marlowe
komentáře u knih
Pražský hřbitov
Umberto Eco
Ecově Jménu růže jsem dal před časem plný počet hvězd, a tak jsem teď s chutí sáhnul po Pražském hřbitově. Jenomže to jsem si pěkně dupnul na nohu.
Nesmírně zajímavé téma (!!!), které – být zpracováno „klasickým“ způsobem – mohlo poskytnout látku ke strhujícímu historickému románu...! Jenže takto, zabalené do balastu akademické intelektuálštiny a zjevně určené jen hrstce vyvolených vzdělanců, vyšumí jeho naléhavost (z pohledu mnoha čtenářů, včetně mě) do vzduchoprázdna a na úrodnou půdu dopadne jen malá část zrna.
Škoda, škoda, škoda!
Autor zvysoka kašle na lid plebejský, který disponuje jen průměrným historickým rozhledem a je mu jedno, že chudák čtenář často ani neví, která bije. Co budu komu něco vysvětlovat? Tohle je čtení jenom pro chytrý a vy, kdo nestíháte, marš zpátky k žánrové literatuře!
Zpočátku jsem víc seděl u Wikipedie než u knihy, ale seznal jsem, že takhle číst román je úplná blbost. Narazil jsem v knížce na řadu zajímavých momentů, témat a pasáží, ale tyhle plamínky mi vždycky hned spláchla autorova neempatická intelektuální arogance. Umění JAK NEVYCHÁZET VSTŘÍC ČTENÁŘI zde Umberto Eco předvádí s nečekanou bravurou.
(Občas vyčítám Ludmile Vaňkové, že se se čtenáři svých historických románů moc nemaže a že je hází, chudáky neplavce, do rozbouřených vod autorčiných záviděníhodných encyklopedických znalostí bez záchranných vest, ale ve srovnání s Umbertem Ecem jsou příběhy paní Vaňková učebnicovým příkladem polopatismu.)
Každopádně závidím všem, kteří Pražský hřbitov zvládli vstřebat bez zahanbujícího pocitu mentální nedostatečnosti a kteří navíc dokázali akceptovat i autorův „nečtivý“ a únavný (snobský?) styl psaní.
Nicméně nikdy neříkej nikdy, možná to ještě s tím Foucaultovým kyvadlem zkusím…
Dům na samotě
Michaela Klevisová
To máte jako s alergií na kočky. Člověk si může stokrát říkat, že to ještě jednou zkusí, podrbat tu mršku za ušima, ale vždycky to skončí stejně: červenýma očima a úporným kýcháním.
Já jsem se pokusil do řeky detektivních románů paní Klevisové vkročit už potřetí – a dopadlo to jako s tou kočkou. Po prvním (3*) a druhém dílu (2*) jsem se do toho proudu vrhnul znovu – ale tentokrát už opravdu naposledy.
S některými autorkami a autory to takhle prostě mám (že, Agatho?).
Takže ani já nepůjdu s davem. Asi jsem odchovám skutečnými detektivkami a tyhle vztahové romány, kde se jen tak mimochodem TAKÉ vyšetřuje vražda, mi holt nesedí. Ono tam vlastně o nějaké vyšetřování ani tak moc nejde, ostatně, co je to za policajty, když najdou mrtvolu a místo aby rozjeli pátrání kolem zabité ženy (rozkrývání rodinných, milostných a pracovních vztahů oběti), se ti Šerloci zaměří na místo nálezu těla kdesi v lese a stále dokola si jen povídají s lidmi, kteří bydlí či pracují nedaleko odsud… Ale to by bylo na dlouhé rozbory.
A popravdě mi nevyhovuje ani autorčin způsob vyprávění – ten styl školního slohu třídní premiantky, uhlazený ve výrazu i obsahu, návodný, napovídající, nekontroverzní, neprovokativní – a bohužel, také beze špetky humoru…
Nechci se v tom moc šťourat, vidím, že opravdu mnohým lidem tyhle detektivky sedí – tak končím.
