Metla komentáře u knih

Občas navštěvuji new weird panoptikum - za účelem nechat se udivit nevšedností, šokovat bizarností a znechutit trochou odporností. Jay Lake vyloženě neselhal, ovšem originálních, fascinujících prvků jsem v jeho Nehynoucím městě našla minimum. Prostředí i obyvatelstvo postrádá rozmanitost např. Miévillova Bas-Lagu. Nechybí odpudivé rituály, nepřirozené jevy a tajuplná zákoutí, párkrát se mi po zádech dokonce vydal mráz, nic mě bohužel neohromilo.
Ještě o facku hůř dopadla trojice hlavních (anti)hrdinů, jejichž linie se pravidelně střídají: floutek Imago, trpaslík Bijaz a faktor Jásón. Charaktery jsou to poněkud mdlé, neměla jsem motivaci držet jim palce. Imago utíká před svými dluhy, Bijaze vzrušuje pohled na lidské utrpení a sem tam je zmíněno, že Jásón holduje mučení. Tihle okolnostmi sešněrovaní spojenci mi přišli jako nepravděpodobní kandidáti na záchranu Nehynoucího města: marně jsem pátrala po podhoubí ušlechtilých pohnutek.
O čem to vlastně celé je? Nehynoucí město má problém: blíží se nepřátelské armády, ulice sužuje jakási znepokojivá až brutální magie, zmizel radní a vláda konšelů je slabá. Imago, Bijaz a Jásón se přimotají ke změně poměrů: na každém z nich si události vyberou daň a ne vše dopadne podle jejich představ. Ani podle mých - houbičkově halucinogenní finále dojmy nevylepšilo.
Obvykle nemám v oblibě, když do příběhu strkají rypáky božstva, což je zde podstatou, i proto je pro mě "Květinová zkouška" jednou z nejméně působivých new weird knih. 65%.

31 30.08.2019

"Rychlopalba" svádí k rychločetbě, ovšem odolala jsem tomu nutkání a vychutnala si svéráznou stylistiku Štěpána Kopřivy. Pokud nějakou pasáž čtu opakovaně, většinou to znamená, že se jsem ji napoprvé nepochopila - nikoliv v tomto románu: tady jsem se vracela, abych se s větami pomazlila. Tolik situací a trefných příměrů, kdy jsem se přestala němě uculovat a vyprskla nahlas, tolik adeptů na citát...

"Vyfuněl jsem na vrchol terénní vlny a opřel se o jakýsi vysoký strom, o němž jsem neměl ponětí, co je zač. Dub? Lípa? Buk? Smrk? Ne, smrk to nebyl. Ten bych poznal. Měl by na sobě vánoční ozdoby."

Nejmenovaný platfusák hází sarkastickými hláškami s kadencí... no, rychlopalby, umí však také zahustit atmosféru ponurými popisy prostředí. Náhledy do všedních dnů policejních pochůzkářů mě bavily, jakkoliv měly trpkou příchuť. Ano, i takové existence mezi námi (ne)fungují, znepříjemňují bytí všem okolo a jiným přidělávají (obvykle nepříjemnou) práci. Bez čeho bych se naopak v ději obešla, to byla manželská krize, přestože šlo o spouštěč volného pádu. Problémy v ráji jsou pro mě nezáživné téma, sorry. Také poslední třetina románu mi úplně nevoněla, ale nechala jsem dojmy odležet a vlastně dobrý. V určitých ohledech realistické, v pár scénách přestřelené, prostě tak trochu jiné - a srdce každého vlastence musí zajásat (jděte se vycpat, světoví autoři, my máme vlastní borce!).
Mimochodem, pokud máte ve zvyku při četbě jíst, doporučuji si pokrm odpustit ve chvíli, kdy jde platfusák „vytěžit“ bezdomovce. Několik chuťovek mi docela zkazilo večeři. 85%

58 28.08.2019

Jak už je pro tuto edici typické, soustředí se na výtvarnou stránku, která se malým dětem líbí. Text bohužel není vhodný vůbec pro nikoho, je to jen zoufale matná nekompletní kostra, sežraná a roztahaná zvířaty po celém lese. K prozkoumání zbylo pár obratlů, tři naštípnutá žebra a úlomek čelisti - Bambiho ubohé pozůstatky. Nechte je ležet, hoďte na ně hrst hlíny nebo bobek a pořiďte dětem něco výživnějšího. 50% za ilustrace.

