marara komentáře u knih

Jsem příjemně překvapená! Moje první Agátha Christie. Nějak mě nikdy nelákala, ale díky čtenářské výzvě jsem po ní sáhla. A nelituji. Bylo to svižné, skvělý příběh, krásně vystihnuté postavy. Bylo zajímavé sledovat, jak se se situací jednotliví hrdinové vypořádávají a jak bojují se strachem a panikou.

26 11.12.2022

To jsem si zase početla! Dost podobný námět jako u Marťana, ale vylepšený. Osamocený člověk ve vesmíru, všechna ta věda a vynalézavost, to bylo zajímavé. Bavila mě postava doktora Grace, který byl opravdu odolný kus. Myslím, že přežít sám se sebou mu umožnil jeho suchý humor. Fascinovala mě pasáž, kde přicházel na kloub eridianskému jazyku. Už se těším na dalšího Weira.

21 30.06.2023

Na román jsem se dost dlouho těšila a právem. Výborně napsaný příběh. Se sestrou Evaristou bych se chtěla setkat, byla skvělá. Silná, dokázala rychle a správně vycítit, kde je pravda a kde se uhýbá a slevuje, a za pravdou stála naprosto neochvějně. Nechyběl jí soucit, schopnost odpustit a pomáhat všem bez ohledu na jejich minulost. Možná to bylo až trochu černobílé, ale to mi vůbec nevadilo. Mám pocit, že právě tato postava ukazuje, jak se má žít.

Hrozně zajímavé je i to, jak autorka příběh vyskládala z různých typů textů. Chápu, že historik by asi vytkl, že všechny ty protokoly a zprávy komunistických funkcionářů nejsou jazykově správné, když neobsahují ty příšerné prázdné fráze a jsou stylisticky obratné, ale díky kdyby byl napodoben jazyk komunistických kádrů, kniha by se nedala číst. Moje prázdninové plány se rozšířily o návštěvu Bílé Vody a jejího hřbitova a Mariahilf. Už jsem si to googlila...

20 09.04.2023

Nechápu, proč jsem od knížky nic moc nečekala. Jestli to zařazení jako román pro ženy, nebo téma vraždy? Ale nakonec jsem nadšená. Postava Kyi mě uhranula, její plachost, nedůvěra a opatrnost byly v přirozeném souladu s její citlivostí, pozorovacím talentem a vnitřní sílou, která jí umožnila přežít v bažině, naučit se sama vše potřebné a vydupat si z ničeho svůj život, udržet si nezávislost. Její soulad s přírodou, která jí naučila vše o životě a vztazích, její osamělost ve vězení, to vše bylo napsáno tak citlivě.a propojení příběhu s poesií bylo třešničkou na dortu.

"Řikali jsme jí holka z bažiny. Mnozí jí tak říkají dodnes. Někteří lidé si špitali o tom, že byla zčásti vlčice, nebo že je chybějícím článkem mezi opicí a člověkem. Že její oči ve tmě září. Jenže ve skutečnosti nebyla ničím jiným než opuštěným dítětem, malou holkou, která musela sama přežít v mokřadu, měla hlad a byla jí zima. Ale my jsme jí nepomohli. Kromě jediného přítele, Skokana. Ani jedna z našich církví, ani jedna z komunitních skupin jí nenabídla nic k jídlu, nesehnala nic na sebe. Místo toho jsme ji označili nálepkou a odvrhli, protože jsme si mysleli, že je jiná. Ale, dámy a pánové, vyloučili jsme ji proto, že byla jiná, nebo byla jiná proto, že jsme ji vyloučili?"

"Správný muž se pozná tak, že pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu."

"Nemysli si, že poezie je jenom pro bábovky. Jasně že existujou i ubrečený milostný básně, ale taky spousta básní vtipných, spousta o přírodě, nebo dokonce o válce. A všechny mají stejný cíl. - vzbudit v tobě pocity."

