martinstefko komentáře u knih
Sezona čarodějnic toho chce obsáhnout tolik, až jsem měl pocit, že vlastně neřekla vůbec nic. Podtitul vám sdělí, že okultismus spustil rock... A nic moc víc se nedozvíte. Chybí mi tu zdroje, celkové lepší pokrytí jednotlivých etap... No prostě zklamání.
Kniha „PAX 9: Noční můra“ je za mě trochu horší než její předchůdkyně, ale stejně se jí daří čtenáře strhnout, a to hlavně na svém konci, kdy musíte sáhnout po posledním dílu, protože prostě musíte vědět, jak to dopadne. Takže se z knihy „PAX 9: Noční můra“ stává jen můstek k finále, které snad bude velké, protože to se samozřejmě od posledního a nejtlustšího dílu očekává.
Knize „PAX 6: Postrach jezera“ se podařilo něco, co jsem úplně nečekal. Je zde relativně tradičně vystavěný příběh, tradičně v rámci série, který se ale přece jen podařilo ke konci docela zamotat. Janě, to, co se zde nakonec udá, není nic vyloženě originálního, ale v rámci příběhu to funguje. A vy víte, že se jede dál, že to špatné ještě neskončilo. A stejně bratrům fandíte a hned hmátnete po další knize.
Stan Sakai ukazuje svou sílu nejen v tom, jak dovede vyprávět příběh, o tom už jsme se mnohokrát přesvědčili, ale na komiksu "Usagi Yojimbo 33: Skrytí" nám ukazuje i svou schopnost pracovat s dějinami, dělat si rešerše a jednoduše vytvořit příběh na základě skutečných událostí. Je úplně jedno, jestli je jeho komiks fiktivní, či nikoli, jde hlavně o to, jak je vyprávěn, jak je látka předána, jak je ukázáno, jaké dopady měla na lidi. A tohle se komiksu "Usagi Yojimbo 33: Skrytí" daří. Myslím si, že je to velmi dobrá tečka za černobílým Usagim, teď už jde jen o to, jestli se podařilo Usagiho kouzlo přenést i do barvy. Myslím si, že to je pro Stana docela zajímavá výzva, i když Usagi se do barvy přece jen také podíval. Stanovi hodně sedl detektivní žánr, ale osobně už bych byl zase zvědavý, jak se podívá na další žánry, jak budou příběhy s Usagim zase žánrově bohaté. Snad se i toho ještě dočkáme.
Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já", respektive její autorka Ellen Forney, skvěle využívá komiksové médium, především pak kresbu k tomu, aby vyjádřila svoje pocity, aby vyjádřila svoje stavy, které by šlo jen těžko popsat slovy. Kresba je v tomhle směru mnohem expresivnější, dokáže lépe vyjádřit pocity, už jen proto, že v ní každý může vidět něco trochu jiného. Tohle je na komiksu skvělé a Ellen ví, že to může využívat. Její fotografie ze skicáku jsou prostě parádní, stejně jako to, jak se přímo pro komiks snažila vykreslit nějaké svoje představy. A je to úchvatný náhled. Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" představuje osobní zpověď, ale zároveň je skvělou ukázkou toho, jak je komiks bohaté médium co všechno dovede vstřebat a předat čtenáři. Knihu "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" by si měl rozhodně přečíst kdokoli, koho téma zajímá, ale především bych to doporučoval lidem, kteří slepě nedovedou pochopit, jak duševní nemoci ovlivňují jedince, kteří jimi trpí.
Kniha "Komiksový výběr Spider-Man 15: Počátek" nám přináší komiksy, které jsou skvělé hlavně v tom, že daly vzniknout postavám, jež byly postupem let zdokonaleny a vyvinuly se v něco, co má ikonický charakter a stalo se v podstatě legendárním. Jsou to příběhy, které daly základy pro budoucí vývoj událostí a postav, pro různé eventy a ságy. A jako základ je to super, ale jako příběhy samostatné to prostě skvělé není. Je to jen dobré a chvílemi ani to ne. Co dělá komiksy v knize "Komiksový výběr Spider-Man 15: Počátek" podstatně lepšími, to je skvělá kresba Stevea Ditka. Co tenhle chlap někdy dokázal nakreslit tak, aby to vpadalo dobře, i když to byla naprostá šílenost, to mi i dnes přijde neuvěřitelné. A že takových panelů není málo. Scénáře Stana Leeho jsou ale moc ukecané, místy trochu hloupoučké a se snahou zbytečně vše zlehčovat. A ty marketingové odkazy v "Amazing Spider-Man Special 1" mi vyloženě kazily zážitek ze čtení. Ale pořád jsou to příběhy, kde vznikala legenda.
