mi-380 komentáře u knih
Ota se přesouvá z vězení do pohraničí, a to rovnou mezi divadelní krásky a svérázné mužské postavy všech možných profesí. Jeho pátrání mi tentokrát připadalo krkolomnější, motivace k akci jako z říše pohádek, vysvětlování v závěru nekonečné, ale jeho bezstarostné sebevědomí, dobrodružná povaha a smysl pro humor mi zpříjemňovaly čtení jako obvykle.
80 % (zatím 35 hodnotících s průměrem hodným obdivovatelů Oty i Kapitána Kida - 95 %).
Skoro celou knihu jsem si spokojeně užíval příjemně uvěřitelnou, nepřekombinovanou, americkou kriminálku s reminiscencí na vietnamskou válku. Ochladl jsem, když se doposud reálné vyšetřování snažilo ohromit čtenáře závěrečnou přešponovanou akcí. Naštěstí to ještě nebyl konec, na posledních padesáti stránkách se příběh znovu pěkně zamotává. Každopádně jsem díky spřízněným uživatelům DK narazil na pozoruhodnou literární postavu – Harryho Bosche.
90 % (aktuálně 235 hodnotících s průměrem 86 %)
…
„Pokračoval stále nesprávným směrem a zabíjel každýho, kdo mu přišel do cesty. Šla fáma, že na tom náhrdelníku měl třiatřicet uší. Kdosi se mě zeptal, proč Meadows nechal jednomu Vietnamci druhý ucho. Víte, divil se tomu lichýmu počtu. A já mu odpověděl, že to druhý ucho nechal přece Meadows všem.“...
Popis těch šíleně smutných lásek a osudů mě zpočátku docela zaujal a dokázal přivodit očekávaný smutek na duši a lítost. Jenže už před polovinou knihy toho na mě bylo moc. Moc deprese, moc opakovaných situací, polopatického vysvětlování, ženského trápení, moc useknutých konců. Doposlouchal jsem (četla sama autorka) setrvačností, naštěstí povídky v poslední třetině měly největší sílu a také alespoň malé semínko optimizmu. Musím uznat, že jde o příběhy ze života a že některé si budu pamatovat hodně dlouho…
70 % (197 hodnotících je na průměru 73 %).
Námořníci, vojáci, zlatokopové, zápasníci, honáci, lovci, závodníci, kriminálníci, tuláci, dobrodruzi z celého světa – stoprocentně chlapský svět začátku dvacátého století.
Krátké a úderné příběhy, lehké pointy, skvělé prostředí: krčmy, přístavy, pastviny, plantáže, ostrovy, lodě, ponorky, pouště, pralesy.
Při čtení jsem si připadal jako při poslechu zábavného vypravěče mírně přehnaných hospodských historek. Rád bych věřil, že vše se opravdu stalo, nebo že přinejmenším všechny příběhy někdy před sto lety kolovaly ve zmíněném prostředí zapadákovů a putyk Latinské Ameriky, Afriky, Arábie, Asie a Austrálie. Zemí, kde bylo co objevovat a kde se dalo vydělat.
Příjemná nostalgie po starých časech a ztracené době, kdy jsem Batličkovy povídky nadšeně hltal v dětských časopisech.
90 % (je nás 65 hodnotících s průměrem 93 %).
…
Nedovedete si představit obrovskou sílu takového pavouka! My potápěči říkáme totiž chobotnicím pavouci. Moje přilba a kovový kruh kolem krku, na který se připevňuje helmice, byly zmačkány jako papír. Musili je rozřezat, aby mě dostali ze skafandru. Dole jsem byl samozřejmě už naposledy. Teď jsem už jen jakýmsi poradcem nových potápěčů.
Ale medailon po babičce nosím stále. Každému Evropanovi, se kterým se sejdu, jej ukazuji, jestli snad nepozná, co je na něm napsáno, a odkud asi je; zatím mi to nikdo nedokázal říci.
Oliver Ward mi podal přes stůl bronzový medailon. Překvapeně jsem prohlížel předmět, ležící na mé dlani. Byl to pamětní medailon devítistého výročí smrti patrona země České – svátého Václava! Četl jsem starý, už značně zašlý nápis: „Nedej zahynouti nám, ni budoucím!“
S obdivem jsem hleděl do očí hrdiny mořských hlubin, v jehož žilách kolovala krev českých vystěhovalců.