18 02.05.2023

Tohle číst je jako pohlazení po duši. Moudrost, vzájemná oddanost a touha pomáhat ostatním, ale i životní vášeň všech postav jsou nádherné vlastnosti. Je krásné čist o tom, jak všichni žili neokázalé, skromné, zdánlivě prosté životy, které ale byly tak neobyčejné. Kniha obsahuje spoustu mouder: když jsi nešťastný, pomáhej druhým, to tě naplní a přinese ti to štěstí; nejlepším lékem na bolest je smysluplná činnost. První polovina příběhu se mi líbila moc, druhá už byla trochu moc romantická.

17 03.06.2023

Krásný příběh, ze kterého na mě dýchla atmosféra hornatého, drsného kraje východního Kentucky. Lidé to zde ve 30. letech neměli jednoduché, kraj byl chudý, a dodnes asi je, ale přesto dokázali žít naplno. Kniha je plná silných hrdinů, zajímavých mužů a silných, nezávislých žen. Zvlášť ty ženské postavy jsou obdivuhodné. Marge, která se dokázala vymanit z konvencí a žít si po svém, ale zároveň být ostatním užitečná a obětavě pomáhat. Alice, která touhu po nezávislosti v sobě měla už v Anglii, ale ke skutečné nezávislosti se musela tvrdě propracovat. Téma Koňské knihovny, kdy knihovnice šířily radost, osvětu a vzdělání, mě fascinovalo.

17 17.11.2021

Strhující kniha, která mě zasáhla. Příšerné vztahy v rodině velmi zajímavě dokresluje motiv vran, který nečekaně vygraduje v silném závěru. Fascinující je zde téma vztahu mezi matkou a její umělecký založenou dvanáctiletou dcerou. Je jasné, že vychovávat umělecký založené dítě je složité, ale Bára se tak snažila! Matka se naopak nesnažila vůbec, jen chtěla mít klid. Hrůza.

15 13.02.2022

Román s pomalou, zádumčivou atmosférou, který se mi výborně četl. Moc se mi líbilo téma, dost koresponduje s tím, o čem v současné době uvažuju. Pokud se žena po mnohaletém manželství rozvede, jaké jsou její pocity kromě vzteku na parntera, který zradil? Na to mi Hájíček odpovídá. Strach ze samoty, pocit prázdnoty. Moc se mi líbil přístup Marie, která necítila potřebu využít první příležitosti pomstít se manželovi nějakým románkem. Bylo to pro ni těžké, ale vybojovala si tím příležitost poznat sama sebe, přehodnotit ve svém životě vše a poznat, co je podstatné a co nepodstatné. Velmi zajímavé byly i další linky příběhu - problematický vztah se sestrou, vyrovnání se s těžkými nemocemi rodičů a také pohled vesničanů na úspěšnou Marii, která jako jedna z mála z rodné vesnice odešla, vystudovala a vybudovala si akademickou kariéru. Je to moje první Hájíčkova kniha, ale už mám připravené Selské baroko.

