marlowe
komentáře u knih
Příběh mladšího bratra
Ludmila Vaňková
Autorka se se čtenářem neznalým historie nijak nemaže – člověk si při čtení připadá jako žáček, který se nepřipravil na hodinu. Opravdu VELIKÉ množství postav, zapletených do sítí vzájemných rodových vztahů (román bych směle nazval „rodokmenem v próze“), a čas od času i nejednoznačné literární vedení postav (někdy tápete, kdo že to je zrovna na scéně), mně činilo potíže a nutilo k častému listování zpět, což u čtečky není až tak jednoduché. Dočetl jsem jen díky Wikipedii – a do dalších dílů (ani do dalších autorčiných knih) už nepůjdu.
Malý hrdina a jiné povídky
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Povídku Malý Hrdina napsal Dostojevskij ve vyšetřovací vazbě v Petropavlovské pevnosti (1848), těsně předtím, než byl odsouzen k trestu smrti. Po carské milosti následoval jeho desetiletý pobyt na Sibiři – takže povídka mohla vyjít až v roce 1857, kdy byla vyhlášena úplná amnestie a Dostojevskij měl zase – po deseti letech – možnost publikovat.
Až v roce 1859 pak vyšly Dostojevského romány Strýčkův sen a Vesnice Stěpančikovo a její obyvatelé – ale to už je jiný příběh...
Nětočka Nězvanovová
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Pamatuji-li si to dobře, je tahle novela poslední autorovou prací, spadající do tzv. „gogolovského období“. Krátce po vydání knihy byl Dostojevskij zatčen, odsouzen k trestu smrti a milost mu car udělil, až když už Dostojevskij stál se svými kolegy na popravišti. A potom následovalo deset drsných let na Sibiři (čtyři roky v kárném táboře, pak coby prostý vojín u sibiřského praporu) – jak také jinak, tahle zažitá tradice likvidace nepohodlných přetrvává v Rusku dodnes.
Novela rozhodně nedosahuje kvalit pozdějších autorových velkých děl, je v ní až příliš mnoho patosu, ale náznaky psychologických ponorů (toho „oloupávání člověka jako cibuli“, jak říkával Simenon) už jsou v knize více než patrné. A samozřejmě i Dostojevského enormní sociální cítění s „uraženými a poníženými...“
Večeře s paní Vítovou
Petr Jirounek
O Vánocích bychom k sobě měli být přívětiví – proto jsem nakonec sáhnul po jedné hvězdičce, i když jsem chtěl být původně o stupínek přísnější. Protože tahle detektivka je špatná odshora až dolů – ať mi autor promine.
Co mi vadilo nejvíc?
Především krajně nesympatická a vyrážku vyvolávající hlavní hrdinka. Slečna Dáša Koulová, která s sebou všude tahá „obrovitý vak, připomínající lodní pytel“ (jemuž říká „jozífek“), je totiž příjemná asi jako mravenci v kalhotách. Má sice „svalnaté a pružné tělo“, ale ve skutečnosti je největším mínusem knihy. Rád bych ji tu charakterizoval daleko peprnějšími výrazy (třeba názvem samičky jistého druhu přežvýkavců), ale, když už jsou ty Vánoce, nakonec se spokojím jen konstatováním, že i Tara paní Černucké vedle ní vypadá jako milé, empatické děvče.
Každý páťák dneska díky televizi ví, jak probíhá policejní vyšetřování, a tak žádný čtenář nemůže vážně (a to ani v oddechové beletrii ne!) skousnout, že hlavní hrdinka vniká na místo činu ještě před příchodem policie, že tam vše ohmatá, aniž by použila rukavice, že odnáší vyšetřovatelům pod nosem předměty doličné, se kterými následně manipuluje – a že s pasivně natvrdlými policisty jedná jako s nesvéprávnými idioty. (Natvrdlost příslušníků policie dosahuje tvrdosti diamantu, jejich akceschopnost připomíná Keystonestské strážníky a jejich submisivita vůči dominantní Dáše přesahuje tvárnost zahřátého vosku).
