mi-380 komentáře u knih

Dalo se to čekat, Yrsa se odhodlala. Duchařina probublává většinou jejích detektivek, vždy se ale nakonec objeví racionální řešení. Tady nechala autorka vybuchnout pravou islandskou sopku, co vystřeluje duchy po západních fjordech a nechává čtenáři volný průchod skrz hranici mezi thrillerem a hororem. Obě linie příběhu jsou přinejmenším zajímavé, po jejich splynutí se napětí rychle stupňuje a dostává na to známé maximum, kdy četba odkládá spánek na jindy.
85 % (aktuálně 584 hodnocení s průměrem 81 %).

63 11.07.2021

Rád se nechávám poučovat a platí to i u sexu. Miroslav Stingl, zkušený cestovatel, kterého já, mnohem méně zkušený cestovatel, obdivuji, dokázal na okrajích svých poznatků nakouknout i do tohoto vděčného tématu a předat své zkušenosti dál. Ale pozor, v úvodu zdůrazňuje, že vše prozkoumal pouze teoreticky. Polynésané, Aboriginci, Indiáni, Japonci, Číňani, Afričané, Eskymáci, Římané před Kristem, různorodé přístupy k sexu, fantazie nestíhá. Mezi řádky autor dokazuje Středoevropanům, jak moc daleko jsou naše, na křesťanství založené, zdánlivě přirozené standardy, vzdálené od zvyků v jiných krajích. A jak nesmyslné je vnucovat jiným civilizacím náš způsob života. A naopak. A když se promícháme, to se pak nestačíme všichni divit.
80 % (90 hodnotících s průměrem 75 %).

63 05.05.2021

Spolu s Yrsou přesedám z právnické série do policejní. Bereme s sebou očekávané plusy: zajímavou dvojici, výstižné charakteristiky postav, pomalé pátrání, bystré postřehy, severskou atmosféru, gradující napětí, překvapivé zakončení. Snaha o originalitu zločinů se u mne už s takovým nadšením nesetkala, ale kladů vidím tolik, že pátá hvězda se sice při každém zapnutí spotřebiče mírně zatřásla, ale vždy vydržela na svém místě.
90 % (aktuálně 435 hodnotících s průměrem 81 %).
…
Koukali do mobilů a společníkům věnovali pozornost jen tehdy, když narazili na obzvlášť povedený či zábavný obrázek nebo komentář. Börkurovi se aspoň muselo nechat, že do telefonu nikdy pohroužený nebyl, jenže proč by to také dělal, když věčně neměl kredit.
…
„Nestává se člověku každý den, aby narazil na něco takového,“ kroutil patolog hlavou. „Za studií ve Skotsku jsem viděl příšerností habaděj, ale co jsem se vrátil domů, nic takového mi na stole ještě nepřistálo.“...

63 12.12.2020

Poklidné starosvětské poodhalování záhad jednoho domu na odstřel. Detektivní zápletka, s prapodivným finále jako z béčkového filmu, je minimální. Hlavní důraz autorka klade na život svérázných obyvatel ve čtvrti, která mizí v nenávratnu, stejně jako ostravská doba uhelná a ocelová. Propadlé šachty, zbourané pece, stárnoucí pamětníci. Jakou báseň by dnes napsal Petr Bezruč? Na co by zaměřil svůj ostrý sociálně kritický pohled?
Audiokniha – přesvědčivá četba Martina Zahálky zvedá výsledný efekt z knihy o stupínek výš a upevňuje čtvrtou hvězdu.
75 % (aktuálně 250 hodnocení s průměrem 78 %).

