Matty komentáře u knih

Bildungsromán o sexuálním procitnutí, ve kterém se de facto přihodí dvě zásadnější události a jinak sestává z nechronologického proudu vzpomínek, úvah a přání, pro jejíž tón je určující chlapecká perspektiva. Na překvapivých dějových zvratech tato nepodbízivě napsaná a snad až příliš obyčejně působící (a příliš smířlivě vyznívající) útlá novela skutečně nestojí.

Senzuální filmová adaptace s Kate Winsletovou (Prodloužený víkend), která mne oslovila trochu víc než kniha, je pozoruhodná v tom, že náběhy předlohy k sentimentalitě prohloubila a funguje jako regulérní melodrama.

1 27.07.2017

Přečteno kdysi v rámci přípravy na Clooneyho Památkáře.

S ohledem na lehce kuriózní obsah je kniha psána s méně heroickým nádechem než Ambrosovo přiblížení akcí Bratrstva neohrožených. Díky stavění kapitol okolo menších příhod jednotlivých „památkářů", díky snaze autorů o profilaci jednotlivých aktérů a díky prokládání knihy osobními dopisy nejde o suché vršení faktů, ale o celkem čtivý způsob, jak se dozvědět o jedné z méně akčních, ale neméně významných epizod druhé světové války.

24.07.2017

"(...) ve skutečnosti je každá duševní práce, tak jako každá jiná práce, nekonečně přeceňována a na světě neexistuje žádná duševní práce, bez níž by se tenhle ve všem přeceňovaný svět nemohl obejít, podobně jako neexistuje člověk, a tedy duch, bez něhož by se tento svět nemohl obejít, a my bychom se ve skutečnosti mohli obejít úplně beze všeho, kdybychom k tomu měli dostatek vůle a síly."

Text tvrdý jako pád na beton. Bernhard píše o tom, jak nic nenapsal a uděluje přitom další ze svých lekcí nihilismu pro středně pokročilé. Opět nakládá nejen sám sobě, ale i celému světu. S nasazením (a zejména jazykovým mistrovstvím), které by mu internetoví trollové mohli závidět, prostřednictvím svého hrdiny hejtuje Vídeň (i zbytek Rakouska), maloměšťáctví, byrokratismus, sestru, umělce, lékaře, počasí... To vše tradičně v jednom nepřerušovaném odstavci, v jednom strhujícím proudu myšlenek, které máte nutkání přečíst na jeden zátah. Díky tomu, jak obratně Bernhard pracuje s rytmem vět, vám nejspíš ani nebude vadit neměnně trudný tón. Přesto jde o lehce vysilující čtenářský zážitek, což ale chápu jako záměr autora. Nechce nás hladit po srsti, ale drásat.

3 21.07.2017

Z několika důvodů velmi hodnotná kniha rozhovorů, kterou bych filmovým teoretikům i praktikům doporučil spíše než obsáhlejší, ale mechanicky pojaté Lekce filmu:

1) Ciment je na respondenty výborně připraven (Formana například překvapí dotazem na jeden jeho studentský scénář) a neklade jim banální otázky (naopak se nebojí jít hloub, aniž by se ovšem pouštěl do pseudofilozofických úvah, jak mají jiní francouzští kritici ve zvyku).
2) Většina režisérů jsou rození vypravěči (zejména Billy Wilder se každou odpověď snaží proměnit ve vtipnou příhodu).
3) O Mankiewiczovi, jehož povídání pro mne díky podrobnému popisu procesů s domnělými komunisty v Hollywoodu bylo z celé knihy nejpřínosnější, dosud mnoho textů nevyšlo (natož v češtině).
4) Úroveň českého překladu je na občasný překlep velice slušná, zvlášť ve srovnání s knihami o filmu, které v poslední době vydává Omega.
5) Výběr zpovídaných nepůsobí nahodile, všichni z nich byli/jsou v Hollywoodu víceméně outsidery, nikdy nepatřili ke konformním studiovým filmařům.