Moje sedmnáctá dánovka. Zatím mě nepřestaly bavit, naopak, tuto považuji (vedle úvodního titulu Uzol) za nejlepší. Proč? S vydatnou pomocí Mariána Geišberga mi autor tentokrát dokázal nejvíc zahrát na city. Přitom nechybí nic z očekávaných trumfů: drsný humor, přiměřené napětí, pravděpodobné vyšetřování, pěkné ženy, přesné reálie, kvalitní pointa.
100 % (zatím 478 hodnotících s průměrem 90 %).
Nečekaný čtenářský zážitek. Už ani nepamatuji, kdy jsem naposledy někomu fandil tak, jako Audiemu. Autor přitom jeho minulost odhaluje pomalu, jakoby mimochodem, během bravurně popsané smrtící štvanice.
Smyčka se utahuje, držím ti palce Audie!
95 % (zatím 102 hodnotících s průměrem 94 %).
Velmi silný zážitek, který se dá jen těžko popsat: voják, který plnil rozkazy, fanatik rasismu. Skvěle převyprávěná autobiografie o zrodu a vývoji muže, který vyměnil svou víru v Boha za víru v Německo. To fašistické Německo, kde se za Hitlera dostali do vysokých funkcí hned dva Rudolfové Hessové. Jedním byl záložní vůdcův nástupce Rudolf Heß a druhým antihrdina této knihy Rudolf Höss, výborný organizátor, muž, který poslouchal rozkazy, pro národ se vzdal svého svědomí a zrůdné "technické" problémy v Osvětimi řešil s pověstnou německou důkladností.
100 % (1607 hodnotících, 93 %, 21. nejlépe hodnocená kniha).
Část 1 - Zeď: Skvěle popsaný alternativní svět současnosti, rychlý spád děje, krátká životnost hlavních postav. Alexander. (95 %).
Část 2 - Říše: Bylo nebylo, padesátá léta pod Hitlerem, odsuny Slovanů na východ – splnění nacistického snu o vyčistění prostoru pro Germány. Klára. (85 %).
Po nadšení z trilogie Propast času velká spokojenost i tentokrát. Posílám autora mezi oblíbené a jdu se podívat po další jeho knize.
90 % (aktuálně 316 hodnotících s průměrem 84 %).
Nechat spolknout kontejnerem na papír? V době Waze, GPS a kdovíjakých navigací si po letech prohlížím tuhle objemnou relikvii, jíž teď už zbývá hlavně hodnota historická. Je to poctivá mapová práce, kvalitní papír, sídla a vodní toky jsou na svých místech, podrobné vysvětlivky, obrovský rejstřík, jenže nové dálnice v ní chybí i u nás, v zemi, kde se staví rychlostí zpomaleného filmu. Ale ne, zatím atlas nevyhodím, kdysi dobře sloužil, rozhodnutí odkládám na neurčito.
75 % (jsem první hodnotící).
Tenhle autorův hrdina se zlobí opravdu hodně a celkem oprávněně. A díky tomu také pořádně zlobí. Až se mi hnusí. Falconer střídá náhledy do antihrdinových odpuzujících činů s přehledy informací o pátrání, které je zdlouhavé, pomalé, málo efektivní. Četba je to smutná a zneklidňující, čtenář musí ledacos překousnout, řádění Michaela je až monotónní. V poslední čtvrtině naštěstí graduje napětí a dochází k několika překvapivým kotrmelcům v ději.
Jak se občas po přečtení říká: „Problém jsem neměl s kvalitou textu (to u Falconera opravdu nehrozí), problémem byl charakter hlavní postavy. Velkým problémem.“
75 % (76 hodnotících s průměrem 88 %).
1807, bitva o Kodaň – další historická událost, kterou autor obohatil mé děravé dějepisné znalosti. Bez našeho hlavního hrdiny by anglické tažení samozřejmě muselo dopadnout jinak, určitě špatně, to už je nám jasné z předchozích knih. Dějinné události se vždy vyvíjely podivným směrem, ale Sharpovy hlavní vstupy na scénu pokaždé vše usadily do správných kolejí. U některých autorů mě jejich šablona po několika knihách začíná nudit, což se ale v tomto případě zatím nestalo. A že jde vždy o tentýž scénář: v úvodu bývá Sharpe nespokojený, vše se mu hroutí, armáda ho nebaví, postupně se ale jeho role dostává do popředí, až vše přechází do jeho závěrečné exhibice. Takže i popáté mě to ještě baví, asi pro bonus, kterým bývá pozadí příběhu – zatím vždy se jednalo o skutečnou historickou událost s velkým významem pro Britské impérium. A také pro Sharpův nejednoznačný charakter oscilující v docela širokém rozsahu - mezi šlechetným ochráncem a nemilosrdným zabijákem.
