Metla komentáře u knih

Jsem na vážkách, jestli "Údolí vykoupení 1" vůbec hodnotit, protože vydavatelský záměr knihu uměle rozpůlit tentokrát trčí s impertinencí péra z poklopce. Žádné vyvrcholení, žádný háček v závěru, žádný vkusný předěl, děj prostě končí zhruba uprostřed a basta.
Vracíme se k ústřední zápletce o válce se Zmary, potkáme staré známé z "Archy", autor přihodil pár nováčků, přibylo prostředí Haldory - záhadné mizející planety, na jejímž satelitu se rozbujela rozkošná náboženská úchylka. Reynolds má dar fascinovat čtenáře vizemi budoucnosti, různými bizarními technologiemi, nevšedními emzáky i lidstvem rozdrobeným do prapodivných, vzájemně stěží kompatibilních frakcí. Ovšem charaktery zůstávají nesnadno uchopitelné, měla bych problém popsat jejich povahu více než jedním slovem: Skade - mrcha, Clavain - sympaťák, Štír - loajální, Remontoire - nejistý, Kveiči - magor, Grelier - úchyl, Rašmika - umíněná, Vasco - ? (zatím mi není jasná jeho role), Kuriová - ?? (po třech knihách o ní vím stále prd), Aura - ??? (zjevení, byla vůbec zmíněna v předchozím dílu?). A tak bych mohla v otaznících ještě nějakou dobu pokračovat.
Přes dobrodružný spád jsem "Údolím vykoupení" procházela pomalu, krustu všedních starostí se dařilo prorážet maximálně několik minut denně. Dám čtyři stálice, z nichž jedna v realitě poblikává po vzoru Haldory... nelze ji ukotvit, dokud jsem v polovině románu.

39 06.02.2020

"Bylo zvláštní, jak v noci člověku připadají vlastní potíže nepřekonatelné. I ty nejpodružnější problémy čerpají ze tmy sílu."

Mé první setkání s autorkou a islandskou literaturou vůbec. Musím přiznat, že jsem úvodní třetinu románu neprožívala kdovíjak intenzivně a v duchu jsem remcala, proč musí být solidní kriminálka (s originálně hnusnými způsoby vraždění) přibržďována nezáživným osobním životem postav, jejich podělanými vztahy, čísla by nebylo nutné pořád dokola opakovat, akorát mi motaly šišku... Jo, a taky jsem si hned napoprvé zapamatovala množství sourozenců, jejich pohlaví a podobné detaily; opravdu nekvituji s povděkem, když spisovatel považuje čtenáře za dementa, co ani pár minut neudrží myšlenku, proto je nezbytné mu informace průběžně připomínat.
Tím končím s výčtem negativ, jelikož uplynulo zhruba sto stran a já zápletce docela podlehla. Vyšetřovatel Huldar mi ve své chybující lidské obyčejnosti začal být sympatický, psycholožka Freya nevadila, radioamatér Karl fascinoval podivínstvím, dítě se chovalo jako dítě, i vedlejší postavy měly něco do sebe. Pozornost si pouze pro sebe neuzurpoval žádný charakter, pátrání po vrahovi byla patřičně týmová práce, drobečky stop autorka trousila uvážlivě (ovšem s trochou bdělosti nebyl problém odhalit pachatele dlouho před policií), nic nepůsobilo přemrštěně nebo hloupě. Závěr mohl mít větší sílu, ale vzal to ďas, těším se, jaký magor bude řádit v Reykjavíku příště. 80%

60 31.01.2020

"Sestup" jsem zkusila víceméně naslepo - ani jsem nečetla anotaci, prostě ve mně pohled na obálku spustil Pavlovův reflex. Prolog mě bleskově vtáhl; bylo to jako rozběhnout se s oběma špičkujícími sourozenci, potom skočit... a místo do osvěžující vody sebou fláknout do bláta. Připouštím, nebylo snadné brodit se skrze pochmurnou tříšť rozdrcených životů kdysi obyčejné rodiny. Autorův styl byl chvílemi až matoucí, ale nakonec jsem si na jednotlivé charaktery a útržkovitost jejich osudů zvykla, přizpůsobila jsem se pomalejšímu tempu i zvláštní atmosféře.
Ve druhé polovině příběh zrychlil do poklusu, ve třech čtvrtinách už sprintoval. Když mi při práci v napínavé chvíli chcípla baterie v přehrávači, vypustila jsem z úst vskutku ošklivé slovo. Oceňuji, že Tim Johnston nenásledoval nalajnovanou trasu většiny ostatních žánrových spisovatelů, tedy: vše musí zvládnout hlavní hrdina. Tady řešení zápletky působilo opravdově, ne jako scénář k filmu.
Bohužel autor prošvihl správný okamžik, kdy měl "Sestup" ukončit, sklouznul k desítkám stran mlácení prázdné slámy. Nezaznělo prakticky nic, co by se nedalo zestručnit, případně vysvětlit dříve. Tím pádem můj palec zvednutý ke čtyřem hvězdám sešplhal na hranu 70%, kdy se obtížně rozhoduji: kolik? Chtěla bych být laskavá, vždyť ten román ve mně cosi zanechal, je tady však jeden důvod (možná se nad ním budete ušklíbat), proč nakloním digitus primus dolů. Téměř celou dobu jsem si kladla otázku, jestli tvorbu Tima Johnstona nesponzoruje tabáková lobby. Nikdy dříve jsem se nesetkala s tolika zmínkami na téma: zatoužil po cigaretě, požádal o cigaretu, nabídl cigaretu, vzal si cigaretu, zapálil si, vyfoukl kouř, odklepl popel, típnul cigaretu. Vynechání tohoto zlozvyku by knihu výrazně zkrátilo.

