martinstefko komentáře u knih
S knihou "Modrá Crew 12: Hrobař 3 a 4" nám nakladatelství Crew přineslo pokračování skvělého westernového příběhu. Vůbec by mi nevadilo, kdybychom podobných westernů mohli číst více. Je to něco, co mě skutečně babí a co jen dokazuje to, co si já myslím už nějakou dobu – western vůbec není mrtvý žánr, jenom je třeba, aby se ho chopili schopní autoři. Jejich příběhy pak budou stát za to a western zase ukáže, že má smysl, že v jeho žánru je pořád co vyprávět. A trojice Dorison, Delabie a Meyer rozhodně prezentují, že tomu tak je, jsou těmi schopnými, kdo může western posouvat. Možná je trochu paradoxní, že western nejlépe umí Evropané, ale stačí se podívat na nejlepší westerny filmové. Ten úplně nejlepší najdete u italského tvůrce. A Francouzi podle všeho tenhle žánr umí také dobře.
Kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 81: Quasar" není tak špatná, jak by se dalo z předchozího popisu vydedukovat. Je to je prostě jednoduchá zábava, která se točí kolem toho, že je Quasar vyslancem jakési divné entity a jeho smyslem je hledat po Zemi mimozemšťany, což je takové celkem divné, když Eon - ona entita - je celkem schopen sám mimozemšťany vyhledat a nejspíš i najít. Quasar tak vyznívá jen jako obyčejná loutka, která nemá moc vlastní hlavu, poletuje si a před sebou má různorodé příběhy, nic, co by se skutečně nějak víc rozvíjelo, i když náznaky nějaké větší ságy zde jsou. Série se dostala až k dílu číslo 60, kdy byla uzavřena, zatím nebyla restartována. Ani k tomu není moc důvodů. Postava se zapojila do Marvel Universe a použije se tam, kde je prostě třeba. Moc víc k ničemu není. Vzhledem k tomu, jak banální Quasarovy příběhy byly, se vlastně člověk může divit, že to dotáhl až na číslo 60. Ale jak říkám, jako celkem jednoduchá - a až příliš ukecaná - zábava, to fungovat může.
Kniha "Usagi Yojimbo 32: Záhady" nepřináší z hlediska série vyloženě jedinečné a naprosto uchvacující příběhy, ale Stanovi Sakaiovi se musí nechat, že i u třicátého druhého dílu dokáže přijít se zápletkou, která vás navnadí na to, co se bude dít dál. A jelikož zase tak často cliffhangery nenechává, je to i z tohoto hlediska něčím jiné. I když se mi kniha "Usagi Yojimbo 32: Záhady" nelíbila tolik, jaké jiné díly s ušákem, pořád se nedá popřít, že je Stan Sakai skvělým vypravěčem, který má co vyprávět. A jeho práce s japonskými reáliemi, hlavně tedy v příběh "Smrtící fugu" je úchvatná. Ke všemu je to doplněno i skvělou kresbou. Dověděl jsem se, že Usagi má vycházet u IDW v barvě. Trochu bych se bál, že to naruší příběhu s dlouhouchým roninem, ale docela rád se nechám překvapit.
Kniha "Komiksový výběr Spider-Man 1: Úhel pohledu" je dobrým začátkem série, kde se nám má představit Spider-Man. Docela se na další jeho příběhy, které ještě nevyšly v češtině, těším, protože tohle byl vždycky superhrdina, jehož jsem si oblíbil nejvíce. Vlastně první komiks o superhrdinech jsem četl s ním, ale to i další spousta lidí. Kniha "Komiksový výběr Spider-Man 1: Úhel pohledu" navíc prezentuje fakt, že jsou zde ještě příběhy s tímto superhrdinou, které jsou dobré a které stojí za čtení. A snad jich bude ještě víc. Zatím jsem tedy rozhodnut u série vytrvat a budu podobně jako u "Nejmocnějších hrdinů Marvelu" a "DC komiksového kompletu přinášet recenze na jednotlivé díly. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.
Kniha "Mezi řádky 9: Mýty mezi řádky" jen potvrzuje to, v čem je Mike Carey dobrý a v čem se tolik podobá Neilovi Gaimanovi. Oba dva milují příběhy. Ty staré, co se vyprávěly a vypráví, ale i ty nové, které mohou vyprávět oni. Ta láska k příběhům je z knihy "Mezi řádky 9: Mýty mezi řádky" neskutečně cítit, stejně jako je cítit i z dalších dílů série "Mezi řádky". I když je tedy kniha "Mezi řádky 9: Mýty mezi řádky" lehkým přešlápnutím na místě, které je doplněné o filosofický přesah, pořád je to příběh, který má co sdělit, který velmi dobře pracuje s postavami a vlastně i s napětím. Budete natěšení, jak to vlastně celé dopadne, tak proč si nedat jednu odbočku, která má zajímavé pojetí?
