matufran komentáře u knih

Na tento krimi thriller jsem četl a slyšel samou chválu. Tak jsem se na něj vrhl.

Ze začátku jsem se nemohl začíst. Jaksi mě neseděl styl vyprávnění. Přišlo mi to takové uspěchané, jako by se autorka snažila příběh rychle odvyprávět, aby jí neutekly všechny nápady. Jakmile jsem však začetl, bylo to o maličko lepší.

Koncept vraha, který napodobuje proběhnuvší zločiny je rozhodně zajímavý. Nicméně ne tak originální, jak bych čekal. Kniha je dle mého skromného soudu zaměřena spíše na příležitostné čtenáře. Jednak proto, že vraždy jsou sice popsány brutálně, ale nijak zvlášť popisně. Ale také proto, že jsem při čtení neměl pocit komplexnosti příběhu.

Střídají se vyprávění z pohledu různých postav a čtenář má možnost nahlédnout, jak do mysli vraha, tak i ostatních protagonistů. Při čtení jsme neměl pocit, že by postava samotného vraha měla nějakou osobnost. I když je v průběhu vyprávění příběh prokládán materiály z jeho života, které ho mají čtenáři přiblížit. Jedinou protagonistkou, která byla nějak vykreslena (a podezřívám autorku, že se do ní vprojektovala) je samotná hlavní vyšetřovatelka, kterou jsem si oblíbil. O zbytku osazenstva se to říct nedá, vzhledem k tomu, že jsem si odstupem nemohl vzpomenout na jejich jména.

Vyprávění tak nějak plyne, v polovině knihy jsem měl tip na vraha (který se mi 2x změnil), nicméně ani jednou jsem se netrefil. Musím uznat, že autorčinou silnou stránkou je budování napětí, ne jednou se mi stalo, že jsem musel číst dál, abych pak zjistil, že jsem o nic nepřišel. Příběh není, takhle zpětně, nijak složitý a de facto se točí kolem 5-6 postav, které mají nějaký vliv na děj.

Jako oddychová četba je Kopírák super počtečníčko. Nemyslím si, však že je to pravé ořechové pro někoho, kdo má načteno spoustu detektivek.

2 06.07.2024

Časový skok, jenž se odehrává mezi druhý a třetím dílem je ze začátku docela matoucí a jakožto čtenář jsem měl pocit jako bych byl vrženy do úplně jiného světa. Časem se však ukáže, že to byl záměr opodstatněný. Příběh se opravdu odehrává v úplně jiném světě než v předchozích dvou dílech a pěkně vyniká rozdíl světa před a po Tevanne.

K tomu se váže i to, že mně chybělo prostředí “starého Tevanne - jeho kampony a plebsiny. V Klíčotepcích však objevujeme novou výspu lidstva a to Givu, což je společenstvím přeživších žijících na moři. Má to však jednu výhodu - díky tomu poznáváme to, jak se tato společnost dál vyvinula - a rozhodně to není nudné objevování.

Co se týče postav, tak ty nám vyspěly. Sancie i Berenika jsou starší, moudřejší, ale stále stejný třeštiprdla. Novou postavou je Diela, která není tak výraznou postavou, za to neméně důležitou. Samozřejmně nesmím zapomenout na Klefa, což je vlastně důvod proč Giva tak dlouho uniká Tevanne. Kromě toho se opět setkáme s Krasedem Magnem, setkání s ním čtenáře překvapí.

Příběh má ze začátku pomalejší rozjezd, zejména díky výše zmíněnému časovému skoku. Proto chápu, že může i milovníka série závěrečný díl odradit od jeho přečtení. Nicméně pokud vydržíte dostanete poměrně uspokojivý závěr, kde se konečně vyřeší minulost Klefa.

Abych řekl pravdu, tak závěr celé série mě dojal a současně rozesmutnil. Jednak proto, že jsem si uvědomil, že s hrdiny už se v novém dobrodružství nesetkám, druhak pro jeho pěkné zakončení. I když musím uznat, že celé uzavření v Epilogu na 4 stránkách bylo takové moc rychlé.