42 28.01.2020

Koukám, že nejsem jediná, kdo se nechal zlákat poměrně pozitivními ohlasy (v mém případě ověřených čtenářů na databázi sci-fi, fantasy a hororu) a investovala jsem pade do prvotiny neznámého autora. Občas to vyjde... což není tento případ.
Preferujete-li trochu politiky, hodně strategie a nátěr ideologie, pak by se vám „Flotila Země“ mohla trefit do nátury. Moje maličkost holt zasažena nebyla. Sled záblesků z jedné vesmírné bitvy mě v první řadě otrávil faktem, že v něm nevystupují lidé, ale pouhá jména. Některá se opakují, jiná se zdrží půl stránky, o jejich osobnostech se každopádně dozvíme kulové, i ti nejdůležitější jsou... o kom to vlastně bylo?
Dalším mínusem je pár nepravděpodobných naivit v ději, poslední hřebíček do rakve průměru zatloukly zdlouhavé patetické projevy v závěru. Mírně mě zklamal také nedostatek nadsázky ohledně významu České republiky v hvězdných válkách budoucnosti (nebo jsem humor nepostřehla, nepozorná já).
Ke třetí hvězdě se přikloním, jelikož chci být hodná na nezkušeného tvůrce a jeho pokus. 50%

47 27.01.2020

„Aspoň jednou bych chtěl vymyslet řešení, při kterém bych nemusel sám sebe málem vyhodit do vzduchu.“ Sigrud Harkvaldsson

Chro-chro-chro-chrochtám blahem! U předchozích dílů mi vždy trvalo nějakou dobu zahryznout se do děje a chvílemi jsem se musela do obracení stránek trochu nutit, kvalitní četbě navzdory. Tentokrát jsem od úvodních stránek jela jako namydlený blesk po banánových slupkách na ledu. Protože Sigrud! Drsný, věrný, životem bolestivě zjizvený Sigrud. Jeho linie je proti ostatním jako dálnice proti pěšinám, zabírá většinu prostoru a řítí se neúprosně vpřed. Pomstít smrt své mentorky a splnit poslední přání, ochránit její dceru, není snadný úkol, když proti sobě máte zloducha temnějšího než bezhvězdná noc v rakvi pohřbené pod šesti stopami dehtu v kilometrové hloubce černouhelného dolu. Ale Sigrud taky není zrovna obyčejný soupeř.
Třetí díl je proti oběma předešlým akčnější, více přímočarý, což neznamená přehlídku samoúčelného násilí. Ani tady nechybí silné myšlenkové podhoubí, akorát autor nehází po čtenáři filozofickými tématy jako kilovými sáčky cukru, zato častěji mrskne takovým tím malým pytlíčkem, co se přidávají v restauracích k teplým nápojům. Teprve v závěru mi všemocné božské manýry začaly skřípat mezi zuby, finále ovšem nepostrádá kouzlo. Vlastně spoustu kouzel a marně bádám, zda bylo možné ukončit sérii nějak elegantněji. Nejspíš ne.
Pro mne je „Město zázraků“ nejlepším kusem skvělé fantasy série, která má vše, co si zmlsaný fanoušek žánru může přát: chytlavou zápletku, nevšední kulisy, hustou atmosféru, zajímavé zákonitosti i historii světa, osobité charaktery, dobré myšlenky, dechberoucí akci (jak mě na stará koulena přestřelky a rvačky moc neberou, tady jsem si je užívala), melancholické chvíle i scény s nevtíravým humorem. 90-95%
Četla jsem jen e-knihy, ale chci (a budu) mít všechna tři „Božská města“ v poličce, hýčkat je pohledem, sem-tam se s nimi pomazlím při odstraňování prachu a za několik let se do nich vrátím.

