Márinka komentáře u knih

Doma není nikdo prorokem. Ilustrátora Štěpána Zavřela, strýce autorky, zná západní Evropa, ale v jeho vlasti o něm téměř nikdo neví. Marka Míková se to rozhodla změnit. Napsala knihu o návštěvě strýce v italském městě Rugolo, kterou okrášlila především Zavřelovými poetickými ilustracemi víl, mořských vln, andělů, motýlů, ornamentů… Nádhera!

V tomto případě již autorka přiznává, že čerpala ze svých vzpomínek z dětství. Příběh čtenáři přibližuje nejen bohémské prostředí v Zavřelově novém domově, ale také různé podoby vztahů sourozeneckých, rodičovských, přátelských i vnímání emigrace, víry, umění…

Kniha je určená starším dětem, ale určitě ji ocení i dospělí.

1 19.02.2021

Vomáčková, Kvasničková a Zelí mě nadchly. Na můj dotaz, zda autorka čerpala z vlastních zkušeností, se Marka rozesmála, že ani ne, že spíše čerpala od svých kamarádek (nevypadá na to, ale má již sedm vnoučat od čtyř dětí). Dětem příběhy „praštěných babek“ ukazují, že s babičkami může být také legrace. Autorka zde nezapřela ani svou zálibu v hudbě. Babky si rády zpívají. V knize je sice jen text, ale čtenářům nic nebrání v tom, aby si nějakou melodii vymysleli či přizpůsobili.

2 19.02.2021

Kniha se mi líbí nejen pro svou užitečnost, ale také vtip, se kterým se nám autorka snaží osvětlovat záludnosti mateřštiny. Nezanedbatelná je výtvarná stránka publikace. Dnes již vidíme velmi málo ilustrací v knihách pro dospělé. O to více příjemně překvapí obrázky v naučné literatuře. Václav Školoud umí!

1 19.02.2021

Tato sbírka mě potěšila, probudila fantazii, vizualizační schopnosti, zkypřila dlouhodobou paměť, která po mnohých verších samovolně asociovala využívajíc hluboko zasuté vzpomínky. Číst básně, to je vlastně jako trénovat mozek, paměť. Pokusím se tento trénink provozovat častěji.

31.01.2021

Číst si uprostřed covidové pandemie, tedy doufám, že polovinu už máme za sebou, o covidu, může vypadat jako masochismus. Zvláště když se týká Itálie, která v popisované době na tom byla katastrofálně. Přesto jsem po této knize, na rozdíl od jiných se stejným tématem, sáhla v očekávání trochu odlehčeného vyprávění. Vždyť ne nadarmo se říká: S úsměvem jde všechno lépe.

To, co jsem hledala, Martu Kučíkovou s nadhledem sobě vlastním glosující každodenní události, jsem našla. Na tom se nic nezměnilo. To, co severoitalský deník podle mého „táhne dolů“ je jednak časté opakování již řečeného a nešťastně zařazená každodenní statistika pozitivních a zemřelých. Obávám se, že tato čísla dnes čtenáři nechtějí znát. Ať už patří mezi popírače, či osoby důsledně dodržující všechna protiepidemická opatření.

Jsem však přesvědčená, že Martin „covidový deník“ má mezi jejími texty své místo a že ho, ostatně tak jako všechny deníky a kroniky, oceníme s odstupem času jako vzpomínku na těžkou dobu, která se tu a tam dá zvládnout s vtipem.

1 30.01.2021

Kniha se nečte lehce. Čtenář nemůže netrpělivě hltat stránku za stránkou, byť je děj mnohdy velmi vzrušující. Zvláště čtenářka, která v této oblasti plave. Stal se však zázrak! Odstavec po odstavci jsem odhalovala to, co mi dosud bylo ukryto. Tu a tam jsem zabrousila do dalších zdrojů a vida! Ne, rozhodně nejsem expert, ale už alespoň chápu souvislosti.
A v tom je síla „naučné“ literatury, pokud ji píše ten, kdo umí.

11 29.01.2021

Nejedná se o literaturu s uměleckými ambicemi, jako je např. Coelhův Poutník. Publikace obsahuje devět vyprávění cestovatelů, nikoli spisovatelů. Více či méně čtivě líčí své důvody, průběh výpravy i následné „vyhodnocení“ – zda jim pouť přinesla kýžené.