5 26.05.2024

Na základě doporučení jsem si pořídil (a přečet) Dům v blankytně modrém moři . A musím říct, že to byla láska na první přečtení

Nečekejte žádný těžký příběh, jde spíše o lehčí knihu ze světa podobnému tomu našemu, kde mezi lidmi žijí magické bytosti. V průběhu čtení narazíte na spoustu současných témat, která se objevují i v našem světě, ale vše je podáno jemně a nenásilně. Kromě toho je příběh plný (občas malinko černého) humoru.

Z čeho jsem měl největší obavy byl překlad, ale FANTOM Print příjemně překvapil. I když bych například “Božínku z anglického “Oh dear přeložil poněkud méně stereotypně, ale to jsou jen drobné mušky.

Pozorný čtenář si, kromě samotného příběhu, odnese poučení do života. Klune poukazuje na respektování ostatních a zejména bezdůvodné obavy z neznámého. To vše je zabaleno v milém příběhu.

Dům v blankytně modrém moři nemá snad věkové omezení. Doporučil bych knihu jak školákovi, tak i dospělákovi. Všechny věkové skupiny si v příběhu najdou to svoje. Hledáte-li něco lehčího na čtení s touto knihou nešlápnete vedle, naopak, příjemně vás zahřeje u srdce.

9 13.03.2024

Kniha má všechno, co má správná duchařina mít. Ospalé městečko s ponurou minulostí a místem pěti trčících skal, kterým se říká Ďáblův spár. Dokonce dům na samotě u lesa a děj se odehrává v zimě.

Ze začátku jsem nemohl začíst, některé jednání postav mě přišlo iracionální a často jsem si říkal “WTF? V knize se prolíná minulost se součastností a postupně čtenář odhaluje střípky příběhu, na což jsem si postupně zvyknul. Asi po 1/3 knihy začal být pro mě příběh přitažlivější a posledních 150 stran jsem hltal neuvěřitelně rychle.

Jelikož jsem v hororech nováček, ještě jen nenarazil na žádný, u kterého bych se bál. Tady ale často přišlo mrazení či minimálně pocit znepokojení. I když pár scén se určitě dalo vystavět jinak, než byly pojaty a určitě by vyzněly strašidelněji. Kdyby kniha neobsahovala duchařskou linku rozhodně se jedná o obstojný thriller.

Plusové bodíky rozhodně přidávám za rozuzlení a zakončení jakžtakž dávalo smysl. I když od mě kniha obdrží 3 z 5 je duchařinou, která by neměla minout žádného milovníka hororu.

3 12.02.2024

Ve svém prvním dobrodružství Al rozplétá obchod s bílým masem, akorát těmi, s kterými je obchodováno jsou bytosti z Tir na nOgu. Jeho pomocníkem je Nadia, která se stará o tiskárnu, kterou Al vlastní, současně je i zdatná bojovnice. Ale také uprchlivší skřítek Buck Foi (přehoďte si počáteční písmena v jeho jméně).

Příběh velmi rychle odsýpá a často se člověk pobaví. Pasáže jsou vyvážené, jak z hlediska Alova vyšetřování, tak akčních částí. Zkrátka kniha splňuje přesně to, co se od ní očekáváte. Kromě toho je velmi kvalitně přeložena vzhledem k faktu, že originál je psán ve skotské angličtině.

Milovníka Kronik Železného druida potěší nejenom zmínky o Atticu OSulluvanovi a jeho věrném příteli Oberonovi, ale i návaznost na příběh série jako takový.

Sečteno a podtrženo je Inkoust a pečeť velmi zábavnou a odpočinkovou četbou. Nezbývá nic jiného než se začíst do pokračování s názvem Papír a krev.

21.01.2024

Po delší době jsem šlápnul do neznáma. České a slovenské autory čtu pomálu a proto jsem se rozhodl prozkoumat náš rybníček podrobněji sbírkou Krev, monstra a cukroví.

Co mě na první pohled upoutalo byl přebal - jak limitovaná edice, kterou vlastním, tak červený přebal s monstry a vánočními motivy. A rozhodně nekončíme, velmi pěkným detailem jsou padající vločky uvnitř knihy na kraji stránek. Od první povídky se pomalu “rozsněžuje, přechází do chumelenice až k posledním vločkám na stránkách.