Výtku bych měl k nepoměru v rozsahu jednotlivých kapitol (Forman vzhledem k uzpůsobení vydání českému čtenáři poněkud "překypuje", závěrečný Wenders je naopak tak trochu do počtu), s čímž souvisí také lítost nad tím, že blíže k současnosti nebyly kromě rozhovorů s Formanem dotaženy také ty zbývající dva, u nichž to bylo možné (Polanski, Wenders).

18.07.2017

Na knihu, která na 560 stránkách vypráví o příslušnících anglické a americké smetánky, kteří nemusí řešit nic jiného než své vztahy a majetky (alespoň dokud někdo z nich vážněji neonemocní), je Portrét dámy nad očekávání čtivý. Jde především o zásluhu psychologicky komplexních postav a autorova zdravého nadhledu, se kterým popisuje jejich počínání, nikoliv děje bohatého na nečekané zvraty (přitom jsem ale neměl pocit, že by kniha byla roztahaná, naopak jsem ji od začátku do konce "hltal" se stejným zaujetím).

Překvapuje mne, jak autentické ženské postavy dokázali spisovatelé jako James nebo Hardy (viz Daleko od hlučícího davu) vytvořit. Portrét dámy bych se s ohledem na empatii, s jakou postihuje pokrokové smýšlení Isabel Archerové, nebál označit za feminističtější knihu, než jaké psala, pravda, o pár desetiletí dříve, Jane Austenová. Ženská emancipace je přitom pouze jedním z nepřeberného množství témat, jichž se James ve svých dlouhých vytříbených souvětích dotýká (podobně jako v knihách Jamesových evropských současníků, také zde fungují některé úvahové odstavce jako samostatné eseje s nadčasovou platností). Propracovanost knihy se projevuje také v její kruhové výstavbě s navracejícími se postavami a lokacemi, přičemž poslední kruh záměrně není uzavřen a autor zde, stejně jako na jiných místech, kde přeskakuje větší časové úseky, ponechává prostor čtenářově fantazii.

Mé obavy z obtížně stravitelného textu byly tudíž stejně jako v případě jiných klasik světové literatury zbytečné. Portrét dámy je skvěle napsaná a stále obohacující kniha, z jejíž každé stránky je znát, že jí autor obětoval kus života. Dnes na podobné narazíte zřídka, což je jeden z důvodů, proč se vyplatí překonat svůj odpor k "povinné četbě".

3 17.07.2017

„Černobílý film, v italštině a s francouzskými titulky, v Paříži, v srpnu a mně bylo necelých třicet: případová studie osamělosti.“

Pokud se někdy pustím do psaní knihy o filmu, inspirací mi bude Dyerův grafomanský manuál k jednomu z nejpodmanivějších děl kinematografie, které nevypráví jen o skupině mužů, kteří někam jdou, ale také – mimo jiné – o tom, že v ideál lze věřit, ale ne jej prožít.

Žánrově je knihu obtížné přesněji zařadit. Popis obsahu záběr po záběru je prokládán cennými poznámkami k produkční historii (např. informace o nutnosti přetočit skoro polovinu filmu kvůli vadnému materiálu pro mne byla novinkou) i autorovými osobními vzpomínkami na zážitky související se Stalkerem více, méně, nebo vůbec (bez vědomí toho, že se tento držitel mnoha literárních cen neodvážil k sexu ve třech, bych třeba klidně dokázal žít).

Sice se nabízí odsoudit Zónu jako knižně vydaný blogový zápisníček jednoho cinefila, ale alespoň pro mne šlo o čtení mnohem častěji inspirující než iritující. Dyer má hodně nakoukáno a načteno (takže v jednom odstavci mimoděk zmíní třeba Heideggera a Mannova Posledního Mohykána), dokáže být opravdu vtipný, nacházet nečekané souvislosti a nahlížet slavný film z neotřelých perspektiv. Jeho potměšilý přístup k „nedotknutelné“ klasice je mi nadto bližší než vysekávání obřadných poklon, zpřítomněné v knize např. citátem Cate Blanchett („každé jednotlivé políčko toho filmu mám vypálené do sítnice“). Slovy Billyho Wildera, "Jednu věc nenávidím ještě víc, než nebýt brán vážně, a tou je být brán příliš vážně."

