Metla komentáře u knih

Napětí, dobrodružství a záhady v uličkách tak trochu jiné pražské čtvrti. Prašina je celosvětový fenomén: nefunguje zde elektřina a nikdo neví proč. Existuje však dostatek lidí, kterým vyhovuje žít bez vymožeností moderní doby. Jirka na Prašinu chodí navštěvovat dědečka, až se jednou cosi ošklivě zvrtne a chlapec je rázem na útěku…
Být zhruba ve věku nezletilých hrdinů, tedy v cílové skupině žáků 2. stupně základních škol, učůrávala bych nadšením. Toužila bych s partou kamarádů prolézat starobylé uličky, objevovat tajemství Prašiny, čelit nebezpečí a zachraňovat svět. S trojnásobkem křížků na hrbu se podivuji neschopnosti dospělých, nedokážu přehlédnout díry v zápletce, děj i postavy jsou průhledné. Navíc mi k dětem sedí smích a ztřeštěnost, což jsem u Jirky, En a Tondy postrádala, všechno bylo ohromně vážné a seriózní, mnoho prostoru pro rozpačité milostné tokání a žádný pro kapku odlehčení.
Nápad s Prašinou a její atmosféra zaslouží pět hvězd, pro mladé čtenáře takřka ideální četba, leč málo platné: stará Metla by raději dospělejší verzi. Každopádně vím, co za nějakých 7 let dám číst cácorce (snad do té doby vyroste z princezen a jednorožců s duhovými hřívami). 75-100%

61 11.01.2021

„Mami, neříkej nám ‚milostslečinky‘,“ šklíbila se Shha a nabrala lžící kaši. „Jsem tvá dcera. A toto je má sestra ve zbrani,“ vysvětlovala s plnými ústy. „Tykej nám nebo nás oslovuj jmény.“
„Jo,“ souhlasila žena, která se neodvážila polemizovat. „Achájo, ty, velkomožná milostprincezno majore, královno naše, nechceš pálenku?“

Pokud se vám do rozečtené série přestane chtít, obvykle to pro knihu, přesněji pro její četbu, nevěstí nic dobrého. A já se docela přemáhala, než jsem se pustila do třetí „Acháji“.
Ziemianski už úplně rezignoval na příběh a vytvořil jakousi parodii na válku, ve které myšlenky o síle pokroku a souvisejících změnách ve světovém řádu zápasí s přemírou vulgarity, humor si podává ruku s patetickými projevy a všichni imrvére brečí nebo zvrací, případně obojí současně. Princezna major Achája (obávaná superžena) bulí, blije a volá maminku ze všech nejvíc. Najít střízlivou osobu dá zabrat, ostatně mi přišlo, že autor sám psal notně pod parou. Hojnost postav je snůškou všehoschopných, zákeřných, psychopatických existencí, tudíž pověstnou jehlu v kupce sena představuje hledání čestného, přímého člověka (kupodivu lze objevit i takový charakter).
Příliš mi neseděla přirovnání bitevní taktiky a techniky s tímtéž v naší době, ani odhady, co by o té či oné situaci vydedukovali historici. Finále bylo divné, zaznamenala jsem náznaky možných pokračování (ověřeno, v polštině jsou další díly) – za mě však spíše ne, i kdyby zázrakem vyšla. Ačkoliv „Achája III“ obsahuje dostatek dobrých pasáží, z celku mi na patře zůstala poněkud nepříjemná pachuť. 55%

33 10.01.2021

Bible malých ornitologů. Příběhy z ptačí říše, ve kterých se děti poutavou formou dozví spoustu detailů ze životů opeřenců - o migraci, o dravcích, o hnízdech, sezení na vejcích, o kukačkách, o pozorování a kroužkování. Nádherné ilustrace, především ty barevné, umožní poznat jednotlivé druhy ptáků... a co jsme z cácorkou nezjistily z knihy, to jsme si prohlédly či přehrály na netu.
Pětileté skřítě předvádělo svými reakcemi slalom mezi brankami: 1) potěšení, když se dělo něco veselého, nebo byl na scéně papoušek Kubík (patřičně jsem se jeho replikami proráčkovala), 2) zájmu (co je zač ten Bumbrlíček) a 3) zděšení v krutých momentech: "Mami, já už to nechci číst!" Kukačky jsou holt mrchy a krahujci taky potřebují žrát, pan Sekora realitu zbytečně nepřikrášluje. Útlocitnější dušičky to nepřekousnou snadno.
Použitý jazyk odpovídá době vzniku, ovšem s předčítáním nebyl sebemenší problém - navíc lze archaické obraty snadno přizpůsobit. Ale zase se to nesmí nepřehánět, například u nás na Severní Moravě by to znamenalo použít v každé větě přinejmenším dvě (spíše tři) sprostá slova. 80%

