milary komentáře u knih
Desítka... S Hraničářským učněm Willem a celou "partou" okolo jsem strávila prostřednictvím Matouše Rumla nespočet báječných hodin, nejen o prázdninách.
Směju se, jak mylně jsem při ochutnávce prvního dílu hraničářské ságy předpokládala, že mi bude stačit vědět, o čem tahle dobře hodnocená série je. Nestačilo. Chtěla jsem i vědět, jak to bude dál. A dál. A...
Nevymýšlela jsem. Respektovala jsem, že Flanagan píše pro děti a mládež, a že to má svá pravidla. Nevadilo mi to. Naopak. Byla jsem mu vděčná, jak skvěle to dělá. Brala jsem si z příběhu své, poslouchala a užívala si. Moc nás to s mým mužem :) bavilo.
Desátý díl, Císař Nihon-džinu, ukončuje jakousi první etapu; a tak možná vykazuje určitou míru klopotnosti ve snaze důležité linky naráz uzavřít. No a co? Tak se prostě člověk v některých místech v duchu shovívavě pousměje a neřeší to. Jak by to asi jinak mělo skončit? :))
Já byla ráda, že i v - pro mě - posledním příběhu nic nechybělo. Napětí, zápas o spravedlnost, síla pospolitosti, humor. A všechno to nějak umocnili Horác, Nihon-džinu a to, co se mezi nimi stačilo odehrát.
Tak dík - a zase někdy!
Zajímalo by mě, jak bych knížku hodnotila, pokud by Spravedlivá pistole byla mým prvním setkáním s milovaným Jaroslavem Velinským. Možná bych byla trochu zahlcená postavami i místy samoúčelným bobtnáním děje, asi by mi příliš nesedl sám veliký Augustin, ani přemnožené a trochu těžkopádné bonmoty. Jako teď.
Ale přesto by mi, doufám, neunikla místa, kde zajiskří Velinského naprosto nenapodobitelný humor a vůbec celá jeho rozmařile využívaná invence, vetknutá zejména do pozdějších majstrštyků série s Otou Finkem.
Poslouchala jsem. Libor Hruška četl ale pěkně, v tom to nebylo.
Třeba jsem se nějak nesoustředila nebo co... :) Pokračuju.
Ohromující. Spousta informací. Mraky témat k přemýšlení.
Před některými couvám. Mnohá nemám dořešená (no, asi nejsem sama, vypadá to). Jiná by mě vůbec nenapadla.
Nabídka dialogu. Inspirace k porozumění. Možnost přiblížit se odpovědím.
Úžas, úcta, vděk. Ostych před neuchopitelností světa.
A vztek, nad malostí, úzkoprsostí, závistí...
Trochu jsem se bála druhé části knížky. Poslech té první mě naprosto pohltil; nakoukla jsem do komentářů a objevila tam to či ono, hodně emocí, výhrady k diskutérům... Zkrátka jsem úplně lakotně váhala nechat si narušit ještě naprosto nezpracovaný dojem z rozhovoru Renaty Kalenské s Jiřím Froňkem. To by byla ale chyba. Marek Orko Vácha mi obohatil spektrum náhledu nevídaně, a podobně také Radkin Honzák.
A výpovědi lidí, kteří ty velké věci zažili (a žijí) byly pro úplnost nepostradatelné.
První část formátově sympatické knihy byla skvělá. Jazyk, atmosféra, nonkonformní postavy, které už ze své podstaty slibovaly zajímavý děj.
Padnoucí ilustrace, které počáteční slibný dojem umocňovaly.
O to překvapivější bylo zklamání z dalších stránek. Klišé čpělo ze zápletky na sto honů, ale i to by se dalo přežít, nebýt podivných nelogičností v jednání postav a křiklavého odklonu vyprávění k jakési až bulvární senzačnosti.
Škoda.
Opisovat komentář od marlowe nebudu. Ale… Jakkoliv se v pohledu na počiny mé milované autorky většinou lišíme, tentokrát bych to musela vzít komplet přes kopírák.