Kniha "Komiksový výběr Spider-Man 12: Svatba" je pro mě prostě... no vyloženě vysněná kniha asi ne, ale je to kniha, kterou jsem si prostě přečíst chtěl a věděl jsem, že mě nemůže zklamat, i když nebude příběh nijak oslnivý. Šlo jen o to, co název knihy sliboval, a to jsem dostal. Takže jsem spokojený. Jasně, rozhodně to není nejlepší Spider-Manův příběh, to ani zdaleka, ale prostě je to jeden z těch příběhů, které jsem si o Spideym a jeho milostném životě prostě chtěl přečíst. To jsem udělal a teď nezbývá než se těšit na to, jaké další příběhy nám tahle skvělá - skvělá hlavně pro fanoušky stěnoleza, ale nejen pro ně - přinese. A myslím, že je toho ještě hodně zajímavého, čeho se dočkáme.
Kniha "Komiksový výběr Spider-Man 10: Pavučina" obsahuje celkem čtyři příběhy, na kterých je zajímavé, jak jsou každý jiný. První je by chtěl být hororový, druhý je jen konverzačkou, třetí je ze zápasnického prostředí a čtvrtý je osobní tragédií danou do souvislosti s teroristickým útokem. Každý tvůrce pojal příběh po svém, nikdo nebyl omezován tím, co Spider-Man je, dokonce ani nemuseli Spider-Mana do svého příběhu nějak víc zakomponovat. Vznikly tak zajímavé, uzavřené příběhy, které sice nikam neposouvají Spider-Manův svět, ale vlastně to ničemu nevadí, protože ty příběhy jsou samy o sobě dobré. Dobré, ne skvělé. Vždycky jim něco chybí, ať už třeba to, že nejdou ještě trochu dál, anebo třeba to, aby postavy ještě více rozpracovaly. A někdy ani kresba není nejlepší - Popeův komiks se mi prostě nelíbil. I tak ale mohou vzniknout dobré příběhy o spider-manovi bez Spider-Mana.
Je mi líto, když musím kritizovat něco, co vytvořil někdo jako Jack Kirby, ale kniha "DC komiksový komplet 82: Noví bohové, kniha první" rozhodně nepředstavuje dobrý komiks, jen komiks, který je dobře nakreslený. Dějově se jedná o něco, co je takovým zvláštním splácáním vesmírného a pozemského, ale dohromady to nefunguje. Souboje v ulicích v komiksu, kde čekáte vesmírnou akci, prostě nejsou dost dobré. A vidět Darkseida, jak se skrývá za dveřmi, je prostě jenom směšné. Na jedné straně máte krásně rozpracované panely z jiných světů, někdy i úchvatné dvoustránkové, a pak najednou příběh, v němž najdete jen jednoduchost a nedotaženost. Je to hodně rozporuplné dílo a popravdě se ani netěším na druhou knihu, kde bude příběh dokončen. Jako kdyby v roce 1971 měl Jack Kirby nejlepší komiksy za sebou a už se jen opakoval, navíc do toho nedával tolik, kolik by bylo třeba. Minimálně do scénáře určitě ne.
Montague Rhodes James se k nám díky knize „Příběhy sběratele starožitností“ a následně i jejímu pokračování dostává v té nejlepší možné podobě a ukazuje, jak byl schopný hororovým autorem. Jeho strašidelné povídky fungují a jediné, co by se jim dalo vytknout, je určitá jednotvárnost, která se sem tam může do čtení vloudit. Knize „Příběhy sběratele starožitností“ se ale musí nechat především to, že je určena modernímu čtenáři a i sto let staré povídky se díky skvělému překladu Zdeňka Berana čtou samy.