Díky tomu, jak dobře se kniha čte, autorovi odpouštím i jeho ostentativní elitářství. Zavrhuje filmové horory (které jsou podle něj nesouměřitelné s horory reálného světa), romantické komedie (prý jediný žánr hoden sledování na televizní obrazovce), veškerou televizní zábavu (házet do jednoho pytle Clarksona a Nortona fakt není fér) a nepřímo i všechnu filmovou produkci po Tarkovském (ale zase oceňuji, že z novějších filmů zmiňuje zrovna Fish Tank Andrey Arnold).

Nemyslím si, že by plný zážitek z četby byl podmíněn dobrou znalostí Stalkera. Jestli jste jej neviděli, nebo vás nudil natolik, že jste jej nedokoukali, existuje slušná pravděpodobnost, že mu díky Zóně dáte (druhou) šanci. Jde v podstatě o takovou knižní obdobu moderně sestříhaných trailerů ke klasickým filmům, přesvědčujících vás, jak cool ten letitý umělecký kus ve skutečnosti je.

4 09.07.2017

Teprve po přečtení předlohy jsem pochopil, že filmová adaptace nemohla být natočena přehledněji. Naopak obdivuji, jak obratně nás filmaři provádějí labyrintem falešných identit, smyšlených informací a neprůhledných motivací. Pustím-li se do čtení knihy ještě jednou, pak jedině se čtverečkovaným papírem na zaznamenávání schémat vztahů mezi postavami a na vytvoření časové osy vyprávění. Zatímco u jiných knih přehlcených jmény (např. Hra o trůny) se mezi postavami postupně zorientujete, tady tvoří neustálá dezorientace a nejistota podstatu hry, která není v tradičním slova smyslu zábavná, ale funguje jako výborný intelektuální trénink zlenivělého mozku. Asi začínám přicházet na chuť špionážním thrillerům (resp. začínám chápat, že jejich síla spočívá v tom, co mne na nich dříve otravovalo).

2 06.07.2017

Rozhovory s Ermannem Olmim jsou podobně zpověď Krzysztofa Kieślowského (viz Kieślowski o Kieślowském) nejpodnětnější tehdy, odvrátí-li se o filmu k obecnějším otázkám lidské existence. Olmi tak jako člověk nábožensky založený a kromobyčejně hloubavý činí neustále. Některé jeho postoje byly na můj vkus příliš konzervativní, jeho pevnou morálku a jasnou filozofickou zacílenost zároveň obdivuji, neboť se mi zdá, že podobně duchaplných osobností v poslední době už jenom ubývá.

05.07.2017

Vyprávění skromného a přemýšlivého tvůrce. V něčem podobné dvěma česky vydaným knihám od Tarkovského, ačkoli Kieślowského perspektiva je vzhledem k praktické orientaci režiséra méně spirituální. Kniha obsahuje jednu z nejvýstižnějších definic socialistického realismu, mimořádně stručnou a výstižnou (viz s. 92, vzpomínky na Jizvu), ale také třeba pojmenování nespravedlnosti vztahu dětí k rodičům, s nímž se plně ztotožňuji (s. 26). Dosud mi byl Kieślowski sympatický díky svým filmům, odteď si jej vážím také jako člověka pevných morálních zásad, který si dobře uvědomoval své možnosti. Radost číst.

3 05.07.2017

Publikace se skoro až podvratně krkolomným názvem pěkně ukazuje, kolik různých uměnovědných a filozofických konceptů lze provázat s tématem prostoru. Výborná přehledovka např. pro začínající studenty filmových věd. Ti pokročilejší zřejmě raději rovnou sáhnou po jedné z několika tuctů knih, na něž autorka odkazuje.

05.07.2017

Hlavní hrdina sexholik, který se chodívá dusit do restaurací, aby byl litován a dostával peníze. Černý humor, ironie, nadsázka. Bizarní postavičky, výstřední chování. Časté opakování vět, slov, motivů. Deprese, ale přesto záblesk světla na konci tunelu plném sraček, sexu, sebeubližování a (sebe)lítosti.

