marlowe komentáře u knih

Asi jsem čekal něco víc...
Nakonec jsem knížku dočetl, ale čím dál tím intenzivněji mně připadala přece jenom trochu ukecaná - byť to tak nejspíš mělo být.
Takže si můžete jít sednout, pánové Amisi a Conqueste, do notýsku si píši: "lepší průměr"...

7 02.06.2015

Dvě celkem solidní a dvě slabší povídky – a část nedokončeného románu Tulipán, který mě naprosto nezaujal…
Zajímavé, jak Hammett dokáže mnohé pasáže pojmout v nádherné, řekl bych až mistrovské zkratce, – a jinde se neubrání zoufalému, bezbřehému žvanění…

7 25.04.2015

Jak už jsem napsal v komentáři k Barvě kouzel, Terry Pratchett rozhodně není mým šálkem kávy. Přesto (nejspíš ovlivněn současným vzedmutím vlny mediálního zájmu o jeho osobu – dnes je to osm dní, co autor zemřel – ale i veden snahou "pochopit, co na tomhle chlapíkovi všichni mají") jsem sáhl po jeho další knize.

Příběh o Toničce Bolavé mě oslovil svojí komorností a zpočátku jsem koketoval i s pětihvězdičkovým hodnocením, ale později jsem podlehl témuž "syndromu přesycení", který mne přemohl i u Barvy kouzel: Někde v polovině knihy jsem znovu začal pociťovat únavu z "bezbřehé imaginace" a chuť číst dál se postupně vytrácela. Zkrátka je ve mně něco špatně nastaveno…
Přesto jsem poctivě dočetl – a upřímně řečeno: jsem rád, že jsem to nevzdal!

Po jistém váhání uděluji čtyři hvězdičky, především za nádherný jazyk, za řadu půvabných míst, vyvedených v mollových tóninách (vztah Toničky a její babičky) a vlastně i za docela milý příběh…

7 20.03.2015

Těch "tajemných cizinců", "krásných balkánských dívek" a "špionů evropského formátu" je tam na moje gusto trochu příliš, ne zcela sympaticky se mi jeví i ona "Jugoslávská" větev příběhu. Ale vem to čert! Člověk stejně tyhle knihy čte nikoli kvůli třeskuté zápletce, nýbrž pro ten příjemný pocit pobývat v blízkosti těch dvou povedených chasníků – Nera a Archieho.
Solidních 50%.

7 22.10.2014

Coby vášnivý detektivkář musím chtě nechtě na svém čele vyrolovat trochu vrásek, chci-li hodnotit „detektivní“ linii příběhu: Způsob vlastního provedení vraždy, který je čtenáři předložen v konečném resumé, bych u klasické detektivky odměnil přece jenom trochu důraznějším štulcem, ale v knize, kde jde o podstatnější záležitosti, než o finální odhalení původce zločinu, nesmíme být až tak úzkostliví.
Takže: výborná sci-fi se zajímavým filozofickým přesahem, v níž to lehce zaskřípe při objasňování podružné detektivní zápletky. Howgh.

7 23.05.2014

Tak to mám v sobě prostě nastavené: Danny Smiřický (na rozdíl od poručíka Borůvky) mi k srdci nikdy nepřirostl. Vlastně mně byl tenhle kluk odjakživa nesympatický. S tím člověk nic nenadělá. Protivné mi byly slečny, do kterých býval zamilován – a nikdy mi nesedli ani ti jeho muzikanští kamarádi.
A když už jsem u toho, vážné výhrady mám i ke Škvoreckého stylu. Ta odnikud nikam se vlekoucí užvaněnost…
Ale abych nebyl nespravedlivý, knížka má i svá silná místa. Například „akční“ pasáže, v nichž autor popisuje „maloměstský revoluční chaos“…

7 22.04.2014

Co k tomu dodat?
Krkolomný, pracně sešroubovaný příběh (který mě nezaujal), zabydlený nevýraznými postavami, které splývají v monotónní šeď a které se po šachovnici děje pohybují křečovitými tahy, postrádajícími logiku.
Vlastně jsem nějak ani nepochopil, o co v knize šlo.
Ty dvě hvězdičky dávám za (na české poměry) poměrně solidní literární úroveň (a snad i z nostalgie k autorčiným „zásluhám o českou detektivku“).
Škoda, že paní Kačírková sáhla po takto beztvarém a matném námětu.