Poslední mojí výtkou jsou záležitosti jazykové a stylistické – a i tam je všechno špatně! Uširvoucí dialogy, obecně neobratný jazykový projev atd.
Škoda, téma soukromého očka v sukních stále ještě nabízí mnoho neprobádaných dvorků a uliček...
Rozhodně nedoporučuji.
Osamělá Meredith
Claire Alexander
První polovina jednoznačně pětihvězdičková (!!!), ve druhé už bylo na můj vkus příliš mnoho vaty, cukrkandlu a témat zavánějících něčím, co bych nazval „vykalkulovaným hraním na city“. Velká škoda. Za ty emoční podpásovky bych přilípl tři hvězdičky, ale protože téma knihy je opravdu silné, budu shovívavější.
Štědrý večer na 87. okrsku
Ed McBain
Možná prvoplánové, ale na druhé straně tak nápadité podobenství, že nemůžu jinak než dát za pět.
Temné mraky
Susan Hill
Temné mraky, temný příběh, temné osudy protagonistů... Detektivka, rozbíjející detektivkářský kadlub na padrť. Je to nejenom znepokojující a bolavé a svědící, jak uhry pod mýdlem, jak zpívá Vladimír Mišík, ale i nesmírně sugestivní a uvěřitelné, a hned zase palčivě bolestné a neuchopitelné...
Vynikající je CELÁ trilogie. Doporučuji.
Chlapec na mostě
M.R. Carey (p)
Trochu jsem se tohodle druhého dílu bál, protože on je to ve skutečnosti díl nultý, ale brzy jsem pochopil, že strach není na místě (ani "na mostě"). Je to stejně skvělé, jako Všemi dary obdarovaná, a přestože k prequelům bývám nedůvěřivý, tady se to povedlo na jedničku s hvězdičkou. I v tomto případě vřele doporučuji.
Strážce nádrže
Zdeněk Svěrák
Cítil jsem z téhle knížky stejný závan emocionálního kalkulu, jaký cítívám například z románů Fredrika Backmana. Tentokrát jsme si s panem Svěrákem nesedli.
Léto v Altamiře
Jiří Fried
Desetidílné rozhlasové zpracování se náramně povedlo, knihu jsem znal podle (mimochodem velmi zajímavého) názvu, ale nikdy mě nenapadlo si ji přečíst. Tak teď jsem si udělal tu radost a vyslechl si ji ve zvukové podobě. Rozhodně doporučuji.
Mikuláš Nickleby - 2. díl
Charles Dickens
Tenhle bezmála tisícistránkový román napsal autor ve svých šestadvaceti letech, kdy už měl za sebou Kroniku Pickwickova klubu a Olivera Twista, ale kdy pořád ještě hledal formu a způsob, jakým své příběhy vyprávět.
Stejně jako většina Dickensových knížek se i tahle vyznačuje silným sociálním cítěním, odporem proti bezpráví a zlu a soucítěním se všemi (jak by řekl Dostojevskij) uraženými a poníženými. Leitmotivem románu je autorova obžaloba zlořádů, panujících v tehdejším anglickém školství – Dickens totiž přišel s příběhem, kterým zburcoval celou Anglii a ve kterém předložil pravdivý obraz tehdejšího krutého výchovného systému, kde se s dětmi v těchto „soukromých školách“ kam chudí rodiče „odkládali“ své potomky, zacházelo možná ještě hůře než s hospodářským zvířectvem a kde školákům šlo vpravdě o život (hladem, zimou, nelidským zacházením, neléčením nemocí ap.).
Jasně, kniha je občas mnohomluvná a často se rozbíhá do řady paralelních řečišť (ostatně jinak se tehdy v první polovině 19. století ani nepsalo – jak jsem se dočetl v doslovu, v příběhu vystupuje více než 140 postav) – ale ve své podstatě je to román hutný a silný – jak svým námětem, tak literárním zpracováním. A co určitě překvapí mnohé: až nečekaně často v něm autor hýří humorem!