Sbírka mi rozhodně rozšířila obzory o pár (pro mě) neznámých autorů. Jejich knihy se objevili v mém hledáčku a plánuji si určitě něco přečíst (například Paytok, Vavrečka nebo Lukačovičová). Naopak jsem poznal styl psaní Vilmy Kadlečkové a Ondřeje Neffa, kdy jsem se utvrdil v tom, že tohle není můj šálek kávy. Jediným autorem, od kterého jsem něco četl byl Jiří Pavloský a potěšilo mě návrat do univerza Kladiva na čaroděje.

Každá z povídek je jiná a odehrává se během adventu, na Štědrý den nebo těsně po Vánocích. Současně se sborníkem prolínají různé žánry, takže si přijde na své každý čtenář.

Celkově sbírku hodnotím velmi kladně. Rozšířila mi obzory, příjemně jsem u ní strávil čas a po přečtení už Vánoce nebudou jako dřív.

4 30.12.2023

Od australského autora Jaye Kristoffa jsem nikdy nic nečetl. A když jsem uviděl v knihkupectví přebal knihy s tak ponurou a současně přitažlivou ilustrací a upírskym tématem, byla to láska na první pohled. Krom toho se pod pěkným přebalem nachází znak rodu de Leónú. O upírech jsem žádnou fantasy (nepočítám Kotletu) nečetl, tak jsem si řekl proč ne. Po zběžném prolítnutí autorova profilu na databází knih jsem zjistil, že krom fantasy píše i sci-fi a o upírech už něco napsal - takže to nemusí být tak špatné. Nechal jsem to volně plynout a začetl jsem se. Kniha sleduje osud bledokrevného Gabriela de Leóna a jeho příběh. Co se mně na knize líbilo jsou vesměs krátké kapitoly. Současně je příběh rozdělen do 6 menších částí (nazývané knihy). Budoucnost se prolíná s minulostí a přítomností, kdy hlavní hrdina vypraví svůj příběh a skáče tam i zpět, ze začátku mě to štvalo, ale brzo jsem pochopil, že to má svůj význam. Ať se časy měnily jak chtěly příběh plynul bezproblému. Co mě malinko iritovalo byla skutečnost, že Říše upíra se vychází z premisi, že všechny upíři jsou Francouzi. Často mě oi, madonoiselle a podobá slova lezla krkem. Prostředí jako takové mně připomínalo evropský středověk se vší paradou. Milovníci krve a různých tělesný tekutin si také příjdou na své, díky bohu v omezenější míře než u Kulhánka, Kopřivy nebo již zmíněného Kotlety. Jste-li milovníci upírů, ve fantasy prostředí jste jako doma, snesete nějakou tu vykuchanou mrtvolu a zajímá vás svatý grál. Tak je Říše upíra tou pravou četbou.

1 18.11.2023

Série Hrobník mě oslovila poměrně masivní kampaní na první díl této ságy. Ne vždy se rozhoduji podle masírky, ale zde mě zaujalo spojení staré Vídně a detektivního thrilleru.

Co se musí autorovi nechat je vyprávění příběhu v historických kulisách. Fiakry, popisy (sice né tak detailní) vídeňských částí, znalost tehdejší policie a dokonce znalosti patologie či pohřebnictví na konci 19. století jsou unikem, které historicky smýšlející čtenář ocení.

Nepotěšil mě však styl vyprávění. Z příběhu jsem necítil komplexitu, ale spíše vystavění jednotlivých kapitol, jako by se jednalo o divadelní představení nebo dokonce film. Sice příběh je propojený, ale ne tak, jak bych čekal, že bude. Kapitoly nejsou nikterak dlouhé a spousta z nich končí cliffhagerem, který se ukáže jako nepodstatný.

I když autor staví zejména na postavách Lea a fiktivního hrobníka Augustina Rothmayera z žádnou z postav jsem si nevytvořil pouto, které bych očekával. Co se týče vykreslení obou charakterů, tak není špatné, každý z nich má jedinečnou osobnost. Nedokázal jsem se však ani z jedním z nich ztotožnit. I když musím uznat, že kdybych si měl vybrat vede u mě Augustin.

Co mě potěšilo je, že jsem v knize našel mapu staré Vídně, kde si člověk může při čtení zalistovat a mrknout se, kde se právě postava nachází. Dále je každá kapitola uvedena citátem z Almanachu pro hrobníky, který právě v této sérii Augustin sepisuje. Jedná se o velmi zajímavý vhled do pohřebnictví a patologie na sklonku 19. století, jelikož texty vychází ze skutečných knih.

