marlowe komentáře u knih

Možná prvoplánové, ale na druhé straně tak nápadité podobenství, že nemůžu jinak než dát za pět.

28 25.11.2023

Temné mraky, temný příběh, temné osudy protagonistů... Detektivka, rozbíjející detektivkářský kadlub na padrť. Je to nejenom znepokojující a bolavé a svědící, jak uhry pod mýdlem, jak zpívá Vladimír Mišík, ale i nesmírně sugestivní a uvěřitelné, a hned zase palčivě bolestné a neuchopitelné...
Vynikající je CELÁ trilogie. Doporučuji.

28 25.11.2023

Autorka se evidentně zhlédla v tajemných příbězích viktoriánského období. Nechala se inspirovat archaickým stylem vyprávění i dobovým způsobem vedení příběhu a názvem svého románu se zjevně dokonce pokusila prvoplánově propojit s jedním z čelných představitelů tohoto období, konkrétně tedy s Wilkie Collinsem a jeho románem Žena v bílém. Ale výsledek je prachmizerný, pokusy o navození tajemna a strachu jsou bezzubé (někdy až úsměvné, vezmeme-li v úvahu, že Hillová knihu napsala v roce 1983) a celé to působí jako desetistránková povídka bez nápadu, postavená na stokrát sežvýkaných a už dávno sešlapaných motivech, nafouklá do rozměrů románu.
(A přitom autorčina detektivka Dobrý motiv pro vraždu je naprosto skvělá - tu rozhodně doporučuji!)

Ani bych se nesnažil knížku dočíst, kdybych nechtěl konfrontovat názor některých filmových diváků na CSFD, kteří tam tvrdí, že český film Travis z roku 1996 je nepřiznaná vykrádačka právě tohoto románu Susan Hillové. Tak se jdeme na filmeček podívat a uvidíme...

28 19.08.2023

(SPOILER) (POZOR, hodně velký SPOILER!) Trestuhodně profláknuté klišé hluboce zažrané pod kůži mnohých autorů (jak vidět, i těch nejlepších): Závěr románu se kvapem blíží, vrah už má hlavního hrdinu na mušce, zbývá jen zmáčknout spoušť, ale pak si ti dva začnou přátelsky povídat, padouch poslušně odpovídá na hrdinovy otázky a vysvětluje své motivy, minuty běží a opozdivší se záchrana zvenčí tak má možnost včas dorazit na místo probíhající debaty a našeho hrdinu zachránit. Zaplaťpámbu, o čem by potom byly další díly, že? Z těhle konců mně vždycky naskáče kopřivka po celém těle a já automaticky strhávám jednu hvězdu. Ale jinak pořád dobrý a jdu do dalšího dílu.

28 13.08.2023

Tak to bylo hodně příjemné. Už konečně začínám Terrymu přicházet na chuť.
Posloucháno jako audiokniha.

28 23.06.2023

S čím jsem byl nespokojen?

1) Nepřehledné a matoucí.
2) Při "dělání humoru" je až příliš často tlačeno na pilu.
3) I humoristický román musí mít logickou, uvěřitelnou kostru.
4) Zařadit do románu nadlimitní počet osob si mohou dovolit jenom ti autoři, kteří zvládnou od sebe jednotlivé postavy odlišit natolik (popisem, charakteristikou jejich činnosti, mluvou ap.), že se v nich čtenář dokáže bez problémů orientovat. Mně se jednotlivé postavy, díky jejich plochosti, nejenom pletly (zvláště když se z dialogů stávaly "mnohology", kde se do hovoru chaoticky zapojovalo více lidí), ale u řady figur jsem vlastně ani nepochopil důvod jejich literární existence.
5) Nadbytečnou ("nevyžádanou") obhroublost v dialozích i popisech jsem vnímal jako škrábance na vinylové desce.

