Márinka komentáře u knih

Fascinuje mě toto japonské umění. Doporučuji zejména klasiku Issy Kobajašiho s nádhernými ilustracemi Daniely Renčové. Odborníci tvrdí, že neexistuje jiné než japonské haiku. Že nikdo jiný než japonec nedokáže napsat "opravdové lyrické přírodní" haiku. Přesto si tu a tam ráda přečtu zvukomalebná trojverší i z jiné provenience.

Velmi útlá publikace Lenky Karhanové má ještě jednu nadhodnotu: její vlastní půvabné ilustrace. Škoda, že se "poezie neprodává", barevné obrázky by potěšily oko i duši mnohem více.

3 26.02.2023

Do půlky jsem četla jedním dechem. Psí průpovídky mě bavily, i když "pánička" místo "panička" mi rvala oči. Zato když se hafani "rozštěksmáli", usmívala jsem se taky.

Jenže pak se do psích tlam čím dál tím častěji dostaly moralizující fráze. Nic ve zlém, s názory autora, v přesvědčení že se do jisté míry jedná o autobiografii, souhlasím. Ale nejsem si jistá, že naši čtyřnozí přátelé jsou tak "uvědomělí".

Přesto doporučuji všem pejskařům. Třeba se v tomto krátkém příběhu něco dozví o tom, co se někdy zračí v dlouhých psích pohledech. Upřímně, taky ráda bych ráda věděla, co si náš voříšek myslí...

8 26.02.2023

Více než polovina příběhu, vyprávěná očima dítěte, popisuje Emilčino nelehké dětství. Právě tato část románu je podle mého mínění nejlepší. Jak ale Emilka stárne, přibývá v příběhu čím dál tím více lidí a děj se přes ně žene jakoby po povrchu. Navíc se na čtenáře hrne jedno neštěstí za druhým, smrt střídá utrpení.

Autorka v předmluvě uvádí, že příběh je velmi volně inspirován životem její babičky, ale mnohé postavy jsou výsledkem její fantazie. Předpokládám proto, že skutečná Emilka ve svém životě Smrtku tolikrát nepotkala. Proto nerozumím tomu, proč tu s kosou ve své knize tolik zaměstnala. Navíc zcela nepochopitelně na koncích několika kapitol sama sebe spoilerovala stylem: "Je ti dobře? Neboj, bude hůř."

Prvotina Ivany Fajnorové naznačuje, že spisovatelka má potenciál k vyprávění silných lidských příběhů. Pokud ubere na tragičnosti a svou další knihu méně zalidní, má u mě druhou šanci.

10 20.01.2023

První, co mi při čtení naskočilo, byl Karel "Cubeca" Kostka. Muž s velmi vysokým IQ, jehož knihy jsou přesným odrazem jeho mysli.
(Cituji z mé dojmologie k jeho knize Vyměřený čas: Jak já tomu muži rozumím! A jak mě styl jeho psaní štve! Skvělá fantazie, vynikající fabulace, barvité vizualizace, mrazivé napětí, myšlenky, které nedají mozku spočinout… Úplně slyším, jak mu to v hlavě vře, vybuchuje a prodírá se skrze lebku na papír. Písmena, slabiky, slova, věty, odstavce, stránky, spousta stránek… Probůh, ukažte mu konečně někdo, kde je na klávesnici „delete“.)

Netuším, jak vysoké IQ má Anna Cima, ale něco mi říká, že mezi jejími neurony je extrémně hustá synaptická síť, po které frčí miliardy Formulí 1. Bohužel mi scházel semafor, který by dokázal myšlenky deroucí se z vedlejších účelových komunikací včas zastavit a nechat plynule proudit jen dálnici s několika málo sjezdy na silnice první třídy.

Bavila mě detektivní linka. Užívala jsem si imaginární "mezisvět". Oceňuji skvělé vykreslení postav, zejména problému manželství cizinců a mnohdy složitý život dětí z nich vzešlých. Mrzí mě, že téma živých-vymírajících úhořů téměř ustoupilo těm fantazijním. Moc jsem nepobrala "japonský ekoterorismus". Přece jen je to země tak odlišná od Evropy, i když propojení mafie s policií není neznámé ani v našich zeměpisných šířkách. Trpěla jsem v rozvleklých pasážích, které děj nikterak neposouvaly. Autorka si také opět neodpustila malou domů - začlenění staré japonské literatury a filozofie.

Nemám nic proti nejednoznačným koncům, ani proti těm, které se ztrácejí v oblacích fantazie, ale čeho je moc, toho je příliš.

5 03.01.2023

Díky covidu se v poslední době dostala do popředí hrozba osamělosti. Kde bych se nadála, že ji najdu i ve scifíčku. Námět "robot-humanoid-společník-pečovatel lidí" není nový, známe ho z literatury i filmů. Ale přesto, že je Klára Ishigurova hlavní hrdinka, příběh zdaleka není jen o umělé inteligenci.

Zaujalo mě, že autor obdařil Kláru vysokou inteligencí a skvělými pozorovacími schopnostmi, ale zároveň i dětskou naivitou. I my považujeme Slunce za životadárnou hvězdu. Klára však, coby robot fungující jen díky solární energii, v něm vidí všemocné "božstvo", které, pokud mu něco obětuje, dokáže učinit zázrak. Také mám dojem, že se tu a tam prohřešila proti druhému zákonu robotiky.

První část knihy, kdy Klára čeká v obchodě, až si ji někdo koupí, se trochu vlekla. Ale jakmile se dostala do rodiny k nemocné Josie, děj dostal spád. A bylo o čem přemýšlet! Rozkastovaná společnost, cílené zásahy do lidské genetiky, nepřítomnost mužů či starých lidí v rodinách. Ale i to, co vidíme již dnes: znečišťování životního prostředí, hlavy všech věčně skloněné k "obdélníku", žebráci na ulicích, pomalý úpadek (rozpad?) společnosti...

Ale ani milovníci romantiky nepřijdou zkrátka. Stačí napovědět, že Josiin přítel se jmenuje Rick (R+J), a že do skvělého překladu vložila Alena Dvořáková i naprosto neanglické/nejaponské "techtle mechtle". :o)

Velmi se mi líbila pasáž, ve které s Klárou rozmlouvá Josiin otec o lidském srdci. O tom, že robot s největší pravděpodobností nikdy nebude moci poznat vše v "místnostech uvnitř místností uvnitř místností". Lépe bych to, že ani vysoce inteligentní humanoid nemůže nikdy zcela dosáhnout lidskosti, nevyjádřila.

5 25.12.2022

Vůbec netuším, jak to chodí ve velkých rodinách. Asi i proto na mě tento příběh působil velmi strojeně, nepravděpodobně. Možná ho více ocení a pochopí ti, kteří vyrůstali s více sourozenci.

V určitých fázích jsem měla dojem, že se ocitám v telenovele - milí byli přemilí, hodní přehodní, zlí neskutečně zlí, hříšníci napravení, vlastní nejsou vlastní, cizí si nejsou zas až tak cizí a ti co jsou, rozhodně už nebudou... Přiznávám, že mnohá scifíčka a fantasy mi připadala v oblasti vztahů reálnější.

Líbilo se mi vzpomínání staré paní a její rozmlouvání s pejskem. To znám... :o)

3 25.12.2022

Kateřina Tučková sepsala na téma vyhnání Němců po 2. světové válce 400 stránkový román. Janu Štifterovi stačilo 90 téměř kolibřích stránek. Tím dokázal, že není třeba tisíce slov, aby nám přiblížil osudy nesmyslných poválečných obětí.

Osudy lidí, kteří se ničím neprovinili, a přesto byli vydání napospas bezcharakterním kreaturám, které se dostali k moci. To, co bylo před válkou normální, česko-německá manželství, je najednou nepřípustné, ba přímo zločinné a lidé přestávají mít jakýkoli vliv na svůj osud.

Téměř filmové střihy mezi obdobími - od První republiky po 50. léta - živě přibližují čtenáři autorův rodný kraj a jeho obyvatele. Autentičnost příběhu tkví také v tom, že se jedná o osud Štifterovy babičky. Toto poznání mě přivedlo k myšlence, že kdyby se Kateřina/Kathy tenkrát rozhodla jinak, nikdy bychom skvělého spisovatele Jana Štiftera nepoznali ...

11 24.12.2022

Jelení vršek byl můj první historický román od HMK, mé dojmy tedy nebudou zatíženy srovnáváním. "Rozjezd" byl sice trochu pomalý, ale s přibývajícími stránkami získával děj spád. Trochu jsem se vylekala, když v anotaci zmíněný pokus o otravu Diany byl vyřešen celkem rychle. O čem probůh bude následujících více než 250 stránek? Autorka mě však překvapila dalšími, přímo detektivními zápletkami. Až na několik popisných stránek spěl příběh rychle ke konci. Závěr milostného příběhu je celkem předvídatelný, zvláště pokud máte ten hloupý zvyk jako já číst doslovy předem. Ale detektivní linka mi na jedné straně potvrdila "čuch na padouchy", ale na straně druhé mě i velmi překvapila.

