meluzena komentáře u knih

Výborná, hluboce lidská kniha, výborně napsaná.
Vesnický zapadákov spoléhá na nového doktora, kterým je čerstvý absolvent bez zkušeností. Sám, pouze s načtenými znalostmi, vlastními pochybnostmi a tíhou odpovědnosti. Hodili ho do vody a plav!

6 02.07.2018

Asi nejlepší z kategorie „vědeckých pojednání“ o kočkách. Ani mistr Pratchett se občas nevyhnul jakémusi tlačení na pilu, ale těch pár neotřelých myšlenek za to stojí.

„Kočky se velmi rychle rozšířily po celém světě s výjimkou Austrálie, která jim ujela při kontinentálním driftu.“
--
„Kočky jsou ve skutečnosti silně ekologicky založené. Například:
a) Kočky nikdy nepoužívají spreje obsahující freony a neohrožují tedy ozónovou vrstvu.
b) Kočky neloví tuleně. Lovily by je, kdyby věděly, co to tuleni jsou a kde je najít. Jenže to nevědí, a tudíž je všechno v pořádku.
c) Totéž platí o velrybách. Lidé možná kočky krmí velrybím masem, ovšem kočky o tom nemají ani potuchy. Stejně tak by jim chutnal sekaný velrybář. (...)
.Kočky však mají i stinné ekologické stránky:
a) Všechny kočky trvají na tom, že musí mít kožich z pravé kůže...“
--
„Ofsajd je kočičí hra, která se podobá zenovému lučištnictví v tom, že ve skutečnosti nezáleží na tom, co se dělá, ale jakým stylem se to provádí. Hra sestává z toho, že kočka se vytrvale nachází na té nesprávné straně dveří. Trvá to tak dlouho, dokud člověk neztratí trpělivost a ještě chvíli poté...“

6 04.04.2018

Pohádkový klenot. Starý dobrý výlet do fantazie. Jakožto dospělec jsem se při čtení toho roztomile potrhlého příběhu pořád jemně usmívala a zároveň obdivovala, co všechno dokázat autor vymyslet a poskládat dohromady.

6 07.11.2017

Část o „neodolatelném kouzlu vzájemné přitažlivosti“ (jak se píše v anotaci) je opravdu úchvatná. Skvělé vnitřní rozhovory obou hrdinů: valí se na ně vášeň, ale ne zvířecky, aby vše převálcovala, oni ji naopak pozorují „zvenku“ – prostě vnitřní dialogy vědomých bytostí, které čtenáře baví, „rajcují“, jsou smyslné, ale ne laciné – tomu říkám literatura!
Pokud jste někdy něco takového zažili/y, můžete si oživit svoje vzpomínky, a pokud ne, můžete aspoň snít, jaké by to mohlo být. Není to totiž jen o až animální fyzické přitažlivosti, ale i o dalších, mnohem vyšších hodnotách „posledního kovboje“, které táhnou.

Ovšem s „hodinou pravdy v okamžiku rozloučení“ (jak to nazvala anotace) je to najednou jiná kniha, kterou bych klidně odložila. Ne kvůli samotné „hodině pravdy“, ani rozhodnutí, které oba hrdinové učinili – tu tíhu jsem cítila velmi silně. Ale text má těžkou zadel, příšerně a lacině, prvoplánově tlačí na city a ubohé čtenářky (kniha je v kategorii „pro ženy“) mučí sáhodlouhými sladkobolnými litaniemi po lopatě vysvětlujícími, že se ti dva za těmi vysokými hodnotami nemůžou vydat, z ohleduplnosti k tomu druhému (cože?!) a zároveň až sebemrskačsky popisují, jak moc je to celé ty roky drásá. Čtenářky možná roní krokodýlí slzy, já obracela oči v sloup.

Autor prý text napsal za 11 dní a byl určen jen přátelům. Za mě na něm mohl ještě pracovat a být v druhé části stejně distinguovaný a zdrženlivý (pointa konce obou životů jako by mi dávala za pravdu).
I zarámování celého příběhu do setkání spisovatele a Francesčiných dětí v současnosti jako by bylo šito horkou jehlou a chtělo ještě (hodně) učesat.

