milary komentáře u knih

Celá ta skvělá kniha mi před očima běžela jako geniálně natočený film. Přeložená, jakoby jazykové bariéry nikdy neexistovaly. Četla jsem ji s nasazením, jaké nepamatuju. Ale taky ode zdi ke zdi. Jednu chvíli byly pauzy ve čtení jako absťák, druhou chvíli jsem si říkala, tohle fakt nechci, proč si to dělám? Kde je nějaká předvídatelná a pokojná záležitost, u které si odpočinu? U které se nebudou v mé vnitřní aréně bez slitování mydlit můj mozek a mé srdce, bytostná potřeba pravidel a soucit, a lidská "spravedlnost" přestane navykle rafat na tu bez odpovědí shlížející shůry?
Dočetla jsem v jednu v noci, pro tu chvíli zcela vyřízená. Pro mě všestranná pecka bez obdoby, počítám nadlouho.
První drobný výstup dolehl už ráno.
Spravedlivé není vždycky totéž co správné...

26 22.03.2019

Kupuju si Nový prostor a články Martina Selnera jsou první, co nalistuju. Čtu s pokorou a potěšením; a pokud mi něco udělalo autismus aspoň v náznaku srozumitelným, byla to jeho knížka a jeho blogy. Moc děkuju a přeju hodně sil. Neskromně i k další knížce...

26 15.12.2018

Kalmann je moc hezká knížka. Detektivka /dobrodružka, vzdálený /neznámý Island, jedinečný hrdina. Spousta podrobností o rybolovu v původně prosperující rybářské vesnici. Dlouhé prsty kšeftaření, které ji pomalu odsuzují k záhubě. A povahy, sympatie, animozity, - jako všude.

Knížka se skvěle čte (popř. skvěle poslouchá, načtená Janem Medunou). Napsaná je osobitě, dobře přeložená, paráda. Až na.., ech, zase jednou pořádně přešvihnuté finále... V něm jakoby autor najednou ztratil důvěru v existenci mozkových buněk svého doposud nadšeného čtenáře. Nebo se mu prima píše a nechce se mu skončit. Nebo si říká: "Páni, to se mi fakt povedlo! Řeknu jim to ještě podrobněji a pro jistotu to zopakuju, aby jim nic neuteklo; určitě budou rádi. A určitě uvítají, když na nikoho na samém konci nezapomenu a věci pořádně dopovím, abysme si to všichni do mrtě užili."

No, tak co s tím. Byla to dost výjimečná kniha. Takže přese všechno pět šerifských hvězd, jakkoliv ta jedna je jen ze střelnice v lunaparku.

25 14.08.2023

Agatha Christie se v úvodu vtipně zamýšlí nad opodstatněností pnutí, které vede přemnohé jedince k psaní a vydávání vlastních životopisů. I když je jasné, jak dumá, že každého zajímá jen a jen jeden život, a to ten jeho. :))
No, není to tak úplně pravda, i když o užitku z toho, vědět o kdekom všechno, se dá s úspěchem pochybovat.
Agatha ovšem nebyla "kdekdo"...

Věhlasná spisovatelka nespěchala; mozaiku svého života skládala dlouhých patnáct let, než v pětasedmdesáti lakonicky poznamenala něco v tom smyslu, že už není co dodat. :)
Vůbec to není jen o A. Ch. - královně detektivek. Jen styl psaní napovídá, že autorka byla spisovatelka zcela jedinečných kvalit, což je fakt, který vám nedovolí se od těch stovek stránek odtrhnout.
Ale ani tak by to při tom objemu nestačilo, kdyby...
Kdyby svůj život nevyprávěla osobnost tak mimořádná, s životem tak pestrým a dobrodružným. Kdyby nebyla tak laskavá, nebojácná, sebekritická a shovívavá vůči ostatním. Kdyby celá knížka nebyla protkaná úvahami na nejrůznější témata, bystrými a osobitými postřehy, mnohdy postihujícími i naši současnost. Prodchnutá humorem, typicky trochu poťouchlým, nikdy zlým. Kdyby ji zkrátka a dobře nepsala žena s tak netuctovým uvažováním, s tolika zkušenostmi a živelnou potřebou žít naplno každý den.

Poslouchala jsem audioknihu, četla Alena Vránová. Hlasově se hodila výborně.

