milary komentáře u knih
Vlastně mi můj původní komentář po pár dnech připadá neúplný a nedostatečný pro tak výjimečnou knížku. Je takový asi i proto, že jsem se zalekla obsáhlé anotace, kde je o ní zdánlivě už všechno. Jenže není.
Chybí tam, jak je ta knížka laskavá; třeba v momentech, kdy popisuje se značnou dávkou vtipu lidské slabosti, proměny stáří, chátrání, odcházení. To stačí málo, aby měla “legrace" studené prsty. Tady nemá.
Je to knížka moudrá; umí humor se špetkou soucitu, humor černý i trochu bláznivý, umí si odskočit z reality a zase se tam vrátit, umí toho hodně předat, co stojí za pozornost.
Vlastně vůbec nerozumím tomu, proč je tu jen jedno hodnocení.
Chvíli po dočtení jsem si vyhledala heslo Kniha - definice, vysvětlení pojmu, funkce.
Nečekala jsem nic jednoduchého, ale i tak mě objem odpovědi překvapil.
Kolik se toho dá o knihách napsat…
A co teprve o vzniku něčeho tak monumentálního, jako je Oxfordský slovník angličtiny… :)
Fascinuje mě, jak krásná knížka vznikla. Kolik převratných událostí se do ní vešlo. Jak mnohá byla bitevní pole, na kterých se příběh odehrává. Kolika pečlivě shromážděnými informacemi o skutečných okolnostech i osobách se vine neobyčejně čtivý příběh fiktivních postav, který doplňují časové osy Oxfordského slovníku angličtiny a významných historických událostí, jež se v románu objevují.
A k tomu všemu dokonalý překlad Ester Žantovské.
Nádhera.
A určitě nic nevystihuje moje pocity víc, než co napsala ve svém letošním srpnovém komentáři hermína14:
Když na mě promluví knížka větami, které bych chtěla slyšet, aniž jsem to dosud tušila, plesám…
Raduju se, že se rozrůstá má sbírka audioknih s milovanou Agathou (Tajemného protivníka četla pěkně Jana Stryková). Na druhou stranu pak nemůžu žehrat, že "prvoligové" příběhy, aspoň co se mého hodnocení týče, už jaksi docházejí. :) A tak se připojuji k hodnotitelům od tří hvězdiček níže; opět u mě příliš nezabodovali Tommy s Pentličkou, o "mistrném rozvinutí špionážní tématiky autorkou" (jak praví anotace), ani nemluvě. :))
Zase jedno z témat, o kterých vím málo nebo nic: akrobatické létání a letecká série Air Race. Zase jeden Čech, který se dokázal prosadit někde, kde by to málokdo čekal. A přece: mix dřiny, profesionality, sebevědomí a pokory, - jak píše přede mnou ve svém komentáři Svatoboj, - a taky trpělivost a neuvěřitelně pevná vůle dovedly nakonec Martina Šonku tam, kam směřoval.
Moc zajímavé a inspirativní vyprávění o cestě jednoho sympatického a schopného člověka za zdánlivě nesplnitelným snem.
Poslouchala jsem. (Knížka by byla asi lepší, už kvůli fotkám, ale to se dá snadno dohnat a něco málo jsem si zatím prohlédla na internetu).
Hodně zvláštní, hodně zajímavé čtení. O knižním byznysu, o životě, o smrti.
O mnohém, pokud se nezaleknete, když na vás, stejně jako na mě, zpočátku zapůsobí obsah jaksi nekonzistentně.
Já měla knížku jen vypůjčenou, a protože mě moc zajímala příběhová linka a dychtila jsem zvědět, jak se co vyvine, nedařilo se mi držet netrpělivost na uzdě. Četla jsem příliš rychle, i když jsem věděla, že je to špatně.
Nelze totiž číst způsobem start - cíl, jak pěkně napsala moncele ve svém komentáři k jiné knize M. Wagnerové. Takovou knížku je třeba mít doma, po ruce, a po prvním eventuelním "průletu" se k ní vracet, šetřivě si ji učítat a užívat si přesně ty části, které napoprvé "zdržovaly". Dát si čas, přemýšlet.
Těším se na to.
Moc hezky se to čte. A spolu s atraktivním obrázkem neběžného podnikání i prostředí, atmosférou i ukázkou některých obecně přijímaných norem konce 19. století si knížka dobré hodnocení jistě zaslouží.
Což za mě 70% určitě je.
Proč ne víc:
Z obou časových linek se mi víc zamlouvala ta dřívější; postavy se mi zdály skutečnější, dialogy uvěřitelnější.
Pan doktor s asistentkou Klárou mi lehce “šustili papírem" a jejich komunikace mi připadala často trochu “na sílu".
A zrovna tak jsem při nejlepší vůli nemohla věřit praktické nedotčenosti místa, byť odlehlého, a geometrické řadě příhodných nálezů umožňujících svižné identifikace a posuny v pátrání. (Jasně, něco najít museli; ale bylo to zkrátka málo pravděpodobné a bylo toho moc).
Ve druhé třetině, zdálo se mi, dějový spád zastagnoval a začalo se to trochu táhnout. Přibývalo nepodstatných detailů, křečovitě konstruovaných situací, nepravděpodobných sdílení citů a informací mezi hierarchicky odlišně postavenými osobami :), i třeba opakovaného líčení duševních stavů, které už vyprávění neobohacovaly, ale rozmělňovaly. Taková trochu bezradnost a zároveň překombinovanost, která (za mě) neopustila příběh až do konce.
Já jsem ale i tak spokojená. A zvědavá na autorčino Prokletí rodu.
Dopřála jsem si pro radost jedno retro na ČRo2; druhý díl série s Philem Marlowem četl Petr Lněnička a slušelo mu to.
Americká drsná škola… Tak proč mám pocit takové pohody? Královsky se bavím, kruťárny mě nenatahují na skřipec, těším se, jak to dopadne.
No jo, to jo, - potřebuju vědět, jak to dopadne, samosebou. Ale, - jak zmiňuje mi-380, HerrPilot (ve svém skoro nachlup rok starém roztomilém komentáři), - a asi i někdo další: Chandlera zajímala víc atmosféra než zápletka samotná. U většiny autorů něco takového projde stěží. Jenže, Chandler nebyl většina…
A tak se v tom jeho hutném světě dočista rozplynete, a když se zas ocitnete v reálu, rozuzlení vám připadá jako poslední věc, na kterou byste si snad měli stěžovat. :)
Inspektor Battle z Nulté hodiny, to je jiná káva!! Chimneys ani přidružené lokality mu jaksi nesedí. Trochu se nudí, myslím. Jako já.
(Nojo, padlo to ode mě už mockrát: "špiónky" od Agathy mě většinou moc nebaví, ať pochází z jakéhokoliv období její tvorby. Romány ani povídky. Jakáž pomoc.)
Ale přesto: Záhada sedmi ciferníků se mi "četla" mnohem líp, než krkolomný první díl série s policistou B.. Postavy byly přehlednější, dějová nadsázka dobrodružná, přibylo humoru, nechyběla atmosféra "lepší společnosti" v meziválečném období. Ani romantika. :) Uf. :)))
70%
Poslouchala jsem Petra Kubese. Dobré to bylo.
Druhou mojí knížkou od Petra Eidlera byla jeho letošní novinka Kandidáti na vraha. A byla jsem znovu spokojená.
Hodně mě zajímá "to ostatní"; prostředí pražské židovské obce a spousta zajímavostí kolem židovské kultury a náboženství. Ale bavila mě i pátrací linka, propojené dění, postavy, domácí prostředí... Důvod k násilnému konání se dal ke konci asi docela dobře uhodnout, mně to ale nevadilo.
70% - a těším se napříště.
Nové Fred Vargas jsem se nemohla dočkat, už jsem ani nedoufala. Mám moc ráda Adamsberga a všechny ostatní, a v každém díle přibude řada těch, které je možné si oblíbit (nebo neoblíbit), - nenapodobitelných typů se zcela originálními rysy.
Stavba děje je pomalá, prošpikovaná jinde nevídanými kuriozními podrobnostmi, až se trochu zdá, že je všechno malinko samoúčelné. Ale ne. Je to jenom zvláštní. A kdo mnohokrát oceněné knížky od historičky středověku a archeoložky Frédérique Audouin-Rouzeau zná, ví, že si musí počkat.
Taky děj nejnovější knížky Na balvanu se odvíjí od základní linky vraždy v jedné bretaňské vesnici, provázené prapodivnými okolnostmi, kterou vyšetřuje Adamsbergův známý, - a jeho zajímá jaksi soukromě, než je k případu oficielně povolán. No a pak se základní linka větví, napětí přibývá, Adamsberg naráží na nabubřelost úřadů, která šetření komplikuje, i navyšující se agresivitu protivníků zahnaných do kouta.