63 25.11.2020

Přišli jsme ze školy, z brigády nebo z hospody, sešli se na koleji na jednom pokoji, vytáhli zásoby, poslouchali hudbu, občas při pokusech o zrod kapely něco zahráli. A hlavně: vyprávěli jsme si příběhy, nasávali jeden od druhého zkušenosti, hodnotili události z různých úhlů. Tohle všechno mi knihy Jaroslava Rudiše připomínají. Berlín je moje čtvrtá přečtená, autorova prvotina, v níž už tehdy odkryl svůj nezaměnitelný styl: českoněmecká setkávání těsně před a těsně po. Stěžejním bodem je tu rok 1989 a spojovacími pavučinami síť berlínského S-Bahnu a U-Bahnu, lásky a muzika.
Ještě teď mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu, jak jsme během bourání Zdi projížděli Checkpoint Charlie, absolvovali nedůstojnou, tehdy ještě stále východoněmeckou, celní prohlídku a poté se poprvé ocitli ve světě, který mi celý předchozí život připadal jako nedosažitelná, vzdálená, skoro až snad neexistující fata morgana.
95 % (aktuálně 466 hodnocení s průměrem 78 %).
…
Mapy občas lžou, jak si to přejí dějiny. Třeba mapy endéer. Ty přece ukazovaly místo Západního Berlína jen bílý flek. Jako by uprostřed města civěl kráter nebo obrovské jezero.
…
Díváme se na hemžení pod pódiem. Pere se jen pár lidí, pět nebo šest, ale v té polotmě to vypadá na celou rotu křičících divočáků. Pancho Dirk říká, že poznal dva rváče, že patří k Lennonový mírový mafii, k těm zastydlejm hipíkům, který se rádi řežou, aby nastolili světovej mír, což se jim nedaří, a proto jsou čím dál agresivnější…
…
Katrin se nakloní dopředu: „Jestli to není zajímavý, kolem čeho se ten náš svět točí. Babička mýho kluka byla Němka, která se zabouchla do Čecha v Jägerndorfu, Němci pijou Jägermeistra, vy a tenhle kluk, co chce zabít toho dědka, milujete Micka Jaggera, a Češi s Američanama milujou Jágra Jaromíra. Nepřijde vám, že svět je skutečně malý a spojený, když se všechno důležitý jmenuje podobně? Že ta globalizace už dávno je?...

63 19.11.2020

Řecká mytologie - jeden ze základů vzdělanosti, je prospěšné občas si ji připomenout. Najdeme tu vlastní jména a příběhy, s nimiž se potkáváme celý život. Četli jsme ještě na základní škole a dost si pamatuji, ještě víc jsem ale zapomněl (nebo mi matně bliká někde v nedobytné části mozku). K druhému čtení mě postrčil El Greco se svým dramatickým Laokoónem. Kdo to byl Laokoón? Petiškovo zjednodušené převyprávění jsem si znovu užíval, je poučné, dobrodružné, stručné, dramata vyplývají přímo z bájí, autorův styl je učesaný, dramatičnosti zas tak moc nepřidává.
A Laokoón? Zajímavá postava, ale podrobnosti jsem musel zjistit někde jinde…
85 % (1863 hodnotících je aktuálně na průměru 87 %).
…
Původ pojmu „zlatý déšť“ z příběhu Perseus, aneb jedna z možností, jak se nad někým slitovat:
Nářek a vzdechy vězněné královské dcery se donesly až k sluchu vládce bohů Dia. Zeus se nad osamělou dívkou slitoval, snesl se do sklepení v podobě zlatého deště a rozzářil podzemní temnotu. Zamiloval si Danaé a netrvalo dlouho a princezně se narodil synáček. Dostal jméno Perseus.

63 12.04.2020

V kategoriích Čtivost a Záhadologie autor potvrdil i tentokrát svou výjimečnost a má to za jedna, tedy pět hvězd. V kategorii Pravděpodobnost je to za tři, což je asi u podobných thrillerů standard. Hlavní padouch/černý anděl strážný se mi zjevil a vyjasnil poměrně brzy, stejně mě ale autor i potom dokázal udržovat v pozoru, ať už svým typickým stylem: ich forma zloducha v kombinaci s přítomným časem hlavního vyprávění, nebo důsledným budování napětí s klasickým finálním zásahem v pravou chvíli, to znamená v posledních sekundách. A ten otazník s vykřičníkem na konci?! Tak ještě dva díly, rád se do Joeova světa znovu podívám.
…
Další tajemství, pomyslí si Marnie. Kdo je Ryan Coleman? Přítel? Zoe už s ní nemluví. Je to jako bydlet se studentkou na výměnném pobytu, která neumí anglicky nebo předstírá, že anglicky neumí, aby nemusela odpovídat na otázky.
Marnie zavře notebook.
85 % (zatím 152 hodnotících s průměrem 91 %).