1 03.07.2017

Pro Kafku jsou charakterická dlouhá souvětí, psána spisovným a strohým jazykem. Popisu postav a prostředí, stejně tak samotnému vyprávění Příběhu věnuje pouze minimální prostor. Více jej zajímají myšlenky a jejich prezentace. Činí tak jednak formou dlouhých monologů, jednak popisem mentálních pochodů hlavního hrdiny, při nichž zřejmě čerpal z vlastních pocitů v podobných situacích. Důsledně se vyhýbá věcem konkrétním, vše je spíše jenom lehce načrtnuto, zahaleno v mlze a obestřeno tajemstvím. V tomto případě se to týká především ústředního procesu. K. neví, z čeho a proč byl obviněn, neví, jak probíhá (zda vůbec probíhá) soudní řízení, neví, kdo mu může pomoci a kdo uškodit. Neví to on a nevíme to ani my.

Spočívá snad podstata románu ve faktu, že jsme všichni něčím vinní? Jenže čím, kdo o tom rozhoduje? Naši příbuzní a známí, soud, nějaká vyšší moc? A jak lze vyhrát soudní řízení s naším vlastním svědomím? Množství otázek je na knize nejvíce fascinující a zároveň je to hlavní důvod, proč bude mnohým připadat příliš „těžká“ – nenabízí uspokojivé odpovědi. Nehledě k tomu, že ve fikčním světě Procesu, ve světě bez naděje a možnosti úniku, byste pravděpodobně nechtěli žít. Kniha je prostoupena beznadějí, deziluzí ze sebe samého i ze společnosti. Pokud se ovšem nenecháte odradit a zkusíte do ní proniknout, dost možná vám, stejně jako mi, změní život (nebo alespoň poupraví způsob, jak o životě přemýšlíte).

10 03.07.2017

kniha spisovatele, novináře a důstojníka italské armády Curzia Malaparteho. Ačkoliv nelze jasně rozlišit realitu od fikce, lze se domnívat, že většinu popisovaných zážitků italský spisovatel, novinář a důstojník Curzio Malaparte prožil na vlastní kůži. Svědčí o tom naturalismus a zevrubnost, s jakou líčí válečné hrůz, stejně jako množství rozhovorů s německými či italskými pohlaváry. Kaput je nejsilnější v částech popisujících krutou realitu „tam venku“, z působivosti naopak ztrácí, jsou-li v něm v bezpečí a pohodlí nacistických rezidencí vedeny dlouhé filozofující dialogy.

Malaparte rád používá paušalizujících charakterizací, přičemž ty, jež negativně vykreslují povahu Němců, převažují. Vzhledem k době a náladě, ve které kniha vznikla, to není překvapující. Malapartovo zřetelně levicové smýšlení a vyzdvihování komunistické ideologie by dnes ale zřejmě bylo přijato odlišně než v době vydání prvního českého překladu, který je navíc opatřen zavádějícím doslovem Jaromíra Fučíka. Přimhouříte-li ale oči nad některými spornými autorovými názory, představuje Kaput výjimečný literární počin, který dokáže jedinečným způsobem přiblížit myšlení člověka poznamenaného dvěma válkami.

Nejspíš zejména téměř dvacetiletý odstup umožnil Patricku Ryanovi, který sám působil v pěším pluku, pohlížet na absurditu války s ironickým nadhledem. Kniha má formu několika na sebe volně navazujících zápisků, psaných jakoby samotným poručíkem Goodbodym, který věří, že služba armádě je nadevše záslužná a jakékoliv odchylky od pevně daného řádu nejsou přípustné. Neprochází v podstatě žádným charakterovým vývojem a jeho názory zůstávají až do konce stejně naivní.

Ryan neusiluje o závažnější poselství, pobavení čtenáře je pro něj prioritou, což občas vede ke křečovitosti a podbízivému humoru. Jednodušší vtipy založené na záměnách, nehodách a omylech naštěstí zčásti kompenzuje autorova slovní ekvilibristika, které kniha vděčí za mnoho atypických slovních spojení a přirovnání.

8 03.07.2017

„Tvůj život byl hypotézou.“

Znepokojivé. Znepokojivé, protože na konci, po uzemňujícím posledním odstavci, zřejmě pochopíte. Domnívám se, že toto byl Levého záměr. Nikoliv obhájit sebevraždu, ale podívat se na ni nejen optikou pozůstalých, ale také samotného sebevraha, a pokusit se ji pochopit.