57 26.01.2020

Když jsem si pouštěla do uší "Šest vran", nebránila jsem jim v rozletu přehnaným očekáváním. Young adult škatulce jsem odrostla tak dávno, že jsem do ní vlastně nikdy nepatřila - fantastika zaměřená na dorost se v české kotlině objevila až o nějaké desetiletí později. Držela jsem tedy své nároky na uzdě a nebyla zklamána: počítala jsem se zkratkami v řešení zapeklitých událostí, s emo složkou v podobě citově rozpolcených hrdinů... kupodivu jsem se obtížně srovnávala s jejich věkem. Chování a jednání většiny z nich totiž vyvolávalo dojem zkušeností spojených s dlouhými roky těžkého života, výcviku atd., tím pádem jsem měla problém představovat si mladistvé cucáky - až na pár výjimek se mi vtíraly vize protřelých mužů a žen na prahu třicítky. Pokud se ovšem zrovna neřešily srdeční záležitosti, potom sebou hormoni mlátí od zdi ke zdi v patřičně nezralém miluju tě/nenávidím tě módu.
Dospělí jsou zde (tradičně) v rolích komparzu či padouchů, jejichž inteligence a schopnosti v žádném případě nestačí na partu výrostků.
Nemůžu tvrdit, že bych si tu rozháranou šestku kdovíjak oblíbila, ale... Navzdory brblání jsem si jejich dobrodružství, vzpomínky, svět + jeho zákonitosti a hlavně špinavou atmosféru gangů docela příjemně vychutnala. Třeba se pustím i do dalšího dílu. 70-75%

47 23.01.2020

(SPOILER) "Kam zmizel Mlíkař, se ptám!?"

Citát patří k jiné klasice a jinému médiu, berte jej pouze jako rozhořčený výkřik zmatené osoby, která by potřebovala vysvětlení, proč byl její komentář přemístěn do diskuze. Plnou verzi tedy najdete tam a sem prsknu pouze sterilní výcuc, abych snad zase někoho nepodráždila... něčím.

Co si budeme nalhávat, ideální dobu pro tuto fantasy pohádkového střihu jsem minula o 30 let. "Hobit" je milý, úsměvný, výpravný, poměrně černobílý příběh, ve kterém mají všichni zlouni mozek velikosti mungo fazole. Bilbo (potažmo Gandalf) snadno přelstí každého žravého zlobra, pavouka, skřeta, flámujícího elfa i jiné dutohlavy. Pokud se hobit a 13 trpaslíků (+ někdy čaroděj) ocitnou v drastické nevýhodě, nevadí, přiletí bůžek ze stroje v podobě dobře informovaného mluvícího ptáka, neporazitelného kožoměnce a tak dále. Ani ten kouzelný prsten není k zahození. Akorát si pořád marně lámu hlavu, jak proti okřídlenému drakovi pomohlo zničení mostů... zřejmě si sedím na vedení, co se dá dělat. Také bych zvláště ve druhé polovině ráda dostala bůra pokaždé, když se objevilo slovo "sveřepý".
Dost už však bylo okopávání "Hobitových" chlupatých kotníků, přijímám jeho poselství: i malý človíček se může stát velkým hrdinou. Upřímně doufám, že za nějakých šest let tato fantasy klasika osloví mou cácorku a stane se nedotknutelným kultem alepoň pro ni. 75-80%

57 23.01.2020

Netradičně jsem tvorbu komentáře nechala odležet, s odstupem jsou tudíž dojmy a emoce vlažnější, méně ostré, souvislosti se mi však ještě nerozutekly do zaprášených koutů mé děravé paměti.
Jo Nesbø je jméno, které kolem mě několik dlouhých let kroužilo; rozhodla jsem se s tímto spisovatelem seznámit přes jeho samostatného "Syna". Setkání to bylo rozhodně příjemné, svižné a zajímavé, utvrdilo mě v přesvědčení poznat i další autorova dítka. Potěšily mě dobře vypracované charaktery, hustá severská atmosféra s prostředím vykresleným tak, aby detaily nenudily a umožnily čtenářově imaginaci spustit v mozku domácí kino. Dialogy nešustí papírem a zápletka je … no, v jistých ohledech jako ze života a v jiných, těch podstatnějších, bohužel připomíná americké blockbustery. Stejně jako trudoš mám výhrady ke schopnostem těžce závislého feťáka a k neschopnostem jeho rivalů. Také mě začínají lehce nudit klasické detektivní páry typu starý polda + vnadná policejní novicka, zakopávám o ně často.
Výborný thriller, skvěle odvedené řemeslo, akorát mě nic výrazněji nepřekvapilo (a pár věcí spíše negativně), takže Sonnymu stříknu do žíly „jen“ čtyři poctivé hvězdy.

