Márinka komentáře u knih
Mám, ráda, když se mění vypravěči příběhu. Každý z nich prožívá v dané době trochu jiný příběh, či má na jednu a tutéž událost odlišný náhled. Je důležité vnímat především to druhé a pochopit, že i v životě, mimo stránky knih, co člověk to jiné mínění, jiná zkušenost.
Z anotace, a hlavně obálky nového vydání (2022), by se mohlo zdát, že se jedná o milostný příběh Rút a Ervína odvíjející se na pozadí nelidské 2. světové války. To je ale omyl. Jedná se o dva samostatné osudy, které autorka spojila jen jejich krátkým setkáním v Terezíně. Sama v doslovu přiznává, že část vyprávění je fabulace, ale i kdyby se jen polovina textu zakládala na pravdě, na síle mu to neubírá.
Děsí-li vás demence či smrt, nečtěte. Budete však ochuzeni o nádherný příběh. Více v záložce Recenze.
Skvělá kniha, která vás zcela nenásilně poučí o tom, jak se netrápit nad věcmi, které nemáte pod kontrolou. Navíc, první stoikové neznali pojem mindfulness, ale schopnost být přítomen v daném okamžiku patří k základům stoicismu. Jakou jinou filosofiii by si trenérka paměti mohla přát!
Lehké letní čtení to není, ale skvěle napsané. Doporučuji všem, kdo jen trochu přemýšlí o svých rodinných vztazích a chtěl by je upevnit. Více v recenzích.
Předčítám v domově pro zdravotně postižené a seniory. Je to skvělá "remeniscenční" kniha.
Úžasné "ostravské" Sin City - město hříchu! Až se mi po té mé rodné "černé" zastesklo :)
Dětské knihy čtu velmi málo. U Markéty Pilátové jsem udělala výjimku, protože se mi moc líbí její romány pro dospělé. Je úžasné, jak je tato útlá knížka aktuální. Právě dnes totiž potřebují i naše děti "seznámit" s válkou a magický, milý, kouzelný, půvabný způsob této autorky je to to pravé.
Po této knize jsem sáhla jen kvůli Benedictu Cumberbatchovi. Kniha poprvé vyšla v roce 1967 a teprve nyní ji objevila Jane Campion, která ji zfilmovala a získala letos Oscara za režii. (Ben opět vyšel naprázdno.) Příběh a hlavně styl psaní mi však vůbec nesedl.
Kamarádka podvede svou kamarádku s jejím snoubencem. Velmi častá zápletka. Jenže tím podobnost s klasickou romancí ze současnosti končí. Druhou, poněkud netypickou, hlavní hrdinkou příběhu je 78letá čerstvá vdova, kterou manžel zanechal sice s dluhy, ale s plnou půdou starožitností. Velmi milý, optimistický a povzbuzující příběh o tom, jak si můžeme být prospěšní, i když nás dělí dvě generace.
Je pravda, že jsem se zpočátku smíchy popadala za břicho. Autor velmi vtipně a svižně popisoval "trampoty" řidiče veřejné dopravy i cestujících. S počtem stránek však humoru ubývalo, ale více mi vadilo, že se příběhy, pointy opakovaly.
„Nevadí ti, že to špatně skončí?“ zeptala se mě dcera, když jsem byla ve druhé polovině jednoho z nejdojemnějších příběhů, které jsem v poslední době četla. Samozřejmě jsem autorku nepodezírala z toho, že „způsobí zázrak“ a Lenni odskotačí z oddělení pro nevyléčitelně nemocné vstříc světlým zítřkům, a knihu jsem začala číst smířená s předpokládaným koncem. Nikdy by mě vak nenapadlo, že se budu smát. Nahlas.
Lenni je úžasná, vtipná, nebojácná. Právě její „disputace“ s nemocničním kaplanem otcem Arthurem mě tak rozesmály, až jsem se chvílemi cítila nepatřičně.
Otec Arthur je laskavý, tak trochu ztracený a smutný. Často se stává, že si s Lenni role vymění a ona je ta, která má povzbuzující slova.
Margot je milá, moudrá, dobrosrdečná. Její životní pouť, která tvoří důležitou část příběhu, je sice kostrbatá, ale Lenni dává možnost prožít „delší“ život.
Na tomto příběhu mě nejvíce zaujalo to „odhalení“, že nevíme dne ani hodiny… Že už třeba nebudeme mít možnost napravit, rozvinout, změnit něco, zejména ve vztahu k druhým, „až po přistání“. Donutilo mě to zamyslet se nad mými „jednou, příště, zítra…“.
Teorie je v pořádku. Recepty jsou však - alespoň pro mě - příliš exotické. Chtělo by to naše obyčejné suroviny.
Obdivuji Danielu Brůhovou za její trpělivost a schopnost pana doktora „kočírovat“. Na spoustu otázek totiž odpovídal „oklikou, příhodou“ a někdy chvíli trvalo, než se dostal k meritu věci. Tyto „odbočky“ však vždy mají čtenáři co říci, a proto je dobré, že v knize zůstaly.
Vždy mě potěší, když najdu zmínku praktického využití mnemotechnik, které se snažím předávat ve svých kurzech. Autor mi udělal velkou radost touto pasáží:
Básnění jsem používal i jako pomůcku při studiu. Bylo to zvláště tehdy, když jsem si nemohl zapamatovat komplikované názvy a výrazy, tak jsem jim dával rýmované tvary, a ještě jsem si to zpíval. Vybíral jsem si zábavné a dobře zapamatovatelné melodie populárních písní. Str. 140 (Následuje konkrétní příklad.)
Autor skvěle vyvážil historická fakta, shrnutá v doslovu knihy, s románovou fabulací, takže si na své přijdou jak čtenáři faktu, tak romantikové.
Janovicova poema, lyrickoepická veršovaná skladba, v sobě skrývá nejen meditativní pasáže, ale také retrospektivní děj vycházející jednak ze života básníka, ale také z významné regionální historické události. Čtenář se tak ocitá tu v současném parku, ondy ve studentských letech poety, aby se náhle ponořil do druhé poloviny 18. století. Putování časem, stále však na jednom místě.
Pavel Taussig svůj mini román pojal naštěstí humorně a za hlavní hrdinku zvolil naivní, tvrdou realitou dosud nezasaženou, osmnáctiletou dívku, která by mohla zaujmout i mladé čtenáře. Přesně v duchu slov George Santayany: „Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.“ Text je velmi čtivý. Věcnost, dynamika a sarkasmus posouvá děj v pro nás absurdní době rychle dopředu a čtenář se nenudí. A možná najde paralely i se současností…