Márinka komentáře u knih
O Sudetském domě byly od jeho vydání napsány desítky recenzí a stovky komentářů, a proto nemohu sdělit nic objevného. Snad jen zamyšlení nad tím, kdo je "cílovka" tohoto románu. Ti, co naši historii znají podrobně, v něm nenajdou nic překvapivého, nic hlubšího. Ti, kteří se za minulého režimu o tzv. divokém odsunu Němců neučili a o naše dějiny se více nezajímali, se přesvědčí, že zlo plodí zlo (viz zděšení odsouvaných, že je nakládají do stejných dobytčích vagonů, ve kterých Němci odváželi Židy do koncentračních táborů). A pro ty, co již mají "načteno", to může být jen drsná romance s předvídatelným dějem i koncem.
"František pochopil, co mu chtěla říct. Život, to je cesta. Dlouhá a klikatá cesta. A člověk se musí pořád prát. Za sebe. Za své blízké. Za věci, které má rád. Nic není takové, jak to vypadá na první pohled. A všechno to platí dvojnásob v dobách, jako je tato." str. 93
Tato pasáž mě přiměla přemýšlet nad tím, zda i současní dvacetiletí vnímají životní cestu jako neustálou bitvu. S čím bojují? Jsou ochotni se za něco prát? Jak by se zachovali, kdyby se (nedejbože) dostali do stejných situací jako František? Právě tato postava mě v knize zaujala nejvíce. Ač na krátkém časovém úseku, škoda že autor tak spěchal, vidíme, jak se nejmladší Smolík vyrovnává s rozporuplnou dobou. Dle mého pouze tato postava má v ději alespoň nějaký vývoj.
Bylo jen otázkou času, kdy se (nejen) v literatuře objeví téma covidového lockdownu. Zákaz pohybu, v podstatě uvěznění lidí na jednom místě, hraje v příběhu důležitou roli. Nutí obě vypravěčky - měšťačku Tamaru a venkovanku Betynu - najít si k sobě cestu. Také proto, že jejich děti i přes jejich odpor už na ni vyšly. Navíc, i když to jedna ještě netuší, obě spojuje jedno neštěstí.
Autorka postupně nejen odhaluje poslední události, ale zároveň také odkrývá pozadí dvacet let staré tragédie. A světe div se, všechno souvisí se vším... I přes postupné dávkování informací brzy zjistíme, kdo je hlavní padouch, a o něco později vnímavý čtenář odhalí i pachatele. Přesto se na konci dočkáme alespoň jednoho překvapení.
Krátké kapitoly ve dvou časových rovinách se dvěma rozdílnými hrdinkami - to je styl, který mám ráda.
Více než vnímání krás Kanady se v příběhu řeší vztahy a vzpomíná. Kay mi byla sympatičtější než Ruthi. V některých chvílích mi připadala mentálně čipernější než její o generaci mladší pečovatelka, která se utápí v sebelítosti a alkoholu.
Kay se nechce jen tak podvolit synovu naléhání opustit samostatný život a přestěhovat se k němu. Na cestu se vybavila "plánem" - bizarním seznamem toho, co by chtěla zažít. Přečíst tři kanadské spisovatele, napsat báseň, něco ukrást, zatančit si, navštívit sexshop a koupit si něco legračního, poznat nové lidi, podívat se na... Synův časový plán cesty tak brzy vezme za své... I když se konec zdá předvídatelný, jedno malé překvapení na čtenáře čeká.
Jízda je klasická představitelka feel good literatury, kterou doporučuji k odpočinku a pohodě.
Dvacátá první kniha obsahuje tři krátké povídky, které se vracejí na začátek Cadfaelových příběhů. Je to malý bonus pro čtenáře, kteří si tohoto svérázného mnicha oblíbili. Skvěle ho charakterizuje historička Františka Vrbenská ve svém doslovu: "Bratr Cadfael, drsný, vtipný, soucitný, ale nesmírně praktický muž se řídí situační etikou*. Vyznává vlastní spravedlnost, poctivou a vyváženou, protože "žil, zabiv mnohé", právo si kalibruje zorným úhlem bytí a nebytí."
Příjemný prequel.
Dvě hlavní vypravěčky, více časových rovin, moudrost a optimismus "dam vyššího věku", rozpolcenost mládí, touha po lásce bez rozdílu věku, genderu či doby, osudová setkání, krutá historie s přesahem do nadějeplné budoucnosti, romantika i tragédie. Zajímavý mix fakt a fabulace. Velmi se mi líbil Ginin nápad vyhledat lidi, kteří významným způsobem zasáhli do jejího života, a věnovat jim část výhry. Čtenáři se tak mohou zamyslet nad tím, za kým by se vydali oni. S miliony či bez nich.
