mi-380 komentáře u knih
Devět povídek a na konci jedna ústřední novela, která zabírá víc než polovinu knihy. Autor nás zavádí do periferních částí naší republiky na konci padesátých let. Pohraničí, omšelá pražská čtvrť, smutné lásky, kolektivizace, budovatelské nadšení, závazky, povinné studentské brigády, stranické schůze. Doba stále ještě nebezpečná, Klíma ji ale popisuje jen s přiměřenou angažovaností, takže se nejedná o agitku, ale o poctivý popis doby z pohledu tehdy levicového intelektuála.
80 % (aktuálně 11 hodnocení s modrým průměrem 71 %).
Ota Fink bájí víc než obvykle, v tom roce 1959, což mi občas vadilo, ale k správnému amatérskému vyšetřovateli to nejspíš patří. Je mu už 27, bydlí u rodičů, vypadá na dvacet, chová se jako dvacetiletý, pěkné slečny a dámy se k němu stále slétají ze všech stran, on ale tentokrát nejvíc vzpomíná na dobu, kdy mu bylo patnáct a půl a jeho velká láska z brigády v roce 1947 se někam vypařila.
Jo, když nám bylo patnáct a půl…
Krásnou Lucii hledáme s ním a samozřejmě u toho nesmí chybět moudrý major SNB Moldánek. Objeví se pár obětí i náhod, ale i tak je to příjemné hledání, spojené s exkurzí do konce let padesátých a výstižnými chandlerovskými hláškami.
Brzy znovu na shledanou, ty ukecaný Oto.
85 % (zatím 39 hodnotících s průměrem hodným obdivovatelů Oty i Kapitána Kida – 94 %).
…
„Tak pojďte dál, nebudem se přece bavit mezi dveřma. Jestli vám teda nevadí, že zrovna nemám uklizíno.”
Já na to, že je mi to fuk, a nejspíš jsem si ji tím získal, protože jí to taky bylo fuk. Přinejmenším už pár let.
…
„A co bys řek jahodovýmu závinu?”
„Co bych mu tak asi řek? Ke mně, kamaráde.”
„A co k němu, kafe nebo čaj?”
„Kafe, slečno. Tři cukry.”
„Tak si ještě chviličku polež, jo? Já musím napřed do koupelny. Nebo tam chceš jít se mnou?”
…
„Napiš si moje číslo sem, kdybych zapomněl; to víš, mám toho pořád spoustu a bejvaj to kvaltovky…”
Nevypadal na to, že by něco dokázal zmáknout rychlejc než škeble se zlomenou nohou.
Nedovedu si představit, že bych měl (kromě miliónu mých aktivit a pasivit) čas na čtení a při tom i na hry. Paní Uršula od sousedů mi to svým Erebosem výjimečně umožnila zvládnout.
75 % (zatím 965 hodnotících dává průměr 84 %).
Macdonald táhl cenné dědictví zakladatelů americké drsné školy statečně dál a dál, až do druhé poloviny dvacátého století. Nedokázal být tak výstižný a vtipný jako Chandler, ale postavu hlavního hrdiny, prostředí, atmosféru i pátrání uměl popsat perfektně a navíc tentokrát řešení složitého případu pohřešované studentky dokázal originálně zakončit. Jeden z nejlepších dílů série.
90 % (aktuálně 39 hodnotících s průměrem 75 %).
…
Zřejmě jedna z těch blondýn, které vyzrávají stejně brzy jako kalifornské ovoce, zůstávají na stromech po několik sladkých měsíců nebo roků do dvacítky, až spadnou do první ruky, která po nich sáhne.
Spisovatelská generace avantgardní, bohémská, bláznivá, ztracená. Hemingway mě, přesně v jeho stylu, většinou jo, občas (ne) laskavým způsobem vzal do Paříže mezi své bizarní a (dříve nebo později) slavné přátele. Spolu se spoustou fotografií a faktů (často zpochybňovaných vrstevníky, kritiky nebo i popisovanými osobami) mě zaplavilo také moře nostalgie po starých zašlých časech, kdy všichni byli mladí, krásní, přátelští, plní nadějí. „Válka se ještě neblíží, pojďme se toulat Paříží…“ mi tu a tam v autě zarecituje Pavel Šrut ústy Luboše Pospíšila.
I po druhém přečtení velká spokojenost: 95 % (aktuálně 298 hodnocení s průměrem 83 %).
...
