milary komentáře u knih
Mě to bavilo zcela mimořádně. Žánr, téma, doba, prostředí, - všechno.
V Londýně, kde se stále vznáší přízrak nepolapeného sériového vraha, nesměle vzniká zárodek budoucí slavné mordparty; zavádějí se nové postupy, vyvíjejí nové metody, a všemu stojí v cestě nejen moloch zločinnosti, ale také zapšklá nedůvěra mnohých k veškerým "novotám" i nevraživost vůči policii, přiživená neúspěchem s dopadením Jacka Rozparovače.
Tentokrát jde ale o jiný případ. Nebo spíš případy, vzájemně možná související, možná taky ne. A někde na začátku vražda policisty.
Konců, co bude muset nesourodá parta chlápků, kteří se sejdou u vyšetřování, pospojovat v jeden celek, je hodně. Chlápků i prostředků ku pomoci je poskrovnu (i když počítám jednoho skvělého doktora /patologa).
Atmosféra nejen tehdejšího Londýna, jak ji autor nabídl, je úžasná. Mně se moc líbil celý příběh, tempo vyprávění i postavy, napětí i způsob, jakým je vyvoláváno, i popisy prvních nedokonalých pokusů s doposud neznámými metodami, které se později staly samozřejmou součástí vyšetřování kriminálních činů.
Scotland Yard jsem poslouchala. Krásně ho četl Martin Sláma.
Tak jsem se rozloučila. S Hastingsem. S Poirotem... Odkládala jsem to, jako mnozí tady. A marně jsem si říkala, že je to prostě jenom knížka, a že je přece všechny můžu kdykoliv znova a znova číst a poslouchat, až do aleluja.
Prej - jenom knížka... Jenomže poslední, uááááááááá!!! :((((((
Kdeže. Jak píše Rade: Opona vznikla dávno před rokem 75, kdy - vydána - spatřila světlo světa. A nesmrtelný Poirot se poté z vůle autorky znovu vrací na scénu (a to nejednou), i se svými - stářím nepoznamenanými - šedými buňkami. Doufám teda. Já to ještě nečetla. :))
Nicméně... Oponou se autorka rozloučila se svými dvěma hrdiny nanejvýš
důstojně. Na stole je znovu (ne poprvé) téma odplaty. Práva na ni. Oprávněnosti prostředků. Téma svědomí.
Téma odpovědnosti, ve všemožných polohách. Témata generační...
Nene, vůbec to není "jen" skvělá detektivka. A vlastně v celém tom balíku úvah, které člověka při čtení napadají (taky podle toho, ve které fázi života se zrovna nachází), se minimálně část mé předpokládané neplodné trudnomyslnosti kamsi vytratila, a já si odnesla cosi jiného a mnohem víc, než jsem čekala. Zase...
A nesmím zapomenout: skvěle četl Jaromír Meduna. Díky.
Cestopis klasického střihu jsem nutně nečekala. Podle komentářů je knížka určitě krásná vizuálně, vč. fotek.
Tereza je mi sympatická, cíleně ji nesleduju, ale mám ráda její hlas a jako herečka je fajn.
Já jsem poslouchala. "Lívancová" kapitola mě dojala a deníková forma se mi zpočátku zdála schůdná, později výrazně míň; jak vyprávění pokračovalo, přišlo mi, že koukám klíčovou dírkou někam, kam nemám ani nechci (a tak jako tak to bylo bez efektu, protože, jak jsem už řekla: o Tereze Ramba nevím téměř nic).
Něco se mi líbilo celé, třeba kapitola o Sverním pólu. A pak jednotlivosti, zajímavé postřehy, vtip, dojmy... Ale od jistého bodu mi to líčení začalo připadat místy až nahodile útržkovité, emoce až příliš osobní na to, aby se daly sdílet a slovo láska umanutou frekventovaností až trochu zneužité.
Já se tomu všemu nějak úplně vzdálila v kapitole Camino de Santiago prošpikované vzkazy. Euforickými výkřiky v jazyce, kterým můj kmen nemluví :), lidem, které neznám. (LooneyCZ popisuje ve svém příspěvku ještě něco, co mi taky drobně zaskřípalo. Vášnivé zmínky o ekologii a stavu světa působí v kontextu jiných zmínek na jiném místě přinejmenším nesourodě).
Co nadělám... Tentokrát to pro mě prostě nebylo.
Poslouchala jsem. A chvilku si zvykala. Bála jsem se jistého stereotypu. V projevu i líčení. Z křesla se to blbě posuzuje. :)
Ale záhy jsem pochopila, že autenticita projevu Tomáše Etzlera je to, co je - aspoň pro mě - nepochybně přidanou hodnotou k tomu obrovskému množství fascinujících informací. Zajímalo mě všechno, vč. toho, kdo je člověk, který tohle dokáže žít. A jak. Pohltil mě ten akční, dramatický a osobitý exkurz do špičkové reportéřiny. Skvělé.