A nebyla by to Vargas, aby nezohlednila dávnou i ne tak dávnou minulost a nevytvořila originální zápletku.
A nebyla by to Vargas, aby si odpustila laskavost, která proudí příběhem v němž je místa pro laskavost zdánlivě málo.
Vargas určitě není pro každého milovníka detektivek /thrillerů. Ale za pokus stojí.
A já dávám pět místo čtyř (které by si možná knížka zasloužila víc za - přece jen - příliš mnoho prostoru věnovaného "střílečkové" strategii), protože jsem ten "pokus" podnikla už mnohokrát a mám ji moc ráda.
Chtěla jsem to číst a zároveň nechtěla. Ale...
Pak jsem zjistila, že Životice si můžu poslechnout na ČRo jako desetidílný seriál. Nejlepší bylo, že ho připravila sama paní Karin Lednická, jinak bych asi trochu váhala. Četli Norbert Lichý a Zuzana Truplová. Za mě se to celé maximálně povedlo, věřím, že jsem se z něj dozvěděla podstatné.
Jsem vděčná za jistou strohou střídmost, která držela moje emoce v takových mezích, abych mohla naplno vnímat informace a vůbec o tom všem nějak přemýšlet. A abych chtěla jít, půjčit si knížku, zvládnout fotky a výpovědi a zase si to někam posunout.
Asi nechci psát nic o obdivu...u čehosi tak očividně hodnotného...
Tommyho a Pentličku nemusím. A taky - jak píše třeba konicekbily a další - nemám úplně v oblibě autorčiny počiny, kde se jedná o rozplétání špionážních kliček a praxi válečných taktik. Přesto…
Poslouchala jsem N či M jako zdařilou dramatizaci a bavilo mě to víc, než kdysi četba. Jen musí být člověk (aspoň já) trochu víc ve střehu, co se jmen a souvislostí týče. :)
Děj jsem si pamatovala jen málo, a řekla bych, že ani tentokrát mi nadlouho v paměti neuvízne. Jako u dalších podobných autorčiných knih je tu hojně postav, dramaticky vygradovaných momentů i efektních prostředků ke zvýšení napětí na příliš malé ploše, takže to celé působí usilovně a úsměvně naivně, a pro mě to postrádá charakteristickou lehkost a důmyslnost Agatiných lepších a nejlepších věcí.
Ale i tak mi N či M za tři skromnější hvězdičky stálo. :)
Mně se to prostě dobře čte, abych zargumentovala své čtyři hvězdy. :)
Je to taková "soft" detektivka, žádné potoky krve, trocha romantiky, dobře uchopitelné postavy, nepřekombinovaný děj. A ovšem - skvělá atmosféra.
Vnímám (a už jsem to drobně zmínila u jedničky) občasnou neukončenost u vedlejších linek, ale třeba se k některým autorka ještě vrátí; já se nezadrhla na tomhle, ani na ničem jiném.
Asi to není knížka, kterou bych horlivě doporučila (což beztak dělám málokdy). Ale mně zatím série "padla do noty" a s chutí se pustím do dalšího dílu.
Jako spousta dalších jsem si knížku vyposlechla co četbu na ČRo. (Mně paní Slavíková jako interpretka vyhovovala).
A jako většina ostatních jsem balancovala ve skvěle napsaném textu mezi záchvaty smíchu a okamžiky, kdy ve mně to bujaré veselí přiškrceně ustydlo, aniž bych si ho stihla doopravdy užít.
Paní Landovská prý chystá pokračování, tak to bych ráda.
A doporučuju po dočtení zagooglit a zrekpitulovat a doplnit si knížku medailonkem Beatrice Landovské, který nabízí Paměť národa.
(SPOILER) Sekáč (by) byl znovu fajn čtení o mých oblíbencích z redakce Podivná doba. Zasmála jsem se sice průběžně trochu míň, ale nevadilo.
A teď ten spoiler:
Hvězdičky doblikaly v momentě finále, kdy vyplynulo, že v monstra, jejichž existenci svorně popřel Kmen i Zakladatelé, byla za trest proměněna záhadnou magií parta úchylů, holdujících dost realisticky popsanému zneužívání (a ne, opravdu to nemá co dělat v šuplíku "Pro děti a mládež"). Některá monstra ovšem, jak už to tak monstra mívají ve zvyku, vesele škodila dál. A to způsobem drastickým, věrna tradici svého druhového zařazení. Nějak jsem si s touhle "trestací" legráckou nevěděla rady a jako nosný trám děje mi to haprovalo.