Sebevražda je především maximálně věcný, veškerých ornamentů a zbytečných odboček zbavený portrét jednoho člověka v depresi (přesná diagnóza není určena, ale popisované symptomy depresivním stavům odpovídají). Člověka, který nechtěl být na okraji a nedokázal být ve středu, člověka, kterého těšila radost druhých, ale sám se radovat nedokázal, člověka, který raději poslouchal, než mluvil, člověka, který žil víc ve svém nitru než navenek… do momentu, kdy si uvědomil, že sám se sebou již (a s druhými stále) žít nedokáže.

Rozhodnutí hrdiny je o to víc zneklidňující, že nevzešlo z náhlého afektu a jeho důvodem nebyla vážná nemoc nebo těžká existenční situace. Učinil tak po zralé úvaze. Možná proto, že coby člověk víry uvěřil v lepší život po životě („(…) sebevražda je konec. Nebo jsi ji považoval za začátek?“), možná kvůli nesnesitelnému vnitřnímu smutku a únavě bránící mu zužitkovat nahromaděnou energii, možná proto, že v něčem tak nezvratném jako je smrt spatřoval hlubší význam než v životě bez smyslu. Svou smrtí sdělil vše podstatné. Včetně toho, co svým životem vyjádřit nedokázal. Jeho definitivní odpověď se ovšem pro druhé stala zdrojem velkého množství otázek. Bylo snad jeho cílem přimět pozůstalé, aby se ptali? Aby se ptali nejen po smyslu jeho činu, ale i vlastních životů, a případně je začali žít jinak, s větší intenzitou a menším strachem?

Nebude ovšem, jak se zamýšlí Levé, život toho, kdo se dobrovolně rozhodl nebýt, zpětně posuzován výhradně ve světle jeho posledního aktu? Nepřekryje sebevražda všechno ostatní, co jsme udělali a čím jsme byli? Nebude důkladně promyšlený čin, plošné odmítnutí všech budoucích radostí života (protože víme, že většinu z nich nikdy nezakusíme a protože je pro nás přijatelnější odmítnout všechno, než žít s vědomím, že nemůžeme mít to, po čem nejvíce toužíme), interpretován jako projev zoufalství? Cožpak nemůže být neúcta k vlastnímu životu projevem úcty k životům druhých, kterým z důvodu nezměnitelného vnitřního nastavení nedokážeme věnovat tolik lásky a trpělivosti, kolik by si zasloužili?

Nejsou to právě obavy, že ani po své smrti, která by nespojitým fragmentům měla dodat celistvost a význam, nebudeme pochopeni, které většinu z nás drží při životě?

Édouard Levé napsal neuvěřitelně sugestivní a myšlenkově hutný text, z něhož mrazí bez ohledu na to, zda jej budeme číst ve světle autorovy vlastní sebevraždy. Pro mne jde společně s Barnesovým Vědomím koncem o nejsrozumitelnější vysvětlení toho, proč se člověk na jedinou skutečně naléhavou filozofickou otázku (žít/nežít) rozhodne odpovědět záporně.

„(…) chuť žít nelze nadiktovat.“

12 02.07.2017

„(…) promítl jsem se do druhého s takovou silou, že když mi chybí, nedokážu se znovu sebrat, zotavit: jsem ztracen navždy.“

Kdo dosud zamilovaný nebyl, podobnou knihu nedocení. Kdo se právě zamiloval, namísto toho, aby daný stav pitval, bude si jej užívat. Z toho mi vychází, že podobné intelektuální krmivo (jako lehký předkrm doporučuji třeba Lekci z lásky a Útěchu z filozofie) ocení zejména lidé, kteří momentálně nemilují, případně milují, ale nejsou milováni (což je zřejmě ještě bolestivější varianta), a chtěli by v rámci autoterapie alespoň na papíře znovu prožít jednotlivé fáze vztahu a pochopit, kde se stala chyba („Chci pochopit“ je ostatně název jedné z kapitol).