7 27.03.2014

Pro mě trochu zklamání.
Knížka je napsána kultivovaným jazykem, všechna čest, námět sám je nanejvýš pozoruhodný – ale to je asi tak všechno. Celé to vyprávění jako by ke mně zaznívalo z velké dálky, postavy trochu připomínají roboty a alespoň já si k žádné z nich nevytvořil sebemenší vztah. (Upřímně: nejživotněji na mne působil standartenführer SS dr. Oskar Huth.)
Pořád jsem čekal, že se hladina začne vlnit, ale monotónní vyprávění pokračovalo až do samého konce.
Nicméně, navzdory výtkám, zajímavé a možná i doporučeníhodné.

7 19.03.2014

Asi bych měl především vysvětlit, proč jsem včera, místo konání něčeho smysluplnějšího, investoval svůj čas do toho „nahlížení pod pokličku“ a „zjišťování podezřelých souvislostí“.
Nuže: podnítila mě k tomu, Janasem a Qendo, vaše naprosto nepřiměřená, neadekvátní – a pro mě i nepochopitelná – reakce na zcela nevinný komentář čtenářky, která pouze konstatovala – za prvé – že v knize jsou gramatické chyby (což zmínila ve své recenzi i paní Černucká, takže na tom asi něco bude) – a za druhé – že se jí knížka z tohoto a tohoto důvodu nelíbila. Tečka, puntík, finíto. Třívětý, vskutku téměř cudný komentář – a vy jste v něm našly „tolik zášti“, „útočnost“, „zlo“, „neslušnost a hrubost“ - a „ani ve snu by vás nenapadlo prezentovat svůj názor takovýmto způsobem“. A vy jste, Qendo, z komentáře dokonce odvodila, že jeho pisatelka musí být „nešťastná a smutná“, když si „takto vybíjí zlost na druhých“. To mě tedy dostalo. Protože už víc než rok tady na DK pročítám (a sám i píšu) tisíckrát drsnější a jízlivější komentáře – a všichni na ně reagují nanejvýš tím, že mnohdy až brutální kritiku prostě přebijí pochvalou a pětihvězdičkovým hodnocením – a nikoli útokem na komentátora.
Qendo, nesouhlasím ani s vaším názorem, že „jsme jen lidé a děláme chyby“ a že „i takový korektor je prostě jen člověk“. Korektor je nakladatelstvím placen proto, aby chyby vyhledával a odstraňoval. Jestliže vyjde kniha s chybami, je to pro nakladatelství ta nejhorší vizitka – a já osobně bych tento prohřešek zařadil mezi trestné činy! Já vím, dnes je to pomalu norma, že knihy vycházejí s chybami, ale někdy se, Qendo, podívejte na „předrevoluční“ produkci vydavatelských domů – to byl tehdy vskutku svátek, když člověk nějakou chybu v knížce jednou za rok našel. Já jsem maximalista – a stejně jako Marie F. (byly-li tam ty chyby, o kterých píše) – bych korektora vyrazil. Na hodinu. Stejně, jako bych vyrazil doktora, který pacientovi vyoperuje zdravou ledvinu, nebo plynaře, který neutáhne správně šrouby a půl ulice pak díky jeho šlendriánství vyletí do povětří. Jasně, záměna tvrdého y za měkké není totéž jako zřícený barák, ale pořád tu mluvíme o tom, že bychom KAŽDOU práci měli dělat tak, aby byl uspokojen i maximalista.
A ještě jedna věc: Janasem, nechci vypadat, že tu dělám čtenářce Marii F. nějakého advokáta (o její existenci jsem se dozvěděl až včera), ale myslím si, že když uvedla příklad „ženy šli“, použila ho jako modelový vzor pro chyby, které v knize našla – a nikoli jako „přesnou citaci problému“. (Ale to by nám musela říci ona sama – a já mám podezření, že, chudák, ani netuší, že tu o ni takhle klábosíme.)
Jinak, Janasem, není třeba se omlouvat, vlastně ani není za co, pátrat dál už určitě nebudu – ale knížku paní Svobodové si určitě přečtu a komentář napíšu. Takže se tu ještě za pár týdnů (jsem pomalý čtenář) nejméně jednou potkáme.
Zdraví (a hezký víkend přeje všem) „pán, který se přihlásil jako marlowe“.