V jednu chvíli se mi děj zdál už hodně imaginativní. Autorovo tvrzení: "... do kaleidoskopu Ginina životního příběhu jsem včelnil mnohé z toho, co zažili moji předkové..." mi však vrátilo víru, že byť fiktivní, příběh není zcela mimo realitu.
Nejsem příznivec mnohasetstránkových bichlí, ale osudy Giny, jejích předků i potomků, by si zasloužily hlubší zpracování. Zejména její "cesta vděčnosti". Proto jen 3 hvězdičky.
Laskavé vyprávění, která v sobě skrývají nenásilnou formu poučení, skvěle doplňují milé ilustrace Alžběty Z. Göbelové. Sedm dětí, sedm příběhů o sedmi bolístkách či malých neřestech. A k tomu sedm zázračných bylinek, které v rukou dobrosrdečné babičky uzdravují jako kouzlem. Na pihy třezalku tečkovanou, chrpu na oči bolavé od neustálého dívání se do tabletu, černý bez proti plýtvání...
Mít takovou babičku musí být učiněné blaho. A pokud ji nemáte, přečtěte si / svým dětem tuto knížku. A uvařte si k tomu třeba heřmánkový čaj.
Dalajlámových rad není nikdy dost. Líbily se mi také konce kapitol "Do akce!" a "Jak (ne)prožít přítomný okamžik".
Nejedná se o typický popis vztahového trojúhleníku, protože jeho "vrchol" v něm není přítomný a navíc do něj vstupují další generace. Autorka vsadila zejména na střet dvou naprosto rozdílných světů. Starší, městskou, ambiciózní kariéristku Terezu, která se potýká s dospívající dcerou, o kterou se dosud staral její otec. A mladou, po rodinném životě na venkově toužící nejistou Helenu, jejíž vztah s matkou je více než napjatý. Spíše než o vztahu manželka - manžel - milenka příběh vypovídá o vztazích matka - dcera.
Za prvé: je to kniha oddechová, s jednoduchým příběhem a předvídatelným koncem. Prostě pohodovka.
Za druhé: je to kniha humorná, protože jsem se mnohokrát nejen usmála, ale také zasmála nahlas. Super!
Za třetí: je to kniha inspirující. Máte sto chutí vzít si k ruce mapu a poznámkový blok, abyste si trasu i vše na ní hodné pozornosti zapsali.
Za čtvrté: autorky nápaditě proložily dámskou jízdu pánskou. Čtenářka se nenudí, čtenář si také přijde na své a oba si možná uvědomí, že "oddělené" dovolené mají něco do sebe.
Za páté: postesknutí skoroabstinentky: Fakt musí všude alkohol téci proudem?
Za šesté: charaktery postav jsou uvěřitelné. Tu a tam jako byste četli nikoli v knize, ale ve vlastní hlavě.
Za sedmé: je to kniha vhodná k trénování paměti. Dá to zabrat, než si zapamatujete nejen jména - Karolína, Marta, Darja, Jindřiška, Anna, Alex, Jiří, Antonín, Mirek, Ruda, Maruška, Jousef, Alenka ... - ale také kdo ke komu patří a u žen kdo je kadeřnice, učitelka ve výslužbě, knihovnice, farmářka, vdova, vdaná, rozvedená ... (pokud jste nečetli předchozí díly). I když archivář Antonín se vám vryje do paměti natošup a hned tak nevyvane :o).
Nevím, zda v té záplavě knih kolem mne najdu čas na přečtení předchozích dílů. Ale pokud mne zaujme námět potenciálního čtvrtého dílu, ráda si ho přečtu.
Svižné, vtipné, pro starší a pokročilé příjemně reminiscenční a ty mladší, zvláště rozedené ženy, určitě "cizí neštěstí potěší" ;o). Pohodovka na odpoledne, při které si dokonale odpočinete. Poslední dobou mám dojem, že "relaxační" funkce literatury nabírá čím dál tím více na důležitosti.
Jak může autor v záhlaví své knihy napsat, že neodpovídá za chyby v ní obsažené?
Autorčin Obchůdek s knihami se mi líbil, ale z "Čajovny" jsem velmi zklamaná. Mnohem lepší je Pojízdný krámek snů Jenny Colganové.
Kniha - předmět: nádherná, hned na začátku mapa s vyznačením tras, spousta úžasných fotografií, které vás přímo tahají z ušáku ven, příjemné drobounké ilustrace, QR kódy na podcasty.
