Metla komentáře u knih

Pozitiva: 1) kniha je pevná; kdyby s ní malá princezna bacila agresivního vrstevníka přes šišku, dotyčný by mohl utrpět vážný úraz a půl centimetru tlustým stranám z kartonu by se nestalo nic. Je to vůbec klad? Ale jo, batolata tvrdé bichli neublíží a ještě s ní můžou posilovat. 2) Obsahuje obrázky v Disney stylu, líbivé pro zrak malých holčiček, posedlých růžovou barvou. Obálka má dokonce úpravu ze třpytek, a motýlky a kytičky a ptáčky a princezny... a tolik růžové, jééé!
Co si budeme nalhávat - pro nás, lidi s normálním (?) vkusem, je vzhled této knihy ekvivalentem prstu v krku.
Negativa: 1) 2) 3) jak už jistě tušíte z nízkého počtu stran, velikost knihy spočívá pouze v jejích rozměrech. Pohádky (Šípková Růženka, Popelka, Husopaska, Polnička) jsou zmrzačeny do nejstručnější možné formy, která není vhodná vůbec pro nikoho. Předčítání je růžové peklo, trvající naštěstí jen krátce. Ovšem na druhou stranu: být příběhy delší, třeba by se do nich podařilo propašovat patřičné ingredience k okouzlení čtenářů, přesněji mrňavých posluchaček.
Doporučuji jako vyrovnávací podložku pod nábytek s chybějící nohou a podobně. Dvě obludně růžové, kýčovité hvězdičky sem štítivě odhodím s ohledem na moji cácorku, plánující kariéru policejní princezny.

37 18.04.2020

"Chybí mi moudrost." Myslel tím, že mu chybí odvaha, ale chyběla mu odvaha, aby to přiznal.

Abercrombie si chtěl vyzkoušet něco jiného, aby nezkostnatěl ve svém obvyklém tvrdém světě, plném násilí, cynismu a životem omlácených (anti)hrdinů. A tak udělal krok „zpátky“ k literatuře pro dospívající: všechno své psaní zjednodušil, zjemnil, ošklivá slova zredukoval na absolutní minimum, výrazně ubral na pitvání pokroucené psychologie a soustředil se na svižně plynoucí děj. Krvavé scény nejsou příliš popisné, drsný sex nahradily nevinné pohledy či doteky, pozadí světa (čerpajícího ze severu Evropy v dobách Vikingů) tvoří jen lehce nahozenou fasádu, několik více či méně se proplétajících linií zastoupila jediná - s mladým, zkušenosti a sebevědomí získávajícím charakterem v roli průvodce.
Princ Jarvi mi silně připomněl jinou literární postavu: Milese Vorkosigana z knih Lois McMaster Bujold. Taky žádné neviňátko, které musí zdravotní handicap nahrazovat bystrou myslí, nemůže čelit fyzicky nadanějším válečníkům v přímém souboji, ovšem zvládne je ukecat či bodnout do zad. Se zájmem jsem sledovala Jarviho strastiplnou pouť, poznamenanou zradou, bolestí, chybami i okamžiky úspěchu, a snažila se odhadnout, zda a jakým způsobem splní mladík svou přísahu. Z roztřeseného chlapce se postupně stává muž, ovlivňující životy osob ve svém okolí a kdo ví, možná i celého království.
Originální prvky tohoto fantasy příběhu by se daly spočítat na prstech Jarviho znetvořené ruky, přesto mě Abercrombie dokázal v závěru překvapit a především: četla jsem s chutí. Využívala jsem každou volnou chvíli k návratu mezi stránky - skvělým tahem se ukázalo vzít užvaněnou cácorku se psem k potoku, obout jí gumáky a vypustit ta dvě hyperaktivní stvoření do koryta. Získala jsem padesát minut (výskáním a štěkáním proloženého) klidu vsedě na padlém kmeni stromu, přičemž nádhera toho přírodního koutu násobila zážitek z „Půl krále“.
Hodně, HODNĚ dobré, být alespoň o 20 let mladší, aspirovala by kniha jistě na jednu z mých nejoblíbenějších. V současném věku přece jen preferuji ponor hlouběji pod povrch. 80%
P.S.: Redakci Laseru do budoucna žádám o pečlivější korektury.