15 05.08.2020

Toto je kniha, která mi vzala těch pár iluzí, které jsem měla o baletu. Mám ho moc ráda, ale myslím, že už se na něj nebudu přístě nebudu dívat se stejným okouzlením. Věděla jsem, že je to dřina, že v uměleckém prostředí vládne rivalita a aktivní kariéra baletek je krátká. Dokázala jsem se vcítit do toho, že baletka po skončení kariéry musí cítit prázdnotu a nenaplněnost. Ale že je taneční konzervatoř nejen plná dřiny, ale také ponižování, arogance moci a šikany profesorů a že jejich přístup ty mladé holky tak strašně fyzicky i psychicky poškozuje, to mě zasáhlo. Je to tak tvrdý svět, který má vychovávat "elitu", ale jehož vedlejším produktem je, že desetileté děti přestávají jíst a jen o trochu později objevují zvracení, projímadla, alkohol a drogy. Chtěla bych věřit, že to byly metody let devadesátých, ale možná jsou nutné k tomu, aby baletky vychovaly, aby z nich vytvořili "unifikovaný produkt". Jak v závěru Miřenka Čechová píše: "Vís, proč jsou baletky navenek tak milý, skromný, usměvavý a submisivní? Protože jsou zkrocený. Víš, jak se krotí medvíďata? To je prostě hodíš na rozpálenou plotnu a oni začnou bolestí poskakovat na zadních, což potom na povel opakujou i bez plotny. Ta zkušenost je zformovala."
Na druhou stranu ale je určitá útěcha v tom, že některé baletky to mají jako Natálie. Neměla ambici být sólovou tanečnicí a našla se v operním baletu: "Jsme jen jedno z koleček celý tý jevištní mašinérie, tam opravdu nejde o nějakej individuální výkon. A já miluju bejt na jevišti. Ne kvůli sobě, ale kvůli tý voni divadla a kvůli hudbě."
Zajímavé byly i další linky knihy - nalezení nepoznaného bratra, vyrovnávání se se změnou pohlaví blízkého člověka, ale hlavně role rodičů ve výchově dívky, která v deseti letech odchází na internát a na niž už nemají vliv. Soucítila jsem s matkou, která ač nerada a jistě i s vědomím rizik a nástrah pouští dceru na internát do vzdálené Prahy, kde na ni bude mít minimální vliv. Dočasné citové odcizení matky a dcery bylo asi logickým vyústěním toho, že každá žila v úplně jiném vesmíru. Přesto byla její máma člověkem, který poskytoval velikou podporu hlídáním toho, aby jedla alespoň o víkendech, tím, že byla pyšná na její úspěchy a že nakonec byla jediná, kdo hrdince nevyčítal rozhodnutí nevěnovat se po absolutoriu baletu.
Miřenka Čechová v rozhovorech říká, že knihu vydala i proto, aby uchazečky o studium na konzervatoři i jejich rodiče věděli, o čem to je. Nemyslím si, že by je tato kniha měla odrazovat, ale jen přivést k obezřetnosti. Nemůžeme dětem zakázat jít si svou cestou, jen je na ní bedlivě sledovat, fandit jim a věřit, že co jsme do nich vložili, bylo dost na to, aby svou cestu zvládli se ctí a aby je dovedla k nalezení štěstí, spokojenosti a sama sebe. A to se autorce nakonec podařilo.

15 02.07.2020

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už dlouho a jsem ráda, že jsem si na ni konečně udělala čas. Když jsem ji pročítala, musela jsem obdivovat obrovský přehled autora a to, jak precizně dokládá svá tvrzení fakty, citacemi z velkého množství děl různých autorů i příklady z historie. Je hezké si po dlouhé době zase něco hezkého přečíst o lidech, ne které se poslední dobou hází špína, ať je to Masaryk, Peroutka či Havel. Nejzajímavější ale jsou pasáže analyzující současnou společnost a politickou sféru. Člověk si při čtení připmene, jak důležité jsou ideály a hodnoty (že to není něco, za co bychom se měli jako nenapravitelní snílci stydět) a hlavně si znovuuvědomí, že demokracie není navždy, že pokud se o ni nebudeme starat, můžeme o ni znovu nepozorovaně přijít.

Tuto knihu bychom si měli vždy před volbami znovu prolistovat, ale ti, kdo by ji měli studovat opravdu pečlivě, po ní asi nesáhnou, nebo autora odsoudí nějakou přiléhavou nálepkou.

15 18.10.2019

I já jsem kdysi viděla film, i když konec jsem si tedy nepamatovala a dost mě překvapil. Silný příběh, krásně napsané postavy, které nám na každé stránce dokazují, že nic není černobílé. Vše je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Někdy nejenže není možné najít dobré řešení, někdy neexistuje ani nejlepší řešení ze špatných.