Komiks "Krysí královny 3: Démoni" je pořád v tom duchu, v jakém mě okouzlil první díl. Tahle čtveřice si prostě nenechá srát na hlavu, mluví jako dlaždiči a pro ránu nejdou daleko, i když někdy je to rána do vlastních řad. Kurtis J. Wiebe dokázal postavy pojmout natolik živě, že zvrat, k němuž dojde v knize "Krysí královny 3: Démoni" je skutečně emotivní a dopadne na vás. O to více pak budete zvědaví na to, jak se to dál vyvine, jak bude příběh pokračovat. Na to, že fantasy poslední dobou moc nemusím, je tohle série, která mě chytla a ještě pořád mě baví, protože je to skvělé spojení humoru, vulgarity ale i dobrého vyprávění. Není to vyloženě nový koncept, ale je dobře pojatý a těm čtyřem holkám skvěle sedl. Anebo ony jemu?
Už když event "Flashpoint" běžel - v té době jsem americké komiksy sledoval pravidelně - jsem si říkal, že to je něco, co vlastně číst nechci, že to je jen něco, co má akorát přinést nové série, ale ne nutně lepší příběhy. A to se také stalo. Většina sérií v rámci "The New 52" celkem snadno zapadla, i když se najedou výjimky. U nás to byl jen Batmanův run. Samotný příběh v knize "DC komiksový komplet 72: Flashpoint" je prostě jen alternativou ke klasickému vesmíru, představení toho, jak by to také mohlo vypadat. ale je to příběh na pár sešitů, nic víc. Pak bude zapomenut. A o to šlo. Nic víc. Pro Flashe došlo k zásadní události, i nějaké ty emoce se zde řešily, ale i když by to měl být natolik zásadní příběh, celkem doufám, že to bude jen z těch, jež zapomenu. Není moc proč si ho pamatovat. Princip "to celé vlastně je jiná realita" nebo "to se stalo v jiné časové linii" mi jako řešení vyloženě vadí.
Kniha „Temnota z Pressburgu“ je akční městské fantasy, které má koule, ale někdy přece jen trochu skřípe. Je to místy hodně popisné, akce je moc okecávaná a trochu vázne. Docela mě překvapilo, že tu je i menší množství přímé řeči, hodně se toho odehrává v popisu vypravěče, což podle mě dost brzdí tempo. A také to nakonec vede k tomu, že tu překvapivě není až tolik hlášek, kolik bych čekal. Jako kdyby se Janko ale postupně vypsal, a finální masakr už je ta správná jízda.
Kniha "Počítání mrtvých" je přesně to, co je určené pro fanoušky, kteří mají rádi namachrované čtení ve stylu Loba, co si užívají spoustu hlášek, kdy skoro žádná není vtipná, ale je drsná. Já jsem fanoušek příběhu, který zde chybí, ale jsem i fanoušek kresby, která je dostatečně explicitní, a to se musí Simonovi Bisleymu nechat. Pokud dokázal něco skvěle nakreslit, jsou to masakry, jež jsou součástí tohoto komiksu. Jeho kresbě skutečně věříte vyvrhnuté mozky, rozpůlená těla, usekané končetiny, celkově krev, která se na vás ze stránek hrne. V tomhle ohledu jeho kresba funguje skvěle, a to i přesto, že je zřetelně stylizovaná. Minimálně pro tohle stojí za to komiks přečíst. A možná trochu i protože, že máte rádi Želvy nindža, i když přítomnost Raphaela je na některých stránkách skutečně spíše symbolická.
Kniha "Gantz 24" je takový Hiroja Oku, kterého budete znát t většiny dílů, je to akční autor, který upřednostňuje hodně stránek akce nad tím, aby se někam posunul příběh. A možná i nad tím, aby příběh dával nějaký větší smysl. Ač pořád doufám, že v tomhle směru ho trochu podceňuji. I přesto ale kniha "Gantz 24" trochu vybočuje, je lepší než to, co jsme v posledních dílech od autora dostávali. Jsou tu přece jen zajímavé nápady, které jsou dotažené skoro k dokonalosti. Není jich mnoho, většinu stránek pořád jen zabírá akce, ale sem tam probleskne to, proč mít sérii rád. A to je fajn. Třeba se to povede ještě v nějakém z následujících čísel. Bylo by to fajn, protože Hiroja Oku pořád dovede být tak krásně pubertálně ujetý, což se mi na něm vždycky líbilo.
