Márinka komentáře u knih
Netuším, proč autorka zasadila fantasy na Šumavu do velmi studených, totalitních 50. let minulého století. Zřejmě je to nepřenosné mimo naši republiku, ale připadá mi to originální. Při čtení jsem se sice nemohla zbavit scén z filmu Dovolená s Andělem (1952), ale nevadilo mi to. Naopak. Alespoň jsem měla soudružku referentku Boženku živě před očima :o).
Tak jako předešlé autorčiny knihy i tato se mi četla velmi dobře. Vyprávění rychle ubíhalo, děj přinášel stále nové a nové okolnosti budící podezření, napětí se stupňovalo. Navíc, i když se jedná o fantazijní představy autorky, nepřipadaly mi některé události úplně iracionální. Pro jednoho legenda, pro druhého přírodní úkaz, pro třetího zrůdné činy lidí (zmasakrovaná rodina), pro milovníky neskutečných světů monstra. Mimochodem, popisovaný osobní život Strážců mi připomněl další oblíbené dílo - Čapkovu Věc Makropulos.
Skalní fanoušci fantasy literatury možná se mnou nebudou souhlasit, ale Strážci stojí za přečtení a mají potenciál na pokračování.
Asi mám už moc načteno a nakoukáno, protože se mi při čtení (a posléze při poslouchání audioknihy) neustále vybavovala jiná díla. Na jedné straně to byly motivy z brutálních krvavých severských detektivek, za kterými Šmehlík rozhodně nezaostával. Na straně druhé, jsem viděla Václava Plíška a Josefa Korejse z televizního seriálu Případy 1. oddělení. A to nemluvím o mých milovaných Dumasovkách. "Jeleni" jsou totiž zalidnění téměř jako Paměti lékařovy :o). To si panečku paměť zamaká: jména, příjmení, hodnosti, operativci, vyšetřovatelé, obyvatelé Helašné, podezřelí... A to se ještě zničehonic ocitneme v Pezinku a do děje vstupují další postavy. Ještě že čtenář nemusí tápat v místě a čase. Každá kapitola je totiž uvedena kdy a kde se odehrává a na vnitřní obálce je mapka Helašné. Skvělé!
Text je velmi čtivý a napětí stránku od stránky vzrůstá. Navíc autor do děje zahrnuje také problematiku rasismu a drog. Jen konec, byť velmi překvapivý, se mi zdál trochu "natahovaný". Ovšem na debut je kniha velmi dobrá.
Postapokalyptickou i dystopickou sci-fi tu a tam čtu. Když nepočítám mého oblíbeného Čapka, myslím, že první byl Wyndhamův Den trifidů. Proto mě z novinkové nabídky Joty zaujala kniha, kterou doporučovali čtenářům Atlasu mraků. Ten jsem četla, viděla i poslouchala. Nedostižné! Ten vykřičník proto, aby Mitchellovi fanoušci nebyli Nagamatsuem zklamaní. Není důvod. Síla tohoto debutu tkví v něčem jiném. Více v rubrice Recenze.
Nadchly mě zejména nádherné ilustrace Vladimíra Brehovszkého. (měla jsem vydání z roku 1964)
Opět jsem se přesvědčila, že pohádkové příběhy jsou kosmopolitní - u mnoha národů se často objevují stejné náměty. Mnohé mi připomněly pohádky Boženy Němcové či Karla Jaromíra Erbena. Mile mě však překvapila i nová témata. Je dobré vracet se k pohádkám. Doporučuji.
Dr. House by řekl: "Všichni lžou". I když v tomto případě to není přesné. Oni v podstatě nelžou, jen neříkají (celou) pravdu. Opravdu máme všichni nějaké tajemství? Malé, či velké? Co nutí člověka zamlčovat skutečnosti, když stejně - dříve, nebo později - většina vyplave na povrch? Proč se trápíme, sužujeme, působíme si bolest...? Na druhou stranu dobře tak, protože nebýt této lidské slabosti, nespatřila by světlo světa spousta knih. A v případě Ořechové aleje by to byla škoda.
