michaela2338 komentáře u knih
Existenciální problémy dospívajících jsou mi už zřejmě hodně vzdálené. Ženské postavy jsou vesměs labilní až narušené, počet sebevražd vysoký. On to dělá ji, ona zase jemu. Po Honu na ovci zklamání.
Kniha mě dostala už před lety a stejně silný dojem zanechala i dnes. Chaim Potok napsal řadu dobrých knih, ale tahle je jen jedna.
Knihu jsem četla v originále. Anthony Doerr je jedinečný vypravěč. Pro mě zcela výjimečná kniha.
Je poněkud ošemetné přivést k životu slavného hrdinu, jehož autor dávno zesnul. Tady se to však daří, jako by to napsal sám Arthur Conan Doyle, jen soudobým jazykem.
Bellová to se slovy umí, příběh je to ale veskrze depresivní. Už její Mona byla tíživá, ale tady jde ještě dál. Jen hlubiny zoufalství a špíny bez jiskry radosti. Mám raději její Ostrov s jeho poetikou a tajemnem.
Všímavost v nečekaném kontextu. Má to humor i spád. Je to ujeté, děsivě návodné, doma to určitě nezkoušejte.
Knihu jsem pořídila za pět možná deset korun v knihovně při velké čistce. Sáhla jsem po ní, protože ji napsal autor Citu slečny Smily pro sníh, což je kniha, na kterou se nezapomíná. Musela jsem si zvykat na specifický styl vyprávění v dlouhých větách, kde se ty vedlejší bohatě řetězí. Ale jakmile jsem chytla tempo, byla to ta správná jizda. Bylo to vtipné, potrhlé, hluboké i duchovní. A číst se mohlo na řádcích, mezi nimi i za nimi. Každému podle libosti.
Poslední roky registruji rostoucí počet zajímavých českých autorek. A Lenka Elbe není výjimkou. Její kniha byla pro mě překvapením. Trochu Kafka, trochu Bulgakovův Mistr a Markétka. Oceňuji její humor, ironii a jazyk. Podle řady komentářů je to na prvotinu skvělé. Myslím, že by kniha neztratila na své jedinečnosti a osobitosti ani jako druhá, třetí v pořadí. Co rovněž oceňuji, je téma Jáchymova. Měla jsem jen obecné povědomí o podmínkách, v jakých zde žili a pracovali političtí vězni. Až teprve nyní mi došel celý dosah hrůz, které se tady odehrávaly. A nic tomu neubrala forma, kterou k tomu užila.
Od půli knihy jsem si přála, aby už vrahy dopadli a všechno to skončilo. Bylo toho prostě moc. Možná se dostávám do věku, kdy oceňuji tradiční britskou detektivku, kde "proč" hraje důležitější roli než "jak" prošpikované detailními popisy naprostého hnusu.
Kniha nasbírala spoustu cen a právem. Její podtitul přesně vystihuje to, co nám kniha nakonec sděluje. Je o agresi, touze po moci, politikaření, pletichaření, ale také o lásce, radosti, něze, péči a hluboké potřebě někam patřit a být přijímán. Nic z toho není ovšem vyhrazeno jen pro náš druh. Kniha je zasvěceným pozváním do emočního světa primátů, a to od autora, který k tomu všemu skvěle píše.
Mám předsudky vůči současné domácí literatuře. Možná za to mohou průměrní autoři s dokonalým "pí ár". S knihami jako Hana od Mornštajnové a Houbařka je načase předsudky odložit.
Peter May dokáže být velmi rozmanitý autor včetně samotného stylu psaní. Možná si chtěl v této sérii odpočinout od tíživé atmosféry ostrova Lewis. Odvyprávěl Kritika podle běžné šablony, kde nejde tolik o nitro postav jako spíš o jejich fyzické přednosti. Motiv je už malinko přes hranu uvěřitelnosti, Enzo je legračně chlapácký.
Budu se opakovat. Nejsem fanda hokeje, ale Medvědín mě dostal. Teda ten první. V tom druhém je až příliš mnoho násilí. Vadí mi taky moudra, která plní každou druhou stranu. O světě a lidech v něm. Ale pořád platí, že Backman umí vyprávět, dávkovat napětí a svým postavám dokonale rozumí.
Vrátila jsem se k této knize s odstupem několika let a oslovila mě ještě více než tehdy. Osobně ji považuji za jeho nejzásadnější a nejlepší knihu.
Mé první setkání s tímto autorem. Mnoho vrstev, bohatý jazyk. Nestačí "jen" číst.
Označení "mezinárodní bestseller" nemusí být prokazatelně zárukou kvality. Ale v tomto případě to platí beze zbytku. Nezbývá mi než říct: "Pane Mitchelle, ovládáte své řemeslo zatraceně dobře."
Mezi čtenáři z Broken Wheel mi bylo dobře. Příjemné a velmi poklidné čtení. Byla jsem asi v tom správném rozpoložení, protože mi knížka více než sedla.
Její úsporný a zároveň hutný styl vyprávění mi připomíná Kazua Ishiguro a to se mi líbí. Je to zajímavá autorka.
Jeho nejcennějším filozofickým dílem bezpochyby zůstává Malý princ. Citadela je plná myšlenek, které jsou hluboké, přesto nijak jedinečné. K nalezení jsou i jinde, v knihách, jež si méně protiřečí. Už v Malém princi jsem nabyla dojmu, že podobenství o růží je odrazem autorova komplikovaného vztahu k ženám. Citadela tento dojem ještě posiluje. Zároveň se obtížné ztotožňuji s hrdinou, jenž trpí velikášstvím a mylnou představou, že on a jedině on může člověka přivést k opravdovému a naplněnému životu. I kdyby ho k tomu měl přimět přes slzy a bolest a navzdory tomu, zda o to stojí.
Ano, je zde řada krásných slov a poetických obratů. To ale nevyvažuje fakt, že jsou tato slova a myšlenky dokola recyklovány.
Pro mě je to jen plynulý proud v autorově rozjímání o smyslu a podstatě života, kterému by ovšem prospěl zásah editora.