28 26.08.2019

Zdánlivě nesourodé trio vyšetřovatelů kapitán Stein (přímočarý muž pevné víry), notář Barbarič (vzdělaný požitkář) a kaprál Jaroš (tichý sadista) je pověřeno arcivévodou Matyášem vyšetřit v Praze vraždy prvorozených dětí významných šlechtických rodů. A tak si to středověké verze detektivů rázují městem: od nejsmradlavějších, nejnuznějších děr, přes putyky pochybné pověsti či židovské ghetto, až po okázalá panská sídla. Představivost nemá šanci k zahálce. Při té příležitosti čtenář kromě prostředí poznává také různé historické postavy a události; smyšlená detektivní linie jde ruku v ruce se skutečnými komplikacemi vlády Rudolfa II., čímž podnítila mou zvědavost k pečlivějšímu sondování dané doby.
Barbarič, Stein a Jaroš se nenechají zastrašit ani zmást (přinejmenším ne na dlouho): kladou otázky, občas ke slovu pustí své zbraně, bez skrupulí směřují za odhalením pravdy. Zpočátku se zdá, že tito drsňáci (a Barbarič) vše zvládnou sami, naštěstí z nich pan spisovatel nedělá superhrdiny. Nedokáží zabránit každému zločinu, „posrané koleno“ je silně limitující problém a reakcí na strach může být pořádná hromada zvratků.
„Krev prvorozených“ nabízí štědrou porci atmosféry, temnoty i nevtíravého humoru. A samozřejmě krve. Zatímco prvním dílem Červenák čtyřhvězdičkovou laťku nebezpečně rozkolísal, tentokrát držela jako přibitá, zdolal ji se značnou rezervou. K páté stálici mi chybí pár věcí učesat a doladit... jsem holt hanebně zhýčkaná a z téměř dokonalé historické kriminálky nekřepčím nadšením, "jen" spokojeně vrním blahem.
EDIT 2021: Spral to ďas, tenhle román si pátou hvězdu zaslouží. 85%

53 24.08.2019

V posledních týdnech se mé tempo konzumace knih ostudně snížilo, teprve zmizení pětileté Anny prorazilo krustu čtenářské lenory a přimělo mě sežvýkat téměř 360 stran za dva dny. Snad pro každou mámu malých dětí musí jít o téma nepříjemně osobní, děsivé a nervydrásající (pro táty jakbysmet, nicméně tento konkrétní případ útočí v ženském stylu - ony jsou ty silné, chlapi nesou cejch slabochů).
Alex Lake rozehrává relativně klasické drama od okamžiku únosu přes narůstající hrůzu rodičů, zapojení policie a dobrovolníků, po úlohu médií a sociálních sítí s nimi spojených. V druhé polovině nastává zvrat a tou dobou už by pozorný příznivec detektivních příběhů měl mít tušení o identitě i motivech pachatele zločinu. Bohužel podobnou intuicí nedisponuje hlavní hrdinka Julia, matka Anny. Sice usilovně přemýšlí o kdejakém pšouku, leckdy myšlenky mají svou váhu, občas se opakují... ovšem po přesunu na Juliin profesní píseček ji autor náhle učinil zbytečně natvrdlou. Já sice chápu, že spisovatelé raději nespoléhají na inteligenci čtenářů a považují za vhodné vše dodat ve verzi pro blbé, ale určitě to šlo udělat důstojněji. Ignorovat rozum a zkušenosti uznávané právničky, vkládat jí do úst hloupé otázky, aby protistrana mohla kontrovat odpověďmi zcela zřejmými... ne, tohle neberu, za bezdůvodné a do očí mlátící omezování intelektu srážím hvězdu. Další půlku strhnu za pomalejší střed knihy, kdy mi Julia s manželem chvílemi šplhali na nervy, za přemíru levicového filozofování, feministické vyznění a také za poněkud bezradné poslední stránky. Jinak jde o povedený debut, jehož zdejší hodnocení (72%) přesně odráží mé dojmy.