90 % (aktuálně 102 hodnotících s průměrem 89 %).
Bosch 009 – dvě zásadní změny a jedno velké překvapení. Harryho mám rád v jeho jednání, baví mě ta nevyzpytatelná paličatost, strohost a logika. Naproti tomu jeho duševní pochody mi připadají až moc detailní, polopatické, tady mi přechod do ich-formy úplně nesedl, i když chápu, že ke správné detektivce ze západního pobřeží, kde se vyskytuje soukromý detektiv, patří skutečnost, že ten detektiv nám svůj příběh odvypráví ze svého pohledu. Po zdlouhavé rekapitulaci výchozí situace se případ rozjíždí, narůstá temná hrozba, proti které je jeho stará obžaloba ze zabití pouhá dětská hra. A po krkolomném finále si pro nás autor připravil jedno pořádné překvapení.
85 % (aktuálně 119 hodnocení s průměrem 92 %).
…
Za celou dobu u policie jsem nikdy nepotřeboval tankovat. Palivo mi na stanici pravidelně doplňovali lidi z autodepa. Jako běžný občan jsem se pak musel znovu naučit, že je třeba hlídat kontrolku, jinak se jednoho dne ocitnu stojící na krajnici.
Prvnímu dílu jsem malinko pomohl podporou při crowdfundingovém rozjezdu a následně vložením knihy i autora sem do databáze, druhý díl jsem dostal jako dárek s autorovým věnováním. Jeho přesvědčivé komentáře k aktuální situaci rád čtu a jeho zapomenuté příběhy z historie dokonale uspokojují mou zvídavost. Aby člověk chápal současnost, musí znát minulost, jak pravil George Santayana: „Kdo nezná svou minulost, ten je odzouzen ji opakovat.“ Znalost tohoto pravidla autor dokazuje každým novým článkem i knihou. A nejen znalost, ale také trvalou a tak trochu donkichotskou snahu tuto všeobecně známou poučku přeposílat mezi širokou veřejnost. Bohužel, světová politická mašinérie se většinou úspěšně drží jiného známého (buddhistického opičího) pravidla - o zlu a o pravdě: „Nevidím, neslyším, neříkám.“
Druhý díl obsahuje dalších 13 příběhů do sbírky, četl jsem je s přestávkami dva měsíce, je to literatura faktu a to neumím zvládnout rychločetbou. Oba díly spolu ladí, pěkně se k sobě v knihovně hodí. Informace na výbornou, literární styl tu a tam jako by plynulosti mé četby házel menší klacíky pod nohy.
85 % (aktuálně 39 hodnocení s průměrem 95 %).
Tentokrát jsem nedokázal držet tempo. Chvílemi mě originalita děje i nápadu bavila, často ale mé myšlenky unikaly daleko od příběhu, většinou do horké letní reality. Nezjistil jsem, kde je chyba, ale asi bych neměl chodit moc daleko. SF mě vždy bavila, stejně jako alternativní historie, mí spřátelení uživatelé nejdou pod čtyři, ale já s textem zápasil jako by mě hodili doprostřed Kolosea mezi hejno hladových rusalek.
65 % (aktuálně 137 hodnotících s průměrem 78 %).
Za ne příliš originálním názvem se skrývá třetí příběh doktora Thea Craye. Proti němu tentokrát stojí rovnocenný soupeř - také vědec, biolog, génius. Jenže dva (géniové) už na mě bylo vysoké číslo. Oproti předchozím, naprosto originálním knihám, přibylo teorie, vzpomínání, zdlouhavých rozborů očekávaných soupeřových tahů a mezi to autor jako geparda do poklidného antilopího stáda vloží několik akčních a hororových scén s nízkou mírou uvěřitelnosti. Ale i přesto jsem se rád s Theem znovu setkal.
75 % (aktuálně 336 hodnotících je s průměrem 76 %).
Kniha může být stará, může být vydaná v době supercenzury padesátých let, může být o biologii, vědě, která asi moc lidi nebere, když ji ale napíše člověk, který prožil zajímavý život a má co říci, je to úžasné čtení. Darwin je věcný, přitom vtipný a dostatečně sebekritický.