62 05.05.2024

Znovu (už po šestnácté) mě svět Harryho Bosche dokázal hned od začátku chytit na 100 %. Odhalování dvacet let starého zločinu je dobře promyšlené a prostředí LA znázorněné jako bych šel prstem po plastické mapě, s nejednoznačnými postavami po obou stranách zákona navíc. Bál jsem se jen autorem obvykle přepáleného konce, i tentokrát oprávněně, takže za plný počet to nebude, ale i tak – Bosche jsem se nebál doporučit nikdy a platí to i tentokrát.
85 % (zatím 203 hodnotících s průměrem 88 %).

P.S.
V důležité roli tentokrát i Harryho dcera Maddie

62 15.12.2023

Rakouský mistr světa v lyžování a také příslušník SS vypráví. Na začátku války zajat Angličany před horolezeckou výpravou v Indii, postupně absolvoval několik pokusů o útěk a pak už nastal ten jeden VELKÝ útěk, napínavé putování, a tím také zdroj pro neméně velký cestopis z krajů pro Evropany dlouho odlehlých a neznámých. Cestopis zajímavý, přibližující svéráznou tibetskou společnost a její zvyky, časem ovšem (po zakotvení autora s přítelem Peterem Aufschnaiterem ve svatém městě) sklouzávající k popisné monotónnosti s minimálními dramatickými amplitudami.
Film mě minul, asi se po něm podívám.
75 % (zatím 477 hodnotících s průměrem 88 %).

62 08.12.2023

Patřím do cílové skupiny, přiznávám. Mé hudební zájmy i pokusy šly, stejně jako u autora, jen s x-letým zpožděním zcela mimo hlavní proud, od trampských písniček, přes country, k folku (s bigbítem a rockem na pozadí, to ale nebylo Juppovo pódium). I já pamatuji dobu, kdy Hutka a Nohavica byli na jedné lodi, a Porta, Krumlov, Plzeň, Jindřichův Hradec byly plné nadšených diváků, takové pocity sounáležitosti jsem od té doby nezažil. Autor na to vše útržkovitě vzpomíná, jeho krátké kapitoly připomínají internetové články, informace se překrývají, systematičnost se objevuje až v přehledech na konci. Kniha je plná černobílých fotografií, bohužel s minimálními popisy, a ještě větší bohužel - na obyčejném papíru, takže jejich kvalita většinou připomíná dávné poloamatérské výtisky fandovských časopisů, o kterých Jupp často vypráví. Vše je pojato velice subjektivně, z pohledu autora a jeho aktivit. Jenže, ten toho dokázal v oboru naplánovat, zorganizovat a udělat tolik, že je až neuvěřitelné, co se dá za jeden život stihnout. I když nejde o důkladné a přesné zmapování našeho folkového bujení, u většiny toho podstatného Jupp byl, a za jeho „průlety“, které jsem objevil pod stromečkem, jemu i Ježíškovi děkuji.
85 % (jsem druhý hodnotící s prvním komentářem, průměr 70 %).

62 03.01.2023

Cesta za snem. Urputná, napínavá, bez humoru, plná zrady, násilí a dobové rasové segregace.
90 % (zatím 79 hodnocení s průměrem 84 %).
…
Potápěči jsou vždycky špatně naložení a vzteklí, když je čeká práce. Mnohé z nich neustále trápilo „revma“, mírné či chronické bolesti kloubů. Trpívali hroznými křečemi v ramenou a prakticky permanentní bolestí hlavy, která jim často po několik nocí bránila usnout. Bolest obvykle nepolevila, ani když se znovu ponořili pod hladinu. Nedalo se s tím nic dělat. Nejlíp se jim klidit z cesty a jít si po své práci.
…
Zemře tak, jak žil. Jako chudák. Jako kluk si přísahal, že to v životě někam dotáhne, že porazí osud, který mu Stvořitel přichystal, když ho poslal na svět v chatrčích v Glasgow. Jedna jediná perla mohla změnit jeho osud.
…
„Tady a tady,“ ukázal malé černé tečky, „jsou kazy. Nelze říct, jestli jdou až k jádru. Možná vyděláte jmění, možná odejdete s prázdnou.“
„Co bych měl podle vás udělat, Tome?“
„Není to má perla, pane McKenzie. Rozhodnutí je na vás. Za tohoto stavu bych mohl najít kupce… řekněme za čtyři sta až pět set liber. Ať nese riziko on. Pokud by se mi ji podařilo vyčistit, mohla by mít cenu pět, možná i deset tisíc liber.

62 14.11.2022

Autor si mě znovu svým thrillerovým bludištěm povodil jako na niti, co zapůjčila Ariadna Theseovi. Podezřelí se během četby rozmnožovali geometrickou řadou, padouši se dělili na hlavní a vedlejší, a dohromady jich bylo překvapivé množství. Z dějových kotrmelců a nepravděpodobností jsem občas vrtěl hlavou, ale… napětí, čtivost, zvažování morálních dilemat, několikanásobné pointa, to vše mi potvrdilo, že hledáček, zaměřený na autorovy knihy, je nasměrován správně.
85 % (zatím 238 hodnocení s průměrem 84 %).

62 08.11.2022

Isola, léto 1981, teplota i zločinnost na vzestupu. Autor znovu na malém prostoru rozehrál tři příběhy, jen mírně propojené. Všechny začínají celkem nevinně, žádná vražda, ovšem atmosféra postupně houstne, dramata se stupňují, a vypadá to, že dojde na nejhorší možné scénáře. McBain i v pětatřicáté návštěvě 87. revíru udržuje svůj (nad)standard a do 220 stran dostává vše důležité: břitké dialogy, trpělivé pátrání, bystré postřehy, náhledy do osobních životů hlavních postav, nakonec i překvapivé rozuzlení. V dnešním podzimním, temném a deštivém dni rychle ubíhající, osvěžující četba.
90 % (zatím 134 hodnotících s průměrem 83 %).
…
Halloran byl tu noc venku jako jeden z mála bělochů v Diamondbacku. Běloch, který chtěl ve městě přežít, se musel držet zásady nebýt v Diamondbacku po setmění na ulici. Pokud se tam po setmění objevil, byl to buď narkoman shánějící drogu, nebo běloch odjinud hledající černou holku. Jak ten první, tak ten druhý se stávali snadnou kořistí mnoha zdejších domorodců.

P.S.
V hlavních rolích Carella a Kling.

62 04.11.2022

Úvod rozpačitý, kdybych se chtěl seznamovat s drsnými členy speciálních jednotek, pustil bych si znovu začátek Predátora. Naštěstí autor brzy roztáčí přiměřeně akční a krvavý, mírně popisný, ale hlavně dobře promyšlený vesmírný mlýnek na maso. Při tom nenápadně ukazuje i na původ velkých aktuálních pozemských problémů:
• těžko porazitelná temná síla zbrojních firem
• boj mocných o suroviny - taktický, politický, občas i otevřený.
85 % (zatím 364 hodnocení s průměrem 90 %).

62 21.08.2022

Neoriginální název, každá detektivka je hlavolam, ale přesto, pozor, originální děj. Tohle není běžná detektivka. Kdo byl spokojen s nevšední poetikou a zvláštním rakousko-uhersko-německo-dánsko-beneluxským prostředím předchozích dvou knih (Síť a Čtvrtá oběť), musí být spokojen i tentokrát. Pohledy do myslí a rodin hlavních postav jsou tak všedně nevšední, a pátrání, včetně nečekaného zakončení, tak neobvyklé, že pro čtenáře hledajícího stravitelnou originalitu (jak jednou příhodně zvolala kap66: já chci detektivku, ale ať to není detektivka), jde o poklad, který má naštěstí celkem deset částí a tahle je teprve třetí.
85 % (239 hodnotících je na modrých 69 %).