Prvotní nadšení z originálních nápadů, humoru i zápletky začalo trochu brzy packat o kvapem přibývající postavy, zájmy, politické šarády, ekvilibristiku s předměty doličnými, identifikaci mrtvol a postupně odtajňovanou sbírku domnělých i skutečných zástupců zákona. Vršily se krkolomné zvraty, bujely vášně i bonmoty, až jsem měla pocit, že nikdo už nepromluví normálně, a uslyším-li ještě jednou “princ tenaten", dopustím se násilí.
Celá ta přemrštěná věc vyústila do stejně přepáleného finále a popisného epilogu.
Do Chimneys se už zaručeně nevrátím.
Poslouchala jsem výborného Petra Kubese, který mi pomohl dobrat se konce.
Chodila jsem o prázdninách po lese a poslouchala. A poslouchala. Bavilo mě to neuvěřitelně.
Já jsem se na tu knížku dlouho a hodně těšila. Mám v oblibě příběhy o lidech, kteří nějakým respektuhodným způsobem posouvají mantinely. Také o sportovcích. A když se mi v předmluvě mihlo i jméno Lucie Výborné, byla to dobrá záruka.
Přiznávám. O knížce jsem měla dost ohraničenou vlastní představu. Tak to se nepotkalo :)). Čekala jsem toliko dramatické líčení jednotlivých přeplaveb a triumfálních pocitů, přece!! A ono ne.
Když se v počátku začaly objevovat meditační vsuvky pronášené samotnou Abhejali a posléze dosti časté a podrobné zmínky o její duchovní cestě, motivační výroky učitele Sri Chinmoye, citáty slavných osobností (usmířil mě až ten Brumbálův :)), zklamáním jsem skoro knížku zavrhla. Jenže...
Abhejali je bytost pozoruhodná, skromná, taková trochu z jiné planety. Nejenže skvěle plave, ale taky - jen tak mimochodem - běhá trasy omračujících délek a obtížností a mezi zdoláváním náročných met stíhá spousty smysluplných aktivit doma i po světě.
A tak se mi najednou začalo všechno zajímavě propojovat a to pro mě nezvyklé mě přestalo tahat za uši. (Zcela určitě taky proto, že to skvělé vyprávění bylo - vedle onoho kýženého líčení překonávání hranic, - jen a pouze o něčí zkušenosti. Takhle to dělám. Tohle mi to přináší. Žádné hřeby do hlavy. Mojí. :)
Doporučovat? To ne... S touhle zvláštní knížkou si musí každý udělat svou vlastní zkušenost a vzít si z ní (nebo nevzít) co sám chce.
Co doporučuju, je audiokniha. Skvěle čte Tereza Bebarová.
Trencka jsem poslouchala v podání Pavla Soukupa. Špilberk mám za humny, postava barona mi rozhodně nebyla neznámá, knížky pana Niedla mám moc ráda, takže...
Takže dávám nakonec 4, doplním si trochu reálie a neodrazena jistou nevyrovnaností stávajícího vyprávění se pustím do dalšího dílu.
Stylově o dost "severštější" Stabenow; a to je něco, co mi u jejích knížek vážně nechybělo.
Nádherná nahrávka, bohatší o nesmírně příjemnou interpretaci autorem.
Krásná čeština, vzpomínky na zajímavé lidi, úvahy a postřehy, které člověka nakopnou k přemýšlení. Vždycky je mi líto, když u podobných knížek najdu jen pár hodnocení - jasně, vycházejí nové a nové knížky, mění se doba, jazyk, vkus, objevují se jiní lidé o kterých se píše, má to logiku, ale... Něco z toho minulého by přece jen tak rychle zapadnout nemělo. Příjde mi to jako mrhání...
Hrozně se mi líbilo, jak dokázal Viktor Fischl uvažovat. Řekněme o pochybeních (např. u jistých básníků o zadání si v tvorbě s režimem). Tam, kde třeba v knížce Mileny Štráfeldové "To je on!: O té, co si říkala Toyen" ve zmínkách na stejné téma nezůstane na dotyčných příslovečná nit suchá, nabízí Fischl bernou protihodnotu. Svůj zasvěcený pohled a své měřítko hodnocení, svůj stálý, přejný a respektuplný obdiv k výjimečným stránkám i počinům ostatních. Vůbec se nejedná o jakoukoliv poplatnost. Jen o záviděníhodnou přirozenost nezpronevěřovat se sám sobě.
