Márinka
komentáře u knih
Na pozvání cara
Dagmar Martinková
Ze "služebních důvodů" jsem začala číst knihu Dagmar Martinkové Na pozvání cara. A najednou jsem zjistila, že čtu se zájmem a s chutí. Je spousta "bílých míst" v naší historii, o kterých jsme se v dějepisu neučili a dodnes se o nich málo ví. Donedávna jsem např. netušila, že V Česku dnes žije minimálně 300 tisíc potomků volyňských Čechů a existuje - a jak je aktivní! Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.
Zajímáte-li se o historii, českou zvláště, tuto knihu vám vřele doporučuji. Je bohatá nejen fotografiemi a dokumenty, vše na křídovém papíru, ale také informacemi, které bychom měli znát.
Instamozek
Anders Hansen
Jako dlouholetá trenérka paměti dávám této publikaci devět bodů z deseti. Jeden bodík ubírám za neadekvántní název a obálku. Obojí asociuje Instagram, což není hlavní téma.
Babičky na tahu
Judy Leigh
Další z řady „příběhů 3. věku“, který mě nezklamal. Naopak, druhá kniha Judi Leigh na téma „když se babi utrhne ze řetězu“ je, podle mého, lepší než ta první.
Pravda, při některých popisovaných situacích jsem si nedokázala představit, že je aktérkám přes sedmdesát let. Ale kdo ví, co si o jejich pařížských dobrodružstvích – návštěvy drag queen klubu a kasina, snadné seznamování s muži, láska na první pohled… – budu myslet za patnáct let. Před třiceti lety jsem totiž považovala za naprosto nevhodné, že padesátník chodí v riflích… Vzpomenu si na to vždy, když si je oblékám :o).
Na jedné straně je to milá, čtivá, nenáročná oddechovka s víceméně předvídatelnými závěry – víc hrdinek, víc koncovek. Na straně druhé zajímavá sonda do nitra žen, které už toho mají hodně za sebou. Ale přesto, nebo právě proto, nerezignují. Co žena, to jiný osud, jiné priority, sny… Je více než pravděpodobné, že každá čtenářka najde v knize nejen kousek sebe, ale také inspiraci, jak stáří nejen „přežít“, ale nebát se užít si každou minutu.
V neposlední řadě je tento příběh ódou na přátelství. Vzájemná náklonnost a porozumění jsou důležité v každém věku.
Sestry
Kamila Hladká
Srovnám-li „vdovy“ a „sestry“, pak musím uznat, že jazykově je druhá kniha vyzrálejší, „učesanější“. Vím, že cílem autorky je zachovat autenticitu rozhovorů, ale jistá „knižní“ úprava obsahu určitě prospěla.
Skvělé na této knize je, že je napsána „obyčejně“, bez církevních dogmat. Může tedy přinést mnoho zajímavého, či dokonce podnětného, všem čtenářům bez rozdílu věku i (bez)vyznání. Mimochodem, nejmladší zpovídané řeholnici bylo 29 let.
Už teď se těším na Hladké třetí knihu.
Dvojí ortel
Jana Pažoutová
Autorka sugestivně popisuje bezmoc člověka, proti němuž se spikne téměř celý svět. Člověka, kterého lidé, nikoli osud, dostanou až na samé dno (napadá mě: šlo by to i dnes tak lehce?). Člověka, který sám zlo oplácí zlem, až dílem náhody, ale také trochy štěstí a velkého odhodlání, svůj neblahý osud začne měnit.
V každém z nás je dobro i zlo. Záleží na tom, kterého „vlka krmíme“. I nad tím, čí misku naplní, musí hlavní hrdina v závěru přemýšlet. Po rozuzlení, které mě velmi překvapilo. Bylo nečekané, překvapivé, originální.
Babička
Irena Obermannová
Nečetla jsem předem ani anotaci, ani recenze. Vůbec jsem tedy nevěděla, kam mě autorka ve svém vyprávění zavede. Mé tušení, že bude opět velmi osobní, se potvrdilo. A žasla jsem, jak mi najednou byla tato kontroverzní spisovatelka blízká.
Hendrixova kytara
Kateřina Dubská
Více než 500 stránek není na jednu noc. Naopak. Zejména pamětníci budou číst pomalu, aby jejich vzpomínky měly čas vykutat se z dlouhodobé paměti. A těm mladším bude chvíli trvat, než pochopí…
Více v rubrice Recenze
Z Brna za sklenkou portského
Ondřej Herzán
Na tuto „caminovku“ jsem byla hodně zvědavá. Jejího autora znám totiž osobně. Poznali jsme se během mého krátkého brigádničení ve Vida! science centru v Brně. Ráda na těch pár měsíců v zajímavém prostředí a mezi skvělými lidmi vzpomínám.
Knihu jsme měli křtít v naší knihovně, ale člověk míní, pandemie mění. Její vydání se zdrželo a setkání se uskutečnilo pouze on-line. Věřte mi však, že kdybych ji četla před naším streamem, byl by mnohem delší, protože mé otázky by nebraly konce.
Onderovo vyprávění je skutečně jiné, než co jsem o této pouti doposud četla.
Více v rubrice "Recenze".
Pařížská knihovna
Janet Skeslien Charles
Zasloužil by si pět hvězdiček. Ale chvílemi se mi zdálo, že překlad je kostrbatý a korektorce navíc tu a tam utekla chyba. Ale na to nemusíte dát, to už je profesionální deformace.
Tesatelných citátů najdete v knize mnoho. Zmíním alespoň jeden. Proč posílat vojákům knihy? “Protože nic jiného nemá onu mystickou schopnost přimět lidi vidět očima druhých. Knihovna je mostem z knih mezi kulturami.” str. 126
Více v "recenzi".
Radosti zahradníka
Hermann Hesse
V úvahách, povídkách či básních nenajdete mnoho dramat. Snad jen při zmínce o válce a následného Hesseho odchodu od rodiny srdce čtenáře posmutní. Většina řádek však duši zahradníků i zahradnic pohladí. Společně s autorem pak procházíme všemi jeho zahradami, které za svůj život zbudoval nebo zveleboval.
Růže, slunečnice, cínie, astry, fuchsie, petunie, karafiáty, lilie…, ale také stromy, nejen ovocné, a zelenina … to vše barvitě voní před vašimi zraky a často máte pocit, že se s motyčkou skláníte nad záhonem těsně vedle autora. Své poetické texty, volné i vázané, proložil také humorem:
Zahradník sní
Co ve své skříňce měla by mít snová víla?
především hnůj, a ne snad ledajaký.
Pak cestu, která by se nezaplevelila,
a kočky dvě, co nežraly by ptáky.
Též prášek, kterým když se posypou
mšice, list hned se změní v růže květ,
z akátů ať jsou palmy, které s výhodou
a s velkým ziskem prodati lze hned.
Ó vílo, učiň, ať nám voda svlaží
sama od sebe místo, zaseto kde je,
dej špenát, který v květy nevyráží,
a trakař, který sám od sebe pojede.
Dej jed nám, jenž ať před myšmi nás ochrání,
ať nejsou kroupy to, co z nebe padá,
ať k domu vede výtah po stráni,
a každý večer přej mi nová záda.
Nemohu opomenout ani krásné Hesseho akvarely.
Zázrak svaté Winifredy
Ellis Peters (p)
Vzhledem k tomu, že má dcera bydlí ve Walesu, velmi mne pobavil Zázrak svaté Winifredy. I když naše národy žily, a žijí, ve zcela jiných společenských podmínkách, vztahy Češi-Moraváci a Angličané-Velšané až tak rozdílné nejsou.
V čem tkví Cadfaelův úspěch? Především je čtivý. Na tom mají samozřejmě podíl i překladatelé. Na jedné straně je tento detektiv velmi pohodový, na druhé má bystrý úsudek, používá selský rozum a dokáže si poradit i bez “mordparty” a vymožeností současné kriminalistiky. Samozřejmě i on má svého “Watsona”, jímž je oficiální představitel spravedlnosti, šerif Hugh Beringar. V neposlední řadě si autorka skvěle poradila i s podílem popisů krajiny, které nejsou zdlouhavé, ale příjemné, obohacující a uklidňující.
Doporučuji zabalit do prázdninového kufru a pokud možno číst od prvního dílu.
Starý kraj
Dörte Hansen
Sice poněkud ponurý, ale velmi zajímavý příběh dvou žen, které k sobě i přes propast generace našly cestu. I když je v něm hodně historie, dostane se také nejen na vztahy mezi městem a vesnicí, ale i na aktuální BIO-EKO šílenství.
Koniášův klíč
Zuzana Koubková
Pro knihovnici je těžké nesympatizovat s hrdinou, když mu autorka vloží do úst tato slova: Neumím si představit krásnější místo, než je klementinská knihovna. Myslím že kdyby existovala nějaká soutěž o nejúžasnější knihovnu na světě, musí to právě ta naše u sv. Klementa vyhrát.
Skvělá kniha :)
Dědeček Oge: Umění sibiřského šamana
Pavlína Brzáková
Skvělá kniha! Nejvíce mě zaujalo, a oslovilo, sedmnáct „vložených“ stránek Učení Ogeho – šamana. Velmi málo jeho souputníků umělo číst a psát. On se to však naučil a zanechal nám tak svůj „deník“, ze kterého autorka, mimo jiné, čerpala. Po smrti Ogeho zápisky získal jeho následovník Kuktyče. O něm vypráví volné pokračování nazvané Dva světy.
