Matty komentáře u knih

Možná je to dobrá kniha, ale ne v českém překladu. Nejdříve ale k práci samotného Evaniera.

Oceňuji množství nově pořízených rozhovorů a sekundárních pramenů, z nichž autor vycházel, byť kvantita má mnohdy navrch nad kvalitou (někdy se navíc dozvídáme víc o zpovídaném než o Allenovi). Díky živému žurnalistickému stylu se jedná o poměrně záživné čtení. Cenné je shrnutí okolností komplikovaného vzniku některých raných Allenových filmů. Pouze se k němu budete muset prokousat přes několik úvodních desítek stran.

Úvod a první kapitola jsou úmorným vršením nesetříděných, od tématu k tématu přeskakujících citátů, při jejichž čtení jsem pouze čekal, kdy už se kniha konečně usadí a nabere jasný směr. Následuje několik užitečných kapitol o dosud málo zpracovaném období Allenových komediálních počátků (divadlo, stand-up, práce pro televizi), několik méně užitečných kapitol o vzniku vybraných filmů (hodně prostoru zabírá zbytečný popis obsahu) a vše na poslední cca stovce stran završuje bulvární nimrání se v rozchodu s Miou Farrow a následném oboustranném očerňování se u soudu a v médiích.

Evanier dost přeceňuje Allenovu jedinečnost (nejen v rámci Hollywoodu) i dosah jeho filmů, které nikdy nepatřily k masově navštěvovaným záležitostem (přesto autor zatvrzele bere za měřítko úspěchu tržby v kinech). Jakkoli mám Woodyho rád, rozhodně bych jej neoznačoval za „nejvlivnějšího amerického filmaře vůbec“. Přes zdání objektivity, vytvářené občasným zařazením úryvku z negativní recenze nebo plošným (a poněkud ignorantským) odmítnutím všech Allenových pokusů o Bergmana, je stále zřejmější (a během popisování skandálu s Miou a Dylan již zcela zjevné), že čteme obhajobu Woodyho Allena z pera jeho obdivovatele.

Vůči autobiografickému čtení Allenových filmů se Evanier na jedné straně vymezuje (zvlášť pokud jde o častý věkový nepoměr mezi postavami), ale jinde jej sám uplatňuje (Zlaté časy rádia, určité typy ženských postav) a nejvíce se o filmy zajímá tehdy, prolínají-li se s režisérovým osobním životem.

Mnoho informací se v knize opakuje, někdy i v rámci jedné kapitoly. Dost redundantní jsou neustále soupisy filmů, které sám Evanier, který svůj osobní názor vůbec tlačí do popředí více, než by bylo u biografie zdrávo, považuje za nejzdařilejší.

V některých případech si nejsem jist, zda je na vině český překlad, nebo Evanier vážně řadí Spikea Leeho mezi tvůrce Nového Hollywoodu (tedy mezi Stevena Spielberga, George Lucase či Francise Forda Coppolu) a považuje Neúplatné a Obnažené město za „parodie na dokumentární filmy o zločinu“.

Skutečným kamenem úrazu a důvodem, proč knihu přes několik zdařilých pasáží nemohu doporučit, je tragický český překlad a nedůsledná redakce.

Především jde o chybně přepsaná jména osob (co jsem měl možnost zkontrolovat s originálem, chyba skutečně není na straně Evaniera): Kent Johnes namísto Jonese (s. 7), opakovaně Marcel Olphus namísto Ophülse (s. 16, 80, 198, 241), James Steward namísto Jamese Stewarta (s. 21), Karl Gustav Jung namísto Carla (s. 23), Eilaine Mayová namísto Elaine (s. 34), Bogard namísto Bogarta (s. 38, 196, 197), Johny Carson namísto Johnnyho (s. 40), Adolpf Zukor namísto Adolpha (s. 64), Marlon Brandoo namísto Brando (s. 136), John Frankenheim namísto Johna Frankenheimera (s. 186), William Friedkind namísto Friedkina (s. 186), Eisenstein namísto Ejzenštejna (zde chyba nejspíš vznikla ponecháním anglické transkripce, s. 231), John Turtorro namísto Turturra (s. 403).

Chyby a zmatek v názvech filmů: jednou je uveden Danny Rose z Broadwaye (s. 20), podruhé (v originále) Broadway Danny Rose (s. 44); jednou Seber prachy a zmiz (s. 13), podruhé Take the Money and Run (s. 44); film His Gal Friday neexistuje (s. 48, správně His Girl Friday, v češtině je zaveden název Jeho dívka Pátek); ve všech případech je chybně uvedeno Vicky Christina Barcelona namísto Vicky Cristina Barcelona; Sidney Lumet nenatočil film The Last Angry Man (s. 68, zřejmě má jít o 12 Angry Men/Dvanáct rozhněvaných mužů); Ophülsův dokument Le Chagrin et la pitié je někdy překládán jako Smutek a lítost, jindy jako Smutek a vina; z Match Pointu se občas stává Matchpoint; podobně lze dle momentálního rozpoložení překladatelky narazit jak na Kasandřin sen, tak na Cassandřin sen; Renoir natočil Velkou iluzi, nikoliv Velké iluze (s. 250); nejhůře dopadl chudák Federico Fellini – jeho La Strada (Silnice) zůstala nepřeložena, italský člen „I“ v názvu I Vitelloni (Darmošlapové) překladatelka mylně považovala za anglické osobní zájmeno „já“, načež vznikl podivuhodný patvar „Já Vitelloni“ a z Osmi a půl se nějakým nedopatřením stalo Osm a půl týdne (s. 407).

