Márinka komentáře u knih

"V paměti nám něco uvízne, když dáváme pozor – pozor dáváme, pokud jsme přítomní, zainteresovaní, oddaní, pokud nám to, co vidíme, a to, co se děje, dává smysl."

Tato kniha je skvělá. Pravda, trenéři paměti v ní nenajdou mnoho nového, ale utvrdí se, že to, co předávají svým klientům na kurzech a seminářích, nejsou žádné blafy. Ano, máme certifikáty České společnosti pro trénování paměti, což je záruka naší odbornosti, ale mnohdy to lidem nestačí.

Meik Wiking srozumitelně vysvětluje, proč jsou pozitivní vzpomínky důležité a jak je vytvářet. Také se mu daří nenásilně čtenáře poučit o mnemotechnikách, např. paměťovém paláci, jehož praktické využití geniálně představil Benedict Cumberbatch coby Sherlock i Simon Baker v seriálu Mentalista.

A samozřejmě nechybí příběhy ze života.

Doporučuji!

3 19.07.2020

Procvičování verbální logiky je v době chatů a sms velice důležité. Tuto knihu doporučuji všem bez rozdílu věku.

2 12.07.2020

Ta kniha, byť se jedná o debut, je jedním slovem úžasná. Krásná čeština se nenásilně mísí se slezským nářečím a havířským slangem. Tragédie, zejména důlní neštěstí z roku 1894, při kterém zemřelo 235 osob, se střídá s osobními neštěstími, ale také radostmi, které provázejí těžký život zejména žen na přelomu 19. a 20. století na Karvinsku. Současnost, retrospektiva, naděje, zmary, chudoba, bohatství, národní cítění vs. nacionalismus… Čtu jedním dechem a díky svým nepatrným znalostem tamní historie netrpělivě očekávám vývoj děje. A že se děje!

Před dvěma lety jsme bujaře oslavovali 100. výročí vzniku Československa. Kdo si však z hodin dějepisu pamatuje na Sedmidenní válku? Kdo blíže zná historii Těšínského Slezska a jeho obyvatel – Čechů, Poláků, Němců a Slezanů?

Netrpělivě budu čekat na druhý díl zamýšlené trilogie.

32 03.07.2020

„Život po životě“ však není jediná zvláštnost tohoto románu. Neobvyklý je také styl, kterým autorka dílo napsala. Děj neodsýpá, negraduje, neobsahuje žádné dramatické zvraty. Jedná se skutečně jen o vzpomínání osudem zkoušené ženy. Ženy, které chybí matčina něha, pochybuje – a spekuluje – o svém původu, vdala se bez lásky, nachází ji a zase ztrácí mimo manželství. Navíc je těžce nemocná a trpí tou největší ztrátou, jaká může matku potkat – smrtí dítěte.

V roce dvou stého výročí narození Boženy Němcové, byť neznáme přesné datum, je tato kniha příjemnou vzpomínkou na naši největší spisovatelku.

3 20.06.2020

. Režimy i lidé odcházejí a přicházejí, ale jedno zůstává: tíha osudu. Autorka střídá časové roviny, což mám velmi ráda. Čtenáře tento styl psaní udržuje ve střehu a tím si skvěle trénuje schopnost koncentrace soustředění.

Anotace sice tvrdí, že příběh nevyznívá v deziluzi, přesto je velmi smutný. Ztráta partnera, domácí násilí, závislost na alkoholu – to jsou vážná témata, která – sejdou-li se v jedné rodině – tvrdě prověří psychickou sílu všech. Je škoda, že spisovatelka nerozvinula děj do románu.

1 20.06.2020

Vše souvisí se vším, říkám si, když stále nevěřícně kroutím hlavou nad tím, proč se mi tato kniha dostala do rukou právě teď. Existuje totiž jedna souvislost. Koronavirus zavřel spoustu rodin do jednoho prostoru. Lze to vnímat jako plus – rodiče mají konečně čas na děti, muži na své ženy a obráceně. Bohužel v mnoha případech je opak pravdou. Přibylo případů domácího násilí.

Devítileté Alici se ze dne na den zhroutí svět. Ne že by před tím za moc stál. Po té, co „Fénix povstal z popela“ se dokonce zdá, že teprve nyní nachází milující rodinu, klid, štěstí, lásku… Neví, že vše mohlo být jinak. Netuší, že láska tahající za provázky osudu může nejen chránit, ale také ničit.

Nejtragičtější v příběhu je pro mě poznání, že i přes hrůzné zkušenosti mohou lidé přebírat vzorce chování svých blízkých. Slepě a destruktivně. A obávám se, že to není pouze autorčina fabulace.