Zajímavý příběh, fascinující jazyk, „odsejpající“ styl vyprávění a postavy z masa a kostí. Za ty skvostné „hlášky“, které autor trousí jen tak z rukávu jednu za druhou, by si knížka zasloužila plný počet hvězd, ale zase až tak moc rozdávační být nemůžeme…

7 03.01.2014

Možná se někomu bude zdát, že jdu českým „krimi-autorům“ programově po krku. Ale opak je pravdou: Nic by mě nepotěšilo tolik, jako najít „dalšího Velinského“. Jenže proti přírodním zákonům halt člověk nic nezmůže. Vždycky je třeba vytěžit mnoho tun hlušiny, než narazíte na jeden lesklý kamínek.
A první díl série „Vinařská krimi“ – alespoň podle mne – jiným termínem než „hlušina“ označit nelze.
Slova, slova, slova – nekonečné dialogy provozních řečí. V dobrém románu by neměla existovat jediná věta, bez které by se kniha obešla. V „Tramínu“ by šlo s klidným svědomím vypustit polovinu stran – a nic by se nestalo. Detektivka má vyprávět o vyšetřování zločinu, nikoli popisovat, jak a kde všude hrdinové popíjejí víno, popřípadě kávu, popřípadě něco tvrdšího. Celý příběh šustí papírem, vyšetřování se smrskává na sousedské klábosení a závěrečné (a v podstatě náhodné) dopadení vraha navíc zcela deklasuje pachatelovo okamžité přiznání (kdyby ten zmetek alespoň zapíral).
Vůbec nejsem milovník krve a násilí, stokrát raději sáhnu po Simenonovi, než např. po Lee Childovi. Takže v tomhle to nebude. Ten základní problém leží jinde: Nejde o to jenom vršit věty jednu za druhou. Je třeba těm větám také vdechnout život – a to je na psaní to nejtěžší. Když příběh nezačne dýchat, zůstane navždy jen mrtvým dítětem.
Jedna hvězdička z milosti za „docela zajímavé“ názvy kapitol.

7 13.12.2013

Vůbec ne špatně napsaná česká detektivka. Autor (zaplaťpámbu) odmítl jít cestou mnoha svých kolegů, zcela rezignoval na laciný humor i na vyčpělý arzenál béčkových kriminálek a rozhodl se oba paralelně prezentované příběhy (oddělené od sebe propastí let), vyprávět střídmě a bez laciných efektů.
Přesto na mě celé to vyprávění působilo trochu odosobněně, jako by člověk nečetl román, ale jeho PODROBNÝ OBSAH…
A možná mně trochu vadilo i použití dvou odlišných literárních FOREM (Ich-forma pro minulost, Er-forma pro přítomnost).

7 30.11.2013

Na moje gusto je tahle detektivka poněkud STERILNÍ. Vlastně je to příběh o slušném nekonfliktním děvčeti, které si neustále s někým povídá.
Pravda, ten motiv čtyřicet let odloučených dvojčat je poměrně silný, ale příběh, postavený jenom na takto vratkých nohách žádným architektonickým skvostem být nemůže.
Samotné hrdinčino „vyšetřování“ je docela uvěřitelné, stejně jako pomalu se objevující obrysy dávno zapadlého příběhu vraždy, ale pořád tomu jakoby něco chybí.
Za poněkud slabší považuji i samotný DŮVOD, proč se hrdinka pustí do vlastního vyšetřování.
A trochu neobratně (a zcela omšelým způsobem) je vylíčen i závěrečný „rádobythrillerový“ střet vypravěčky s pachatelem.
Na závěr ještě malá poznámka pod čarou: Člověku jako já, který si stěží vybaví, co dělal minulé pondělí, připadá poněkud za vlasy přitažené, když tolik lidí dokáže detailně popisovat události, ke kterým došlo před čtyřiceti lety…
Nicméně nikdy neříkej nikdy! Třeba si někdy v budoucnu zkušebně střihnu i druhý díl…

7 30.11.2013

Vlastně jsem chtěl knížku jenom tak prolistovat. V rámci soukromého projektu „Nezapomeň si, chlapče, udržovat přehled o autorech současné české krimi.“ Nakonec jsem román dočetl – a bez přeskakování!
Ta detektivka mě mile překvapila. Především nečekaně svěžím jazykem, jehož úroveň výrazně navyšuje celkové bodové ohodnocení. Většina současných českých krimi-autorů na literární formu zvysoka kašle – a podle toho to také tak vypadá: bída a nouze! Jít jenom po příběhu je cesta do pekel, a i dobrá story, odvyprávěná prkenným jazykem, zůstává nedochůdčetem, nehodným pozornosti.
Michal Fieber (alias Jaroslav Čejka) to zvládl celkem solidě. Pohodové vyprávění, všudypřítomnost lehkého humoru, mnohé literární a filmové odkazy a narážky, podprahová přítomnost jistého poťouchlého šibalství – a v neposlední řadě jedna nedocenitelná deviza: spisovatel se nebere příliš (nebo dokonce „smrtelně“) vážně! Proto ty „docela pěkné“ čtyři hvězdičky.
Jasně, samotná zápletka (jakož i vlastní pátrání po pachateli) ve skutečnosti nic moc, co se postupu vyšetřování týče, asi bych trochu víc upřednostnil logiku před náhodou, jíž autor dává nezdravě mnoho prostoru, ale jinak „u mě dobrý, chlape…“
Suma sumárum: Knížka je určena spíše těm, kteří si chtějí udělat příjemnou chvilku k odpolednímu kafíčku – než čtenáři, jenž sahá po detektivce jen proto, aby se večer před spaním trochu nadopoval adrenalinem…