28 26.04.2023

Já mám pro podrychtáře Václava od Černého koně prostě slabost. Opět výborné. A tak – podobně jako u předešlých dílů – uděluji celé té partičce ze Starého Města pražského plný počet hvězd.

28 07.11.2022

Je to takové studené, technické scífíčko, které daleko více připomíná podrobný popis obsluhy robotického vysavače nejnovější generace než třeba Bradburyho, Tevise nebo, chcete-li, našeho Hetešu.
Psychologie: nula, humor: nula, střílení: skoro pořád, technický popis čehokoli: skoro pořád, existenciální nadstavba: nula, vývoj charakterů: nula… – a tak bychom mohli pokračovat. Navíc křivka dynamiky vyprávění si po celou dobu tvrdošíjně uchovává monotónní podobu vodorovné přímky. A při závěrečném, velkolepém ratata-finále, které zabírá čtvrtinu knihy, jsem bez nadsázky zíval nudou.
Nechci být kousavý, ale při čtení jsem si několikrát vzpomněl na prastarou píseň Viktora Sodomy "My máme parní stroj" – respektive na ten vtipný recitativ:

…spusťte stroj! …přidejte více vody!
…zvyšte otáčky z maxima na minimum!
…zapněte furtošlap funebrálního perygea!
Provedu…
Vypustím kontrolního chrousta…

Takže sorry, Jakube, tohle nebyla moje parketa, do dalších dílů už nepůjdu.
Dvě hvězdičky za snahu a za ten nápad s mozkovým implantátem.

28 17.12.2021

Bohužel, mnohem méně historie, zato více thrillerového strašení (jak vidět, ani Sansom se neubránil novodobému nešvaru umísťovat do centra dění vynalézavé psychopatické masové vrahy) – ale pořád dobré, neotrávilo mě to a pustím se i do dalšího dílu.

28 16.02.2021

Protože jsem žánrový liberál (a protože chci mít přehled i o tom, co se děje u protinožců), nečiní mi potíže občas, jen tak pro zajímavost, nakouknout i do šuplíků svým obsahem poněkud vybočujících z korýtka mých preferenčních zájmů. Takže, ač nejsem ani dítě, ani mládež a už vůbec ne lepá děva, zkušebně jsem si střihnul tohle pohodové vyprávění lehce líznuté mystikou – a byl jsem mile překvapen. Zajímavým příběhem i uvolněně plynoucím stylem vyprávění. Jo, jsem šťoura a určitě bych knížce pár drobností vytkl, ale klady rozhodně převažují a Čarodějky si svojí nadprůměrností (v rámci žánru) těch mých 80% rozhodně zaslouží.

28 03.08.2020

Říkám to vážně nerad, ale už to prostě není to, co bývalo… Díl od dílu přibývá vaty a ubývá uvěřitelnosti příběhu i věrohodnosti detektivní zápletky – a to člověka zamrzí.
Nakonec, z čiré nostalgie, dávám 4 ukoptěné hvězdičky, i když vím, že kdybych nepřimhouřil obě oči a neudělal čelem vzad, byla by to „trojka“ jako vyšitá. Jasně, hodnocení by mělo vycházet z principu „padni komu padni“, ale když já mám pro toho neodolatelného mizeru Otíka Finků takovou slabost, že prostě nemůžu nenadržovat… :-)
Ale abych jenom nekritizoval: Potěšil (a překvapil!) závěr s Housetem…

28 18.06.2020

Pátá Agátina kniha (z roku 1924), třetí ze série "Hercule Poirot".
Na to, že v té době už měla autorka za sebou čtyři romány, zdá se mi tento povídkový soubor určitým krokem zpět. Jako by Agatha vytáhla ze šuplíku svého psacího stolu nějaké rané, začátečnické práce. Jisté je, že k mému nižšímu hodnocení přispěl i mizerný, archaický překlad ("Bože, Poirote, co budeme dělati?" // "Jste si tím jist, he?" řekl Ital, šilhaje nehezky.).