Tragikomický je předlouhý úvod, který zabírá 10 procent textu, v němž se Dr. Mikuláš Teich zoufale snaží napasovat Darwinovo učení na komunistické vnímání světa. Asi to musel udělat, aby kniha vůbec vyšla.
95 % (zatím 8 hodnocení s průměrem 80 %).
…
Tato škola jako prostředek pro mé vzdělání byla naprostým omylem. Po celý život jsem byl jedinečně neschopen ovládnouti jakýkoliv jazyk… …Velký důraz se kladl na učení lekcím z minulého dne nazpaměť. To jsem dokázal snadno a učíval jsem se zpaměti 40 až 50 veršům z Vergilia nebo Homéra, využívaje k tomu ranní bohoslužby v kapli. Toto učení však bylo úplně zbytečné, ježto jsem všechno zapomněl v osmačtyřiceti hodinách.
…
Jednou mi otec řekl k mému velkému zahanbení: »Nestaráš se o nic než o střílení, psy a chytání krys a uděláš hanbu sobě a celé rodině.«
...
Také jsem se zmínil, že mě dříve značně těšily obrazy a hudba. Ale teď již po mnoho let nevydržím přečíst ani jedinou řádku básní. Snažil jsem se v poslední době číst Shakespeara a zjistil jsem, že je tak nudný, že se mi z něho udělalo špatně.
Advokátka Tóra nás provází už pátým polodetektivním případem a nerozlučně i její rozvětvující se rodinou. Navíc ústavem pro postižené, který autorka zabydluje svéráznými nečernobílými postavami – a to se týká jak pacientů, tak i personálu. Oba mé oblíbené současné islandské autory (Yrsa Sigurðardóttir a Arnaldur Indriðason) spojuje několik skutečností, díky nimž se na každou jejich knihu těším:
1. Samotné prostředí Islandu, země, do které se už léta chystám a jejíž lidé, příroda i historie mě na dálku fascinují.
2. Tykání. V malé populaci, kdy většina je do sedmého kolena příbuzná, zajímavý a logický jev, přinášející často pro Středoevropana humorné situace.
3. Neobyčejně přesná vyjadřovací schopnost přímé řeči i vypravování, což může být i zásluhou překladu, to neposoudím, tenhle jazyk mám v plánu se naučit až v příštím životě.
4. Pokud se pátrá, pak jde o mravenčí a trpělivou činnost, plnou kouzelně asertivních dotazů a zajímavých postřehů s minimem nepravděpodobného superakčního řádění.
90 % (254 hodnotících, dosavadní průměr je 82 %).
P.S.
Možná malý spoiler. Autorka mě v jedné situaci překvapila. Tóra, kladná hlavní hrdinka, je jedináček, kterého celý život podporovali rodiče. Ti ji požádali, zda by v obtížné životní situaci mohli bydlet dva měsíce v jejím domě (kde žije ona, její přítel, její dvě dospělé děti, její vnuk a snacha). A Tóra? Velmi těžce se rozhodovala, jak tuto „nepříjemnost“ vyřešit. A to navrhovali, že by bydleli v garáži.
I po druhém přečtení svých předchozích zářivých pět hvězd s radostí potvrzuji. Tohle Hrabalovo pábení jsem si s nadšením s kamarády užíval už na střední škole a nic se na tom naštěstí nezměnilo ani po letech. Hrabal byl bystrý pozorovatel a posluchač a jeho převyprávěné hospodské historky jsou svěží, vtipné, smutné a hlavně lidské. Navíc nám dokonale přibližují realitu poválečné doby, aniž by prvoplánově tepal režim. Jeho názory se dají mezi řádky vyčíst i bez toho. Občas jedu na kole kolem jeho chaty a zavzpomínám, jak jsme se jednou někdy v době revoluce v Kersku v Hájence potkali a prodiskutovali noc.
100 % (aktuálně 217 hodnotících s průměrem 80 %).