Kniha má své plus v tom, že ji vypráví lidé různých generací s různými názory, potřebami, možnostmi. Většina příběhů mě zaujala. Jen mi nějak „nevoní“ poutníci, kteří si na cestu vyhradí dva týdny dovolené, trhají denní rekordy a stresují se, že „TO“ nestihnou. Podle mého Camino není o kilometrech ani o čase, ale o bytí tady a teď.

1 28.01.2021

Necelých 120 stránek sešitkového formátu přečtete během jednoho dlouhého zimního večera. Štifterův velmi pěkný, poetický jazyk – byť není archaický – vás lehce uvede do první poloviny minulého století, do světa červených luceren, prostitutek i jejich zákazníků. Ani k tomu nepotřeboval explicitní výrazy. Pohled ženského lékaře – hlavního hrdiny příběhu – je skutečně originální. A ještě více uvěřitelný, když se dovíte, že autor vycházel z reálného prostředí a historických dokumentů.

I když je Café Groll laskavější než Sběratel sněhu, přece autor nezůstal jen v „idylické“ první republice. Dění v Kasárenské ulici doplňuje druhou časovou linií – nástupem komunistů po druhé světové válce. I když Rudolf Slíva již dlouhá léta svou praxi neprovozuje, „jeho“ děvčata se mu připomenou.

7 25.01.2021

V bezčasí a bezprostoru putujeme s mladým mužem, utíkajícím před civilizací i sebou samým, a dívkou, která nezažila nic jiného než válečné útrapy. Kniha sice není zařazena mezi sci-fi a vnímavému čtenáři se určitě brzy začnou vybavovat reportáže z novodobých válek, přesto se děj hodně blíží postapokalyptickému žánru. Hororový děj navíc umocňují místy až psychedelické ilustrace Vladimíra Franze.

Příběh ocení především hloubavější čtenáři, kteří ve zdánlivě fantasy textu najdou, možná i mezi řádky, mnoho otázek k přemýšlení: Co nám dává a bere civilizace? Jaký je/měl by být náš vztah k přírodě? Jak daleko je realita od našich snů? Máme dost síly splnit si svá přání? Čeho se bojíme a proč? Je život boj? Zač? A stojí za to bojovat?

24.01.2021

Jak může tak mladý člověk napsat příběh, velmi dobrý příběh, o lidech, kteří už doputovali na sklonek svého života? Ano, pracovala (pracuje?) jako dobrovolnice v domově pro seniory, kde určitě získala nějaké zkušenosti, vyslechla příběhy. Přesto klobouk dolů.

Kniha obsahuje mnoho mouder, ale nemoralizuje a celou škálu citů, ale není sentimentální. Navíc Doskočilové práce s českým jazykem je také velmi dobrá. Vždyť „jejími ústy“ promlouvá desetiletý chlapec, zamilovaný mladík, zralý muž i stařec. Optimista i škarohlíd. Člověk, který „ústav“ vnímá jako nedobrovolné vězení, kam ho odložila rodina, ale i ten, pro koho je to skutečný domov a jako „poslední štaci“ si ho zvolil dobrovolně.

Příběh má tajemnou zápletku, gradující děj a čte se lehce, i když popisuje těžké životní situace. A na otázky, zda je správné ve jménu dobra páchat zlo, či kdy – a zda vůbec – odpustit, si každý musí odpovědět sám.

Byť jsou hlavními hrdiny senioři, přála bych si, aby kniha našla své čtenáře napříč generacemi.

6 25.11.2020

Zvláštní kniha. Chvíli poetická, aby Vás za pár stránek vrhla do praktického návodu, co a jak dělat, abyste v přírodě přežili. Přinesla jsem si ji domů pod vlivem (stále ještě!) Palánových „samotářů“. Příběh Torgebyových je však trochu o něčem jiném.

O zklamání z neúspěchu, vyhoření a hledání nového smyslu života. Nejdříve sám, jen pod širákem zjistil, že návrat k přírodě dokáže vrátit člověku duševní klid. Po několika letech se však vrací do civilizace a potkává svou budoucí ženu. Oba odchází zpět do lesů. Tu ženu obdivuji! A nejen pro její krásné fotografie, které doplňují tento příběh.
PS: Autor vypráví o špalkování. Dříve, než se mi podaří dotáhnout do pokoje odpovídající špalek, vyhlédla jsem si pařez v našem lese. Má to něco do sebe :o)

7 17.11.2020

Je to nesnadné čtení. A to z minimálně ze dvou důvodů.