51 17.04.2020

„HLE, KOČKA BOŽÍ!“
Indický Robinson Crusoe na light verzi Noemovy archy. Spousta životních mouder, zasvěceně se tvářících poznatků o zvířatech a přežití, také snaha o duchovní přesah, která mě jako ateistu míjela a připadala mi plytká. Rozhodně jsem neuvěřila v Boha, jak román slibuje na začátcích kapitol.
Neřešila jsem věrohodnost a prostě jsem se nechala unášet na vlnách fantastického příběhu, Pí a Richard Parker se mi na pár dní stali vyhledávanými společníky v komplikované době. Ochotně jsem je doprovázela jejich útrapami do hořkosladkého finále, kde mi autor uštědřil nečekaný kopanec do rozkroku. Ale rozchodila jsem to, vstřebala pointu náhlého obratu a přijala ji za svou (po chvíli přemítání se konečně dostavilo pochopení souvislostí).
Jsem si poměrně jistá, že Pí a jeho touha po přežití našli v mé obvykle splachovací paměti pevné záchytné body, přesto mi k páté hvězdě něco málo chybí. Nebo možná přebývá: kdyby nic jiného, to zjednodušené náboženství je do knihy naroubováno jaksi nepřesvědčivě. 80-85%

54 15.04.2020

"Podvedená"? "Utahaná" by se měl román jmenovat. Charlotte Link je snad původním povoláním burlak, tak příšerně se mi děj vlekl zvláště v první polovině. Prý "Na stopě mysteriózního zločinu", prdlajs, tvůrce této věty (na přebalu) nemá ánunk o významu slova "mysteriózní". Krok-sun-krok vyšetřování trojice vražd a jaksi mimochodem pátrání po pohřešované rodince, to vše vyšperkované poněkud křečovitou psychoanalýzou většiny vystupujících charakterů. Nic ani vzdáleně tajemného či zavánějícího čímsi nevysvětlitelným, nadpřirozeným, žádné temné rituály, prostě docela obyčejná detektivka.
Možná jsem příliš zmlsaná, ale chybělo mi v příběhu nějaké překvapení a výraznější gradace, křivka napětí byla spíše horizontální přímka. Veškeré akčnější pasáže se děly „mimo objektiv“, čtenář se o nich dozvěděl z dialogů hlavních hrdinů - ve stylu „ten, co se za ním 300 stran honíme, byl bez dramatických událostí zatčen tam a tam.“
Nemastné, neslané postavy bych rozdělila do dvou kategorií: 1) Jsou mi buřt, 2) Zabijte už je někdo!
Německá autorka vsadila na atraktivitu anglického prostředí, u mě bohužel nedokázala rozbít bank. Třeba jí v budoucnu ještě dám šanci, pokud v knihovně zakopnu o další tituly... a kdyby ne, mrzet mě to nebude.
Na překladu mistr Yoda občas podílel se a korektoři se u knihy nudili tak, že ji nejspíš vůbec nečetli - proplesklo mne ostudné množství chyb.
Pro mě po všech stránkách jízda na poloviční výkon, akorát redakce Ikaru zaslouží vyfackovat (nebo vyfuckovat) podprůměrem.

54 14.04.2020

Kingovy knihy kupuji téměř automaticky, předem o nich nezjišťuji nic, a jelikož jsem nepřečetla ani spoilerem "obohacenou" anotaci, mohla jsem si s vykulenýma očima a výpadky dechu hryzat rty u dvou linií vyprávění. V jedné jsem ve společnosti psychopata se zálibou v literatuře navštívila sedmdesátá léta, ve druhé jsem sledovala aktuálnější problémy puberťáka Petera. Našel způsob k záchraně své rodiny... nebo k její zhoubě?
Detektiv ve výslužbě Hodges a jeho parta se poprvé dostanou ke slovu až ve střední třetině románu a jakkoliv by se bez nich děj mohl docela obejít, nevadili mi. Vlastně jsem se na setkání se starým ex-poldou a jeho trhlou zaměstnankyní/parťačkou/kamarádkou Holly celkem těšila.
"Právo nálezce" obsahuje pár skutečně nepříjemných scén, ale mohlo být klidně i drsnější a ve výsledku působivější. V závěru autor nalíčil háček pro další díl série (no problemo, vždyť je celá trilogie k dispozici).
Abych to shrnula: King nabídl standardní porci napětí, okořeněnou několika dobrými úvahami o literatuře. Neslintám blahem, neremcám, jsem spokojená. Přinejmenším na 75%.