3 18.08.2023

Příběh ze světa Aes sedai, kde se parta několika postav vydá na putování z místa A do místa B, mezi tím navštíví místo C a rozdělí se a čelí prastarému zlu, tu byl nesčetněkrát. Oko světa, jak se první kniha ze série jmenuje, v některých částech příběhu silně připomíná zápletku Pána prstenů. Nicméně autor si dokázal vytvořit svůj vlastní vlastní svět, který má unikátní historii a vládne mu matriarchát Aes sedai - mocných čarodějek.

V příbězích mě vždy baví sledovat směřování jak postav samotných, tak i světa, který jeho tvůrce vytvoří. A tady mě zápletka i osud hrdinů bavil neskutečně. V Oku světa se místo odpovědí vynořují spíše další otázky, které mi snad budou zodpovězeny v následujících dílech.

Co se týče českého překladu je v knize na můj vkus poměrně dost překlepů (vynechaná písmenka, zvláštní slovosled ve větách), člověk by čekal, že když kniha měla již jedno české vydání tak další bude vymazlenější. Co se týče přebalu českých verze je to jedním slovem NUDÁÁÁÁÁ (verze Laser). Fakt nikdo nechce na obálce mít (i když zamlženou), ale nudnou krajinu. Jaké bylo zklamání, že i druhý díl má na přebale to samé jako první.

3 23.07.2023

Běžně tento druh literatury nevyhledávám, když jsem na tuto knihu narazil, řekl jsem si, proč ne, a zkusil se začíst. Autofikce Jak se stát jiným, od hvězdy současné francouzské literatury Édouarda Louise, ve mně vzbudila spoustu pocitů. Cítil jsem vztek, úzkost, frustraci, ale i štěstí, svobodu a v neposlední řadě naději.
Tento vhled do dělnické třídy francouzské společnosti, do autorova dospívání a konfrontaci se sebou samým a jeho postupná proměna ve mně vzbuzovala dojem, že už jsem ten příběh někde slyšel nebo viděl. Pak jsem si to uvědomil. De facto jde o každodenní realitu kohokoliv z nás - jen mírně odlišnou.
Snažíme se stát se jinými, odlišit se od těch, které neuznáváme či jsou nám cizí, patřit do nějaké, z našeho pohledu lepší, sploečnosti. Když však toho cíle dorazíme hledáme si další metu, další záměr, kterého by jsme chtěli dosáhnout a stejně nejsem spokojeni. Následně uvažujeme o tom, zda by nám nebylo lépe, kdyby se to nestalo.
Jde o mix skutečnosti a fikce, kterou autor staví zrcadlo, jak francouzské společnosti, tak nám samotným. O objevování vlastní sexuální identity a přístupu společnosti k tomuto tématu. O nespravedlnosti vůči dělnické třídě. Takto naléhavý a surový příběh byl pro mě silným náhledem do autorovi duše a musím říct, že mě tvrdě zasáhl. V některých částech jsem vnímal paralelu s vlastním životem.
Není to lehké čtení, ale Édouard Louis si zaslouží Vaši pozornost.

1 23.07.2023

Měl jsem drobátko strach, že to bude tak trochu paranormální červená knihovna. Byl jsem poměrně mile překvapen. Čtenář sleduje příběh z pohledů čtyř postav, v němž se prolínají různé časové roviny, zpočátku jsem byl lehce zmaten skládáním kapitol, ale později mi to začínalo dávat smysl. Jako horor příběh moc dobře nefunguje, spíš se jedná o thriller s prvky paranormálna. V 1/3 jsem byl lehce skeptický, zda ve čtení pokračovat, poněvadž jsem nedostával kýženou dávku děsu nebo napětí, překonal jsem to a neudělal jsem chybu. Ne jednou jsem se přistihl, že prostě musím přečíst další kapitolu.Velkým plusem knihy jsou kapitoly, nejsou nikterak dlouhé, naopak čtenáře nutí pokračovat v četbě. Příběh jako takový není příliš komplikovaný, přesto však dává smysl. I když bylo pár věcí, které bych vytknul. Z autorky mám pocit, že psát mužské charaktery ji není komfortní, protože mi přišlo, že spousta postav mužského rodu měla epizodní roličku, zemřela nebo někam odjela. Obecně postav bylo na téměř 300 stránkovou knihu poměrně dost, tudíž možná to byl záměr. Z tématu vidět a cítit mrtvé, případně z ústavu pro chormyslné se dalo vytřískat o maličko víc - v tomhle ohledu jsem čekal úplně něco jiného. Potenciál nebyl využít jak bych si představoval - více ústavu, sadistický technik nebo strašení by na škodu nebylo. Autorka psát umí, to zase jo, ale závěr knihy ve stylu zlo bylo potrestáno a všichni žili šťastně až na věky pro mě nebyl úplně košér a pro knihu v žánru horror/thriller bych si představil černější konec.