Ne, jako celek mi to nesedlo – jako luxusní vlněné sukno přišité k dederonu a zabalené v papundeklu :)

(Na téma "posledního kovboje" mě daleko víc chytl třeba Muž se srdcem kovboje – ale to je samozřejmě úplně jiný příběh.)

Knížku jsem začala číst a úplně jsem viděla autora jako upovídaného a vtipného společníka, který by vám hravě vykecal díru do hlavy a jehož slovní humor je určitě ozdobou každé sešlosti (v čemž se samozřejmě můžu mýlit).
Nicméně začátek mě nenavnadil, a tak jsem si po první kapitole řekla, že raději sáhnu po jiné knize.

Arturu Pepperovi před rokem zemřela žena Miriam a on se konečně odhodlal vyklidit její věci. V jedné kozačce nalezne krabičku a v ní masivní zlatý náramek s několika přívěsky, o kterém za celých 40 let manželství neměl ani tušení. Každý přívěsek odkrývá jeden příběh z manželčiny minulosti a skrze jejich hledání Artur nachází v sobě i v druhý to, co by tam opravdu nečekal.

Kdyby to byl film, zařadila bych ho do škalutky vánočních slaďáků (však to taky v originále vydal Harlequin, že). To už samo od sebe stačí jako charakteristika, protože to má všechny odpovídající atributy:
Ve všech ohledech obyčejný důchodce Artur před rokem ovdověl a sám nějak neumí žít. S dětmi se odcizili a navíc se k němu pořád vnucuje sousedka Bernardeta s nějakými dobrotami, přičemž on nestojí ani o ni, ani o její jídlo. Ve vánočních slaďácích to ale chodí tak, že každá záporná věc se postupně urovná nebo dokonce promění v kladnou, takže není těžké odhadnout, jak se co bude vyvíjet až do velkého finále. Kniha není objevná ani tématem, ani postavami, ani dějem, přijde řada na celou paletu klasických klišé a nad uvěřitelností vývoje postav (zejména Artura) neradno přemýšlet. Ale to se v tomto žánru ani neočekává, protože máme rádi, když aspoň v knížce to takhle funguje, když si připomeneme, jak by to mělo být, když můžeme zapomenout na tvrdou realitu, která nám nic nedá zadarmo. Tady je důležité, že nakonec všem záleží na všech, všichni zmoudří a nikdo nezůstane na ocet :-)
V rámci žánru poctivé čtyři hvězdičky.
---
"Byly to všechno vlastnosti, o nichž netušil, že je má. Byl silnější a měl v sobě větší hloubku, než tušil, a tahle nová odhalení o sobě se mu dost zamlouvala. "

5 17.12.2023

Werfel je skvělý vypravěč a potvrdil to i v tomto dílku. Skvěle vystihnutá psychologie brutálních pučistů i důvěřivých lidí přesvědčených, že jim neublíží, když ani oni nikomu neublížili. Absurdita hromadného vraždění versus odsouzený pětinásobný vrah, kterému se dostalo lidského zacházení, protože to byl ,,poctivý vrah" a ne ,,špinavý politický odpůrce". Absurdita využití vrahových sklonů pro "dobrý účel".
Bonus za drobný postřeh, jak člověk vnímá vraha, když ví, že je to vrah, a jak by ho vnímal třeba jako šlechtice. A jak se chová odsouzený vrah před popravou a jak se změní, když dostane poctivou práci a je uctíván.
Rozhodně doporučuji.