Plně souzním s komentáři Kap66 a Trudoše!
Poklad pana Harpagona
Jan Švrček
Moc hezká knížka – obsahem i grafickým zpracováním (ty ilustrace jsou opravdu nádherné).
Od cílové skupiny mě sice dělí propast času, ale nějaká visačka „Pro děti a mládež“ přece nemůže starého knihomola odradit. Při čtení jsem se přenesl o těch plus mínus šedesát let zpátky, do doby předmobilové, kdy jsme v kraťasech a s odřenými koleny, inspirováni Foglarem a Setonem, prožívali podobná prázdninová dobrodružství, a bylo to příjemné zavzpomínání…
Stavy nestavy, bytosti nebytosti
Petr Heteša
Jak píše Terva: „…jedná se vesměs o velmi vyrovnané příběhy, které snad jen třikrát klesnou na 60%. Jinak je to perfektní jízda, kterou jsem si neskonale užíval…“
Naprostý souhlas, i když já bych ten počet šedesátiprocentních povýšil celkem na čtyři – proto ta mnou odstřižená půlhvězdička. Ale zbylých deset kousků paráda nesmírná! Co povídka, to diamant, byť pokaždé vytažený z jiného soudku. Velká spokojenost!
Páteř
Ladislav Bublík
Za mě tedy rozhodně jedno velké NE!
Na rozdíl od ostatních (osmi) hodnotících shovívavý nebudu. A dobu vzniku (kniha vyšla v roce 1963) jako polehčující okolnost, předkládaný obhajobou, přijmout odmítám.
Ano, určitý pokus o „polemickou odpověď na tvárné konvence budovatelské prózy“ lze v románu, který má formu stylizovaného dokumentu, vystopovat, a ano, i jazyková originalita, o níž se zmiňuje kolega los níže, mě občas zaujala (byť naopak na jiných místech mě „básnivost projevu“ v kontextu s tvrdě realistickým obsahem bolestivě tahala za uši - čeho je moc, toho je příliš), ale i tak knížka pořád zůstává zachumlána v mantlu komunistického romantismu a pořád z ní do všech světových stran trčí glorifikace chlapáctví, oslava práce, soudružství a stranické poctivosti a jak jinak, také všudypřítomná dělnická bodrost.
Rozhodně jsem četl řadu lepších budovatelských románů.
Ukázka (SPOILER):
(Úvahy hlavního hrdiny poté, co za ním do Ostravy přijela manželka, která porodila mrtvé dítě a přišla svého muže přemlouvat, aby se k ní vrátil domů – což on odmítne A toto jsou argumenty jeho odmítnutí.)
Komunisté jsou pohromadě vždy. Bývali zazděni do samotek a dokázali být spolu. Protože v jejich vědomí je přesně postižitelný smysl pro pospolitost, kdy „neznajíce se ani jmény“, a tím méně se znajíce v jednotlivých slabostech a přednostech, jsou schopni prosadit jednotnou vůli k projevu důvěry. Proto v jednotlivostech dochází k omylům. Proto se mohli mýlit i v úsudku o mně. Ale jsem-li komunista, pak nesmím připustit, aby se mohli mýlit. Jsou to moji soudruzi a já jsem jejich soudruh; pospolitá důvěra se rodí z individuálních snah být důvěry hoden. – A já jsem byl, Anko, důvěrou obdařen, já teď nesmím zdrhnout jako kluk, jako uličník, ne proto, že mě kdekoliv mohou dostihnout a říci mi – podvedls nás, ale proto, že je nepředstavitelné žít kdekoliv na zemi bez tak ohromného zázemí, jako je důvěra soudruhů.
Co jsem straně dosud dal?
Nic.
Pocítil jsem po dlouhé době, že mě někdo potřebuje.
(Poznámka na závěr: Pakliže jednou ze stěžejních idejí románu je proklamace, že Strana potřebuje hlavního hrdinu víc než jeho manželka, které zemřelo dítě, potom si z mého pohledu takový příběh víc než jednu hvězdičku nezaslouží.)
