marlowe komentáře u knih

Tak jo, zase sám proti proudu – do šrotu už s tebou, Marlowe!

Myslím si, že dobrá knížka musí mít výraznou (a kvalitní) nejenom složku O ČEM, ale i složku JAK. U Pandemie mi "O čem" vůbec nesedlo – a "Jak" podle mne kulhalo na všechny čtyři.

Co vadilo především?

A/ Odkapávající patos:
1) "To je moje práce, Johane. Jsme tady, abychom chránili lidstvo."
2) "Na co myslíš?" // "Vražda není nikdy normální…"
3) "Chci… vidět tvář toho, kdo takovou věc udělal. Chci se mu podívat do očí, jako teď vám. Chci se ho zeptat proč…"

B/ Mizerné dialogy – zde jeden příklad ze sta – rozhovor dvou policistek:
"Symbol tří kruhů! To je on!" vykřikla Camille.
"Muž v černém…" dodala Lucie. "Zase on! Panebože!"
Kdyby tenhle rozhovor napsala ve třicátých letech minulého století Agatha Christie, asi bychom se tomu shovívavě pousmáli, ale hovoří-li v románu tímto způsobem dvě soudobé profesionální policistky, něco to o kvalitách spisovatele určitě napovídá.

C/ Totální absence humoru – nenarazíte na něj, ani když si vezmete dvě lucerny a čelovku.

D/ Bezbřehá žvanivost: 500 stran mi nevadí u Tolstého, ale u detektivky ano.

E/ Vetešnický výprodej 100x sepraných motivů: obrácené kříže, zrcadlo, rozbité holou pěstí, maskovaný Muž v černém je hledán v tanečním sále, kde probíhá maškarní bál, omšelý motiv skládaček origami… – všichni jsme tohle četli a viděli už tisíckrát…

Opravdu hodně se mi stýská po detektivkách, kde se hrávalo především o logiku, o řetězení důkazů a o mravenčí práci kriminalistů a kde bylo vlastní vyšetřování středobodem dění a nikoli jen chudým příbuzným, kterého nechali sedět v předsíni na botníku – a také se mi stýská po detektivkách, které nevážily pět kilo a mohl jsem je číst v posteli před spaním beze strachu, že mi padnou na hlavu a způsobí mi devastující zranění. Těm už je ale nejspíš odzvoněno…
Dnešní autoři jakoby nepochopili, že detektivku dělá detektivkou především způsob vedení vyšetřování a nikoli detailní popis vraždění obětí. Čím větší magor a sadista, tím podle soudobých autorů lepší detektivka – opravdu pokřivené vidění světa. (Ale nevypovídá to i něco o čtenářích?)
Dneska to musí odsejpat, obětí bývá v moderních kriminálkách tolik, že byste s nimi zastavili řeku. Uřezaná pohlaví, mrtvé děti, jen houšť. Autoři to berou jako výzvu: dokážu do své nové knihy nacpat VÍC mrtvol než kolega? Dokážu těla ještě VÍC zohavit? Jako olympiáda: Kdo dál, kdo výš.

O knížce jsem toho moc nenapsal, vlastně jsem si potřeboval jen ulevit.
Franck Thilliez je možná "nejčtenějším autorem francouzské krimi", ale mě jeden pokus stačil, vracet se k němu nebudu.

44 28.06.2021

Ač Skorošumavák, mám u Karla Klostermanna velikánské resty, až se stydím – budu muset začít splácet dluh i s úrokama.
Poslouchal jsem jako dramatizovanou četbu na pokračování, natočenou někdy v osmdesátkách (Otakar Brousek, Vilém Besser, Čestmír Řanda a další) – a byl to možná můj největší zážitek právě skončených Vánoc. Fakt jsem si to užil. Možná měl režisér tlačit interprety k poněkud civilnějšímu projevu (někdy tam toho patosu bylo přes míru) a chtělo to i ubrat na dramatičnosti hudebních podkresů, ale ve spojení s Klostermannovým textem to nakonec nepůsobilo nijak rušivě – všechno přebila síla příběhu. Skvěle vykreslená atmosféra života v neprostupných šumavských hvozdech, krutá i krásná příroda, kraj od podzimu do jara zasypaný sněhem – tohle byl Klostermannův svět, který uměl popsat jako nikdo. A třešničkou na dortu jako vždy autorův nádherný jazyk, že člověk až žasne, jak takovéhle věty dokázal někdo vymyslet…
(P.S.: Zajímavé a až úsměvné bylo porovnávat tehdejší mnohdy fatální existenční starosti horalů a jejich rodin s dnešním fňukáním nad aktuálním rouškovým nepohodlím.)