Romantická linka je samozřejmě zcela předvídatelná. Ale knihu můžete číst i kvůli dalším námětům: svět sociálních sítí, nejistá kariéra influencerů, přátelství a oddanost. Velmi mě pak zaujalo téma, jak naše negativní zážitky z dětství dokáží ovlivnit, ba někdy zcela ochromit, život v dospělosti. Tady autorka nemusela moc fabulovat. Navíc nahlédnutí do světa bohatých "celebrity" nás může jen utěšit, že my "commoner" na tom nejsme "tak špatně".
Krásná, byť drobná, knížka, která přímo láká Novohradské hory navštívit. Obávám se, že se autor u domorodců nedočká pochvaly. Vždyť nám prozrazuje krásná zákoutí této dosud turismem nezdevastované části Šumavy :o). Snad taková zůstane do doby, než se i já v tyto končiny z Moravy vydám. Pak si rozhodně Štifterova "velmi osobního průvodce po místech, kde se duše může nadechnout" vezmu s sebou.
PS: Omlouvám se oběma autorům, ale chvílemi jsem nevěděla, zda čtu Štiftera nebo Javůrka. Oba, každý sic na svém území - Šumava / Krušné hory, píší vlastně o tomtéž - o historii, životě i jeho zániku v Chudých a Bohatých Sudetech a o kráse "svých" hor. Jsem ráda, že se tak mladí lidé věnují naší "nepopulární" historii a navíc ji dokáží předávat všem generacím velmi poutavou formou.
"Velký bratr poslouchá", a proto mi nedávno na monitoru vyskočila nabídka poslechu Kašpárkovy Fosilie na rádiu Wave. Tož jsem to zkusila. Nutno podotknout, že Petr Hradil četl skutečně "velmi civilně", ale jeho amatérismus mi kupodivu nebránil vyslechnout celou nahrávku. Když jsem zjistila, že se jedná o "zkrácenou verzi", půjčila jsem si v knihovně tištěnou knihu. Fakt mě to zaujalo.
Známé pasáže jsem si připomněla a poslední kapitola mě nadchla.
Nejenom v kapitolách, kde Vladimír pátrá po "geneticky příbuzných", ale zároveň při jeho střetech s dcerou i otcem, jsem nacházela paralely ke svým zážitkům či zkušenostem. Vyprávění je proto pro mě uvěřitelné.
Tištěná verze má oproti audiu i tu výhodu, že zřetelně rozlišuje děj a kurzívou psané myšlenky/vsuvky autora. Dějová linka není totiž příliš silná, příběh je založen spíše na dialozích, a proto je dobré vědět, které názory patří hrdinům a které jejich "stvořiteli".
PS: Velmi se mi líbí věta Jana M. Hellera na obálce knihy: "Kašpárkova próza je geniálním katalogem mezigeneračních nedorozumění." Ano, nedorozomění, nikoli nepřekonatelné rozpory.
Za krátkou dobu, co audioknihy poslouchám, jsem zjistila, že mi velmi záleží na hlase interpreta. Mnohé ze zajímavých titulů jsem nedoposlouchala. Ale Lukáš Havica mě naprosto uchvátil.
Netuším, co Angličana přimělo přestěhovat se do Francie, ale tu a tam zaznamenané narážky na výši cen čehokoli asi dávají tušit. Obdivuji jen, jak "s klidem Angličana", ba téměř stoicky, přijali manželé Mayleovi důsledky jednoho z rysů francouzské povahy - na všechno je dost času. Žít rok v podstatě "na staveništi" bych asi nedala. Útrapy rekonstrukce však příjemně doplňovaly popisy zejména gurmánských zážitků a povah sousedů. U kozího jsem se musela smát nahlas :o).
I když si čtenář/ka musí stále opakovat, že se děj odehrává v 80. letech minulého století, že dnes to na stejném místě může vypadat úplně jinak, přesto je to čtení milé a k návštěvě Provence inspirující.