25 25.04.2023

Mizení, Vzplanutí, a teď Promlčení. Moje sympatie k Jiřímu Březinovi jako k autorovi nijak neovlivnilo "modré" hodnocení. Knížka se mi zdála stejně dobrá jako následující dva díly, které jsem přečetla před ní.

Kromě toho, že se mi prostě Březina dobře čte (nebo poslouchá, zrovna tento díl četl výborně Jakub Saic), v záplavě thrillerů a detektivek "ze zkumavky" obdivuju autorův výběr nejednoduchých témat, na kterých staví své příběhy. Není to asi něco, čím by se všeobecně zavděčil. Nevolí snadnou cestu. Vyčnívá. Nutí k připomenutí si.
K nepromlčení.
Nehraje čtenářům zbytečně na city. Ví, kdy skončit. Přesto vysílá jednoznačné signály. Třeba, že násilí plodí násilí. A bez odpuštění, nebo jen opuštění, které je často za hranicemi lidských možností, neskončí nikdy.

Hodně mě zaujal způsob napsání, kde se ruku v ruce střídala retrospektiva se současností. A moc se mi líbil (předpokládám autorův) záměr, co nejvíc ztotožnit uvažování vypravěče událostí válečných s uvažováním stejně starého Tomáše Volfa o mnoho let později, jako osobně zaujatého a tápajícího příjemce líčeného, tváří v tvář přímému účastníkovi tehdejšího dění. A uvědomila jsem si, jak dobře to ilustruje i naše vlastní proměny na pozadí kusu historie, který nám je vyměřen zažít.

25 25.11.2022

Kdysi jsem četla a ohodnotila čtyřmi. Tohle hodnocení zůstává kvůli trochu zvláštnímu kontrastu; bezvadně vymyšlený případ, nekonečné (nikoliv ve smyslu nadbytečné) slepé uličky, "agathovsky" dokonale charakterizované postavy, případné dialogy, často poťouchlé a vtipné... A pak trochu divně zjednodušeně podaný konec, jaksi uspěchaný, zdá se mi.
Každopádně - i dík mým milovaným audiointerpretům Agathiných knih - čtyři výrazné stálice v hodnotě 85%.

25 01.08.2022

Vděčně jsem se vrátila k sérii o rytířích z Vřesova, která patří k tomu nejlepšímu od mého oblíbeného autora. A protože to bylo s větším než malým časovým odstupem, děkuju i za rekapitulace předchozího, což by mě - možná - při bezprostředně navazujícím čtení taky trochu "zdržovalo". Ale s obratným uvedením do obrazu se dá přelouskat i samostatný díl, což je fajn, i když to nedoporučuju; okradli byste se o potěšení poznat líp dobu, okolnosti, postavy, o řadu dobrodružství, napětí i vtipu, ze kterýchžto ingrediencí pan Niedl dovede tak obdivuhodně upříst tenata, do nichž se víc než ochotně necháváme lapit.

Souhlasím s TaLu; ona celá tahle část svou kvalitou dokládá, že eventuální usínání na vavřínech se v žádném ohledu nekoná. A tak tentokrát nevyčkávám. S obnovenou vášní pro osudy mých přátel rytířů se pouštím do osmého dílu. :)

25 13.02.2022

Skvělé čtení, můžu a chci doporučit.
Originální detektivka od které člověk odchází jen nerad (nemusí, u neukecaných stotřiceti stránek textu se moc nenalítáte), - je usazená v Brně, kde žiju. To se mi líbilo taky.

Detektiv sympaťák není superman a nesnaží se tak tvářit. Pravda, rád si naleje, ale co se depresí týká, nesahá hromadně decimovaným severským (nejen) kriminalistům ani po kotníky. :)

Ocenila jsem příjemně plynulou "neprvotinovou" úroveň psaní, která neškobrtá o potenciální past spousty vtipných slovních hříček, jež naopak přirozeně prolínají i - zejména ke konci - řádně dramatickými situacemi.
Zavděčily se mi zajímavé postavy, které autor bez rozdílu udržel v lajnách domácího hřiště.
A ohlídaná romantická linka, kvůli níž se knížka "nečervená".