Zajímal mě skutečný životopis pana Raichla. Jeho výjimečná osobnost, jeho pohled na události, jichž byl přímým účastníkem, skutečná jména a souvislosti. Proto jsem sáhla nikoliv po románu pana Stančíka, nýbrž po obsáhlé biografii Jaroslava Čvančary. V knížce jsem našla to všechno; navíc obsáhlou a vypovídajcí přílohu z fotek.
Samotný text sestával z částí napsaných autorem, kurzívou vloženého přepisu vyprávění Pravomila Raichla a autorových poznámek pod čarou. (Právě kvůli nim jsem knížku četla, místy spíš luštila, hodně dlouho).
Snažila jsem se porozumět, ne vždycky se mi to dařilo. Protože pouhé představy se od skutečnosti zpravidla dost liší.
Jsem vděčná, že pořád vycházejí knížky, se kterými se člověk pokaždé trochu pere, není to žádné "sváteční" čtení. Paměť, osobní či národa, je někdy mrška nepohodlná, obzvlášť uchovává-li tvrdošíjně ve víceméně nezkreslené podobě dění zatraceně nedořešené.
Díky za tohle a podobná svědectví, co nutí nezapomínat...
Nikdy neříkej nikdy! Do autorčiných knih se špionážní tématikou se nijak nehrnu, ale tahle nezvyklá "bondovka" se mi zavděčila. Čtivé a přiměřeně napínavé dobrodružství, s romantickou linkou (bez ní to nejde :)) a slušnou porcí zamyšlení nad trvale aktuálními tématy, jsem si přečetla s chutí.
Vlastně mi můj původní komentář po pár dnech připadá neúplný a nedostatečný pro tak výjimečnou knížku. Je takový asi i proto, že jsem se zalekla obsáhlé anotace, kde je o ní zdánlivě už všechno. Jenže není.
Chybí tam, jak je ta knížka laskavá; třeba v momentech, kdy popisuje se značnou dávkou vtipu lidské slabosti, proměny stáří, chátrání, odcházení. To stačí málo, aby měla “legrace" studené prsty. Tady nemá.
Je to knížka moudrá; umí humor se špetkou soucitu, humor černý i trochu bláznivý, umí si odskočit z reality a zase se tam vrátit, umí toho hodně předat, co stojí za pozornost.
Vlastně vůbec nerozumím tomu, proč je tu jen jedno hodnocení.
Chvíli po dočtení jsem si vyhledala heslo Kniha - definice, vysvětlení pojmu, funkce.
Nečekala jsem nic jednoduchého, ale i tak mě objem odpovědi překvapil.
Kolik se toho dá o knihách napsat…
A co teprve o vzniku něčeho tak monumentálního, jako je Oxfordský slovník angličtiny… :)
Fascinuje mě, jak krásná knížka vznikla. Kolik převratných událostí se do ní vešlo. Jak mnohá byla bitevní pole, na kterých se příběh odehrává. Kolika pečlivě shromážděnými informacemi o skutečných okolnostech i osobách se vine neobyčejně čtivý příběh fiktivních postav, který doplňují časové osy Oxfordského slovníku angličtiny a významných historických událostí, jež se v románu objevují.
A k tomu všemu dokonalý překlad Ester Žantovské.
Nádhera.
A určitě nic nevystihuje moje pocity víc, než co napsala ve svém letošním srpnovém komentáři hermína14:
Když na mě promluví knížka větami, které bych chtěla slyšet, aniž jsem to dosud tušila, plesám…
Raduju se, že se rozrůstá má sbírka audioknih s milovanou Agathou (Tajemného protivníka četla pěkně Jana Stryková). Na druhou stranu pak nemůžu žehrat, že "prvoligové" příběhy, aspoň co se mého hodnocení týče, už jaksi docházejí. :) A tak se připojuji k hodnotitelům od tří hvězdiček níže; opět u mě příliš nezabodovali Tommy s Pentličkou, o "mistrném rozvinutí špionážní tématiky autorkou" (jak praví anotace), ani nemluvě. :))
Zase jedno z témat, o kterých vím málo nebo nic: akrobatické létání a letecká série Air Race. Zase jeden Čech, který se dokázal prosadit někde, kde by to málokdo čekal. A přece: mix dřiny, profesionality, sebevědomí a pokory, - jak píše přede mnou ve svém komentáři Svatoboj, - a taky trpělivost a neuvěřitelně pevná vůle dovedly nakonec Martina Šonku tam, kam směřoval.
Moc zajímavé a inspirativní vyprávění o cestě jednoho sympatického a schopného člověka za zdánlivě nesplnitelným snem.