Ve druhé knize se objevují další ženy, se kterými můžete prožít i Potrhlou dovolenou: statkářka Anna, kadeřnice Marta, knihovnice Karolína a bývalá učitelka tělocviku Jindřiška. Autorky si dobře poradily s obměnou ústřední čtveřice a přinesly do děje nejen další zajímavé typy ale také více napětí. Jejich poklidné schůzky u kávy a sladkostí narušilo nejdříve "obyčejné" vandalství, které však brzy přešlo v nebezpečné útoky zejména na Anninu rodinu a její statek. Nemohu napsat, co bylo podstatou útoků, protože bych spojlerovala, ale vím, že téma má skutečný základ.
Všechny hrdinky, kupodivu až na knihovnici, mi byly velmi sympatické. U Karolíny mi trochu vadila její zarputilost s jakou se snažila všechny "vzdělávat". My fakt takové nejsme :o)
Workoholik, záletník, mimoň a přítel, kterému tikají biologické hodiny. To jsou muži, od kterých ženy "odešly" a našly azyl na jihočeském statku jedné z nich. Autorky skvěle popsaly různé problémy ve vztazích různých věkových skupin a jsem si jistá, že každá čtenářka se v některých odstavcích najde. Navíc vše líčí s humorem, takže nečekejte žádnou novodobou dívčí válku. Mimochodem, nebylo by od věci, kdyby si knihu přečetli i čtenáři.
Děj rychle ubíhal a i když se tu a tam pořádně zašmodrchal, četlo se mi velmi dobře. Pachatele jsem si v první třetině (správně) tipla, ale bavilo mě, že mě autorka neustále "vyváděla z omylu". Nic nebylo zřejmé, jednoznačné. A tak to má u dobrých detektivek být.
Štifterovy knihy čtu ráda a poznámka na obálce: "Dvě staletí příběhů. Povídková mozaika bouřlivé rodinné historie." mě navnadila ještě více.
Viz Recenze.
Doporučuji všem milovníkům knih a doby Jane Austenové. Více v recenzích.
Kolem police s Pánem hor jsem v knihovně chodila dvacet let a říkala si: "Jednou na tebe taky dojde..." Po chvíli brouzdání v mobilu jsem narazila na Audiotéku a audioukázku z prvního dílu letošního vydání Pána hor (poprvé vyšel před 30 lety). Příběh se mi zdál příliš romantický, ale zaujal mě hlas Anny Štvrtecké. Její interpretace, zejména podmanivého hlasu hlavního mužského hrdiny, je geniální. Hlavně díky ní jsem pokračovala v poslouchání a k hodnocení přidávám jednu hvězdičku.
Příběh skutečně nemá daleko k červené knihovně. Naštěstí je Hana Marie Körnerová skvělá vypravěčka, která dokáže včas posunout děj z milostných scén do dobrodružných a napínavých pasáží. Navíc nás autorka "jen tak mimochodem" trochu vzdělává, když tu a tam do textu zařazuje encyklopedické vsuvky, které čtenářkám objasňují historické souvislosti.
Na tištěnou knihu asi nedojde, ale pokud si budu chtít někdy v budoucnu odpočinout/vyčistit hlavu u příjemného hlasu, pustím si i druhý díl.
Poslouchala jsem na mujrozhlas.cz.
Román se sice jmenuje Hotýlek, ale více něž o něm - budově, organizaci - autorka píše o "hoteliéru" Václavu Mánesovi. Přiznám se, že mi ani on, jako hlavní postava příběhu, ani nikdo jiný příliš k srdci nepřirostli. Nenašla jsem nikoho, komu bych "mohla fandit". Navíc část knihy bylo vyprávění pomalé. Až ve druhé polovině nabyl děj tempo a napětí.
Chápu, že celé 20. století provázely u nás války, ekonomické krize, okupace, komunistické čistky jak v 50. letech tak za dob normalizace. Chápu, že to pro "nesympatizanty" byla těžká léta. Ale toho pesimismu, pochmurnosti a tragédií bylo na mě v jedné rodině až až. I když Mornštajnová je těmito náměty známá, takže co jsem čekala? ;o).
