memphisz komentáře u knih

Tyhle knihy o souvislostech americké politiky jsou vždycky děsně pohoršující. Na konci je člověk naštvanej a nevěřícně kroutí hlavou. USA jsou totálně fucked. Za posledních 40 let privatizovali, co mohli (včetně veřejných služeb, do kterých bychom nikdy neřekli, že je to vůbec možné), nechali prorůst zájmový velkokapitál se státem (zejména vina Republikánů) a v duchu neoliberalismu od Reagana po Trumpu posměšně ukazují z pozlacených trůnů prostředníček všem lidem, kteří nebyli schopní či ochotní si stejně bezskrupolózně uzurpovat bohatství na úkor ostatních, jako oni sami.

Konzervativní revoluce započatá v osmdesátých letech nyní nese své prohnilé plody. Novináři ani nestíhají psát články a knihy o dalších a dalších případech velkopodnikatelské konzervativní chobotnici ovlivňující vše od školství a vězeňství přes zbrojení až po těžbu ropy a destabilizaci regionů v zahraničí. Vše s prostým cílem vydělat co nejvíce bez ohledu na lidi a přírodu. Idealismus na konci knihy je jen malým plamínkem naděje v kolektivní vzpouru zdola, ale proti molochu Republikánů, velkopodnikatelů, lobbistů a konzervativních zájmových skupin to půjde jen ztěží.

6 13.07.2020

Tak jsem to googlil a potvrdil si, co jsem si při čtení celou dobu myslel. Lemire se narodil na malé farmě v zapadákově jménem Essex. V kanadském okrese, ve kterém je zima tuhá a plná sněhu a léta horká, ideální pro farmaření, a bez ohledu na počasí všichni sní o hokeji.

Lemire vytvořil sbírku dojemných příběhů dvou rodů propletených jemnou nitkou skrz několik generací. S emocemi pracuje úžasně. Minimalistická černobílá kresba hovoří sama za sebe; úsporný scénář říká jen to nutné a často nechá panely samotné působit bez navádění čtenáře.

Příběhy jsou smutné, spojené s tragédiemi a samotou. Introvertní Lemire do této knihy otiskl své nitro a to tak opravdově, že čtenáře dožene až k slzám. Výborná práce!

6 10.11.2019

Trefný a svižný cestopis z carského Ruska roku 1839. Je otázkou, zda je čtivost českého vydání dána škrtáním vydavatele (kniha obsahuje jen třetinu původního spisu), nebo talentem autora. Každopádně se jedná o zajímavé čtení o střetu s ruskou realitou. Možná, že se Custine, jak psali doboví kritici, dopouští protimluvů a povrchnosti, možná, že celý svůj obraz Ruska získal v šlechtických salonech, ale stejně se jedná o skvělé čtení.

"Ta zrůdná krutovláda uhranula Rusko do té míry, že si nestoudnou zvůli vládců, kteří je nijak nešetří, povýšilo na idol. Politická oddanost se u Rusů proměnila v kult, v náboženství." Tak píše o reakci lidu na krutovládu Ivana Hrozného, která v něm přetrvávala i v 19. století, a jak známo i ve 20. stoletím. "Ať situace v Rusku navenek vypadá jakkoli, v jádru všeho tkví násilí a zvůle. Tyranie dosáhla klidu za cenu hrůzy. Žádnou větší radost tato vláda svému lidu dodnes nabídnout nedokázala."

6 09.01.2016

Experimenty v 70. letech minulého století byly prostě super. Člověk si na začátku něco myslí (o sobě, o lidech, o situacích) a pak zjistí, že si nemá být tak moc jistý. Zimbardo poskytuje poutavý popis svého experimentu s mladými studenty, kteří se nejvíce chtěli bouřit a velmi opovrhovali bachaři a policisty. Nakonec se ukázalo, že stačí pár cílených podnětů a člověk podlehne své vlastní představě o zlu, kterou se následně i stane.

6 01.04.2015

Manon Lescaut je tragický příběh tří milostných trojúhelníků 1) Manon, des Grieux, Tiberge, 2) Manon, des Grieux, Duval, 3) Manon, des Grieux, Duval syn. Hru napsal Nezval v roce 1940, v době nacistického protektorátu, jako oslavu poetičnosti českého jazyka.