Tak uvidím. Ono možná chvilku potrvá, než (a jestli) další díl výjde a do té doby se mi třeba začne po McDonnellových bláznivinách zase stýskat.
Potřebovala jsem trochu zrelaxovat. A mám ráda čtení Honzy Zadražila. :)) A nedávno jsem četla od Fan Vavřincové detektivku a zatoužila jsem užít si i autorčinu dominantní žánrovou polohu.
A? Užila jsem si, mám neodolatelnou chuť pustit si zase jednou stejnojmenný film. Ke konci už mi sice trochu kroutil ušima převis všech těch HA! a HALLLÓ!!! Ale, komu by to vadilo? Stejně byla tahle klasika pro pamětníky znovu moc příjemná. :))
Pro mě byla ta knížka zjevením. Poslouchala jsem Jana Vlasáka a říkala si, propána, co já k tomu napíšu? Tohle přece komentovat nejde...
Protože pro pocity, které tak přesně postihovaly sebemenší detail vyprávění, pro obrazy a údery srdce, pro všechnu tu dávnou pravdu světa, které se úplně marně odříkáme, hledajíce nové pravdy ve jménu ospravedlnění našeho počínání, bych nenašla jediné slovo, které by za něco stálo a Zdeněk Šmíd by je už nenapsal.
Nesklíčilo mě to, jen trochu rozesmutnilo, co jsme... Topila jsem se v té nevídané kráse jazyka, užívala si obratnost, s jakou autor vplétal do hořkosti vtip, drápky sarkasmu, vlákénka shovívavé ironie. Ale i facky odrazů v potměšilých zrcátkách, ve kterých bychom se raději neviděli.
Byla to nádhera.
S chutí jsem se prořehtala všemi třemi díly McDonnellovy Dublinské trilogie (v podání Filipa Švarce) a Podivné doby jsem se tudíž nemohla dočkat. (Pro děti a mládež bych to úplně neviděla, ale mně se to líbilo).
Chvilku jsem si zvykala na hřišti fantasy, ale protože mi redakce Podivné doby od začátku připomínala partičky jiných ztroskotanců, jako Lůzry a Slow horses, a já to miluju, a protože to bylo moc vtipné, napínavé a osazené skvělými postavami, dočetla jsem, hladovějíc po dalším díle.
Přišel mi pod ruku jen Vlk a sedm kůzlátek a líbilo se mi to. Mám ráda napětí detektivek, kde se zlosyn ukrývá v komunitě odříznuté od světa povětrnostními podmínkami, či jinou neblahou souhrou okolností.
Fan Vavřincovou znám výhradně z jiných než detektivních žánrů. A příjemně mne překvapila. Příběh je nápaditý a napínavý, vyprávění živé, konec, byť možná trochu předvídatelný, opředený tolika hypotézami, že si člověk nakonec
není jistý ničím. A tak to má být.
Poslouchala jsem. Jiří Schwarz čte výborně.
Desítka... S Hraničářským učněm Willem a celou "partou" okolo jsem strávila prostřednictvím Matouše Rumla nespočet báječných hodin, nejen o prázdninách.
Směju se, jak mylně jsem při ochutnávce prvního dílu hraničářské ságy předpokládala, že mi bude stačit vědět, o čem tahle dobře hodnocená série je. Nestačilo. Chtěla jsem i vědět, jak to bude dál. A dál. A...
Nevymýšlela jsem. Respektovala jsem, že Flanagan píše pro děti a mládež, a že to má svá pravidla. Nevadilo mi to. Naopak. Byla jsem mu vděčná, jak skvěle to dělá. Brala jsem si z příběhu své, poslouchala a užívala si. Moc nás to s mým mužem :) bavilo.
Desátý díl, Císař Nihon-džinu, ukončuje jakousi první etapu; a tak možná vykazuje určitou míru klopotnosti ve snaze důležité linky naráz uzavřít. No a co? Tak se prostě člověk v některých místech v duchu shovívavě pousměje a neřeší to. Jak by to asi jinak mělo skončit? :))
Já byla ráda, že i v - pro mě - posledním příběhu nic nechybělo. Napětí, zápas o spravedlnost, síla pospolitosti, humor. A všechno to nějak umocnili Horác, Nihon-džinu a to, co se mezi nimi stačilo odehrát.
Tak dík - a zase někdy!