To krásné jsou popisy krajiny, přírody, mýty, přátelství, vůle a odvaha.

7 15.05.2020

Pasáže vyprávějící o životě, lépe řečeno o umírání v hospici, jsou velmi silné. Smutné, ale zároveň v sobě skrývají i špetku laskavého humoru a nadhledu. Čtenáři nezbývá než obdivovat těžkou, nezáviděníhodnou práci sestřiček. Zde spisovatelka skutečně zúročila svá pozorování v hospici na severu Anglie, který spravují sestry bernardinky.

Jakmile však Q. zabloudí ve svých vzpomínkách do vztahového, pro mne stále ne zcela pochopitelného, propletence, děj ztrácí na intenzitě. Tajnosti. Dokola a dokola. Týdny, měsíce, roky. Proč? Pak útěk a dvacet let sebeobviňování. Nač? Opět si říkám, že kdyby byli lidé k sobě – samotným i navzájem – upřímní, spisovatelé by neměli o čem psát, filmaři o čem točit.

09.05.2020

Informace se z našeho mozku často vynořují na podnět. U naší hrdinky to byla náhodná návštěva domu, kde - aniž by si to pamatovala - žila jako velmi malé dítě. Prostředí - podnět - v ní začalo vyvolávat vzpomínky... A jak už to u Agathy Christie bývá, jsou to vzpomínky přímo vražedné.

Příběh se rozvíjí pomalu, nenápadně. S počtem stránek se však zvyšuje počet účinkujících - osob, které by mohly znát okolnosti téměř dvacet let staré události. Do děje se zaplétá nejen Gwenda s manželem, ale také paní Marplová. Její role je tu však poněkud upozaděna. Tu a tam na přátelské návštěvě u pamětníků něco zjistí, ale své závěry si dlouho nechává pro sebe. Dává tak prostor v pátrání nejen novomanželům, ale také čtenáři.

6 27.04.2020

Lepší mozkový jogging bych si nevymyslela. U každé detektivky, knižní i filmové, se musí čtenář i divák soustředit na ty nejmenší detaily děje, aby udržel krok s detektivem, případně ho o něco předešel. U psaného dramatu však musí navíc zapojit i svou obrazotvornost a vizualizovat si prostředí, ve kterém se příběh odehrává i pohyb jednotlivých postav. Opět jsem si ověřila, že čtením si trénujeme, skvěle a zábavně, schopnost koncentrace pozornosti.



Z této sbírky tří detektivních her mě nejvíce šokoval závěr dramatu Svědkyně obžaloby. Je důkazem toho, že Agatha Christie je právem královnou detektivek.

10 03.04.2020

Mnoho z nás je právě "uvězněných" doma. Uzavřena je nejen většina obchodů, ale také všechny kulturní instituce a co víc i státní hranice. Snad proto jsem si vzpomněla na knihu o pravděpodobně první Japonce, která se provdala do Evropy. Příběh o cestování napříč Asií i Evropou, ale také o střetu dvou kultur, několika mocností, o nevyřešené národnostní identitě, lásce milenecké, manželské i rodičovské. Právě téma ne/výchovy sedmi dětí mě zaujalo nejvíce. Opět jsem si ověřila, že vztah rodičů k dětem zásadně ovlivňuje jejich (dětí) další životní osudy.

Kniha je doplněna mnoha fotografiemi, což pomáhá čtenáři v dotvoření představy o době a lidech. Oceňuji také, že začátky kapitol jsou uvozeny nejen vročením, ale také stručným resumé s historickými souvislostmi. Myslím, že tato kniha by mohla velmi dobře posloužit v současné "on-line" výuce dějin.

1 02.04.2020

V Reillyho páté knize v mém seznamu jsem našla novou stránku – erotiku. Od jemné až po zvrácenou. Naštěstí ne příliš explicitní. A vzhledem k tomu, co v posledních letech prosakuje na povrch z církevních blat, se nemusí jednat o fantazii.

Potěšil mě reálný popis prostředí. Byť jsem se Konstantinopolí/Istanbulem procházela o 467 let později než hrdinové knihy, měla jsem pocit, jako bych tam byla s nimi. Velký bazar, Hagia Sofia, turecká lázeň…

Zajímavé jsou také úvody jednotlivých kapitol – „citace“ z pravděpodobně fiktivní knihy Šachy ve středověku. Popisují jednotlivé šachové figury, jejich podobu kdysi a dnes a důvody, proč se pohybují tak, jak se pohybují.