Ne každému čtenáři může lichotit prajzština (hlučínské nářečí). Ačkoli jsem „ostravska chacharka“, i mně trvalo, než jsem si na důvěrně známou řeč v psané formě zvykla. Po pár stránkách jsem však opět „byla doma“. Prajzská část novely pak pokojně plynula mezi rybníčkem, skrývajícím zlaté rybky a lahváče, a kuchyněmi sousedních domků obou starých přátel. Z Johanových vzpomínek na mizející svět a komentářů k měnícím se Vítkovicím na mě dýchala poklidná nostalgie, ale i obavy z věcí budoucích.

Střídání vypravěčů není problém, protože kapitoly „dětí“ jsou psány spisovnou češtinou. Potíže přicházejí s různými časovými rovinami. Tam jsem se chvílemi ztrácela.

Těžké je i hlavní téma: na jedné straně hledání národní identity, touha po regionální samostatnosti a na straně druhé mafiánské praktiky a politická vražda.

Slezsko je svým způsobem nešťastné území, na kterém se v historii vystřídali mnozí evropští vládci. Žili/žijí zde Češi, Poláci, Němci... Ve shodě i v bratrovražedném boji. O této části (nejen) naší historie se málo ví. Proto je dobře, že se o ní začíná více psát. Byť jde v tomto případě o fiktivní příběh z blízké budoucnosti, který tu a tam zadrhává, aby vyústil v šokující závěr.

8 28.10.2020

Už jednou mi byl Petr Voldán průvodcem, po Finsku. Až jednou skončí covidové šílenství, vydám se opět za dcerou, která nyní žije ve Walesu. Jakoby to Petr Voldán tušil, natočil už své postřehy právě z této země Spojeného království. Zatím budu cestovat v jeho krásné knize s velmi zajímavými ilustracemi Luka Brase.

3 24.10.2020

I když je každému čtenáři konec znám od prvních stránek, přesto anotace předbíhá a je poněkud nepřesná. Nejedná se zde totiž vůbec, dle mého, o dobrovolný odchod ze světa, dědictví, nebo vyloučení z něho, či dopis(y) na rozloučenou. To podstatné jsou chvíle, které obě hrdinky stráví spolu, jejich vzájemný dialog. Vyprávění a vzpomínání na časy dávno minulé – to je alfa a omega nové knihy prostějovské spisovatelky.

7 21.10.2020

Nevím, co si mám o tomto “literárním” počinu myslet. Uvozovky jsou na místě - jedná se totiž jen o neumělé vyprávění. Ani to by nemuselo být tak zlé, kdyby byl obsah věrohodný.



Když sáhnu po knize, v jejíž anotaci se tvrdí: “skutečný příběh muže…”, očekávám skutečnost a ráda si dohledávám další informace. Z textu však vyplývá - a několikrát se to v něm opakuje - že o skutcích Erweina von Thun-Hohenstein, majora Wehrmachtu, popraveného sovětskými vojsky v roce 1946, nejsou žádné věrohodné doklady. Jedni tvrdí, že to byl válečný zločinec, druzí jej hájí či téměř glorifikují.



Nevím, co autorku vedlo k napsání druhé knihy, když osudy svého dědečka vylíčila již v Příběhu hraběte. V kapitolách o svém otci a o sobě často opakuje již napsané na předchozích stránkách. Vím, že pohled více osob na jednu a tutéž událost bývá různý a pro čtenáře zajímavý, ale tady se jen dokola opakují jedny a tytéž sdělení.



Jsou dvě věci, se kterými však naprosto souhlasím (a proto ta druhá hvězdička). S větou na obálce: “Někdy stačí jediná lež k tomu, aby zásadně změnila běh věcí a ovlivnila život několika generací.” A s tvrzením, že se nomenklatuře hodí do krámu cokoli, aby upevnila svou zlomoc.

3 27.09.2020

Nejvíce mě zaujala "třetí linka" příběhu, ve které se seznamujeme s třetím „hrdinou“ novely a to se samotnými severními Čechami. Zdevastovaná krajina, depresivní prostředí zruinované nejprve odsunem původního německého obyvatelstva a příchodem „zlatokopů“ a po té industrializací, nezodpovědnou těžbou, ekologickými katastrofami. A v tom všem žijí své (ne)obyčejné životy lidé…
Navíc díky tomu, že už před Irenou a Hugem „vytěžili“ tento kraj jejich skuteční „kolegové“ – televizní seriál Most!, Cirkus Bukowski, Rapl a další – může se čtenář ve svých vizualizací k oběma protagonistům přidat.