43 02.01.2021

(Možný mini-SPOILER)
Prvních 5% dolů za ono – z hlediska hlavního hrdiny – morálně jen těžko ospravedlnitelné stříhání prstů (přece jenom mám slabost – abych parafrázoval samotného Chandlera – spíše pro marlowovsky čisté a mravně neošumělé a nepošpiněné hrdiny bez bázně a hany, kteří si raději nechají přerazit čelist, než by porušili základní kodex lidské slušnosti) a druhých 5% dolů za ten z mého pohledu až moc nadupaný, mega-super-akční závěr – už jsem to říkal mnohokrát: jsem ze staré školy a u detektivek dávám vždycky přednost Maigretovsko-Vacátkovské umírněnosti před masivním používáním koňských dávek adrenalinu. Co mi nevadí (a dokonce baví) u oddechovek Simmonsovského střihu (Joe Kurtz, Lars, Jack Daniels ap.), to u realistických detektivek (a Kopřivův román se detailním popisem policejní práce k "realistickým" detektivkám nepokrytě hlásí) považuji spíše za prvek rušivý.
Odhlédneme-li ovšem od těchto dvou škrábanců na jinak perfektně vypulírované karosérii, musím konstatovat, že Křížová palba se bez diskuse povedla. Dobře postavený příběh, parádní dialogy, skvěle vypointované kapitoly – rozhodně doporučuji!
90%.

43 22.01.2020

Můj kamarád byl zděšen: „Tys nikdy nečetl Draculu? Tento základní pilíř žánru?“
A tak jsem se do milého pilíře pustil. Abych zaplnil čtenářské mezery – a svému kamarádovi dokázal, že právem patřím mezi vzdělance.

Vezmeme-li v úvahu, že byla kniha napsána ještě v devatenáctém století, není co řešit. Na svou dobu obdivuhodný výkon. Pravda, text je na dnešní poměry už notně zastaralý, ale když přistoupíte na hru a smíříte se s množstvím citově exaltovaných a melodramaticky vyšponovaných scén, určitě si přijdete na své.

43 13.01.2020

Naprosto úžasné! Jak film, tak kniha. A šťavnatou třešničkou na dortu je excelentní přednes pana Vlasáka v audioverzi.
Rozhodně doporučuji.

42 14.09.2021

Když pohlédnu na tu početnou množinu komentujícího čtenářstva (viz níže), připadám si jako v čekárně endokrinologického oddělení, kam chodívám na pravidelné kontroly se štítnou žlázou: na všech židlích jenom dámy, které si mě, vetřelce, podezřele prohlížejí. Nějaká genderová vyváženost? Ani náhodou! Takže si tu, uprostřed tolika čtenářek, připadám trochu nesvůj.

Ale pojďme k románu (který mi byl, mimochodem, jednou DÁMOU – děkuji, Kap – doporučen).
Nejdřív jsem si myslel, že to bude nějaká pohodovka na způsob Brigitte Jonsenové, ale velice rychle jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil. Protože tohle není žádné kratochvilné čtení, ale nádherný, hluboce lidský příběh bez kapky lepkavého sentimentu, model "pepř a sůl" (neboli smích skrze slzy), a – byť jediný chlap v čekárně – bez mučení přiznávám, že jsem si ho náramně užil. Doporučuji všem, tzn. i té polovině lidstva, s níž se (většinou) na endokrinologii nepotkávám.