Kniha - příběh: geniální střídání popisů jednotlivých etap s užitečnými radami, upřímnými a někdy i vtipnými výpověďmi stezkařů a s pohledy pro mne dosud neznámých bytostí Trail Angels. Poučení, zábava, úžas, inspirace.
Více zde: https://www.treninkpameti.com/news/kdyz-televize-primeje-cist-a-snad-i-chodit/
Jeho příběhy se většinou odehrávají v "divokých devadesátkách". Čtenář má tak možnost lépe pochopit souvislosti, příčiny a následky tehdejších kriminálních činů. I když se jednalo např. "jen" o propíchnuté pneumatiky, vykradené kostely, chaty, ukradené identity a s tím spojené podvody... Dnes už se také jinak dívám na institut amnestie či všudypřítomné kamery. Více v recenzi.
Dva příběhy.
Jeden ze současnosti, literární, velmi příjemný, zábavný, plný odkazů na další literání skvosty. Ženy všech generací, každá se svými starostmi i radostmi. Srdce knihomolky plesá.
Druhý, dějově o třicet let zpátky, se mi četl velmi obtížně. Záhy se nad mou hlavou začal vznášet stín tragédie. Nevím, zda to bylo sugestivním stylem autorčina psaní, či mým "zaručeně správným" odhadem příčin a následků, ale "Madeleininy" kapitoly byly velmi zatěžující na můj nervový systém.
Máte-li rádi Vánoce a spojujete si je se "šťastným a veselým" obdobím roku, pak vás tato povídková kniha zklame. Najdete zde Vánoce protivné a vzteklé, osamocené, špitální, (ne)rovnovážné, tragické, sebevražedné, osudové, smutné či zcela mysteriozně nevánoční. I tak se mi většina povídek líbila. Napsali je totiž současné populární a uznávané autorky, autory nevyjímaje.
Marek Vácha má dar moudré a hlavně i pro nevěřící srozumitelné řeči. Mluvené i psané. Bohužel jsem však nedokázala vyhovět autorovu přání z úvodu knihy: "Chci poprosit čtenáře, aby nečetli tuto knihu jako knihu o mně, chci spíše ustoupit do pozadí a nechat pracovat čtenářovu fantazii." Jeho krátké úvahy o spoutání sociálními sítěmi, tiživé samotě vyplývající z celibátu, touze po blízkosti (Slečna Simona - úžasně napsáno), o hříchu (Dunajská delta - několik důležitých řádek pro všechny bez rozdílu světonázoru), lásce k přírodě, poznávání dalekých míst a civilizací, vnitřní rozervanosti a utrpení (trýznivé strany 71-74), víře, Bohu, modlitbě... jsou velmi upřímné, ba až odvážně odhalující. Nelze za nimi nevidět autora. Čtěte pomalu, klidně několikrát.
Prozaická prvotina brněnské dramaturgyně Anny Saavedry podle mého není román. Je to kaleidoskop lidí "na cestě", které tak trochu spojují pokojské z jednoho nejmenovaného hotelu. Kniha obsahuje dva druhy příběhů: nomádské - vyprávění těch, kteří se poprvé v životě ocitli či neustále jsou "on the road" a žen, které jsou svědky jejich krátkých zastavení. Jen tak mimochodem: nikdy jsem neopouštěla dočasná ubytování stylem "po mně potopa", ale od teď se po sobě rozhlédnu ještě jednou :o).
Některé z "povídek" jsou velmi zajímavé, např. osud "sexsymbolu" Erika, který se proplétá téměř celou knihou či Sally, která ač s nomádstvím v genech a stále na cestách končí své vyprávění přípitkem: "Na kořeny, protože kořeny jsou důležité." Mám také ráda příběhy typu "mávnutí motýlích křídel". Proto se mi moc líbil "Počátek Velké francouzské revoluce" (1789), kterou podle Dagura z Islandu zapříčinila erupce islandské sopky v roce 1783.
Za zmínku stojí i tři úsměvná intermezza "Nomádský slovník, konverzace pro začátečníky".
Číst zpověď člověka, o kterém máte vytvořenou mediální představu, rozšířenou o pár chvil osobního setkání, může být šokující. Alespoň tak na mě působily první stránky této velmi zajímavé knihy. Cože!? To má být ona urozená princezna, seriozní policistka, statečná houslistka...?! Ano, je. Herci ve skutečnosti nejsou hrdiny z pláten kin, televizních obrazovek či divadelních prken, se kterými si je ztotožňujeme. Žijí stejné, obyčejné životy jako my ostatní. Anebo taky ne. Nebývale osobní zpověď.