Jedli jsme dobře a lacino, pili jsme dobře a lacino, spalo se nám spolu dobře a v teple, a jeden druhého jsme milovali.
P.S.
Nejvíc mi v poslední době knihu a osobnosti z ní připomněl Allenův film „Půlnoc v Paříži“, hodnotil jsem na čsfd:
To nejatraktivnější z města na Seině (La Defence promine) - ať už přes žlutý filtr slunce nebo modrý deště a noci - krásná pobídka pro ty, kteří tam ještě nebyli a nostalgická připomínka pro zasvěcené. Jednoduchý předmanželský příběh Owena Wilsona a Rachel McAdams se příjemně pomalu rozvíjí a nabaluje na sebe kouzla a postavy Paříže současné i minulé s magickým přechodem do legendárních dvacátých let Ztracené generace se všemi uměleckými osobnostmi, o kterých píše Hemingway v Pohyblivém svátku. K tomu typický Allenovský, i pro laika dobře stravitelný, jazz a humor a je tu jeden z nejpohodovějších filmů, co jsem kdy viděl. 95 %.
Kromě originálního prostředí amišské komunity mě zajímal i vývoj obou hlavních postav. V minulé (druhé) části byli oba zralí buď na psychiatrii nebo na protialkoholní léčebnu, případně na obojí. No, Kate jako správný americký policajt i nadále řeší své trable tím, že do sebe po práci pravidelně sází jednoho panáka za druhým a k tomu likviduje kartóny cigaret. Zato její druh ve zbrani i v posteli John se tentokrát mírní. Jinak pociťuji mírné zklamání z opakujících se situací. Na úvod jsme znovu zavaleni velkým počtem obětí, v myšlenkových pochodech Kate je přebytek stále se opakujících tíživých vzpomínek, sebelítosti, pochybností a také mnoho polopatického vysvětlování, proč a jak a kdo co udělal. Detektivní linie je krutá, řešená s pomocí náhody a k tomu jen jakoby na okraji tragického vnitřního života hlavní hrdinky. Do světa amišů jsem se s Kate dostal už potřetí, ale tentokrát jako bych sledoval seberecyklaci, proti prvním dvěma knihám tu není ani moc nových nápadů, ani informací. Chápu, úspěšné know-how se prostě jen tak neopouští.
Proč ta přísnost, proč dávám jen tříhvězdičkových 65 % (v době mého komentáře 358 hodnocení s průměrem 89 %)? Asi kvůli obsedantnímu porovnávání s dramatem, kterého mám stále plnou hlavu, knize, kterou jsem dočetl před dvěma dny, příběhu, který mě zasáhl mnohem víc (Colin Bowles/Falconer – Zmizelí).
…
Zvednu láhev a podívám se na McNarieho. Přikývne, další runda spásy je na cestě. Ale nepřijde dost rychle, aby mě zachránila před konfrontací s jistou konkrétní částí mé minulosti, s níž jsem se ještě nevyrovnala, s démonem, který mě mučí, pravdou, jíž se už nemohu dál vyhýbat.
Tradiční předvánoční nadílka Dominika Dána, už jedenatřicáté pátrání Krauze a spol. a s ním léty prověřené ingredience: drsné násilí, charakteristický policejní humor, porevoluční nárůst kriminality, souběh několika případů. Vracíme se na začátek roku 1991, časově se v sérii autorových knih dostáváme na šesté až sedmé místo, děj probíhá souběžně s Bestií, před Mucholapkou. Mladý Kraus upevňuje pozici, hraje si na velkého detektiva, mazácky školí kluky v uniformách a nadřízení s uznáním sledují jeho exhibice. Burger má zatím plíce v pořádku, kouří jednu za druhou, Váňův žaludek je v nejlepší formě, Ivan Kanis využívá své estébácké známosti. Pro věrného autorova followera radost z očekávaného doplňku příběhů z Našeho Města, ale… s přibývajícími stránkami ve mně sílil pocit, že něco není v pořádku. To něco bych nazval hromadou zbytečné výplně. Sáhodlouhé rozhovory s minimální hodnotou pro vývoj případu a děje, spousta zdlouhavých příprav a nezáživných popisů. Čeho je naopak méně než obvykle, to je humor, napětí a promyšlenější děj. A nejvíc mi asi chyběla audiokniha, všichni tři interpreti (Jozef Vajda, Marián Geišberg a Martin Mňahončák) mi vždy dokázali přidat k zážitku z DD minimálně půl hvězdy. Těším se na Naše Město 32 a doufám, že z příští nadílky se budu radovat o něco víc.