5 08.09.2023

Malá tlupa lidí se přesouvá ze zimoviště u moře na své tradiční letní stanoviště u vodopádu. Tam ovšem nečekaně narazí na „ty druhé“ (ačkoli přeci ví, že žádní jiní lidé nejsou!) a nic už není jako dřív.
Celá útlá knížečka je vyprávěná z pohledu lidí z tlupy a podle různých signálů rozkrýváme, že to nejsou lidé jako my – jsou chlupatí, mohutní, mají skvělý čich a stopařské schopnosti, ale moc jim to nemyslí (Lokovi ještě o dost míň), výborně šplhají po stromech, používají oheň, ale neumí si ho rozdělat; nechápou podivné chování „těch druhých“, neznají jejich „moderní“ výdobytky jako luk a šípy nebo loď s pádly, nechápou, kde se vzaly a k čemu slouží, ani k jejich popsání nemají patřičné výrazy.
Pán much mě navnadil tím, jak autor skvěle vystihl psychiku malých kluků a jejich očima popsal veškeré hrůzy, které měly přijít. Vcítila jsem se do nich a celou knížku trpěla v jejich botách. V Dědicích jsem ale měla pocit, jako když mi někdo vypráví něco sice asi zajímavého, nicméně v řeči, kterou ani jeden z nás pořádně neumí („koukáš na to jako na japonský film s čínskými titulky,“ říkával náš matikář) - lidi z tlupy popisují svou primitivní řečí moderní (ale pro ně neznámé) věci, takže si musím hodně domýšlet a tipovat, o čem je asi řeč, spousta věcí mi tím pádem uniká a možná jsem vedle jak ta jedle. Mně tahle tajnosnubnost nevyhovovala. Bohužel i popisy obyčejných dějů mi přišly strašně složité a neumělé (nevím, nakolik to ovlivnil překlad).
Je mi líto, s touhle knihou jsem se nepotkala.

5 12.12.2022

Pro mě špatně načasovaná volba. Svět už je sám o sobě tak vymknutý z kloubů (s např. 25 pohlavími), že když jsem četla hned první text o tom, že bychom se neměli omezovat jen na dualitu žena-muž, nahoře-dole atd., knížku jsem zaklapla a odložila. Paní Tokarczuk jsem měla díky knize Pravěk a jiné časy zařazenou ve škatulce jako zajímavou osobu a teď mám tendenci ji považovat za bláznivou ženskou :-) Tak třeba později, madam - až se zase svět postaví na koleje.

Což o to, příběh sám o sobě je pěkný - zajímavý a dobře napsaný - taková pohádkově strašidelná variace na faustovské téma.

Jen bych vyškrtala vypravěčovy vysvětlující komentáře "klubu nechápavého diváka", které hned člověku naservírují, co si má myslet, a nenechávají prostor pro to, aby si čtenář udělal svůj názor sám. Je přeci daleko lepší, když se děti (kterým je kniha primárně určena) naučí přemýšlet a přicházet si na věci samy, než aby jen pasivně přejímaly něčí předžvejkané názory.
Škoda - myslím, že tudy by se literatura vydávat neměla; a to nemluvím o laciné přihlouplé zmínce o psaní projevů pro politiky :(
---
„Lidé se tlačili jeden na druhého, všichni s tváři obrácenou vzhůru, jako pole slunečnic.“

5 08.09.2022

Niterný příběh o ženě, které zemře manžel a ona si dopřává čas, než někoho zavolá, protože...
„Myšlenka na cizí lidi, kteří by různými činnostmi narušili panující intimitu, by zatím nesnesla. Utěšovali by ji a uklidňovali, možná by jí kvůli tomu dali i prášek. (...) Všichni by na ni mluvili a ona by neslyšela své myšlenky jemně plynout k Julovi. Ještě chvíli, slíbila si, ještě chviličku.“
---
„Děkovala Bohu, že v jejím pokoji nesedí žádný šedivý, zdvořile si odkašlávající pohřební zřízenec čekající na to, až se dá do kupy. Že nemusí skrývat žal, aby utěšila vlastního syna. (...) Z Jula vyprchal život jako vzduch z balonu. Pupeční šňůra spojující jeho staré nemotorné tělo s ní a se životem se neustále ztenčovala a třepila. Nyní se přetrhla. Ale vše, co si z něho měla uschovat, už během celého dne získala. Vše, co nemělo být zapomenuto, to, co je spojovalo v dobrých i zlých časech, se uložilo v jejím nitru.
Zkamenělé tělo sedící na gauči bylo jen schránkou pana Jula. Svléknutým pozemským rouchem.“