P.S.1: Své představivosti zkrátka neporučíte, dělá si, mrška, co chce. Já v ajťákovi Raymondu Gibbonsovi (už je to tak!) při čtení pořád viděl Roye Trennemana (Chris O'Dowd) ze seriálu Ajťáci. :-)

P.S.2: Autorka, kromě příběhu, poskytla v knize i návod, jak naložit s těmi, co nám svými vlezlými telefonními nabídkami ztrpčují život:

Telefon mi doma moc často nevyzvání – když ale začne, pokaždé nadskočím. Většinou volají z banky, jestli mi náhodou někdo nenabízel pojištění schopnosti splácet hypotéku. "Vím, kde bydlíte," zašeptám a hodně, opravdu hodně opatrně zavěsím.

42 24.11.2018

Vzal jsem to v opačném gardu: Nejprve jsem si zopakoval skvělý stejnojmenný seriál BBC z roku 1976, který, jak jsem zjistil, ani po tolika letech neztratil nic ze své působivosti – a až poté jsem si střihnul Claudia románového (zatím tedy první díl). Samotné čtení bylo o to zajímavější, že jsem díky seriálu měl předobrazy všech těch Augustů, Tiberiů a Caligulů přímo před očima, a to včetně úžasně nadabovaného Claudiova „koktání“ v podání pana Haničince.

41 02.02.2023

Pozoruhodná kniha, silný příběh jdoucí skutečně až na dřeň člověčenství – a navíc stylisticky brilantní záležitost.

41 14.09.2022

(Druhý díl podle chronologického řazení.)
Já tyhle thrillerový konce, kdy záchrana přichází v poslední půlvteřině, nemám rád, dávám vždycky přednost klasickému vyšetřování bez efektů, postupnému shromažďování důkazů a mravenčí práci policistů, ale i toho jsem si tam užil až až - a navíc pan Dán píše opravdu skvěle, těch pět hvězd si zaslouží bez diskuse.
A třešnička na dortu: spousta reminiscencí na dobu předrevoluční (řezníci coby privilegovaná sorta řemeslníků ap.).

41 14.04.2022

Celkově sedmá Agátina kniha (z roku 1926), čtvrtá ze série "Hercule Poirot".

Po předchozím úkroku stranou (Tajemství Chimneys) se autorka vrací zpět k osvědčené značce – k belgickému uctívači malých šedých buněk mozkových. Příběh tentokrát nevypráví Poirotův přítel Hastings (ten se momentálně nachází v Argentině), nýbrž vesnický doktor James Sheppard, který od Hestingse přebral veslo nedovtipy a detektivova přihrávače.
I v tomhle románu je asi na dvou místech (podobně jako třeba v Tajemném protivníkovi) nepatrná zmínečka o inspektoru Jappovi – jako by si Agáta nechávala pootevřená vrátka a chtěla čtenáře ujistit, že s tímhle sympatickým policajtem nadále počítá a že na něho nezapomněla.
Postavy vesměs zajímavé, k těm čtenářsky nejvděčnější bych zařadil Sheppardovu zvědavou sestru. Moje jediná výtka i tentokrát směřuje k přílišné překombinovanosti zápletky – a ke skutečnosti, že si všechny postavy, co se inkriminovaného večera týče, pamatují na minutu přesně časy svých příchodů a odchodů, což pro nás, kteří si nepamatujeme ani to, co jsme měli k snídani, řadí knihu do žánru sci-fi…
Solidních 80%.

41 21.08.2020

(Možné SPOILERY!)
Parádní, dějem nadupaná knížka, kterou si vychutnají nejenom příslušníci cílové skupiny školáků, ale určitě i mnozí z těch, kteří mají povinnou školní docházku dávno za sebou.
Autorovi se daří výborně zachytit noirovou atmosféru mysteriózní pražské čtvrti, umí navodit napětí a s uznáním musím prohlásit, že mu výborně šlapou i dětské dialogy, což bývá u tohoto typu literatury spíše výjimkou, než pravidlem.
Pravda, těch "záchran na poslední chvíli" je tam možná víc, než odpovídá dobrému vkusu, ale to už bychom byli příliš velcí šťourové.
Také mě trochu zaskočil ten neúprosný souboj na život a na smrt mezi dětmi a dospělými (a že na padlé bojovníky skutečně dojde!), v literatuře pro mládež bych čekal spíše vylehčenou soft-polohu předpubertálních dobrodružství, než takovouhle radikální nesmiřitelnost ze strany padouchů-dospěláků – protože nebýt jednoho z oněch "zásahů vteřinu před dvanáctou", mohly jsme mít na konci knížky i dětské mrtvolky – a to už by přes čáru určitě bylo.
A vlastně ještě jednu výtku bych měl – už ji zmínil na jiném místě Joges: i mně vadila ta celková "vyprázdněnost" dané lokace, ta absence ostatních civilistů…
Přesto dávám plný počet – knížka si to zaslouží.