Dost rušivé je občasné užití obecné češtiny v citátech. Vážně pochybuji, že kdyby Woody mluvil český, budou se jeho věty hemžit výrazy jako „vtipnej", „takovej“, „jistej“, „fakt těžký“, „žádnýho“…

Některá spojení prozrazují základní neznalost filmové terminologie, resp. popisovaných filmů. Hrdina z Purpurové růže z Káhiry údajně vystupuje „z obrazovky do reality“, slovem „screen“ zde bylo nicméně míněno filmové plátno. Filmy se určitě nenatáčejí na „filmovou pásku“, nýbrž na filmový pás.

Matoucí užití kurzívy nejen pro názvy filmů, ale také organizací nebo komického tria The Three Stooges či odpor ke skloňování cizích jmen (s Francois Truffautem) jsou v podobné společnosti pouhé detaily, jakkoli ke značné rozmrzelosti nad výsledkem také přispívají.

7 23.01.2017

Necenzurované zápisky Miroslava Macháčka by časově mohly navazovat na Deník Pavla Juráčka, oproti němu ale nevynikají stejnou stylistickou obratností, ani obsahovou zahuštěností. Zápisky Macháčkovi očividně sloužily více k autoterapii než k reflektování tehdejších poměrů (více tepe do svých spolupacientů a divadelních kolegů než do režimu, vnější svět zůstává vesměs mimo oblast jeho zájmu), proto lze mít pochyby ohledně odůvodněnosti takovéhoto nakladatelského počinu. Ubíjející opakování týchž činností z knihy nedělá strhující čtení, zato dokáže alespoň částečně navodit pocity inteligentního, reflexe velmi schopného, nicméně psychicky dosti rozhozeného člověka.

7 13.12.2016

Prvotním podmětem k přečtení Gravesova atypického pohledu na starořímské dějiny byla jiná kniha úspěšně přetavena do seriálového tvaru, Hra o trůny, jež Claudia v lecčem připomíná. Zatímco G. R. R. Martin neustále přeskakuje mezi vypravěči a tudíž nemáme jistotu, kdo se dožije další kapitoly, Graves zůstává věrný vypravěči jedinému, velmi komunikativnímu, který svou přítomnost nijak netají. Sám v souladu se svou rolí přehlíženého koktavého idiota do dění vstupuje jen zřídka, čímž od „velkých dějin“ získává potřebný odstup. Jakožto historik pokládá věrnost faktům, třebaže faktům, jaké on sám viděl a slyšel, za zásadní. A neboť nechce jenom suše vršit, kdo komu přimíchal do vína jed, zabývá se také pozadím klíčových historických událostí.

Pro Gravese/Claudia jsou dějepisná fakta pilíři strhujícího rodinného thrilleru. Po počátečním bloudění, zapříčiněným dílem zatuchlostí mých vzpomínek na hodiny školního dějepisu, dílem velmi prudkým spádem událostí, jsem se chytil a až do konce si vychutnával autorovo suverénní vypravěčství. Mistrné skloubení zábavy a poučení.

Marně jsem v knize napsané šestadvacetiletým italským fyzikem hledal kvality, které z ní učinily národní literární bestseller. Nevím, zda za to může množství viděných evropských artfilmů o mladých lidech, kterým nikdo nerozumí, ale fabule románu mi přišla stejně neoriginální jako jeho jazyk.

Příčiny psychické nerovnováhy obou hrdinů jsou maximálně zjednodušené a není příliš pravděpodobné, že by se svými mentálními bloky v životech bez odborné pomoci dosáhli toho, co si pro ně Giordano připravil (aby například muž s Aspergerovým syndromem odjel daleko od domova a aby žena s anorexií dokázala tak dlouho obelhávat své rodiče a následně svého partnera - přičemž v obou případech vycházím z vlastní zkušenosti). Nepřeji jim zlé, z Osamělosti prvočísel kape dost beznaděje i s těmi pár světlými body. Utrpení, jak jej autor podává, ale není realistické, je spíše sebelítostivé, připomínající mládežníky přesvědčené, že byli do kouta odkopnuti nechápající společností.

Kniha založená na postavách může trpět lecjakými neduhy, ale psychologická plytkost by mezi ně patřit neměla. Není to dané jen tím, že postavy jednají jako bez života. Ony jsou tak napsané. Nebyla jim věnována patřičná pozornost, stejně tak románu jako takovému. Giordano zpravidla jenom nadhodí nějakou nosnou myšlenku (třeba tu titulní, s čísly předurčenými k samotě), ale dále s ní nepracuje, nedokáže ji zapracovat do celkové struktury vyprávění.

Byť šance byla veliká, filmová adaptace v tomto případě bohužel není lepší předlohy. Naopak. Přejímá většinu nedostatků knihy a pokud se od ní snaží odlišit, pak dost nešťastnými způsoby (forma vyprávění, syrový vizuální styl v kombinaci s popovým soundtrackem).