5 10.07.2022

Skvělá kniha pohádek. Roztomile potrhlé ilustrace a poťouchlý vypravěč, který škádlí čtenáře větami jako: „A tady příběh kočí. Vždyť stejně každý ví, jak to bylo dál.“ nebo „Já neříkám ani tak ani tak - a vy si o tom myslete, co chcete.“ nebo „Už je to dávno, málem se zapomnělo, že se to doopravdy stalo. A co se stalo? Stalo se, že...“
Najdeme tu klasické náměty jako o slepičce a kohoutkovi, o kůzlátkách, o Palečkovi, jen v trochu jiných kabátcích, k tomu spoustu obrů, Irů a hlavně nádherně zvukomalebný jazyk Pavla Šruta. Doporučuji. Možná ještě víc rodičům :-)

5 10.07.2022

Překrásná knížka, byť s poněkud pomalejším rozjezdem a neuspěchaným tempem. Ostatně, ono zpomalení, které nevyhnutelně přichází se ztrátou milované osoby, je přítomno ve všech třech příbězích stejně jako Portugalské velehory. Jejich hrdinové prožívají zármutek, a přesto čtení netíží, nedrásá. Příběhy jsou propojené nenásilně, teninkými nitkami.
Autor má cit - pro své hrdiny, pro jazyk, pro překvapení i trochu magična a je radost ho číst. Ovšem je to ona tichá vnitřní radost, která je spíše hlubokým pochopením. Mohu doporučit.

• V prvním příběhu se nepříliš praktický muzejní kurátor díky štědré podpoře svého přebohatého strýce vydává do Portugalských velehor hledat jakýsi krucifix zmíněný v deníku zapomenutého velebníčka ze 17. století.
• V druhém příběhu přichází za patologem neznámá stará venkovanka z Portugalských velehor a chce, aby provedl pitvu jejího manžela, protože chce zjistit, jak žil.
• Ve třetím příběhu přijíždí do Portugalských velehor kanadský senátor poté, co během státnické návštěvy zakoupí lidoopa a rozhodne se definitivně opustit svůj dosavadní život a přestěhovat se do země svých předků.
---
„Maria horlivě věří v mluvené slovo. Psát, to je pro ni jako vařit řídkou polévku, a číst, to je jako ji usrkávat, zato mluvené slovo je pečené kuře se vším všudy. A tak mluví. Mluví neustále.“
---
„Těla na pitevním stole nikdy nevypadají příliš veliká. To proto, že stůl je konstruovaný tak, aby pojal i ty nejstatnější postavy. A navíc tu leží bez šatů. Ale je v tom ještě něco jiného. Ten kousíček jsoucna zvaný duše - který podle pokusů amerického lékaře Duncana McDougalla váží jedenadvacet gramů - zabírá překvapivě velký prostor, podobně jako hlasitý hovor.“
---
„To je místní přísloví. Zlacené nahradíte jen zlaceným.“

5 05.07.2022

Tak nevím. Každý kdo trochu cestuje, tohle vidí kolem sebe a nepotřebujete to vidět v knize, aniž by k tomu byla nějaká přidaná hodnota (aspoň ty popisky, když už nic jiného). Tohle je pojaté v podstatě jako fotopublikace, ale na to ty fotky nemají. Šest pidifoteček rozházených na stránce, pak fotka na dvojstránku, kde díky brožované vazbě nevidíte prostřední 2cm. Jestli je autor profesionální fotograf, tímhle dílem by mě pro zakázku nezískal - ani kompozicí ani výřezem fotek. Och, jak jsem vzpomínala na reportážní fotografie pana Šibíka...
Autor předesílá, že kniha vznikla při jeho cestách s jeho 11-letým synkem, kterého to focení chytlo. Fajn. Pár fotek je podařených, ale zbytek měl zůstat v jejich rodinném albu.
Škoda. Jako nápad dobrý, ale chtělo to to nějak dotáhnout. Mně tu prostě chybělo to TO, proč by měla tahle kniha vzniknout.