Můj velký obdiv patří skvěle zpracovanému nápadu s kurzívou psanými vkládanými kapitolami o československých legionářích. Nejen, že jsou nedílnou součástí případu; přečtete-li si je na závěr samostatně, v kostce vypoví o tématu právě tolik, aby to člověka ponoukalo dozvídat se víc. To mám ráda.

(Protože... - svého dědy už se nezeptám. Umřel, když jsem byla ještě prcek. A když mě naši asi ve druhé třídě našli, jak se usilovně snažím luštit blechy zápisků na vetchém čtverečkovaném papíře jeho polorozpadlého ohmataného deníku a málem je trefil šlak, protože ani ten nejlaskavější člověk, kterým můj dědeček byl, jistě nepopisoval žádnou selanku, zaměnili legionářskou anabázi za věku úměrnější méně dramatické vzpomínky mé maminky na dětství v Užhorodě, kde dědeček po návratu "nikam" křísil trosky svého civilního života založením vytoužené rodiny s novou ženou, mou babičkou; sbírání malin do kýble za přítomnosti medvěda například :), a podobné.
Můj zájem o legionáře na čas zapadl, a když jsem pak za moc let pátrala v pozůstalosti po našich, už jsem deník, želbohu, nenašla...)

Moc se těším na avizované pokračování série; pohlídám si na Pointě předprodej.

25 11.01.2022

Asi bych nečekala, jak terapeuticky na mě tahle kniha zapůsobí. Ale stačilo, abych svou okolnostmi již mírně pokleslou mysl konfrontovala se dvěma poválečnými letopočty ve dvacetiletém odstupu končícími osmičkou, a připočetla k tomu dalších bezmála dvacet let ve stejném módu. A hned mě napadlo: bude líp, hůř už bylo...

Moc se mi líbila knížka Meyrovo sklo. A Kocovina se mi četla stejně dobře; taky proto, že určité věci třeba člověk nezažije na vlastní kůži, ale zažije-li dobu samotnou, jsou pro něj okolnosti většinou dokonale čitelné.

Hodnocení mi příjde podivně nízké, Martin Sichinger je skvělý vypravěč. Dobře vystavěný příběh má atmosféru i napětí, a kromě toho ani náhodou nepostrádá humor. Postavy jsou zajímavé, dobře rozlišitelné, jednají a mluví přirozeně, a jsou naprosto funkčně zakomponovány do celkem složitého děje na pozadí pověstného Setkání mládeže Šumavy ve Vimperku a nepřehlédnutelných (a zatím obtížně interpretovatelných) nastupujících společenských změn. To všechno v autenticky působivém kabátě sklonku osmdesátek.
Moc se mi to líbilo.

25 15.11.2021

Ráda se přidávám k oslnivému čtenářskému ohodnocení dalšími pěti hvězdičkami; tohle byla paráda. Ten případ znám, trochu mi ale v paměti zapadl, tak jsem byla nanejvýš příjemně zaskočená.

Krásně vymyšlená detektivka. Slečna Marplová, jak ji mám ráda; bystrá, korektní, s trochu potměšilou laskavostí, na hony vzdálená seniorce s poněkud obtížně uvěřitelnou jasnozřivostí, tak přehnaně staromódní, až to místy zavane naftalínem, jak bývá líčena v některých slabších kouscích. (Hééj, fandové, nekamenujte mě! Já je mám i tak ráda všechny!) :))

Poslouchala jsem. Mám ve velké oblibě interpretaci paní Merunkové, tady excelovali taky Jitka Ježková s panem Medunou. Nesmím zapomenout na úžasné kratičké hudební předěly. Celé to prostě nemělo chybu.

25 15.11.2021

Trochu jsem se bála "číst", nemusela jsem. Já ten film miluju, ale četba z knížky pod hlavičkou Radioservisu byla stejně báječná, úplně jsem viděla jednotlivé scény. A řádným bonusem tu byla velká spousta skvělých dobových informací, podrobností a zajímavostí, které film samozřejmě pojmout nemohl.
No ale.., zase Connery, že... Jeho charisma jsem přece jen chvílemi maličko postrádala. :))

Skvěle četli Martin Preiss a Lukáš Příkazský.

25 21.09.2021

Maye čtu pořád ráda. Hlavním důvodem je, že je prostě nadmíru čtivý :). A přestože mám pořadí jasné - trilogie z ostrova Lewis, dvě z jeho samostatných knih, Akta Enzo a nakonec čínské thrillery, přestože vím, že úroveň knih je kolísavá a třeba Karanténu si rovnou sebezáchovně odpustím :), přes to všechno jsou pro mě ty knížky většinou příjemný relax, s napětím a navíc různými zajímavostmi, a já ochotně mhouřím oči při hodnocení a zvědavě se těším na další.

Poslední díl Enza mi četl David Matásek, a dobře. Uši byly spokojené.
Přesto... V klidu si užívám přiměřené napětí v plynulém tempu příběhu, bez námahy pomíjím to, bez čeho bych se obešla, čtyři hvězdičky z toho koukají určitě.
Najednou se mi ale stalo něco podobného, co třeba u četby Ochráním tě. Jako čertíci z krabičky začaly vyskakovat třeskuté a konstrukčně křehké zvraty, charakterové kotrmelce, rodinná dramata, - ještě to, a támhleto, - jakoby May, v potřebě šokovat a nacpat do závěru úplně všechno, popadl plán bitvy (pardon, knihy) a napíchal špendlíky strategie nazdařbůh, - hlavně, ať se práší za kočárem. A ani to by mi snad nevadilo, ale naprosto zbytečná scéna přilepená na závěr už ano. Asi jsem nemusela mít ten konec tak absolutní :).
Mimochochodem, nahodilost jádra celé zápletky, v samém závěru teprve - jéje! -vyplynuvší, mi připadla u imaginátora Mayových kvalit až dost laciná...

25 18.09.2021

Není kouře bez ohýnku – tentokrát celkem krátce po přečtení (spíše z nouze) také vyposlechnuto.
A - musím přihodit jednu hvězdičku; to se neomrzí…

Já si občas s biografiemi moc nerozumím. Ale chtěla jsem si přečíst 7x ve vedlejší úloze a tahle knížka mi přišla pod ruku nějak mimoděk a dřív, tak si říkám, jsou prázdniny, proč ne? Vlastně ani nevím, proč mi vůbec přišlo na mysl to spojení s prázdninami; oddechovku jsem nečekala a ona to oddechovka pohříchu není. Spíš mě po dočtení napadlo, že to bylo jakési podvědomé avízo: budeš potřebovat čistší hlavu a čas.

Osoby a obsazení? Znala jsem většinou z jiných souvislostí, než ve spojení s ranou Violou, a asi tak půl na půl. Landovský, Jakubisko, Vráťa Brabenec, Marie Benetková (mmj. autorka Zlatýho z nebe), mihnuvší se Václav Havel, Yvonne Přenosilová a další.
Klíčové osoby, např. Inku Machulkovou, Čerepkové osudové muže (vč. těch, kteří se snažili prosadit jako první její tvorbu), i beatnickou femme fatale samotnou pro mě objevila až autorka knížky, Alice Horáčková. A udělala to tak důkladně, že jsem seděla u čtení jako přikovaná a uhranutě sledovala padesátky a zejména šedesátky prostřednictvím těžko pobratelného osudu jedné podivuhodné holky.

Netradiční biografie, píše se v začátku anotace. No to tedy je. Neuvěřitelná výdrž a zevrubnost ve shromažďování zdrojů, atraktivní zpracování beze stopy kalkulu, profesionalita prostá jakéhokoliv náznaku bulváru. Inteligentně vedené rozhovory, důsledná absence osobního hodnocení. A přesto, či právě proto se na vás řádky hrnou s razancí, která člověka doslova zavalí vnitřním zaujetím a intenzitou, v daném žánru nevídanou. To, že o Vladimíře Čerepkové psala právě Alice Horáčková, považuju za nesmírně šťastné osudové spojení. Mě knížka ohromila. Vším. A teď se těším na sbírky.

25 21.07.2021

Čtyři - a asi by si Olympia zasloužila i pět. Vloni jsem četla Hitlerovu olympiádu Christophera Hiltona, tam naopak v komentáři zmiňuju Kutschera, - ale to jsem ještě vůbec netušila, nakolik se mi teď ona knížka mnoha shodnými fakty připomene a čtení posledního dílu série bude díky tomu ještě atraktivnější.