Přísaha
Luděk Kubát
Jakmile mám problémy s autorovou stylistikou (a že jsem je tady měl opravdu masivní), nejsem už potom schopen posuzovat příběh nezaujatě. Pro mne je práce s jazykovými prostředky alfou omegou literatury a pakliže mi jazykový projev připomíná neumělý školní sloh, pakliže dialogy šustí papírem a pakliže charaktery a jednání postav na mě působí jako hlazení proti srsti, chuť k rozdávání hvězdiček u mne logicky povážlivě slábne.
Půlnoční pacient
Egon Hostovský
I já jsem poslouchal jako šestidílnou rozhlasovou adaptaci - a veliká spokojenost.
Fantóm operety
Eduard Fiker
V podstatě je ten humor občas prvoplánový, ale na druhé straně má knížka šťávu a ohromný drajv, je vidět, že Fiker nebyl jen tak nějaký druhořadý pisálek. Narazil jsem tam na spoustu jazykových lahůdek, slovní humor je neopakovatelný, román má nepochybně své kouzlo. Nejdřív jsem měl k téhle groteskní crazy-řachtandě určité snobské výhrady, ale nakonec jsem se rozhodl přistoupit na hru (což je při četbě podobných „projektů“ holou nutností) a udělil jsem knížce plný počet bodů, protože myslím, že si to zaslouží.
Všemi dary obdarovaná
M.R. Carey (p)
Omšelé a všemožnými béčkovými zpracováními až zprofanované téma je zde uchopeno naprosto netradičním způsobem. Nádherné a emocionálně silné komorní scifíčko, které se vymyká šablonám – mohu jenom doporučit.
Kvantitativní analýza
Karel Hynie
Naprosto statická „detektivka“ bez detektiva (a bez šťávy), postavená za „á“ na masivních flashbacích, v nichž hrdina vzpomíná na svá studentská léta šedesátá a na normalizační dobu socíku, a za „bé“ na v reálu probíhajících velkokapacitních hrdinových promluvách se svými bývalými spolužáky, kteréžto vyptávání je realizováno pomocí zbytnělých, špalkovitých, knižních dialogů, jež svým rozsahem replik a svou neobratnou neživostí připomínají běžnou lidskou mluvu jen hodně vzdáleně. A neživotně bohužel působí i celý ten příběh o pátrání po příčinách dávné studentské sebevraždy.
Kolik jenom člověk za svůj život už přečetl knížek, které začínaly sjezdem abiturientů...
Psáno kurzivou
Nina Nikolajevna Berberova
Nějak jsem se v těch sedmi stech šedesáti stranách úplně utopil. V tom drobném písmu, v těch mnohdy bez ladu a skladu vršených událostech, v tom neskutečném množství jmen, která mi (nejspíš moje chyba) povětšinou nic neříkala.
V knize se na jedné straně vyskytuje neúměrné množství pasáží až příliš podrobných a dokonce nudných svojí mikroskopickou detailností a rozdrobeností, ale na straně druhé i mnoho pasáží nesmírně silných a zajímavých - mě, upřímně, nejvíce bavily popisy setkání s tehdejšími literárními osobnostmi, především s těmi ruskými (z nichž mnozí se nakonec vrátili do Ruska a řada z nich tuhle touhu po domově následně zaplatila buď životem, nebo, v tom lepším případě, odsunem do gulagu, nebo ,,kolaborací s režimem´´, ale občas i sebevraždou), ale i s těmi západními, kteří povětšinou naprosto nechápali averzi ruských imigrantů vůči své domovině a dokonce komunistickému Rusku fandili jako zajímavému sociálnímu experimentu (George Bernard Shaw, Anatole France a další a další). Z těch ruských mě asi nejvíc zaujaly portréty Maxima Gorkého (také jeden z těch, který ,,přilezl ke křížku´´ a pokorně se vrátil do stalinistického Ruska), Vladimira Nabokova, Ivana Bunina, Mariny Cvetajevové a dalších.
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec, vzhledem k závažnosti tématu, volím tu smírnější variantu
Debutantka
Jan Gardner
Velké naděje vystřídalo velké zklamání.
