marlowe komentáře u knih

Zajímavý námět (spisovatelská konference autorů detektivní literatury), zajímavé téma (v podstatě se jedná o řešení klasické záhady zamčeného pokoje) – ale to vše zpracované až příliš hajdalácky. V podstatě akademická detektivka, zakládající si na žvanivosti – víc nudná, než zábavná a napínavá.
Kdosi v komentářích naznačuje podobnost s Agathou Christie, ale s tím souhlasit nelze – sám mám k Agátě hodně výhrad, jenže Josh Lanyonová jí nesahá ani po kotníky – už jenom tím, že nedokáže vytvořit plastické postavy.
Kromě jiného mě zarazila i autorčina neschopnost kloudně zobrazit exteriérové lokace, ve kterých se děj odehrává: v záplavě detailů nevidíte celek, pro stromy nevidíte les; všechno jako by bylo obklopené mlhou, ze které zahlédnete tu bortící se most přes rozbořenou řeku, tu jakousi lesní modlitebnu, tu srub plný spisovatelů – ale představit si to jako celek? Ty venkovní scény (pracující povětšinou s parodickými obrazy na téma „strašidelného napětí“) vůbec nedrží pohromadě, a tak je vlastně „štěstí“, že se většina děje odehrává „uvnitř budov“ (byť tam se zase často provozuje jen tlachání pro tlachání).
A zcela nevyužit zůstal nakonec i název série (Holmes & Moriarity) – s ním šlo pracovat určitě nápaditěji; takhle to vypadá, že autorce posloužil jen jako laciná marketingová návnada pro hejly.
Nedoporučuji.

29 21.12.2022

Z mého pohledu naprostá katastrofa! Vůbec nechápu, co se stalo. Pravidla moštárny mě doslova okouzlila, tam jsem si vychutnal každičké slovíčko, líbila se mi i Irvingova Čtvrtá ruka, byť nebyla tak dokonalá, jako Moštárna, ale přesto byla pořád hodně dobrá, jenže u Garpa nic nefungovalo. Vypadalo to, jako kdyby jehla vůbec nezapadla do drážky. Knížku jsem poslouchal, Martin Zahálka ji četl velmi dobře, jenže ten text po mně stékal jako voda po plechové střeše a já nenašel jediný výstupek, kterého bych se mohl zachytit. Irvingův/Garpův svět pro mě zůstal „zemí, kde přebývají lvi“, a přestože většinu čtenářů, jak vidím, tenhle příběh něčím zaujal, já se do Garpova baráčku dobýval marně, dveře zůstaly zamčeny na závoru, okenice zabedněné, komín ucpaný slámou. Nic jsem nepochopil.

29 21.12.2022

Tentokrát to dáš, chlape, říkal jsem si, když jsem se ve svém životě už potřetí rozhodl konečně zdolat Svatého na mostě. No, nakonec jsem to opravdu dal, s mnoha přestávkami na vydechnutí, ale uši i záda mám sedřené do krve. Poctivě, slovo po slovu, jsem se dokázal dovrtat až někam pár sáhů za první třetinu – a dál to fakt už nešlo, musel jsem čím dál tím častěji používat přískoků po odstavcích, jinak bych se pod tou neprodyšnou dekou slov doslova udusil. A přitom jsem knížku znovuotevíral bez předsudků a dokonce s velkou chutí.
Ne, nebylo to úplně špatné, nějakou dobu mě to i bavilo, zvláště ten krásný, inovátorský Šotolův jazyk, to jsem si fakt pochrochtával, ale tak jako stokrát nic umořilo osla, mě nakonec umořila ta jednotvárnost a pořádstejnost. A ta záplava slov. Říkám to imrvére: užvaněnost je smrtelný hřích! Děj se nikam moc neposouval, Johánek z Pomuku byl od začátku na zabití – protivnější figuru abyste pohledali; moc by mě zajímalo, jak dalece autor v případě ústřední postavy vycházel z reálného předobrazu a jak moc si pomáhal básnickou licencí.
Dořezáno, dovrtáno – tři hvězdy jen z úcty k autorovi.
Nedoporučuju.

29 16.03.2022

V Trefulkových povídkách jsem našel poměrně dobře čitelnou čapkovskou stopu, kdy autorovi nejde ani tak o vlastní detektivní příběh (o to KDO, JAK a PROČ), ale spíš o zachycení atmosféry a o úsporně načrtnuté miniportréty obyčejných lidí.
Škoda, že Jan Trefulka nezvolil větší plátno, tohle byla opravdu jen taková jednohubka… Ale četlo se to dobře.

29 22.11.2021

Knížka měla tu smůlu, že vyšla v roce 1989 a v té době měl národ jiné starosti. Nicméně čtenáři o nic nepřišli, jedná se o klasickou socialistickou kriminálku, ve které bodří příslušníci VB řeší trochu kostrbatý "vekslácko-valutový" příběh o mrtvém zajíci, ukradeném autě, zmizelých penězích a dokonané vraždě. Policisté jsou vesměs zaměnitelní týpci a vyšetřování postrádá jakoukoli invenci, takže na celém příběhu jsou nejzajímavější dobové reálie: dozvíte se, že kurs západoněmecké marky se v té době pohyboval okolo dvaadvaceti korun, že znakem procovského přepychu byl "barevný televizor Sony, videomagnetofon a blyštivá přehrávací hifi souprava" a dokonce se dějem mihne i "mikropočítač s televizorem, ke kterému je připojena klaviatura".
Tož za dvě.

29 15.05.2021

Z mého pohledu totální úkrok stranou.
Já ze Sattlera četl zatím pouze první díl (kterému jsem dal plný počet hvězd) – ale i z něho jsem pochopil, že Křížkova síla spočívá především v pozvolném budování charakterů, v načrtávání "žánrových obrázků doby" a ve vláčném vyprávění příběhu, který možná neoslní dramatičností, ale okouzlí skvěle vykreslenou atmosférou. K tomu všemu ovšem autor potřebuje náležitý prostor, který mu může dát jen román, a nikoli krejcarová povídka.
Takže: Atmosféra: nula, postavy ve formátu 2D, příběh: bída s nouzí, uvěřitelnost na bodu mrazu a stále zdůrazňovaná Sattlerova čichová abnormalita spíš na obtíž. Suma sumárum 2* – a to ještě s hodně odřenýma ušima.

29 21.04.2021

Román Jasno lepo podstín zhyna mě svého času doslova uhranul – Vyšlapaná čára z mého pohledu už taková pecka nebyla, z pětihvězdičkového hodnocení ubírám půlku bodu. Hlavní důvody? Především ne úplné souznění s hlavní hrdinkou, jejíž chování mě často štvalo, byť jsem se snažil ho pochopit a sám sobě vysvětlit. A ještě jedna věc mi vadila: mám rád, když z knížky vyzařuje teplo a světlo – ale tady autorka do kamen moc nepřikládala a navíc postupně sfoukávala jednu svíčku za druhou. (A to nechávám bez komentáře fotografie chcíplých zvířátek.) Přes to přese všechno hodnotím knihu jako svým způsobem výjimečnou.

29 04.02.2021

Takové malé připodotknutí (aneb 2. část komentáře).

Před několika dny jsem se tady pozastavoval nad tím, jak je možné, že Velká čtyřka tak výrazně vybočuje z dobře rozjeté poirotovské řady a proč je tak jiná (a tak horší!) než předešlé díly série. Odpověď na své otázky jsem našel včera při četbě knihy "Agatha Christie: Životopis" od Janet Morganové.

Rok 1926 patřil ve spisovatelčině životě asi k těm nejhorším: zemřela jí matka, což Agatha nesla velmi špatně, a navíc s Archiem prožívali vážnou manželskou krizi – její muž se přiznal k nevěře a dožadoval se rozvodu. Tyhle dvě události vedly k Agátinu nervovému zhroucení, které vyvrcholilo jejím pověstným desetidenním zmizením – a následnou obrovskou mediální (bulvární) smrští, které nešlo uniknout. A aby toho nebylo málo, tlačila ji smlouva s nakladatelem, podle které musela odevzdat další rukopis do tisku.

Janet Morganová k tomuto ve své knize poznamenává: "Velká čtyřka představovala nouzové řešení: byla to kompilace posledních dvanácti povídek s Poirotem, které vyšly ve "Sketchi". Agatha je sestavila na Campbellův návrh a s jeho pomocí. Kniha se prodávala dobře, ale hrdá na ni Agatha nebyla." (Tolik Morganová.)

Patnáct let poté se Agatha k tomuto těžkému období svého života vrátila v jednom ze svých dopisů: "…Místo toho jsem musela vyprodukovat tu mizernou Velkou čtyřku a pak se silou vůle donutit, abych napsala Záhadu modrého vlaku…"

Čímž se všechno vysvětluje, jak by řekl poručík Columbo…

29 12.10.2020

Pro mě zklamaní. Nic, co by člověka povzneslo, žádný přesah, který by (mě) dokázal oslovit. Podrobný protokol o neporozumění, inventura podivných vztahů – a to je všechno.
Jinak ukázka zdařile okopírovaného mustru, jak napsat úspěšný moderní román: začít údernou větou, přidat expozici, která navnadí – a pak už jen začít nadzvedávat každý kámen na cestě (abychom si mohli prohlédnout všechny ty hnusný brouky) a řádně se pošťourat ve všech bolístkách.
60%.

29 19.05.2020

Hodně zajímavá detektivka, která (souhlasím s Kap66) byla příjemným osvěžením v té záplavě současných "pořád stejných" krimi-thrillerů, které už mi nějak začínají lízt krkem. Dobrý příběh, logické vyústění, vlídný humor, zajímavé postavy, francouzský venkov – a mírně upozaděný Adamsberg jako třešnička na dortu. Spokojenost. Okamžitě se pouštím do dalšího dílu.

Kdykoli jsem za posledních 40 let někde něco četl o vlcích, vždycky jsem si vzpomněl na výjimečný Batailleův román Vánoční stromek. Odteď se mi nejspíš vybaví i vlci z Mercantouru…

29 14.09.2019

Nejspíš se jedná o pozoruhodnou knihu, byť její "pozoruhodnost" spíše jaksi implicitně tuším, než abych ji dokázal vnímat svými smysly.
"Gail jde z toho všeho hlava kolem," říká autor na kterémsi místě – a já musím dodat, že MNĚ z toho šla "hlava kolem" prakticky pořád.
Občasné nadšení z četby se pravidelně prolínalo s poměrně častým pocitem neuchopitelnosti, dechberoucí kapitolky se střídaly s pasážemi, kde jsem váhal, jestli jsem opravdu tak natvrdlý, anebo jestli ze mě nedovzdělaného nedouka dělá autor záměrně a s plným vědomím.
Nemyslím si, že bych si knihu někdy v budoucnu přečetl ještě jednou (i když nikdy neříkej nikdy) – nicméně těch pět hvězdiček ji dám, protože… (viz začátek komentáře).

29 05.07.2019

S Annou Bolavou (Do tmy) zkrátka nelze nesrovnávat – a z toho srovnání, alespoň pro mne, "sběračka bylin" vychází jako nezpochybnitelný vítěz.
Román paní Hanišové působí až příliš vlažně, byť se zabývá daleko fatálnějším traumatem, a o co více je popisnější, o to méně se zadírá pod kůži.
Ale jinak solidní počin…

29 16.09.2018

Do Zátiší jsem se nějak nemohl dostat, v průběhu posledních dvou let jsem to dvakrát vzdal – ale ten potenciál jsem v knížce nějak podvědomě cítil a tak jsem to napotřetí dal – a je z toho devadesátiprocentní spokojenost. Pravda, místy to trochu drncalo, ale řada pasáží byla naopak přímo geniálních, takže vlastně veliká spokojenost.
V komentářích se objevuje srovnání s Midsomerem, já vidím určitou příbuznost i se skvělou "kočičí" krimisérií Lilian Jackson Braunové o novináři Qwilleranovi.