SPOILER:
Píšu - poslední díl. V tom je pro mě tentokrát trochu kámen úrazu, a na stejný vrub jde i kolísavá tendence připnout na výložku pátou hvězdu. Vlastně bych se spokojila - jako se závěrem, vč. nenásilné možnosti pokračování - s momentem, kdy Charly v poslední kapitole téhle maximálně napínavé knihy, a po skvěle vymyšleném a nečekaném finále, rekapituluje plusy a mínusy a vrací se do "všedního" Berlína a do práce.
Jenže: následuje epilog. A ten může být hodně krkolomným "oslím můstkem" k eventuálnímu pokračování, anebo pokračování nebude, a pak je to jen zbytečný kýč jak bič.
No, pokud k tomu pokračování dojde, snad se znovu záhy utopíme ve víru děje a na tenhle přílepek pozapomenem. Já sázela na pokračování v Praze (byť jsem nepočítala, že by se vše podařilo na první dobrou). Zatím to vypadá, že jsem se netrefila, a autor potřebuje na závěr akčnější pecku. Nebo na rozjezd. To uvidíme...

Vřele souhlasím s jaroiva a její výtkou ohledně překladu. Obzvláště pak, když sám závěr knihy, ta jedenapůl stránečka dramatické rozhlasové reportáže, obsahuje informace zdaleka ne nepodstatné :).

25 27.05.2021

Čte se to dobře. Jednoduše proto, že autor je prokazatelně dobrý spisovatel - alespoň podle ohlasů na Venkovskou trilogii morálního neklidu například, - já od něj zatím nic nečetla. Ale nepotkala jsem se s příběhem. Minimálně jeho částmi, které mi přišly mnohdy vykonstruované a přitažené za vlasy. S dialogy. Marií samotnou. Nechci její tápání devalvovat spojeními "čtení pro ženy" a "červená knihovna", pravda ovšem je, že bych podobnou postavu hledala u autorů (autorek) jiného ražení.

Tuším, co jsem měla v knize najít. Nenašla. Vztahovou "hluchotu" a "němotu" jsem potkala už jinde líp. Generační střety. Mezníky, kdy člověk najednou nahlíží život jinak. Musí. Nebo stárne. Nebo oboje. A neumí to...
Mně příjde, že pokus o to, tohle všechno v knize postihnout, prostě nevyšel. Že vyznění je nepředpokládaně laciné a trochu banální...

Ocenila jsem atmosféru, náznaky poetiky, vypravěčství, vhledy do minulosti, - to, co pravděpodobně autorovi vyneslo zasloužené uznání u jiných knih.
Mně se Plachetnice na vinětách nelíbila. Zkusím jiného Hájíčka.

25 01.05.2021

Jako dítě jsem četla opakovaně stále to samé (a přesně to samé očekávala :)). Pak jsem se léta ke knihám nevracela. Až celkem nedávno mi došlo, že opakované čtení často umožní číst napodruhé trochu "jinou" knihu a znásobit užitek z ní. Ztráta času to většinou nebývá. Ostatně, při smršťovitém přívalu vydávaných titulů ztratíme určitě víc času "knihokopectvím", ve snaze vykutat z toho chytlavě lákavého množství tu pravou knížku přesně pro nás; tu, která nás pobaví, poučí, ideálně povznese :). A býváme často zklamaní až otrávení, a navíc (abychom úplně nezmarnili vložené úsilí) klopotně dočíítáme...

K "Bubákům pro všední den" jsem se vrátila ráda. Zvědavá, po těch letech. Pamatovala jsem si, že to bylo vtipné. Ale bylo tam zároveň cosi...
Povídky jsem si vybavila všechny (i když orientační obsah bych dala dohromady možná u Bílé paní, Kokeše a Plivníka). Co se v nich ovšem DÁLO, to je úplně jiná.
Užila jsem si to. Kontrasty, absurditu, ostrovtip. Nejen to "o čem", i to mistrovské a originální "jak". Hodně jsem se smála. Ale bylo tam ono už zmíněné "cosi", přes které se to veselí cedilo občas dost těžko...
Skvělé.