Ne, nejedná se o věrný popis dějin. Autor si s historickými postavami pohrál a přiměl je prožít události, o kterých se jim ani nezdálo. Na konci knihy si však v dovětku můžete přečíst jejich krátké reálné charakteristiky.

2 26.02.2020

Slovy Aleše Palána: "Je to dlouhé jak aljašská zima". Předvídatelné, plné tiskových chyb a s přeslazeným koncem.

9 25.02.2020

Mé rozhodnutí přečíst si právě tuto knihu ovlivnila tato fakta: téma psychoterapie (spotřeba psychofarmak se u nás za 25 let zvedla šestinásobně, v Česku máme nedostatek psychoterapeutů), hlavní hrdinka knihovnice, autorka britská psychoterapeutka s českými kořeny píšící anglicky, jejíž matka byla pražská spisovatelka píšící německy Lenka Reinerová.

Před nedávnem jsem četla knihu se stejným tématem. Zatímco Agathe plynula tiše a drama se odehrávalo spíše v nitru protagonistů, První terapie je živější a zahrnuje více z osobního života Gail. V pořadu Host Lucie Výborné (ČRo Radiožurnál) se Anna Fodorová mimo jiné svěřila, že při psaní románu čerpala i ze své praxe.

4 18.02.2020

Při svém vydání jsem knihu pouze prolistovala a zase odložila. Můj zájem probudila až nyní před blížící se návštěvu Aleše Palána v naší knihovně. Zajímá mě totiž „Palán před Samotáři“.

V ohlasech na tuto knihu někdy čtu: to jsem se zasmál/zasmála! Ano, i mé koutky se často mimovolně zvedaly. Ale pod povrchem „veselých“ historek, průpovídek a hlášek se skrývá i závažnější sdělení - vyloučení a neschopnost nebo neochota státu tuto situaci řešit.

2 17.02.2020

Nejnovější kniha Karla Kostky na téma genesis je velmi originální. Ne v tom jak skončí – to vnímavý čtenář záhy pochopí, ale ve zvolené cestě k cíli. Navíc autorova „první matka“ má oporu ve vědě.

2 15.02.2020

Fantasy, mytologie … to mě nalákalo ke čtení. Chyba lávky. Mnohem více se jedná o sociální román. Už na konci první části ze tří se mi v hlavě vybavil název části Balzacovy Lidské komedie Lesk a bída kurtizán. Mezi Paříží a Londýnem v tomto směru nebyl rozdíl.

Titul knihy mnohé napovídá. Děj v prvních dvou částech také příliš nepřekvapí. Klasická pohádka by dokonce v tomto bodě mohla skončit. Přesto se spisovatelka rozhodla pokračovat. Příběh je naštěstí psán velmi poutavě a čtenář se rychle, ba dychtivě, dostává do části třetí. Ta je dle mého názoru nejlepší.

Velmi mne zaujala „panenská“ intermezza. Někdo je může vnímat jako magickou součást románu. Já měla častěji pocit, že vyjadřují myšlenky ukryté hluboko v lidských duších.

14.02.2020

Druhá polovina čtyřicátých let a zejména léta padesátá byla krutá. Praktiky vládnoucí garnitury, estébáků a vězeňských bachařů si mnohdy nezadaly s válečnými útrapami. Zdá se až neuvěřitelné, jak „doba“ dokázala ze slušných a poctivých lidí udělat buď trosky, nebo zrůdy. A v tom vidím velké plus tohoto příběhu - stále to připomínat.

Ke třem skutečným postavám, Haně Podolské, jejímu synu Viktorovi a Martě Gottwaldové, jejichž osudy vylíčila víceméně pravdivě, přidala autorka smyšlené osoby. Všichni nás pak provázejí od osvobození až do roku 1971 dobou, která na mnohých zanechala obrovské šrámy. Obdivuji sílu paní Podolské, že po všem krutém, co zažila, se dožila tak vysokého věku.

4 01.02.2020

Stále moudré povídání k zamyšlení. Stále pěkné fotky. Ale někde vzadu u bubínku, kladívka, kovadlinky a třmínku slyším tichý cinkot.

8 01.02.2020

Povídky nepatří k literárním trhákům. Přiznávám, že ani já jich ve své čtenářské historii mnoho nemám. Avšak tuto sbírku od, pro mě dosud neznámé, autorky vřele doporučuji. Jsou neuvěřitelně lidské a citlivé. A to dokonce i v případech, kdy hlavními hrdiny nejsou lidé.

3 19.01.2020

Doposud každá "caminovka", kterou jsem přečetla, ve mě podpořila chuť - byť iracionální - vydat se na cestu. Tato kniha má však opačný účinek.

1 19.01.2020