Navíc mi neseděl hlas Anny Cónové. Někdy jsem měla pocit, že mluví na tříleté dítě a důsledně ar-ti-ku-lu-je, aby to mrně chápalo, co říká. Poslechla jsem si ukázku z audioknihy, kterou načetl Jaromír Dulava, a ten se mi líbil více.
Jsem zvyklá knihu vždy nejdříve prolistovat ze všech stran a tak to, co jsme zřejmě měla objevit až po přečtení poslední povídky, mě nadchlo hned na začátku: Přílohy. A úplně mě odrovnala ta čtvrtá: Knižní mix kvíz. Zde autor zkouší pozornost a paměť čtenářů - 13 povídek, 13 otázek. Boží! Co víc si může trenérka paměti přát! To bych zavedla povinně do všech knih.
Povídky nepatří mezi můj oblíbený literární žánr, ale když už "musím" něco od autora načíst, nechtěla jsem začít minerálkou oceněnou knihou "Až na ten konec dobrý". 13! je však výjimka. Nádherná čeština, zajímavé náměty, skvělé pointy. Místy jsem měla dojem, že Tomeše nečtu, nýbrž ho poslouchám a řežu se při tom smíchy. A to i při pasážích, které fakt ke smíchu nebyly…
Ještě štěstí, že jsem knihovnice "béčko", a proto nemusím příliš dumat nad tím, zda poslední povídka Co byste prozradil začínajícím autorům? je neškodně ironická či urážlivě sarkastická. Jsem však také čtenářka a tak uvažuji, že se na to při jeho návštěvě zeptám :o).
První díl (ano, bude další!) nás seznamuje s Franzem od jeho narození až po vstup do služeb Marie Terezie. A věru to byl velmi dobrodružný život! Je zvláštní jak mohl být tak vzdělaný muž ovládající několik cizích jazyků, milovník Shakespearea, píšící básně a skvělý hráč na housle zároveň tak surovým zabijákem. A je obdivuhodné, jak autor dokázal i ty nejkrutější scény popsat tak, že jsem nemusela "odvracet oči" nebo přeskakovat stránky.
Samozřejmě jsem opět četla s Wiki po ruce. Trenck se narodil v italském městě Reggio di Calabria v pruské šlechtické rodině z Pomořanska (opačné konce Evropy). Svou budoucí ženu poznal v Petrovaradínu a s rodinou pak žil ve Slavonii. Ve službách carevny Anny Ivanovny bojoval s Turky a krymskými Tatary v rusko-turecké válce. Kosmopolita, jako když vyšije!
Skvěle napsáno - výborná "učebnice dějepisu", jedním dechem přečteno. Těším se na druhý díl.
PS: Půl hvězdičky a prémie bych ubrala za nekvalitní korekturu. Snad si s druhým dílem dá redakce více práce.
Tato kniha není na horkou pláž. Pokud však máte rádi sic rozsáhlé, ale velmi čtivé historické romány s trochou magického realismu, tj. tajemna, nadpřirozena, legend, pověr … a velmi překvapivým koncem, zapište si tuto knihu na zimní TBR.
Autorka z počátku zvolila velmi pomalý rozjezd, ale na čtyřech stech stránkách to až tak nevadilo. Pestrost děje zajišťuje nejen společnost poutníků zcela rozdílných co do povah i společenského postavení. Čteme-li román o moru, tak nějak počítáme s tím, že někteří z hrdinů nepřežijí. Ovšem kupodivu nás nečeká jen stereotypní "morová Smrtka", která kosí po tisících, ale velmi "tvůrčí Zubatá". Celým románem se jako červená nit táhne kombinace humoru, byť někdy černého, a silných emocí s bezcitností, nemilosrdností a krutostí. A navíc, jak by řekl doktor House: "Všichni lžou".
Na to, že je autorka dyslektik a tudíž se jí velmi špatně čte, co napíše (škrtání je podle mnoha mnou zpovídaných spisovatelů/spisovatelek nejdůležitější část tvůrčího procesu), umí vyprávět skvěle. Snad u nás vyjdou i její další "středověké thrillery".
Fotografie i text vybízí k tomu, aby se čtenář zvedl z ušáku a vyrazil na lesní koupel. Co víc si může autor přát :o).