mdracek komentáře u knih
Přečtení této knihy jsem odkládala snad půl roku. Jelikož jsem ateista, nevěděla jsem moc smysl v jejím přečtení, nakonec jsem ale ráda, že jsem to udělala. Velmi mě to zaujalo a možná to i svým způsobem změnilo můj názor na Boha, náboženství atd. ...
Velice nadčasová sbírka krásných básní, kterou by měl každý Čech znát. Vždyť třeba u "Jak lvové bijem o mříže" víme snad všichni, díky panu Svěrákovi, co/kdo to je hrdobec ;-)
Musím uznat, že má tato báseň některé geniálně napsané části, Máchovy oxymoróny už asi navždy zůstanou těmi nejlepšími. Na druhou stranu má dílo pár slabých míst - ale co je nemá, že. Můj gymnaziální profesor na Máchu i jeho Máj stále pěje chvalozpěvy, a já po jeho přečtení musím přiznat, že je to vážně velmi nadčasové a celkově prostě skvělé dílo...
Po přečtení Zlodějky knih jsem od této knihy čekala něco jiného a obávala jsem se, že se mi můj u Zlodějky tak oblíbený Zusak zprotiví svou další knihou. Posel je ale (dle mého názoru) naprosto jinak, ale přesto skvěle napsaný. Ty dvě knihy jsou si ale přesto něčím podobné - obě ve mně zanechaly velmi silný psychický zážitek, myslím, že ani na jednu z nich se prostě nedá jen tak zapomenout....
Jelikož se na toto dílo vyskytují narážky v mnoha jiných příbězích, vždycky jsem si ho chtěla přečíst, a jsem ráda, že jsem tak učinila. Měla jsem totiž naprosto odlišnou představu o tom, jaká kniha je - nevím proč, ale čekala jsem prostě něco jiného (tím však nemyslím lepšího).
Příběh mě příjemně překvapil, Dracula byl opravdový upír, u kterého jsem si přála aby zemřel, ne "žil šťastně až do smrti" jako v jiných knihách na toto téma, zkrátka styl psaní i děj mi připadali velmi originální a krásné. Jen mi bylo na konci trošku líto lorda Godalminga a Quinceyho...
Havran je jistě velmi originální a zajímavá báseň, rozhodně ale nepatří mezi mé oblíbené...
Velmi originální nápad, a asi vůbec první objevení rozdvojené osobnosti v literatuře. Ze stylu psaní je jasně vidět, že je to kniha z éry Frankensteina a Draculy, to příběhu ale na kvalitě určitě neubírá.
Abych byla upřímná, z této knihy jsem přečetla asi 60 stránek a moc mě to neoslovilo. Většinou knihy nenechávám rozečtené a než to vzdám, dostanu se aspoň do poloviny, ale tady to nějak nešlo. Možná se ke knize vrátím až budu starší...
Nemůžu říct, že by kniha byla špatná - mě prostě jen nějak neoslovila. Většina povídek mi připadala taková bez děje, o ničem konkrétním, byly takové neukončené. Tedy ne všechny. Asi dvě nebo tři mě svým způsobem zaujaly, ale zbytek nic moc, asi jsem od toho očekávala víc...
Bylo to takové velmi filosofické - vždyť první třetinu knihy Oblomov nevyleze z postele, stále přemýšlí a hádá se se Zacharem. Příběh mě začal bavit v okamžiku, kdy se v něm objevila Olga Sergejevna. Tam to začalo mít spád a rychle to ubíhalo - možná až příliš rychle, protože pak jsme opět spadli do propasti Oblomovovi lenosti, začal se sbližovat s domácí Pšenicynovou, cpát se jídlem a spát, no zkrátka od naprosté zkázy, sňatku s domácí a dítětem už ho nezachránil ani Štolc. Ten mi byl sympatický, ačkoli - stejně jako autor sám - ho vidím jako příliš ideálního člověka. Olga nakonec udělala dobře, že se s Iljou rozešla, byly oba naprosto rozdílné povahy a se Štolcem jí bude líp ;-)
Po přečtení knihy jsem ale pochopila, proč se řadí mezi klasická díla - kromě toho, že je to asi jeden z nejlepších realistických ruských románů, měla kniha značný vliv na ruskou kulturu a svým způsobem možná i nějak přispěla k zrušení nevolnictví...
Tak mám za sebou další část naprosto úžasného fantasy, a upřímně řečeno - napínavěji už to snad ani skončit nemohlo. Martin opět nezklamal, děje bylo občas až moc (obzvlášť u Daenerys) a začíná se to nějak čím dál víc zamotávat. Mě osobně trošku vyděsil ten Jon, ale snad to bude mít příznivější vývoj...
Každopádně se nemůžu dočkat, až vyjde další díl.