7 30.09.2016

Pouze Dýchací metoda, podle mě nejslabší a svým závěrem paradoxně nejvíce hororová ze čtyř povídek z Kingovy v zásadě nehororové sbírky zatím nebyla zfilmována. Zbylých tří se zhostili Frank Darabont ((Rita Hayworth a) Vykoupení z věznice Shawshank), Bryan Singer (Nadaný žák) a Rob Reiner (Tělo – Stůj při mně), jejichž filmy bych nyní chtěl vidět znovu a lépe prozkoumat, čím to, že se na ně dívá stejně dobře, jako se jejich předlohy čtou. Je to poselstvím, umně vpleteným do zdánlivě obyčejných a přitom čímsi tajuplných příběhů? Je to šikovným dávkováním informací a mistrnou gradací, kdy na jednu stranu víme většinu podstatného, ale když dostaneme jeden kousek navíc, celku to jenom prospěje? Nebo je to prostě tím, že King ví, jak strhnout čtenáře, stejně jako uvedení režiséři vědí, jak do hry vtáhnout diváka? Kingovo vyprávění vystihuje motto knihy, přímo využité v poslední povídce: „Jde o příběh, ne o vypravěče“.

Třebaže jsou Shawshank i Tělo vyprávěny v první osobě a důležitou rovinu Těla tvoří konfrontace vypravěčova dětského a dospělého pohledu na svět (a dle proměnlivého stylu jako kdyby chvíli vyprávěl Gordon dospělý a poté Gordon dospívající), vypravěčova úloha je hezky starosvětsky minimalizována ve prospěch příběhu samotného. Žádné postmoderní vystupování mimo příběhový rámec, nadbytečné slovní exhibice, přemoudřelé poučování čtenáře, prostě příběh. Silný, univerzální a tak nějak – nejspíš i pro četné odkazy k tamějším zpěvákům, hercům a sportovcům – poctivě americký.

7 20.09.2016

Chápu, proč se filmové adaptace Sullenbergových pamětí ujal zrovna Clint Eastwood. Nejde jen o téma, ale také o styl. Kniha je napsána se stejnou úsporností, s jakou Eastwood režíruje. Sullenberger v několika víceméně chronologicky řazených kapitolách s věcností a bez ornamentů vypráví o příhodách, které ho formovaly. Většinu z nich překvapivě reflektuje i relativně krátký film, byť jde třeba jenom o jednu dvě zmínky (Sullyho poradenská firma, finanční problémy kvůli zakoupeným pozemkům). Nejvíce prostoru si sice dle očekávání vysloužil titulní „zázrak“, ale rozhodně nečekejte knihu, která by do nejmenších detailů popisovala pouze slavné přistání na řece (původní název, který nemohl parazitovat na existenci filmové adaptace, taková očekávání ani nevyvolává). Za nejpozoruhodnější aspekt knihy, která je stejně jako film nepatetickou oslavou profesionalismu a oddanosti práci, považuji skutečnost, že Sullenberger působí z toho, jak sám sebe popisuje, jako poměrně nudný člověk pevných zásad a neměnných rituálů. Žádný muž nesmírného charismatu, skvělý společník a výborný řečník předurčený od dětství k tomu, aby se stal hrdinou. Prostě chlapík, který rozumí své profesi. Díky tomu jde o dobově relevantní doklad toho, že hrdinství nemusí spočívat jenom v tom, že s pomocí superschopností zachráníte celý svět. Hrdinou se bez ohledu na své povahové vlastnosti může stát každý, kdo „jen“ dobře vykonává to, čemu věří a v čem je nejlepší. Kdybyste si měli vybrat, doporučoval bych vám zajít si za tímto prostým, ale důležitým zjištěním do kina, protože film je stručnější a údernější, ale pokud se zajímáte o problematiku letového provozu, z knihy se dozvíte spoustu pozoruhodných informací například o tom, jak se civilní letecká doprava proměnila po 11. září.

7 19.09.2016

Seán OHagan si desítky hodin povídal s Nickem Cavem. Vznikl výjimečně otevřený knižní rozhovor o skládání hudby (za střízliva i pod vlivem různých substancí), životě, smrti, žalu, hledání víry a naděje uprostřed chaosu, keramických figurkách a iluzi, že máme nebo jsme někdy měli život pod kontrolou (co ovšem máme, je svoboda volby, jak budeme reagovat na podněty, které život přináší). Hodně jsem s mnohými Caveovými odpověďmi souzněl a ještě víc se teď, při vědomí, jak jeho skladby vznikají a co všechno do nich vkládá, těším na jeho podzimní koncert. Doporučuju všem fanouškům a fanynkám Nicka Cavea a existenciálního deep talku.

6 15.04.2024

Schwarzenegger je dnes především skvělý obchodník, který exceluje v prodávání sebe sama, ve vytváření vlastní značky. Jeho conanovsky strohým stylem napsané memoáry jsou vynikajícím marketingovým počinem, na němž není nic moc upřímného, jak ostatně naznačuje i dlouhý soupis lidí, kteří se - vedle ghostwritera - zasloužili o jejich vznik (připomíná to titulky na konci filmu). Schwarzenegger sám sebe popisuje jako ztělesnění amerického snu, jako pravého hrdinu, který si šel vždy tvrdě a bez váhání, s rozhodností Terminátora za svým, a byl nejlepší skoro ve všem, do čeho se pustil. Kulturistika, herectví, byznys, politika... Připouští jen ta osobní selhání, která už byla shora zdola propraná v médiích, a pro jistotu je hned překryje hromadou pracovních úspěchů (nemanželské dítě). V závěru navrch plebsu předkládá svůj zaručený recept na úspěch, čímž betonuje arogantní víru ve vlastní vyvolenost (přitom ale za příklad jiných úspěšných lidí dává sociopaty jako Trump, kteří prorazili hlavně díky velkému dědictví). Po přečtení dobré autobiografie máte pocit, že jste dostali možnost nahlédnout za mediální masku dotyčné osobnosti. Když ale pisatel celou dobu sveřepě zůstává v roli a jen buduje svůj mýtus, výsledkem je akorát hezký pomník. Velké ego, malá pokora.

6 04.06.2023

Kniha myšlenkově natolik rozbíhavá (místy připomíná spíš deník nebo pásmo facebookových statusů), že mne sice celou dobu bavila, ale nikdy nevtáhla. Ke konci navíc vyprávění, založené více na cyklickém opakování podobných situací než na lineárním vývoji vpřed (různé cykly a překrývání zde vůbec hrají významnou roli), ztrácí spád a ukazuje, že pátrání po Kasparovi nebylo pro tak rozsáhlý útvar dost nosným MacGuffinem. Až do konce jsem nicméně obdivoval autorčin pozorovací talent, projevující se nejvíce při sarkastickém popisu lidských charakterů, specifik života v Praze (i pražského místopisu) a akademického prostředí. Ocenil jsem taky samozřejmou otevřenost, s jakou Horáková přistupuje k ženskému tělu a tělesným potřebám. V tom její psaní připomíná vystoupení zahraničních stand-up komiček, které rovněž používají humor k tomu, aby ženskou tělesnost zbavily puncu něčeho nevhodného, o čem se nemluví. Co ovšem považuji za nejpodstatnější, Teorie podivnosti je kniha nenuceně a inteligentně vtipná, dokonce vtipnější než většina české umělecké tvorby, se kterou jsem v posledních letech přišel do kontaktu.

6 20.03.2019

„Chci si vzít zpátky ten kousek sebe, který v tobě zůstává, abych viděl, jestli mi opravdu chybí.“

Od aberace k zenitu. Fragmenty milostného diskurzu v méně intelektuálním podání. Ta nejobehranější fabule oživená nápaditým syžetem (viz také Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise). Průběh jednoho vztahu skrze asociace spojené s určitými slovy. Namísto lineárního vyprávění jen útržky (nikoliv nahodilé, jak napovídá např. postupné doplňování jednoho stěžejního dialogu). Puzzle se spoustou chybějících dílků (včetně několika docela podstatných), které ale můžeme a dokážeme snadno doplnit na základě vlastní vztahové historie. Trochu beletrie, trochu zamyšlení nad tím, jak naší realitu utvářejí především slova. Snadné se v tom najít a ztratit.

Díky kratičkým „kapitolám“ knihu přečtete za jeden večer a navíc si obohatíte svou zásobu anglických slovíček, neboť z v mnoha případech nejde o výrazy s nimiž byste se v jiných textech běžně setkávali. Anglická verze, pokud jsem správně pochopil ze zahraničních recenzí, má ovšem tu výhodu, že může ponechat otevřenou otázku, zda je partnerem hlavního hrdiny muž, či žena (genderově neutrální „you“), čímž ještě rozšiřuje spektrum možných výkladů.

6 05.08.2018

Podle barevné obálky a nízkého věku hrdiny se sice může jevit jako lehká četba pro teenagery, ale jde o nesmírně cennou a důležitou knihu, která popisuje klinickou depresi mnohem výstižněji než leckterá beletrie určená dospělým. Ned Vizzini zároveň ukazuje, že knížka o depresi nemusí být nutně depresivní. Zároveň ovšem stav totální letargie, depersonalizace a chuti ukončit zápas probíhající ve vaší hlavě sebevraždou nijak nezlehčuje a nebanalizuje (sám dobře věděl, o čem píše a svůj boj bohužel prohrál).

Přečíst Skorou směšnou story je jako absolvovat terapii. Krok za krokem vás provede vnitřním světem hlavního hrdiny, srozumitelně vysvětlí jeho anamnézu a pravděpodobnou příčinu depresivních stavů a popíše jednotlivé fáze léčby. To vše je velmi šikovně integrované do příběhu o přátelství a první lásce, takže nemáte pocit, že čtete příručku o depresi.

Druhá polovina po nástupu do nemocnice už není tak soustředěná a nemá stejný spád, neboť se o naši pozornost přetahuje příliš mnoho příliš výstředních postav, z nichž mnohé nakonec slouží pouze jako narativní prostředky posunující děj. Po celou dobu se kniha ale díky krátkým kapitolám založeným převážně na přímé řeči (s popisy postav a prostředí se autor příliš nezdržuje) skvěle čte.

Poslední čtyři stránky jsou potom tak silné, že přes opadnutí prvotního nadšení nakonec stejně musím sáhnout po nejvyšším hodnocení. Zároveň jsem neměl pocit, že by nám Vizzini kvůli uspokojení čtenáře a elegantnímu zakončení nabízel nějakou falešnou útěchu, která by byla v rozporu s přesností a upřímností předchozích 400 stran.

Když budete chtít někomu přiblížit, v čem tkví deprese a vám samotným se nebude dostávat slov (protože ono to zvláštní "nic", v němž je zároveň obsaženo víc, než je mozek schopen zpracovat, vážně není snadné popsat), půjčte/kupte mu Skoro směšnou story (v krajním případě jej odkažte na solidní filmovou adaptaci, která ale při popisu myšlenkových pochodů protagonisty logicky nezachází do takové hloubky).

6 06.02.2018

„Eco příběhu o ztraceném rukopisu, kvůli kterému se umírá, se zájmem naslouchá. Zahlédne nějakého člověka s kyticí růží. Duchem se na okamžik zatoulá jinam, hlavou mu bleskne představa otráveného mnicha.“

Obával jsem se, že znalost myšlenek Althussera, Derridy nebo Kristevové využiju pouze na zkoušce z dějin filmové teorie. Omyl. Hodila se také během četby Sedmé funkce jazyka.

Binetova (de)konstrukce detektivního románu se nevyrovná nejlepším knihám od Eca, protože oproti nim dává příliš okatě najevo, že je to všechno jenom velká intelektuální hra a přehlídka autorových vědomostí. Naivní čtenář, nacházející se v pozici komisaře Bayarda, si rozkrývání velké konspirace, do které jsou zapojeny klíčové osobnosti francouzské intelektuální i politické scény, pořádně neužije, protože vyprávění příběhu neustále zdržuji (mnohdy samoúčelné) teoretické vsuvky a excesivní popisy bujarých filozofických večírků. Kritický čtenář oproti tomu může ke knize přistupovat třeba jako k rafinovanému pokusu napsat úvod do literární teorie jako konspirační thriller, vychutnávat si míchání fakt s fikcí, lingvistické a literární narážky či potměšilé znesvěcování autorů velkých myšlenek (kteří se zde stávají aktéry zápletky, již by většina z nich zřejmě odmítla coby škvár). Pobavení nad jednotlivými nápady funguje podstatně lépe než slast z postupného skládání jednotlivých dílků, které by dohromady vytvořily nějaký komplexní obraz. Ve výsledku mi Sedmá funkce víc než Eca nebo Dana Browna (oproti němuž Binet čerpá ze stylistického rejstříku druhořadé literatury záměrně, alespoň doufám) asociovalo Kunderu, zejména jeho Nesmrtelnost, kterou si v budoucnu taky rád ještě jednou přečtu, ale ne kvůli příběhu a způsobu, jakým jsou do něj zakomponovány inspirativní myšlenky (v případě Bineta myšlenky o moci jazyka utvářet/měnit svět), nýbrž kvůli myšlenkám samotným.

6 02.10.2017

„(…) promítl jsem se do druhého s takovou silou, že když mi chybí, nedokážu se znovu sebrat, zotavit: jsem ztracen navždy.“

Kdo dosud zamilovaný nebyl, podobnou knihu nedocení. Kdo se právě zamiloval, namísto toho, aby daný stav pitval, bude si jej užívat. Z toho mi vychází, že podobné intelektuální krmivo (jako lehký předkrm doporučuji třeba Lekci z lásky a Útěchu z filozofie) ocení zejména lidé, kteří momentálně nemilují, případně milují, ale nejsou milováni (což je zřejmě ještě bolestivější varianta), a chtěli by v rámci autoterapie alespoň na papíře znovu prožít jednotlivé fáze vztahu a pochopit, kde se stala chyba („Chci pochopit“ je ostatně název jedné z kapitol).

Barthes uplatňuje podobný postup jako v Mytologiích – bere si zdánlivě jednoduchý fenomén (s nímž se většina z nás již někdy setkala), resp. jeho mediální reprezentaci, a následnou dekonstrukcí (v tomto případě dekonstrukcí jazyka lásky) ukazuje, kolik má ve skutečnosti vrstev, ke kolika otázkám vybízí, jak nad ním lze konstruktivně uvažovat (opět tudíž jde o jeden velký argument proti neužitečnosti humanitních věd jako je sémiologie).

Přehledná abecední struktura i autorova poznámka o tom, že záměrně nechtěl vyprávět ucelený příběh (jakkoli se v něj svůj matoucí vztah plný nahodilých odboček zpětně snažíme proměnit) vybízejí ke čtení na přeskáčku podle toho, zda momentálně pociťujete žárlivost, odloučení, soucit nebo touhu se zabít. Motivy se ovšem prolínají, myšlenky navracejí a Barthes textem v zásadě dokládá, že v každém milostném vztahu je od začátku přítomen strach z toho, že pomine i zárodek jeho budoucího zániku, neboť milovaný člověk je pouze obraz, který jsme si vytvořili a který dříve či později vyjeví své vady. Jde ovšem o chybu obrazu, nebo toho, kdo jej (pro sebe) stvořil?

Kromě toho, co zamilovanému člověku běží hlavou, není opomenuta ani fyzická rovina vztahu, například naše fetišizace částí partnerova těla, jejíž vinou nám může unikat krása celku. Z Barthesovy perspektivy ovšem (v souladu s Austinovou teorií mluvních aktů) konáme nejen svým tělem, ale mnohdy v ještě větší míře také svými slovy, případně svým mlčením. Proto je v jeho podání tak fascinující část věnována tomu, co vlastně „děláme“, když říkáme „miluji tě“ („není to symptom, je to jednání“).

Barthesovo nesentimentální (místy vůči narcisismu milenců, kteří svým milostným útrapám přikládají přehnaný význam, naopak sympaticky ironické), teorií zbytečně nezatížené přemítání o milostných promluvách je zároveň katalogem rozmanitých podob lásky. Láska jako čekání (kdy druhý napíše, zavolá, vrátí se z cest). Láska jako skrývání (toho, nakolik ve skutečnosti milujeme, jelikož nechceme působit jako hrdinové latinskoamerických telenovel, byť lásku můžeme ve svém nitru takto prožívat). Láska jako série zákazů a příkazů, jejichž dodržení, jak se domníváme, nám pomůže udržet si partnerovu přízeň.

Fragmenty milostného diskurzu nejsou seznamovacím manuálem. Nenaučí vás být lepším partnerem. Možná si díky nim ale během příštího vztahu budete lépe uvědomovat, co (a proč) vlastně děláte, jaká je hlubší podstata vašich myšlenek, činů a slov. Hlavně budete vědět, jak své city pojmenovat. Přestože skutečnou lásku lze jedině prožít, nikoliv popsat, z této knihy, která se navenek může jevit jako nenáročná intelektuální hříčka, jsem měl pocit, že se podstatě toho, co se zdánlivě nachází za hranicemi jazyka, přiblížila více než jakékoliv jiné odborné či beletristické dílo.

Jsou knihy, které si přečtete jednou, knihy, ke kterým se možná někdy vrátíte a pak jsou zde Fragmenty milostného diskurzu. Kniha, kterou budete číst zas a znovu tak dlouho, dokud budete schopni milovat.

6 01.07.2017

Kniha, která vás sice nevyléčí z deprese, ale zato vás naučí, jak prodat svůj úspěch, neboť na to je Seligman opravdový expert. Zřejmě jde ale o součást pozitivního přístupu k životu – být hrdý na to, čeho jste v životě a kariéře dosáhli a umět to s náležitou pompou prodat (byť některé útoky na kritiky nepůsobily jako něco, co by napsal člověk jsoucí v naprosté duševní pohodě).

Kapitoly, v nichž autor popisuje genezi pozitivní psychologie a její aplikaci ve škole nebo v armádě jsou bez debat čtivě napsané (tohle prostě američtí vědci umí), jen vám moc nepomůžou s vašimi osobními problémy. Jde tedy do jisté míry o očekávání, s nimiž budete ke knize přistupovat. Svým charakterem je to zkrátka publikace více deskriptivní (většina kapitol) než preskriptivní (zejména první tři kapitoly).

Základní poznatky pro osobní terapii (shrnuté hned v první kapitole) se týkají podmínek duševní pohody, kterými jsou podle Seligmana pozitivní emoce, zaujetí činností (stav flow), smysluplnost toho, co děláte, úspěšný výkon a pozitivní vztahy. Zásadní fakt, že není podstatné, co se vám přihodí, ale jak o tom přemýšlíte, je v podstatě převzat z kognitivní psychologie, vůči které se Seligman paradoxně vymezuje (stejně jako vůči antidepresivům) jako vůči metodě, která má charakter pouze paliativní, nikoli kurativní léčby.

Přijde mi, že Seligman dost podceňuje sociologické hledisko, jak je ostatně patrné z jeho krátkozrakého odmítnutí zjednodušeně chápaného Sartrova citátu „Peklo jsou ti druzí“. Jako kdyby nezáleželo na podmínkách, v nichž žijete, traumatech z dětství, kulturním a politickém kontextu, výchově… jako kdyby každý jedinec žil ve společenském vakuu a rozhodoval výhradně sám za sebe, jako kdyby vážně stačilo „říct ‚ano‘ větší duševní pohodě“ a nestarat se o svět kolem (trochu v duchu vyhroceného randovského individualismu).

Podobné prosazování jednoho přístupu jako jediného správného, který vyřeší všechny osobní i globální problémy, se mi obecně příčí a jsem pro nuancovanější pohled, zohledňující různé metodologie a filozofie.

Jako jedna z mnoha knih, které vám pomohou změnit životní postoj a zvýšit kvalitu vašeho života, Vzkvétání určitě stojí za přečtení, ale nezůstával bych jen u něj, ale naopak sáhnul třeba i po knihách autorů, jejichž názory Seligman rezolutně odmítá (Freud, Schopenhauer). Být šťastný nemusí být jediným smyslem života.

6 14.04.2017

S vědomím toho, jak neradostné filmy se odehrávají v Bostonu (Black Mass, Gone Baby Gone, Tajemná řeka, Spotlight), mne hrdinčina deprese tolik nepřekvapuje. A nepřekvapuje mě ani emocionální chlad a věcnost, s jakou je kniha napsána. Styl totiž docela dobře odpovídá rozpoložení člověka, který se "nedokáže přimět k žádnému pocitu".

Když máte problém udržet pozornost a přemýšlíte nad tím, jestli ráno vůbec vstát z postele, nebudete mít ani chuť zdobit své psaní ornamenty a snažit se ozvláštňovat kompozici jiným než chronologickým řazením událostí. Přesto cítíte potřebu něco udělat, dát světu nějakým způsobem najevo, že za něco stojíte a že jste ještě naživu, byť si vevnitř připadáte mrtví. Být "normálním", společnosti přijímaným člověkem a zároveň zůstat sám sebou. Plathová tuto ambivalenci dokázala tuto znamenitě zachytit skrze hrdinčin strach ze zhoršení její intelektuální kondice. Jako (budoucí) spisovatelka se tolik nebojí o své tělo, jako o svou mysl (jakkoli si uvědomuje, že je důležité udržet si kontrolu nad obojím, v čemž tkví feministická pointa knihy). Děsí ji, že přichází o zdravý úsudek a nejhorší, že si po celou dobu uvědomuje, co se s ní děje.

Skleněný zvon sice pro svou beztvarost a strohý jazyk není žádný literární skvost, ale jde o důležitou knihu, která s odvážnou otevřeností a z první ruky přibližuje vnitřní svět dospívající dívky (a je poměrně podstatné, že se jedná o dívku), jež už zapomněla, co znamená být šťastná. Zvlášť pro člověka, který nikdy nezažil, jaké to je, když se na nic netěšíte, a je pro něj proto obtížné odlišit "blbou náladu" od klinické deprese, může jít o dobré uvedení do tématu.

6 07.04.2017

"Sebezdokonalování je masturbace... Nakonec se ukáže, že je to pravda i obráceně."

U Palahniuka jeden nikdy neví, jestli jde o špatně napsanou knihu, nebo dobře napsanou parodii špatných knih. V případě Tvého překrásného já, jakési zvrácené ženské variace na Klub rváčů (v němž šlo o krizi maskulinity, nikoliv feminity), je ta hranice ještě méně zřetelná než jindy. Kniha opakuje dokolečka tytéž myšlenky, nevyniká kdovíjak nápaditým slovníkem, působí nedotaženě (jako kdyby se autor neobtěžoval znovu si po sobě text přečíst a trochu jej učesat/osekat) a některé dějové zvraty jsou příliš pitomé i v případě, že mají zesměšňovat vyprávěcí logiku literárních braků jako Padesát odstínů bůhvíčeho, z jejichž příběhových schémat je příběh Tvého překrásného já slátán.

Jenomže Palahniuk se nechce jenom vysmívat klišé, na nichž chick lit stojí (například pomocí podvratně nevzrušivých, chladně anatomických popisů erotické slasti). Napsal dílo s ne moc decentně prezentovaným POSELSTVÍM. Konzumní západní společnost se stává stále závislejší na uspokojení, které jí přinášejí nikoliv lidé, ale věci (které lidi nahrazují). Ženy jsou de facto ovládané skrze jejich vaginy, nad nimiž samy ztratily kontrolu (protože nanoboti!). Pokud chtějí převzít moc, pak opět jedině prostřednictvím své sexuality.

Jestli si něčím opravdu nejsem jistý, pak tím, zda se autor víc vysmívá radikálním feministkám, nebo muži ovládaným korporacím, které si ženy podmaňují pomocí značkových produktů a literatury, která jim podsouvá, po čem mají toužit. Každopádně by stačilo málo a zábavně nevkusná kniha, bohatá na věty typu "Planoucí robertky dál je pršely a náhodně šířily smrt", by byla tak špatná, až by byla dobrá, což je možná autorův záměr, možná autorova lenost.

6 03.04.2017

Jestli Erich Segal něco opravdu umí, pak napsat postavy, které si oblíbíte, postupně získáte pocit, že je znáte jako své nejlepší přátele, a po pěti stech stran se s nimi budete loučit jen s těžkým srdcem. Jádrem vyprávění pokrývajícího podstatnou část amerických dějin druhé poloviny 20. století jsou hořkosladká intimní dramata několika přátel a spolužáků, studentů medicíny na Harvardu, skrze něž se autorovi daří rozkrývat obecnější socio-kulturní otázky (rasová segregace, sexismus mezi doktory, lékařská etika, eutanázie).

Přestože jsem měl několikrát pocit, že něco podobného znám odjinud (z knih, filmů či seriálů), díky hrdinům se srozumitelně motivovaným jednáním, střídání vyprávěcích perspektiv a dobře rozloženým dějovým zvratům šlo o tuze vtahující čtenářský zážitek a neustále mne zajímalo, co přijde dál. Tempo kniha výrazněji ztrácí pouze vinou retrospektivního vyprávění o Bennetově minulosti, které by nemuselo zabírat tolik prostoru. Někdo pak může namítnout, že dějové linie jednotlivých postav pouze cyklicky opakují určitý vývojový vzorec (což vám bude nejspíš vadit tím víc, čím méně vám postavy přirostou k srdci).

Kniha je mnohem méně melodramatická, než bych čekal od autora non plus ultra dojáku Love Story. Většina postav není ani černá, ani bílá, kromě vztahů zabírají dost místa i jejich kariérní vzestupy a pády a jako pojistka proti sentimentalitě slouží černý doktorský humor (patolog popisuje svou práci: „My vás třeba nedokážeme vyléčit, ale aspoň vám dokážeme přesně říct, proč jste zemřeli"), společně s nerušivě zapracovanými odbornými termíny svědčící o tom, že si autor dal dost práce s rešeršemi (skoro bych věřil, že sám medicínu studoval). Lehce vykonstruovaně a uspěchaně působí (mj. ve snaze o ambivalentní vyznění, kdy není zřejmé, zda hrdinům pomohla věda, nebo víra) závěr, kdy nejlíp vychází najevo, jak moc má Segal své postavy rád (a proto je taky neučinil hrdiny tragédie).

Překvapilo mě, že tak zručně odvyprávěná kniha (rozhodně nejlepší „page-turner“, který jsem v posledních měsících četl), navíc zasazená do vděčného nemocničního prostředí, dosud nebyla zfilmována (případně by se nabízela televizní minisérie). Možná bude důvodem občas poněkud kronikářský přístup k času (zhuštění dlouhého časového úseku do několika odstavců) a skutečnost, že Segal vypráví hlavně pomocí dialogů a příliš se nezdržuje popisem. Přesto doufám, že se audiovizuální verze jednou dočkáme. Rád bych totiž osudy Laury, Barneyho nebo Setha prožil ještě jednou.

