Márinka komentáře u knih
Dvě stě stránek jsem přečetla za jedno odpoledne. To svědčí nejen o literárním umění autorky, ale také o schopnosti překladatele Karla Voleského, který tu a tam archaickými výrazy skvěle navodil atmosféru poloviny minulého století. Popisy prostředí a skvěle vykreslené charakteristiky postav přímo povzbuzovaly fantazii k vizualizaci „křivého“ domu a jeho obyvatel.
Děj, psaný v ich-formě, pádil nezadržitelně vpřed a mé šedé buňky mozkové šrotovaly na plné obrátky. Kdo by tak mohl být vrah? Ta či ona? Ten, nebo ten druhý? Kdepak! Závěr je skutečně šokující. I když pár náznaků v textu samozřejmě bylo. Ale kdo by tomu věřil, dokud to neměl černé na bílém!
Trochu mi zde chyběl geniální detektiv se svými úžasně kreativními závěry a přebývala milostná linka. I když bez ní by neměl náš amatér důvod se do oné zapeklité situace dostat. Co mi rozhodně nechybělo, jsou popisy krvavých a trýznivých scén, které jsou v posledních letech hlavní součástí krimi-thrillerů. Není nad klasiku!
Už při první knize mě napadlo, že by bylo dobré mít ji doma. Druhá mě o tom přesvědčila. Čte se sice velmi lehce, ale bez ohledu na to, zda s daným člověkem souzníte či nikoli, zda je vám sympatický nebo protivný, v každém rozhovoru je „něco“, k čemu je třeba se vrátit. Přemýšlet o tom. Porovnat se svými názory, myšlenkami, představami, tužbami.
Úryvek
Lidstvo si navyklo věčně spěchat, neustále hlídat čas, dobíhat metro, vynalezlo rychlovlaky, rychlejší internet i instantní kávu, jenže co se stalo s časem, který jsme ušetřili? K čemu ho využíváme? Pokud rychlost zlepšuje kvalitu našeho života, proč nám dny připadají stále delší a náročnější a mysl máme přetíženou k prasknutí?
Názor:
Díky výše citovanému úryvku ze strany 64 získala tato kniha ode mě jednu hvězdičku navíc. Tehdy jsem si ještě myslela, že mám před sebou 269 stránek poklidného poznávání pamětihodností a přírody podél pražců. Omyl!
Ač jsem tělem i duší zapálená cestovatelka a dovolená ve vlaku patří k mým putovním snům (BAM, Orient Express, Transkanaďan), po přečtení „vlakopisu" Rajeshové se pravděpodobně i otrlý železničář vydá na cestu raději pěšky nebo tuk-tukem.
Její popis cesty je plný špíny, průjmu, ústrků, nepohodlí, rezervací jízdenek, aby ušetřili, a jejich opětovné rušení, což vždy nejde a cestovatelé tratí, (ne)stíhání navazujících spojů (…dobíhání bylo pro nás bezmála denním chlebem…), rasismu, strachu o život i skrovný majetek a plytkých popisů okolního dění s nepříjemnou převahou politických úvah. „Svět“ se autorce smrskl zejména na Asii a jednu trasu přes USA a Kanadu. V Evropě byla nespokojená a Afriku a Austrálii zcela pominula. Přivítala bych více fotografií a chyběla mi mapa cesty.
Možná, že mladší čtenáři v této knize najdou kouzlo cestování. Přece jen jsem už letitější a svých pár týdnů dovolené chci prožít v pohodě a s určitou mírou komfortu. Proto druhá hvězdička.
Vděk je sice smutný, ale není tak depresivní jako Pouta. A co je důležité, i přes neodvratný konec skrývá v sobě naději. Doporučuji také přečíst doslov Olgy Stehlíkové.
Knihy Johna Mediny doporučuji. Jeho deset principů nestárnoucího mozku bychom si měli osvojit všichni, bez ohledu na věk :)
Autor opět geniálně spojil detektivní linku s historickými událostmi i osobními peripetiemi hlavního hrdiny a jeho blízkých. „Zločinecká“ nit je tentokrát poněkud zamotanější. Její rozuzlení je proto i vzhledem k nepříznivé politické situaci poněkud netypické. Spravedlnost však může mít, a zvláště v podání Ratha, který má blízko nejen k policejním ale také mafiánským špičkám, různé podoby.
Ovšem nejen Gereon naráží ve své práci na nové překážky. Mnohem citlivěji, a prozíravěji než její partner, prožívá změny na Hradě Charly. A také ona řeší, mimo jiné, dilema zločin versus trest.