70 % (zatím 12 hodnotících s průměrem 87 %).
…
„Idem do bufetu, padám od hladu. Chceš niečo, Rišo?"
„Dvadsať deka tresky, tri rožky, cigarety, radšej dvoje. Prachy nemám, aj tak si mi dlžný."
„Za čo!?"
„Neviem, kým sa vrátiš, niečo si vymyslím."...
P.S. Úvod série, chronologické řazení po vydání titulu „V tieni“ (v závorce datování hlavního příběhu):
01. Uzol (1988)
02. Básnik (1988)
03. Nežná fatamorgána (1989)
04. List zo záhrobia (1990)
05. Mucha (1990)
06. Beštia (1990 - 1992)
07. V tieni (1991)
08. Mucholapka (1991)
09. Rudý kapitán (1992)
10. Krv nie je voda (1992)
1799, nahlédnutí do doby, kdy Anglie ovládala skoro polovinu světa. Je tu i návod, jak na to.
Statečnost, chytrost? Ne, to měli i jejich nepřátelé. Zbraně? I ty často dokázali získat jejich nepřátelé. Promyšlená organizovanost, železná disciplína, protestantská neokázalost a krutost, a to i k vlastním lidem? Ano, v tom byli tehdy Angličané mistři.
Proto Sharpe a jeho spolubojovníci ve jménu panovníka, boha a obchodu dobývali svět. V současné době se tohle snaží realizovat jiné civilizace.
Dobrodružný příběh, založený na skutečné události - bitvě o Seringapatam, je dobře promyšlený, se ctí, vírou a vlastenectvím se to tu moc nepřehání. Hlavní hrdina není žádný vzorný voják, přesto si dokáže získat dostatek sympatií, takže prvním dílem určitě nekončím.
90 % (aktuálně 157 hodnocení, průměr 88 %).
…
„A proč jsi dezertoval?“ zeptal se Lawford.
„Kvůli žoldu, kvůli čemu jinýmu? Možná je Típú černej muslimskej bastard, ale dělostřelce platí dobře.
…
Típú mohl být desetkrát muslim a muslimští kněží mohli kázat proti alkoholu od rána do večera, ale většina města byla hinduistická, takže sultán se řídil zdravým rozumem a krčmy povolil.
Když se řekne baroko, naskočí mi:
- bohatě zdobené velkolepé chrámy plné barev, světla a oblouků,
- olomoucká Trojice,
- rozměrné obrazy, plné energicky se pohybujících tělnatých postav, které mi nejvíc připomínají dobře živené americké baseballisty právě startující na metu.
A jsme u Rubense.
Malou galerii, svazek 44 jsem si vychutnával pomalu, vlastně celé léto. Ty zářivé reprodukce (většinou) spoře oblečených (většinou) mytologických postav k této době přesně pasují. Je jich tu neobvyklých 53 (namísto běžných pětačtyřiceti) a navíc mě potěšilo i celkové závěrečné chronologické shrnutí života této úžasné osobnosti univerzálních schopností. Překvapila mě informace, že procestoval polovinu západní Evropy a stal se velvyslancem, který se několikrát zasloužil o podepsání mírových smluv. Byl povýšen do šlechtického a rytířského stavu, promován v Cambridgi, jmenován čestným členem římské Akademie sv. Lukáše. Byl dvorním malířem mnoha vládců, pracoval i pro pražské Augustiány (originály jsou dnes v NG).
Malá kniha, ale nabitá informacemi a příjemné zjištění, že ne všichni géniové umírají v bídě, mladí, nebo končí jako šílenci.
95 % (zatím 5 hodnotících s průměrem 84 %).
…
Navštívili jsme také slavného malíře Rubense. Zastihli jsme ho v plné práci, přičemž si navíc ještě dal předčítat z Tacita a diktoval dopis. Poněvadž jsme se chovali tiše, abychom ho nerušili, začal s námi mluvit sám a přitom pokračoval v práci, nechal si dále předčítat, nepřestal diktovat a odpovídal na naše otázky… Potom poručil sluhovi, aby nás provedl po nádherném paláci plném starožitností a řeckých a římských soch. Viděli jsme tam i rozlehý sál bez oken, osvětlený velkým otvorem ve stropě. Sedělo tam mnoho mladých lidí pracujících na různých obrazech, které pan Rubens předkreslil křídou a tu a tam umístil barevnou skvrnu. Mladí malíři je museli celé provést v barvě, až je nakonec pan Rubens několika tahy štětce dokončil.
(Výňatek z líčení návštěvy lékaře Oty Sperlinga v Rubensově domě v roce 1621.)
P.S.
V celé edici vidím stejný jediný problém jako Renek – obrazová příloha je podivně rozházena, takže čtenář stále zoufale hledá, listuje a listuje.
Mám rád ich formu, vědu i hrdinu, který je o něco chytřejší, než je obvyklé. Vyhovuje mi i autorův styl, kdy newholmesovské pátrání prokládá příklady z historie vědeckých objevů. Takže je to kniha pro mě.
Občas sice sklouzneme do bondovské nepravděpodobnosti, zabalancujeme na hraně sci-fi, ale se ztrátou pouhých 10 % se na pěti hvězdách udržíme.
90 % (aktuálně 765 hodnotících je s průměrem 80 % o něco více kritických).
První stránky – pocit daleké mizející minulosti a podezření, že mladší generace tohle snad nikdy nemůže pochopit. Co není prožito, jako by nebylo.
Bude mě to ještě bavit? Zbytečné obavy, skvělý vypravěč Péťa mě velmi brzy vtáhl do děje a ty tragikomické scény mi ve spojení s povedeným filmem rychle a působivě běžely před očima. Jako mé vzpomínky, jako kus mého života.
95 % (zatím 687 hodnotících s průměrem 83 %).
…
„Tak čti, vole!“ řekli sme my ostatní Alešovi. „My to chcem taky slyšet…!“ A Aleš teda čet:
„My stavíme stavbu, stavba staví nás
Když na Orlíku lámal skály, když řvaly sbíječky,
smála se na něj dívka z dáli, tak plaše, tak nedětsky.
Sešli se spolu pak po směně v šeru u stěngazety,
ona se dívala zasněně, on kouřil cigarety.
Utichly stroje, měsíc pak ozářil přehradu,
děvčeti štěstím se zrosil zrak, když ji vzal za bradu.
Chtěla se s ním hned milovat, však pevně zazněl jeho hlas:
Musíme stavět, budovat, teď není čas na žádný špás…
A když pak řece z kamene hráz v cestu postavili,
řekl jí tiše: Ještě ne, počkejme ještě chvíli.
Až vyrobí na přehradě stotisící kilowatt,
pak se teprv budem spolu, moje milá, milovat.
Četla teď denně v Rudém právu a proudu bylo víc a víc.
Konečně spatřila v tisku zprávu s prostinkým názvem ,Sto tisíc‘.
Večer se spolu zas setkali jak tenkrát: Na Orlíku.
A když se z trávy zdvíhali, v očích jí čet slova díků.“
Tuhle básničku sme si tenkrát všichni opsali a nějak se dostala i mezi pedagogickej sbor gymnázia, kam Aleš chodil, s tím, že se jedná o promyšlenou provokaci, ale pak si ji přečet i ředitel školy, kterýmu se kupodivu líbila natolik, že ji s doporučením Přepracovat závěrečnou sloku! zaslal do soutěže mladejch literátů.
…
V roce 1968 se policajti chovali téměř lidsky. Krátce po jednadvacátým srpnu nosili na klopách trikolory a stali se z nich málem „naši hoši“. To byl jedinej rok, co sme se jich nebáli. Říkali nám sice občas věci jako:
„Kuci, neblbněte…“, ale spíš tak jako starší bráchové.
...
Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce stál vlasatej kluk, kterej prodával losy Mony Lisy, a v týhle loterii představoval první cenu zájezd do Paříže a tenhle kluk tam každej den vyřvával: „Kupte si los! Poslední možnost emigrace!“
P.S.
Jak jsem v roce 2012 na čsfd hodnotil film:
Koncentrát dramatických osudů naší normalizace. Citlivě rozvrženo: bezstarostná veselost základní školy se s blížící se vojnou mění v zoufalý odpor. Dokonalé figury: máničky, hippies, práskači, pologramotní policajti, zlomení tátové, manželky ruských oficírů, nepřátelští celníci. Hudba, která léčila: folk, rock, blues, dylanovky, zakázaní muzikanti. Přesné reálie, nějak moc alkoholu. Něco z toho jsem si stačil prožít a bylo to krásné, protože jsem byl mladší, a bylo to tak hnusné, že jsem rád, že už je to pryč. Nespokojencům, kteří si neuvědomují, že právě prožíváme několik šťastných let v době mezitotalitní, bych přál jako lék na naivitu pár měsíců husákovského života na vlastní kůži. 95 %.