56 11.04.2020

Osmnáct povídek oceněných prestižní cenou Locus, udělovanou za nejlepší literární počiny v rámci žánrů sci-fi a fantasy. Ne každý z obsažených příběhů se mi trefil do vkusu, ovšem v průměrných hodnotách se plácaly jen tři kousky (poměrně ukecaná „Smrt doktora Ostrova“, z mého hlediska nezajímavý „Předvečer revoluce“ a neoslovili mě ani „Strážci hranice“). Jsem stěží povídkový fajnšmekr, preferuji delší texty, přesto i pro mne v "Locusu" převažují dílka silně nadprůměrná až vynikající (např. „Říjen předsedá“, „Zamilovaná Ráchel“, „Kam oči nedohlédnou“, „Dítě mé krve“, „Krásná dcera šupinářova“). Fascinovaný pocit podivna ve mně zanechalo Chiangovo „Peklo je nepřítomnost boha“ a Crowleyho „Pryč“.
Pokud patří sci-fi a fantasy k vašim oblíbeným žánrům, nevadí vám krátké příběhy a rádi při četbě trochu zapojíte mozek i představivost, pak byste tuto sbírku neměli minout. 85-90%

39 09.04.2020

„Tuesday hodila granát a zabila 29 protivníků. Potom granát explodoval.“ Pouhá parafráze vtipu o Chucku Norrisovi, ale docela se k této knize hodí.
Vzpomeňte si na nejschopnější akční hrdiny, takové ty neprůstřelné, nezastavitelné týpky, které ve filmech ztvárňovali pěstmi mlátící, noži bodající i střelnými zbraněmi rámusící svalovci jako Schwarzenegger, Stallone, van Dáma a podobně. Máte? Přidejte k nim nejgeniálnější mozky - Hawking, Einstein, Bill Gates nebo ten cucák, co ho za 79 sekund roznesl při šachové partii, Magnus Carlsen, nezapomínejte na Suvorova a další významné vojevůdce, jejichž taktika pokaždé přinesla vítězství. Všechny dominantní vlastnosti dotyčných chlápků zmačkejte do kuličky, řekněme šému, a vložte do drobného těla sedmnáctileté dívky. Hotovo, máte Tuesday, holčinu, která (bez jakéhokoliv výcviku) kosí padouchy po tuctech, ať jde o sjeté puberťáky či protřelé zločinecké gangy.
Pro mě je tato (super)hrdinka ideální spíše do komiksu, vlastně i hlavní záporák je tak zlý, až je neuvěřitelný. Román bych měla raději blíže k realitě, přesto bylo fajn nakouknout do pochmurně pohádkového světa, kde se na každou násilnickou svini vaří voda v podobě nelítostné mstitelky.
Kromě Tuesday a jejích terčů zde máme ještě policejní duo, občas neskutečně natvrdlé, a nářky v sociálním tónu, jak je ten svět nespravedlivej, jak chudáci trpí (dokud nejsou vyburcováni k revoluci a pak trpí dál), zatímco boháči žerou děti.
Moje chyba, potřebovala jsem spíše temnotu a tajemno podzemí, na akční vlnu se mi úplně nedařilo přeladit. 70%

51 08.04.2020

Další z knížek, která si před lety musela počkat, až vysmahnu na víkend z paneláku do vhodnějšího prostředí. Lze si pořádně užít horor, zvláště z českého venkova, na rušném sídlišti? Ani náhodou. Jak se bát, když chybí ticho, samota, zkrátka správná atmosféra? Zato babiččina chalupa na polosamotě v předhůří Jeseníků byla téměř dokonalá.
Při četbě povídky „Kalvárie“ jsem musela před usnutím zamknout (div ne zabarikádovat) přístup do sklepa: co kdyby v těch chladných podzemních prostorách byly skryté dveře a za nimi číhalo krvežíznivé zlo? (80%)
Druhá povídka „Batalión“ tolik tísně nevyvolala, agresor z řad duchů ničím nepřekvapil. (60%)
Většinu poslední povídky „Lykantropie“ už jsem bohužel absolvovala doma v králíkárně, strach se tudíž odmítal dostavit. Zápletka byla krvavá, přesah v podobě choroby hlavního hrdiny obstojným bonusem, vyústění navzdory předvídatelnosti uspokojivé, atmosféra při čtení však stála za prd. (70%) Alespoň jsem už měla přístup na internet a mohla si Jarošov s jeho okolím virtuálně prohlédnout. Autor údajně čerpal inspiraci z místní kroniky, knížka je navíc doplněna o fotografie, vše tedy působí příjemně autenticky a (při ochotě poddat se bujné fantazii) věrohodně.
75%