28 14.06.2020

Možná bych za jiných okolností byl za Strýčka Skrblíka a dal i čtyři hvězdičky (pár chloupků jsem v té polévce přece jenom našel), ale protože jsem Krutou hru četl paralelně s Robothamovým Štvancem, který mi trvale zvedal mandle svojí "smrtelnou vážností", neváhám ani vteřinu a Joe Kurtzovi těch poctivých pět hvězd na klopu přilípnu. Protože Dan Simmons (na rozdíl od Robothama) mě přenáramně bavil. Žádné nípání se v zanícených beďarech, nýbrž parádní přímočarý tah na branku bez sebemenší snahy dokazovat sám sobě i ostatním, jak hlubokomyslný jsem autor. Doporučuji – a do dalších dílů jdu určitě!

28 21.05.2019

Nemyslím si, že je to věkem – já z těhle totálně překombinovaných megašarád, kde UVĚŘITELNOST padá do provazů hned po prvních kapitolách, dostával kopřivku už zamlada, ale tehdy jsme na ně v knihkupectvích naráželi jen výjimečně, zatímco dneska by s nimi člověk řeku zastavil…

Formálně vlastně nejde příběhu nic moc vytknout: hrdina je zodpovědný klaďas, dialogy odsejpají, motivy se prolínají, vyšetřování postupuje krůček za krůčkem (tak jak to má být), křivka napětí vzorně osciluje mezi body "Horká stopa" a "Slepá ulička", kapitolky jsou pokaždé příkladně vypointovány – a aby se story mohla pochlubit i společenským rozměrem, dostane se záhy též na KGB, gulagy a dokonce i na „strašlivé obléhání Leningradu“.… Jako kdyby se autor důsledně držel pokynů z učebnice tvůrčího psaní. Úplně vidím, jak měl Mr. Coben na velké tabuli nad psacím stolem všechna ta jména a události pospojovány barevnými šňůrkami, protože tu všechno souvisí se vším, přesun každé kostičky pohne všemi ostatními, všichni jsou nějak propojeni, v současnosti i minulosti (až mám pocit, že už to ani komplikovaněji udělat nešlo)…

Nuže tedy, k mým výhradám.

Obecně:
Držíme v ruce typickou kriminálku ze zkumavky, která by v provozu nikdy nemohla fungovat, ale takhle, na stole v laboratoři, teoreticky unese všechno.

Postavy:
Mám rád, když se spisovateli podaří nějak mě zaháčkovat k hrdinům svého příběhu – ať už kladným, nebo záporným. Tady jsem, bohužel, necítil vůbec nic – jako bych děj sledoval přes monitor. Vše je řízeno chladným kalkulem, jen aby do sebe kolečka zapadla přesně podle plánu Velkého Konstruktéra. Nikde nic nepřečuhuje, vše zařezává, chladné, odosobněné postavy se pohybují po vyznačených drahách, takže nakonec mně bylo úplně jedno, jak to dopadne, protože styl psaní a jeho emocionální chlad mě doslova vycucly.

Humor:
Ten mi tu zoufale chyběl. Vše je vážné, hlubokomyslné, solidní, uhlazené, jako návštěva u prvotřídního psychoterapeuta, kde za hodnu sezení vysolíte půl měsíčního platu.
Vlastně ano, na několik pokusů o ironický šťouch jsem narazil (kolik jich bylo? tři? čtyři?), ale byly natolik chabé, že je při nejlepší vůli nemohu počítat (Zvedla sendvič. Překvapilo mě, že to vůbec dokázala bez jeřábu.).