Poslouchala jsem. (Knížka by byla asi lepší, už kvůli fotkám, ale to se dá snadno dohnat a něco málo jsem si zatím prohlédla na internetu).
Hodně zvláštní, hodně zajímavé čtení. O knižním byznysu, o životě, o smrti.
O mnohém, pokud se nezaleknete, když na vás, stejně jako na mě, zpočátku zapůsobí obsah jaksi nekonzistentně.
Já měla knížku jen vypůjčenou, a protože mě moc zajímala příběhová linka a dychtila jsem zvědět, jak se co vyvine, nedařilo se mi držet netrpělivost na uzdě. Četla jsem příliš rychle, i když jsem věděla, že je to špatně.
Nelze totiž číst způsobem start - cíl, jak pěkně napsala moncele ve svém komentáři k jiné knize M. Wagnerové. Takovou knížku je třeba mít doma, po ruce, a po prvním eventuelním "průletu" se k ní vracet, šetřivě si ji učítat a užívat si přesně ty části, které napoprvé "zdržovaly". Dát si čas, přemýšlet.
Těším se na to.
Moc hezky se to čte. A spolu s atraktivním obrázkem neběžného podnikání i prostředí, atmosférou i ukázkou některých obecně přijímaných norem konce 19. století si knížka dobré hodnocení jistě zaslouží.
Což za mě 70% určitě je.
Proč ne víc:
Z obou časových linek se mi víc zamlouvala ta dřívější; postavy se mi zdály skutečnější, dialogy uvěřitelnější.
Pan doktor s asistentkou Klárou mi lehce “šustili papírem" a jejich komunikace mi připadala často trochu “na sílu".
A zrovna tak jsem při nejlepší vůli nemohla věřit praktické nedotčenosti místa, byť odlehlého, a geometrické řadě příhodných nálezů umožňujících svižné identifikace a posuny v pátrání. (Jasně, něco najít museli; ale bylo to zkrátka málo pravděpodobné a bylo toho moc).
Ve druhé třetině, zdálo se mi, dějový spád zastagnoval a začalo se to trochu táhnout. Přibývalo nepodstatných detailů, křečovitě konstruovaných situací, nepravděpodobných sdílení citů a informací mezi hierarchicky odlišně postavenými osobami :), i třeba opakovaného líčení duševních stavů, které už vyprávění neobohacovaly, ale rozmělňovaly. Taková trochu bezradnost a zároveň překombinovanost, která (za mě) neopustila příběh až do konce.
Já jsem ale i tak spokojená. A zvědavá na autorčino Prokletí rodu.
Dopřála jsem si pro radost jedno retro na ČRo2; druhý díl série s Philem Marlowem četl Petr Lněnička a slušelo mu to.
Americká drsná škola… Tak proč mám pocit takové pohody? Královsky se bavím, kruťárny mě nenatahují na skřipec, těším se, jak to dopadne.
No jo, to jo, - potřebuju vědět, jak to dopadne, samosebou. Ale, - jak zmiňuje mi-380, HerrPilot (ve svém skoro nachlup rok starém roztomilém komentáři), - a asi i někdo další: Chandlera zajímala víc atmosféra než zápletka samotná. U většiny autorů něco takového projde stěží. Jenže, Chandler nebyl většina…
A tak se v tom jeho hutném světě dočista rozplynete, a když se zas ocitnete v reálu, rozuzlení vám připadá jako poslední věc, na kterou byste si snad měli stěžovat. :)
Inspektor Battle z Nulté hodiny, to je jiná káva!! Chimneys ani přidružené lokality mu jaksi nesedí. Trochu se nudí, myslím. Jako já.
(Nojo, padlo to ode mě už mockrát: "špiónky" od Agathy mě většinou moc nebaví, ať pochází z jakéhokoliv období její tvorby. Romány ani povídky. Jakáž pomoc.)
Ale přesto: Záhada sedmi ciferníků se mi "četla" mnohem líp, než krkolomný první díl série s policistou B.. Postavy byly přehlednější, dějová nadsázka dobrodružná, přibylo humoru, nechyběla atmosféra "lepší společnosti" v meziválečném období. Ani romantika. :) Uf. :)))
70%
Poslouchala jsem Petra Kubese. Dobré to bylo.
Druhou mojí knížkou od Petra Eidlera byla jeho letošní novinka Kandidáti na vraha. A byla jsem znovu spokojená.
Hodně mě zajímá "to ostatní"; prostředí pražské židovské obce a spousta zajímavostí kolem židovské kultury a náboženství. Ale bavila mě i pátrací linka, propojené dění, postavy, domácí prostředí... Důvod k násilnému konání se dal ke konci asi docela dobře uhodnout, mně to ale nevadilo.
70% - a těším se napříště.
Nové Fred Vargas jsem se nemohla dočkat, už jsem ani nedoufala. Mám moc ráda Adamsberga a všechny ostatní, a v každém díle přibude řada těch, které je možné si oblíbit (nebo neoblíbit), - nenapodobitelných typů se zcela originálními rysy.
Stavba děje je pomalá, prošpikovaná jinde nevídanými kuriozními podrobnostmi, až se trochu zdá, že je všechno malinko samoúčelné. Ale ne. Je to jenom zvláštní. A kdo mnohokrát oceněné knížky od historičky středověku a archeoložky Frédérique Audouin-Rouzeau zná, ví, že si musí počkat.
Taky děj nejnovější knížky Na balvanu se odvíjí od základní linky vraždy v jedné bretaňské vesnici, provázené prapodivnými okolnostmi, kterou vyšetřuje Adamsbergův známý, - a jeho zajímá jaksi soukromě, než je k případu oficielně povolán. No a pak se základní linka větví, napětí přibývá, Adamsberg naráží na nabubřelost úřadů, která šetření komplikuje, i navyšující se agresivitu protivníků zahnaných do kouta.
A nebyla by to Vargas, aby nezohlednila dávnou i ne tak dávnou minulost a nevytvořila originální zápletku.
A nebyla by to Vargas, aby si odpustila laskavost, která proudí příběhem v němž je místa pro laskavost zdánlivě málo.
Vargas určitě není pro každého milovníka detektivek /thrillerů. Ale za pokus stojí.
A já dávám pět místo čtyř (které by si možná knížka zasloužila víc za - přece jen - příliš mnoho prostoru věnovaného "střílečkové" strategii), protože jsem ten "pokus" podnikla už mnohokrát a mám ji moc ráda.
Chtěla jsem to číst a zároveň nechtěla. Ale...
Pak jsem zjistila, že Životice si můžu poslechnout na ČRo jako desetidílný seriál. Nejlepší bylo, že ho připravila sama paní Karin Lednická, jinak bych asi trochu váhala. Četli Norbert Lichý a Zuzana Truplová. Za mě se to celé maximálně povedlo, věřím, že jsem se z něj dozvěděla podstatné.
Jsem vděčná za jistou strohou střídmost, která držela moje emoce v takových mezích, abych mohla naplno vnímat informace a vůbec o tom všem nějak přemýšlet. A abych chtěla jít, půjčit si knížku, zvládnout fotky a výpovědi a zase si to někam posunout.
Asi nechci psát nic o obdivu...u čehosi tak očividně hodnotného...
Tommyho a Pentličku nemusím. A taky - jak píše třeba konicekbily a další - nemám úplně v oblibě autorčiny počiny, kde se jedná o rozplétání špionážních kliček a praxi válečných taktik. Přesto…
Poslouchala jsem N či M jako zdařilou dramatizaci a bavilo mě to víc, než kdysi četba. Jen musí být člověk (aspoň já) trochu víc ve střehu, co se jmen a souvislostí týče. :)
Děj jsem si pamatovala jen málo, a řekla bych, že ani tentokrát mi nadlouho v paměti neuvízne. Jako u dalších podobných autorčiných knih je tu hojně postav, dramaticky vygradovaných momentů i efektních prostředků ke zvýšení napětí na příliš malé ploše, takže to celé působí usilovně a úsměvně naivně, a pro mě to postrádá charakteristickou lehkost a důmyslnost Agatiných lepších a nejlepších věcí.
Ale i tak mi N či M za tři skromnější hvězdičky stálo. :)
Mně se to prostě dobře čte, abych zargumentovala své čtyři hvězdy. :)
Je to taková "soft" detektivka, žádné potoky krve, trocha romantiky, dobře uchopitelné postavy, nepřekombinovaný děj. A ovšem - skvělá atmosféra.
Vnímám (a už jsem to drobně zmínila u jedničky) občasnou neukončenost u vedlejších linek, ale třeba se k některým autorka ještě vrátí; já se nezadrhla na tomhle, ani na ničem jiném.
Asi to není knížka, kterou bych horlivě doporučila (což beztak dělám málokdy). Ale mně zatím série "padla do noty" a s chutí se pustím do dalšího dílu.
Jako spousta dalších jsem si knížku vyposlechla co četbu na ČRo. (Mně paní Slavíková jako interpretka vyhovovala).
A jako většina ostatních jsem balancovala ve skvěle napsaném textu mezi záchvaty smíchu a okamžiky, kdy ve mně to bujaré veselí přiškrceně ustydlo, aniž bych si ho stihla doopravdy užít.
Paní Landovská prý chystá pokračování, tak to bych ráda.
A doporučuju po dočtení zagooglit a zrekpitulovat a doplnit si knížku medailonkem Beatrice Landovské, který nabízí Paměť národa.