37 07.04.2020

Jednou to přijít muselo. Reynoldsovy zajímavé světy, originální technologie, nejrozmanitější lidské frakce a podmanivé (či odstrašující) vize mi zřejmě zevšedněly. Navíc autor postupně odstavil většinu charakterů, se kterými jsem se byla schopná jakž-takž ztotožnit. Štír coby náhrada za Clavaina pro mě nefungoval, chybí mu charisma (říkejte mi rasistka, je to prostě prase:-)). Aura je zklamáním - ani sympatické děvče, ani podivná entita, jen zmatené děcko trousící nejisté informace. Kuriová je i po tolika knihách totálně bez osobnosti. A už jsem odhalila, jakou roli má nováček Vasko: být za všech okolností za debila.
Místo monumentální závěrečné bitvy se Zmary je čtenář nucen zkousnout stručný a poněkud chaotický epilog. Kde se vzali, tu se vzali: Deus Ex Lastura. Možná spisovatel nevěděl, jak to celé smysluplně uzavřít, možná už ho tento vesmír přestal bavit, alespoň tak mi to připadalo.
Drobné rozladění dovršilo překladatelské duo, které mě svou prudérností KAKALO k nepříčetnosti. Postavy občas ve vypjatých okamžicích přirozeně fuckují (ověřeno v originále), ovšem v češtině mi PROSTITUOVALY zážitek výrazy jako z „Hochů od Bobří řeky“. Představte si situaci, kdy je hypervepř s násilnou zločineckou minulostí opakovaně peskován, že v přítomnosti dítěte použil slova „hromsky“ či „zasmolený“. K dokonalé přehlídce trapnosti už scházelo jen „do prčic“. Pokud se překladateli příčí užívat vulgarity, případně se snaží čtenáře vychovávat, měl by se zřejmě soustředit na kuchařky, literaturu pro děti a podobně. Nejsem zastáncem nadbytečných sprosťáren, ovšem někdy mají v textu své opodstatnění; preferuji zachování autorského záměru a vetknutí ultrakorektního slovníku do SEDINKY. 66%

41 06.04.2020

V předchozí knize opustili čtenáři Pendergasta v krajně zapeklité situaci. Proto jeho kámoše od newyorské policie Vincenta D'Agostu notně překvapí dopis ze záhrobí, vybízející k pokračování v pátrání po agentově bratrovi, než dotyčný magor spáchá nejasně definovaný superzločin.
Opět se setkáme s většinou známých z minulých dílů, kteří se „náhodou“ více či méně zapletou do stejného případu. Jako vždy není nouze o napětí, děj zběsile uhání vpřed a zvolní jen zřídka; dočkáme se vražd, intrik, převleků, honiček, navštívíme muzeum s novou expozicí, je poodhalen další kousek mozaiky z Pendergastova soukromí… i tak stále zůstávají 3 (_!_) záhad dráždících čtenářovu zvědavost.
A znovu autoři nechali v závěru zaseknutý háček (spíše jeřábní hák), nutící poohlédnout se po následující knize. No proč ne - jakkoliv nepřinesla žádné větší překvapení, tahle thrillerově odpočinková atrakce mě pořád ještě baví. Šup s mozkem (a jeho šťouravými připomínkami) do zavařovačky a hurá relaxovat s "Knihou Mrtvých". 75-80%