Na knize "Nejmocnější hrdinové Marvelu 80: Scarlet Spider (Ben Reilly)" mi trochu vadí skutečnost, že Scarlet Spider tu vlastně vůbec není, Ben Reilly tu nejvíce vystupuje jako Spider-Man v době, kdy zaskakoval za Petera Parkera. I v prvním příběhu má spider-manovský kostým, v tom poslední žádný kostým nemá. Člověk si Scarlet Spidera představí trochu jinak. Ale zase se musí nechat, že tu je řečeno všechno zásadní, co bychom o postavě chtěli vědět. možná z rychlíku, ale stačí to, abychom se o postavě dověděli dost. Ani po přečtení knihy "Nejmocnější hrdinové Marvelu 80: Scarlet Spider (Ben Reilly)" jsem se ale nezbavil dojmu, že je Ben Reilly trochu zbytečnou postavou, která by nefungovala sama, to by byla jen obyčejná, ale funguje až v konfrontaci s jinými, zajímavějšími postavami. Ale funguje, i takhle to je dobře.
Sbírka „Černá křídla Cthulhu“ je především zajímavým výběrem moderních hororových autorů, kteří ukazují, že každý na Lovecrafta navazuje trochu jinak, pokud tedy vůbec. A tohle je na Lovecraftovi to skvělé. Inspiruje. Ať už si o jeho tvorbě budete myslet cokoli – a ona je pro dnešního čtenáře zastaralá, nemluvě o tom, že není vždy moc čtivá – ale nedá se mu vzít to, že i dnes inspiruje. A různými způsoby. Každý autor si z jeho tvorby, ale i z jeho života bere něco jiného. A právě tohle sbírka „Černá křídla Cthulhu“ prezentuje. Není to vždy skvělé, ale v celkovém souhrnu je to velmi dobré.
Kniha "DC komiksový komplet 71: Superman/Batman - Trýzeň" ukazuje, že i komiksy s Batmanem mohou být slabé, a to nejen proto, že je zde Superman. Ten zde stejně má spíše podobu jakési loutky, i když na začátku se jeho část příběhu vyvíjela docela zajímavě. Kniha "DC komiksový komplet 71: Superman/Batman - Trýzeň" je především promarněná příležitost, protože tohle mohl být komiks o tom, jak je Batman ovládán chtíčem, jak ztratí zábrany a třeba se i vykašle na svoje povinnosti a pak za to ponese následky. Tohle mohl být komiks o tom, jak Superman není schopný řešit své emoce, jak je hysterický, jak se neovládá. Jenže v konečném důsledku to není ve skutečnosti ani o jednom, tohle jsou jen okrajová témata, která jsou nakousnuta, ale pak odsunuta do pozadí. "DC komiksový komplet 71: Superman/Batman - Trýzeň" je komiks o tom, jak se Batman a Superman dostanou do problémů, ale jak to nakonec zvládnou bez ztráty kytičky. A to už je popravdě docela nuda.
Komiks "Sunstone 2" je rozhodně pořád dobrý, rozhodně se pořád jedná o jedno z nejlepších BDSM čtení, jaké můžete najít, alespoň takové, které je dostupné pro všechny, ale přece jen jsem měl místy pocit, že Šejićovi jeho scénář trochu drhne, zbytečně vše natahuje a je tak neskutečně ukecaný, až to pěkné není. A navíc sem tam skáče způsobem, jenž je spíš matoucí než zajímavý. Na druhou stranu se musí ocenit, že se zbytečně nesoustředí jen na erotické scény a pózy svých hrdinek, skutečně mu jde hlavně o to, aby vyprávěl příběh o BDSM. A to se mu stále daří. I když je "Sunstone 2" vztahovka, i zde se o BDSM dozvíte dost a pochopíte motivace některých lidí, jimž se tohle líbí. A proč ne? Třeba se to bude líbit i vám. A pak ve chvíli, kdy Stjepan Šejić už nějakou tu erotickou pózu vykreslí, stojí to za to a vy si ji naplno užijete.
Kniha "Čtyřlístek: 4 záhadné příběhy Čtyřlístku" není čtení, které bych vnímal jako něco naprosto jedinečného. Je to příjemné čtení pro děti a lehké odpočinkové čten pro dospělého, který v tom asi nic moc víc hledat nebude. Líbí se mi skutečnost, že je kniha vydávána nejen v pevné vazbě, ale i v měkkých deskách, což komiksu dle mého sluší, hlavně pokud chceme, aby se dostat k dětem. Ten příběh nebude lepší v tvrdých deskách a paperback získá správnou patinu, když se čte. Komiksy v sešitu "Čtyřlístek: 4 záhadné příběhy Čtyřlístku" jsou celkem různorodé, možná bych uvítal, kdyby se tvůrci drželi více při zemi, než aby cestovali i za hranice. Je však jasné, že i to má v sobě svoje kouzlo. Kdo by se někdy nechtěl podívat do cizí země. A zrovna záhadné příběhy k tomu svádí.