Knihu jsem dočetla, protože mě zajímalo, jak osud Hynka G. dopadne. Navíc nelichotivě popisované prostředí chirurgického oddělení je mi velmi známé a jak se říká, cizí neštěstí potěší. Ten nemocniční marasmus autorce stoprocentně věřím.
Bohužel, místy jsem se nudila. Možná to bude tím, že Petra Dvořáková nepsala napínavý thriller, ani žhavý milostný román, ale vyprávěla o obyčejných lidských osudech.
O klopýtání jednoho alkoholika, který buď nevěděl co, chce, nebo byl zbabělý na to, aby toho dosáhl. O jeho stále napružené ženě, která – bůhvíproč – zůstávala v nespokojeném manželství. O věčném, a vděčném, tématu „doktor se sestřičkou“. O vztazích dospívajících ale i dospělých „dětí“ k rodičům.
V knize jsem však nenašla nikoho pozitivního, s kým bych souzněla, komu bych držela palce. Vím, že realita není román, ale ani v životě přece není vše tak bezútěšné. Nebo je to moderní trend, nic neřešit, vždyť ono to nějak dopadne?
Tiché roky jsou skvělé, silné, plné hlubokého smutku i nezdolného optimismu, lásky i nenávisti. Všeho, co s velkou pravděpodobností provází život každého z nás. I když stále tvrdím, že kdybychom spolu více mluvili (ne komunikovali, skutečně naživo hovořili), bylo by méně nedorozumění, strachu, úzkostí a stresu. Ale také méně takových příběhů.
Řeč Aleny Mornštajnové je jasná, srozumitelná a lidsky blízká. Knihu stěží odložíte. Čtení vám zabere pár hodin, ale myslet na Bohdanin příběh budete ještě dlouhé dny poté.
Moje přání se nesplnilo. Už s prvním dílem této trilogie jsem měla problém. Přesto tenkrát autor dokázal uspokojit alespoň jednu z mých blíženkyň – tu Pravou. Proto jsem druhému dílu dala šanci. Bohužel tentokrát měla Levá tolik navrch, že Pravá neměla šanci.
Ani magično, ani realita. Ani svět fantazie, ani skutečnost. Ani kočka, ani pes. Divná změť lidí, prostředí a událostí, které skřípou jako písek mezi zuby. Hospodská špionáž? Obchod s bílým masem v „laskavém pojetí“? Rentiér, kartářka, kněz a řeznice jako kolegové Jamese Bonda? Absurdní. Navíc se i zde objevují stejné motivy jako ve Třetím přání.
Jedna hvězdička za hezký český překlad a jedna z úcty k autorovi. Třetí díl však (opět) číst nebudu.
Není to četba ani dramatická, ani překvapující, ani napínavá. Krátké „pohlednice“ jsou skutečně psány v duchu voňavé, tu slunečné, tu deštěm zalévané, ale většinou zcela poklidné Provence, kam se rodačka z Prostějova přestěhovala a kde již dlouhá léta se svou rodinou žije, píše a maluje.
Určitě nebude lahodit těm, kteří (dosud) nenašli zalíbení v posedávání v kavárnách, tichém pozorování okolí a přemýšlení - jak říkával můj dědeček - „nad nesmrtelností chrousta“. Určitě uchvátí ty, kteří již Provence navštívili a alespoň ve vzpomínkách se tam rádi vrací, a ty, kteří si touží přivonět k tamní levanduli.
Nádhera. Jak páně Horníčkův text, tak popisované. Skvělý itinerář pro mé budoucí putování :)
„Myslím, že největším milosrdenstvím na světě je neschopnost lidské mysli uvědomit si ve vší celistvosti vše, co v ní spočívá. Obýváme poklidný ostrov nevědomosti uprostřed temných oceánů nekonečna a není nám určeno vydávat se z něj daleko.“ H. P. Lovecraft
Úvodní citát ze souboru osmi povídek, umně spojených ústřední trojicí, napovídá, že se autor pokusí vyvést čtenáře z přítmí blikající stolní lampičky za paprskem poznání okultních záhad. Pro svou cestu zvolil pro mě velmi přitažlivý cíl: mou rodnou Ostravu, přesněji Vítkovice, v mém nejmilejším historickém období dvacátých let minulého století. Ne, že bych ta léta zažila, ale kdo ví :)
Zásadním, určujícím atributem je však ostravština, kterou autor úspěšně implantoval do jinak hezky česky napsaného textu. Pajtaši, fajront, dřystat, dodom, doplantal, klemra… Po tom se mi stýskalo. Dokonce se v jedné povídce objevilo mé rodné příjmení!
