michaela2338
komentáře u knih
Smrt na plese
Verity Bright
Je tam tolik nadbytečné vaty, že dát ji pryč, nezbude zhola nic.
Sherlock Holmes a Pláč nevinných
Cavan Scott
Je poněkud ošemetné přivést k životu slavného hrdinu, jehož autor dávno zesnul. Tady se to však daří, jako by to napsal sám Arthur Conan Doyle, jen soudobým jazykem.
Černý dort
Charmaine Wilkerson
Téma v zásadě zajímavé, avšak podáno poněkud rozvláčně. Pasáže, které děj posouvaly, byly fajn, ale už méně kapitoly, kde se postavy pitvaly ve svých pocitech.
Každý z mé rodiny někoho zabil
Benjamin Stevenson
Všechny recenze, které tvrdí, že je to svižné, vtipné, nápadité a veskrze originální, mají pravdu. Ubírám ovšem hvězdičku za překombinované rozuzlení, že se dalo brzy tušit, kdo je padouch, a také za motiv dosti přitažený za vlasy.
Moře klidu
Emily St. John Mandel
Skvěle napsáno, autorka si zaslouží všechny literární ceny, které prozatím posbírala. Má jediná výtka putuje směrem k českému vydavateli, který si nepohlidal korektury.
Druhý neznámý
Martin Griffin
Je to svižné, napínavé, a pak vám na konci dojde, že celá zápletka postrádá logiku.
Mary
Anne Eekhout
Po literární stránce není co vyčíst. Je napsána v duchu romantismu, plná niterných popisů a snových obrazů, svou roli hraje i příroda. A pod tím vším se táhne něco temného, stejně jako v knihách, na které odkazuje. Co mi však nesedí je, že se bisexualita Shelleyové stala zásadní linkou tohoto vyprávění, jakoby na tom nějak záleželo.
Jezero
Bianca Bellová
Bellová to se slovy umí, příběh je to ale veskrze depresivní. Už její Mona byla tíživá, ale tady jde ještě dál. Jen hlubiny zoufalství a špíny bez jiskry radosti. Mám raději její Ostrov s jeho poetikou a tajemnem.
Mona
Bianca Bellová
Její úsporný a zároveň hutný styl vyprávění mi připomíná Kazua Ishiguro a to se mi líbí. Je to zajímavá autorka.
Lukostřelec
Paulo Coelho
Meditativni text v paralelách luku, šípu a terče. Hezké ilustrace.
Město dívek
Elizabeth Gilbert
Neuvěřitelné zprasený překlad. To snad dělal Google překladač.
Citadela
Antoine de Saint-Exupéry
Jeho nejcennějším filozofickým dílem bezpochyby zůstává Malý princ. Citadela je plná myšlenek, které jsou hluboké, přesto nijak jedinečné. K nalezení jsou i jinde, v knihách, jež si méně protiřečí. Už v Malém princi jsem nabyla dojmu, že podobenství o růží je odrazem autorova komplikovaného vztahu k ženám. Citadela tento dojem ještě posiluje. Zároveň se obtížné ztotožňuji s hrdinou, jenž trpí velikášstvím a mylnou představou, že on a jedině on může člověka přivést k opravdovému a naplněnému životu. I kdyby ho k tomu měl přimět přes slzy a bolest a navzdory tomu, zda o to stojí.
Ano, je zde řada krásných slov a poetických obratů. To ale nevyvažuje fakt, že jsou tato slova a myšlenky dokola recyklovány.
Pro mě je to jen plynulý proud v autorově rozjímání o smyslu a podstatě života, kterému by ovšem prospěl zásah editora.
Vraždi všímavě
Karsten Dusse
Všímavost v nečekaném kontextu. Má to humor i spád. Je to ujeté, děsivě návodné, doma to určitě nezkoušejte.
Děti chovatelů slonů
Peter Høeg
Knihu jsem pořídila za pět možná deset korun v knihovně při velké čistce. Sáhla jsem po ní, protože ji napsal autor Citu slečny Smily pro sníh, což je kniha, na kterou se nezapomíná. Musela jsem si zvykat na specifický styl vyprávění v dlouhých větách, kde se ty vedlejší bohatě řetězí. Ale jakmile jsem chytla tempo, byla to ta správná jizda. Bylo to vtipné, potrhlé, hluboké i duchovní. A číst se mohlo na řádcích, mezi nimi i za nimi. Každému podle libosti.
Fahrenheitova dvojčata
Michel Faber
Ač mám Fabera v oblibě, tento soubor povídek mi úplně nesedl. Zřejmě kvůli jejich poměrně depresivnímu vyznění.
Žena v bílém
Wilkie Collins
Mělo to v sobě prvky brakového viktoriánského románu plného intrik, zlotřilých baronů a hrabat, křehké hrdinky v nesnázích a šlechetného hrdiny, který se bere za její štěstí, byť není v postavení vyjevit své city otevřeně. A pokud je snad na scéně žena odhodlaná a duchaplná, pak jistě vypadá spíše jako muž. Přesto to v tomto případě skvěle funguje a není nouze o nervy drásající napětí. Nešlo mi pořád na rozum, jak autor dokázal věrně zachytit mluvu, tu jedinečnou schopnost neříkat nic na rovinu a jen kolem všeho zdvořilostně kroužit. Tedy schopnost všech zúčastněných číst přirozeně mezi řádky. Teprve až po dočtení mi došlo, že jsem literární ignorant. Wilkie Collins totiž žil v době, o které psal. O to víc oceňuji, že jeho dílo baví i v tomto století. I když není Collins považován přímo za otce detektivky, patří k průkopníkům tohoto žánru. Jsem ráda, že jsem dala na tip Databáze.
URaNovA
Lenka Elbe
Poslední roky registruji rostoucí počet zajímavých českých autorek. A Lenka Elbe není výjimkou. Její kniha byla pro mě překvapením. Trochu Kafka, trochu Bulgakovův Mistr a Markétka. Oceňuji její humor, ironii a jazyk. Podle řady komentářů je to na prvotinu skvělé. Myslím, že by kniha neztratila na své jedinečnosti a osobitosti ani jako druhá, třetí v pořadí. Co rovněž oceňuji, je téma Jáchymova. Měla jsem jen obecné povědomí o podmínkách, v jakých zde žili a pracovali političtí vězni. Až teprve nyní mi došel celý dosah hrůz, které se tady odehrávaly. A nic tomu neubrala forma, kterou k tomu užila.
Slibuji ti svobodu
Laurent Gounelle
Gounelle je především psycholog a kouč a není tedy na místě hodnotit jeho literární kvality. Mohl by psát příručky pro osobnostní růst, ale skrze románovou formu osloví větší počet čtenářů. Přiznávám, že některé jeho předchozí knihy mají poutavější děj, a taky se mi příliš nezamlouvala představa, že lze lidstvo vtěsnat do pár škatulek. Navíc se mnou rezonovaly některé aspekty chování u více osobností. Ovšem do chvíle, než jsem narazila na jednu z nich, která mě až příliš zrcadlila. Takže jsem si musela položit otázku, stejně jako hlavní postava, kde je v tom vlastně svobodná vůle, když už jsme s příchodem na svět nějak naprogramováni. I na to má Gounelle odpověď.
Dáma z popela
Christine Trent
Mělo to potenciál do chvíle, než se to pustilo po cestě melodramatu.