47 21.08.2019

Hezky ilustrované příběhy zvířátek z jednoho lesa: jednoduché, morálně nezávadné texty s obrovskými písmeny činí tuto knížku ideální nejen pro malé školáky, aby se mohli procvičit v nové dovednosti a pochlubit se v duchu názvu "Už umím číst!" Mladším capartům zvládnou předčítat i silně přisleplí rodiče či prarodiče, aniž by potřebovali brýle, lupu, mikroskop atd. Každé dvojstraně dominuje barevný obrázek s roztomilými chlupáči, opeřenci a jinou havětí, nechybí několik kvízů k otestování dětské pozornosti, zkrátka téměř dokonalá kniha pro potěr ve věku 3-7 let.

25 20.08.2019

Vlastně bych mohla ušetřit čas a odpustit si namáhání mozkových závitů, stačí zkopírovat komentář z "Archy 1". Pokusím se však rozhýbat ten zadřený, roztržitý, líný orgán v mé dutině lebeční.
...(3 minuty zírání na blikající kurzor)...
Kde začít? Fascinující technologie budoucnosti, jo, to je originální, to používám jen u každé space opery. Můžete si je odfajfkovat, ve vymýšlení různých zajímavých udělátek, inteligencí a neobvyklých prostředí je Reynolds mistr. Akorát hard sci-fi pasáže nejsem schopná docenit z důvodu nedostatečné mentální kapacity.
Sympatičtí hrdinové a odpudiví padouši. No, tam má pan spisovatel rezervy, většina postav je jaksi... (mozku, budíček!)... prostě do nich úplně nevidím, málokdy do mrtě chápu, co cítí a z čeho pramení motivace k jejich jednání. Stačí to, abych si našla pár oblíbenců a věděla, koho nemít ráda, ale na urputné držení palců, dojaté posmrkávání, utírání slz a soplů bohužel nedošlo, hladina emocí se příliš nerozvlnila.
Zápletka ohledně Zmarů a jejich záměrů nabrala ostřejší obrysy, je docela fajn, byť neohromila, a jako hráč Mass Effectu jsem si definitivně potvrdila, odkud tvůrci RPG trilogie načerpali inspiraci (spíše tedy vykradli celou ústřední myšlenku).
Pořád jsem ve čtenářském útlumu, "Archa" mě z něj nedokázala vyprostit, mé hodnocení tudíž berte s rezervou - za ideálních podmínek mohlo atakovat pětihvězdičkovou metu. 75-80%

31 19.08.2019

Když je mi vedro, ráda sáhnu po knize, která zmrazí už svým názvem, ideálně také obsahem. Obvykle se zbaběle vyhýbám próze zavánějící náročností a nezáživností; za tip na "Studenou kůži" vděčím trolovi, co prudil v diskuzi pod knihou Stephena Kinga. Díky, Julietto... a už to nehul.

Doba – 20. léta minulého století, místo – ostrůvek poblíž Antarktidy, zápletka – drama dvou lidí v dobrovolném vyhnanství. Děj je popisován z pohledu bezejmenného mladého muže, někdejšího irského povstalce. Znechucen poměry ve své vlasti, přijímá práci atmosférického úředníka a na rok opouští civilizaci. Ani v izolovaném koutku země však nebude docela sám...
Piňol nezdržuje čtenáře zdlouhavým úvodem, popíše prostředí, nechá přijít noc a už pouští hrůzu, která mi při prvním setkání skutečně přivodila husí kůži. Vyrovnávání se s tímto dosud nepoznaným děsem, ale také s obyvatelem majáku i vlastním nitrem, to je náplň zbývajících stran. Díky přiměřenému rozsahu se ke slovu nedostane nuda: situace se stále vyvíjí a mění se také duševní stav hrdinů. Nečekejte kladné postavy, budete mít co dělat s osobnostmi značně nevypočitatelnými.
Zajímalo by mě, proč Piňol zvolil pro Rakušana absurdní jméno Batis Caffó. Šlo o pouhou hříčku, odkazující k soužití páru podivínů na omezeném prostoru? Nebo bych k pochopení musela proniknout do větší hloubky (zřejmě batyskafem)? Strýček Gůgl v tomto směru nebyl nápomocen, jelikož španělštinou téměř nevládnu a v anglickém překladu se nerudný strážce majáku jmenuje Gruner… takže to jméno asi extra důležité není.
Tohle mrazivé dobrodružství chápu jako jednu velkou alegorii, s jejíž pomocí se španělský autor pokouší popsat nelehkou historii i současnost své země, potažmo povahu lidstva vůbec. Do extáze mě "Studená kůže" neuvrhla, mohu však spokojeně zvednout všechny čtyři palce.