Líbilo. Moc.
Mou nejoblíbenější není. Ale má skvělou atmosféru. A zápletka? Chtěla jsem napsat: trochu přitažená za vlasy. A to je, ale jen částečně (s ohledem na "ostatní" osoby). Pachatel? Netušila jsem. My lidi umíme být vážně děsní prevíti. A tupá přízemnost si najde skulinku i tam, kde jsme si absolutně "jistí v kramflecích". Ale ono to tam bylo, jen vnímat trochu pozorněji.
Poslech radostný, jako obvykle. :)
Po Vlčím štěstí druhá knížka od Paola Cognettiho; stejně neuspěchaná, stejně smysluplná, stejně pěkná.
Příjde mi úžasné, jak Cognetti popisuje mezilidské vztahy. Vyjadřuje je jednoduše, jen prostřednictvím sledu obrazů a situací. A ony se přece naprosto srozumitelně vyvíjejí napříč lety, děj atakuje naše žité a odžité, budí osobní emoce, vzpomínky…
A stejně srozumitelně vypráví autor o horách; nic pouze pro zasvěcené, žádná stopka pro nováčky.
Čte se to krásně, člověk je zván dovnitř. Záleží na každém, jestli vejde.
Jo, je to pořád paráda. Je to pořád Velinský a je to pořád Fink. Pořád je to vtipný a pořád to má hlavu a patu. Tak na co si stěžuju? Nebo ne, takhle bych to neformulovala. Jenže... já je četla všechny, ty předchozí díly. A nějak mi převaha těch dřívějších sedla víc. Určitě spíš na šest až deset než na čtyři, většinou. :)
Že by ten posun v době? Převis žen (byť zajímavých)? Neměnný mustr?
No, ono mi těch dílů zbývá už poskrovnu. Brzy mi dojdou. A budu to mít za to!
Kupodivu tři, i když kdysi, když byla Paní z Šedivého domu součástí naší domácí knihovny, jsem ji přečetla s velkou chutí několikrát. V očekávání jsem se začetla, těšila se vtipkováním, obdivovala Fikerův jazyk naroubovaný na holmesovskou klasiku. Bavila mě zápletka i postavy, ale jak děj plynul, začalo být všeho tak nějak moc. Vysvětlování, špičkování, odvozování, dokazování, - nějak mě to umořilo a příjemná atmosférická kriminálka se v tom přebytku jaksi ztrácela.
Pan Vlasák opět v roli Maigreta, který tentokrát musel přitvrdit. Jeho soupeři jsou totiž nefalšovaní gangsteři ze zámoří, co si své účty přenesli na pařížskou půdu. Všechno odstartovává zmizelý nebožtík, jenž zamotal hlavu jednomu ze svérázných inspektorů, stížnosti inspektorovy manželky směřované k Maigretovi - no a pak se to už jen nabaluje a komplikuje do samého konce. Gangsterka je napínavá a Maigret se rozhodně se svým vyšetřovacími metodami neztratí, - jen je to zkrátka tentokrát trochu složitější...
Potkala jsem se s hraničářským učněm Willem, poslouchala Matouše Rumla a líbilo se mi v tom. Vůbec mě nepřekvapuje vysoké hodnocení; tahle dobrodružná fantasy se čte sama. A taky nabízí témata, se kterými se děti uvedené věkové kategorie běžně střetávají. Nejen na Redmontu.
Mám ráda knížky, které se dají sdílet mezi rodiči a dětmi, a řady, na kterých se dá vyrůstat. A i když nezaručuju, že sama dospěju až k závěrečnému dílu, - no, asi ne :) - tahle exkurze do světa Johna Flanagana mě bavila.
Není to ode mne žádná "znouzectnost", ale tentokrát předchozí příspěvky obsahují opravdu všechno, čím jsem si týdny opoznámkovávala papírky ve prospěch budoucího komentáře. Tak aspoň...
Taky jsem se trochu bála, jestli se Výpravami prokoušu. Pro-kou-šu? Těšila jsem se na každé pokračování, a jestliže mi četba trvala tentokrát vážně dlouho, knížka na vině nebyla. Bavilo mě to od začátku do konce, každá stránka.
Naprosto úžasně! všechno postihl a shrnul ve svém komentáři Jadran. A přece, dokud se člověk sám do čtení nepustí, intenzita zážitku je jako vždycky nepřenosná.
Co jsem si tedy odnesla (také díky dokonalému překladu)? Balík informací ve kterých jsem se neztratila. Dobrodružství, které bych ve filmu považovala za básnickou licenci, které ale autor žil na vlastní kůži. Excelentní vyprávění mimořádně vnímavého pozorovatele (elegantního vyjadřování - jak píše Vojta G.). Jedinečný smysl sira F. M. pro zkratku a humor. A nejvíc - fascinaci jeho způsobem uvažování a jeho chápáním podstaty věcí (proces s Bucharinem třeba). A jím samotným, v mnoha ohledech.
P.S.
Zakoupila jsem e-knihu, protože... Zdravím srdečně Jizi, jejíž charakteristika sazby a velikosti písma je případná. :)
Je vlastně celkem zahanbující, o kolika úctyhodných věcech a hlavně lidech má člověk sotva rámcové povědomí. Jasně, vím, kdo to je, jasně, vím, co objevil… Dopodrobna zrovna tohle nemusím, beztak bych to nepobrala... Ach jo.
Naštěstí pro mě je tu i Audiolibrix s jedním z nejnověji vydaných titulů (opatřeným bonusově chytlavou obálkou). Louis Pasteur: Přemožitel neviditelných dravců.
A tak jsem to skvělé dobrodružství v podání vynikajícího Zbyška Horáka (poslech vřele doporučuju) neprošvihla.
"Umělecká reportáž" o Pasteurovi se Františku Gelovi neuvěřitelně povedla.
Ruku v ruce s nádherně vylíčenou osobností Pasteura, jeho rodiny, náročných výzkumů i slepých uliček vedoucích k zásadním objevům, spolupracovníků, podporovatelů i zarputilých rivalů se člověk prochází dějinami druhé poloviny 19. století. Právě ten široký, ale přehledný záběr, živost vyprávění i dovednost Františka Gela podat „naučnou literaturu“ s nesčetnými odbornými fakty tak čtivě a s vtipem dělá z knížky výjimečnou čtenářskou lahůdku.
Po trochu hubenějším čase "pouhé" spokojenosti přichází zase jednou ke slovu nadšení (díky marlowe!!!).
Zweigův chameleon Fouché byl strhující. Způsobem vyprávění i precizně vylíčeným historickým pozadím. Nemyslím si, že by se Zweig omezil pouze na zaškatulkování Fouchého (jak anotace praví) coby zrádce a bezcharakterního přeběhlíka. Jistěže obojím byl. Ale jeho osobnost se dá sotva nacpat do jednoduchých černobílých (tedy spíš černých) přihrádek jednostranného hodnocení, a já jsem s tím, s jak poctivým vhledem a pochopením ji pojal Zweig, naprosto spokojená.
Také já jsem poslouchala. Josef Vinklář byl vynikající.
Já slyšela tuhle novelu jako rozhlasovou hru pod názvem Porucha. Obsazení bylo úžasné, a obsah?
Že jsme my, lidé, nepolepšitelní.
Minimálně v tom, jak alibisticky si sami pro sebe umenšujeme své sobecké a lhostejné jednání vůči ostatním, protože, co na tom či onom sejde? Dělá to občas každý, nic na tom není a koneckonců - jsou to prkotiny.
A Dürrenmatt předkládá na pozadí mrazivé absurdní situace tezi, k čemu až může řetězení takových úliteb vlastnímu prospěchu vést.
Další výtečná koňská detektivka z pera Francise otce. A pro mě zatím neznámý hlas Jana Nedbala, který se k ní dobře hodil.
Mladý Rob Finn se snaží dokázat, že jeho nedávno získaná pozice víc než slibného žokeje v jedné z nejlepších stájí v zemi není dílem náhody. Že si ji zasloužil, vyjezdil, že mu patří. Že na náhlé sérii porážek je něco divného a sotva vysvětlitelného šířícím se tvrzením, že "ztratil srdce". No, není prý první, komu se to stalo, ne? Jenže té domnělé "smůle" někdo hodně efektivně napomáhá...