Manon je šestnáctiletá krásná žena, po které touží každý muž. Zamiluje se ale do mladého rytíře des Grieux, který byl původně odhodlán vstoupit do kněžského řádu se svým přítelem Tibergem. Des Grieux pro Manon opustí svůj plán a uteče s ní. Brzy ovšem zjistí, že láska každého z milenců je jiná. Des Grieux touží po romantické lásce až za hrob, ale mladá Manon si chce vedle lásky svého rytíře také užívat život. Chce si dopřávat přízeň mužů, kteří ji obletují a nabízejí jí peníze a dárky. To des Grieux nedokáže vystát. Manon to primárně nemyslí zle, ale má trochu posunuté hranice. Ctnostný des Grieux sužován žárlivostí proto Manon opakovaně opouští, ale nakonec se k ní vždy vrací. Manonina touha po penězích a využívání svých napadníků je ale nakonec dovede až k tragickému konci.

5 13.06.2024

Ačkoliv je kniha nazvaná po hlavní dětské postavě, stejně tak je knihou o jeho matce Agnes. Ta trpí alkoholismem a spolu s ní jde o utrpení i pro její tři děti, včetně nejmladšího a tak trochu jiného Shuggieho. Na 500 stranách pozorujeme epizody z několika let vyrůstání v dysfunkční rodině ve vyloučené lokalitě ve Skotsku. Chudoba, alkoholismus, slabý až neexistující vztah ke vzdělání, nezaměstnanost a různé ne příliš legální nebo důstojné fígle, jak přijít aspoň k pár drobným na další plechovku piva. Velmi povedená sociální sonda.

5 28.01.2023

Pokud pomineme pár vysvětlujících stran závěrem, jde o prostý survival thriller z Malé Fatry, ve kterém se nesympatický hrdina ve všech situacích rozhodne špatně. Aspoň, že se ukáže, že byla hlavní postava nesympatická záměrně. Mysteriózní stránka tentokrát velmi okrajová, což je u Kariky škoda, protože přesně proto ho čtu.

Celkově k tomu nejde nic moc více psát. Snad jen, že měl autor pravdu, když sám napsal, že je děj plný bezúčelného násilí.

5 17.04.2022

Pomalu plynoucí, nikam nespěchající krimi příběh z Faerských ostrovů. Ty působí dojmem odměřeného venkova, kde si každý hledí svého a vážná trestní činnost je jen zápletkou televizních pořadů. Když se tedy objeví podivný případ, je jasné, že to bude pozdvižení. Jan Reyna odkryje nejen svou minulost, ale podaří se mu připlést i k vyšetřování zamotaného případu, který míchá rodinnou tragédii, touhu po majetku a chladnokrevnou vypočítávost. Na severské krimi značně pomalé a nenapínavé, ale psané to je čtivě.

5 12.03.2022

Aaronova verze Kračející skály (Walking Tall) alias příběhu šerifa Buforda Pussera, akorát z Alabamy plné Dixie vidláků ujíždějících na konfederační vlajce, BBQ a fotbale... První kniha je rozjezdová, špinavá a brutální, tedy klasický Aaron a jeho skazky o Jihu. Uvidíme, kam se půjde dál.

5 01.02.2022

Je to výborný námět, fungovalo by to dobře jako film, na české poměry by byl odvážný... Literárně mě to ale tolik nezasáhlo. Nejlepší kandidát se četl sám. Destrukce je na čtení obtížnější. Děj se hodně opakuje, nikam neplyne, zamotává se na místě a padá na obličej, stejně jako hlavní postava - učitel v deziluzi ze světa naprosto odevzdaný nihilismu, ale sám tak trochu rezignovaný ňouma. Přitom na pozadí se odehrávají všechna velká témata - klimatická krize, odcizení, strach z budoucnosti, bezmocnost proti zvůli mocných, lidská malost a hloupost. Biler je se satirou sobě vlastní krásně promítá do absurdních scenérií a lidí prežívajících na venkově, kde se všichni starají o sebe a zároveň dohlíží, aby se všichni starali o sebe.

Teď se bojím vůbec přemýšlet o bydlení na vesnici... Tak díky.

5 16.12.2021

Jako jasně je to trochu natahované a zvláště v první části by se to dalo hodně krátit. Ale jakmile se začne mluvit o Tribeči, tak začne atmosféra houstnout a v podstatě se už pak nedá odtrhnout. Vložky o drogách jsou tu trochu zbytečné, ale jinak jsou vymyšlené příběhy hlavních postav dobré. Celkově má kniha velmi hutnou atmosféru. Karika své žánrové inspirace otevřeně přiznává a přichází s nelaciným strašením. Líbí se mi i ta variace možností, co se vlastně skupině přihodilo. Byla to davová panika, nebo se v pohoří Tribeč děje něco tak hrůzného, že kdo to zažije, ten zešílí?