5 24.05.2022

Koukám na ty fotky a říkám si, že ten prostorový vjem, který v alejích člověk má, prostě nejde vtěsnat na malou placatou fotku...
V úvodu se mj. dočteme, že pradávné stezky vznikly v lesích prorubáním jen na nejnutnější šířku (tj. dvou míjejících se koní) a lapkové v těch houštinách měli ideální podmínky. Karel IV. chtěl lapkům zatnout tipec a dal zbudovat cesty zpevněné, silné (proto „silnice“), široké na dva míjející se formanské vozy a bezpečné (tj. přehledné) - na záludných místech musely být stromy na 100 metrů od cesty. Stromořadím se pak dařilo za baroka, kdy okrasné aleje byly výrazem moci majitelů panství, sedláci se po nich opičili a podél svých cest do polí vysazovali „užitkové“ ovocné dřeviny. Marie Terezie dokonce vydala nařízení, že podél nových císařských cest musí být vysázena doprovodná zeleň mj. proto, že za nimi nebyli tak vidět pochodující vojáci, kterým kromě toho poskytovala stín a svačinku :)
Pak je tu pohled na aleje očima dendrologa (tj. stromovědce). Následuje obsáhlá část věnovaná konkrétním alejím Vysočiny a Středních Čech a závěrečná část rozebírá legislativu a boj mezi dvěma tábory (kácet vs. zachovat a opečovávat) a pár příkladů alejí, které se díky občanské angažovanosti povedlo zachránit před kácením, a pár těch, kde už se přišlo s křížkem po funuse. Kam se ubírala legislativa po vydání této knihy, to si musí čtenář už dohledat sám.
Záslužný počin na obrácení pozornosti k alejím a stromořadím.
---
„Aleje si dokáží získávat pozornost tím, jak jsou v krajině nepřehlédnutelné – přitažlivost jednotlivých stromů je umocněna počtem. Lidé si k nim vytvořili vztah, proto po jejich zmizení zůstává dlouho prázdnota, která bolí a kterou nemohou těm, kdo tak rozhodli, odpustit…“

„Cítím, jak se mi myšlenky točí v kruhu.
Cítím, jak se zadrhly.
Přehrávám si tutéž skladbu pořád dokola.
A deska se zasekla.
A já nemám jinou, za kterou bych ji vyměnila.
Zbyla mi jen tahle.“
---
Těchhle pár řádek téměř dokonale vystihuje tuhle knížku. Až na pár výjimek je to nekonečný proud myšlenek staré, nedávno ovdovělé ženy. Zjevně majitelky nějaké psychické poruchy („tišiny“), kterou v náznacích zmiňuje. Žila jen skrze manžela, visela na něm a divila se, že od ní neutekl, že to s ní vydržel. Její tři dospělé děti ji teď chodí navštěvovat, snaží se ji „vrátit do života“, ale ona nechce - je jako přeskakující deska.

O utrpení se dá psát různě. Styl, který zvolila autorka, je jako dusivá deka, jako parní válec, před kterým nemůžete uhnout, protože jste zalití v asfaltu, a pro mě bylo utrpení to číst. Proud holých vět, čirá deprese bez autocenzury, jako u psychiatra. (Truchlení po zesnulém je samozřejmě přirozené a v pořádku, ale tohle je to lepivé, obsesivní - rozhodně to není láskyplný smutek, který navozuje obálka v teplých barvách).
Uznávám, že to může být dobrá sonda do pocitů nemocné duše, a uznávám, že tu byly i hluboké myšlenky, nicméně mně se ulevilo, že už jsem to dočetla. Tohle pro mě nebyla literatura, ale mučírna. Uf!

5 23.05.2022

Laskavé postřehy laskavého člověka. Úsměvné či filosofické, záleží na úhlu pohledu. Nadčasové.
---
„Vždycky jsem si myslíval, že mám plno známých, ale od té doby, co se Pudlenka vrhla na výrobu koťat, shledal jsem, že v tom životě jsem hrozně sám; že například už nemám komu nabídnout šestadvacáté kotě.“
---
„Člověk si myslí, že zná kočky, jako si myslí, že zná lidi. Kočka je věc, která spí stočena v lenošce, někdy se toulá za svými kočičími zájmy, někdy shodí popelníček a většinu svého času tráví náruživým požívání tepla. Ale tajemnou kočičí podstatu jsem poznal teprve v Římě, a to proto, že jsem se tam nedíval na jednu kočku, nýbrž na padesát koček, na celé stádo koček. (...)
Kočka není prostě kočka, nýbrž něco záhadného a neproniknutelného; kočka je divoké zvíře. (...) Kočka mezi lidmi je jenom kočka; kočka mezi kočkami je plíživý stín v džungli. Kočka zřejmě důvěřuje člověku; ale kočce nedůvěřuje, protože ji zná lépe než my. (...)
Divoké zvíře je zvíře, jež nedůvěřuje. Domestikace je prostě stav důvěry. (...)
Kdybych nedůvěřoval lidem, s nimiž jedu v tramvaji, musel by se přitočit zády ke stěně a prskat, abych je zastrašil; místo toho visím pokojně na držadle a čtu noviny, nastavuje jim svá nekrytá záda. (...)
Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti; nedůvěra je zákon džungle.“