34 05.04.2020

Knížku jsem koupila na základě lákavého názvu, přitažlivé obálky a pozitivních ohlasů zde na Databázi. Reakce mého skřítěte byla... blééé! Připouštím, mému estetickému cítění příjemné melancholické ilustrace mohou na děti působit pochmurně, možná i depresivně. Před spaním jsme se chvíli hádaly, co budeme číst - já vnucovala „Půlnočního kocourka“, dcerka trvala na svém „bléé, chci Annu a Elsu!“ Argument „tak já si Kocourka přečtu sama a ty si dělej, co chceš“ byl lehce unfér, ale zabral.
Knize dominuje výtvarná stránka a tak bylo za několik minut po všem. Příběh o laskavém klukovi, který chtěl pomoct zvířatům v útulku a jak byl za svou dobrotu odměněn, je bohužel jen krátkou povídkou s podstatně menší mírou poetiky, než jsem očekávala. Prohlížení obrázků vonělo příslibem tajemna, čehosi magického, text je však jednoduchý, prostý kouzel a politováníhodně stručný. Překvapivě jsem byla další večer bombardována žádostmi: „Mami, Kocourka!“
Jinak řečeno, já oceňuji vzhled knížky, zatímco děj mě malinko zklamal (není to vůbec špatné, prostě jsem měla chybně nastavené předpoklady). Cácorka vzala ilustrace na milost až se znalostí příběhu a ten se jí líbil, jakkoliv si rovněž stěžovala, že by ho ráda delší. 75-80%

42 03.04.2020

V páté části série „Pendergast“ rozpoutali autoři boj bobra... oprava: dobra se zlem. V New Yorku je nalezeno zohavené tělo, u kterého je obtížné stanovit příčinu úmrtí. Indicie naznačují, že si pro hříšníka přišel sám ďábel… muahahahahááá!
Mezi vyšetřovateli případu nemůže absentovat starý známý čmuchal D'Agosta a samozřejmě agent Pendergast. Jejich detektivní činnost se tentokrát neomezí na oblast Spojených států, pátrání je zavede až do Itálie. Vedlejší linie se věnují čerstvým, leč méně důležitým postavám – zápletka se neobejde bez ambiciózního novináře, zásadové policistky a setkání s podivným pouličním kazatelem.
Jak už je pro sérii obvyklé, autoři nešetří popisy: detailně si prohlédneme místa činu, ulice New Yorku, památky ve Florencii i starodávná šlechtická sídla. Kromě tradičně napínavého děje (poněkud komplikovanějšího proti předchozím dílům) bude čtenáři umožněno lépe poznat soukromá trápení D'Agosty a poodhalí se pár dalších Pendergastových tajemství.
Veleschopný agent mě v „Pekelné síře“ chvílemi až s…štval, nejen svým distingovaně snobským přístupem, ale především těmi savci z čeledi zajícovitých věčně tahanými ze sombréra. Autoři si příliš ulehčovali práci a hlavně v závěru odflákli vysvětlování (odpustím si spoilery - je toho víc, co by zasloužilo rozvést).
Když na hromádku kompostu přihodím fakt, že román není uzavřený, docela mě svrbí prsty na mém ohmataném hlodavci, jestli jednu pěticípou potvůrku neukliknout. Odolám tomu nutkání, přece jen se v průběhu čtení nedostala ke slovu nuda a navzdory jisté předvídatelnosti mě páni spisovatelé opět dokázali udržet po celou dobu v napětí, dokonce mne párkrát přiměli k zamyšlení. 70-75%

42 02.04.2020

Tady ještě nemám komentář? To musím hned napravit.
Už je to jedenáct let, co jsem si tuto bichli vzala do Jeseníků na podzimní dovolenou - ze dvou důvodů: 1) tušila jsem, že pro lepší zážitek bude román vyžadovat odlišnou atmosféru, než mi nabízel tehdejší byt v králíkárně uprostřed rušného sídliště. Nemýlila jsem se, kniha je jako stvořená do ušáku ke krbu, s hrnkem oblíbeného nápoje po ruce, zatímco za oknem řádí sněhová vánice či podzimní plískanice. 2) Předpokládala jsem obtížnou četbu a nechtěla jsem tedy mít k dispozici jiný titul, kterým bych mohla "Jonathana Strange a pana Norrella" nahradit. Moudré opatření, nějakou dobu mi trvalo začíst se... Ale potom už jsem byla TAM a nemohla přestat, zcela okouzlena atmosférou Anglie 19. století, nádherným jazykem, jemným humorem, rostoucím napětím i temnotou, v neposlední řadě také důsledně vypiplanými postavami.
Ústřední dvojice mágů je povahově odlišná jako den a noc - progresivní Strange je zdánlivě ten dobrý sympaťák, zatímco neurotický zpátečník Norrell je ztělesněním všemožných nectností (můj oblíbený "hrdina":-)). Ovšem v konečném důsledku nic není černobílé. Víc neprozradím; jste-li trpělivý čtenář ochotný poddat se dobové atmosféře kořeněné anglickými mýty, oceňující kultivovaný, do detailu vyšperkovaný sloh (podpořený pečlivým překladem), možná si "Jonathana Strange a pana Norrella" vychutnáte tak příjemně jako kdysi já. Nebo taky vůbec, šance bych viděla zhruba 50/50.
Varování: román neobsahuje zběsilou akci, strhující dobrodružství ani odvážně lechtivé scény.

