michaela2338 komentáře u knih
Je těžké tuto knihu uchopit a cokoliv o ní říci. Na to má příliš mnoho vrstev. Nejspíš bude právě o tom, co v konkrétním čtenáři vyvolá. Pokud ji chcete poznat, musíte si ji prostě přečíst.
Moje první setkání s Michelem Faberem. Je zajímavé sledovat, jak autor uchopí nápad - prvotní myšlenku, se kterou si začne pohrávat a sleduje, kam ho jednotlivá vlákna zavedou. Pohrává si s možnými důsledky. Je to cynické, přesto v řadě případů trefné. Postavy nejsou nikterak sympatické, mluví na rovinu a netrápí se politickou korektností, což vyprávění osvěžuje. Způsob, jakým tento příběh odvyprávěl, byl příjemně svižný.
Pokud někdy zažívám chvíle, kdy o sobě coby rodiči pochybuji, pak ve světle tohoto příběhu se zdají všechny mé obavy liché. Je neuvěřitelné, jak šílenství jednoho člověka okořeněné fanatismem formuje dramaticky osudy početné rodiny. Stejně je neuvěřitelné, jak dokázali přežívat navzdory všem děsivým nehodám, které se řetězily, aniž by nevyhnutelně končily smrtí. Nebylo snadné tuto knihu číst, po celou dobu jsem se o mojí hrdinku bála, navzdory tomu, že jsem věděla, že přežije. Ostatně důkazem je tento příběh, který sama sepsala, i její portrét na přebalu knihy. Kdyby to byla obyčejná fikce, říkala bych si, že autor nezná míru a taky bych se pozastavovala nad opakovaně nesmyslným chováním hlavní postavy. Jenže to fikce není, ta by si přinejmenším udržovala přirozený rytmus, kdy vypjaté pasáže střídají klidnější, jež dají čtenáři čas se nadechnout. Tady takovou šanci nedostane. Chtěla jsem knihu dočíst, ale taky jsem to chtěla udělat rychle, jako když se strhne náplast. Každou další stránku jsem otáčela s napětím, ale také s nadějí, že na osudy jednoho děvčete to už bylo dost.
Pět hvězdiček dávám za první "drsnější" část knihy, než se to posunulo do sladkobolného žánru. Taky za to, že napsání této knihy si vyžádalo pečlivou a obsáhlou přípravu. A v neposlední řadě za to, že vzít všechna fakta, ta utřídit, vytřídit a neudělat z toho příručku o čaji, umí jen dobrý psavec.
Neschopnost čelit životu, únik z jednoho vězení do druhého. Vítěze nečekejte. Tíživá sonda do nelehkého údělu lidí postižených demencí, kterou naštěstí odlehčuje cynismus hlavní postavy, která to vše jen předstírá. Tak hořké, tak smutné.
Je zvláštní, jak knihy Tylerové čtenáře dělí na dvě skupiny. První se nechá jejím poklidným stylem vyprávění unášet, druhá knihy s pocitem nudy odkládá. Zdá se, že se v nich moc neděje, ale děje se toho spousta. Její příběhy nejsou jen písmenka tištěná na papíře, ale to co najdeme za nimi. Pro mě byl Běh času o zkušenostech z dětství, které mívají zásadní vliv na výběr našich budoucích partnerů. O tom, jak se snažíme být těmi, o kom si myslíme, že bychom měli být, aby nás mohli mít druzí rádi. O tom, jak se držíme iluze o šťastném a spokojeném životě. Někdy se z takového snu dokážeme probudit, někdy ne. Když se to ale podaří, je to návrat domů - k sobě samé.
Tuhle knižní sérii mám ráda, ale dostavilo se velké zklamání. Vše je od prvních stránek předvídatelné, postavy jednají hloupě, je to melodramatické, popis reálií je spíš vata, která má zaplnit stránky, protože samotný děj na to nestačí. Celé to na mě dělalo dojem práce průměrného rutinéra.