55 22.01.2020

Stejnojmenný film jsem viděla (a byla z něj nadšená) zhruba před dvaceti lety, od té doby jsem si ho (s klesajícími dojmy) zopakovala ještě dvakrát. Je mi poněkud záhadou, proč jsem se k románu dopracovala až teď, když jsem po něm celá dvě desetiletí mlsně pokukovala. Číst knihu ještě tak před dvanácti zimami, zasypala bych kvadruplegického detektiva a jeho náhradní, hlasem ovládané ženské tělo záplavou hvězdiček v doprovodu extatických výkřiků. Jenže od té doby jsem natrefila na tolik zajímavých vyšetřovatelů a psychopatů v jejich hledáčku... stal se ze mě odporně zhýčkaný "gurmán" - v mých oblíbených žánrech je obtížné vyždímat ze mě absolutní hodnocení.
Lincoln Rhyme snadno získal mou účast, sympatie + body nahoru za detailní náhled do života ochrnutého člověka. Sama jsem s takto těžce postiženými lidmi několik měsíců pracovala a mají můj neskonalý obdiv, jak statečně, s překvapivě pozitivním přístupem, dokážou čelit nepřízni osudu. Ovšem zamindrákovaná manekýna Amélie Sachsová mě docela štvala, za tu spíše bodík dolů (no jo, jsem zapšklá ježibaba).
Některé vyšetřovací postupy potěšily, jiným jsem vůbec nevěřila (role zásahovky byla většinou vyloženě trapná - třeba nečinně poslouchat křičící oběť a čekat, až situaci zachrání pochůzkářka, to pro mě bylo daleko za hranou věrohodnosti, stopy nestopy).
Přes přístup k rozrůstajícímu se popisu na improvizované policejní tabuli vlastně nemá čtenář dostatek informací k odhalení "sběratelovy" identity; musí střílet od boku a vhodných terčů je minimum, prakticky nelze minout. Připouštím, můj první tip nevyšel.
Suma sumárum: výborný, napínavý thriller s přidanou hodnotou, akorát místy trochu přitažený za ochlupení... a jestli v průběhu série dokážu vzít na milost Amélii, třeba z toho jednou bude pět aster. 80-85%

57 20.01.2020

Traumatizovaný muž a traumatizované zvíře, oba s těžkými šrámy na těle i na duši, si vzájemně pomáhají nalézt ztracenou životní stabilitu. První polovinu audioknihy jsem poslouchala téměř bez dechu, dokonce jsem párkrát musela mrkáním zahánět slzy, než si kolegové všimnou, jaká jsem citlivka. Jakmile je sbližování policisty se psem na správné cestě, důraz se přesouvá k vyšetřování zločinu. Sledování stop, přehrabování v důkazech i nespolehlivé paměti, pátrání na vlastní pěst, zkrátka příjemná detektivka, na které jsou znát autorovy konzultace s odborníky. Ne vše odpovídalo - například za opakování povelu několikrát po sobě by Scott dostal na ostravském cvičáku jadrně vynadáno: jedno rázné slovo a pes má okamžitě poslechnout. Detaily.

Tahle kriminálka se mi do čtenářské výzvy na téma vysněné profese nabídla sama. Původně jsem zkoušela najít knihu o nějakém ilustrátorovi či kreslíři komiksů, ale suchá fakta o Zdeňku Burianovi mě nebavila a monografii výtvarného idolu mého mládí, Káji Saudka, se mi zatím nepodařilo sehnat. A jak jsem tak v práci poslouchala Craisova „Podezřelého“, náhle mě to trklo: vždyť jsem měla ještě jeden sen kromě ilustrování. Odmalička jsem zbožňovala německé ovčáky a trpělivě čekala, až si budu moct pořídit svého vlastního. Dočkala jsem se a neblahé okolnosti mě dokonce dovedly blízko k zaměstnání „psí policajtky“, kterou jsem toužila být v předškolním věku (i později). Tři roky dlouhých večerů a nocí mi byl můj domácí mazlík kolegou v zaměstnání, hrůzu nahánějícím ochráncem. Všemožná opilá, zfetovaná, zlodějská, zkrátka agresivní individua naštěstí neměla tušení, že ten vlkošedý hubeňour je nejhodnější ťululum v republice, ne-li v Evropě, a jeho zuřivý štěkot je projevem strachu.