55 31.03.2020

Dorazila jsem knížku z knihovny a hned listovala čtečkou, do čeho se zakousnout. A hele, mám tady něco od Folletta, tomu chlapovi se už několik let plánuji podívat pod prsty. No vida, prostředí laboratoře, práce s nebezpečnými viry, to jsem ani netušila, jak aktuální četbu vybírám (jo, ta obálka leccos napovídá, zmátl mě název). Hmm, už v roce 2004 bylo známo, že Číňanům každou chvíli uteče nějaký virus, zajímavé. Taky svižné, napínavé, patřičně gradující, s dobře uplácanými charaktery, zvláště ty vedlejší jsou lidsky uvěřitelné. Uvítala bych trochu pečlivější rozbor protistrany, co jsou zač Nigel a Elton, jak se z Daisy stala šílená bestie? Nešlo by konkrétně vysvětlit, proč je Tonin bývalý takový ču... falus?
Postupně se mi nakupily otázky, na které jsem nedostávala uspokojivé odpovědi. A podobně jako u předchozího titulu mě úvodní stránky navnadily na drsnější příběh, leč ve výsledku je „Sněžná slepota“ do hladka učesané rodinné drama. Výborně napsané, ovšem postrádám scény, jaké by se mi s mrazením v zádech připomněly třeba za pár let. Dva dny strhující zábavy, poněkud klišovité, slibující nervy drásající krvák... Zážitek bych přirovnala k sněhové vánici, provázející čtenáře zápletkou: silné, dokud to trvalo, ovšem po skončení následuje rychlé tání a nezůstane nic. Snad s výjimkou odporně přeslazeného epilogu, který bych z paměti moc ráda vymazala. Kdyby autor místo masturbace raději vysvětlil motivaci zadavatele zločinu.
Během čtení byly dojmy čistě čtyřhvězdičkové, v sametově jemném závěru bohužel ochably: 75%

43 30.03.2020

„Potok stínů“ mi připomněl filmovou produkci TV Hallmark: rodinná dramata ideální k poklidnému nedělnímu odpoledni u bábovky s kafíčkem. Sice tady (v atraktivních kulisách pohoří Adirondacks) máme brutální sériové vraždy, ale ty jsou vlastně jen prostředkem k tomu, jak se vypořádat s ženskými mindráky, narovnat páteř i pokřivené vztahy a se znovunalezeným sebevědomím vykročit k růžovým zítřkům.
Jestliže se rádi brodíte pocity méněcennosti, frustrací z pubertálního fracka, nevěrou, rozvodem a souvisejícími peripetiemi, měli byste být s tvorbou Joy Fieldingové spokojeni, možná i nadšeni. Pokud vás ovšem fascinuje zločin, chcete mít rozpitvané příčiny, následky, zápletku a řešení si představujete promyšlenější než pár náhodilých kroků, nepravděpodobných situací a bum-plesk-prásk, vyřešeno + odjezd do zapadajícího slunce, potom se raději poohlédněte mezi spisovateli skutečných thrillerů. Tohle je takový plyšový drasťák pro křehké ženy, hlavně nikoho výrazněji nerozrušit.
Prolog mě naladil na nekompromisnější vybíjenou, proto jsem byla ve finále malinko zklamaná - ale fakt jen nepatrně, autorka se prostě drží svého stylu a publika. 65-70%

Za zmínku stojí nedbalé korektury: hrdinka je občas oslovována jako muž, odpočívá se u betonu místo u bazénu, vyskytla se záměna jmen a podobné minely - buď překlad nikdo nezkontroloval, nebo při čtení odpovědná osoba příliš nepoužívala oči, případně mozek.