Vražda v zastoupení
Josef Škvorecký
Pivoňkovskou trilogii už jsem četl několikrát, tak teď jsem si pro změnu její třetí díl poslechl ve skvělém přednesu Lukáše Hlavici z ČR Dvojky – a je to snad čím dál, tím lepší. Tohle je radost číst i poslouchat.
U nejvyššího ohodnocení samozřejmě zůstávám.
Bouře
William Shakespeare
Posloucháno jako rozhlasová adaptace, což sice znamenalo zhoršenou orientaci v ději i v postavách, ale rozhodně to neumenšilo potěšení z autorova krásného, stylizovaného jazyka, z jeho metafor, slovních hříček, dvojsmyslů, poetických i vtipných dialogů a vůbec z jeho schopnosti vyprávět a z umění onu radost z vyprávění přenášet i na diváka (čtenáře, posluchače)…
Ikona
Frederick Forsyth
Prvních 75 % textu, to je učiněná lahůdka! Pětihvězdičková záležitost, ve které nás autor krůček po krůčku a milimetr po milimetru nechává nahlédnout jak do mikrokosmu fungování západních tajných služeb, tak do života za hranicemi „říše zla“. Zato poslední čtvrtina románu se najednou zalomí do klasické westernové dobrodružky s neprůstřelným hrdinou, detaily vystřídají celky a polocelky, už nesledujeme „člověka“, nýbrž „přesuny jednotek a armád“ – a to už mě nebavilo. Škoda…
Nicméně námět knihy je natolik aktuální a burcující, že přes všechny výhrady volím známku nadprůměrnou.
Měsíc mého života
Ondřej Neff
Na mne moc rozdrobené a rozhrkané. Ale nebylo to špatné – určitě půjdu do druhého dílu.
Mezi akty
Virginia Woolf
Zpočátku velké nadšení a stejná radost z četby, jako v případě autorčina románu K majáku, ale později se to celé nějak zvrhlo... Škoda přeškoda…
Šest procházek literárními lesy
Umberto Eco
Pár věcí mě zaujalo, několik autorových poznámek mě i přimělo vzít do ruky pero a poznamenat si do svého plánu četby něco titulů, ke kterým bych se chtěl jednou znovu vrátit (Flaubertova Citová výchova apod.), anebo se s nimi teprve seznámit, ale na druhou stranu mě mnoho věcí nezaujalo vůbec.
Ve skutečnosti jsem byl často až fascinován, jak mudrlantsky a zasvěceně (záměrně se vyhýbám slovu „snobsky“) lze diskutovat o „zákolníčku kola vozu, který převážel Havlíčka Borovského do Brixenu“. Nejspíš proto, že milovník příběhů Marlowe není žádným akademikem a baví ho spíš si o Karkulce a vlkovi číst než špekulovat, jestli ve čtvrté větě druhého odstavce lze sloveso „vycházel“ považovat spíše za durativní, anebo za iterativní.
Ale pozor, nekritizuju, každý se může po libosti nípat v čemkoli ho napadne. Když ho to baví – a když to baví čtenáře…
Nicméně z mého subjektivního pohledu mi procházka Ecovými literárními lesy přinesla jen malou mističku sladkých malin, zato plný košíček žoužele nejedlé…
Zaslíbená země
Lion Feuchtwanger
Téměř po pěti měsících paralelního čtení (souběžně s jinými knihami) jsem konečně dospěl do cílové rovinky této monumentální Feuchtwangerovy trilogie, vyprávějící o životě slavného židovského učence a historika Josefa Flavia – a chci-li napsat nějaké hodnocení, napadají mě jenom samé omšelé a častým používáním už i trochu zprofanované výrazy obdivu jako „geniální“, „fantastické“, „úžasné…“
Už jsem to zjistil u Židovky z Toleda, ale teď se mi to potvrdilo stonásobně: Lion Feuchtwanger je autor, který na ostatní své kolegy shlíží opravdu až z těch nejvyšších pater literární pyramidy.