Přesvědčivá česká gangsterská historka. Policista Miko se i tentokrát přimotá v roli soukromého detektiva k problémům, které souvisejí s někým z jeho blízkých. Na to už jsme si zvykli, to je klasický výchozí bod této série. Znovu putujeme s hlavním hrdinou na skok do zahraničí, znovu balancujeme na hranici zákona, tentokrát je ale celý případ v porovnání s minulým výletem do Jižní Ameriky kompaktnější a uvěřitelnější. Nechybí nostalgie, napětí, trefná přirovnání, jen humoru trochu ubylo.
90 % (zatím 99 hodnotících s průměrem 89 %).
…
Ta žena mi připadala jako tenká uschlá větev, která poztrácela všechny své květy a listy. A já najednou věděl, že bych ji tou otázkou už dočista zlomil.
...
Kameny mě studily a já se musel pousmát, když jsem si vzpomněl na to, jak jsme se jako kluci v tuhle dobu už koupávali. Dnes už studenou vodu nesnáším, snažím se jí vyhýbat stejně jako advokátům, koprové omáčce nebo písničkám U2.
Je první máj, sahám po této klasice. Když jsem byl velký romantik, Máchův Máj mě nebavil. Teď, když jsem stále ještě romantik, ale přiměřeně obroušený realitou, zkouším si tuhle milostnou zbojnickou historku rehabilitovat. Jde to těžko, ale je to lepší než v dobách mé povinné četby. Nacházím roztomilé archaismy a básnické výrazy, znovuobjevuji dodnes široce používaná slovní spojení, oceňuji nápadité oxymórony, polozapomenuté vlastenectví, velkolepé rozvržení básně, popisy přírody i jednoduchý romantický děj: 80 % (aktuálně 4221 hodnotících s průměrem 72 %).
… Rychlý to člůnek! Blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
Klobouk, oko, jenž pod ním svítí…
… Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán…
… takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit…
… Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas…
Monotónní až ukolébavkové vyprávění. Ale... osudy snad více než deseti hlavních postav a hlavně tvrdá realita dvacátého století plného likvidačních konfliktů, se kterými se ti človíčkové musejí neustále vypořádávat, jsou tak zajímavé a poučné, že četba probíhá stejně snadno, jako při hltání severské drsné školy. A tahle českoněmecká pohraniční tvrdá škola je často ještě mnohem drsnější: 85 % (aktuálné 1355 hodnotících s průměrem 91 %).
Pěkně umí autor vyprávět příběhy lidí, kteří jsou u konce s dechem, možná už na konci cesty. S empatií, s lehkou sebeironií, s nenápadně budovaným napětím. Tentokrát jsem si pomohl audioknihou, kterou mi během nedělních individualistických aktivit přečetli na střídačku Jan Maxián a Jitka Ježková.
80 % (zatím 223 hodnotících s průměrem 88 %).
Od Spadu, přes Poločas rozpadu, až k neméně razantní Rázové vlně jsem se, společně s legendárním plukovníkem Michálkem a jeho nejvěrnějšími, prohnal Euroasií, pobil tisíce nepřátel, našel doupě zla a zařídil konečné řešení. Četba vtipná, rychlá, krvavá, bez velkých nároků na mozek.
70 % (936 hodnotících s průměrem 86 %).
Napůl běloška, napůl indiánka.
Napůl město, napůl divočina.
Napůl realita, napůl sny a mýty.
Napůl úvahy a rozhovory, napůl akce.
Napůl dobrá četba, napůl skvělá.
80 % (aktuálně 19 hodnotících s průměrem 88 %).