5 05.12.2021

Je to dobrá novela o dospívání ve francouzské vyšší společnosti ve 20. letech. Ukazuje to samé, co například Malé ženy nebo Jane Austen: ženy byly tehdy sešněrované křesťanskou morálkou a konzervatismem v nejistotě a neznalosti vlastní sexuality a emocí. Výsledkem pak byla románová dramatičnost a útlocitnost. A střet mladé a nevyspělé lásky proti snaze rodiny uchovat si společenské postavení. De Beauvoir vystihuje vše, co bylo s buržoazní té doby špatně. Falešné sešlosti s falešnými přáteli. Klepy, soudy a povrchnost. Snaha se předvést a dávat najevo, že stále patří do lepší společnosti. A proti tomu vzdor mladých žen, které nechtěly být poslušné a svázované. Chtěly být samy sebou. Což byl v očích patriarchátu i církve největší hřích.

5 20.11.2021

Přístupný úvod do kosmologie, který zahrnuje témata, jako jsou obecná teorie relativity, černé díry, teorie strun, vznik vesmíru, entropie, rozpínavost vesmíru a další. Vše přehledně a s historickým exkurze. Lze doporučit každému pro rozšíření vědění o velikosti vesmíru a malosti člověka.

5 31.10.2021

Román starého střihu popisující nelehký život v koloniálním Maroku poloviny 50. let 20. století. Slimani popisuje rozpad snů a očekávání mladé francouzky v rozpáleném, suchém a velmi konzervativním prostředí marocké hospodářské usedlosti, do které se přivdala krátce po skončení druhé světové války. Věnuje se postavení žen v tradiční společnosti muslimů, střetu kultur, rozdílnostem mezi měšťanstvím a asketickým životem na venkově. Dostane se ale i na prozkoumávání sexuality, emancipace a hledání svého místa v řádu věci. Popisuje generační střet "starého světa" a poválečné doby rokenrolu a zábavy. A k tomu všemu řeší politický rozpad koloniální moci Francie a boj Maročanů za nezávislost. Na jednu knihu opravdu hodně vážných a složitých témat. Slimani je ale propojila velmi zdatně a zdařile.

5 08.08.2021

Výborná reportážní kniha o impériu republik SSSR převážně z doby let 1989 až 1991. Skvěle kombinuje cestopis po zapadlých místech SSSR "daleko od Moskvy" s politickým děním a esejistickým rozborem.

To co Kapuściński v impériu hledal, to tam také našel. Na konci 20. století byla tato oblast v dezolátním stavu. Teror totalitního režimu trvajícího desítky let za sebou nechal desítky milionů mrtvých (př. stovky gulagů - otrokářských pracovních táborů nebo vyrobený hladomor na Ukrajině), ekologické katastrofy (př. Aralské jezero) a duševní mrzáctví přeživších.

Impérium se nakonec geopoliticky rozpadlo, ale v lidech žilo dál a dalo vzniknout oligarchickým autokraciím dneška (Rusko, Bělorusko, východ Ukrajiny, nemluvě o zemích za Uralem)...

5 10.07.2021

Podařené postapo, ve kterém jsou hrdinové dávno pryč a místo nich Zemi dominují monstra. Přeživším z řad lidstva zbývá maximálně tak gladiátorská zábava a prohledávání již tisíckrát přebraných troskek a pouštění se dál a dál do nebezpečné pustiny. Při jedné z takových výprav narazí skupinka lidí na tajemnou ženu, která si nepamatuje, co se to se Zemí stalo. Je to Diana, Wonder Woman, ale nemá své plné schopnosti a nese si v sobě nevyslovitelný smutek spojený s nejistotou v sebe sama. Monstra se ale nelítostně blíží a nikde není k nalezení bezpečný úkryt. A zápletka je tímto rozehrána!

5 31.03.2021

Jednorázové krátké spojení amerického scenáristy Stana Leeho, který po desítky let přicházel s novými a inovativními superhrdiny i příběhy, a francouzského kreslíře Jeana "Moebia" Girauda, kterého známé zejména z unikátního spojení s Jodorowskym ve světě Incalu. Vzniklo tím netradiční spojení amerického osmdesátkového superhrdinského komiksu s evropskou barevnou sci-fi kresbou.