41 05.02.2020

Kam kráčíš, česká detektivko, když i za TAKOVÝTO počin jsou teď u nás udělovány literární ceny? Je na vině nekompetentnost poroty, anebo obecně nízká kvalita „soutěžících“, kdy se tak zákonitě králi stávají jednoocí?
Jasně, jsme jenom malý rybníček, ve kterém se i mřenka může mnohým jevit jako kapitální sumec, ale stejně…
Takhle to nejspíš dopadne, když si laik přečte pár zahraničních módně-krvavých detektivek a pak si řekne, že by možná nebylo od věci zkusit něco podobného napsat sám. Přece když to dokážou tamti… (Smutným paradoxem je, že ani "tamti" to mnohdy neumějí.)

Za mě osobně velký špatný!
Místy až podivná čeština (točitá židle), chybějící cit pro jazyk (Stephen King řekl, že cesta do pekel je dlážděná příslovci), nezvládnuté vypravěčské řemeslo, toporný způsob budování zápletky i mezilidských vztahů a chabá, laicky nevěrohodná „policejní linka“ – tohle všechno (stokrát nic umořilo osla) mě natolik vadilo, rušilo a rozptylovalo, že jsem se se Stvůrou pral až do samého konce.
Víc dodávat netřeba, vše podstatné už za mě řekli Aghatte, Rade, Jamira, eDex a další.
1* za snahu (tu by měl člověk oceňovat vždycky) a za autorčino mládí.
Je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených…

40 19.08.2024

Werfelův nádherný a sugestivním způsobem odvyprávěný příběh malé Bernadetty mě vážně dostal. Bylo to moje první setkání s autorem a jsem rád, že jsem po téhle jeho knížce sáhnul. Franze Werfela jsem totiž celý život vnímal jenom jako někoho, o kom jsme se učili ve škole (pražský souputník Franze Kafky atd.), a to bylo tak asi všechno. No, teď mně je jasné, že u jedné vlaštovky nezůstane a už se porozhlížím, co dalšího bych si mohl od F.W. přečíst.
Už jenom ta geneze vniku románu, o které autor vypráví v předmluvě (a o níž se zmiňuje i anotace)!
O existenci Lurd člověk samozřejmě věděl, i o tom, že tam ÚDAJNĚ docházelo (a snad i pořád dochází) k nějakým zázračným vyléčením, ale pro nás skeptiky se podobné informace nacházejí jaksi mimo naši rozlišovací schopnost. Rozhodně jsem ani ve snu netušil, jak nesmírně silný příběh za pojmem „lurdský zázrak“ leží. No, každopádně se teď za svojí dřívější přezíravost a za pohlížení na danou problematiku skrze prsty, náležitě stydím.
Na druhou stranu je zajímavé, co všechno se na mystickou zkušenost čtrnáctiletého děvčete dokázalo nabalit. Stačí se podívat na snímek katedrály v Lurdech a porovnat ho s popisovanou temnou jeskyňkou, u které to všechno v toce 1858 začalo.
Ale co mě asi šokovalo nejvíc: že církev byla až tou poslední, kdo byl ochoten Bernadettě naslouchat a uvěřit!
A dalším paradoxem, který určitě stojí za povšimnutí, je skutečnost, že tady židovský autor vypráví ryze křesťanský příběh.
Rozhodně doporučuji!