47 08.01.2021

„Myslím, že jsem se už zmínil, že mám tetu jménem Kateřina. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Teta Kateřina má syna. Je mu 18 let a jmenuje se Milouš. Neštěstí nechodí nikdy samo. Teta Kateřina je vdova a Milouš je sirotek, protože strýc František před deseti lety zemřel. Jistě nelituje, že to udělal.“

Ideální četba do současné doby, plné starostí, omezení a neradostných vyhlídek: úsměvný český skvost popisující předválečnou idylku vyšší střední třídy. Vypravěče, „starého“ mládence, limituje v rozletu jeho usedlost a slušnost (až nesmělost), naštěstí si však pořídí svérázného sluhu. Saturnin vytváří vzrušení měrou vrchovatou a dokáže pána „nenápadně“ dostrkat ke světlým zítřkům. Ve výčtu postav nesmí chybět movitý dědeček, majetku lačná teta Kateřina a její spratek Milouš, doktor Vlach se škodolibým smyslem pro humor a okouzlující slečna Barbora. Poslední jmenovaná byla v mých představách jediná, kdo neměl tvář ze seriálu, ostatní herci seděli jako pověstný zadek na hrnci (ač ne vždy odpovídali popisu).
Ráda jsem se k „Saturninovi“ po dlouhých letech vrátila, třeba se v budoucnu ještě setkáme. Zdejších 91% souhlasí s mými neslábnoucími dojmy.

94 07.01.2021

„Kde jsou ty časy, kdy byla celá šťastná, že si vzala doktora. To netušila, že s ním skončí v zapadlým špitále někde u hranic. Místo toho, aby dělala paní chirurgovou v Praze, jak si ten její tatík představoval. Nemohli tušit, že to celý tak výstavně poseru. V duchu děkuju bohu, že jsme daleko od Prahy. Zatím se zdá, že tady nikdo nepřišel na to, co se tam tenkrát stalo. A Markéta drží hubu, to je jistý. Teda před lidma. Na mě to vytáhne pokaždý, když se chytneme.“

Důrazná připomínka, že doktoři nejsou neomylná božstva, ale jen obyčejní lidé s vlastními problémy, starostmi, chybami, prohřešky, zkrátka se od ostatních liší pouze mírou odpovědnosti. I oni mohou mít blbý den, týden, třeba celé roky pos*aným navrch. Většina z nás v zaměstnání může vážným přehmatem zabít jedině svou kariéru, když však něco zanedbá lékař… bohužel bych nemusela pro tragický příklad chodit daleko. Důvěra a obdiv vzaly za své, ovšem úcta k veškerým zdravotnickým profesím mi zůstala. A zvláště v této obtížné, podělané době držím palce, přeji hodně síly a děkuji všem, kdo s vysokým nasazením pomáhají. Kéž si uchovají zdraví tělesné i duševní. A my ostatní se holt snažme nepřidělávat práci, francouzáky jen přes respirátory (a hlavně žádné olizování záchodových prkének a tyčí v MHD, po „výzvách“ youtuberů či influencerů, prostě kdejakých dementů, toužících veřejně demonstrovat záporné hodnoty IQ). 75%

66 06.01.2021

Věřte mi, že něco takhle připitoměle překombinovaného a nevěrohodného už jsem dlouho nečetla… pokud vůbec někdy. Nedostudovaná herečka v policejních službách má za úkol odhalit vinu či nevinu muže podezřelého ze série vražd. Psychicky nestabilní civilistka předhozena coby návnada předpokládanému predátorovi, to určitě. Ale budiž, jsem přece příznivec fantastiky. Hůř se mi dařilo překousnout, že se autor nejspíš nedokázal rozhodnout, jaký žánr napsat – detektivku, růžovou knihovnu, psychologické drama, thriller? A tak do toho guláše prdnul všechno, nic však nezpracoval dostatečně do hloubky; působilo to šité rozžhavenou jehlou, čistě na efekt a bez ohledu na logiku. Snad jedině obliba divadla a poezie byla prezentována s patřičnou vášní.
Hlavní hrdinka mě postupně začala mocně sr… lézt mi na nervy, ostatní postavy šustily papírem. Přestože zápletka vykázala několik nepředvídaných (nedomyšlených a zbytečných) odboček, ve výsledku se překvapení nekonalo. Zpočátku román zaujal, místy atakoval hranici 70%, ve druhé polovině často sklouzával pod 40%, průměr je z mé strany laskavým hodnocením. Musím dodat, že pro tento typ literatury nejsem zrovna ideální čtenářka, šlo o unáhlenou půjčku těsně před opětovným uzavřením knihoven.