29 23.08.2018

Krásné, neskutečně silné, smutné.
Dám na doporučení "kamaráda z Databáze" a za čas si to střihnu ještě jednou s panem Mrkvičkou!

29 23.01.2018

Knize by rozhodně slušelo spíše označení "psychologický román" než to trochu nešťastné ocejchování zobecňující nálepkou "temný thriller".

V příkrém rozporu se současným "klipovým" pojetím moderní detektivky (plné ostrých střihů a nečekaných zvratů) tady nacházíme pozvolna plynoucí děj, ukázkově rozvržené charaktery (načrtnuté jednoduchou, čistou linkou, připomínající japonské kresby tuší) a v neposlední řadě i nádherný, kultivovaný jazyk velkých vypravěčů, na který člověk v tomto typu literatury narazí zřídkakdy.

Výborná je linie vyšetřování vraždy (odvyprávěná v er-formě), ale snad ještě lepší je série dlouhých a záměrně neuspořádaných flashbacků, pozvolna a nenásilně odhalujících Finovu minulost; s každým novým obrazem před námi jako z mlhy vyvstávají nové detaily života hlavního hrdiny – a vy při četbě prožíváte stejně fascinující pocity, jako když v temné komoře položíte fotografický papír do vývojky a před vámi se na bílé ploše lesklého kartonu začnou objevovat první nejasné skvrny, které se následně promění ve výsledný obraz.

Opravdu výborná kniha!

Takže: spokojenost veliká, celkové hodnocení 95%. (Těch 5% strhávám za trochu předimenzovaný závěr – tady autor, podle mne, na pilu přitlačil až příliš.)

29 19.08.2014

Jedním slovem hnus.
Doteď nechápu, jak jsem dokázal přečíst skoro 250 stran (z 328 = ¾ knihy) těhle zvráceností. Nakonec jsem to vzdal. Protože tohle nemám zapotřebí. Číst si o mučení a zneužívání dětí? To půjdu raději umýt nádobí.
Číst Vraní dívku pro mě bylo stejně osvěžující, jako koupel v městské kanalizaci. A klopýtání od kapitoly ke kapitole mi silně připomínalo chůzi po sídlištním chodníku, pokrytém psími výkaly. Totiž ani tam otázka nezní JESTLI do něčeho šlápnete, ale JAK MOC vám páchnoucí výkaly při každém kroku potřísní boty a nohavice.
Hudbu dělá hudbou prosté střídání tónů. Když bude někdo na klavíru monotónně ťukat jen do jedné klávesy, asi jeho produkci za smysluplnou muziku považovat nebudete. Jenže přesně to dělají autoři: Od první stránky třískají na svém pomyslném nástroji do nejspodnějšího céčka a myslí si, že před jejich uměním padneme na zadek.
Všechno (ale ÚPLNĚ VŠECHNO!) je v knize temné a zvrácené, všechny postavy jsou divné a všechny vztahy pokřivené jako v zrcadlech Petřínského bludiště. Žádný úsměv, žádné pohlazení, žádné světlo. Kdyby byl svět opravdu takový, jaký nám předestírá dvojice píšící pod pseudonymem Sund, bylo by jediným východiskem střelit se do hlavy a jít se zahrabat metr pod zem!
Člověka vždycky nejvíce osloví příběhy typu „pepř a sůl“. Také se tomuhle pohledu na svět říká „Smích skrze slzy“. Pakliže se ovšem autor rozhodne popisovat jenom hnus, je mým legitimním právem čtenáře odmítnout jeho kyblík splašků se slovy „Děkuju, nechci“. Copak mám zapotřebí trávit svůj volný čas tím, že si budu číst o tom, jak dospělí (a děti) ubližují dětem, jak dospělí kastrují děti a jak dospělí (a děti) zabíjejí děti?
O čem budeme číst příště? O vydloubávání očí v přímém přenosu? O stahování novorozenců zaživa? Nebo se v knihách dočkáme podrobného popisu vyměšování? Protože je nejspíš v povaze lidské stále víc a více povolovat kohoutky… Člověk má zřejmě zakódovanou potřebu JÍT DÁL, hnát graf pořád strměji vzhůru, doběhnout dřív do cíle, skočit výš přes laťku, vyrobit víc oceli, napsat příběh, který bude popisovat ještě zvrácenější věci, než ten minulý…
Nejdřív jsem uvažoval o jedné hvězdičce z milosti – ale teď si říkám: Proč?
……………….