62 07.07.2022

Vánoce 1972. McBain tentokrát staví do hlavní role jednoznačně Steva Carellu a zároveň vede jeho vyšetřování stylem poručíka Columba. Čtenář má tedy celkem brzy jasno, a tak napětí obstarávají hlavně otázky kdy a jak dojde k odhalení. Autor si pěkně pohrál s klidem před bouří závěrečné akce, kdy vtipně popisuje předvánoční krádeže a řádění opilců, a naopak bez humoru smutné peripetie kolegy Berta Klinga. Své příběhy z revíru 87 rozvíjí přísně chronologicky a já stejně poctivě jdu v jeho stopách. Blížím se k polovině (26/57) a zatím mě to pořád baví.
90 % (76 hodnocení s průměrem 80 %).
…
A přestože měl v kapsách zlaté plnicí pero, platinové hodinky, zlatou svorku na bankovky, náhrdelník z falešných drahokamů, pěknou sbírku náušnic a prsten s černým onyxem a monogramem, nepřestával protestovat a tvrdit policistovi, který ho zatkl, že ty věci koupil někde jinde a zahodil účtenku a nese si je domů, aby si je sám zabalil, protože se mu nelíbí nedbalost, s kterou to dělají v obchodě.

62 10.04.2022

Dnes už klasika, autoři dokázali rozveselovat generace čtenářů, diváků i posluchačů. Nekritický obdiv a nadšení z mládí u mě při listování ohmatanou knížtičkou vystřídal lehký spokojený úsměv a úprava nálady o stupínek nahoru.
85 % (zatím 25 hodnocení s průměrem 95 %).
…
Někdy však i sebelepší prevence selže. Jako onehdy u mne. Snad jsem své tělo ošidil o vitamíny, či snad mi v krámku podala pekařka housku umolousanou rukou, jisté je, že jednoho dne jsem se probudil ne zcela ve své kůži. Pravda, 42,6 není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád léto, ale fakt, že mi chvílemi netlouklo srdce, mě nutil k zamyšlení.

62 07.01.2022

Makrohistorie, kterou se autor zabývá a o níž se zde opírá, mu dává velké možnosti v konstruování obdivuhodných teorií, které se báječně čtou, neustále nutí k zamyšlení, ale také ke kritickému přístupu čtenáře, což pro mě vyšlo nějak jako: úžasné, zajímavé, překvapivé, skvělé, objevné, občas ale ne úplně přesvědčivé.
90 % (zatím 861 hodnotících s průměrem 89 %).
…
Nevěřte zeleným aktivistům, kteří tvrdí, že naši předci žili v harmonii s přírodou. To soužití rozhodně skřípalo. Už dávno před nástupem průmyslové revoluce držel Homo sapiens mezi ostatními organismy rekord v počtu druhů rostlin a zvířat, které přivedl k záhubě. Právem si zasloužíme nezáviděníhodný titul nejvražednějšího druhu v dějinách biologie.
…
Po miliony let se mamutům dařilo téměř na celé severní polokouli, ale když Homo sapiens osídlil Eurasii a potom i Severní Ameriku, jejich stáda řídla a vymírala. Před deseti tisíci lety jich už přežíval jen malý počet, a to pouze na odlehlých arktických ostrovech. Tam se jim dařilo ještě několik tisíc let, ale po příchodu prvních lidí před čtyřmi tisíci lety náhle zmizeli.
…
Mezi nejstarší čínské texty patří věštební kůstky z období kolem roku 1200 př.n.l., které se užívaly k předpovídání budoucnosti. Na jedné je vyryta otázka: „Dopadne porod paní Hao dobře?“ A k tomu odpověď: „Pokud se dítě narodí na den ding, tak ano, pokud na den geng, tak skvěle.“ Paní Hao ale porodila v den džiajin a text končí chmurnou poznámkou: „O tři týdny a jeden den později, na den džiajin, se dítě narodilo. Nedopadlo to dobře. Byla to holčička.“
…
Stresujeme se méně? Rozhodně ne. V dobách, kdy elektronická pošta neexistovala, lidé obvykle psali dopisy jen tehdy, když potřebovali sdělit něco důležitého. A nepsali, co je právě napadlo. Pečlivě zvažovali, co chtějí říct, jak to co nejlépe vyjádřit, a očekávali podobně promyšlenou odpověď. Většina lidí napsala a dostala jen několik dopisů za měsíc a člověk měl jen zřídka pocit, že by měl okamžitě odpovídat. Dnes dostáváme každodenně desítky mailů a všichni očekávají okamžitou odpověď. Mysleli jsme si, že si ušetříme čas, ale místo toho jsme jen mnohonásobně zvýšili každodenní shon a naše dny jsou mnohdy naplněné větší úzkostí, nervozitou a roztěkaností, než tomu bylo dříve.