Hrdina:
Okresní státní zástupce Paul Copeland je kapitolka sama pro sebe. Řádný, čestný, dobře vychovaný muž, jenž sám sebe považuje za gentlemana („O tom gentleman nikdy nemluví“), po smrti manželky úplně sám vychovává šestiletou dcerku (kdo z nás by tohle dokázal? – údaj, který jistě ovlivní kdejakou čtenářku), občas mu v soudní síni vytrysknou slzy, kvůli pocitu, že „prosazuje spravedlnost“ obětuje i příbuzenské vazby, je společensky korektní (např. v jednom hovoru přiznává, že „svět potřebuje všechny názory, i ty na opačných koncích politického spektra“) – a především je to skutečný profesionál – autor totiž ani náznakem nepřipouští, že by hlavní hrdina mohl být považován za nějaké ořezávátko: „Už jsem viděla spoustu prokurátorů, ale vy jste fakt eso.“ Zkrátka suchar a panák bez života, se kterým jsem se upřímně nudil.

Dialogy:
Napsal jsem, že dialogy odsejpají, ale jsou to promluvy pohříchu „literární“ (já jim říkám dialogy a la Herry Quebert) a opět jakoby opsané z příručky „Jak se stát spisovatelem snadno a rychle“.
„Všechny jsem zklamal.“
„Ne, nikoho jsi nezklamal.“
Nebo:
„Možná už jsme ale docela blízko.“
„Anebo jsme možná na míle daleko.“
Nebo:
„Co děláš?“
„Co asi tak myslíš, že dělám?“

Coben filozof:
Při četbě často narážíte na životní moudra (Nikdy spolu o té noci nemluvili. Ani jednou. Ale měli.) jakož i na četné nesmrtelné pravdy („Život je krutý, vyšetřovatelko Museová“), ale všechno je až příliš klišoidní, aby tomu člověk uvěřil. Zaujala mě i zoufalá snaha o nečernobílost (respektive o jakési vylepšení obrazu záporáků), ale i ta často vyznívá až nechtěně komicky – viz např. hovor bývalých členů KGB:
„Lidé se nás báli. Třásli se, když jsme šli kolem.“
„A to bylo snad dobře, Alexeji?“
(Srovnej s Járou Cimrmanem: "Není to málo, Antone Pavloviči?")

Suma sumárum:
Autor v jedné chvíli ústy svého hrdiny říká: „Napadlo mě pár odpovědí, ale ze všech čouhalo nějaké klišé.“ Na mě, bohužel, podobná klišé vykukovala jako bubáci z každé stránky románu.
Takže za mě Coben už nikdy víc!

28 03.03.2019

Vše podstatné napsali trudoš a ostatní, jen bych se opakoval. Přes všechnu tu syrovost (a surovost), o kterou zakopáváte na každém kroku, je to luxusní počteníčko, které si vychutnáte od první do poslední stránky. MacBride zkrátka umí – a všechno mu hraje do karet: Skvěle napsané postavy (Logan McRae není žádný konfekční superhrdina, spíš připomíná rohožku, o kterou si každý, kdo jde kolem, otře boty – a to nemluvím o Steelové a ostatních), výborný příběh, nečernobílost, smysl pro detail, nádherný jazyk, uhrančivý způsob vyprávění – a především HUMOR. Tohle je skvěle namíchaný koktejl, prostě parádička! Jděte do toho!

28 03.02.2019

(V komentáři se vyskytují spoilery!)
Ačkoli dopadení pachatele patří do kategorie "abrakadabra" (neboli model "zahradník"), jedná se o naprosto skvělý počin, který si ani napříště (bude-li nějaké) nenechám ujít.