Od půli knihy jsem si přála, aby už vrahy dopadli a všechno to skončilo. Bylo toho prostě moc. Možná se dostávám do věku, kdy oceňuji tradiční britskou detektivku, kde "proč" hraje důležitější roli než "jak" prošpikované detailními popisy naprostého hnusu.
Knihu jsem si půjčila díky kladnému hodnocení na databázi. Vyklubal se z toho turistický průvodce po Islandu a taky růžová romance, která si nezadá s Rosamunde Pilcher. Obávám se, že se nadšení nekonalo.
Kniha se četla těžce. Pokaždé, když jsem ji odložila, byla menší a menší motivace po ní opětovně sáhnou. Snažila jsem se vytrvat povzbuzována více než pozitivními komentáři na databázi. Když se začaly konečně věci skládat, objevily se podivné milostné linky plné patosu, který jsem stěží dokázala unést. Zpověď pronásledované tetičky mě nakonec přiměla knihu definitivně zavřít.
Kniha nasbírala spoustu cen a právem. Její podtitul přesně vystihuje to, co nám kniha nakonec sděluje. Je o agresi, touze po moci, politikaření, pletichaření, ale také o lásce, radosti, něze, péči a hluboké potřebě někam patřit a být přijímán. Nic z toho není ovšem vyhrazeno jen pro náš druh. Kniha je zasvěceným pozváním do emočního světa primátů, a to od autora, který k tomu všemu skvěle píše.
Myslím, že by to měla být povinná četba pro ženy každého věku a v každé fázi jejich života.
Začátek byl svižný, vtipný a břitký, výslechy svědků byly jako vystřižené z absurdního dramatu a uprostřed knihy dochází k zajímavému obratu. A pak se to rozplizne do melodramatu a závěr je cukrová vata. Kam se vytrácí autor, jehož mnohé knihy jsem si zamilovala?
Detektivka jak má být. Dostatečné napětí, které brání knihu odložit. Osobitá hrdinka, která se zakousne a nepustí.
Smutné, ale takovým hezkým způsobem. Rezonuje to s mým oblíbeným Backmanem a jeho zvláštními postavami, které mohou být z počátku nesympatické, ale nakonec je máte potřebu obejmout.
Krátce před tím jsem četla jeho Digitální pevnost. Zdá se, že tvoří podle stejné šablony. Padouch nebyl proto žádným překvapením. Hlavní hrdinové jsou krásní, nesmrtelní, zatraceně chytří a přemůžou i cvičené zabijáky Delta Force. A k tomu všemu je americký prezident Mirek Dušín.
Je to má třetí kniha z dané série a myslím, že stačilo. Jako by pejsek s kočičkou vařil dort. A hlavní hrdina je sice starý muž, často na pokraji svých sil, přesto se vrhá do každého dobrodružství s vervou akčního hrdiny. A i když má pokaždé namále, stačí teplá postel, trochu spánku a šálek anglického čaje. Když uvážím, čím vším si už od prvního dílu prošel, jeho regenerační schopnosti jsou obdivuhodné. A pak je tu romantická linka mezi ohnivou třicátnicí a mužem, který je dávno, dávno za zenitem. A nemluvím o šílené německé špiónce, která z toho dělá jatka a bezesporu se jí nezbavíme ani v dalším díle.
Po knize jsem sáhla po přečtení prvního dílu. Těšila jsem se ze stylu vyprávění i z faktu, že se zrodil Watson, kterému to také obstojně myslí. Jen se mi úplně nezamlouvá, když je z tohoto staříka hrdina akční.
Sérii knih o Mary Russellové mám ráda, proto jsem sáhla i po čtvrtém svazku. Příběh z vřesovišť, který odkazuje na slavného psa Baskervillů, mě však malinko uspával. Navzdory přízračným kočárům, psí bestii, zrádným močálům a krajině, která vyvolává představu věcí, které neexistují, se potřebný efekt nedostavil. Jde spíš o turistického průvodce po blatech Dartmooru.
"Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství."