Massek komentáře u knih
Čtu Artemis jako můj první román od Andyho Weira a jak tak projíždím komentáře, je to asi dobrá cesta k tomu jak nebýt zklamaný po vysoko nasazené laťce v Marťanovi nebo Spasitelovi. A protože nemám to srovnání, pálím tam 5 hvězd. Jó, vidím tam taky nějaký mouchy a slabiny, ale když se celou dobu při čtení dobře bavím, tak rád přimhouřím oko.
"Připravená na vzduchoprázdno?" ozval se Dale z rádia.
"Ve vzduchoprázdnu žiju už delší dobu," odpověděla jsem.
"Nedělej si srandu. Ne v přechodové komoře."
"Páni, ty umíš i ze ztráty tlaku vykouzlit dusno."
Četl jsem tuto knihu hrooozně dlouho. Ne proto, že by snad byla nudná, ale prostě jsem si ji vychutnával. Prohlížel a četl jsem si všechny přiložené artefakty a to docela zabralo. Moc pěkná populárně-naučná publikace.
Předchozí Magický prazdroj byl na mě trochu moc pompézní, ničily se tam málem celá města i Zeměplocha. V Soudných sestrách se sice taky hraje o osud království, ale prosím vás, jaké je Lancre vlastně království? :) Pratchett v plné síle a čarodějnické trio je okouzlující hlavně v momentech, kdy nekouzlí a čelí nástrahám všední reality :)
Vyšetřování začne Slack a Melchett, standartní policejní dvojka. Pak se z jiného hrabství přidá Harper, poté se rozhodne aktivněji pátrat i paní Bantryová, hmmm no budiž, a pochopitelně zapojí i slečnu Marplovou, to musí být. A pak náhle ještě přijede šetřit i jakýsi sir Clithering, pomóc to už je moc, proč tolik pátračů? Ale jinak taková A.Ch. klasika, svižná a čtivá.
Kruci, když pročítám a počítám ty míle co účastníci Pochodu našlapou, tak je to teda porce jak kdyby jim snad šlo o život nebo co :) Sice i reálně máme ultra pochody a některý lidi jsou fakt nezdolný, ale ta podmínka s neustálým tempem bez přestávek by byla dle mého smrtící mnohem mnohem dřív. Ale to je fuk, nejde o čísla, ale o pocity a to King prostě umí.
"Docela by mě zajímalo, jak hluboko až se člověk zahrabe."
"A jak hluboko už jsi?"
"Nevím."
"No, tak to je další věc, kterou budeš muset teprve zjistit. Probádat neprobádaný hlubiny Garratyho."
"Ukažte, haranti, co si to čtete? Není to náhodou něco o mně?" Tak ne, je to v pořádku, JÁ jsem se rozhodně v ničem nepoznal!
To jsem byl tedy zvědavý, jak může někdo pomáhat Smrťovi. Má to zapotřebí? A je to technicky možné? Nedovedl jsem si to představit. Ale Pratchett to nastínil výborně, nakonec to vše znělo i logicky a funkčně. Tedy logicky v rámci zeměplošských pravidel, pochopitelně :-)
Well, tyhle převyprávěný poudačky ze Starýho zákona sou podaný tak podomácku a po sousedsku, aby tomu každej rozuměl, vo tom žádná. Ale lepší znalost předlohy by k tomu teda taky nebyla k zahození, to je faktum. Jinak je to všechno ólrajt.
Ondřej Neff, legenda české sci-fi scény. A povídky jsou základním stavebním kamenem žánru, důležité jsou zajímavé a pestré nápady nebo pointy a těch má Neff požehnaně. Koumal jsem nad názvem knihy, protože povídka s názvem Vejce naruby se v obsahu nevyskytuje, ale po přečtení to je jasné. Jenom teď už budu navždy plný pochybností, potkám-li někde nevyléčitelného alkoholika...
Za sebe bych jako vrchol sbírky vypíchnul podobně jako jiní čtenáři především delší povídky Strom, Bílá hůl ráže 7.62, Struna života.
Detektivní povídky s atmosférou staré Anglie, zvláště v příbězích s lordem Petrem. Ten je sice v některých směrech vykreslen až přespříliš dokonale, ale protože se ani povídky neberou nijak vážně a mají přísadu humoru, tak mi to vůbec nevadí. Třeba v povídce o hledání pravého Wimseyho je to přímo nutné, při přechutnávání starých vín je to tak přehnaně precizní, až je to rozkošné. Nejen k téhle povídce se rád vracím.
Téma vojsk středověku je strašně široké a vecpat ho do 48 stran je v podstatě nesmysl. Na druhou stranu edice Osprey byla vždycky postavená na dobrých ilustracích a stručném přehledu pro nadšence, což také splňuje. Jenom si zase postesknu, proč Computer Press tyhle knížky vydával s tak strašně tlustou pevnou vazbou, jen samotné desky jsou tlustší než obsah knihy, ach jo.
Jednou za čas skousnu i nějakého klasika. Těšil jsem se na popis života, kdy se sociální vazby budovaly návštěvami, posezeními u čaje, konverzací na promenádách, psaním dopisů a vysíláním poslíčků. Delší a rozvláčnější popisy tedy také nejsou v takovém díle důvodem ke kritice, to k tomu prostě patří. Rozpolcenost hrdinů, no to beru v ruském románu skoro jako samozřejmost. U knížete Myškina jsem to čekal, ale tady bylo těch rozpolcených postav nějak moc, černo-bilé obraty ve stylu miluji x nenávidím, smějte se x nesmějte se, urazil jste mne x je to čest a další podobné jsou dost časté a hlavně se kolikrát odehrají i v jediném odstavci. Možná to patří k tradiční FMD tvorbě nebo k ruské duši, nevím. Na hlubší rozbor smyslu díla si netroufám, ale dobrý, číst se to dá :)
Spousta jmen, názvů, magických a mentálních pojmů, které obklopují svět Hiwaiw, to mě mátlo. Ono by to bylo na jednu stranu v pořádku, koneckonců hodně fantasy autorů si tvoří svůj svébytný svět. Tady jsem měl ale problém v tom, že román ve mně nevzbudil touhu po poznání toho světa. Nedokázal jsem si pořádně zapamatovat jednotlivé pojmy a postupně mi to začalo být jedno, prostě jsem tu knihu pročetl a smířil se s nepochopením. Ale možná moje chyba, nechci odrazovat od přečtení, když má na kontě Mloka...
"Dobrý den. Není tu ještě náhodou Jana Eyrová? - Ne. Ta měla dneska dopolední."
Poslední dobou jsem zaregistroval několik nových knih s námětem ze života knihkupce. Ale pozor, to tady bylo už na začátku osmdesátek :) Útlá knížka má za cíl pobavit a to rozhodně splnila.
"Dejte mi to jak šel někdo někomu pro něco, je to pro děti..."
Docela morbído. Smutné je, že to není beletrie, ale literatura faktu. Ano, takhle kreativní dokážeme být... Dodatek o katovském řemesle v českých zemích v originále jistojistě nebyl, ale mě přišel díky vazbě na naši historii i odlišným stylem zajímavým přínosem a přidávám za něj hvězdu.
Johohó, taková sci-fi pocta všem námořníkům. Teda vlastně ajznboňákům. I když vlastně těm námořníkům. Je to zkrátka kolejmoří, tak si vyberte. Mě tenhle kolejnico-pražcově lokomotivní svět bavil, jen pozor ať nešlápnete vedle. Uznávám, že ze začátku mi to taky při čtení trochu drhlo, ale vlaky se prostě rozjíždějí pomalu & pak když to nabralo větší tempo už jsem setrvačností kolosu dojel v pohodě až do poslední stránky.
Nejnovější vydání z dobrojitrnické řady páně Větvičky. Musel jsem ho nutně mít a tak jsem byl jednoho dne obdarován. Hodně mě baví číst o místech která znám, ať už důvěrně či zběžně. A hodně mě baví číst o místech která neznám, snít o nich a plánovat si jejich návštívení a poznání. Vlastně mě to hodně baví všechno :)
Kdysi jsem si do prvního vydání knížky (tedy prvního českého, samozřejmě) vložil tehdejší novinovou recenzi. Tam je pro krátký formát příběhů použito označení "črty" spíše než povídky. Ale tím spíš obdivuju Remarqua, v jak kraťoučkých útvarech dokázal napsat tak silné příběhy.
Scénář Kameňáku je pro mě absolutní špička, perfektně vyladěný příběh od začátku do konce. Alan Moore se tady vytáhnul, byla to jízda a hlavně to vše perfektně šlape a zapadá do sebe. Čtením tohohle příběhu jsem strávil dost času, protože jsem ještě vytáhl stará čísla Crew 3-5/1997 a porovnával si černobílou verzi s novou kolorovanou. Ostatně mi to poradil sám Brian Bolland, tak jsem se držel rady od profíka. Mimo jiné je tu i nový český překlad, pro úplnost. Rozdílů jsem našel dost, ale zcela důsledný jsem určitě nebyl, poradíte kde je postava navíc?
"Já už pro velké šéfy nepracuju. Právě jsem napsal výpověď."
Tyhle věty čtu zrovna v den, kdy jsem sám dal výpověď. Snad se mi Bachmanův/Kingův svět nezačíná prolínat nenápadně do soukromí. Ale ne, na životním sešupu tobogánem jako Dawes se (doufám) nenacházím. I když on to mohl vlastně docela dobře ovlivnit, rozhodně se nejedná o příběh člověka zmítaného nezvratným osudem. Přesto mám pro jeho sebezničující rozhodnutí aspoň nějaké pochopení, když nám autor ukáže, co vše se mu děje v hlavě. Teď mě omluvte, ještě musím zavřít prádelnu a mrknout jak pokračuje místní obchvat.