5 06.05.2022

Steinbeck je prostě borec. Na nenápadném příběhu desetiletého Jodyho žijícího na obyčejném ranči brkne na lecjakou strunu. Jsou tu témata hlavní i jen lehce naťuknutá, vše prosté a ryzí. Možná si zaslzíte nebo vám jen dojdou do té doby netušené souvislosti, každopádně ucítíte hloubku, opravdovost. Panu spisovateli stačí pár stránek, aby oslovil to nejhlubší v nás.

5 28.04.2022

Kdybych tohle slyšela vyprávět v hospůdce páté cenové skupiny, kam jazykem, sprostými slovy i kocovinovým začátkem patří, možná bych měla chuť si to poslechnout, ale v knižní podobě je to natolik odpudivé, že po třech stranách a pár přelistováních odkládám. Kvůli formě mě nezajímá obsah. Brrr!

Nádherná kniha. Nejen kvůli velkoformátovým fotografiím na kvalitním křídovém papíře, ale hlavně kvůli informacím v ní obsažené. Po šesti letech soužití v divočině s tzv. Sawtoothskou smečkou autoři nasbírali spoustu informací o sociálním a rodinném životě vlků a vztazích uvnitř smečky, a to jim nahlížení na tyto predátory převrátilo naruby. Navazovali kontakty s jinými přírodovědci, vyměňovali si zkušenosti a zjišťovali, že vlci mají neuvěřitelně kladný vliv na celý ekosystém. Toto své poznání šíří v knihách, filmech, přednáškách, výstavách. O to víc, oč hlouběji je zakořeněný mýtus o zlém vlkovi z Červené Karkulky a krvežíznivé šelmě zabíjející dobytek, divoká zvířata i lidi.
Spousta věcí se knize opakuje, ale to je vlastně dobře, neboť Červená Karkulka stále vede a jedině neustálým omíláním faktů se můžou začít měnit předsudky...

Dozvíme se třeba to, že návrat vlků do volné přírody velice prospěl celému ekosystému. Jeleni plošně nespásají mladé výhonky, takže stromy a tráva můžou dorůst, zpevnit a zastínit břehy potoků, pročež se v chladnější vodě daří vodnímu hmyzu a potažmo rybám a na břehu hmyzu a potažmo ptákům. Stráně, břehy a rostliny nejsou rozdupány kopyty, čímž se snížila eroze. Přemnožená populace kojotů se stabilizovala, protože se museli podělit o svá teritoria. Tím se ulevilo dosud decimovaným vidlorohům a malým hlodavcům, díky čemuž se zas daří dravcům.
Jeleni nebyli vyhubeni, ale naopak se jejich populace ozdravěla. Obtloustlé, obstarožní a nemocné kusy posloužily vlkům a na mršinách se přiživili medvědi a další mrchožrouti. Jen lovci nejásají, protože líní jeleni už v klidu nepostávají (na mušce) na osluněných loukách, nacpávajíce si pupky k prasknutí - naopak jsou ostražití, ukousnou si tu i onde, popojdou žvýkat někam do křovin a lovec je marně vyhlíží na posedu, nadávajíc, že je vlci vyhubili.
---
„Jsou zase zpátky. Spí ve sněhu, hrají si na loukách a toulají se po rozlehlých pláních. Přežívají v legendách a jsou trvalým symbolem Západu. Za tmavé noci zakloní hlavu a začnou výt. A my je musíme vyslechnout.“

5 18.03.2022