Vracím se sem s druhým komentářem. To se mi stává jen po pořádném mentálním úderu do hlavy, což kniha Lustrum (něco jako oslava po pěti letech nebo obecně pětiletka) dokázala. Všechny ty osoby a děje v Římě těsně před koncem republiky se mi stále honí myslí, nutí mě nahlížet do dalších zdrojů a pustit si na HBO TV seriál Řím. Postavy slavných jmen (Cicero, Catilina, Caesar, Sulla, Cato, Pompeius, Lucullus, Augustus, Hybrida, Crassus, Clodius, Céler, Antónius, Catulus, Rufus, etc.) se mi zhmotňují před očima a s nimi i jejich nekonečné souboje parlamentní, právní i násilné. Bojuje se o demokracii, o čest, o život, v první řadě ale o moc a tím hlavně o majetek. Bojuje se málokdy čistými metodami, rány pod pás převažují. Střetnutí Cicero vs. Catilina, Cicero vs. Clodius a Cicero vs. Caesar autor podává úchvatným způsobem. Těším se na třetí část.
Zvyšuji hodnocení na 100 % (zatím 41 hodnotících s průměrem 89 %)
…
Stále ještě si nejsem jist, jestli Cicero tehdy nepřemýšlel, kolik z Clodiových zákonů by mohl zarazit. Měl jednoho poslušného tribuna, Ninnia Quadrata, který byl připraven použít kvůli němu veto, a přišla by mu na pomoc i spousta úctyhodných občanů v senátu a mezi jezdeckým stavem. Byli to muži, kteří věřili, že bude-li se chléb rozdávat zdarma, stanou se chudí závislí na státu a zkazí to i jejich morálku. Státní pokladnici to přijde na sto milionů sesterciů ročně a sám stát bude pak závislý na příjmech ze zahraničí. Mysleli si rovněž, že místní veselice podporují nemravné kratochvíle a že organizování skupinové činnosti je nejlépe ponechat na oficiální náboženské obřady. V tom všem možná měli pravdu. Jenže Cicero byl přizpůsobivější. Poznal, že časy se změnily. „Pompeius zaplavil republiku snadno vydělanými penězi,“ řekl mi, „na to oni zapomínají. Sto milionů pro něj nic neznamená. Chudí buď dostanou svůj podíl, nebo naše hlavy – a v Clodiovi našli vůdce.“
Cicero se tedy rozhodl...
Červenec 1812, Poloostrovní válka, bitva u Salamanky. Wellington pokračuje ve svém tažení proti Francouzům a Sharpe u toho nemůže chybět, navíc dostává speciální úkol. Náš hlavní hrdina obvykle začíná každou novou knihu ve špatné náladě, což zde výjimečně neplatí. Zato špatnou náladu dostávají osvoboditelé Pyrenejského poloostrova (Britové, Portugalci a Němci) z laxního přístupu španělské armády. Prestiž Španělů zachraňují jen partyzáni. I tentokrát, už po čtrnácté, jsem spokojeně prošel s hlavními hrdiny kus světa, ocitl se uprostřed historie, intrik, dobrodružství, milostných hrátek a nebezpečné hry o čest a slávu.
85 % (zatím 68 hodnotících s průměrem 93 %).
…
Válka nabývala na rozměrech, šířila se přes Poloostrov do Evropy a už se ozývaly pověsti o tom, že se Američané chystají proti Anglii, zatímco Napoleon, cirkusový ředitel toho všeho, pohlížel na sever do prázdných map Ruska.
…
Možná trochu spoiler:
Zdálo se, že Francouzi jsou uvnitř tohoto širokého ohybu skutečně jako v pasti, ale přesto se jim během noci podařilo uniknout na východ. Stovky jich řeku přebrodily, většina však pokračovala k jedinému mostu, který mohli použít. Děla a vozy s bagáží a raněnými, to vše směřovalo do Alby de Tormes k mostu střeženému španělskými děly.
Jenomže Španělé tam nebyli. Uprchli tři dny předtím, aniž vůbec zahlédli nepřítele. Věděli, že Francouzi postupují k jihu, a protože se báli porážky Britů, sbalila si španělská posádka bagáž a odtáhla na jih. Španělé opustili své strážní stanoviště, most zůstal pro Francouze otevřený a Marmontovi vojáci unikli během noci na východ. Tím bylo velké Wellingtonovo vítězství znehodnoceno.
P.S.
Počty zabitých a zraněných u Salamanky (wikipedie):
Francouzi – 13 000
Britové a Němci – 3 129
Portugalci – 2 038
Španělé – 6
Mám vydání z roku 2007, tenkrát jsem ho držel v ruce každý den. Postupně ho ale všelijaké překladače a aplikace vytlačily do pevné police nad pracovním stolem, kde zaujal čestné místo. Je ale tak podrobný (váží 2 kg), že občas po něm přeci jen sáhnu.
100 % (5 hodnotících s průměrem 100 %).