40 30.05.2024

Netuším, jestli bych byl knížkou tak nadšený, kdybych ji jenom četl z papíru. Ale audiokniha (s více interprety) byla pro mne obrovským zážitkem – a už teď je mi jasné, že si ji v budoucnu znovu poslechnu (což u mne bude spíše výjimka, než pravidlo). Jedním slovem nádhera! Ta řeč, ty dialogy, ta dynamika vyprávění...!
Na rozdíl od mnohých komentujících si nemyslím, že by autorka ukazovala jen záporné rysy „vesničanů“ – naopak, tenhle výjimečný román je hlubokou sondou do lidských povah obecně, do jejich uvažování a prožívání reality, sice mnohdy ovlivněného člověčí malostí, ale i láskou k půdě a k práci, k tradici, vztahem k předkům atd. – a je úplně jedno, jestli všichni ti Václavové, Josefové a Maruny žijí ve města, anebo na vesnici. Takoví prostě jsme.
Doporučuji – zvláště v podobě knížky do ucha (Pavla Tomicová, Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Johanna Tesařová, Robert Hájek, Ivana Uhlířová).

40 02.03.2024

(SPOILER) Julian Barnes opět nezklamal.
Tohle je knížka nejenom o životě Dmitrije Šostakoviče, ale i o strachu, o přežívání v brutálním totalitním režimu, o nestatečnosti a také o marné snaze vzepřít se. Depresivní sonda do života umělce, kterému nedovolili tvořit svobodně.

"Vždycky si pro vás přišli uprostřed noci. Nechtěl, aby ho vytáhli z bytu jen tak v pyžamu nebo aby se musel oblékat před nějakým opovržlivě lhostejným chlapem z NKVD, a tak chodil spát úplně oblečený, natažený na přikrývce se sbaleným kufříkem na podlaze hned vedle postele. Skoro nezamhouřil oka. Jen ležel a představoval si to nejhorší, co si člověk dokáže představit. Jeho neklid pak připravil o spánek i Nitu. Oba dělali, že spí, že neslyší hrůzu toho druhého, že necítí její pach. Jednou z nočních můr, která ho neustále probouzela, byla obava, že se NKVD zmocní Galiji a odlifruje ji, pokud bude mít to štěstí, do zvláštního sirotčince pro děti nepřátel státu, kde jí přidělí nové jméno a vytvoří novou osobnost, kde ji promění v příkladnou sovětskou občanku, v malou slunečnici nastavující tvář velkému slunci, které si říkalo Stalin..."

"Strach. Co ti, kdo ho vyvolávají, vlastně vědí? Vědí, že funguje, dokonce i jak funguje, ale netuší, jaké to je. Jak se říká: "O ovčím strachu vlk mluvit nedokáže". V Sankt Leninsburgu kdysi čekal na rozkazy z Velkého domu a Oistrach ve stejnou dobu očekával zatčení v Moskvě. Houslista mu vylíčil, jak noc co noc přicházeli pro někoho z jeho obytného bloku. Nikdy nešlo o masové zatýkání, jen jedna oběť a další noc jiná. Systém, který vrší strach před těmi, kteří zůstávají a alespoň na čas přežívají. Nakonec odvlekli všechny až na ty, kteří bydleli s ním, a na nájemníky z bytu odnaproti. Další noc znovu dorazila policejní dodávka. Slyšeli, jak dole bouchly dveře, jak se chodbou blíží kroky jak vcházejí do protějšího bytu. Od toho okamžiku, pravil Oistrach, už se bojí pořád. A ví, že už se bude bát do konce života..."

Vřele doporučuji.
(Jen musím důrazně protestovat proti hrubě zavádějícímu slovu "fiktivní" v anotaci - takhle to vypadá, že si Šostakovičův životopis, jakož i praktiky stalinského Ruska, autor vycucal z palce u nohy.)

40 31.07.2023

Nádherná knížka!
Povídky obecně až tak nemusím, ale tohle bylo vážně skvělé. Co povídka, to jeden zkrystalizovaný lidský osud, vybroušený do dokonalého tvaru. Žádné třeskuté pointy, spíše nahodilá sbírka rozmlžených impresionistických záběrů a statických, úsporně nasvícených fotografií, plných náznaků a obtížně dešifrovatelných jednotlivostí, které nám výsledný "předmět zájmu" vyjeví (nebo možná jen v obrysech načrtnou) až po pečlivém prozkoumání všech detailů…
Vřele doporučuji.

