. Příběh se mi líbil svou opravdovostí, kdy kozáci měli svou čest a bránili svou víru, své společenství. Tento bujarý a hrdý národ nakonec zradila láska k ženě a ke krveprolití došlo i pro lásku otcovskou. Moc hezky zpracované.
Knihu jsem poslouchala a velmi mě bavila, zvláště první část o medvědech, rómských medvědářích a názorech ostatních aktérů kolem záchrany tančících medvědů - novinářů, obyvatel v blízkosti rezervace, návštěvníků rezervace, veterinářů a samotných pracovníků rezervace..Také se posluchač dozví spoustu zajímavých informací kolem samotných medvědů, jejich životě ve volné přírodě a v zajetí. Dost dobře si pamatuji tuto kauzu z médií. Je zajímavé ji slyšet po letech zpracovanou tímto způsobem. A ta paralela mezi socialismem a demokracií měla spoustu aha efektů.
Knihu jsem několikrát při čtení odložila. Z mého pohledu se v ní střídaly pasáže, které mě dá se říct vůbec nebavily s pasážemi, které byly zábavné a ze života. Ač se příběhy udály na konci devatenáctého a začátkem dvacátého století bylo s podivem, jak jsou v některých ohledech současné. Velmi na mě zapůsobily pasáže o autorově lásce ke zvířatům, pasáže o psech jsem si zaznamenala do poznámek (psa nemám), stejně tak jsem obdivovala pozorovací schopnosti autora v různých světlech událostí a za mě trošku drsný autorův náhled na ženy. Velmi moudré byly pasáže o autorově vztahu k penězům. Zakončení knihy i života bylo plné pokory a vděku.
Kniha byla velmi zajímavá svým tématem, osudy Řeků žijících v České republice mi byly neznámé a tak trošku zahalené rouškou tajemství. Styl psaní mi přišel novinářsky strohý, příběh ve mně nevyvolával takové emoce, jaké bych od tohoto tématu čekala. Také mi chybělo více historických podrobností o tehdejší situaci v Řecku, o to zajímavější bylo brouzdat po internetu a dozvídat se a rozvíjet další a další fakta. Mrazivá byla ideologie tehdejší doby, jak moc poznamenala tolik mladých lidí, nedokážu si vůbec představit, jak složitou situaci tyto děti měly jak z hlediska jejich kultury, jazykových bariér, zpřetrhaných rodinných pout, volby partnera, posléze návratu do rodné vlasti...
Můj první Pratchett a dobré. Bavila jsem se nad slovními obraty, nad vystavěným příběhem.
Knihu jsem četla asi tak před dvaceti lety. Pamatuji si, jak mě krásně hladila, když jsem byla součástí městečka i rodiny. Moc krásné počtečníčko, Viktor Fischl je neskutečně laskavý spisovatel s krásnou duší.
Knihu mi doporučila knihovnice s tím, že je v ní zajímavě zpracováno propojení ateismu s křesťanskou vírou a vírou obecně. Tak dobrá. Trošku s despektem jsem četla první stránky. Úplně nevyhledávám americký styl uvažování, velká města, byznys, svět velkých čísel. Spousta úvah, úryvků z různých náboženství, jsem už četla. Přesto bylo v knize i něco nového, co mě zastavilo a nutilo mě chvilku si informaci zpracovat. A nakonec jsem ráda, že jsem se mohla podívat na víru i trošku jinak.
Kniha mě velmi oslovila. Mám pocit, že jsem ji četla s názvem Květušínská poema. V naší knihovně byl jen jeden výtisk a ten jsme si předávali jako poklad. Celou knihu jsem nakopírovala, aby si ji mohli přečíst i ostatní známí v mém okolí a i u nich se setkala s velkým obdivem k autorovi. Myslím si, že pan Dědič udělal mnoho zajímavé a podnětné práce s romskými dětmi a dal jim tak velkou naději na plnohodnotný a důstojný život.
Nejprve jsem se do knihy nemohla začíst, dokonce jsem ji po asi 100 stranách vracela zpátky do knihovny. Když mě knihovnice ujistila, že co si pamatuje, tak se u knihy opravdu bavila, vzala jsem si knihu domu a dala ji další šanci. Dobře jsem udělala. Pasáže z vědecko-výzkumného prostředí mě opravdu bavily. Především slovní přestřelky týmu Zamiš-Forejt-Berková mi nedaly spát ještě dlouho po přečtení knihy. Náhled do života jedné badatelky byl velmi zajímavým námětem k přemýšlení.