Líbí se mi autorčin jazyk, zakomponování historických událostí a osobností do vyfabulovaného děje, popisy života a vztahů na hradě v novověku. Doporučuji všem, kdo chtějí na chvíli zapomenout, že venku chumelí a uvnitř čeká předvánoční úklid a pečení.

6 17.12.2022

Mám ráda příběhy "s přesahem". Příběhy, které ve mně doznívají, o kterých přemýšlím ještě nějakou dobu po přečtení. A nejsem ani proti otevřeným koncům. V Zahradě je toho však neuzavřeno, nedořečeno tolik, že nevím, "co tím chtěl básník říci". Že truchlivé dětství zákonitě směřuje k neradostné budoucnosti? Že náhlé vzplanutí víry nikomu nezajistí smysluplný život v prohnilém kléru? Že slovo je mocná zbraň? Že naděje umírá poslední? A co dál?

5 08.12.2022

Knihovna malých zázraků se z narůstající řady vyprávění z prostředí knihoven a knihkupectví vymyká. Budova netvoří pouze obal, ale knihy jsou důležitou součástí děje. Čtivost umocňuje nejen střídání vypravěčů, ale také časových rovin. Byť se vše odehrává v Británii, anebo právě proto, dozví se čtenář mnohé i o životě jiných etnik, o tom, že osudy imigrantů nejsou nikde jednoduché.

Není to příliš veselé čtení, ale velmi silné, dojemné a i přes všechna trápení, která hrdinové prožívají, plné optimismu, lásky a přátelství.
 
Zajímalo by mě, proč zvolila autorka právě oněch osm, potažmo devět knih. Některé z nich jsem četla, jiné viděla zfilmované či nedočtené odložila. Milovaná a Vhodný nápadník mě úplně minuly. Určitě si některou z nich vypůjčím. A také začnu přemýšlet nad svým seznamem.

10 03.12.2022

Papírové domky jsem si vypůjčila proto, že se děj odehrával v mé rodné Černé. Vím, že dnes už to není pravda, a při mých současných návštěvách se mi tam dýchá mnohem lehčeji. Přesto si ten přívlastek stále ponechává a zejména umělci ji tak často zobrazují.

Netušila jsem však, že Jiří Klečka nenapsal "obyčejný", ale mysteriózní román. Příběh, který ve čtenáři na jedné straně vyvolává strach a na straně druhé touhu přijít oné záhadě na kloub. Přiznávám, že jsem podlehla racionalismu a už ve třetině knihy jsem "odhalila zápletku". Nemohla jsem se mýlit více.

Tak, a to je vše, co smím k obsahu napsat. Nemohu ani naznačovat, protože cokoli více by prozradilo to, k čemu se musí čtenář dočíst, aby si skvěle napsaný tajuplný příběh užil až do konce. Autor totiž odhaluje důležitá fakta postupně, neustále překvapuje a nutí číst dál a dál. Rozhodně si přečtu i jeho prvotinu.

14 20.11.2022

Mám "multižánrové" a "multiepochální" příběhy ráda. Nenudím se, musím se soustředit a těším se na překvapující splynutí osudů všech hrdinů.
V tomto případě však musím srovnávat.

V excelentním románu Davida Mitchella Atlas mraků byly pojítky mezi šesti hrdiny napříč staletími, minulými i budoucími, znaménko ve tvaru komety a literární či jiná umělecká díla. Spojnicí pěti Doerrových hrdinů jeho nejnovějšího románu Město v oblacích jsou skutečná antická romance, byť se z ní dochovalo jen pár fragmentů, a jejich houževnatost. Zatímco Mitchell se v čase posunoval méně chaoticky, nejdříve tam a pak zpět, Doerr udržuje čtenáře ve střehu neočekávanými změnami nejen vypravěčů a jejich ér, ale také časových úseků... Více v recenzích

8 14.11.2022

Příjemné čtení. Těším se na další díl.

2 06.11.2022

Naštěstí v tomto případě nemusím srovnávat film a knihu. Freemanův průvodce mi totiž dovolil pomalu "vstřebat, zažít, strávit" silný operní zážitek, byť se odehrával v kinosále. Nejsem odbornice na vážnou hudbu, a snad i proto mi kniha, cituji Ditu Hradeckou: "...určená široké veřejnosti a nepředpokládá odborné vzdělání čtenáře..." sedla.

2 06.11.2022

Pro trenérku paměti sice nic nového, ale potěší ji, když se utvrdí, že na svých kurzech nehlásá bludy. Skvěle napsaná kniha pro všechny, kdo se zajímají o to, co se jim děje mezi ušima :). Mám-li o něco pečovat, musím vědět, jak to funguje. A Lisa Genova to dokáže popsat velmi srozumitelně. K tématu ACH doporučuji její knihu Ještě jsem to já.