Čajovna v Tokiu
Julie Caplin
Milostná zápletka je sice hned z počátku jasná, ale naštěstí (pro mně) upozaděná. Autorka by měla více věřit v krátkodobou paměť čtenářů/čtenářek a stále neopakovat, že hlavní hrdinka udělala před deseti lety „pubertální“ chybu, která nepříznivě ovlivnila její další život.
Velký prostor má v příběhu především Japonsko a zejména jeho dualita: obklopeni nejnovějšími technologiemi respektují Japonci umění, kulturu a tradice. Čajový rituál, kvetoucí sakury, chrámy, gastronomie, Šinkansen, Fudži, muzeum digitálního umění, křižovatka na Šibuji… To vše můžete, byť bez ilustrací, barvitě zažít.
Najdete zde zjevné, ale i skryté formy manipulace, vzácný vztah žen tří generací a mnoho pasáží zaníceně popisujících fotografické umění. Samozřejmě zde nechybí trocha východní filosofie, např. wabi-sabi, šinrin-joku a ani v poslední době časté (bohudík) zmínky o „životě v přítomném okamžiku“.
Romantické útěky mají sice stejné schéma: zklamanou ženu, sobeckého muže a jejich konečné splynutí. Ale to vše se odehrává v zajímavých, lákavě popisovaných kulisách, že máte chuť vydat se, navzdory Covidu, na cestu. Už jsem si v knihovně zarezervovala Hotýlek na Islandu. V blížících se letních vedrech přijde trocha ochlazení vhod.
Jak potkat děti
Zuzana Maléřová
Kniha textů popisujících „obyčejný“ rodinný život mě zaujala. Krátké příběhy doplňují černobílé fotografie, které nejen znamenitě navozují devadesátá léta, ale také emotivně zobrazují dětský svět. Škoda jen, že i dětské kresby, které ilustrují některé kapitoly, jsou též černobílé. K dětem, podle mého, patří duha.
Tak, jak děti rostly, měnila se i otázka. Druhá kniha nese název Proč kluci milují fotbal. Samotná autorka tomuto sportu propadla už v dětství a ve své knize zpovídá skutečné chlapce, které poznala na fotbalových hřištích.
Volnou trilogii pak uzavírá neméně intimní a cituplná kniha Kdy se dotknout dospělosti.
Máma odchází do kláštera!
Stéphanie Combe
Dnes se můžeme na pár dní i týdnů „zavřít do kláštera či na faru“, aniž bychom se museli účastnit exercicií. Vyhořelá hrdinka tohoto příběhu však zvolila pro své „znovu zažehnutí“ duchovní cvičení. Čím více se blíží čtenář/ka ke konci, tím více zaplňují stránky víra, Bůh a modlitby.
Nečekejte květnatý román či napínavý thriller. Život v klášteře není ani dobrodružný, ani vzrušující. Tedy pokud zrovna nečtete Umberta Eca nebo Ellis Peters :o). Má svůj řád, který se denně opakuje. Na čtenáře, či spíše na čtenářky, tak nečekají žádná překvapení či nenadálé zvraty.
Útlá publikace má ale co říci všem. Mnohé mámy se v líčení rodinných trampot určitě najdou. Každá kapitola je navíc ukončená radami, které mohou uposlechnout ženy i muži jakéhokoli věku, stavu či vyznání. Najdete zde prvky hygge, mindfulness i komunikační psychologie.
Za pět let
Rebecca Serle
Anotace skutečně neodpovídá obsahu. Místo fantaskna se čtenářům dostane nálož emocí. Druhá polovina je skutečně čtivější, než první. Stojí za to vydržet.
Mona
Bianca Bellová
„Bezčasí a bezprostor“ mi v knihách nevadí, ale u Mony mě tato neurčitost rozptylovala. Snad by bylo lépe, kdyby nezmiňovala Paříž. Myšlenky mi neustále těkaly z afrických francouzských kolonií do asijských.
Jako vždy oceňuji retrospektivu. Oba hrdinové vzpomínají na dobu, která předcházela jejich setkání. Dětství, dospívání, rodinný život, nenaplněné touhy, revoluce, válečná utrpení. Dystopický charakter umocňuje rozpad společnosti a zejména vpád džungle do civilizace. Ta se symbolicky podílí na rozkladu systému.
Vztah Adama a Mony, jeho zrod i pokračování, jsem moc nepochopila. Samostatně byly osudy obou líčeny zajímavě, uvěřitelně, ale dohromady mi to vůbec nesedělo.
Přesto knihu k přečtení doporučuji. I v našich životech může nastat „chvíle pro makronku“.