34 15.08.2019

Tak jo, Ann Carol Crispin dostala druhou příležitost přesvědčit mě, že svými spisovatelskými kvalitami kráčí ve stopách nekorunované sci-fi královny C.J. Cherryh. "Překvapivě" nepřesvědčila. Star Wars jsou samozřejmě popcorn, ulepený pohádkovou young adult omáčkou, kde je vše podřízeno dobrodružství a na věrohodnost se nehraje. Přesto by románové postavy nemusely být tak ploché, dialogy strojené až hloupé, zápletka nenápaditá + plná logických kopanců, popis prostředí minimální a atmosféra řidší než průjem.
Nehodlám vyčítat černobílost, na té je založena celá sága, nicméně společnost pašeráků nabízela možnost (bohužel opomenutou) vnést do příběhu a charakterů taky něco odstínů šedi, aby Han a jeho přátelé tolik nepůsobili jako Mirek Dušín s Rychlými šípy.
Navzdory mrmlání vidím mírný posun k lepšímu ve srovnání s prvním dílem: "Huttský gambit" je čtivější, Hanovy vztahy ubraly na zdlouhavém pitvání a patetickém vzdychání, Star Wars kulisy byly využity hojněji - například se dozvíme více o tlustých slimáčích obchodnících Huttech nebo o Imperiální flotile.
Autorka zanechala dost otazníků do třetího dílu série a pokud mi vydrží mozkový útlum, možná si „Úsvit rebelů“ přečtu. Pravděpodobně však raději sáhnu po nějaké zábavnější oddechovce. 55%

25 12.08.2019

V souvislosti s televizním reprízováním Star Wars filmů jsem se rozhodla podívat na literární zoubky tohoto universa. Neváhala jsem, kterým dílkem rozsáhlého cyklu začít: A long time ago in a galaxy far, far away byl mým oblíbeným hrdinou Han Solo. Ofoukala jsem tedy vrstvy prachu z citů puberťačky a začala zjišťovat, jak charismatického oportunistu zpracovala prý úspěšná spisovatelka Ann Carol Crispin.
Úspěšná automaticky neznamená kvalitní, zpočátku jsem si připadala jako při čtení fan fiction čerstvé středoškolačky. Naštěstí se styl psaní i fantazie autorky postupně zvedaly a román se ustálil na snesitelném průměru s několika lepšími momenty (k nimž patří například ucházející akční pasáže). Ovšem logika v některých scénách nepotřebovala berle, nýbrž rovnou invalidní vozík. Patetickou milostnou linií jsem se prozívala... připouštím, to je má obvyklá reakce na romantiku. Popis prostředí různých planet a mimozemských ras by zasloužil větší péči - příběh obsahuje minimum Star Wars reálií, atmosféra poněkud absentovala. Nebýt sem tam nějaké zmínky a změnit jméno hlavního hrdiny, mohlo by jít o román z libovolného vesmíru. Přinejmenším mohu uznat, že Hanův charakter srdnatě vrávoral od nejistého hošíka ke známému okouzlujícímu cynikovi.
S výsledkem svého Star Wars experimentu nejsem příliš spokojená: filmy pro mě mají sentimentální hodnotu, na několik PC her nedám dopustit, knihy však zřejmě ponechám skutečným fanouškům. Ann Carol Crispin ve mně vykřesala pouze drobnou jiskřičku zájmu o další osudy Hana Sola a možná neodolám nutkání zjistit, kde se vzal Chewbaca. Uvidíme, jak řekl slepý a šel do kina na němý film. Na tři hvězdy to úplně není, tudíž v duchu beru světelný meč a jednu rozseknu vejpůl... slyšeli jste ten zvuk? 50%