Kniha letos získala Literu za prózu v soutěži Magnesia Litera.

4 27.09.2020

Fantaskní svět se prolíná s reálným. Dvacáté první století s devatenáctým. Dobro bojuje se zlem v bezčasí. Láska vede k nesmrtelnosti. Magie, mýty, reinkarnace, dar smrti. A k tomu spousta filosofie a odkazů, např. na Beethovena, Goetheho, Platóna, Golema, staroegyptské bohy…

Tak, jako Natálii Kocábové nevěřím, že nenapsala Monarchu Absint „pod vlivem“, tak jsem skálopevně přesvědčena o pravdivosti Fílova tvrzení, že základem tohoto příběhu jsou horečnaté sny, které ho provázely zápalem plic. Škoda jen, že se neuzdravil o pár dnů dříve, neboť oné fantazie je v příběhu až moc.

Chvílemi jsem se v autorových vizualizacích ztrácela. Možná neudržel na uzdě svou původní profesi filmového režiséra a scénáristy a nechal se unést svou obrazotvorností. Mimochodem jeho snímky Lea a Král zlodějů získaly mnoho ocenění.

Přesto vám, kdo se rádi ztrácíte v neskutečnu, tuto pohádku pro dospělé doporučuji. Dá vám dar v této době velmi cenný – odpoutání se od covidového šílenství. Navíc její kvalitu minimálně o jednu hvězdičku zvyšují nádherné ilustrace Kateřiny Sidonové.

2 27.09.2020

Hornické vdovy sice vyšly před Šikmým kostelem, ale mnozí čtenáři je „objevili“ až po něm. Těm, kdo ještě nečetli ani jednu z těchto knih, doporučuji, aby je četli právě v obráceném pořadí. Kamila Hladká totiž skvěle doplňuje příběh Karin Lednické. I když Šikmý kostel bude mít své další dvě pokračování, čekání na další osudy hrdinů i hrdinek, které se odehrály před více než sto lety, oživí události ne tak vzdálené.

Pro čtenáře může být také velmi zajímavé porovnat styl obou autorek. Jedna totiž pochází z kraje, o němž píše, a má ho takzvaně pod kůží, zatímco druhá je vyškovská rodačka, absolventka Univerzity Palackého v Olomouci a majitelka nakladatelství na jižní Moravě.
Možná by bylo přínosnější, kdyby autorka více zasáhla do vyprávění zpovídaných žen. Zřejmě chtěla zachovat autentičnost, ale tu a tam je text chaotický, příliš osobní, někdy se ženy dokonce opakují. Naštěstí kniha obsahuje předmluvu Martina Jemelky, historika a publicisty, který se specializuje právě na sociální dějiny 19. a 20. století. Ta zcela nahradí chybějící historické souvislosti.

O důlních pohromách se z médií – tu více či méně podrobně – dovídáme. Osudy pozůstalých žen, které se s jeho nepřízní musí potýkat, však zůstávají skryté. Proto považuji počin Kamily Hladké za velmi přínosný a těším se na besedu s ní ve vyškovské knihovně.

5 26.07.2020

Překlad je špatný a redakční práce ještě horší. Překlepy, mluvnické chyby, obrácený slovosled… Vše zachraňuje pouze vypravěčské umění autorky.

3 24.07.2020

"V paměti nám něco uvízne, když dáváme pozor – pozor dáváme, pokud jsme přítomní, zainteresovaní, oddaní, pokud nám to, co vidíme, a to, co se děje, dává smysl."

Tato kniha je skvělá. Pravda, trenéři paměti v ní nenajdou mnoho nového, ale utvrdí se, že to, co předávají svým klientům na kurzech a seminářích, nejsou žádné blafy. Ano, máme certifikáty České společnosti pro trénování paměti, což je záruka naší odbornosti, ale mnohdy to lidem nestačí.

Meik Wiking srozumitelně vysvětluje, proč jsou pozitivní vzpomínky důležité a jak je vytvářet. Také se mu daří nenásilně čtenáře poučit o mnemotechnikách, např. paměťovém paláci, jehož praktické využití geniálně představil Benedict Cumberbatch coby Sherlock i Simon Baker v seriálu Mentalista.

A samozřejmě nechybí příběhy ze života.

Doporučuji!

3 19.07.2020