Historie starého Říma (zde 1. století n. l. – císařové Vespasiánus, Titus, Domitiánus) je obecně sama o sobě hodná zpodobnění, ale v této trilogii k tomu přistupují ještě dějiny židovské a vznik křesťanství – a samozřejmě (a především) pozoruhodný život samotného Flavia, osoby nesmírně mnohovrstevnaté a rozporuplné…
Vřele, vřele doporučuji.
Nespavost
Stephen King
Jako vždycky u Kinga skvělý, šestihvězdičkový začátek (!!!), kdy všechno šlape jak má, motor běží na plné obrátky a kdy s otevřenou pusou žasnete nad autorovým vypravěčským uměním, ale potom, aniž si to vlastně uvědomíte, na vás padne nějaká neviditelná deka, olej v soukolí začne pozvolna tuhnout, kolečka se otáčejí čím díl tím pomaleji, přibývá podivných motivů, jimiž se pan spisovatel pokouší nastavit kaši – a za půlkou (v okamžiku, kdy si uvědomíte, že před sebou máte dalších sto kiláků do kopce) už vás to prostě celé přestane bavit. Za mě další promarněná kingovská příležitost.
Zloděj luridia
Bobbie Peers
Můj sedmiletý vnuk byl nadšen a pokaždé si vydyndal přečtení jedné kapitoly nad plán – no, já zas tak úplně spokojený nebyl, vadily mně občasné příběhové kostrbatosti a nelogičnosti, kterými si autor pomáhal v okamžicích, kdy zjevně nevěděl, jak dál, a především jsem po celou dobu večerního předčítání trpěl neodbytným pocitem nevyužitého námětového potencionálu, ale k čemu jsou nadmíru spokojenému dětskému čtenáři dědkovské akademické pindy, když JIM se knížka líbí. Ostatně i já musel ocenit mnohé vtipné scifíčkovské vychytávky a nápady (všichni ti robůtci, kybernetická botanická zahrada s nebezpečnými rostlinami v klecích ap.), stejně jako skvěle dávkované napětí, respektive trvalou „napínavost“ celého příběhu.
Určitě půjdeme do dalších dílů.
Zbojník dává za pět, já, vzhledem k dospěláckým výtkám, výslednou známku zaokrouhluji na čtyři.
Zlodějka knih
Markus Zusak
Určitě tady budu za literárního burana, ale mě prostě tenhle typ příběhů nadchnout nedokáže. Já tam holt ten autorský chladný kalkul s notoricky obehranými motivy a vztahovými, klišoidními vzorci vidím a hned se mi na zátylku ježí chlupy. Ukrývaný židovský chlapec, dětská láska na pozadí válečných událostí, hlavní hrdinka milující knížky… – přečetl jsem na „zadané téma“ sto plus jedna románů, které látku zpracovaly daleko zajímavěji a nápaditěji a jejichž autoři k tomu ani nemuseli používat na sílu vynucených schválností typu „což kdyby to všechno vyprávěla Smrt – to tady přece ještě nebylo“.
No, co nadělám, nelíbilo…
Stvůra
Kristýna Trpková
Kam kráčíš, česká detektivko, když i za TAKOVÝTO počin jsou teď u nás udělovány literární ceny? Je na vině nekompetentnost poroty, anebo obecně nízká kvalita „soutěžících“, kdy se tak zákonitě králi stávají jednoocí?
Jasně, jsme jenom malý rybníček, ve kterém se i mřenka může mnohým jevit jako kapitální sumec, ale stejně…
Takhle to nejspíš dopadne, když si laik přečte pár zahraničních módně-krvavých detektivek a pak si řekne, že by možná nebylo od věci zkusit něco podobného napsat sám. Přece když to dokážou tamti… (Smutným paradoxem je, že ani "tamti" to mnohdy neumějí.)
Za mě osobně velký špatný!