1 05.04.2023

Příběh má pomalý rozjezd a obecně není příliš popisný. Autor jde přímo k věci a nezdržuje se popisy. Tohle vidím jako velké mínus. Myslím, že historické kulisy nacistického Německa se dali vyždímat o dost víc. To stejné platí o postavách, v příběhu se nějaké mihnou, ale k srdci čtenáři nepřirostou. I když bych je rád poznal víc. Těch 300 stran se vleče jako sopel, a nějaká zajímavější akce se objeví až na konci knihy. V průběhu čtení jsem vůbec neměl možnost tipovat pachatele, vzhledem k tomu, že autor v textu nezanechával žádná vodítka (nebo byla dobře skrytá). Rozuzlení vrcholí ke konci knihy, kde jsou však nasáčkována všechny možné i nemožné varianty, kdo to mohl být. Preferoval bych spíše variantu, že by tyto možnosti byly rozprostřeny rovnoměrně. Co opravdu bylo do očí, tak zejména v druhé části knihy se objevují nelogičnosti, které jsem se skřípěním zubů přetrpěl. Za všechny můžu jmenovat například akci při bombardování Drážďan nebo když se no name detektiv vydá na velitelství Rudé armády škemrat o vyšetřování případu strašáka. Sumasumárum. Historická detektivka není přiliš popisná, což je její největší mínus. Historické kulisy a popis doby je fajn, ale to k dokonalému krimi nestačí. Vzhledem k tomu, že autor pracuje v oboru malíř, lakyrník, tak přemýšlím zda by u tohoto oboru neměl zůstat.

23.03.2023

Nejprve se musím přiznat, že autor mě provází od mých pubertálních let, kdy jsem hltal Odkaz dračích jezdců, nic jiného jsem od něj nečetl, před časem jsem náhodou narazil na info, že napsal sci-fi. Obecně emzáci, kosmický lodě mě nic neříkají, ale řekl jsem si, že tím nic nezkazím. Po příběhové stránce děj sice odsýpá, ale zdá se mi poněkud přímočarý a necítím z vyprávění komplexnost Kiřina světa (myšleno, tak že toto univezrum blíže nepoznávám a jeho zákonitosti jsou mi cizí). V ději jsou jakési náznaky a odkazy, ale prostě svět není tak propracovaný jak bych očekával. V průběhu čtení jsem v některých postavách začal vidět paralely s některými z postav z Odkazů dračích jezdců - je to jenom můj pocit nebo se autor, u některých charakterů vykradl? Chápu, že je pravděpodobně kniha určena pro jiné publikum a já nejsem cílovka, ale i tak jsem to musel zmínit. Dále bych se rád zaobíral překladem - i/y, vynechánou čárku to vem čert, ale proč překládat frázi hear, hear jako slyšte, slyšte (pro neangličtináře fráze znamená přitakáni při přípitku nebo veřejném přednesu), ikdyž je to v příběhu zjevně použito v souvislosti s přípitkem 3x-4x. Fragment má pravděpodobně mizerně placené překladatele či korektory. Když jsem na toto sousloví narazil, vždycky jsem to na chvíli musel vydýchat, a pak jsem mohl pokračovat ve čtení. A to podotýkam, že jsem četl českou verzi - jen mě to sousloví nedávalo smysl, tak jsem si vygooglil originální úryvek. Další překladové perličky v rámci zachování vlastního duševního zdraví jsem nehledal. Obecně mě Spát v moři hvězd - Kniha I. na pokračování nenalákala, ikdyž jsem zjistil že Kniha II. je 3/4 ne-li poloviční. Upřímě nechápu, proč nebyl vydáno jako jedna kniha, případně I. kniha utnuta někde jinde, páč cliffhangerů obsahuje víc a obě knihy mohli být stejně tlusté. Vypadá to, že si zanechám vzpomínky z pubertálních let na Odkaz dračích jezdců a popojedem.