40 26.07.2021

Jedna z nejkrásnějších knížek, co jsem v poslední době četl. Sara Baume se tóninou vyprávění přesně strefila do mého vkusu. Absolutní jednota formy a obsahu. Nádhera!

40 02.12.2019

Květa Hyršlová ve svém doslovu k Zámku (odeonské vydání z roku 1989) o Franzi Kafkovi píše: „...je to umělec, který byl snad jako žádný jiný v tomto našem století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován...“
Zrovna dneska mi psal kamarád, že jeho spolužák o Kafkovi před časem prohlásil, „že se to nedá číst.“
No, já osobně si myslím, že na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ. Šachový velmistr mohl v matematice propadat a psát slovo „babička“ s tvrdým „y“, ale velmistrem se stal prostě proto, že to měl v hlavě od narození nastaveno tak, aby věděl, jak šoupat figurkama deset tahů dopředu. Já mám to štěstí, že několik takových malých, šedých, kafkovských buněk v kůře mozkové nejspíš mám, a tak se k románům a povídkám Franze Kafky celý život opakovaně vracím, protože mě četba jeho knížek nesmírně baví, a navíc ve mně vzbuzuje estetickou libost (což je terminus technicus používaný při definování uměleckého díla).
Mám-li mluvit sám za sebe, román Zámek považuji za dílo geniální. Ne, že bych mu rozuměl, tak domýšlivý nejsem, ale těch pár dní četby, strávených se zeměměřičem K. v přízračném podzámčí, je pro mne pokaždé nezapomenutelný zážitek.
Paušálně doporučit knížku se přesto zdráhám, protože... (však víte).
Tentokrát jsem poslouchal jako audioknihu na ČRo Vltava v podání Kamila Halbicha.

39 06.07.2024

Poprvé jsem Čapkovy povídky četl už jako kluk - a potom ještě mnohokrát. Ono totiž číst Čapka je taková radost, že se k jeho knížkám můžete vracet pořád dokola a pořád se nedokážete té nádhery nabažit. Člověk tyhle drobné příběhy zná skoro notoricky - a přesto si je znovu a znovu slůvko od slůvka vychutnává...
Jo, přesně v tomhle já osobně spatřuju základních poslání literatury: v tom dokázat čtenářům přinášet "estetickou libost".
Povídky jsem si tentokrát dávkoval pěkně po kapkách, šetřil jsem si je a denně si dopřával jen jednu jedinou, aby mi zákuseček déle vydržel...

39 13.07.2023

Kingův Mercedes nás šokuje nevídaným startem (z 0 na 100 za 2 sekundy) a následnou bravurní, bezchybnou jízdou – ještě hodnou chvíli po polovině závodu nechává autor své soupeře daleko za obzorem. (Těch prvních šedesát procent knížky je krystalicky čistá detektivka – a paráda přenáramná: 110%!) Jenže potom (jak bývá u Mistra bohužel zvykem) Kingovy nohy na pedálech ztěžknout (např. vstup bláznivé Holly mezi hlavní protagonisty – její postavě jsem nevěřil ani "dobrýtro"), motor se začne zadírat, objevují se první řidičské kiksy (třeba ta zcela neprofesionální berlička se "záměnou klobouku") – no a cílová rovinka už je definitivním fiaskem ("Sice riskujeme životy stovek dětí, ale policii raději nic říkat nebudeme!!!"). Šachovnicový praporek se zvedá a náš otřískaný meďour dojíždí někde vprostřed závodního pole, navíc s proraženou pneumatickou a urvaným nárazníkem.
Suma sumárum: Další promarněná příležitost.

Kolikrát jsem tohle už s Kingem zažil? Brilantní expozice, skvělé rozehrání příběhu – a následně nepovedená, logice se vzpírající koncovka.
Měl jsem chuť vytáhnout z mošničky jen 3 hvězdy, protože by si je Stephen za to závěrečné šlendriánství zasloužil, ale vzhledem k tomu, že – navzdory výhradám – zůstává pořád skvělým vypravěčem (a přes to nejde vlak), posouvám hodnotící rafičku na 70%.

39 09.10.2019