Kniha "Howard P. Lovecraft – Ten, kdo psal v temnotách" je takovou lehkou ukázkou toho, kdo byl ten vysoký podivín z Providence. Podařilo se jej vykreslit jako člověka, který mohl skutečně žít, což je na komiksu velmi pozitivní, ale stejně tak se nepodařilo v plném rozsahu zachytit jeho život a specifika jeho osobnosti. Přece jen je komiks "Howard P. Lovecraft – Ten, kdo psal v temnotách" spíše takový povšechný, kdy se mu podařilo zmínit to základní, co se o Lovecraftovi ví, ale do větší hloubky se tu nezachází. Nevadí to tolik, přece jen, pokud chcete o Lovecraftovi vědět víc, asi budete hledat jiný zdroj než právě tento komiks. Obrázek si o autorovi ale rozhodně můžete udělat. A možná vás obrazy z jeho fantazie nalákají na jeho tvorbu anebo alespoň pochopíte, kde se mnozí jiní neustále inspirují, protože Lovecraft asi navždy zůstane nepřebernou studnicí, z které si hororoví tvůrci budou dál a dál brát.
Komiks "Zpráva pro Adolfa 2" ukazuje sílu autora, který nejenže dokázal zaujmout první knihou a prezentovat nám silný příběh se skvělými postavami, ale právě druhou knihou potvrdil, že zvládne příběh od začátku do konce a prezentuje nám rozuzlení a zakončení osudů postav tak, že nám to možná vyrazí dech, ale pokud ne, rozhodně ani s poslední stránkou nebudeme odcházet nijak zklamáni. Síla příběhu v nás bude rezonovat, o to více, že v knize "Zpráva pro Adolfa 2" se objevují stránky, kde skutečně cítíte, jak obyvatelé Japonska, ale i Německa strádali, jak byli jen loutkami, na které si mocnosti klidně házely bomby, protože to mělo pomoct vyššímu cíli, tedy ukončení války. A pomohlo, vlka sočila, ale ty nevinné životy, které válku ani nechtěly, to prostě nevrátí. Silné je pak uvědomění si toho, že jedna strašná válka sice skončila, ale hned nato začala další, která ještě pořádně neskončila a nevyřešila se. Poučením z příběhu je tedy vlastně to, že lidstvo je nepoučitelné. Člověk o tom nesmí moc přemýšlet, protože pak si uvědomí, že za takového stavu nejsou ty vyhlídky moc jásavé.
Kniha „Krev je můj chleba“ nám ukazuje Lairda Barrona ve velmi dobré formě, především takové, kdy všechno, co přečtete, dává smysl, a na konci nebudete sedět a přemítat, co se vlastně mělo dít. Ne, tohle je dějový román, i když možná překvapí, jak to nakonec s tím detektivním případem, který je tu řešen, dopadne. Z toho mi nějak přišlo, že jsem skutečně na správné adrese a že čtu Barrona, ne nikoho jiného. A ač bych to do něj neřekl, Barron umí být hodně vtipný.
I když je součástí knihy "Živí mrtví 30: Nový světový řád" velmi zajímavá sociální studie, zajímavý kontrast různých společenství, tak přece jen to dějově nutně není kniha až tak zajímavá. Snaží se to o emotivní momenty, ale tohle mě osobně v tomhle případě prostě tolik nebavilo. Je fajn, že se postavy někam posouvají, že více prožívají, ale třeba to, kam se posunula Michonne se mi vlastně vůbec nelíbilo, ale to je prostě proto, že Michonne jsem vnímal hodně jako určitou karikaturu, silnou akční hrdinku bez bázně a hany, hrdinku, která se ničeho nezalekne. A najednou je to taky "jenom" obyčejný člověk. Asi bych ji měl pořád radši jako takovou méně uvěřitelnou hrdinku. To jsou ale čistě moje osobní pocity. "Živí mrtví 30: Nový světový řád" pak funguje jako skvělý sociální příběh, což z mého pohledu k zombie žánru patří především, protože to je ve všech nejlepších zombie filmech. A z těch "Živí mrtví" vycházejí primárně.
Kniha „Houby z Yuggothu“, nebo spíš knížečka, má v českém překladu velmi skvěle zachovanou atmosféru původních povídek, kdy na vás dovede padnout přesně to, co H. P. Lovecraft zamýšlel. Je v tom mnoho u jeho prozaické tvorby, mnoho z toho, co na vás dokáže působit oním tíživým dojmem, kdy něco někde čeká, je to obrovské, nepochopitelné a neuchopitelné a není tomu vyhnutí.