Místy až podivná čeština (točitá židle), chybějící cit pro jazyk (Stephen King řekl, že cesta do pekel je dlážděná příslovci), nezvládnuté vypravěčské řemeslo, toporný způsob budování zápletky i mezilidských vztahů a chabá, laicky nevěrohodná „policejní linka“ – tohle všechno (stokrát nic umořilo osla) mě natolik vadilo, rušilo a rozptylovalo, že jsem se se Stvůrou pral až do samého konce.
Víc dodávat netřeba, vše podstatné už za mě řekli Aghatte, Rade, Jamira, eDex a další.
1* za snahu (tu by měl člověk oceňovat vždycky) a za autorčino mládí.
Je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených…
Drsné město
George P. Pelecanos
Seriál The Wire – Špína Baltimoru osobně považuji za jeden z nejlepších seriálů všech dob – a George Pelecanose, spoluscenáristu této filmové lahůdky, za autora par excellence, který umí uhranout nejenom televizní diváky, ale i milovníky psaného slova.
Tohle byl fakt skvělé!!!
Ale pozor: Kdo čekáte něco na způsob těch dneska tak oblíbených a vyhledávaných thrillerových šarád, vyprávějících o úchylných sériových vrazích, kteří z částí těl svých obětí skládají mandaly, ani knížku neotvírejte. Protože tohle je úplně jiný level, který nemá s masakroidními pohádkami vycucanými z prstu vůbec nic společného.
On to snad ani není román v pravém slova smyslu, ale spíš jakási sociologická studie o životě na pomyslné lajně, které se občas poeticky říká „hrana zákona“.
Drsné město rozhodně není čtením pro chovanky dívčí akademie slečny Pinkertonové – je to příběh o marasmu, o bludných kruzích a o bezvýchodnosti, ale – zaplaťpámbu – také o naději. A za tuhle špetku optimismu patří autorovi velký dík.
Vřele doporučuji.
Kodaňská Píseň písní
Annette Bjergfeldt
Už knížky Haruki Murakamiho mě utvrdily v přesvědčení, že magický realismus rozhodně není moje sťopička žitné. Kodaňské Písni písní není možno vůbec nic vytknout: brilantní jazyk, atraktivní prostředí, zajímavý příběh, netuctové postavy. Ale já přesto celé to vyprávění vnímal tak nějak jakoby přes sklo muzejní vitríny. Nedostalo se mi pod kůži, s těmi lidmi jsem nedýchal, jen jsem bez přídavných emocí sledoval linku vyprávění a pořád čekal, kdy už se háček konečně zasekne. No, nezasekl.
Není to knihou, ale mnou.
Jarmark marnosti
William Makepeace Thackeray
Pozoruhodná kniha! Dlouhá, předlouhá – ale četl jsem poctivě slovo za slovem, protože mě to bavilo od začátku do konce. Ten závěr už sice byl trochu nastavovaný a vlažnější, ale musím hodnotit jako celek – a tak jinou známku, než 5* dát nemůžu.
Ač Dickensův vrstevník (roky narození 1811 a 1812), stál Thackeray vždycky tak trochu ve stínu svého slavnějšího, byť o rok mladšího parťáka-vypravěče.
Mnoho věcí je spojovalo – lišili se jenom v margináliích. Oba dva byli brilantními vypravěči, oba dva překypovali pochopením pro jedince srážené osudem, oběma byl blízký i soucit s uraženými a poníženými. Oba milovali humor a oba jím svoje příběhy bohatě kořenili (což může být překvapením pro ty, kdo klasiky 19. století obecně považují za suchopárné). Thackerayho a Dickense spojuje i jejich cit pro příběh a také vypravěčská rozmáchlost (Jarmark marnosti má kupříkladu přes 700 stran pokrytých odshora dolů malým fontem), za kterou nejspíš může skutečnost, že své romány psávali na pokračování do časopisů – a psaní „seriálu“ má logicky jiné zákonitosti, než psaní klasického románu (už třeba co se oné délky týče).