…
„Takový lidi, to je ta pravá ozdoba a paráda světa! Jako můj kamarád Římskej!“ jásal strýc Pepin. „Hanák od čtyřiapadesátejch, zelený vyložení, tomu se nevopovážil nikdo ani co říct, ani pohledět! Padesát lidí v hospodě a někdo si proti mně něco začal a můj kamarád, ten slavnej Římskej, roztrhl stůl, srazil lustr a za chvíli bylo všecko kolem ouhrabky. Čtyři četníci z toho umřeli ve špitále, ostatní vyskákali oknem a Římskej, jak šlapal a kopal v těch piklhaubnách, tak jedný kelnerce, co se tam připletla, překopl protézu. Až když policajti přivedli hasiče a ti mu stříkali do očí, tak teprve Římskej, ten slavnej Hanák, umdlel. Ale v kriminále jeho duše zase rozkvetla, přepiloval řetězy, ty řetězy jako na bejka, vyrazil futra a těma trámama pomlátil profousy!“
…
Zato pan arcibiskup Bauer, ten byl vošklivej v ksichtě, samej břed a modrá krev. To bylo nepříjemný při biřmování. Ale při posledním pomazání se z toho jeho obličeje několik umírajících tak dolekalo, že jim bylo zase dobře. Arcibiskup Prečan, to byl zase hroznej lidumil. Bral moji maminku za ruce a povídal jí: „Pozdrav vás Pán Bůh, matko, ať vás tady neušlapou.“ A dal jí požehnání a zlatku, protože měl rád báby, tu hlavní oporu církve. Taky míval rád kázání na téma, aby křesťan, když jde do kostela, nebyl cejtit kořalkou. Ovšem skoro všichni arcibiskupi bejvali sportovci na žrádlo. Tak ten Prečan snědl na posezení ošatku holubů a Bauer, ten zase snědl k obědu malý prase a vypil půlku piva.“
To vykládal strýc Pepin a přitom byl odstartován závod třistapadesátek a do Farinových zatáček jako první vhřměl František Šťastný na jawě OHC.
…
„To je tak vždycky,“ pověděl strýc. „Mě učil náboženství farář, jmenoval se Zbořil. Hanák z Pustoměře, dvoumetrový obr, a ten dal jednou ve škole otázku: „Co je to svatá Trojice?“ A jeden kluk odpověděl, že svatá Trojice byla sestra Panenky Marie. A farář Zbořil už bral toho kluka jak králíka a zatřepal s ním a téma kloubama mu podrbal po nose a pak mu ještě tloukl hlavou do tabule, protože tenkrát se učilo podle Jana Amose Komenskýho, že žák nesmí být pyšný a ve škole že nemá chybět hůl.“...
Sharon Bolton – záruka rychločetby.
Nic mi nechybělo. V rychlém střihu (122 kapitol) nás autorka udržuje ve vytrvalém napětí, k tomu přidává několikanásobné překvapení, naléhavé ústřední téma i dobře popsané postavy. Absence humoru mi tentokrát nevadila, co mi trochu vadilo byl rozvleklý konec. Příprava na další díl?
85 % (265 hodnotících je na průměru 84 %).
…
Vzhůru vyšlehl další plamen. Ve stejné chvíli muž na zemi zvedl zbraň...
Příběhy s Tórou čtu na přeskáčku (4-1-3-6-2), takže skládanku jejích rodinných problémů a vztahu k Matthiasovi doplňuji jako puzzle. Systematické části mé osobnosti je to hrubě proti srsti, ale prostě k tomu nějak došlo. Nejsem v tom sám, spousta dalších čtenářů má podobné (mini)trauma. Co je společným jmenovatelem všech příběhů, to je podle mne Scooby-Doo efekt – objeví se zdánlivě nadpřirozené síly, Tóra ale postupně trpělivým pátráním vše logicky a racionálně vyřeší.
I tentokrát sledujeme nepěknou hororovou záhadu, jejíž spletité kořeny sahají hluboko do temné minulosti. Tóra s Matthiasem se zarputile pletou policii do vyšetřování, stejně jako Poirot s kapitánem Hastingsem, a konverzace mezi nimi je také zdrojem odlehčujícího humoru. Poučné je porovnání pohodlného života současné generace s tvrdými podmínkami jejich prarodičů, jejichž boj s přírodními živly i nenávistnými bližními se nám zdá tak vzdálený.
Jsou to ale jen dvě nebo tři generace. Co bylo před šedesáti lety víme a pomalu zapomínáme, kdo si dokáže představit co bude za šedesát let?
80 % (zatím 221 hodnotících s průměrem 83 %).
…
„Do zdejšího lávového pole se dřív odkládali kojenci, ženské z okolí, které se nemohly starat o svoje děti, je sem přinesly a odložily.“ Pohlédla na Tóru a otřásla se. „Děsné. Pořád ještě jsou slyšet. Dokonce i já je zaslechla.“
Tóra se kávou málem zalkla. Předklonila se. „Chceš mi říct, žes slyšela plakat kojence, které tu někdo odložil před stovkami let?“...