62 19.12.2021

Evoluce, energie, logika.
Biologie, chemie, fyzika.
Masivní palba argumentů.
100 % (14 hodnotících, průměr 91 %).
…
Ani jeden jediný z vašich předků nespadl z mořského útesu, neumřel na rakovinu nebo se nenechal sežrat lvem dříve, než stihl mít aspoň jedno dítě. Pochopitelně že je to samozřejmé, když se nad tím zamyslíme. Ale je to opravdu, opravdu důležité. Znamená to, že jeden každý z nás, každé zvíře, rostlina, houba a bakterie, každý jednotlivec ze sedmi miliard lidí na celém světě má v sobě geny určující, že úspěšně přežije a stane se z něj předek někoho dalšího.
…
Už když mi bylo asi devět let, s konečnou platností jsem si uvědomil, že kdybych se byl býval narodil vikinským rodičům, býval bych pevně věřil v Ódina a Thóra. Kdybych se býval narodil ve starém Řecku, klaněl bych se Diovi a Afroditě. Kdybych žil v současnosti, ale narodil se v Pákistánu nebo Egyptě, věřil bych, že Ježíš byl pouhý prorok a nikoli Syn Boží, jak mě učili křesťanští duchovní. Kdybych se narodil židovským rodičům, čekal bych stále ještě na mesiáše, dlouho slíbeného spasitele, místo abych věřil, že tím mesiášem je Ježíš, jak mi říkali v křesťanských školách. Lidé vyrůstající v různých zemích napodobují své rodiče a věří v boha nebo bohy své země. Tyto víry si navzájem protiřečí, a proto nemohou být všechny pravdivé.

62 10.09.2021

Tahle četba mě přiváděla k zoufalství ze dvou důvodů. Určitě to není nekvalita, četba je plynulá, přehledná, jednoduchá, poučná. Smutek na mě padal jednak z tragických osudů autorovy rodiny v sevření fanatického režimu, hlavně ale z cesty, kterou, zdá se, aktuálně kráčí naše západní společnost - cesty k bájné absolutní spravedlnosti, tedy v praxi do totality. Krásnými myšlenkami to vždy začíná (příklad Severní Koreje je typický, i my máme své zkušenosti), zoufalou chudobou a umlčením většiny obyvatel to končí, často navíc likvidací nepohodlných. A přežívající zoufalci jen zpoza ostnatého drátu závistivě a se strachem pokukují po společnostech, které svým občanům tolik nelžou a které své bohatství nepromrhaly v utopistických experimentech, pokud se k nim vůbec nějaké relevantní informace dostanou. Těch příkladů by mohli Evropané i Američané vidět ve dvacátém století desítky, jenomže tahle naše sebestředná civilizace, kde skoro polovina mladých si dnes myslí, že Země přece musí být placatá*, protože jim to říkají jejich hudební a basketbalové hvězdy a ty to přeci musí vědět nejlépe, když vydělávají milióny, si snad ani jiný osud nezaslouží.
Musím si teď přečíst něco pozitivního, abych tady přestal strašit.
95 % (aktuálně 65 hodnocení s průměrem 90 %).
...
„Chodím teď do práce jenom dva dny v týdnu, jenom na povinnou sebekritiku a na stranické schůze,“ řekl otec znenáhla, zrovna když jsem chtěl říct, že je pozdě a že půjdu spát. Zastavil jsem se jako ochromený a pomalu se k němu otočil. Otec upřeně hleděl do ohně. Musel vědět, že se na něj dívám, protože hned pokračoval.
„Stejně tady nedostáváme žádné příděly. Chodit do práce denně by bylo jen mrhání časem.“...

P.S. * https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/stale-vice-lidi-veri-ze-zeme-je-placata-40308174

62 03.06.2021