Knihu jsem si vzal do lázní – a nemohl jsem mít šťastnější ruku. Příběh, děj, atmosféra, to vše plně souznělo s nehybným lázeňským bezčasím, stačilo jen nechat se unášet dějem…

Snad kromě toho trochu teatrálního závěru (jsem nepřítelem málo uvěřitelných finále, kdy si hrdina dlouho povídá s pachatelem, který v ruce třímá zbraň a přitom objasňuje pohnutky svých mrzkých činů) a kromě někdy až příliš zdůrazňované Sattlerovy čichové geniality, nemá knížka chybu. Posloupnost kroků je logická, příběh zajímavý, postavy věrohodné, vyšetřovatelé sympatičtí.
Kdyby Vilém Křížek ten stále se vracející motiv hrdinova "abnormálně vyvinutého čichu" nepostavil do centra dění, mohla vzniknout, dle mého názoru, čistá pětihvězdičková paráda. Takhle jsme se přece jenom dostali až příliš blízko k málo uvěřitelné literární fikci – ale možná právě TOHLE byl autorův záměr. Nicméně sám za sebe musím půl hvězdičky ubrat.

A co dodat k oné údajné "podobnosti" se Sherlockem Holmesem? Asi bych to neřešil. Zvláště, když nám autor – motivem darovaných houslí – tuhle udičku s jistou šibalskou škodolibostí nahodil sám…

28 14.07.2018

4. část komentáře:

12) OPAKOVÁNÍ OTÁZKY V ODPOVĚDI: Zpočátku si toho možná nevšimnete, ale jakmile si to uvědomíte, každý další výskyt téhle anomálie (jazykové neobratnosti) vás praští do hlavy…
„Z koho?“ zeptal se Trevis. „Z Harryho Queberta.“ „Z Harryho Queberta?“ (…) „To kvůli té knížce, kterou zrovna píšete.“ „Kvůli té knížce?“ (…) „Mně je z vás nanic.“ „Nanic?“ (…) „Přijela do Aurory.“ „Do Aurory?“
Když se to opakuje po stopadesáté, napadne vás, že tenhle kluk, který si tu hraje na pana spisovatele, nejspíš navštěvoval základku, kde sloh – a vůbec literaturu – vyřadili z osnov.

13) PŘÍLIŠ MNOHO NEDOSLÝCHAVÝCH: Tohle je jen takový bonbónek. Tázací zájmeno „cože?“ (v podobě údivné odpovědi na položenou otázku) se v textu vyskytuje 47x!!! („Napiš o tom Quebertově skandálu.“ „Cože? /…/ „Za to může Borec,“ řekl jsem. „Cože?“ /…/ „Já tady bydlím.“ „Cože?“)

14) JAZYKOVĚ VYČPĚLÉ ŠABLONY: Další věc, která mě děsila i ve spánku: nadužívání omšelých, dávno už zprofanovaných frází. Pomalu na každé stránce narazíte na podobné příměry jako „zbledl jako stěna“, „znavená tvář“, „utrápený výraz“, „nebylo mu lehko u srdce“ „bodlo ho u srdce“ atd. To by se češtinářka s červenou tužtičkou v ruce vyřádila!

15) RECYKLACE. Z několikrát recyklovaného papíru už jdou vyrobit jenom roličky na namotávání toaletní-ho papíru nebo krabičky na vejce.
A v této knize se recykluje hojně. Buďte si jisti, že KE VŠEMU, na co narazíte (plechovku od sušenek, modřinu na zápěstí, stolek v bistru, psací stroj atd., atd.), se autor ještě desetkrát, dvacetkrát vrátí. Zajímavé, že něco, co u dobrých spisovatelů funguje (opakování motivů), tady skřípe jako rezavý kolotoč na plevelem zarostlém dětském hřišti.
Stále dokola totéž, stále, stále a stále se opakující stejná slova, stejné motivy, stejní lidé, jako když vůl točí žentourem a na své cestě zakopává o tytéž kameny a tytéž krtiny: Aurora, Nola, Harry, Marcus, láska, nejlepší román na světě – a znovu od začátku!
Když narazíte na scénu, kde si někdo přelévá čaj vroucí vodou nebo věší kabát na ramínko, můžete si být jisti, že tutéž scénu potkáte v průběhu čtení ještě mnohokrát – vždy nahlíženou jinýma očima, vyprávěnou někým jiným. Tenhle postup může být (a mnohdy i bývá) zajímavý a strhující u autora, který UMÍ, ale tady je výsledkem jenom nuda a manýra. Znovu a znovu narážíte na tytéž scény, a nový a nový pohled na ně nepřináší nic objevného.
Jako když hrajete s dítětem „červená bere“ a najednou si začnete uvědomovat, jak těch pár srdcových karet rotuje stále dokola a znovu a znovu se vrací, až to nakonec začne být k uzoufání nezábavné. Nebo jako když už jednou, třikrát, desetkrát semletá zrna podřadné kávy znovu a znovu sypete zpět do kávomlýnku s nadějí, že se vám podaří vyrobit poživatelnou směs. Neustále stejné motivy, scény, místa děje, postavy, nahlížené z jiných úhlů… Jednou to vypráví Pavel a podruhé Petr, ale pořád je to to samé: beze stopy invence, napětí a překvapení. Děkuji, nechci!