Barthes uplatňuje podobný postup jako v Mytologiích – bere si zdánlivě jednoduchý fenomén (s nímž se většina z nás již někdy setkala), resp. jeho mediální reprezentaci, a následnou dekonstrukcí (v tomto případě dekonstrukcí jazyka lásky) ukazuje, kolik má ve skutečnosti vrstev, ke kolika otázkám vybízí, jak nad ním lze konstruktivně uvažovat (opět tudíž jde o jeden velký argument proti neužitečnosti humanitních věd jako je sémiologie).

Přehledná abecední struktura i autorova poznámka o tom, že záměrně nechtěl vyprávět ucelený příběh (jakkoli se v něj svůj matoucí vztah plný nahodilých odboček zpětně snažíme proměnit) vybízejí ke čtení na přeskáčku podle toho, zda momentálně pociťujete žárlivost, odloučení, soucit nebo touhu se zabít. Motivy se ovšem prolínají, myšlenky navracejí a Barthes textem v zásadě dokládá, že v každém milostném vztahu je od začátku přítomen strach z toho, že pomine i zárodek jeho budoucího zániku, neboť milovaný člověk je pouze obraz, který jsme si vytvořili a který dříve či později vyjeví své vady. Jde ovšem o chybu obrazu, nebo toho, kdo jej (pro sebe) stvořil?

Kromě toho, co zamilovanému člověku běží hlavou, není opomenuta ani fyzická rovina vztahu, například naše fetišizace částí partnerova těla, jejíž vinou nám může unikat krása celku. Z Barthesovy perspektivy ovšem (v souladu s Austinovou teorií mluvních aktů) konáme nejen svým tělem, ale mnohdy v ještě větší míře také svými slovy, případně svým mlčením. Proto je v jeho podání tak fascinující část věnována tomu, co vlastně „děláme“, když říkáme „miluji tě“ („není to symptom, je to jednání“).

Barthesovo nesentimentální (místy vůči narcisismu milenců, kteří svým milostným útrapám přikládají přehnaný význam, naopak sympaticky ironické), teorií zbytečně nezatížené přemítání o milostných promluvách je zároveň katalogem rozmanitých podob lásky. Láska jako čekání (kdy druhý napíše, zavolá, vrátí se z cest). Láska jako skrývání (toho, nakolik ve skutečnosti milujeme, jelikož nechceme působit jako hrdinové latinskoamerických telenovel, byť lásku můžeme ve svém nitru takto prožívat). Láska jako série zákazů a příkazů, jejichž dodržení, jak se domníváme, nám pomůže udržet si partnerovu přízeň.

Fragmenty milostného diskurzu nejsou seznamovacím manuálem. Nenaučí vás být lepším partnerem. Možná si díky nim ale během příštího vztahu budete lépe uvědomovat, co (a proč) vlastně děláte, jaká je hlubší podstata vašich myšlenek, činů a slov. Hlavně budete vědět, jak své city pojmenovat. Přestože skutečnou lásku lze jedině prožít, nikoliv popsat, z této knihy, která se navenek může jevit jako nenáročná intelektuální hříčka, jsem měl pocit, že se podstatě toho, co se zdánlivě nachází za hranicemi jazyka, přiblížila více než jakékoliv jiné odborné či beletristické dílo.

Jsou knihy, které si přečtete jednou, knihy, ke kterým se možná někdy vrátíte a pak jsou zde Fragmenty milostného diskurzu. Kniha, kterou budete číst zas a znovu tak dlouho, dokud budete schopni milovat.

6 01.07.2017

Vojna a mír mezi knihami o vraždících klaunech.

3 27.06.2017

"Přestože jsou lidé nešťastní, strašně nešťastní, ze všech sil se staví proti všemu, co by mohlo jejich osud změnit; chtějí děti, a to děti, které jim budou podobné, i když si tak kopou vlastní hrob a jen do nekonečná obnovují prapůvod svého neštěstí."

Volné pokračování Elementárních částic (na rovině rozvíjených témat), které se mi zřejmě dostalo do rukou ve správný čas. Byť na rozdíl od Houllebecqa (zatím) nejsem stárnoucí zahořklý mizantrop s dost odpudivým postojem k ženám, kladu si podobné otázky po smyslu toho, proč se vůbec snažit. Přijde mi od autora fér, že po zvážení několika možných řešení (láska, mládí, sex) nenabízí žádnou povzbudivou odpověď, odpověď, kterou bychom chtěli slyšet, protože věříme, že lze dosáhnout dlouhodobé spokojenosti, že lidé by se měli mít rádi, že láska nikdy nepomine.