25 11.03.2021

Po delší době příjemný návrat k Finkovi - nevýhodou je, že ze žárlivě hamouněných zásob tím pádem opět jeden "Otík" ubyl. Nemyslím, že bych kdy ohodnotila některý díl této série méně než čtyřmi hvězdičkami, a to z onoho asi tisíce důvodů, kterými se my, závisláci, vyznáváme z lásky k autorovi. Přesto zrovna tahle část je ten čtyřhvězdičkový případ.
Nějak jsem se nesžila s motivem masového vraha ani s "fikanou" fintou, kterou zlosyn na Otu uplatnil ve finálním dění, kdy už bylo celkem jasno i mně, - a to je co říct. (Jindy bystrý soustružník na ni ovšem naletěl ukázkově). S respektem čtu, co o věci píše trudoš. Rozumím, ale...ne.
Jinak paráda, samozřejmě, jako vždy.
ad marlowe:
Popis soustružení? No jasně, bomba! :) ...A ten telefonní seznam by vážně nebyl..?

25 07.03.2021

No vida, jesle jsou ještě prázdné, minula sotva třetí adventní – a já už dárkuju! A to nejlepší knihou mezi mými přečtenými za minulý rok. Vybírá se většinou hrozně těžko. Protože hodně knížek, na které jsem díky databázi (a jejím uživatelům) zacílila i letos svůj zájem, bylo skvělých. Jenže každý máme vlastní kriteria, oblíbené žánry, autory… Taky to tak mám. Ale vůbec nejlepší pro mě jsou knížky mimo veškeré běžné škatulky. Když jsem si přečetla „Co se ztratilo“, nečekala jsem, že se v nejbližší době setkám s něčím podobným. Navíc s něčím, co první titul zastíní. Stalo se. Do mého života vkročil „Vetešník“.

Bohužel nejsem Jess Kidd. Nejsem ta maličko ironicky tvářící se bytůstka na obálce knihy, s očima, za nimiž snad jedině se může ukrývat a tísnit svět tak omračující a nevyčerpatelné fantazie, kterou ona marnotratně proměňuje stránku za stránkou v políčka filmu tvořícího knihu. Nevíte, jestli čtete nebo už fascinovaně zíráte na nevídané. A pak vás vrátí zpátky do říše slov geniální překlad Petry Johany Poncarové, čtete jednou, dvakrát, třikrát, zaujati formulacemi, které opět vyvolávají obrazy, neuvěřitelně vtipnými dialogy, kaskádami nápadů s postavami, prostředími, atmosférou, zápletkou.
Nejsem Jess Kidd. Ani náhodou. A tak nevím, jestli jsem jen zlomkově dokázala zachytit, proč mě „Vetešník“ tak mocně zaujal a nekonečně bavil číst. Ale ono je to stejně jaksi nepřenosné, myslím.
Prostě to zkuste a uvidíte. Ten konec… Taky bych ho ráda trochu rozehranější. Ale vyvolám-li si v budoucnu dojem z téhle knížky, zrovna on tam asi zastávat podstatnou roli nebude.

A já děkuju trudošovi, skrze jehož radostný komentář ke knize „Živel“ (mnou doposud nepřečtené) jsem se k „Vetešníkovi“ dostala. Je mi trochu (dost) líto odlišného překladatele, ale pochvalné zmínky v komentářích (broskev28 a další) mě plní nadějí. Těším se.

25 14.12.2020

Jako píše níže Rade, i mně se nahodile zaklesly oči o název a tomuhle já neodolám. Ani jsem si nic nepřečetla o panu Fahrnerovi, to až pak, když mi na konci tekly slzy (nikoliv zcela pod dojmem konce samého). Prostě jsem chtěla vědět, kolik let je někomu, kdo tak znale popisuje celoživotní hledání i pošetilost domnělého nacházení, touhu, nepolapitelnost, pomíjivost a smíření, které vzácně přichází jako dar, byť splácený uplývajícími lety. Kdo mi tak bez okolků připomněl feferonkový salát z papíru, chvatnou konzumaci piva v přísně zapovězeném lokále Na růžku v bezprostředním dosahu školy, slunečné dny, kdy měl člověk všechny cíle nadosah i dny, kdy se ony "cíle" proměnily v řadu zaměnitelných patníků na cestě nikam.
Je spousta knih, které se usilovně zabývají smyslem života a příčlemi životních hodnot. Některé se tváří vědoucně a ušlechtile. Tahle se netváří nijak. A je to tam.
Čte nádherně Honza Kolařík...

25 25.11.2020