Česká detektivka, příběh zasazený do dvacátých let minulého století, krásná obálka - no, řekněte, kdo by odolal?
Přesto (anebo právě proto) budu ještě o hvězdičku přísnější než můj předřečník, protože mně tohle vůbec nesedlo. Už jenom ta neúnosně rozvleklá expozice! A do toho najednou odkudsi z Marsu (respektive od Jirotky, jak trefně uvádí můj kamarád Česneksmedem, anebo od Wodehouse) spadlý komorník, takové Saturninovo (Jeevesovo) dvojče, které v kontextu dobových (historických i místopisných) reálií působí zcela neústrojně. Nesedl mi příběh, ani vyšetřování, ani postavy, ani vztahy, ani zápletka. Škoda.
U tří kufrů
Eduard Fiker
Román vyšel v roce 1957, tedy pár měsíců před možná nejlepší autorovou detektivkou, opravdu skvělou Sérií C-L (ta spatřila světlo světa v roce 1958). Dvě díla dobou vzniku velmi blízká, ale obsahově i kvalitativně rozdělená poměrně hlubokou propastí.
Přesto jsou Tři kufry svým způsobem unikátní - už třeba tím, že se v nich na čtverečním metru vyskytuje takové množství postav, že jsem snad v žádné jiné knize takovou hustotu jednajících osob nezaznamenal.
Než se doktor Kalhavý vrátil, někdy k páté hodině odpolední, bylo pryč tolik lidí, že zůstali kromě Otty Vyletěla pouze Věra Čelanská, Jan Vrzáb, děd Martínek s vnučkou, Václav Jebavý, čtyři kluci Vošalíkovi s matkou, Mirek Tukota, Olda Cendák, zahradník Žemla a Julius Rouhatý.
S doktorem Kalhavým se kromě Jindry vrátila i utrápená madame Doubková.
Anebo ta jména - ta byste nevymysleli, ani kdyby vás tloukli řetězem: Erik Jablko, holič Emanuel Chochola, internacionál Popel, Věnceslav Doubek, Ferdy Merta, Viktor Kos, paní Jebavá atd., atd.
A také naprosto unikátní styl psaní: autor totiž pracuje s postavami jako se šachovými figurkami (ono mu vlastně nic jiného nezbývá, když jich do románu nasekal tolik, že byste s nimi řeku zastavili). Občas to vypadá tak, že co věta, to jeden tah figurou, to jeden „filmový“ záběr: „A“ si sedl za stůl. „B“ mezitím na dvoře nastartoval auto. „C“ sešel se schodů a pozdravil „D“. „E“ začala v kuchyni vařit polévku...
Děj románu je hodně zvláštní, rozsekaný poměrně nadrobno, s mnoha odbočkami, které se do sebe zaplétají jako klubko hádků - nakonec se dočkáte i jistého rozuzlení, ale jako celek to na mě působilo svým způsobem nedotaženě, možná i ukvapeně...
Ale už jenom ten fakt, že jsem knížku přečetl od začátku do konce bez přeskakování, svědčí o tom, že Fiker psát uměl a dovedl zaujmout.
Zajímavá zkušenost...
Veselí občané sichemští
Ernest Claes
Posloucháno jako audiokniha - v roce 1957 svým neopakovatelným způsobem načetl pro rozhlas Karel Högr.
Za ten "čtenářský" zážitek dávám plný počet bodů, poslouchalo se to velmi pěkně, ale nepřestává mě trápit otázka, zda přemíra fyzických trestů (jak od rodičů, tak - a to především - od učitelů) neměla na děti opačný efekt a nepřivedla je k přesvědčení, že určitá „krutost“ je běžnou životní normou, což se pak zákonitě muselo promítnout i do vztahů mezi dětmi samotnými.
(A ještě jedna technická poznámka ke komentáři čtenářky „sadlo“, viz níže: Kniha U nás v Sichemu je samostatná sbírka povídek, kterou s příběhem o Bělohřívkovi spojuje především místo děje.)