1 06.11.2022

Citace z deníku Molly:
"Dnes jsem měla zvláštní kulaté narozeniny. Nevadí mi, že jsem starší …, ale neznamená to, že je nutné držet se každodenního zaběhaného řádu. Budu se snažit o zpestření svého programu, abych neskončila jako chudák plukovník: osamělá a zahořklá. Musím mít v životě víc zábavy. Teď, když jsem vstoupila do nové dekády, potřebuju koníčka!"

Ještě to nebalím, vzkazuje babička – 296 stran. Babičky na tahu – 304 stran. Babičky na cestě za sluncem – 360 stran. I v tom pravděpodobně bude příčina toho, že třetí „babičkovská“ kniha Judy Leigh mě zklamala. Na setkáních se spisovateli často slýchávám, že největší umění je škrtání. A na to tentokrát autorka asi zapomněla.

Pokud můžete číst např. jen liché stránky a stále jste „v obraze“ či dokonce na tomtéž místě, nebo na dvou stránkách vedle sebe všechny odstavce začínají „Molly …“, pak se nudím, přeskakuji a často knihu odkládám. V tomto případě jsem si přečetla alespoň konec, abych věděla, co mě za deset let může čekat. :)

Dvě hvězdičky dávám za popularizaci psaní deníku a výše uvedený citát z téhož.

PS: Pokud si chcete přečíst skvělou knihu o babičkách na cestách, doporučuji vynikající Babky na divoko Mileny Holcové. Tento příběh má navíc mezigenerační přesah a je „vhodný“ i pro dcery. :)

5 16.10.2022

Pokud si píšete deník, rozhodně nevynechávejte delší období, a už vůbec se na pár dní nevytraťte z veřejného života. Také Agatha Christie má ve svém životopise „mezeru“, kterou se Andrew Wilson pokusil „zacelit“ nepříliš povedeným krimi románem Talent na vraždu. Mnohem lepší je její vlastní literární verze.

H.CH.A. z dosud neznámých důvodů přerušil psaní svého deníku na rok a půl a šup, už tu máme literární vysvětlení. Rozhodně je nesrovnatelně lepší než u Aghaty! I když mnohem, mnohem drsnější. H.CH.A. – obviněný i detektiv v jedné osobě – rozhodně nepatří mezi typické „severské kriminalisty“. Nikdy jsem nezkoumala život známého pohádkáře a jsem ráda, že autoři si, co se charakteru a osobnosti týče, nic nevymysleli. Jen skutečného spisovatele, s jeho touhami, podivnostmi a traumaty, zasadili do skvěle historicky vykreslené Kodaně v brilantně vyfabulovaném příběhu.

I když je skutečný vrah čtenáři brzy „naznačen“, nemusíte se bát, že budete na konci příběhu ochuzeni o nečekané odhalení a pochopení, kdo je v tomto příběhu míněn mořskou vílou.

5 16.10.2022

Zdálo by se, že v anotaci je o hrdinech krátkého ale velmi silného příběhu řečeno vše. Omyl. To podstatné se čtenář dozví až uvnitř knihy. Smutek, šikana, obsedantně-kompulzivní porucha, kariérismus, demence a se vším související osamělost. Pořádná dávka deprese. Ale je tu záhadná myš, která vše vidí, slyší, komentuje, trochu odlehčuje a také má své velké přání: vrátit se. Stačí však, aby se člověk na potemnělé chodbě setkal s člověkem, či s myší, a osudy obyvatel jednoho činžáku se dají jiným směrem.

Oceňuji autorčin nápad s myší – průvodcem. Je to zajímavý způsob, jak odlehčit vážné téma.

11 16.10.2022

Mám, ráda, když se mění vypravěči příběhu. Každý z nich prožívá v dané době trochu jiný příběh, či má na jednu a tutéž událost odlišný náhled. Je důležité vnímat především to druhé a pochopit, že i v životě, mimo stránky knih, co člověk to jiné mínění, jiná zkušenost.

4 07.09.2022

Z anotace, a hlavně obálky nového vydání (2022), by se mohlo zdát, že se jedná o milostný příběh Rút a Ervína odvíjející se na pozadí nelidské 2. světové války. To je ale omyl. Jedná se o dva samostatné osudy, které autorka spojila jen jejich krátkým setkáním v Terezíně. Sama v doslovu přiznává, že část vyprávění je fabulace, ale i kdyby se jen polovina textu zakládala na pravdě, na síle mu to neubírá.

7 07.09.2022