Zpět ke knize: počáteční pětihvězdičkové emoce mi nevydržely, ovšem za čtyřmi velmi silnými si pevně stojím. Pokud máte rádi psy služebních plemen a hledání padouchů, vypořádávání se s nimi i s vlastními démony, „Podezřelý“ vás nezklame. 80-85%

52 19.01.2020

Kombinace dynamického motivu na obálce s anotací ve mně vzbudila zájem o románový debut finského autora. Kromě opatrných očekávání jsem se potýkala také s obavami, jestli pochopím svět budoucnosti stvořený autorem se vzděláním Sheldona Coopera. Naštěstí se nesnažil čtenáře zahltit informacemi z teoretické fyziky nebo matematiky, přesto mi občas prostředí či události připadaly ve své virtualitě až abstraktní. Po celou knihu pro mě bylo obtížné odhadnout, jaké jsou možnosti jednotlivých postav, čeho jsou schopné, kdy, proč a jak vytasí nějaký trumf, kterému protistrana nebude moct konkurovat.
Problematická mi přišla také motivace většiny účinkujících; šarmantně arogantní zlodějská legenda Jean le Flambeur mě neokouzlil, válečnice Mieli pro mě byla velkou neznámou, detektiv Isidore měl šťávu asi jako mumifikovaná myš a vedlejší charaktery ani to ne. Největším sympaťákem pro mě byla kosmická loď Perhonen.
Detektivní zápletka decentně prošpikovaná akcí mě v první polovině příliš netáhla, jisté telenovelovité vyústění vyvolalo dávivý reflex a mám pochyby, jestli jsem správně pobrala závěr románu - předskokana k druhému dílu.
Hannu Rajaniemi má v lebce líheň výživných nápadů, mobilní město Morna a jeho zákonitosti jsou sakra zajímavé, přímo fascinující v mnoha detailech. Představivost si přišla na své. To je však flatus platné, když mnou příběh i s postavami prošel jako sójové maso: hodně žvýkání, trocha nadýmání a po pár letech mi z toho zůstalo v hlavě celkem... jaksetospisovně... trus.
S „Kvantovým zlodějem“ jsem strávila mnohem delší dobu, než bych s ohledem na rozsah knížky čekala, chyběla mi dychtivost otáčet stránky a zjistit, co bude dál. Tudíž mě nemusí tolik mrzet, že se pokračování v českém překladu zřejmě nedočkáme. 65%

41 15.01.2020

Ehm... no... jak bych to... prostě přiznám své nejtemnější, nesmírně zahanbující tajemství: já, protřelá fantasy harcovnice, jsem dnes poprvé dočetla knihu od... J.R.R. Tolkiena. Vím - skandál a z ostudy kabát, svetr, fusekle i spoďáry.
"Hobit" se ke mně poprvé dostal na střední škole, ale tehdejší akcechtivá puboška žádala drsné, svalnaté hrdiny, žádné mrňavé Pytlíky! Probrouzdala jsem se někam ke straně 150 a vrátila tu poněkud nevzhlednou cihličku spolužačce nedočtenou. Podruhé mi můj nastávající doporučil "Hobita" v angličtině, coby titul vhodný k oprášení jazyka. Vydržela jsem asi 20 stránek. A teď se objevilo to slůvko "aneb" ve Čtenářské výzvě, což byl konečně správný stimul kousnout se do zadku, absolvovat celou cestu tam a zase zpátky.
Co si budeme nalhávat, ideální dobu pro tuto fantasy pohádkového střihu jsem minula o 30 let. "Hobit" je milý, úsměvný, výpravný, poměrně černobílý příběh, ve kterém mají všichni zlouni mozek velikosti mungo fazole. Bilbo (potažmo Gandalf) snadno přelstí každého žravého zlobra, pavouka, skřeta, flámujícího elfa i jiné dutohlavy. Pokud se hobit a 13 trpaslíků (+ někdy čaroděj) ocitnou v drastické nevýhodě, nevadí, přiletí bůžek ze stroje v podobě dobře informovaného mluvícího ptáka, neporazitelného kožoměnce a tak dále. Ani ten kouzelný prsten není k zahození. Akorát si pořád marně lámu hlavu, jak proti okřídlenému drakovi pomohlo zničení mostů... zřejmě si sedím na vedení, co se dá dělat. Také bych zvláště ve druhé polovině ráda dostala bůra pokaždé, když se objevilo slovo "sveřepý".
Dost už však bylo okopávání "Hobitových" chlupatých kotníků, přijímám jeho poselství: i malý človíček se může stát velkým hrdinou. Upřímně doufám, že za nějakých šest let tato fantasy klasika osloví mou cácorku a stane se nedotknutelným kultem alepoň pro ni.