2 05.03.2023

Druhý díl série Světatvůrci navazuje na události v první knize, akorát s 3 ročním zpožděním. K městu se řítí obrovské nebezpečí, jehož cílem je přetvořit svět (čtěte zlikvidovat svět), tak jak jej obyvatele Tevanne znali. Více z děje nebudu prozrazovat. Příběh je napsán velmi čtivě a musím pochválit překladatele z Nakladatelství Host, za to že mě nebolely oči ze zjevných překladatelských nesmyslů. Příběh je poměrně přímočarý, stejně jako v prvním díle ho sledujeme z více pohledů, v pokračování se však některé postavy přidali. Autor má zápletku vymyšlenou poměrně dobře, do poslední chvíle si myslíte, že víte jak to bylo, ale Bennett vás malinko vyvede s omylu, s tím, že čtenářova verze je napůl relevantním řešením. I když celá série nepracuje s velkým světem a kdoví jak propracovanou historií jsou Světatvůrci titulem, který by neměl chybět v knihovničce žádného fanouška fantastiky.

2 05.03.2023

Dostal jsem něco jiného než jsem původně očekavál. Na to, že to napsala ženská je tam až moc detailně popisován sex, což mi vadilo. Chlap by se s tim neparal a napsal by jednou větou něco ve smyslu, že ji pořádně o**l a žádný zbytečný detaily a všem je to jasný. Českému překladu bych vytknul nadužívání slova "vytušil/a", v některých případech tohle slovo v kontextu vážně nedávalo smysl. Příběh není špatný, ale jak jsem se již zmínil, čekal jsem krvák v němž psychopat vraždí nactileté v děsivém muzeu Klaunů s detailním popisem toho jak trpí, nic takového se nekonalo. Zápletka je ke konci dle mého skromného názoru překonbinovaná až fantasmagorická. Když se jedná o detektivku prosím držme se aspoň trochu reality. *SPOILER* 3 vraždící maniaci v jednom malém mestečku? Really??? *SPOILER*

4 19.03.2017

Já vám nevím, po tomto díle mám takový zvláštní pocit. Ne že by nebyla poutavá nebo dokonce nečtivá, to opravdu ne. Ale autor se mi moc netrefil do vkusu. Svět Kladiva mám rád, ale občas musí přijít (pro mě) slabší díl.

2 18.02.2017

Můj první komiks, pokud nepočítám Čtyřlístek, a docela mě bavil. Musím říct, že příběh je zajímavý, kresba je fajn. Jen jsem si nezvykl na to, že příběh má neskutečně rychlý spád a během chvíle se toho stane opravdu dost.

11.09.2016

Tak jsem zjistil, že manga není můj šálek kávy. Co ale oceňuji nápad ji číst od zadu a opravdu originální příběh.

10.09.2016

Příběh s piráty? No ok. Děj ani záhada mě moc nezaujala. 100x lepší byla Jantarová komnata, kterou jsem četl před touto knihou. Možná to bylo dáno tím, že k Evropě mám bližší vztah. Co mě rozhodně vadilo byl styl písma 1000x jinak, při čtení mě to dost rušilo. Dále jsem nepochopil určení místa na začátku některých kapitol, kdy se v rámci každé z nich střídaly pasáže z pohledu různých postav na odlišných místech. Tahle kniha mě nepřesvědčila, že bych si měl přečíst další díl s Cottonem Malonem.

1 13.08.2016

Od Spakowskeho jsem četl pouze 1. povídkovou knihu o zaklínači Geraltovi, ale moc velký úspěch u mě neměla. Tak jsem si řekl, že zkusím román. Já vám nevím. Knihy je de facto slepeninou jednotlivých povídek provázaných ústředním motivem. Některé části, stejně jako povídky, mě bavily více, jiné méně, avšak v celkovém důsledku mě Příběh Geralta bavil.

1 06.08.2016