7 05.10.2013

Tohle se autorovi nějak vymklo z ruky. Tvůrce výborné „Vraždy naslepo“ zkrátka neměl svůj den.

7 29.01.2013

Zpočátku menší chaos, protože je rozdáno příliš mnoho karet a rozehráno příliš mnoho příběhů (a do toho ještě ty ve vzduchoprázdnu se vznášející a zdánlivě nikam nepatřící flashbacky), ale když se postupem času začnete v postavách orientovat, zamilujete si je (především psa Pilota) a tu jejich káru s nimi dotlačíte do cíle s úsměvem na rtech.
Příjemně uvolněných 80%.

6 17.05.2017

Najednou (po letech) už jsme si s Josefem Nesvadbou neměli co říci. Z některých povídek čouhá dobová poplatnost, z jiných příliš mnoho hlušiny, teze přebíjejí příběh.
Nebýt nostalgických vzpomínek, počet hvězd bych ještě pokrátil!

6 28.08.2016

Občas se to stane, že člověk šlápne vedle…
Dostal jsem chuť na pohodovou detektivku – a začátek knihy pohodu opravdu sliboval (sympatický policajt, příjemně neuspěchané tempo vyprávění, dobře postavené dialogy, zajímavě se rozbíhající linie vyšetřování – tedy přesně to, na co jsem se těšil). Jenže pak, někde ve třetině knihy, se všechno najednou zvrtlo. Místo, abychom dál krok za krokem sledovali postup pátrání, se zčistajasna vracíme v čase a ocitáme se uprostřed vyprávění typu "Kterak se chudé děvče v honbě za penězi do vážných problémů dostane". Komisař Sejer na dlouhé, dlouhé desítky stránek zmizí z povrchu zemského – a když se konečně znovu objeví, je mu autorkou přisouzena už jen nedůstojná roli statisty z kategorie "Paní, nesu vám psaní".
Celý román se nám tak rozpadá na dvě totálně nesourodé poloviny, kdy každá je uplácána z úplně jiného těsta – a to, coby čtenář (a obdivovatel čistoty stylu), dokážu rozdýchat jen těžko. Je to stejně demoralizující, jako když si koupíte koblihu, vychutnáte si dvě počáteční sousta plná šťavnaté marmelády – a pak už vám v ruce zůstane jen suchý zbytek buchty, který musíte hojně zapíjet, abyste ho vůbec dokázali pozřít.
A navíc ty obludně dlouhé, monolitické špalky textů, které se najednou začnou objevovat ve druhé části – a také pochybnosti o MOTIVECH obou vražd a o UVĚŘITELNOSTI celé té zápletky kolem nich…

6 06.07.2016

Po Zrnku pravdy velké zklamání…
Nudný thriller (oxymóron!!!), který mě v polovině úplně přestal bavit – a který jsem dočetl jen s vypětím všech sil.
Zdlouhavé, místy hodně nezáživné, totálně překombinované a navíc i "překonspirované". A zabydlené postavami, ke kterým jsem si prostě nedokázal utvořit alespoň NĚJAKÝ vztah.
Takže mi (spolu s bosorkou) nezbývá nic jiného, než doufat, že se autor vrátí zpět k detektivkám – tam se totiž po parketu dokáže pohybovat o poznání ladněji…

6 04.10.2015

Nevím! Jestliže Sníh představuje vlajkovou loď cyberpunku, potom nejspíš vodám tohoto literárního podžánru ponechám nálepku Terra incognita.
Někdy to bylo zajímavé, někdy hodně zajímavé, ale na druhé straně (z mého pohledu) často nudné a mnohdy i VELMI nudné. Neboli: Příliš mnoho hlušiny – a příliš málo zlatinek.

6 18.06.2015