RESUMÉ: Něco tak nudného jsem už dlouho nečetl. Slovy ani nedovedu vyjádřit míru úsilí, které jsem musel vynaložit, abych se dohrabal na konce knihy.
Výsledek: Celkově upatlaný a upocený pokus o VELKÝ PSYCHOLOGICKÝ ROMÁN S DETEKTIVNÍ ZÁ-PLETKOU, který zkrátka nevyšel.
Závidím všem, kteří v knize našli stopy napětí. Já byl autorovou neumětelskou stylistikou natolik zdeptán, že mi bylo ve finále upřímně jedno, kdo vlastně Nolu zabil. Napětí kamsi zmizelo a já se jen těšil, kdy už to konečně skončí.

P.S.: Knihu by si (povinně) měli přečíst především ti, kteří se chtějí věnovat PSANÍ – coby odstrašující příklad literárního neumětelství!

Stefan Zweig je skutečný Mistr-životopisec! Tohle byl naprosto unikátní zážitek. Napsat biografii o v podstatě nudném člověku TAKHLE dechberoucím způsobem, to svede málokdo. Posloucháno jako audiokniha – a za přednes Josefa Vinkláře přihazuji šestou hvězdičku.
Vřele doporučuji!

27 17.04.2024

Ano, autorka měla určitě hodně nastudováno – ale z mého pohledu jde jen a jen o zbeletrizovaný dějepis bez nějaké nadstavby, která by „prostému popisu historie“ (ten udělal to a ten zas tohle) vdechla ono kouzelné „něco navíc“, ten šém, co z Historického románu dělá Dobrý historický román. Při čtení Mistra mystifikace se určitě něco dozvíte – ale já, mám-li být opravdu spokojen, potřebuju k rovině didaktické taky (přinejmenším) rovinu emocionální, a to nemluvím o rovinách filozofických, psychologických atd. – a ty všechny mi tu zoufale chyběly.
Do dalších dílů už nejdu.

27 24.03.2024

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je pro většinu lidí synonymem filozofujícího autora píšícího o démonech lidské duše, ale Ves Štěpančikovo do kategorie psychologického románu až tak úplně nezapadá. Sice se i zde jedná o hlubokou (ale zároveň i humornou, až groteskní!) sondu do myslí uražených a ponížených, ale román je současně také bizarním skupinovým portrétem produktů ruského nevolnictví, kde proti sobě stojí „opovážlivost a vypínavá drzost na jedné straně a dobrovolné poddanství a lehkověrná dobromyslnost na straně druhé...“ (mám-li ocitovat přímo autora).
Ty projevy lidské podlézavosti a malosti při čtení někdy až fyzicky bolí – a jen deklarují starou pravdu, že čím více se plazíš v prachu, tím více kopanců schytáš.
Jestli se něčeho postavičkám románu zoufale nedostává, je to hrdost a důstojnost.
Ano, místy zdlouhavé a užvaněné – ale na druhou stranu geniální!