27 09.08.2019

Čas od času můj mozek požaduje důkladnější pauzu; když si mohu dovolit vyhovět, obvykle se uchýlím k zavrženíhodné relaxaci v podobě hraní počítačových her a čtení brakových knih. Deset let zpátky jsem odfičela na mozkovou dovolenou do "Hellgate London": začala jsem pobíjet potvory v postapokalyptickém prostředí RPG, přečetla jsem si komiks (prostá zápletka, super kresba) a také tuto knihu. Nečekala jsem nic světoborného, vlastně jsem předpokládala, že na to po několika stránkách hodím bobek. "Exodus" příjemně překvapil, ukázal se být celkem bez obtíží stravitelný. Samozřejmě se nad dějem nesmí příliš přemýšlet, příznivci akce ovšem zklamáni nebudou... pokud znají hru, jinak pravděpodobně nezískají patřičný "feeling". Anglická slovíčka jsou vůbec problém, páchnoucí celým románem - kvůli nepřeloženým názvům démonů, kouzel a vybavení působí překlad poněkud rozpačitě. Nicméně chápu vysvětlení vydavatele, že v zoufalé české terminologii ze hry nechtěl dělat ještě větší bordel.
V ostatních ohledech není důvod k výčitkám, standardy odpočinkové četby "Exodus" naplňuje, ba dokonce se pokouší o hlubší psychologii hlavních postav. Jestli potřebujete nekomplikovanou zápletku, roztodivné příšery, střelbu, krev šplouchající kolem lýtek a dýchat atmosféru světa v rozkladu, čtěte. Logiku a filozofickou rozmanitost hledejte v jiných titulech. 65%

30 07.08.2019

"Věci kolem tebe vybuchují nepřiměřeně často, Waxiliáne. Ale potopa je zase na druhou stranu aspoň něco nového."

Lord Wax Ladrian se chystá ženit... už zase. Ani tentokrát se obřad neobejde bez problémů, nicméně nevadí, následující události na cestě za mocným artefaktem alespoň snoubencům umožní lépe se poznat. Naleznou však mnohem více, než očekávali. Při nebezpečném putování nesmí chybět Wayne, aby odlehčil atmosféru, ani Marasi, která je stále nejnudnější z týmu a začíná být docela otravná. Trochu svérázu dodá kandra MeLaan. Ti všichni dle svých možností a schopností čelí padouchům, prolévají krev - cizí i vlastní, získávají nové zkušenosti a perspektivu, umírají...
Zápletka není tolik soustředěná na Elendel, navštívíme jiná města a divočejší kraje, poznáme odlišné kultury, jen tajemný zlovolný Sbor zůstává nadále v mlhách.
„Pouta dědictví“ nejsou o nic horší proti předchozím dílům, v některých ohledech mi připadala dokonce lepší, přesto jsem četla pomalu a příliš mě to ke knize netáhlo. Nálada nejspíš žádala odlišný titul a určitě nepomohl dvouletý odstup od „Poselství práva“, paměť za tu dobu odhodila hodně balastu. Měla bych si sepsat souhrn děje, protože pokračování je v nedohlednu a já už za pár měsíců budu mít problém vzpomenout si, o co v tomto románu kráčelo. 70%

„Wayne, proč vy musíte zabít každý vtip!“
„Má milá, tenhle vtip už se narodil mrtvej. Já ho jen náležitě pohřbil.“

31 05.08.2019

Na "Eifelheimu" je vidět autorovo ohromné nadšení a dřina. Jako čtenář jsem obojí pocítila: nadšené očekávání před prvním otevřením knihy, pak už nastala převážně dřina. Po cca 6 týdnech války s textem jsem byla odměněna úlevou, když jsem mohla "Eifelheim" zavřít navždy. Navzdory zajímavému tématu a péči, jakou autor věnoval detailům, čtení pro mě tentokrát bylo úmornou záležitostí.
Pochválila bych spisovatele za práci, kterou si dal s vykreslením všedního života ve středověké vesnici, kdyby mě všechny ty náboženské zvyklosti nenudily. Spousta informací nemá pro děj význam, pouze demonstrují znalost historie. Na jednu stranu mě těší, že se Flynn neuchýlil k žádné dobrodružné akci, na druhou stranu se toho v knize vzhledem k okolnostem vlastně moc neděje. Vše je podřízeno poznávání návštěvníků z jiného světa, vzájemnému pochopení/nepochopení a hlavně teologickým rozhovorům. Zklamalo mě, jak se krenkové přes svou fyzickou odlišnost podobali mentálně lidem, uvítala bych více hmyzí úlové hierarchie.
Dalším mínusem jsou samotné postavy, s výjimkou kněze Dietricha jsou všichni načrtnuti v pár nevýrazných šmouhách: množství jmen a jejich povolání/společenského postavení, k nikomu jsem si neutvořila vztah, což otupilo emoce, jaké mnou měly v závěru cloumat. Samotný epilog byl dle mého názoru fádně ušmudlaný, linie ze současnosti vůbec působila celkem nezáživně.
Občas mi neseděl překlad. Například jsem byla ve svých úvahách v přímém rozporu s Ditriechovým přemítáním na téma stavby strojů a zacházení s nimi: proč by tohle mělo popírat přítomnost vůle? Jindy naštvaná Sarah zjevně třískala s nádobím, ovšem v češtině ho "procítěně pokládá".