Je jen málo lidí, kteří dokáží dokonale popsat pocity a myšlení někoho jiného, obzvláště pak osoby opačného pohlaví. John Green dokázal nejen tohle, ale také vytvořil úžasnou knihu skvěle popisující fakt, že v životě jsou hlavní dvě emoce - láska a strach. A v neposlední řadě i bolest, které je víc než dost.
Ačkoli nebylo příliš těžké odhadnout konec příběhu už zpočátku, velice to se mnou citově pohnulo. Je to snad jediná kniha, která mě přivedla až k slzám - pro mě ještě překvapivěji i po očekávání takového konce. Autor nádherně popsal situace i myšlenky Hazel, a dokázal vytvořit nádherný příběh, jehož hlavním motivem je velmi ošemetné téma - rakovina.
Opravdu mě kniha velmi ovlivnila, určitě si ji ještě někdy přečtu, a mohu směle říci, že je to jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.
Nemůžu si pomoct, ale mě se to vůbec nelíbilo! Asi je to tím, že jsem přečetla během poměrně krátkého intervalu hned několik anti utopií, ale i tak - jedna z mála knih, kterou jsem nedočetla do konce, a navíc mi docela vadilo to přeskakování v dějové linii - ze začátku mi to přišlo originální, ale ke konci čtení mě to už hrozně štvalo.
Jedna z nejvtipnějších knih, kterou jsem kdy četla! Už jenom ten začátek - Alan se nudí, a tak se prostě jen tak v trepkách a bez klobouku(!) vydá ve svých sto letech do světa - to mě přimělo k přečtení knihy téměř jedním dechem. Hlavní hrdina má prostě můj typ humoru a k ostatním není co dodat, bylo to úžasné a hrozně mě to bavilo, určitě si ji ještě někdy přečtu ;-)
Krásná povídka o mladém vojákovi, který chce pomocí lsti na mladé dívce zjistit od stařenky výherní kombinaci karet a tím získat peníze. Konec byl skvělý, Hermannovi jsem tu prohru docela přála...
Opravdu smysluplná a hlavně vtipná hra, není divu, že se i po necelých pěti - stech letech stále hraje...
Tak se nám to čím dál tím víc zamotává.... Skvělé, těším se, až si přečtu další díl!!! ;-)
SPOILER!!!
Řecký král Théseus se podruhé ožení s mladou dívkou Faidrou. Jeho syn s prvního manželství s královnou Amazonek Hippolytos ji nemá rád, protože ona mu dělá pořád jen naschvály. Když Théseus odjede z Troizeny do ciziny bojovat s nepřáteli, Faidra se přizná Hippolytovi že ho miluje.
Do města dorazí zpráva že král je mrtev. Faidra nabídne Hippolytovi, že může nad městem vládnout s ní a vychovat jejícho malého synka, on to odmítne a jde za Aricií, které vyzná lásku.
Král ale nezemřel a vrací se do města. Faidra se mu chce přiznat k nevěře, její služebná Oinona u krále nařkne Hippolyta z nevěry. Král se rozzlobí a vykáže ho z města. Faidra ho chce ochránit, ale když zjistí, že Hippolytos miluje jinou ženu, začne ho nenávidět.
Hippolytos se rozhodne oženit se s Aricií, protože nechce zarmoutit otce a neřekne mu, že je nevinný. Otec na něj sešle hněv bohů. Hippolytos s Theramenosem odjíždí za Aricií, cestou však Neptun projeví králův hněv a pošle na něj nestvůru. Hippolytos ji zabije, splaší se mu však koně a umírá. Aricie omdlí a král pochopí. Faidra se nakonec přizná a Oinona skočí do moře...
Trošku mi to připomnělo Shakespeara - je to veršované, a málem to dopadne špatně...
SPOILER!
Jiména miluje Dona Rodriga a on miluje ji. Ale zabije jí otce, neboť jeho otec Don Diego byl jejím otcem Donem Gomezem uražen. Hádali se, kdo je zkušenější vojevůdce, a tudíž by měl vychovávat kastilského prince, Don Gomez dal Donu Diegovi políček.
Kastilský král Don Fernando ho chce odsoudit (Jiména žádá soud), ale Don Rodrigo porazí Maury a stane se tak královým hrdinou, "Cidem", král ho neodsoudí. Jiména však požaduje rozsouzení soubojem a slíbí, že si vezme toho, kdo souboj vyhraje. Stále králi tvrdí, že Dona Rodriga nemiluje.
Jejím šampionem je Don Sancho, který ji miluje. Když se po souboji Don Sancho vrátí se zkrvaveným mečem, Jiména málem omdlí a král pozná, že Rodriga stále miluje. Přiběhne Don Rodrigo, řekne, že by nemohl zabít někoho, kdo bojuje za Jiménu, a zasnoubí se s ní.
Zpočátku mi to přišlo příliš dlouhé - ne že by tam nebylo dost děje, ale děli se tam stále skoro stejné věci. Scarlett jsem neměla ráda, ale konec byl úžasný a všechno změnil. Musím si přečíst druhý díl!!! ;-)