martinstefko komentáře u knih
Kniha "DC komiksový komplet 70: Hawkman – Nekonečný let" představuje postavu Hawkmana jako takovou, která není nijak výrazně zajímavá, kromě toho, že je arogantní a protivná. Má akční příběhy, které ale jsou propojeny trochu násilně, protože scenárista chtěl mít něco různorodého, ale přitom nemyslel na to, že by to mělo nějak držet jako celek. Nedrží. Příběh s Green Arrowem je pak jen takovou prohnilou třešinkou, protože tam celkově nezapadá. Člověk si říkal, proč tam byl vlastně Hawkman potřeba. Green Arrow by ten případ hravě zvládl sám. Takže nezbývá než uvažovat o tom, že šlo jen o snahu nějak zvýšit prodeje. Geoff Johns z mého pohledu jen potvrdil, že má sice skvělé znalosti o DC Universe anebo je skvělý v oblasti rešerší ale jeho příběhy mě prostě nebaví, nic mi neříkají. nechá nás naskočit do existujících postav, ale vrací se k jejich originu, ale ani v jednom případě nepředvádí něco, co by bylo zapamatovatelné nebo nějak zajímavé. Po tomhle už bych ani Hawkmanovi nechtěl dát další šanci.
Kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 79: Miles Morales" nepřináší nijak převratný příběh, ale je to příběh, který by fanoušky Spider-Mana mohl bavit. Příběh o tom, jak se setkávají dva různá Spider-Manové, jak si něco vyříkají a přitom e postarají o jednu světovou hrozbu. A sem tam je to navíc i sranda. Asi by se ani nic jiného nedalo čekat. Stačí to.
Na knize „Revival“ je na jednu stranu fajn, že je to vlastně lovecraftovský horor, i když tohle si uvědomíte v podstatě až ke konci, ale na stranu druhou si říkáte, že to možná bylo až zbytečné, že by kniha lépe fungovala jako dramatický román o tom, jak se setkávají dvě postavy a jak se navzájem ovlivňují. Jenže to byl nebyl tak zajímavý King, to by se tak dobře neprodával. Ale je to škoda, protože King prostě umí skvěle postavy, jenže horor už mu tak dobře nejde. Jasně, je tam lehká plíživost, ale ten skutečný horor se odbyde v poslední relativně krátké části a je hotovo. Jako kdyby King už to nejlepší napsal a teď už jen jel na setrvačnost.
John Byrne je rozhodně lepší kreslíř než scenárista, alespoň tedy v případě série "Alpha Flight". Jeho skoro až experimentální pojetí šestého sešitu série, je v mainstreamu skoro až zarážející a já se docela divím, že mu to prošlo. Ale proč ne, funguje to. A myslím, že by to fungovalo i bez těch zvukových efektů. Ve scénáři je Byrne mnohdy hodně ukecaný, což se dá ještě v první polovině 80. let pochopit, ale nic to nemění na tom, že z dnešního pohledu je tam těch řečí skutečně moc. Právě až v tom šestém sešitě to dává smysl, ale v ostatních číslech příliš ne. Kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 78: Alpha Flight" se prezentuje skvělou kresbou postav, trochu slabšími scénáři, které ničím zásadně nevynikají, i když je vidět, že Byrneovi postavy docela sedli a celkem si tvoření jejich příběhů užíval. Alpha Flight ze začátku byl zajímavý tým s nezajímavým vývojem, ale třeba se to po těchto číslech trochu zlepšilo, když série vydržela tak dlouho. Docela fajn jsou krátké bonusové příběhy, kde se rozvíjí origin jednotlivých postav.
Kniha „Dívka od vedle“ ukazuje to, proč je násilí v příbězích důležité. Neříkám v každým příběhu, ale v některých ano. Dokáže umocnit to, co se děje. A kniha „Dívka od vedle“ upozorňuje na něco, co mezi lidmi existuje jen se o tom neví. Je to o týrání dětí, o tom, jak dětmi dovedeme manipulovat, o tom, že někdy neuděláme nic, i kdybychom mohli, ať už jsou důvody jakékoli. A je to podáno nesmírně silným sugestivním způsobem, který ve vás ještě hodnou chvíli bude rezonovat. A uvědomíte si – i když je tohle fikce – že i ve skutečném životě jsou lidé, kteří si nenávist zaslouží.
Kniha "Mýty 15: Růženka" rozhodně ukázala, že série ještě nepatří do starého železa a že má co přinést.
Zápletka komiksu "DC komiksový komplet 69: Superman - Krize karmínového kryptonitu" stojí na divném základu červeného kryptonitu, který se jeví jako zbytečností. Ale dobře, Superman přišel o schopnosti, ale místo toho, aby tvůrci ukázali, jak se bez nich obejde, jak svou sílu namíří způsobem, který mu jde, tedy jako reportér, kde nepotřebuje tolik superschopností, chtěli se autoři zaměřit na to, jak strádá. A tak mu vymysleli divné obleky, přidali podivné padouchy, s nimiž se setkal, ale kteří jsou bizarnosti sami o sobě, aby nakonec všechno zapadlo do starých kolejí, i když pravda, se skvělým koncem, jenž je v této knize prezentován. To je světlý bod, u něhož ale víte, že nebude mít dlouhého trvání. A to je skoro škoda. Pak už vás jen čeká příběh o tom, jak Superman zjistil, že mu zelený světélkující kámen vadí. A i to je příběh, který je sakra divný. Ale jemu odpustíte, protož eje fakt starý, v případě hlavního příběhu knihy "DC komiksový komplet 69: Superman - Krize karmínového kryptonitu" ale moc důvodů pro shovívavost neexistuje. Tohle zas tak staré není, ale přesto máte pocit, že se scenáristé plácali v banalitách a divných příběhových kličkách. Jak říkám, dobrých příběhů se Supermanem je jako šafránu. A tohle byl asi jen pepř. A pořádně vyčáchlý.
Jennifer MacMahon mě svou knihou „Zimní lidé“ nepřesvědčila o tom, že je schopná napsat dobrý horor, vlastně mě ani nepřesvědčila o tom, že je dobrou autorkou. Tohle je řemeslnice, která dovede skládat slova za sebe, ale většina těch slov jsou jen výplně. Jsou to slova, která mají příběh natáhnout, aby mohla nakladateli odevzdat kompletní knihu. A nakladatel to vydá, protože to má náznak něčeho, co by i mohla být duchařina. Provázání ale nefunguje, motivace postav jsou špatně napsané, postavy samy o sobě nemají hloubku, jsou zaměnitelné, což je u ženy, která píše ženské postavy, tragické. Kniha „Zimní lidé“ je čistý kalkul, kde ale ani samotné literární řemeslo není dobře zvládnuto.
Nebudu tvrdit, že komiks "Superman: Mír na zemi" nestojí za koupi. To rozhodně není pravda. Ale za koupi stojí jen proto, že Alexovi Rossovi zase není moc co vytknout, jeho malba je prostě krásná a budete se jí kochat, budete se na ni chtít dívat. Ze začátku je krásné, jak je Supermanův život krátce shrnutý jen v lehce hnědém odstínu a pak se najednou Alex pustí do barvy, je to prostě nádhera. Jen jsem zíral, a to i na to, jak Superman přilétává s tím stromkem a jak se s tím autor vymaloval krásně do detailu. Jenže pak jsem se víc a víc začetl a prostě se mi skoro chtělo brečet z toho, jak je Paul Dini špatný, jak je přímočarý a jak akci nebo něco překvapivého vkládá prostě jen proto, aby se neřeklo, protože kdyby tam nebyl ani jeden výbuch, tak by ho asi fanoušci skutečně poslali do háje proto, že nedal Alexovi možnost alespoň trochu vyniknout v akci, což by byla prostě nesmírná škoda. Ale je zajímavé, že v podstatě ani jedním komiksem pro DC nedostal Alex Ross možnost vytvořit takový komiks, jako dostal v případě marveláckého komiksu "Zázraky". Ani "Království tvé" není tak dobré, ne scenáristicky. A "Superman: Mír na zemi" už vůbec ne.
Kniha "Spider-Man: Velká moc, velká odpovědnost" je nekonzistentní a dle mého názoru jednoduše neplní to, co by měla plnit. Tohle by měl být "Můj první komiks", seznámení se se Spider-Manem v případě, že jste dítě a moc ho neznáte. Ale tohle kniha prostě není. Je to čtení pro děti, které budou znát Spider-Mana z televizního seriálu anebo třeba i z filmu. Navíc v titulu je "Velká moc, velká odpovědnost". Tohle základní spider-manovské heslo je tu zmíněno jen na začátku, jeho smysl je pouze v rychlosti odfláknut shrnutím toho, jak to bylo se vznikem Spider-Mana a tím, že Peter Parker si nejprve svou odpovědnost neuvědomoval. Pak už se jen jede na to, aby Peter prožíval příběhy, které budou zábavné, což asi jsou, a divné, což také bohužel jsou. Spider-Man je superhdina ze sousedství, ale v jednom příběhu se podívá do Anglie... Ne, tohle prostě nefunguje, podobně jako mi přišlo divné, když se ve filmu podíval do evropských velkoměst. Podstatu Spider-Mana příběhy v knize "Spider-Man: Velká moc, velká odpovědnost" prostě nezachycují a sem tam jsem z nich měl pocit, že Paul Tobin ani nezvládl zaměření na dětského čtenáře, že ty vtipy jsou místy spíše pro dospělejšího, který už má trochu načteno.
Kniha "DC komiksový komplet 68: Mezinárodní liga spravedlnosti, kniha druhá" nepřináší tolik humoru, kolik bych si přál a nepřináší ani dostatečně zajímavý příběh na to, aby bavil alespoň ten. Nejvtipnější se jeví Guy Gardner, který se v předchozí knize praštil do hlavy a nese si následky. Jenže on ani opakovaný vtip už není vtipem, a tak i tahle postava z hlediska humorného postupně ztrácí na dynamice. Na humoru je vidět, že ho tvůrci chtěli prosadit dopředu, jenže když vidíte, že třeba kvůli jednomu vtipu zaplácali třeba i celou stránku a na konci stránky zjistíte, že to zase tak vtipné není, že byste možná i raději nějakou tu pořádnou akci, tak budete asi přece jen trochu zklamáni z toho, jak se to celé vyvíjí. A když ani odhalení Maxe Lorda není scenáristicky nějak skvělé - i když kresebně je tu pár hodně dobrých momentů - nad Mezinárodní ligou spravedlnosti zlomíte hůl. Možná je to škoda, ale ani jedna z knih nenabídla něco skutečně skvělého.
Pokud máte rádi postavu Venoma, myslím, že kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 77: Venom (Flash Thompson)" vás neurazí a bude vás bavit. Její příběh není vyloženě originální a je to taková jednodušší detektivka ve stylu některých Batmanových příběhů. Do toho je dán prvek sci-fi, který je spojen s tématem závislosti a schopností se s ní vyrovnávat, což je rozhodně stěžejní myšlenka - tedy charakterová myšlenka - postavy Flashe Thompsona. Bohužel není tento konflikt závislosti probrán nějak do hloubky a je po něm klouzáno spíše po povrchu snad s tím, že to bylo více řešeno v jiných příbězích. V konečném důsledku to pak vypadá, že kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 77: Venom (Flash Thompson)" představuje vlastně jen klasický souboj se záporákem do něhož se připlete ještě jeden záporák, z jehož příchodu je patrné, že by tu mohlo být řečeno ještě víc. Ale to až v jiném příběhu. Není to špatné, zábava na chvíli to rozhodně je, ale nic výjimečného.
Kniha je rozdělena na dvě části – první jsou rozhovory a články, druhá část jsou samotné komiksy, ty jsou pak navíc ještě děleny do tří témat. Těmito tématy jsou: "Gender: Redefined", "Princezny: Šťastně až na věky?" a "Žena 2.0: Existuje nová verze ženství?". Ne, nebudu tvrdit, že se mi všechny komiksy líbily. Někde mě zarazil styl, který mi přišel jednoduchý, někdy jsem nevěděl, co chtěla autorka říct. Ale Rozhodně bych si tu našel autorky, které bych rád sledoval dál, ať už je to Lenka Šimečková, Štěpánka Jislová nebo Daria Bolšich, jejíž pojetí a styl mě velmi zaujaly. Přesto mě nejvíce dostaly spíše textové části, kde se autorky zajímavě prezentují a kde Tomáš Prokůpek prezentuje, jak málo autorek jsme v historii v komiksu měli, což ale nic nemění na tom, že jejich dílo zanechalo stopu. Snad kniha "Komiksodějky" pomůže i dalším autorkám, aby se v komiksu uchytily a my od nich dostávali více a více zajímavých děl.
Kniha "Star Wars - Vader sestřelen / Věznice povstalců" není ničím výrazně specifická, není nějak světoborná, ale jednoduše přináší další příběhy ze světa "Star Wars", které jsou s postavami, jež máme rádi, ale které nijak nenarušují to, co nám vypráví filmové příběhy. To prostě ani nejde. Kontinuita musí být zajištěna. A jo, beru to, Marvel a DC to dělají už pěknou řádku let. Od knihy "Star Wars - Vader sestřelen / Věznice povstalců" ale nemůžete čekat o moc víc než docela zajímavé scenérie, i když ani kresba není vždy strhující, a pak příběhy, které jsou plné akce a toho, že postavy až tak často neumírají. Ale tohle není čtení, které by mělo být nějak převratné. Je to zábava, primárně pro mladistvé, a to se scenáristům i kreslířům daří plnit. Pokud nebudete chtít nic moc navíc, budete spokojeni. A já celkem spokojen jsem.
Přiznám se, od „Knihy bolesti“ jsem čekal, že bude pláno hororových povídek, které třeba budou hodně odkazovat na de Sadeho. Na de Sadeho se až na jednu dvě výjimky neodkazuje skoro vůbec – a v jednom případě je to spíš ve snaze o vtip – a horor zde rozhodně není zastoupen více. Jsou zde povídky, které jsou velmi povedené, ale jsou zde i takové, které hodně skřípou a je na nich vidět i určitá nevypsanost. Rozhodně se ukazuje, že máme v oblasti fantastiky docela bohaté zaměření, ale od „Knihy bolesti“ jsem čekal něco trochu jiného.
Nakladatelství Carcosa sáhlo knihou „Zbouchnul jsem satanovu dceru“ po dalším povedeném titulu, kde Carlton Mellick III podtrhává své spisovatelské schopnosti a ukazuje, že i když si vybral hodně specifický žánr literatury, jeho příběhy se skvěle čtou, jsou zábavné, ale přitom vás sem tam třísknout i nějakou tou hlubší myšlenkou. Dívejte se na bizarro, jak chcete, ale „Zbouchnul jsem satanovu dceru“ ukazuje, že to je soběstačný žánr, který není jen o tom, aby to bylo všechno divné, ono to může taky skvěle fungovat.
Kniha „Horrorstör“ má skvělý nápad, který je ale vytěžen poměrně brzy a autor následně nemá, co více předvést. A možná je trochu škoda, že dost z děje je vyzrazeno zadní obálkou, i když je v kontrastu s přední skvěle koncipována. Finále knihy už je příliš jednoduchá rutina, kdy autorovi došlo, že už má dost normostran na to, aby to mohl uzavřít, a tak knihu prostě ukončil, protože věděl, že tohle se bude prodávat samo. U nás tedy i v Levných knihách, ale nevadí. Kniha splňuje žánrová kritéria, ale je tak na jedno přečtení a je možné, že vás ten super nápad přestane po chvíli bavit. A taky by nějaký autor mohl napsat hrdinku, která nebude nesnesitelná.
