Márinka komentáře u knih
Mnoho teorie, kterou bychom měli uvést do praxe.
Doplněno i návody na cvičení. Doporučuji.
Z anotace:
Publikace je určena jak pro seniory a rodinné příslušníky, tak pro terapeuty a sociální pracovníky. Jejím cílem je iniciovat rozpomínání a tvůrčí zachycení vzpomínek literární formou. Nabízí základy tvůrčího psaní a přináší zajímavé texty píšících autorů-seniorů, které slouží jak pro inspiraci, tak pro pobavení i pro vybídnutí k vlastnímu tvůrčímu vyjádření.
V neposlední řadě může kniha posloužit rodinným příslušníkům a pečujícím jako nenásilná forma vybídnutí prarodičů a rodičů ke sdílení jejich životních zkušeností a k ozřejmění rodinného příběhu.
Co dodat k tak obsáhlé anotaci? Tato brožovaná stovka stránek s příjemnou velikostí písma a dvojitým řádkováním mi udělala velkou radost. Zejména povídky stříbrné lišky Milady Šuraňové neměly chybu. Vím, je to „amatérka“, ale píše moudře a hlavně s vtipem. Dokonce si své povídky vydala vlastním nákladem a rozdává je svým kamarádům a známým. S úspěchem.
Tato sbírka mě potěšila, probudila fantazii, vizualizační schopnosti, zkypřila dlouhodobou paměť, která po mnohých verších samovolně asociovala využívajíc hluboko zasuté vzpomínky. Číst básně, to je vlastně jako trénovat mozek, paměť. Pokusím se tento trénink provozovat častěji.
V bezčasí a bezprostoru putujeme s mladým mužem, utíkajícím před civilizací i sebou samým, a dívkou, která nezažila nic jiného než válečné útrapy. Kniha sice není zařazena mezi sci-fi a vnímavému čtenáři se určitě brzy začnou vybavovat reportáže z novodobých válek, přesto se děj hodně blíží postapokalyptickému žánru. Hororový děj navíc umocňují místy až psychedelické ilustrace Vladimíra Franze.
Příběh ocení především hloubavější čtenáři, kteří ve zdánlivě fantasy textu najdou, možná i mezi řádky, mnoho otázek k přemýšlení: Co nám dává a bere civilizace? Jaký je/měl by být náš vztah k přírodě? Jak daleko je realita od našich snů? Máme dost síly splnit si svá přání? Čeho se bojíme a proč? Je život boj? Zač? A stojí za to bojovat?
Pasáže vyprávějící o životě, lépe řečeno o umírání v hospici, jsou velmi silné. Smutné, ale zároveň v sobě skrývají i špetku laskavého humoru a nadhledu. Čtenáři nezbývá než obdivovat těžkou, nezáviděníhodnou práci sestřiček. Zde spisovatelka skutečně zúročila svá pozorování v hospici na severu Anglie, který spravují sestry bernardinky.
Jakmile však Q. zabloudí ve svých vzpomínkách do vztahového, pro mne stále ne zcela pochopitelného, propletence, děj ztrácí na intenzitě. Tajnosti. Dokola a dokola. Týdny, měsíce, roky. Proč? Pak útěk a dvacet let sebeobviňování. Nač? Opět si říkám, že kdyby byli lidé k sobě – samotným i navzájem – upřímní, spisovatelé by neměli o čem psát, filmaři o čem točit.
Fantasy, mytologie … to mě nalákalo ke čtení. Chyba lávky. Mnohem více se jedná o sociální román. Už na konci první části ze tří se mi v hlavě vybavil název části Balzacovy Lidské komedie Lesk a bída kurtizán. Mezi Paříží a Londýnem v tomto směru nebyl rozdíl.
Titul knihy mnohé napovídá. Děj v prvních dvou částech také příliš nepřekvapí. Klasická pohádka by dokonce v tomto bodě mohla skončit. Přesto se spisovatelka rozhodla pokračovat. Příběh je naštěstí psán velmi poutavě a čtenář se rychle, ba dychtivě, dostává do části třetí. Ta je dle mého názoru nejlepší.
Velmi mne zaujala „panenská“ intermezza. Někdo je může vnímat jako magickou součást románu. Já měla častěji pocit, že vyjadřují myšlenky ukryté hluboko v lidských duších.
Moje přání se nesplnilo. Už s prvním dílem této trilogie jsem měla problém. Přesto tenkrát autor dokázal uspokojit alespoň jednu z mých blíženkyň – tu Pravou. Proto jsem druhému dílu dala šanci. Bohužel tentokrát měla Levá tolik navrch, že Pravá neměla šanci.
Ani magično, ani realita. Ani svět fantazie, ani skutečnost. Ani kočka, ani pes. Divná změť lidí, prostředí a událostí, které skřípou jako písek mezi zuby. Hospodská špionáž? Obchod s bílým masem v „laskavém pojetí“? Rentiér, kartářka, kněz a řeznice jako kolegové Jamese Bonda? Absurdní. Navíc se i zde objevují stejné motivy jako ve Třetím přání.
Jedna hvězdička za hezký český překlad a jedna z úcty k autorovi. Třetí díl však (opět) číst nebudu.