14 20.09.2023

Inteligence, jakkoliv vysoká, není zárukou štěstí. Retardovaný Charlie byl šťastnější, žil víc tady a teď a nedělal si starosti, měl své přátele, byl milý, příjemný a schopný postarat se o sebe a to bylo zdrojem jeho sebejistoty. Díky svému omezenému IQ nerozuměl lidem kolem sebe a nemusel je tedy posuzovat. Zabýval se sám sebou, měl obrovskou vůli a chuť pracovat na sobě. S rostoucí inteligencí a s rostoucím poznáním byl stále více frustrovaný - přáteli, rodinou, ženami, společností, stavem lidského poznání, akademismem, který se mnohdy zabývá prázdnými a nepraktickými vědeckými teoriemi, sám sebe staví na piedestal a bojí se, že budou odhaleny jeho limity. Bylo to čtení plné zajímavých myšlenek a hlubokých emocí. Ještě citát, který mě zaujal: "Moje studium pokračuje dobře. Teď právě mě nejvíc zaměstnává zájem o etymologii a staré jazyky, novější práce o počtu pravděpodobnosti a dějiny hinduismu. Je ohromující, jak zdánlivě nesouvisející věci zapadají jedna ke druhé. Dostal jsem se na další úroveň a teď mi připadá, že se proudy různých oborů přiblížily jeden ke druhému, jako by plynuly z jediného zdroje. " "Jaký blázen jsem to byl, že jsem si kdy myslel, že profesoři jsou intlektuální velikáni. Jsou to lidé - a mají strach, že se to svět dozví."

Normálně čtu rozhovorové knihy dost těžce, ale tohle bylo strhující. O tom, jak se žije v KLDR, jsem neměla žádné iluze, ale přece jen mě hodně věcí šokovalo. Šikana ve školách, které jsou vystaveny děti z nižších kast od svých spolužáků i od učitelů, která je navíc vnímaná jako zasloužená. Nikde nemá výčitky svědomí, kousek empatie. Podmínky v armádě, kde mladí muži živoří v příšerných podmínkách 10 let a ženy jsou zde dokonce vystaveny i brutálním sexuálním útokům. Rozhlasová veřejná dehonestace provinilců. Představa rozhlasového hlášení, kde je zveřejněno například i to, že žena čeká nemanželské dítě, je bizarní. Silné emoce těch, kteří utekli, ale doma vědomě i nevědomě nechali své blízké, i když tušili, co se s nimi stane. Jak krutý musel jejich život být, když je dohnal k takové volbě... Život v socialistickém Československu byl proti korejské realitě vlastně pohoda. A to píšu s vědomím toho, že i tady to byla bída. Ekonomická, lidskoprávní i morální.

13 01.11.2023

Ohromně zajímavé čtení. Téměř zničený svět po atomové válce, jen malé skupinky přeživších, kteří se musí naučit žít bez výdobytků techniky a znovu vybudovat civilizaci. Zaujalo mě, jak nám Merle ukazuje, že takováto situace by lidstvo vrhla zpět do prvobytně pospolné společnosti. Lidé (ne všichni) si sice zachovali historicko-morální zkušenosti, ale v lecčems se museli vrátit zpět. I tváří v tvář možnému konci lidstva se najdou tací, kteří usilují hlavně o získáni moci a svůj vlastní prospěch, a to na úkor ostatních přeživších. Místo aby se lidstvo snažili zachránit, a když už se jim dostalo daru života, žili jej v pospolitosti, radosti, pomoci druhým, myslí jen sami na sebe. No, ale takoví lidé prostě jsou! Líbilo se mi, jak Merle vystavěl postavy, žádná z nich není jen kladná. I Emanuel má své mouchy a Tomáš musí jeho vyprávění trochu uvádět na pravou míru.

13 10.10.2023

Osudy celé rodiny mě opravdu zasáhly. Meziválečné události sice znám, ale opět jsem se mi připomnělo, že romány nám je umožňují spolu s hrdiny prožít. Na této knize byla znalost historie tak trochu přítěží, protože zatímco hrdinové se po krizi oklepali a těšili se na klidná léta, čtenář ví, že co jim osud chystá, bude ještě mnohem horší.
Celou dobu jsem byla zvědavá na závěr, ale na konec války jsem se moc netěšila. Děsila jsem se pomstychtivosti, která se může vymstít všem těm, kteří zvolili zápis na volkslistu. A na úplný závěr jsem si uvědomila, že z historie jsme se moc nepoučili:
"Tihle vykřikovači jednoznačných názorů! Jak jen si může v dnešní době někdo myslet, že pravda leží na povrchu? Ano, byli tací, co si volkslistu pořídili z prospěchářství, a s těmi je třeba tvrdě zamést. Ale drtivá většina lidí se ocitla v německém národním soupisu z donucení, ze strachu, z obyčejné lidské touhy zůstat naživu a s rodinou. Kdo má právo je soudit? Co vznikne z pomstychtivosti, která neumí rozpoznat nevinu? Jenom další zlo."