49 05.01.2021

„Za komunistů se špatně ne-ži-lo, v létě bylo vedro, v zimě sně-ži-lo.
Z jara tály ledy, byly po-vod-ně, to jste, milé děti, přišly o ho--dně!“

Kdovíproč mi v průběhu četby často naskakovala tahle hříčka, zplozená Jarkem Nohavicou. Jiný důvod k úsměvu jsem nenašla, „Žítkovské bohyně“ zjevně nebyly sepsány za účelem zvednutí nálady. Pokud si však chcete hojně přiživit splín návštěvou oblasti Moravských Kopanic, místa, kde se zastavil čas, zjistit něco o tamním nelehkém životě za bolševika i dříve, o různých lokálních (ne)zvyklostech, o víře, o lidské povaze, potom je tato kniha ideální.
Jelikož jde o románovou fikci inspirovanou reálnými základy, cloumala mnou zvědavost, co si autorka vycucala z prstu a kolik z uvedeného jsou fakta. Někdy si naplánuji výšlap tamní přírodou, ovšem nejsem komunikativní typ, ochotný otravovat místní svými dotazy. Spokojila jsem se s články na internetu, leccos si v hlavě srovnala, podivila jsem se odvaze (drzosti) použít jména skutečných osob bez souhlasu jejich příbuzných. To se potom nelze divit, že obyvatelstvo Moravských Kopanic nepřijalo „Žítkovské bohyně“ zdaleka tak pozitivně jako čtenáři z jiných končin.
Mám ráda příběhy, nutící mě zapátrat a zjistit víc, atmosféra byla hutná až dusná, připomínek zločinů komunismu (jakož i dalších zhůvěřilých ideologií) není nikdy dost. 80%

71 04.01.2021

Upéct mlsnému kamarádovi dort není vůbec snadná záležitost, zvláště když vám v domě řádí kleptomani a záškodníci, na které jsou lidské smysly krátké. To se potom šmírující sousedi nestačí divit, co ten dědek bláznivá Pettson zase vyvádí, proč leze na střechu při cestě do obchodu, z jakého důvodu jeho kocour pobíhá po zahradě se záclonou přivázanou na ocásku a tak dále.
Přestože je příběh řazen v sérii jako první, chronologicky mu předchází "Jak byl Fiškus malý a ztratil se", odkud bych sem mohla nakopírovat komentář a nemusela změnit téměř ani slovo. Vydavatel se mému skřítěti trefil výběrem přesně do vkusu a doufám, že další dobrodružství laskavého dědy a mluvícího kocourka budou následovat.
Mile veselá jízda s nádherně barevnými, zábavnými ilustracemi. Kéž by příběhy byly delší, nebo (ideálně) jich v jedné knížce bylo víc. Je to cácorčin "až" druhý nejoblíbenější díl, já však jeho zápletku považuji za nápaditější a vtipnější. Opět jasných 100%.

41 01.01.2021

Přemýšlela jsem dlouho, jak popsat tuto stálici na pohádkovém nebi mého skřítěte, až sama cácorka nabídla odpovídající popis: "Tak napiš, že je to legrace. A krásně nakreslená. A je tam srandovní mluvící kocourek a hodný děda a praštěné slepice a skřítci, co kradou věci. A je to moc hezké a tenhle díl je můj nejoblíbenější."
Pokud neznáte animovaný seriál "Pettson a Fiškus", vřele jej doporučuji pro děti libovolného věku. Je srozumitelný pro prcky školkou nepovinné a milý pro nás, kmety. Laskavý humor, příroda, zvířata, sousedské vztahy... z příběhů dýchá vlídná atmosféra skandinávské vesnice s jejími klady i neduhy.
Když jsem zjistila, že vyšly knížky, šlo o jasnou volbu pod stromeček. Pravda, jsou tenké, spojit dva díly dohromady by bylo ku prospěchu malým i velkým čtenářům (nejspíš už však ne tak výhodné pro vydavatele). Před spaním se četlo dobře, jakkoliv se mi nedařilo uspokojivě napodobit hlasy (intonaci dědy Pettsona jsem jakž-takž zvládla, ale: "Já umím Fiškuse líp, mami!"). Knižní ilustrace poskytly množství prostoru pro větší hravost, ve srovnání s animací přibyly vtipné detaily, které je radost objevovat.
Pro jednou jsme se s cácorkou shodly: 100%