80 13.01.2020

Měsíček. Co si pod takovým slovem představíte - usmívající se půlměsíc z kreslené pohádky nebo oranžovou léčivku? Sériového vraha asi ne. Naštěstí nám překladatel nepočeštil jméno vyšetřovatele, i tak jsem dostala zabrat při zahánění představ květinových pugétů a rozkvetlých zahrádek zalitých sluncem. Virgil Flowers, agent BCA (Úřadu kriminálního vyšetřování), byl přizván k odhalení pachatele dvojnásobné vraždy v městečku Bluestem. Zatímco detektiv se svými otázkami pendluje mezi obyvateli, svědky i podezřelými, počet obětí narůstá. A já to měla naprosto u zadele. Autorova práce s postavami sice nepostrádá šmrnc, dialogy jsou přirozené, navíc mám obtížně definovatelnou slabost pro venkovské či maloměstské prostředí, ovšem zápletka „Temného měsíce je podána nezáživně a chvílemi chaoticky. Štvalo mě umělé udržování čtenáře v nejistotě (Flowers získá klíčovou informaci, leč dozvíme se ji až při závěrečné vysvětlovačce atd.), místy nepomáhal ani překlad: kupříkladu se v našich končinách ujal výraz zástupce šerifa, nikoliv „náměstek“, a oprávněnost střelby policisty na pachatele vyšetřuje komise, neschází se kvůli toho „předsednictvo“.
Děj bych přirovnala ke sledování závodů ve sprintu v dobách, než bylo zavedeno přísné pravidlo „ulitý start = diskvalifikace“. Nejdříve dlouhé seznamování s účastníky, zatímco se rozcvičovali a dělali ksichty na kameru, potom startér zavelel k zakleknutí do bloků, závodníci rozvážně uposlechli; sotva se všichni soustředěně uhnízdili, jednomu se znelíbili hlučící diváci a zvednutím ruky start přerušil, sprinteři se zvedli, šli vzad, poskakovali, vše se opakovalo, znovu dřepli do bloků, na povel zvedli zadky, vzápětí kdosi vyběhl před výstřelem, následovalo zkoumání, kdo se pohnul první, ten dostal výstrahu v podobě červeného puntíku, celý start se opakoval, zase někdo vyrazil dřív, další puntík... a tak pořád dokola, někomu se podařilo ulít i podruhé, pustil se do vehementních protestů proti vyloučení a minuty plynuly. Po půlhodině se odehrál desetivteřinový úprk, v cíli se všichni promíchali s pořadateli, kameramany, fotografy, jinými atlety a otupělý divák už jen zmateně čuměl.
Je mi líto, pane Sandforde, od zkušeného spisovatele jsem čekala lépe ukočírované řemeslo. Ještě zkusím nakousnout sérii s Lucasem Davenportem, jestli však zanechá podobně vlažné, rozpačité dojmy, končím s Vámi.

42 12.01.2020

Dostat se mi "Hustej nářez" do pazourů před dvaceti lety, profičela bych jím na vlně adrenalinu za jediný den a hned se nadšeně sápala po druhém dílu. Jenže to bylo v těch pravěkých dobách, kdy jsem chodila ostříhaná na ježka, nohy mi věčně smrděly v kanadách, ze stěn pokoje na mě sveřepě zíral Terminátor (a já zamilovaně na něj) a nebyla jsem spokojená s žádným filmem, kde nezněl randál palných zbraní, případně svištění čepelí. Teď už jsem relativně normální a stará. Relativně! Nesmrtelní hrdinové mě nebaví zdaleka tolik, ani když hláškují jako o život ve stylu Jana Bezzemka. A ten se opravdu snaží, aby na žádné stránce nechybělo několik vtipných (i méně vtipných) přirovnání.
Četla jsem "Cesty krve", "Noční kluby", "Vládce strachu" a tak dále, bruntálský řezník mě stěží mohl překvapit. Zase tady máme upíry s jejich klany, emzáky s okupačními choutkami, nanotechnologie a jiné technologie, tuny vystřílených nábojů, hektolitry prolité (a vychlastané) krve, regenerační schopnosti, zradu a pomstu. Klasika. Na čtyři hvězdy by to stačilo, nenáviděným citoslovcům navzdory. Leč nejsem schopna se povznést nad množství laciného, obvykle bezúčelného porna. Při poslechu audioknihy se tyhle pasáže vhodné tak do Hustleru blbě přeskakují, takže odmáznu další hvězdu, sorry.
Bezzemek a hlavně jeho parta mi ke kardiu příliš nepřirostli, ovšem díky herr Gerhardovi ještě nedám Bratrstvu krve kopačky. Každopádně to bude chtít pár měsíců na odpočinek od extraodpočinkového kulhánkoidního subžánru. 66,6% (nebo odpad, pokud místo hrdého braku čekáte literaturu).