Sbírka "Balónky oběšenců a další hororové příběhy" ukazuje Džundžiho Itóa jako neskutečného hororového autora s tak bohatou fantazií, že se zdá skoro nevyčerpatelná. A to je dobře, protože každý příběh je jiný, každý stojí na trochu odlišném nápadu. A každý stojí za to. Jako kdyby sbírka "Balónky oběšenců a další hororové příběhy" neměla slabinu, jako kdyby jí nebylo co vytknout. Jednoznačně jeden z nejlepších hororových komiksů, jaký u nás kdy vyšel.
Pokud jste na lehkou erotiku, je sbírka "Svůdné touhy" pro vás. Pokud jste na něco trochu drsnějšího, explicitnějšího, je sbírka "Svůdné touhy" také pro vás. A pokud máte rádi něco úchylného, je sbírka "Svůdné touhy" i pro vás. Prostě každý si zde najde něco. Stejně tak milovní černobílého komiksu, ale i ti, co dávají přednost barvě. Je to nesmírně bohatá a překypující sbírka. A stejně jako si myslím, že si tu každý najde něco, co ho zaujme, myslím si, že tu najde i něco, co ho nebude bavit, co mu nic neřekne, třeba i něco, co na něj bude trochu moc. A proč ne. Je o erotická sbírka, každý autor má o erotice svou představu, stejně tak čtenář. Bohatost a různorodost necílí na někoho konkrétního, jen na toho, kdo má erotiku rád a nebojí se jí. A já se nebojím, popravdě jsem pořád rád, že v poslední době je toho erotického komiksu u nás víc a víc.
Komiks "Minecraft komiks: První kniha příběhů" není veledílo, ale na to, že se jedná vlastně jen o příběh o "Minecraftu", si myslím, že to je něco, co by mohlo děti bavit, třeba jim to i něco dá. A navíc dostanou i malý vhled do toho, jak Sarah Graley komiks tvořila, což je také fajn, protože z vlastní zkušenosti vím, že tohle jsou věci, které děti zajímají, respektive zajímá je "Minecraft" a pak z něj chtějí psát příběhy nebo o něm kreslit. Proč je trochu nepošoupnout správným směrem v určitém druhu tvorby. Není to nijak sofistikovaný návod, ale pár typů zde je. Do ruky se tedy vašim dětem - pokud nejste "Minecraft" maniaci, moc vám kniha nedá - dostává komiks, který má myšlenku, není to jen trapné použití herních postav, je tu nějaký základní příběh a dává to smysl, navíc i ponaučení. Na marketingový komiks to není vůbec zlé.
Nobuaki Kanazawa umí příběh dobře gradovat, a tak dochází na jeden skutečně skvěle promyšlený úkol, který s několikrát zlomí a vy jen čumíte, jak to vlastně dopadlo. Tohle se hodně povedlo, co se nepovedlo, to je zapojení policie. Jako kdyby byl Nobuaki Kanazawa raději, kdyby policie neexistovala. Možná, kdyby se jí vyhnul úplně, bude to lepší. Takhle to vypadá, že ji použil jen z nutnosti a stejně nemá moc význam. Hitori Renda pak dává postavám ty správné výrazy a hlavně ty vyhrocené, expresivní, jsou velmi povedené. Komiks "Královská hra 1" tak zafungoval. Tohle je první díl, který mě bavil, má skvělý konec, kdy se doslova těšíte na další dění a je správně úchylný, což se mi taky zamlouvá, i když osobně bych uvítal, kdyby se jednalo i o komiks velmi explicitní. Takový "Královská hra 1" není. To nic nemění na tom, že příběh zaujme. Teď si jen počkat, jak se to vyvine.
Německý román „Alrúna“ byl napsán v roce 1911, ale i více jak po stol letech je to čtení, které má co říct. Hlavně pokud by se zapracovalo na jeho jazykové stránce. Jsou zde prvky sci-fi, jichž se obáváme i v současné době, ale i prvky niterné, s nimiž také bojujeme. Chtíč je zde popsán nikoli explicitně, ale je silně vidět, jak dokáže ovlivnit i chování ctihodných mužů, jak je dovede změnit. Sebedestrukce se najednou stává jedinou motivací, kterou postavy mají a vidí ji v chlapecké kráse dívky Alrúny. Nebýt špatných redaktorských prací, ani jazyk není tolik zastaralý.