6 27.02.2017

Původně jsem si chtěl přečíst jen pár kapitol, abych byl v obraze, než na HBO začne stejnojmenná minisérie. Jenomže vyprávění o neupřímných vztazích moderních matek, které z různých důvodů nezvládají své role, mne pohltilo natolik, že jsem knihu během pár dnů zhltnul celou.

Třebaže se Liane Moriarty dotýká dost závažných témat jako je domácí/sexuální násilí, rodičovská zodpovědnost nebo výchova, zachovává si nadhled, zbytečně nemudruje a od svých hrdinek si drží lehce ironický odstup (jakkoli třem z nich zřetelně fandí víc než ostatním), trochu v duchu Zoufalých manželek. Díky střídání vyprávěcích perspektiv navíc nic není jednostranné. Vždy záleží na úhlu pohledu, resp. na informacích, které má dotyčná k dispozici.

Velmi mazaným tahem bylo také zarámování vyprávění vyšetřováním vraždy, které nás nutí pokračovat ve čtení a průběžně vytvářet (a upravovat) hypotézy, kdo zemřel a čí vinou. S přibývajícími kapitolami je ovšem stále zjevnější, že postupné odkrývání indicií je pro autorku méně důležité než vztahy mezi postavami. Závěrečný dějový zvrat přichází tak trochu odnikud a nedá se říct, že by organicky vyplynul z dosavadního dění (motivace jedné z postav je naopak dost neobratně osvětlena teprve ex post). Podobně uspěchaně (nahodile) působí také vyřešení některých podzápletek.

Objektivně tříhvězdičková kniha, pravdou však je, že jediné minuty strávené ve společnosti Jane, Madeline a Celeste nelituji a klidně bych si přečetl další knihu se stejnými hrdinkami, takže proč být přehnaně přísný…

6 15.02.2017

"Román se nemá podobat cyklistickému závodu, ale hostině o mnoha chodech."

Coby čtenáře, který od autora dosud přečetl pouze Směšné lásky a Žert, mne překvapilo, jak moc je Nesmrtelnost... inu, francouzská. Jde o intelektuální hru natolik sebeuvědomělou, až se místy vkrádá pocit, potřebuje-li ke své existenci vůbec čtenáře. Kundera napsal postmoderní román o románu, který roztrpčí všechny, kdo očekávají odněkud někam směřující Příběh. Jistě je podnětné rozebírat zvolenou kompozici a propojenost jednotlivých oddílů (na obojí autor s až obsedantní potřebou dokázat čtenáři, jak chytrou knihu napsal, upozorňuje v doslovu), osobně pro mne však v tomto případě byly větší intelektuální slastí knihou iniciované zamyšlení se nad dvojicí základních elementů lidského bytí (sex a smrt) a od nich odvozených témat jako láska, sebevražda, utrpení, paměť, plynutí času, střetávání malých a velkých dějin... budu-li se k Nesmrtelnosti vracet, pak jako ke knize moudrých citátů, což by Kunderu, tolik lpícího na celkové architektuře díla, které by logicky mělo nejlépe "fungovat" ve své úplnosti, zřejmě nepotěšilo, leč jde o text natolik přesvědčený o vlastní důležitosti, že bych v jeho společnosti několik společných hodin napodruhé zřejmě nevydržel.

6 13.01.2017

Umělec, který věřil. Tak bych jednou větou po přečtení Zapečetěného času charakterizoval autora kniha Andreje Arseňjeviče Tarkovského. Nesouhlasím se všemi jeho názory (zjednodušený pohled na rozdíly mezi východní a západní kulturou, rozporuplný přístup k herectví, vyzdvihování otce na úkor matky, odmítnutí strukturalismu a montážnických filmů), ale na základě knihy a zhlédnutých filmů ho plně respektuji jako filmaře i jako člověka s vyhraněnou životní filozofií.

Zápisky, na deník příliš rozsáhlé, na shrnutí režisérské metody příliš osobní, zrcadlí vývoj Tarkovského světonázoru směrem k většímu skepticismu vůči okolnímu světu a zároveň směrem k pevnější víře v umění coby prostředek, jak se přiblížit nekonečnosti (a jak bojovat proti materialismu). Tarkovského chápání úlohy umělce vyniká vzácnou čistotou. Nikoli bezelstností, ale upřímnou vírou, v dnešní době deziluze a cynismu pro někoho zřejmě obtížně pochopitelnou. Podobně na mne působí filmy Terrence Malicka.

Poznatky typu „smysl umění spočívá v překonání poznané pravdy“ v podání Tarkovského nepůsobí jako prázdné fráze. Je zřejmé, že jim věřil, neboť k nim došel na základě mnohaleté zkušenosti. Slova jako "krása", "harmonie" a "pravdivost" zpravidla nejsou třeba, snažíte-li se vystihnout nebeletristickou knihu, o Zapečetěném času bez nich ovšem psát nelze.

Kniha je díky péči nakladatelství Camera Obscura vybavená četnými poznámkami pod čarou (které místy jako kdyby byly určené čtenáři s nulovým kulturním rozhledem) a několika užitečnými přílohami, zejména rozsáhlou výběrovou bibliografií.

6 25.09.2016