41 31.12.2020

Román ze staré školy (tedy ze zlaté doby předmobilové), který se zpočátku tváří jako soudní drama, plynule se prolíná s detektivkou a postupně sklouzne k thrilleru. Na šachovnici zločinu máme rozestavených několik důležitých figur: novináře Matta Cowarta, jenž opustí pohodlnou rutinu při cestě za pravdou, Roberta Earla Fergusona, černého muže v cele smrti, odsouzeného na pochybných základech, spoluvězně Sullivana, vraždícího psychopata intrikujícího i zpoza mříží, odhodlaného detektiva Tannyho Browna a jeho impulzivního kolegu Wilcoxe, později se připojí Andrea Schaefferová, mladá dáma na stopě souvisejícího případu.
Paměť funguje velmi zajímavě: před dávnými lety jsem viděla stejnojmenný film a přísahala bych, že si z něj pamatuji lejno – byl to ten se Seanem Connerym a Edem Harrisem? Potom naskočil ksicht odsouzeného černocha a s ním kupodivu i jméno herce (Blair Underwood, takové 3,14… zbytečnosti mi okupují vzácnou mozkovou kapacitu) a s tím se vynořila i podstata zápletky. Rázem bylo po pochybnostech či překvapivých odhaleních, nejvýraznější ingredience příběhu bohužel zeslábly.
Stále však zůstala poctivá kriminálka s důrazem na pocity a myšlení hlavních postav, výrazně podbarvená úvahami o nerovných podmínkách mezi bělochy a černochy. Ano, BLM už tady vystrkuje prostředníčky, ovšem tmavá pleť v době sepisování románu ještě neznamenala automatickou svatozář a rabování ve spojení s násilnostmi se mediálně neoznačovalo jako demonstrace za lidská práva.
Zvláště ve druhé polovině by knize prospělo některé pasáže sestříhat, lépe ukočírovat finále a chvilkami (naštěstí jen zřídka) škobrtnul překlad. Kdo by to byl řekl, jak jsou na Floridě populární Prčice.
75-80%

37 29.12.2020

"Všechno bylo temné, pochmurné a strašlivé. Na konci tunelu nebylo žádné světlo - a i kdyby, byl by to přijíždějící vlak."

Vánoce za dveřmi, za okny tradičně bláto, doma bordel, nálada celorepublikově extra blbá, protože covidová opatření jsou ekonomicky ničivá na celé generace dopředu, aniž by se počty nakažených dařily držet na přijatelné úrovni. V tomto natlakovaném emočním papiňáku jsem se rozhodla přechodně opustit četbu o zločinech komunismu a zakousnout se raději do něčeho veselého. A co může pobavit lépe než konec světa?
Armageddon v podání pánů Pratchetta a Gaimana jsem poprvé absolvovala coby dvacetiletá trubka – s výsledkem „dobrý, ale čekala jsem více legrace“. S dvojnásobnými životními zkušenostmi už jsem se usmívala / chechtala od začátku až do finiše, s výjimkou těch pasáží, kde se má čtenář zamyslet nad bezohledností lidstva, devastujícího rodnou planetu. Jsem člověk ekologicky smýšlející, kterého ovšem zelení fanatici v politických řadách naprosto odpuzují a stala jsem se díky nim alergická na podobná moralizování (jakkoliv v obecné rovině souhlasím a chovám se podle toho). A za ten dětinsky zjednodušující pohled na problematiku, jenž nafouknul stránky ve střední třetině, ubírám půl hvězdy. Další půlku za to, že se veškeré trable ve finále vyřešily jaksi lusknutím prstů.
Jinak jsem si perfektně užila postřehy ohledně prolínajících se vlivů Nebe a Pekla, čutání do biblických nesrovnalostí, oblíbila jsem si Crowleyho (no jistě, démona), Agnes Magorésová zdatně zakonkurovala Bábi Zlopočasné, přepočítala jsem si bradavky na počest lovců čarodějnic, nasmála jsem se u osmi apokalyptických motorkářů, nostalgicky zavzpomínala na dětství – zvláště prázdninové měsíce na chalupě… „Dobrá znamení“ jsou zkrátka ideální volba, potřebujete-li rozhýbat bránici a zároveň si podumat o různých podobách člověčenství. 80-85%