40 29.03.2020

Když už jsem tuto knížku zmínila v předchozím komentáři, měla bych ji popsat lépe:

Máte-li tříletá děťátka
a ta mají ráda zvířátka,
jistě je potěší veršíky
i obrázků výběr veliký.

Tož asi tak. Na každé stránce čtyři řádky nenáročného rýmování, se stručnou snahou charakterizovat konkrétního živočicha a k tomu téměř fotorealisticky zpracovanou ilustrací. Hezká, pro mrňata poučná publikace, ovšem pohraje si jazyk a pokochá se zrak dítěte libovolného věku. 80-85%

Jsem okouzlena poetickým jazykem sršícím anachronismy, obdivuji nápadité metafory i bohaté lexikum, mé srdce tepe v rytmu rýmů, věrně následuje metrum, jsa uchvácena libou eufonií, žasnu nad básnickými figurami... plácám si játra, plácám, až přes to prášení nevidím na klávesnici.

Poe svými povídkami poznamenal mé dospívání, ve čtrnácti jsem ho žrala tolik, že jsem si na devítidenní cykloputování vzala do batohu 600 stránkovou bichli temných příběhů tohoto spisovatele. Každý večer jsem postavila stan a zatímco se spolužáci i trenéři venku bavili po svém, já náruživě hltala horory. Tam jsem se také poprvé setkala s "Havranem" a neřekla autorově poezii "Nikdy víc!" Raději se však budu držet prózy, kde jsem rozhodně pevnější v botaskách a nemusím u každé třetí sloky zvažovat, co se mi básník snaží říci. Pokud má přímočará, pragmatická duše přece jen zatouží po verších, budu lovit v soudobějších vodách, srozumitelnějších bez chvílemi nadměrného úsilí, jaké jsem musela vyvinout u (zajisté náročného) překladu Vítězslava Nezvala.
Při četbě Poeovy poezie mě prostoupila zvláštní, vznešeně pochmurná až deprimující nálada, prodchnutá vědomím osobní duševní nedostatečnosti. Tento komentář neberte jako kritiku díla; je to obžaloba mé vlastní omezenosti a kulturní nevyzrálosti. "Kamarádi zvířátka" s veršíky Jiřího Žáčka jsou tak akorát pro mě, náročnější umění nejsem schopna patřičně vstřebat ani hodnotit.

„Bohové! To jsou názvy! Zásobování a průzkum, Druhé oddělení, Pokladní služba, Diplomacie a Obchodní úřad. Nemůže se někdo z vás pojmenovat prostě ‘Banda špionů’, ‘Vrazi a hajzli’, ‘Velkohnůj a spol.’ nebo tak nějak? Nač ty eufemismy?“

Bývalá princezna, otrokyně, prostitutka a elitní šermířka se pokouší najít klid při práci u sedláků v království Arkach. Teprve u těchto jednoduchých, přímočarých lidí poznává svobodu a její hodnotu. Žádná pohoda bohužel netrvá věčně; Achája opět musí navléknout vojenský mundúr a vydobýt si respekt v šiku spolubojovnic, získat důvěru a snad i něco víc... Válečná vřava a s ní související zdánlivě bezvýchodné situace však nejsou tím nejhorším: mnohem obtížnější je ochránit svou novou, milovanou domovinu před pádem a zároveň si uchovat lidskost. Realita v podání generála Biafry je temná propast negativních prognóz a řešení problémů znamená opustit čest, morálku či jakékoliv jiné ušlechtilé ideály. Udržet království Arkach je spletitá hra pro bezohledné, všehoschopné svině. Znepokojivé zvířecí oči a ostré tesáky nejsou určujícím znakem netvorů.
Druhý díl série dává jen minimum prostoru filozoficko-náboženským peripetiím čaroděje Mereditha či Zaanovým intrikám, Siriův buranský šarm se téměř nedostane ke slovu. Úvod se nese v příjemně odlehčeném duchu, postupně přibývá vážných myšlenek a drastických opatření, to vše je prošpikováno kurníkem. Zpočátku mě ženská armáda se svým výrazivem docela bavila, ale jak šel čas, neustálé vulgarity s (nejen) lesbickým tokáním a kvokáním ztratily na atraktivitě. Nekomplikovaná soudržnost čistě ženského ko-ko-ko-kolektivu je dle mých zkušeností konstrukt z říše pohádek. Vážně mi chvílemi připadalo, že byl autor při tvorbě "Acháji II" ve fázi změny pohlaví a občas si šlehnul příliš estrogenu.
Výše uvedené výhrady sice nemají vliv na počet hvězd, ale s procenty jdu nekompromisně dolů. 70-75%