Tyhle mušky každopádně nemají extra vliv na konečné hodnocení, na tom se podepsala nadměrná suchost textu. Připomnělo mi to dobu, kdy jsme na střední škole jeli do Prahy či do Říma: zanícený starý profesor dějin výtvarné kultury nás honil od muzea ke galerii, vzápětí do kostela a do dalšího... Návštěvy slavných míst splynuly v ubíjející maratón nepřetržitých informací o kdejakém fleku na zdi.
Ať nekončím negativně: "Eifelheim" zanechá v paměti otisk. Mísením historických faktů, dobových zvyklostí a snahou o neokázalost má punc věrohodnosti, takhle by to mohlo proběhnout. Ale já bych přece jen uvítala trochu dobrodružného přehánění na úkor nekonečných filozofických a náboženských disputací. Přes veškeré výhrady jsem ráda, že jsem nehodila román do žita - pro jeho neobvyklost, sugestivnost některých scén a poctivost, s jakou byl sepsán. 65%

27 03.08.2019

Sandersona už mám relativně obstojně zmapovaného, přesto mě dokázal překvapit: první povídkou „Císařova duše“ ještě ne, ta je sice výborná, drží se však zaběhnutých pravidel, jak je znám z autorových románů (hodnotila bych 85%). Totéž lze říct o „Odvěkém meči“, který kráčí ve stopách RPG a je určen spíše mladším čtenářům (pro zkušenější knihomoly žádná bomba – 70%). To nejlepší nakonec: „Spousta“ nabídla především geniální postavu, geniální ve smyslu její zábavné podivnosti a využitelnosti pro další tvorbu. Překladatelce se bohužel jediným slovem podařilo zmršit pointu a na chvíli mě uvést do zmatku. Chyba spisovatele to každopádně není (90%).
Sanderson mi dokázal, že umí psát nejen skvělé romány; zrovna tak schopný je v kratších textech. Za „Tři tváře“ si ode mě vysloužil čtyři plivance, abych mohla pečlivě naleštit udělené kvarteto hvězd s ryzostí blížící se 24 karátům.
Každé z povídek jsem přišoupla o něco podrobnější komentář.

31 01.08.2019

Ždímání vymačkaného citrónu. Autor už příliš kombinuje, zápletka je přitom děravá jako většina mých fuseklí. Postavy jsem si nedokázala oblíbit: Deckard je otravně unavený, zmatený, rozervaný a citově plochý, Sarah je šílená hysterka – ženu ani květinou neuhodíš, ale tuhle byste s rozkoší přetáhli květináčem s pořádně vzrostlou diffenbachií, Battyho inkarnace je cosi zoufale ufňukaného a slabošského, Holden se stránkami jen mihne, aniž by ustal v nepravděpodobných charakterových saltech s vruty, do toho zničehonic spadnou dobrodějní dárci informací… výsledkem je téměř frustrující bordel.
Snad jedině malá Rachel ze mě dokázala vymámit něco sympatií; scéna z kosmické lodi Salander 3 měla solidní tah, zbytek knížky jsem pročetla vlažně a musela se do ní skoro nutit.
Pootevřený konec dává tušit pokračování – pokud vzniklo, neměla bych zájem o jeho četbu. Kdysi se mi „Noc replikantů“ líbila víc… kdysi jsem byla nadšenější i z kultovní filmové předlohy. Průměr, pár procent bych mohla přihodit na oltář nostalgie.