P.S.: Detailní znalost Bible není nutná, ovšem doporučuji před četbou absolvovat film „The Omen“ a trochu se orientovat v hudbě kapely „Queen“.

57 20.12.2020

Společenstvo se rozpadlo na tři skupinky putující po vlastní ose. Procházejí přes mnohá nebezpečí, zažívají dobrodružství, setkávají se s dalšími lidmi i docela jinými tvory (či netvory), zlo údajně sílí, někdo umře, většina přežije a jak už to chodí v druhých dílech trilogií, nic moc se nevyřeší.
Vše je podřízeno striktní černobílosti; Boromir sice zakolísal a Glum vzbuzuje mimo jiné soucit, nicméně není pochyb, kdo patří k úctyhodným silám dobra a kdo slouží temnotě. Ideální pro mladší čtenáře, já už přece jen nechutně dlouhou dobu preferuji morálně složitější dějovou osnovu, rozporuplnější charaktery, zrovna jako popisy krajiny duše a nikoliv plenéru vůkol.
Občas však ráda odpočívám v nekomplikovaných světech pohádek, plných okouzlujících i strašidelných výhledů, ryzí odvahy, šlechetnosti, přátelství a velkých slov, jaká ve skutečnosti nikdo nepoužívá mimo divadelní jeviště. Tolkien se tím u mě řadí ke jménům Jaroslav Foglar, Karel May a podobným autorům, v jejichž dílech dominují mužské ctnosti a ženy jsou pouhé nevýznamné křoví kdesi v pozadí. Skoro se divím, že byl pan Tolkien ženatý a měl děti, když si vzpomenu na scény, kde Sam Křepelka něžně odhrnuje Frodovi vlasy z čela, případně rovnou navrhne: “Pane Frodo, dejte mi hlavu do klína. Lehněte si ke mně, já vás obejmu, aby vás nemohl osahávat nikdo jiný.“ Také naprosto chápu Gimliho výhrady k jízdě na koni; vždyť chudák trpaslík nemohl jezdit sám, věčně na něj byl někdo zezadu nalepený - obvykle sličný elf nebo čaroděj s dlouhou holí. Sodoma Gomora! :-)
„Dvě věže“ jsem absolvovala coby dvojboj, klasická četba soupeřila s poslechem a vítězem je... Aleš Procházka! Jeho přednes neměl chybu, zvláště v pasážích s Glumem byl nepřekonatelný. 80-85%

53 16.12.2020

„První úder utrhne Kuffenbachovi obličej.
To není dobrý začátek.“

Když pominu on-line konzumované „Aktivní olovo“, byl pro mě „Asfalt“ důkladnějším seznámením s tvorbou Štěpána Kopřivy. Uplynulých téměř 10 let výrazněji nerozptýlilo vzpomínky na pekelnou cestu Kuffenbachova komanda. Užila jsem si ďábelskou porci zábavy a užila bych ji ještě víc, kdyby byla o 150–200 stran kratší. Málo platné, 640 listů naplněných převážně šploucháním krve, čvachtáním vnitřností a praskáním kostí je prostě příliš. Šetřit se dalo i s drbáním o filmech, režisérech a hercích, co člověku moc neřeknou, pokud se hlouběji nezajímá o kinematografii (například můj drahý musel být v těchto pasážích úplně mimo mísu).
Vyhovoval mi přístup, kdy se děj tříštil mezi více osob – různorodost umožnila vybrat svého oblíbence (doktor Holofaust a Chorozon bavili cynickou Metlu nejvíc).