„Kdybych věděla, co dělat, nestála bych tady jak prdel nastavená ke kopanci.“
Princezna - major Achája

40 25.03.2020

„Kabinet kuriozit“ opět vezme čtenáře do New Yorku, kde nález ve staré zástavbě určené k demolici přivede agenta FBI Pendergasta na stopu dávného zločinu. Jako obvykle nejde o případ zcela přirozený a ani tentokrát nebude ten divný pavouk na pátrání sám: pomůže vědkyně z muzea Nora Kellyová, samozřejmě pohledná a inteligentní, zapojí se také starý známý osten v konečníku - novinář Smithback.
Na kostře příběhu se podepsala určitá rutina, stejně jako v předchozích knihách jsou zde tři strany: vraždící zlo versus agent a jeho pomocníci versus arogantní blbci na vedoucích postech, co akorát komplikují vyšetřování a házejí hlavním hrdinům klády pod platfus. Dokud tohle klišé dokážou autoři servírovat zábavně, nestěžuji si.
V „Kabinetu kuriozit“ je konečně poodhalena rouška tajemství kolem Pendergasta, jeho zázemí a poměrů, z jakých pochází. Tak trošku mi začal připomínat Batmana. Ovšem agentovy vyšetřovací metody pomocí hluboké meditace byly na můj vkus příliš fantastické, postava i zápletka rázem ztratily několik bludišťáků v už tak chatrné kolonce "uvěřitelnost".
Velkým kladem je schopnost pánů Childa a Prestona vystavět hutnou atmosféru, nechat čtenáře téměř vidět kulisy, ve kterých se děj odehrává – ať už se jedná o ponuré, chátrající městské čtvrti nebo vznešené prostory muzea.
Kniha je navzdory nedostatku překvapení velmi návyková. V závěru jsem si napětím málem ohryzala nehty (přestože bylo jasné, jak to dopadne:-)) a měla jsem problémy se odtrhnout, jakkoliv spád brzdila druhá linie, věnovaná arogantním blbům.
Motivace sil zla mě sice kdovíjak nepřesvědčila, s tím se spisovatelské duo mohlo pomazlit důkladněji, ve výsledku však sérii doporučuji všem ctitelům hororů a thrillerů s prvky nadpřirozena. 80-85%

45 23.03.2020

Cácorka knížku objevila pod stromečkem, leč kdykoliv jsme vybíraly nový zdroj pro večerní četbu, „Příběhy lesních skřítků“ dostávaly košem (dokud jsem je neprotlačila). Děti v tomto věku volí především očima a tady jsou ilustrace jaksi... ten rychlý styl prostě moc krásy nepobral, hodil by se spíše ke kresleným vtipům. Jednoduché linie kresby vylepšuje barevnost, ovšem ani tam bych práci s Photoshopem neoznačila za nadprůměrnou. Některé obrázky se navíc v knížce opakují: například divočák Bořivoj zničil studánku hned dvakrát, autorům kupodivu nepřipadalo blbé použít u obou (prakticky totožných) příběhů ty samé ilustrace. A různě zakamuflovaných duplikovaných motivů lze najít podstatně víc.
Co se týká děje, ten je ušit na míru osůbkám ve věku 3-5 let; čistí se studánky, zachraňují koloušci, chystají oslavy, vyrábí houpačky a podobně. Důraz je kladen na vzájemnou pomoc a přátelství, zkrátka milé výchovné texty s trochou čarování. Po slohové stránce žádný zázrak, věty jsou občas přes svou jednoduchost kapku kostrbaté a do očí mě praštilo pár hrubek, přesto šlo o příjemné předčítání. Čertice poslouchala se zaujetím a určitě se ke knížce zase někdy vrátíme.
Za sebe bych skřítkům rozdala tři hvězdy, čtvrtou za spokojenost cácorky. K páté hvězdičce chyběla povedenější výtvarná stránka a také lepší stylistika bez chyb.

37 21.03.2020