Ačkoliv příběh pojednává o často zpracovaném souboji s anti-Bohem Galactusem, který chce dobýt svět, Stan Lee ho okořenil špetkou politických a sociologických komentářů. To ovšem v závěru 80. let nebylo až tak výjimečné. Komiks je velmi krátký a tak se samozřejmě vše děje velmi rychle, což je také trochu výtka. Postavy nejsou dostatečně rozpracované a většina se objevuje na velmi málem prostoru. Což také může být tím, že Moebius dostal od Stana Leeho jen námět, bez konkretniho scénáře, který Lee dodělal až po nakreslení komiksu. Kvůli tomu půjde spíše o milou jednohubku než nezapomenutelné dílo.

5 24.11.2020

Epické sci-fi, které důstojně navazuje na neméně geniální Kastu metabaronů. Metabaroni jsou vždycky hlavně o úchvatné kresbě, dalo by se na jednotlivé panely dívat celé hodiny. Epický příběh se k epické kresbě prostě hodí.

Zajímalo by mě, co z příběhu je Jodorowskyho námět, a co invence Frissena. Snad se dočkáme pokračování, protože takto komiks končí ve velmi napínavém okamžiku.

5 30.10.2020

Je neuvěřitelné, že i více než 30 let po svém představení je svět Strážců natolik zajímavý a skvěle postavený, že plodí skvělé příběhy. Aktuálně jsme toho svědky nejen v tomto komiksu, kde se Geoff Johns zase jednou předvedl v plné síle, ale také v seriálu, který posbíral celou řadu cen Emmy.

Svět Strážců je potřeba pochopit a rozumět mu. Jenom tak se autoři mohou inspirovat a přinášet vlastní smysluplné příběhy. Prosté originy nefungovaly (komiksy Před Strážci), je potřeba pochopit Mooreův koncept.

Může to na první pohled vypadat, že Geoff Johns a Gary Frank jen opisují. Hrajou si s formou stejně jako kdysi Alan Moore a Dave Gibbons (rozvržení panelů, barevnost, prolínání vyjevů na panelech), ovšem lépe je to chápat jako inspiraci a pochopení, v jakém rámci Strážci fungují a že jejich svět není jen obsah, ale také forma.

Nové propojení s univerzem DC superhrdinů funguje na jedničku. Výborné jsou i drobné momenty, kdy se tváří v tvář setkávají Strážci se superhrdiny, na kterých byli založeni. Pomrkávání na fanoušky je zde celkově mnoho. Výborná je také práce s novými postavami a způsob představování jejich životních příběhů.

Jediná, ale asi zásadní vada je, že zde neexistuje příběhová linka. Víme, že svět Strážců je v krizi kvůli dohře původního příběhu, ale nevíme nic moc o krizi světa DC hrdinů. Víme, že je v něm skandál, víme, co v něm hledají Strážci, ale to je všechno. A i to málo, co víme, dává smysl hlavně díky znalosti původního komiksu, díky čemu chápeme analogii příběhu. Možná se více dozvíme ve druhé části. Škoda tedy, že se příběhu nevěnovalo více prostoru a neubralo se na snaze představit co nejvíce DC postav. Jinak ale paráda.

5 03.10.2020

V podstatě to vidím stejně jako starksdaughter, kamilnaj a martineden. Nevím, co si o knize myslet, ani jestli se mi líbila, nebo nelíbila.

Postavy mi jsou nesympatické a chovají se rozmazleně a hloupě, zejména vypravěčka. Jako chápu, že je ve věku, kdy se hledá a může být zahleděná sama do sebe, ale stejně... V celé knize se skoro nic nestane a v podstatě končí na stejném bodě, kde začíná. Takže to pak už byla dost ohraná nuda.

Introspekce je sice fajn, stejně jako použitý jazyk, ale je z toho cítit takový upachtěný rádoby nový feminismus (který je ale jen jalové sobectví schované za feminismem) - je mi 21, nabrnkne si mě o deset let starší zajištěný muž, jeho ženě se to nelíbí, volám mu, když chci sex, dělám si, co chci bez ohledu na jeho život, neříkám mu pravé pohnutky. Ale když mě jako milenku zatajuje nebo nezavolá v pro mě důležitém momentu, ukazuje se, jaký je to hajzl. Tak c'mon...

5 29.03.2020