„Ostranského povaha a omluva jsou něco jako hmota a antihmota. Kdyby měl z úst vypustit jediné slovo omluvy, explodoval by vesmír. Minimálně ten jeho.“

Zápletka překvapivě nebyla tupá, má v sobě zubaté ostří postřehů a úvah - nepřevratných, přesto jde o přidanou hodnotu.
Srovnání s Kulhánkem, otcem subžánru v českých končinách, Kopřiva bez problémů ustál, v některých ohledech mi připadá dokonce i lepší, variabilnější. A jak už teď vím, autorova tvorba zraje jako víno, jeho knihy se zařadily k mnou vyhledávaným. 75%

56 13.12.2020

"Zlomte vaz," zavolal Logan na inspektorova mizející záda.
"Díky, seržante." Insch vesele zamával, ani se neotočil.
"Ne, vážně," hlesl Logan, "doufám, že spadneš a něco si zlomíš!" Ale počkal si, až se zavřou dveře a Insch bude z doslechu.

Netuším, jaké sci-fi bláboly psal Stuart MacBride před uposlechnutím rady svého agenta, ovšem jeho první brázda na poli detektivek na mě udělala zatraceně dobrý dojem. Zpočátku jsem kroutila očima: „Zase násilí na dětech, už zase polda zapletený s patoložkou a jejich problémy v ráji, ach jo.“ Přesto mě autor dokázal mile překvapit, nedržel se osvědčených schémat, vsadil na rozmanitost a nahodilost lidských životů.
Aberdeen bičují deště i sněhové vánice, seržant Logan McRae se po dlouhé nemocenské vrací do zaměstnání a město se právě začíná otřásat vlivem nálezu těla malého chlapce. Média se slétají jako supi a bude hůř…
Téma je vážné, Stuart MacBride však dokázal tragické situace dovedně namixovat s humorem. Nic, u čeho bych se lámala v pase s výbuchy smíchu, jen se mi kdesi uvnitř usadil konstantní cynický úsměv. Mohou za to živé dialogy, Loganovy úvahy i špičkování s kolegy, jednání spousty vystupujících postav nese prvky komična: hromadné jásání policejního sboru nad inzultací právníka, jemně zlomyslný šéf požírající bonbóny po kilech, další nadřízená vyžilá dýmající fabrika na záletech, dotěrný novinář s mocí ničit kariéry či tvořit hrdiny – podobnými detaily je román prošpikovaný. Nešťourá se příliš v ničím soukromí, psychologicky neanalyzuje, filozoficky nehloubá a přece není myšlenkově mělký, charaktery si navíc bez problémů oblíbíte.
Žádné geniální zločiny chladnokrevných predátorů a krkolomné dedukce citlivých detektivů s IQ vyšším než Eiffelovka, prostě jen všední dny v pekle policejní práce, když se rozpoutá sračková smršť. Zapomeňte na ostře vymezenou hranici mezi bílou a černou, tady se čtenář většinou pohybuje ve stínech šedi. Obvykle v těch temnějších.
Síla knihy je ve svěžesti zpracování, nikoliv v originalitě zápletky. Jasně, při odhalování pachatelů byli detektivové tradičně pozadu za čtenářem a například informační díru jsem odhalila dlouho (stovku stran) před Loganem. Aby ne, vždyť já měla ohrádku s několika vybranými podezřelými, on jich měl plný Aberdeen. Nechci šťourat, „Žulové město“ mě opravdu bavilo, což je důvod, proč na misku vah přihodím (možná malinko neobjektivní) pátou hvězdu. 85%

„Logan s povzdechem vstal.
Další vyřešený případ. Další zničený život.“

56 09.12.2020

Občas potřebuji opustit vyhřáté křesílko, ve kterém mám po mnoho let věrně obtisknutý svůj zadek, a nakouknout jinam. Třeba k sousedům, jejichž dům většinou obcházím širokým obloukem - kvůli té odpudivě růžovo-červené fasádě a načančaným obyvatelům. Společnou řeč s nimi pravděpodobně nikdy nenajdu, protože žvaní hlavně o vzhledu, líčení, ošacení, obuvi, večírcích a lidech s podobnými hodnotami. Také pořád infantilně vzdychají (ó, já ubohá, ó, úžasný muž), vzájemně si odporují, případně nepochopitelně složitě + zdlouhavě zabředávají do událostí, jaké by mohli vyřešit pár upřímnými větami. Holt jsem tentokrát nahlížela k Japoncům, kulisy mají exotické, leč zvyklosti poněkud zvláštní. Jejich tatík je Američan... já po celou dobu považovala jméno Arthur Golden za pseudonym nějaké nezkušené romantické spisovatelky.
Tak jo, vyvětrala jsem svůj rutinou zavánějící prostor, prozkoumala cizí dvorek, zpočátku jsem se i docela bavila. Dokud hlavní hrdinka nedospěla, potom pro mě věčné úklony, oblékání a popis kimon, návštěvy večírků, nalévání saké, obloukovité rozhovory a vyvádění krávovin hodných slepičího mozku ztratily veškeré kouzlo. Dočítala jsem bez zájmu.
Chápu, čím "Gejša" čtenářky oslovila, pro mě to bohužel nebylo to pravé kešu. Příště do Asie zamířím za samuraji, šóguny a vůbec osobami, co mávají spíše katanou než vějířem či řasami. Zatím zůstanu věrná svým oblíbeným žánrům. 60-65%