26 30.07.2019

Hned na začátku do mě "Šelma" zaťala své drápy a vlekla mě stránkami bez většího odporu. Přestože mě do finiše dotáhla neměnným svižným tempem, dojem z knihy postupně klesal. Když je v thrilleru hlavním hrdinou vědec, tak prostě nečekám šampionát ve věšení bulíků na čtenářův nos.
Sorry, neobejdu se bez mírných spoilerů.
Superpřesná metoda hledání těl spadala spíše do sféry jasnovidců; zbaštila jsem jen první nalezenou oběť, kdy měl Theo k dispozici svědka a dostatek informací o místě činu. Většina ostatních by vyžadovala hafo času při propátrávání kilometrů čtverečních divočiny a ne přijít, rozhlédnout se, trošku hrábnout lopatou a tadááá!
Po dvou letech tlení v hlíně popisovat u lidských ostatků modré oči a bělostnou kůži... nejsem sice forenzní expert, leč má nevěřící reakce začínala Ludolfovým číslem a vzápětí jsem si ji potvrdila zapátráním v článcích na téma rozkladu v daných podmínkách. Prostě čovina.
V závěru pan spisovatel zbytečně brzdil profesorův intelekt a přihodil k němu chování, vyvolávající užasle vykulené bulvy a dotaz: "Co to vyvádíš, kreténe?" Andrew Mayne naprosto ignoroval nejlogičtější kroky, jaké mohl (a měl) pachatel učinit, tudíž by pinožení hlavního hrdiny postrádalo smysl (o věrohodnosti se nebudu vůbec zmiňovat). Poslední stránky můj jízlivý úšklebek bohužel nesmázly, mám ho na ksichtu ještě teď.
Dalším knihám tohoto autora se vyhýbat nebudu, má čtivý styl a umí čtenáře zaujmout, s četbou však počkám, až budu mít náladu na pohádky.
P.S.: Musím se připojit ke chvále přebalu, ten je skutečně luxusní! Kéž by obsah dosahoval stejných kvalit.

57 27.07.2019

Tak nám umřel Rutger Hauer :-(. Správný čas podívat se znovu na klenot kinematografie, ve kterém mě tento herec okouzlil poprvé. Školou povinná Metlička kdysi dávno ukecala tátu, aby po desáté večer přepnul bednu na polský program, kde běžel, týýý brďo, americký sci-fi film! Otec se u něj bohužel nudil a chtěl televizi vypnout, já protestovala... marně, musela jsem si pár let počkat, až "Blade Runner" dorazí do českých luhů a hájů (a nikdo mi nebude ruinovat zážitek).
Co napsat o knižním pokračování? Pochmurnou atmosféru a dekadenci nedaleké budoucnosti vystihnul K.W. Jeter obstojně, zápletka však byla na můj vkus spíše zmatená, než Dickovsky paranoidní. Také chování a jednání některých postav bylo chaotické, především charakter Deckardova kolegy Holdena předváděl záhadnou psychickou akrobacii. Občas mě pozlobila nepravděpodobná shoda náhod, případně nechápavost hlavního hrdiny a příliš dlouho trvalo vysvětlit přítomnost bioinženýra Sebastiana. Když o někom víte, že má být tuhý, nepomůže ani atraktivní dějová linka, aby vás ten rozpor nes... nevyměšoval. Nakonec z uvedeného paradoxu autor vybruslil uspokojivě, škody však už byly napáchány.
"Hranice lidskosti" zanechaly více otázek než odpovědí, snad mé lehce smíšené dojmy napraví další díl. 65%

30 26.07.2019

- Nebyla chvíle, kdy bych si mohl říct: "Tak, všechno se definitivně zesralo, padáme domů." Tahle mise byla kompletně zesraná od samého počátku, takže žádný zlom nenastal. -

Po předchozí objemné četbě jsem chytila slinu na chutnou jednohubku - dát si krátký výlet nenáročným poklusem z bodu A do bodu B, hlavně bez zbytečných oklik, zastávek na štrúdl, převlékání a čůrání.
"Ocelová šlechta" vyhověla mým momentálním požadavkům a vyklopila mě v budoucnosti, kde Američani válčí s Evropou, konkrétně tedy s její severní částí. Proč? Znáte to, samé ušlechtilé cíle ;-). Při pátrací akci po příslušníkovi prominentní rodiny mě bitevním polem provedl seržant Ted Regan se svým týmem. Nekonaly se hluboké vhledy do vojákovy duše, příběhu dominuje mírně odlehčený tón (nehýkala jsem smíchy, ovšem tlemila jsem se jako osel) a malou partu pěšáků jsem poznala jen natolik, aby mi nebyli úplně u zádele.
Jestli se díky obálce těšíte, jak vás autor posadí do obrněného robota, rovnou vás zklamu: sciony si užijete pouze zvenčí. I tak to byla zábava, přímočará relaxace v dobře ušité sci-fi uniformě, s pár zajímavými vychytávkami po kapsách.