58 07.01.2020

Oblíbený recept na dobrodružství se silně hororovou příchutí: připravíme si izolovanou základnu třeba za Polárním kruhem, hodíme do ní skupinu vojáků, vědců a filmařů, přikořeníme eskymáckou mytologií, osolíme záhadami z let minulých a vzniklou směs oflambujeme smrtícím predátorem. V případě „Ledové kletby“ použil šéfkuchař ingredience s mdlou chutí klišé (-10%), mezi zuby skřípou padouši, co jsou pouhými lidskými karikaturami (-10%), hlavní hrdinové jsou zcela nemastní (-10%). Našla bych i pár dalších důvodů, proč snížit hodnocení na tři hvězdy (např. ignorování osudu některých vedlejších postav), ale v jednom směru kniha dokonale splnila očekávání: v letošní atrapě zimy dokázala zprostředkovat pocity chladu a mrazu. Takže v té ledové bouři přivřu obě oči a vyčůrám do sněhu 70%... no dobře, tak raději ne, to by skončilo velmi zahanbujícím způsobem.

50 06.01.2020

V atraktivním prostředí podmořské základny rozehrál Lincoln Child zajímavý příběh o objevování tajemství v hlubinách, lidské touze po poznání i zaslepeném fanatismu. Tématicky je kniha podobná filmům jako třeba Levinsonova „Koule“ nebo Cameronova „Propast“, jen se tolik nezabývá psychologií postav a jejich vzájemnými vztahy. Děj většinou sledujeme prostřednictvím lékaře Petera Cranea, jehož úkolem je diagnostikovat a vyřešit množící se tělesné i duševní obtíže členů posádky. Crane je samozřejmě ten správný americký ultraklaďas, ale drží se ještě ve snesitelné rovině - není to úplný superman. U několika lidí se časem koná „nečekaný“ twist, ovšem postavu pana Flytea a jeho mysteriózní pindy jsem nepochopila... možná ani sám autor nevěděl, co vlastně chtěl tímhle podivínem sdělit.
Přes charakterovou mělkost a další výhrady mírnějšího charakteru je „Hlubinná bouře“ příjemně napínavým a svižně čtivým románem, alternativou k dobrodružným dílům Jamese Rollinse. Osobně mám v oblibě (tedy jako čtenář, divák či hráč) tísnivé prostory různých izolovaných stanic, ponorek, kosmických lodí atd., hodnotím tedy o chlup výš: 75%.

48 05.01.2020

O téma ztracených/unesených/zavražděných dětí zakopávám v posledním roce nezdravě často, což bude možná důvod, proč mě "Manželé odvedle" ničím výrazněji nepřekvapili. Autorka sice v úvodu nepříliš dovedně mlží, ovšem motiv i pachatele jsem odhadla v okamžiku, kdy se objevil na scéně - potom už jsem jen čekala, jestli se alespoň jedna z postav bude chovat jako normální člověk, nebo jde striktně o čachry bezpáteřních hajzlů a vyšinutých psychopatů.
Zápletka mi přišla poněkud překombinovaná a logicky děravá, detektivovy dedukce a vyšetřovací metody nejspíš ovlivňovalo počasí, skvrny na slunci, tvar kávové sedliny, nevím... Proč například nenechal podezřelé sledovat a odposlouchávat? V získání povolení zjevně problém nebyl. Také Anne mezi svými duševními stavy kolísá, jak se to právě autorce hodí do krámu. A závěr mě (s prominutím) vyloženě nasral: sice vyplavalo na povrch několik krajně znepokojivých skutečností, ale proč z toho vyvozovat následky, že...
"Manželé odvedle" nejsou špatná prvotina a poskytli mi k práci obstojnou zvukovou i mentální kulisu, bohužel v nich pro mě bylo mnoho "výbušných efektů" a málo příčetných lidí s přiměřenými reakcemi. Nějak se v té snaze ohromit čtenáře ztratila věrohodnost.