I když se mi líbilo, že je v knize "Soudce Dredd 3" dlouhý příběh rozdělení na mnoho částí, nakonec musím uznat, že Dreddovi více sedí údernější, krátké příběhy, nejlépe pak ty, kde se více projevuje jeho osobní kodex cti, který má něco ze samurajů, ale přitom je hodně specifický. Dredd by se rozhodně nesejmul, kdyby udělal nějakou chybu, napravil by jí. Ale on Dredd chyby nedělá a vždycky umře ten, kdo umřít má. Anebo se musí se ztrátami prostě počítat. Kromě dlouhého příběhu kniha "Soudce Dredd 3" nic zásadně nového nepřináší. Je to prostě Dredd takový, jakého ho máte rádi. Nenajdete zde velké odklonění od toho, co čekat. Takže pokud Dredda rádi nemáte, tohle nebude kniha, jež by na tom měla cokoli měnit. Pokud se chcete ale pobavit a sem tam u toho moc nepřemýšlet, "Soudce Dredd 3" je dobrou volbou. Jen mi přijde, že se někdy tvůrci na malý prostor snaží dát moc textu. Je to pak trochu ubíjející. Přitom některé ilustrace jsou parádní a méně textu by uvítaly.
Kniha "DC komiksový komplet 67: Flash - Zkrotit bouři" obsahuje prostě superhrdinský příběh, který je zaměnitelný s mnoha dalšími, ničím nevyniká a není nijak zajímavý, vlastně ani nic nemění, i když by se tak chtěl tvářit. O to zajímavější pak je, že vás může pobavit retro sešit "Impulse 1", na němž je vidět, jak chce být odlehčený, jak nechce být komplikovaný, jak chce bavit. A navíc mě z nějakého důvodu baví postava Maxe Mercuryho, snad proto, že je to stará škola, podobně jako Jay Garrick. Tohle by měli být ti hlavní běžci, ti noví, modernější, jsou pro mě z nějakého důvodu nudní. Snad i proto, že nemohou přinést nic nového, i když se scenáristé jejich schopnosti snaží více a více zlepšovat až za únosnou mez. Bohužel i tohle kniha "DC komiksový komplet 67: Flash - Zkrotit bouři" tak trochu předvádí, kromě toho, že se nás snaží dostat tak neskutečně nudným záporákem. Ne, Flash v češtině zatím nemá dobré komiksy. A pochybuji, že se na tom něco změní.
Nevkládal jsem do knihy "Nejmocnější hrdinové Marvelu 76: Excalibur" nějak velká očekávání, ale Chris Claremont mě přesvědčil, že i s celkem tuctového a nijak skvělého nápadu dokáže vykřesat sérii, která bude fungovat, bude to akční, bude to zábavné, a i když to bude ukecané, nebudete mít vyloženě pocit, že vás to nudí. Asi bylo docela fajn, že se tým vyskytoval ve Velké Británii, zase to bylo trochu jiné, i když nutno přiznat, že tolik se v prvních sešitech to prostředí nepromítlo, snad jen v rámci několika vtipů ohledně počasí a chování místních policistů. Ale jo, stačilo to, aby kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 76: Excalibur" zabavila, i když je škoda, že toho nevyšlo víc, ten následný vývoj je zde důležitý a je moc vidět, že dění není ukončené a že je tu otevřeno ještě mnohé, mnohdy dokonce i to, co ještě nebylo pořádně započato. Kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 76: Excalibur" dovede potěšit. Neříkám, že ohromí, ale jo, je to mainstream, který plní svou úlohu pobavit. A to je u superhrdinského komiksu mnohdy to, co vám bude stačit. Lepší než nedostat ani to.