55 03.12.2020

Otázka: Smrti, kde jest tvá kosa?
Odpověď: Ta je kurva všude.

Jak napovídá citát, "Revival" je kniha o smrti. Ale také o životě, o lidech, jejich důležitých momentech a křižovatkách, o ztrátách, bolesti, víře i nevíře, o závislosti, posedlosti... Muzikant Jamie Morton nás provede od svého dětství až po "jak jsem sakra mohl tak zestárnout?"
Kniha má pár napínavých i děsivých momentů, většina stránek však s hororem jen decentně koketuje. Stephen King už dávno minul hranici, kdy musel dělat vše pro čtenářskou spokojenost - zdá se, že častěji píše podle své vnitřní potřeby. Představuje své postřehy, přemýšlí, analyzuje, stále dokazuje znalost lidské duše (zvláště jejích temnějších zákoutí).
"Revival" se mi bohužel trefil do období, kdy mám nedostatek času a klidu na četbu, což se na dojmech podepsalo kapku negativně. Zvolna jsem se houpala na vlnách kolem 70%. Tři nebo čtyři? Přiznávám, pořád mám pro pana Krále slabost, jakkoliv bych tento román nezařadila do TOP 10 jeho knih.

56 02.12.2020

Další strohá historická fakta byla nahrazena literárním popisem, který doplnil množství detailů a překryl nezřetelné černobílé momentky v mé paměti živoucími barvami skutečnosti. Co se mi nepodařilo zjistit z románu, dohledala jsem částečně v téměř vševědoucí Wikipedii.
Název knihy vlastně není přesný, protože těch hrdinů, vzdorujících dle svých možností zrůdnosti nacismu, bylo podstatně více. Ve škole o všech neučí, hodiny dějepisu se omezují pouze na nejznámější jména; ráda jsem poznala další a hodlám ctít jejich památku přinejmenším v duchu. Nezaslouží si být zapomenuti. Bohužel krutá doba nebyla skoupá ani na zbabělce - nikomu však nepřísluší soudit, bolest nebo strach o své blízké může člověka snadno dohnat k zoufalým činům.
Kdykoliv narazím na pohnuté osudy účastníků 2. světové války, přiměje mě to lépe chápat současnou německou sebenenávist, s jakou se ochotně vzdávají své civilizace ve prospěch lidí z chudobou a válkami zmítaných zemí. Hitler a jeho pohůnci likvidují Evropu i 75 let po své smrti.

Panu Šulcovi bych za pečlivé shromáždění dat a jejich převedení do dramatické podoby udělila silné čtyři medaile, ovšem z úcty ke statečným vojákům, členům odboje i nevinným obětem zhovadilé ideologie musím připíchnout také pátou. 85%

73 25.11.2020

„Půl světa“ je volným pokračováním „Půl krále“, Jarvi je zde šedou eminencí poněkud v pozadí, prim hrají dva nové charaktery. Oba touží stát se bojovníky, v cestě jim však stojí nepřekonatelné překážky: Trnka postrádá patřičné pohlavní orgány a Brand má obsedantní potřebu konat dobro. Pracovně jsem si tuto dvojici překřtila na Mrchu a Balvana. Zní to nelaskavě, přesto jsem musela obdivovat odhodlání a sílu vůle prvně jmenovaného spratka, zatímco druhý svým srdcem na správném místě přirozeně vzbuzuje náklonnost – v mém případě jaksi mateřskou, mladší čtenářky se třeba zamilují.
Autor se drží přímých kolejí položených úvodní knihou: zápletka není kdovíjak složitá, intriky jsou průhledné, prostředí se nevěnuje přílišná pozornost, násilí není nadměrně pitváno (což neznamená málo krve), sex nezabíhá do extra podrobností, celkové vyznění je ve světlejších odstínech šedi, vše je zkrátka zjemněno s ohledem na cílovou skupinu dospívajících. A já bych coby náctiletá určitě byla u vytržení.
Stará Metla preferuje Abercrombieho dospělý, drsnější a důkladnější styl, ovšem u téhle série se moc příjemně odpočívá. Nenáročný, leč čtivý fantasy příběh o různých podobách války a hrdinství, soustředěný na postavy, tedy na jejich (obvykle svérázné) chování i činy. 75-80%