Autor předkládá čtenáři svůj realistický příběh o Jarmarku marnosti s nesmírnou lehkostí a vtipem a jeho vylehčenou metodu vyprávění bych s chutí doporučil mnoha současným „smrtelně vážným“ psavcům.
Za zmínku rozhodně stojí i čtivý literární styl, excelentní jazyk a precizní schopnost několika letmými slovy charakterizovat děj, prostředí i postavy („vytáhlá letitá semetrika“, „outěžkovitá putička snědé líce“ ap.).
Jistě, někdy se na hladině objeví třeba víc patosu, než je člověk 21. století ochoten akceptovat, někdy linku příběhu nečekaně zakřiví náhoda, někdy autorova žvanivost a radost z odboček nabyde na intenzitě, ale to jsou, vzhledem k rozsáhlosti románu, věci nepodstatné.
A ještě jedna zajímavost na závěr: protože se část děje odehrává na pozadí historické bitvy u Waterloo, troufám si tvrdit, že 99 % autorů by tuhle příležitost chytila za pačesy (viz třeba Tolstoj a jeho Vojna a mír s popisy bitev u Borodina a u Slavkova) a využila by ji k barvitému popisu válečné vřavy. Ne tak Thackeray! Ten zvolil zcela jiný postup: rozhodl se pozorovat a popisovat památnou bitvu očima obyvatel Bruselu, tedy pohledem lidí v týlu. Vlastní přípravy na boj, psaní dopisů rodičům a předbojových testamentů, loučení s blízkými, pochod městem v plné parádě a za zvuku hudby směr válečné pole - a pak už jenom sluchové vjemy v podobě vzdálené kanonády, rozporuplné zprávy z bojiště od mnohých „očitých svědků“, noc, strávená v nejistotě, a druhý den už první žebřiňáky s raněnými a další zprávy nejdřív o prohře a až následně o porážce „korsického tyrana a povýšence...“ Tenhle netradiční autorský pohled považuji za učiněný majstrštyk.
Doporučit? Nedoporučit?
Jeden kamarád moji četbu Jarmarku marnosti okomentoval slovy: „Člověče, to už je diagnóza, ty tvoje špalky“. Ano, touhle bichlí byste mohli z placu nahradit ulomenou nohu od sofa. Ale na druhou stranu, když je tlustá knížka, trávíte se svými knižními hrdiny dlouhé dny a večery – a to přece může být občas velice příjemné... :-)
Takže vlastně doporučit!
(A teď vzhůru na seriál!)
Zámek
Franz Kafka
Květa Hyršlová ve svém doslovu k Zámku (odeonské vydání z roku 1989) o Franzi Kafkovi píše: „...je to umělec, který byl snad jako žádný jiný v tomto našem století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován...“
Zrovna dneska mi psal kamarád, že jeho spolužák o Kafkovi před časem prohlásil, „že se to nedá číst.“
No, já osobně si myslím, že na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ. Šachový velmistr mohl v matematice propadat a psát slovo „babička“ s tvrdým „y“, ale velmistrem se stal prostě proto, že to měl v hlavě od narození nastaveno tak, aby věděl, jak šoupat figurkama deset tahů dopředu. Já mám to štěstí, že několik takových malých, šedých, kafkovských buněk v kůře mozkové nejspíš mám, a tak se k románům a povídkám Franze Kafky celý život opakovaně vracím, protože mě četba jeho knížek nesmírně baví, a navíc ve mně vzbuzuje estetickou libost (což je terminus technicus používaný při definování uměleckého díla).
Mám-li mluvit sám za sebe, román Zámek považuji za dílo geniální. Ne, že bych mu rozuměl, tak domýšlivý nejsem, ale těch pár dní četby, strávených se zeměměřičem K. v přízračném podzámčí, je pro mne pokaždé nezapomenutelný zážitek.
Paušálně doporučit knížku se přesto zdráhám, protože... (však víte).
Tentokrát jsem poslouchal jako audioknihu na ČRo Vltava v podání Kamila Halbicha.