Márinka komentáře u knih
Přiznám se, že tak depresivní knihu jsem dlouho nečetla. Možná už jsem nějakou takovou v ruce měla, ale určitě jsem ji brzy pod tíhou beznaděje odložila. Kromě Šedých tónů Ruty Sepetys. To však byl jiný druh hrůz. Že bych už natolik dospěla, rozuměj: zestárla, že dokážu dočíst do konce i tak bezútěšný text? Pravděpodobně to bude i tím, že autorka napsala sice skličující, ale velmi čtivý příběh.
Ano, je to drsný, krvavý, místy nervy drásající příběh, který má však i svou emocionální polohu: důležitý je v něm svět dětí a Ilaria Tuti, pocházející z této oblasti, krásně líčí okolní přírodu.
Vzhledem k popisovaným příznakům Alzheimerovy demence by to měla být "povinná četba" pro trenéry paměti. :)
V doslovu se také dovíme, že základní zápletka má reálný základ a Květy nad peklem je sice první, ale nikoli poslední Teresiin příběh. Těším se na další.
Problémem člověka je, že veškeré události, ať už dějinné či osobní, vidí pouze z jednoho, subjektivního pohledu. Literatura nám dává umožňuje prožít jednu a tutéž situaci očima více osob různých generací. A tím nám dává příležitost zamyslet se nad vlastním životem. „Já právě prožívám to a to a cítím se tak a tak. Co když ale člověk naproti mně to vnímá jinak?“
Jak v reálném životě zjistíme názor, pocity jiných? Budeme o nich hovořit. Jak se můžeme přiblížit ke svým snům? Svěříme se. Ale to je velmi těžké. Nedokázali to ani literární hrdinové Čtyřcestí.
Skvělá kniha, která mě svými popisy dřevěného městečka, přírody či saunování opět vrátila na cestu do Merikarvie, kde jsme si užily horké páry na břehu studeného mořského zálivu. Doporučuji všem, kdo mají rádi románové kroniky.
Stýská-li se vám po pohádkách, či si jen chcete při čtení odpočinout od všedních starostí, vypnout mozek a zapojit emoce, je to ta správná kniha. Čtivá, nekomplikovaná, milá.
Ano, je to kniha velmi intelektuální, angažovaná, ruská. Nečte se lehce. Musí se u ní přemýšlet, či dokonce informace dohledávat. Např. spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého samozřejmě znám, maturovala jsem z ruštiny, ale Tolstojovské hnutí bylo pro mě dosud velkou neznámou.
Je však také plná lásky, lidskosti, zrady i věrnosti. Všeho, co správná rodinná sága má mít.
Historie, romantická láska, napětí, výtečně vykreslené charaktery, české reálie (Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík). To je jedinečný mix, který z rukou současného nejlepšího autora historických románů chutná výtečně. Proto mě nemohlo minout ani Pražské jaro.
Příběh nenudí. Autorka ho postupně obohacuje o další a další osoby, které do něj přinášejí nové podněty, pocity i nečekaná pouta. Moc se mi líbily citáty uvozující jednotlivé kapitoly. Např. „Neodměňuj se jídlem. Nejsi pes!“ nebo „Žena je tak stará, jak vypadá před snídaní.“ nebo „Vyvážená dieta je sušenka v každé ruce.“ Pod dojmem toho posledního jsme jich hned plech upekla. :)
Zemřít dvakrát je skutečně neobvyklá „severská“ detektivka. Žádné potoky krve, zrůdnosti, nervy drásající napětí. Pouze obyčejná, šedivá detektivní rutina. A v tom tkví jedinečnost této knihy.
Anna Strnadová napsala poutavý román o osudech mužů, kteří se ne vlastní vinou ocitli v uniformě Wehrmachtu. I když se příběh odehrává v průběhu téměř dvou desítek let, děj plyne velmi rychle. Autorka dokázala najít správný poměr mezi popisem válečných akcí a osobními prožitky hlavního hrdiny. Příběh člověka, který si svou identitu musel vybojovat, vřele doporučuji.
Maja Lunde (nomen omen?) ve své prvotině skvěle propojila tři časové roviny nejen s tématem chovu včel a opylování, ale také s věčným motivem vztahu rodičů a dětí. K sociálnímu hmyzu tvořícímu trvalá společenstva staví do opozice lidskou rodinu, kterou nedrží pohromadě silné přírodní zákony. Rodinu, která se rozpadá kvůli generačním názorům a stmeluje díky lásce. Rodinu, kterou může neštěstí rozdělit i znovu spojit.
Moudrý člověk! Vynikající kniha!
Místy mě trochu děsila – kapitola Psychopati u vesla - a to jako fakt?! Místy jsem v duchu oponovala i vehementně přitakávala – kapitola Zločin papírových plen – televize, mobil, tablet, počítač – to jsou skutečně zabijáci mozku, a nejen dětských. Ale papírové pleny? Mám jinou zkušenost. S mnohým jsem bytostně souzněla.