48 23.11.2020

Ač mám dokonalý hudební hluch, nedělala mi problém základní premisa příběhu, tedy vyjadřování myšlenek a pocitů písněmi - vždyť hudba je k tomu přímo určená. Rušila mě však nepropracovanost a nevěrohodnost Cardem načrtnutého světa, podivné fungování Domu písní, galaktická vláda prostřednictvím jediného císaře etc.
Knížku bych označila za jakousi místy brutální pohádku s upozaděnými sci-fi kulisami. V první třetině se čtenář seznámí s malým Ansettem, výjimečným, leč citově plochým pěvcem, s jeho dětstvím v Domě písní. Následuje přesun k císařskému dvoru a dospívání ve víru intrik. Při gay vložce v závěrečné části jsem poněkud ztrácela koncentraci - pitvání milostných vztahů na mě holt obvykle má mentálně opruzující účinky bez ohledu na hetero/homo/trans/nekro/zoo orientaci zúčastněných. Závěrečný prolog byl mírně patetickou, stručnou, relativně uspokojivou tečkou.
Charaktery jsou v tomto raném Cardově díle ještě celkem ploché, jejich osudy neměly sílu ze mě vyždímat patřičné emoce. Jakkoliv nevyrovnaným dojmem na mě "Mistr písní" působil, musím vyzdvihnout zvláštní, melancholickou atmosféru, vibrující prakticky celým románem. Není to Card ve vrcholné formě, spousta not v osnově chybí nebo zní falešně, přesto si jistě najde svého trpělivého "posluchače", který přimhouří oči nad nedokonalostmi a nechá se unést náladou příběhu. 70%

41 18.11.2020

Harry, už během tvého prvního případu jsem věděla, že si budeme dobře rozumět a průběžně se setkávat. Sednul jsi mi jako zadnice do pohodlného křesla - inteligentní, drsný, nepředpisový, vlk samotář, co se nenechá zastrašit, zkorumpovat ani opít rohlíkem. Mohl bys teda o to luxusní křesílko přestat típat cigarety. No fakt, zhruba v polovině knihy jsem během padesátky stran udělala čárku za každou zmínku o tvém smrdutém zlozvyku a někdy u čísla 19 mě to přestalo bavit. Pořád se domnívám, že tvého stvořitele platí tabáková lobby za účelem připomínání čtenářům z řad kuřáků, ať si zapálí. Jako by nestačilo téma tvého druhého případu, plné drog, dealerů a s tím související špíny. Mexická bída v područí kartelů z knihy tekla s hustotou obsahu fekálního vozu.
Na začátku je smrt kolegy a ty, jako správný policajt, jsi hned zavětřil levotu. Není důvod dmout se pýchou, Harry, vzhledem ke stavu těla byl na správné stopě každý mírně zkušený čtenář či divák detektivek. Vlastně mě zápletka ničím nepřekvapila, což je trochu škoda, na druhou stranu je podána dovedně, žádné zbytečné kličkování, přímý tah na branku a gól, přesněji zářez na pažbě. Prosté, funkční, v jistých ohledech roztomile nekorektní.
Na pátou hvězdu to ani tentokrát nestačí, mám v tebe však důvěru: brzy to k Metlině metě nejvyšší jistě dotáhneš. Zatím "jen" čtyři spokojené, střelným prachem a tabákem zapáchající, krví zastříkané stálice. 80%
P.S.: Překlad je občas divný. Příklady: proč náčelnice patologického oddělení, proč ne obvyklejší šéfka? Proč 20 baků a ne 20 babek, jak jsme tady zvyklí? Skloňovat poloautomat UZI jako "leželo tam několik Uziů", no to snad ne... A nesmím zapomenout na své oblíbené "doprčic!", tahle čistě lokální kletba je v překladech zahraniční tvorby horší než pěst na oko, absolutně nelogická.

51 17.11.2020