Zejména ke konci (před epilogem, který mohl být kratší, protože málokomu se bude chtít pouštět do nového čtyřicetistránkového příběhu) jde více o filozofické eseje než o prózu, v čemž ale struktura knihy pěkně zrcadlí životní cyklus. Nejdříve jsme plní energie, plánů a naštvanosti, kterou se nebojíme dát najevo. Pak přichází vyhasnutí, smíření a přemítání nad tím, co jsme v minulosti udělali špatně. Díky střídání vypravěčů, kteří jsou různými verzemi téhož člověka, může Houllebecq popis života paralelně tak, jak běží a z odstupu, uplatňovat od začátku knihy. Zamýšlí se nad tím, co je, co bylo a co by být mohlo. Provokativně a pronikavě, čímž naplňuje přinejmenším jednu ze svých funkcí - funkci veřejného intelektuála.

4 17.06.2017

"Zkroť pýchu, smrti! Ač tě mnozí zvou
mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš:
když všichni ti, jež za mrtvé už máš,
nezemřou, na mnes krátká s kosou svou.
Klid se spánkem, jenž je tvou podobou,
přináší slast – a ty jí více dáš!
Nejlepší nejdřív k sobě povoláš,
tělu jsi klidem, duši úlevou.
Zoufalcům, králům, štěstí posluhuješ,
nemocí žiješ, jedem, válkami;
nás uspat opiem lze, čarami
líp než tvou ranou: Proč se naparuješ?
Na věčnost procitneme ze zdřímnutí
a nebude už smrt: Ty zemřeš, smrti!"

Namísto čtení Donneova životopisu a různých výkladů jeho básní (nebo přinejmenším této konkrétní) doporučuji zhlédnout film Vtip (Wit, 2001). Po něm možná také uvěříte, že málokterý umělec dokázal smrt uchopit se stejnou pronikavostí jako John Donne. Paradoxně to byla právě tato báseň, po níž již zdánlivě nelze nic dodat a všechna slova se zdají být nedostačující, která mne přiměla přečíst si od autora, který neprávem zůstává ve stínu Shakespeara, něco dalšího. Proto vám doporučuji zvolit stejný postup - od Vtipu přes smrt k Donneovi.

3 10.06.2017

"I když sedíme na nejvyšším trůně na světě, sedíme pořád jenom na prdeli." Michel de Montaigne

Samozřejmě jde o silně zjednodušující výklad myšlenek významných filozofů, ale je plně v souladu s De Bottonovým utilitárním přístupem. Nenapsal knihu o filozofii, ale trochu učenější self-help příručku, což ovšem nijak nezastírá a z pojetí textu (mnoho obrázků, lehký tón, autobiografické vsuvky) je to dostatečně patrné. Kdo chce lépe pochopit Schopenhauera, nechť si přečte třeba Svět jako vůli a představu, kdo hledá radu, jak zpracovat nedávno prožitý rozchod, tomu lépe poslouží Útěcha z filozofie (neboť Schopenhauerem by se v daném rozpoložení zřejmě neprokousal). Skeptik by mohl tvrdit, že v dnešní roztěkané době filozofii k lidu ani jiným způsobem nedostanete. Vzhledem k úctě, kterou autor vůči filozofům chová (oproti jiným jejich myšlenkové koncepty vyloženě neprzní), s tím nemám problém, zvlášť za předpokladu, že kniha mnohé čtenáře přiměje k tomu, aby sáhli po díle alespoň některého z citovaných myslitelů, které De Botton v biografických úvodech jednotlivých kapitol prezentuje s nadhledem jako docela obyčejné smrtelníky, které trápilo totéž, co dnes trápí mnohé z nás (jen měli víc času a trpělivosti o tom hloubat).

Z deprese vás sice tahle hutná a vtipná porce pop-filozofie nevytáhne, ale o užitečnosti myšlenek některých slavných mrtvých mužů vás přesvědčit dokáže.

3 08.06.2017