Povídky se mezi čtenáři netěší velké oblibě. Literární debut reklamního kreativce Ondřeje Hübla však vřele doporučuji.
Často si stěžuji, že se vydávají knihy příliš „tlusté, užvaněné“, jakoby autoři byli placeni od stránky. Dům v podhradí je výjimka potvrzující pravidlo. Tady by to chtělo pár stránek navíc.
Příběh se i přes svou tragičnost čte lehce. Autor skvěle vykresluje postavy, přírodu i společenskou situaci v zemi. Ani mi nevadilo, že je v textu záhy prozrazen konec. V podstatě je naznačen už na obálce knihy.
Jen se musím přiznat, že jsem se nedokázala, byť jen na chvíli, ztotožnit ani s jedním z manželů. Vůbec nechápu, jak lidi s takovými povahovými rysy mohlo napadnout opustit komfort města a odstěhovat se do divočiny. Český čtenář se totiž nesmí nechat zmýlit pojmem z anotace „statek u Karibského moře“. Což se mi stalo. Ne, skutečně se nejedná o současnou „all inclusive destinaci“, ale o chudou, divokou krajinu sedmdesátých let minulého století.
Nevím, zda bych v „normálním režimu“ měla trpělivost Tworki přečíst. Jazyk je velmi, velmi náročný ale zároveň něžný, hravý, poetický. Nejen autor, ale také překladatel Michael Alexa si zaslouží můj obdiv. Více na https://www.treninkpameti.com/
To byla síla! Kniha od začátku do konce plná tragédií, smutku, trápení, rozpolcení, výčitek, zmaru… Jen obtížně jsem mezi řádky nacházela jiskřičky naděje, uspokojení, klidu, smíření, lásky… Je to příběh mnoha ztrát a minima nálezů. Přesto stojí zato ho číst. A nejen proto, že i přes velmi pochmurný děj vás autor svým excelentním literárním výkonem nutí otáčet stránku za stránkou. Více v recenzi.
Po této knize jsem sáhla nikoli pro „mrazivé pasáže“, ale pro „zápisky z dětského deníku“ a téma „Vnímá člověk v kómatu své okolí?“. Zajímá mě totiž vše, co se týká mozku a paměti. Asi proto nejsem z tohoto thrilleru nadšená tolik jako většina jeho čtenářů.
Ano, příběh je vzrušující, napětím skoro nedýcháte, rychle obracíte stránku za stránkou a s postupem vyprávění zjišťujete, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Deníkové pasáže jsou skutečně zajímavé a pro pochopení souvislostí klíčové. V určité chvíli se ale vše začíná natolik zamotávat, že se absolutně ztrácíte v tom, kdo je kdo, s kým či proti komu.
Nejagresivnější linka mi navíc přišla jako konstrukt sloužící pouze ke zvýšení čtenářovy hladiny adrenalinu. Anebo se dnes už bez hrubého násilí žádný napínavý, vzrušující (=thriller) příběh neobejde?
A nakonec, když si už myslíte, že jste všechno pochopili, odhalili, vyřešili, autorka vás poťouchle vyvede z omylu.
Na totéž téma napsala knihu také Joy Fieldingová. Pro srovnání si ji určitě přečtu.
Tak už konečně vím, odkud měla moje babička průpovídku: Jistě se ti, Kiki milá, čokolád rozmočila. Jako bych bábinku měla zase u sebe. Milá kniha s roztomilými hrdiny. Zajímavé poznání, jak Laurel, Hardy a Shirely temple byli kdysi u nás populární. I díky Punťovi. Doporučuji číst celé rodině.
Stýská-li se vám po pohádkách, či si jen chcete při čtení odpočinout od všedních starostí, vypnout mozek a zapojit emoce, je to ta správná kniha. Čtivá, nekomplikovaná, milá.
Zemřít dvakrát je skutečně neobvyklá „severská“ detektivka. Žádné potoky krve, zrůdnosti, nervy drásající napětí. Pouze obyčejná, šedivá detektivní rutina. A v tom tkví jedinečnost této knihy.
Román velmi čtivou formou seznamuje čtenáře, vzhledem k „červenoknihovnímu“ zabarvení zejména ženy, s českou historií patnáctého století. Oceňuji zejména epilog, ve kterém autorka uvádí na pravou míru skutečnosti, které v zájmu plynulosti vyprávění upravila.
Tak jako plyšová hračka, je i tato detektivka „hebká“. V popisech láskyplného vztahu ústřední dvojice někdy až „červená“. Ale najdete v ní i humor a zejména očekávané napětí při pátrání po pachateli vraždy.
Lehce, prostřednictvím krásného jazyka, jsem hltala stránku po stránce až do konce. Láska, sny a skutečnost. K tomu ztráta paměti a haiku. Co víc bych si mohla přát! Denis Thériault umí!
Kniha je velmi čtivá. Popisy nádherné africké přírody střídají svižné dialogy, po dramatických pasážích následují dojemné a milostné. A právě (ne)poměr mezi krutostí a erotikou je, podle mého, kámen úrazu tohoto příběhu.