Alan Moore vytvořil tři příběhy, které se dívají na Supermana jako na člověka s pochybami, který má slabiny a který trpí. Alanovi se opět podařila dekonstrukce stávajícího světa, ale nikoli takovým způsobem, aby byly změny nenávratné. "Co se stalo s Mužem zítřka?" je jen jedním příběhem, který může být snadno přeskočen. Superman zemřel, ať žije Superman. Nakladatelství DC Comics by samozřejmě svou dojnou krávu jen tak zemřít nenechalo. Alan Moore ale naznačil, že konec by mohl být krásně nostalgický. Kniha "DC komiksový komplet 75: Superman - Co se stalo s Mužem zítřka?" představuje jedny z nejlepších příběhů, které se Supermanem můžete číst.
Kniha "Kultovní komiksy" je krásnou ukázkou toho, jací umělci se u nás na komiksu také podíleli a že po sobě rozhodně zanechali zajímavou stopu. Theodor Pištěk nakreslil komiksy, kdy se minimálně u prvního nezdálo tolik, že by byl jako komiks zajímavě podán, ale následně se ve dvojici s Ivem Pechar více s médiem sžili a v případě komiksů "Profesor Dugan" a "Pavouk Nephila" už je možné mluvit o pochopení média a jeho odlišení od ilustrovaného příběhu. Je škoda, že se skončilo u tří komiksů, protože ten čtvrtý už by skutečně mohl být špičkou, jak se oba tvůrci zdokonalovali, ať už v technice, přístupu anebo snaze vyprávět příběh, který bude dávat smysl a bude zábavný i logický, ale především srozumitelný. I když se mi komiks "10 000 mil na vzdorujících strojích" tolik nezamlouval, další dva – snad i svým žánrovým zařazením – mi zážitek vynahradily. Několik krátkých povídek Iva Pechara jsou pak jen takovým milým bonusem, kdy více dá čtenáři, který se o komiks zajímá, medailonek autorů a menší nahlédnutí do toho, jak jejich spolupráce vlastně vznikala.
Už když event "Flashpoint" běžel - v té době jsem americké komiksy sledoval pravidelně - jsem si říkal, že to je něco, co vlastně číst nechci, že to je jen něco, co má akorát přinést nové série, ale ne nutně lepší příběhy. A to se také stalo. Většina sérií v rámci "The New 52" celkem snadno zapadla, i když se najedou výjimky. U nás to byl jen Batmanův run. Samotný příběh v knize "DC komiksový komplet 72: Flashpoint" je prostě jen alternativou ke klasickému vesmíru, představení toho, jak by to také mohlo vypadat. ale je to příběh na pár sešitů, nic víc. Pak bude zapomenut. A o to šlo. Nic víc. Pro Flashe došlo k zásadní události, i nějaké ty emoce se zde řešily, ale i když by to měl být natolik zásadní příběh, celkem doufám, že to bude jen z těch, jež zapomenu. Není moc proč si ho pamatovat. Princip "to celé vlastně je jiná realita" nebo "to se stalo v jiné časové linii" mi jako řešení vyloženě vadí.
Kniha "Počítání mrtvých" je přesně to, co je určené pro fanoušky, kteří mají rádi namachrované čtení ve stylu Loba, co si užívají spoustu hlášek, kdy skoro žádná není vtipná, ale je drsná. Já jsem fanoušek příběhu, který zde chybí, ale jsem i fanoušek kresby, která je dostatečně explicitní, a to se musí Simonovi Bisleymu nechat. Pokud dokázal něco skvěle nakreslit, jsou to masakry, jež jsou součástí tohoto komiksu. Jeho kresbě skutečně věříte vyvrhnuté mozky, rozpůlená těla, usekané končetiny, celkově krev, která se na vás ze stránek hrne. V tomhle ohledu jeho kresba funguje skvěle, a to i přesto, že je zřetelně stylizovaná. Minimálně pro tohle stojí za to komiks přečíst. A možná trochu i protože, že máte rádi Želvy nindža, i když přítomnost Raphaela je na některých stránkách skutečně spíše symbolická.
Sbírka "Balónky oběšenců a další hororové příběhy" ukazuje Džundžiho Itóa jako neskutečného hororového autora s tak bohatou fantazií, že se zdá skoro nevyčerpatelná. A to je dobře, protože každý příběh je jiný, každý stojí na trochu odlišném nápadu. A každý stojí za to. Jako kdyby sbírka "Balónky oběšenců a další hororové příběhy" neměla slabinu, jako kdyby jí nebylo co vytknout. Jednoznačně jeden z nejlepších hororových komiksů, jaký u nás kdy vyšel.