Doporučuji!
V určitém momentu čtenář může začít pochybovat o tom, kdo je lékař a kdo pacient. Starý praktik nebo žena trpící maniodepresivní poruchou se sebedestruktivními sklony? Trpí oba. Jeden absencí vztahů, druhý jejich krutostí. Přesto se autorka dokázala dopracovat k náznaku optimistického konce. A o tom by mělo v životě, nejen v knihách, jít především.
Čekáte-li příběh plný napětí a zvratů, budete zklamáni. Toužíte-li se s knihou zasnít nad knihami, odpočinout si v náručí krásky Literatury, tiše splynout s dávnými i současnými příběhy, pak je pro vás Bylinkové náměstí ve francouzském městečku Uzès ten správný cíl.
Často slýchávám, že knihomol rovná se podivín, samotář, nekomunikativní tvor, který z reality utíká do vyfabulovaných světů. Éric de Kermel však ve svém půvabném dílku dokazuje, že v „národu čtenářském“ najdete stejný „vzorek lidstva“ jako v jakékoli sociální skupině.
Navíc bylo tak jednoduché zaměnit slovo „knihkupec“ za „knihovník“ a „zákazník“ za „čtenář“:
"Nabídka v mých regálech se skutečně od té doby rozvinula a musím konstatovat, že zákazníci chtějí hlavně sledovat záliby knihkupce a objevovat nová literární území. Je nezbytné mít klasiky, knihy oceněné, regionální literaturu, ale to ostatní je na knihkupci, on se musí rozhodovat, dodávat své nabídce osobitost a být také trochu ambiciózní vzhledem ke čtenářům. Sázka na krásu a inteligenci se vždy vyplácí!" Str. 25
Pravděpodobně mi chybí pět předchozích dílů, abych si o hlavní hrdince vytvořila přesnější obrázek. Připadala mi nečitelná, nevýrazná. Neční nad svými kolegy tak, jako jiní literární detektivové. Vyřešení případu je spíše výsledkem práce celého kolektivu, než jejího génia. O to víc (snad) odpovídá realitě detektivní práce.
Vražda však není jediný zločin, který se v knize objeví. Kriminalisté musí odhalit, zda všechny popisované násilné činy mají jednoho pachatele, nebo se jedná o dva útočníky. A zde se autor prohřešil proti prvnímu „přikázání“ z Desatera pátera Noxe: Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu. Budiž mu (autorovi) přičtena polehčující okolnost, že, byť žije na Slovensku, jako Angličan pravděpodobně nezná dílo Josefa Škvoreckého, natož televizní seriál Dušana Kleina.
Příběhu se rozhodně nedá upřít čtivost. Krátké kapitoly posouvají děj rychle dopředu. Díky mnoha osobám - policejní tým, svědkové, podezřelí, oběti - není vyprávění jednotvárné a zavádí nás do různých prostředí. Brutalita na čtenáře ze stránek (naštěstí) nekřičí, i když to rozhodně není žádná selanka. Pro milovníky krimi určitě vhodná četba. Jen doporučuji číst celou sérii od začátku.
Povídky se mezi čtenáři netěší velké oblibě. Literární debut reklamního kreativce Ondřeje Hübla však vřele doporučuji.
Román vydaný v roce 2004 popisuje události z druhé poloviny 90. let minulého století. A to mě na něm bavilo nejvíce. Ta „Síťová“ historie, ten pravěk internetové komunikace! Kdo z vás, kromě mě, měl v liště vpravo dole onu zeleno-žluto-červenou „upovídanou“ ICQ-kytičku? Já vím, dnes už máme Skype, FB chat Messenger, WhatsApp a jiné. Ale čas pískavého vytáčeného připojení, disket a „Alíkovské“ školy internetu a tvorby www stránek mi už nikdo nevezme.
Na čtení této knihy jsem si nemohla vybrat lepší čas. Klid domova, bez spěchu, nervozity, bez pracovního diáře plného termínů. Zato se švitořícími vlaštovkami a šumícími stromy za okny a psem u svých nohou. Také není nutno, a vlastně ani nelze, číst ji „tahem“. Stačí po pár stránkách, abyste mohli „zažít“ onu popisovanou krásu.
Často si stěžuji, že se vydávají knihy příliš „tlusté, užvaněné“, jakoby autoři byli placeni od stránky. Dům v podhradí je výjimka potvrzující pravidlo. Tady by to chtělo pár stránek navíc.