12 15.12.2021

Kniha se mi krásně četla. Díky za víceméně chronologické vyprávění (i když se vypravěči střídají). Očima Barbory by se to vyprávět celé ani nemohlo, s její zahořlostí by čtenář nebyl rád. Ráda jsem si trochu zažila těšínskou historii, o té jsem do teď nic nevěděla.

12 15.01.2021

Knížku jsem dostala jako dárek k narozeninám od své dcery a byl to dárek povedený. Bavil a dojímal mě příběh dvou sester, které ač zdánlivě velmi rozdílné, měly v sobě zjevně stejnou genetickou výbavu, která jim dala do vínku smysl pro spravedlnost a neschopnost nepomoci lidem v nouzi. Navíc byl pro mě příběh málo předvídatelný. Díky současné dějové linií jsem věděla, že jedna ze sester byla Slavíkem, ale připadalo mi, že by jím mohly být obě, i když jednu z nich handicapovala mateřská láska a snaha ochránit ve zlých dobách svou dceru.

12 02.02.2020

Velmi zajímavé čtení. Jak jsem se tady někde dočetla, kniha by opravdu mohla sloužit jako učebnice pro středoškoláky. Obsahuje varování před situacemi v nichž se pozvolna, nepozorovaně rozpouští demokracie a zvrhává se v tyranii. Řadu těchto varovných momentů bohužel zažíváme i my Češi, netýká se to jen vzdálených zemí jako je Rusko nebo USA. Týká se to i nás.

12 21.08.2019

Bože, ó můj Bože, jak by řekla má dcera, tady toho bylo tolik! Výborná kompozice, konečně jiná. Od začátku víme, že někdo zemřel, ale nevíme ani, jestli to byla vražda, natož kdo byl vrah. Autorka opravdu vystihla jeden z největších problémů současného vzdělávání, rodiče se příliš pletou do věcí školy, málo odlišujeme, co je šikana a co dětské volání o pomoc. Snadno odsoudíme, aniž bychom se pořádně ptali proč a zda opravdu. Příliš chráníme své děti, rychle odsoudíme a málo přemýšlíme.

12 23.06.2017

Skvěle vymyšlený příběh Stelly, vdané za špatného muže, a její lásky s americkým letcem Danem, který o 70 let později odhaluje mladá Jess a Will. Už název je fascinující. Dopisy, které nikdo nečetl evokují tajemství, která by stála za odhalení. Často cítím, že domy mají své příběhy a je škoda, když jsou zapomenuté, už jenom proto, že bychom se z nich mohli poučit. A dům na Greenfields Lane byl přesně takovým fascinujícím tajemstvím. Sešlý, opuštěný dům, který ale ukrýval Příběh. Člověk v životě nemusí mít vše, co chce, natrvalo. Stelle a Danovi muselo stačit několik dnů, které ale byly tak intenzivní, že v nich probudily ty nejlepší stránky a pomohly jim prožít život naplněný pomocí druhým a úsilím o zlepšení světa. Nejvíc mě dostal závěr: "Někdy mě napadá, že jsme měli smůlu, když jsme se narodili v těch dávných dobách. Podívám se věc a vidím Jess a Will a a připadá mi, že to mají snadné. Milují jeden druhého a prožijí společný život. Budou mít domov a děti, samé prosté a nádherné věci. Závidím jim to. Ale pak si vzpomenu, jaké jsme měli štěstí, že jsme se potkali. Kdyby nebylo války, nikdy bych tě nepoznala. Nikdy bych se nestála člověkem, kterého jsi že mě udělal. Prožila bych nudný život, kdybych tě nemilovala." ... "Uvědomují si vůbec, jak vzácné je mít celý život i všechna jeho nádherná dobrodružství?" Prostě citlivý příběh.

11 22.03.2020