46 03.01.2020

Už jsem myslela, že to nestihnu, ale přece jen v posledních hodinách roku dočítám ten správný špalek, patřící do Čtenářské výzvy k tématu "Kniha s obálkou, která mě zaujala". Nebýt (pro mne) fascinujícího výtvarného počinu Lukáše Tumy, "Světy za obzorem" by mi stačily jen ve čtečce. Okusila jsem totiž dost povídek Julie Novákové, abych měla jasno: tato talentovaná mladá spisovatelka s ohromným rozsahem často míří malinko mimo mě (zatím). Jako když posloucháte své oblíbené rockové rádio a právě hrají kapely, co vás úplně neroztančí - zpěvákův hlas není dost sexy, chybí vám zvuk akustické kytary, bubeník příliš používá činely atd. V literatuře hledám především napínavé příběhy, výrazné charaktery a zajímavou atmosféru, zatímco Julie Nováková mě obvykle zahrnuje intelektuálními výzvami a zvláštními pocity. Nestěžuju si, neohrnuji čumák, pouze s uznale smeknutou čepicí konstatuji, že jsem pro tento styl tvorby poněkud povrchní čtenář. Moje chyba a moje škoda.
Každopádně mě Julie Nováková třikrát trefila přímo do kokosu: líbily se mi povídky "Jinýma očima" o propojení lidské mysli s kosmickou lodí, "Vzduchoplavci Aury" jsou skvělým steampunkovým dobrodružstvím s young adult příchutí, finální "Město" představuje atraktivní sci-fi klasiku o znepokojivých záhadách planety, kde přistála vědecká expedice.
Hodnocení je snadné: 3,5 astry za obsah, půl hvězdy za obal. A díky Brokilonu za podporu nadějných českých autorů.

37 31.12.2019

Už jsem četla knihy, kde byl hlavní postavou upír, vlkodlak, skřet, drak, víla, dokonce i zombie, ale vodník? To je pro mě novinka. V někdejších lidových pověrách obávaný, v současných pohádkách přetransformovaný v laskavé trdlo, v těch filmových obvykle po vzoru "roztomilých" čertíků protivně uječený. Miloš Urban se naštěstí vydal starší cestou, jeho hastrman je postava plná temných vášní, znepokojivá, stejně jako svět okolo. No ano, přestože autor v první části vykresluje takřka idylický venkov (odhadem) počátku 19. století, plný slavností a tradic, stále mě těmi bukolickými radovánkami provázel tísnivý, nepříjemný pocit. Nikoliv strach, spíše určitá nepatřičnost, bílý šum na mozku... nebo jako když vás při usínání ruší šustění či přímo burácení tepu v uších.
Přesun do současnosti připomíná běhání po úřadech: od jednoho nafrněného byrokrata k druhému nafrněnému byrokradovi, po schodech tam a zase zpátky, zatímco čím dál nakakanější hastrman při snaze chránit svůj kraj zjišťuje, jak to chodí v českých zemích. Nezbývá, než odhodit servítky, vykydat chlév a do budoucna doufat v lepší hnůj. "Zelený román" už tolik nenaráží na barvu vodníků a stává se manifestem fanatických ekologů. Nic proti krásným, utopickým vizím, leč pro mě je příběh příliš černozelený - samé vznešené ideály a nulová snaha pochopit protistranu, přistoupit ke kompromisům.
Třídím odpad, sbírám v přírodě bordel a vedu k tomu i svou ratolest; kdykoliv to jde, chodím pěšky nebo jezdím na kole, nenávidím smýšlení ve stylu "raději smrdět 25 minut v koloně, než jet 10 minut MHD", přesto mě kniha svou jednostranností spíše odradila. A to navzdory faktu, že v mnoha ohledech s autorem vlastně souhlasím. V závěru s Dětmi vody téměř zalitými duhou mě "Hastrman" div neutopil v rozbouřené žluči.
Za neobvyklost body nahoru, za vyřvaně zelený ideologický nátěr body dolů.

55 30.12.2019

Nebyla jsem spokojená se svou první volbou do ČV (kniha, kde hraje významnou roli hudební nástroj), která sice byla plná muziky, ovšem význam všech těch kytar a bubnů byl přinejlepším diskutabilní. Jsem poctivec, tudíž nezbylo, než se do tématu pustit znovu: Tess Gerritsen píše chytlavě a "Hra s ohněm" už podle anotace slibovala, že tentokrát nebudou žádné pochyby ohledně Výzvy.
Román nemá hluchá místa, plyne svižně a čte se prakticky sám, přesto nemohu úplně chválit. Autorka svůj thriller kořenila tu detektivkou, tamhle psychologií, hojně přisypala nedávnou historii, přihodila romantiku, k tomu špetku politiky, pár zrnek nadpřirozena... leč většina z uvedených složek jen tak plavala na povrchu. Uvítala bych méně relaxace a hlubší ponor do problematiky. Kromě toho každá záhada vyústila nejjednodušším možným řešením - já vím, Occamova břitva a tak, doufala jsem však v cosi nápaditějšího. A když přímočarost, tak v důkladném provedení, tohle bylo v závěru současné linie odfláknuté jak čínská hračka za dolar.
Oceňuji tklivou vzpomínku na italské Židy a vůbec oběti holokaustu, nicméně čtvrtá udělená hvězda je prostě vánoční, hodně laskavá. 70%

45 26.12.2019