A ještě jedna vsuvka (napsaná trochu později – už s chladnější hlavou).
SUBJEKTIVNÍ důvody mého odsouzení knihy jsem podrobně načrtl výše. Zbývá uvést alespoň jeden důvod OBJEKTIVNÍ.
Tady je: Autoři zcela rezignovali na VYVÁŽENOST příběhu. Vzali nespočet střípků lidského zla, vysypali je na jednu misku vah – a tím to pro ně skončilo. Spánembohem! Jako kdyby psali investigativní reportáž do Reflexu. Ale zapomněli, že pro umělecké dílo platí přece jenom jiné vesmírné zákony.
Pro příklad sáhnu do televizní tvorby z nedávné doby. Proč se tak výrazným diváckým fenoménem (s plus mínus devadesátiprocentním ratingem) staly např. seriály Dexter či Hra o trůny? Protože jejich autoři naprosto přesně vědí, co to znamená CIT PRO VYVÁŽENOST. I v TĚCHTO příbězích nám autoři ukazují násilí a zlo v krystalické podobě – ale na druhou misku vah nezapomněli položit ty SVĚTLÉ stránky života: touhu po spravedlnosti, lásku, cit – a občas i humor. Bílá vynikne jen na pozadí černé – a naopak. Divák má tak možnost se ztotožnit s kladnými postavami – a dobrat se kýžené katarze. TAKHLE NĚJAK to funguje u příběhů s velkým Pé…
Takže soudruzi z NDR museli někde udělat chybu, když mě donutili znechuceně odložit detektivku po dvou stech přečtených stránkách (aniž jsem na vteřinu zalitoval toho, že se nedozvím, "jak to vlastně dopadlo"). Stokrát nic umořilo osla. Mě umořila přemíra negace, které chyběl protipól…

Moje celoživotní nostalgická láska k autorovi mi brání hodnotit úroveň příběhu jako takového. Chandlerovy knihy (po několikerém přečtení) vnímám spíše jen jako sbírku nádherných obrazů, které si rozvěsíte po domě a potom už jen tak procházíte místnostmi, pokuřujete doutník, ucucáváte ze sklenky něco životodárného a těšíte se z té krásy…

29 18.02.2014

Čtu paralelně monografii „Jan Žižka“ od Petra Čorneje, takže mohu srovnávat.
A že je CO srovnávat…
Napsal jsem si během četby „Důvěrné zprávy“ spoustu poznámek, ale vydalo by to na středně dlouhou novelu, tak sem vložím jenom několik kusých, subjektivních postřehů.

Jednostrannost, černobílost a tendenčnost z téhle knížky čouhají jako péra z gauče.

Zatímco pan Čornej se snaží (bez zášti!!!) každý fakt a každou událost čtenáři poctivě vysvětlit (každý detail 6x obrátí v ruce, abychom si ho mohli prohlédnout ze všech stran) a krůček po krůčku se pokouší dobrat k nejpravděpodobnější verzi té které události, pan Konáš si hned na začátku, podoben prokurátoru Urválkovi, vytkl jasné (subjektivní) teze a celou knihou (vyzobáváním citátů a předkládáním předpojatých interpretací) se pak snaží, s těžko skrývanou nenávistí vůči obžalovaným (0% kladů, 100% záporů), tyhle svoje teze dokázat:
Teze č. 1: Hus byl nezodpovědný náboženský fanatik a nespokojený mrmlal, toužící po mučednické smrti a jeho jediný „historický význam“ spočívá v tom, že zničil pražskou univerzitu.
Teze č. 2: Žižka byl bandita, vrah, sadistický hrdlořez a lstivý a nespolehlivý vojenský velitel, který šel jenom po mamonu.
A zde ti předkládám, milý čtenáři, „důkazy“, že tomu tak skutečně bylo.
Žádné váhání, žádné porovnávání (a vážení na vážkách) rozporných informací – ne: Bylo to takhle! Konáš (stejně jako ten Urválek) měl rozsudek napsaný už před započetím procesu: VINEN!