34 24.07.2019

"Správný chlap se pozná v úplně jiných situacích, než při jakých mu stojí péro!"

"Vila na Sadové" dokonale splňuje kritéria Čtenářské výzvy 2019 na téma knihy o Ostravě. Město, kde jsem se narodila a strávila značnou část svého života, popisuje román velmi podrobně. S nostalgickým potěšením jsem s makléřkou Bo kráčela (častěji tedy uháněla autem) po známých ulicích a lokalitách, jen zřídka musel vypomoct strejda Google se svými mapami. Ověřila jsem si pozici vily, která se nachází v sousedství mnohokrát navštívené veterinární ordinace. Zavzpomínala jsem si na mazutový vzhled a zápach "ostravských lagun". Přitakávala jsem autorovým (politickou korektností nezkresleným) zkušenostem s nepřizpůsobivými spoluobčany. Zamyslela jsem se nad průmyslovým městem v dobách války. Dozvěděla jsem se něco nového o stavbě trati do obce, kde jsem se rozhodla zapustit kořeny. Dokonce jsem s Bobinou zavítala i do míst předchozího bydliště, prostě lahůdka pro lokálního (sentimentálního) patriota.
Nyní vypíšu důvody, proč mé hvězdičkové dilema dopadlo v neprospěch vyšší hodnoty (v pořadí od nejméně závažného po imho nejpalčivější problém).
1) Stylistika. Ano, na ostravsku můžete zaslechnout různé nesrozumitelné výrazy, ovšem převážně v dělnických kruzích. Máme tady kratke zobaky a po ruce vždy nějaký vulgarismus, ale reálně by vám mohlo zabrat dlouhou dobu, než byste narazili na echt cypa, mluvícího výhradně chacharštinou. Bobina pro mě byla se svou "pravou" ostravskou image uhnětená až moc násilně. A ano, občas se zde používá prapodivný slovosled, nicméně opakovaně začínat věty zájménem "Mi" (mi je to jedno, mi se nechce) nejen v linii svérázné Bo, nýbrž i ve válečném deníku úředníka s precizním vyjadřováním, to vážně při četbě skřípalo jak nehty po tabuli.
2) Sice hlavní hrdinka velice často upozorňuje na svůj hlad a související potřeby, zvláště ty urologické, její fyzická odolnost a nezničitelnost však sklouzává po hraně věrohodnosti kamsi do říše Chucka Norrise či Terminátora.
3) Závěr mě neuspokojil. Nemám ráda, když se zápletkou pomáhají náhody a k tomu zůstane spousta věcí nedořešených.
4) Méně je někdy více. Pan Sklář hrubě přeháněl s detaily týkajícími se automobilů, stravování, vyměšování, oblékání a tak dále. Kdyby "Vilu na Sadové" očesal přísný editor o třetinu zbytečností, ráda bych čtvrtou hvězdu přihodila. Pokud ne akční Bobina, slušný člověk Johann Proske, reprezentující nenápadné hrdinství, by si ocenění zasloužil. Takto bohužel musím sklopit palec těsně pod 70%.

51 22.07.2019

Alan Campbell se mi trefil do vkusu: vyhovovala mi temná atmosféra, v nejmenším mi nevadilo úvodní tápání kdo-co-proč, zaujaly mě postavy – příjemně lidské a chybující, sedl mi občasný černý humor, fascinovala mě mytologie světa. Líbilo se mi prostředí, mám však zřejmě bujnější představivost než Dominic Harman, autor obáky: Hluboká brána v mé mysli je podstatně bizarnější, industriálnější – něco ve stylu středověkého města smíchaného se starým komplexem Vítkovických železáren, do toho pořádné, monstrózní řetězy, ne ty útlé chudinky z obrázku :-). Co se vizuální stránky týká, celou laserovskou edici „Moderní díla fantasy“ mohu oznámkovat jedničkou jako bič za povedenou grafickou úpravu.
„Zjizvená noc“ má své chyby (např. mi vadilo příliš náhlé sblížení Dilla a Rachel, chtělo to přidat pár mezistupňů, trochu jejich vztah vyšperkovat), ovšem pozitiva v této nevšední fantasy s příchutí new weird spolehlivě převáží více či méně drobné nedostatky. Otázkou pro křišťálovou kouli je, zda u nás trilogie vyjde komplet... silně pochybuji.

27 21.07.2019