Vysoké hodnocení dávám nejen proto, že mi tato útlá kniha pomohla přežít celé dopoledne v čekárnách doktorů. Ale zejména proto, že díky imaginaci (z latinského imago + jméno Megera = geniální) autorka přiblížila čtenářům svět hudbeních hvězd i hvězdiček, ale zejména prostřednictvím své fantazie nám ukázala tvrdou realitu. Je dobré si při/po čtení uvědomit, že vše, co ovlivňuje náš život od útlého dětství až po skon, tvoří naši nejbližší a my sami. Nikoli éterické bytosti.
Zpočátku je děj trochu rozvláčný. Ale jakmile Jónas nasedne do letadla, vše kolem získá na dynamice. Zbývajících sto třicet stránek tak proletíte vysokou rychlostí, jejíž setrvačnost má nebývalou sílu. Sílu lidskosti, něhy a touze po životě. Vězte, že se i vám může stát cokoli. Taky to může být jiné. :)
Příběh je pochmurný, ale úsporným jazykem a gradací nutí čtenáře číst dál a dál. Osudy všech osob jsou nám blízké, protože žijí v „naší“ či „okolní“ realitě: alkoholismus, domácí násilí, ztráta zaměstnání, anonymita sociálních sítí, neúplné rodiny (skutečně je střídavá péče pro dítě z rozvedených rodin to nejlepší?), deprese, rasismus, byrokracie… Delphine de Vigan umí.
Proč je na světě tolik případů domácího násilí, ať už fyzického nebo psychického? Protože se to většině lidem zdá „nereálné“. Bohužel včetně těch postižených.
Proč druhý příběh působí „směšně“? Protože ho zcela pochopí jen ten, kdo katolické prostředí zná. Ale autorka velmi dobře ví, o čem píše.
Proč se nám cynická obchodnice těžící z lidského strachu zdá „nejrealističtější“? Protože se s jejími praktikami setkáváme dnes a denně. A přesto „šmejdům“ pšenka stále kvete.
Vystudovaná zdravotní sestra, která v době svého dospívání žila v klášteře, zúročila v těchto povídkách své zkušenosti z důvěrně známého prostředí. Její fabulace jsou proto věrohodné a čtivé.
Je to síla. Temná síla. Při čtení za chvíli získáte pocit, že se snad už nikdy nedostanete na její Světlou stranu. A přesto v některých příbězích naleznete nepatrné jiskřičky. Jiskřičky odvahy, vzdoru, naděje, víry.
ZERO mě „nepřikurtovalo“. Autor sice i tentokrát dokazuje svou technologickou zdatnost, ale děj je rozvláčnější a hlavní hrdinka mi nebyla tak sympatická, jako Piero a Lauren z Blackoutu. Obávám se však, že to, co Marc Elsberg ve své knize popisuje, není fikce, ale „krutá“ realita. A v tom je síla této knihy, kterou by si měl přečíst každý, kdo neustále v ruce třímá „chytrý“, ale podle mě člověka ohlupující mobil.
Příběh je čtivý a vtipný, i když chvílemi inklinuje k červené knihovně. Jeho „nadhodnota“ spočívá v líčení osudů obyvatel Londýna, zejména žen, v době nepřetržitých náletů Hitlerových bombardérů. Při čtení, ať už přímého děje, nebo dopisů čtenářek časopisu Přítel každé ženy, se nám odkrývá obyčejný život rodin bez mužů, kteří byli odveleni, ve městě, které den za dnem ztrácí svou tvář a stává se stejně nebezpečným jako válečná fronta.
Další z čím dál, tím delší řady „caminovek“. Navíc od skvělé spisovatelky, která získala již několik cen za knihy pro děti. Jejíž Tichá srdce obdivuji a doufám, že jednou se s ní budu moci setkat i osobně. Třeba na našem tradičním Literárním čaji.
Zatímco hygge nás hýčká teplými ponožkami, plápolajícím krbem, knížkou a horkou čokoládou, lykke učí, jak být šťastní, lagom nabádá k ekologickému a trvale udržitelnému způsobu života a sisu z nás dělá zdatné jedince, ikigai jde mnohem více do hloubky.
Snaží se nám ukázat, že ať už v ponožkách, nebo naboso, šťastní, nebo smolaři, environmentálně (ne)vychovaní, odolní, nebo „na prášky“, vždy bychom měli znát smysl svého života, zjednodušeně řečeno mít důvod vstát ráno z postele.
Útlá kniha profesora Tokijského technologického institutu mě zaujala ze dvou důvodů. Zaprvé neobsahuje pouze rady a poučení, ale také mnoho pasáží popisující japonský styl života, tradice i jejich proměny, historii a konkrétní příklady ze života.
Zadruhé nejenže se věnuje zpracování informací v mozku během spánku, ale mezi pěti pilíři ikigai jsem našla také mindfulness.