„Studie“ se nese na vlně bodré, hospodské rozpravy, když autor kupříkladu Husa přirovnává k Járovi Cimrmanovi a kázání středověkých kněží ke scénkám Felixe Holzmanna. (Fakt vtipné!)

Jediné charakteristiky, které autor používá (cituji): fanatik, řezník, vrah, lůza, primitivní sadista, ideologická diverze, sobectví, lakota, podlost, závist, arogance… Tedy slovník (a obecně i názory) radikálního katolíka 15. století.

Navíc pan Konáš buší na čtenářovy nejnižší pudy – konkrétně na závist. Nikdy neopomine, podobně jako komunisti, když v padesátých letech dupali po příslušnících buržoazie, zdůraznit, že si Hus a Žižka žili LÉPE než „prostý lid“. Že měli prachy – čímž by nám měli být okamžitě podezřelí. Žižka měl domy v Praze, Husův nástupní plat v Betlémské kapli (jen považte!) byl tak velký, že si za něj mohl koupit dům, Hus dokonce půjčoval na úrok (jak mohl potom takovýto bezzásadový člověk kázat o pravdě?), a dokonce – ačkoli se ani na sto procent přesně neví, jestli Hus opravdu pochází z Husince – Konáš jako kouzelník Pokuston vysype z rukávu teorii, že bohatí museli být určitě i Husovi rodiče (další přitěžující okolnost pro Husa!), protože když už žili v Husinci, tedy nedaleko Zlaté stezky, lze z toho prý logicky vyvodit, že se museli válet v penězích . A Žižkovou motivací ke všem jeho hejtmanským činům také byly podle pana K. jenom prachy. (Já netvrdím, že Žižka nekradl a neloupil, ale ukazovat jen odvrácenou stranu Měsíce je u historické monografie naprosto neprofesionální.)

Konáš dokonce jde tak daleko, že – navzdory všem ostatním historikům – tvrdí, že Žižka byl nejspíš „nejslavnějším simulantem českých dějin“ a že si „předstíranou slepotou“ (poté, co utrpěl zrnění i druhého oka) honil další politické body. (Zřejmě později opravdu začal na druhé oko znovu viděl – ale „simulant“?)

Konáš má pro Husa jenom úšklebek a pro Žižku pohrdání – už jenom tím, jak zesměšňuje a bagatelizuje jednotlivé husitské bitvy…

Čtení jsem vzdal ještě před polovinou knihy – neměl jsem na to žaludek.

Resumé: Chcete-li se dozvědět SERIOZNÍ informace o Žižkovi a o husitské revoluci obecně, přečtěte si monografii Petra Čorneje – tu vám vřele doporučuji, čte se to výborně!

Autorka se se čtenářem neznalým historie nijak nemaže – člověk si při čtení připadá jako žáček, který se nepřipravil na hodinu. Opravdu VELIKÉ množství postav, zapletených do sítí vzájemných rodových vztahů (román bych směle nazval „rodokmenem v próze“), a čas od času i nejednoznačné literární vedení postav (někdy tápete, kdo že to je zrovna na scéně), mně činilo potíže a nutilo k častému listování zpět, což u čtečky není až tak jednoduché. Dočetl jsem jen díky Wikipedii – a do dalších dílů (ani do dalších autorčiných knih) už nepůjdu.

28 27.01.2024

První polovina jednoznačně pětihvězdičková (!!!), ve druhé už bylo na můj vkus příliš mnoho vaty, cukrkandlu a témat zavánějících něčím, co bych nazval „vykalkulovaným hraním na city“. Velká škoda. Za ty emoční podpásovky bych přilípl tři hvězdičky, ale protože téma knihy je opravdu silné, budu shovívavější.

28 13.12.2023