mira.l komentáře u knih

Hmm, já nevím...
Reportérka Camille se vrací do svého rodného města, kam byla poslána vydavatelem novin, do kterých píše, aby napsala něco o vraždách dvou malých děvčat, ke kterým došlo v rozmezí necelého jednoho roku. Základní počáteční nosná myšlenka. Dejme tomu.
Ovšem záhy se ukáže, že tady není mnohé v pořádku. A to nejen ve městě, ale i v rodině. Vztah Camille k matce, její nevlastní výrazně mladší sestra, kterou vlastně nezná, Camillina tajemná dávno zemřelá další sestra Marian, odkrývající se minulost Camille samotné, poznamenaná sebepoškozováním a jizvami skoro po celém těle. To vše vyskakuje jako kostlivci ze skříně a začíná vytvářet jisté tajemno. Potud dobré, tohle všechno by mohlo a mělo přispět k napínavosti příběhu.
Tady to ale nějak nefungovalo. Z většiny se to nečte špatně (nerovná se ovšem výrazu "bavilo mě to, byl jsem nadšen"!!), ale někde za půlkou jsem si najednou uvědomil, že se toho tam zatím moc nestalo. A spíš se tam řeší, jestli si Camille má zasouložit oblečená nebo vůbec, které slovo ji kde svědí, z toho množství výrazů jsem pochopil, že se na ní asi těžko hledal kus neporušené kůže, což k sympatičnosti taky nepřispělo, a další podobné zbytečnosti.
Prostě jsem s ní nedokázal sympatizovat, vcítit se do její situace, do jejího života, byla mi protivná, ukradená, místy až odporná,stejně jako její úchylná matka a neméně pošahaná mladší sestra. Při čtení Dívky ve vlaku jsem se dokázal nějak vžít do pocitů a porozumět postavě alkoholičky Rachel, tady prostě ne, buď se lituje nebo chlastá nebo naprosto bezostyšně mechanicky souloží s kým se jí zamane, k posunu příběhu to nijak výrazně nepřispívá. A samotný závěr knihy mi přišel už tak nějak úplně nepatřičný, nevím, jak bych to nejlíp nazval... nějak nevím, jestli mi byla odpornější Camille, která se dost často chovala jako malé dítě, její sestra Amma nebo jejich matka...
Jedná se o typickou knihu kategorie Jednou přečíst a poslat dál. Docela mě to zklamalo. S trochou nadsázky se dá říct, že by stačilo přečíst prvních zhruba čtyřicet a posledních zhruba dvacet stran. Celkový dojem z knihy je takový nijaký. Pořád nic, nic a najednou je na pár stranách hotovo.
Hodnocení? Takové dvě a půl, ty tu ovšem nejsou, takže hodně bídné tři.

1 15.07.2017

Stylem napsání podobný počin jako Dívka ve vlaku, tady ještě o něco víc zamotanější, s větším množstvím postav, ve kterých je zpočátku docela chaos, střídají se tak nějak bez ladu a skladu, takže chce-li se v tom čtenář vyznat, aby si to napsal:). Takže pro všechny, kteří se v tom zpočátku moc neorientují, snad to nebude považováno za spoiler, protože o ději to nic nevypovídá, kdo je kdo:
Jules Abbottová - sestra mrtvé Nell Abbottové
Lena Abbottová - dcera Nell Abbottové, neteř Jules
Louise Whittakerová - matka mrtvé dcery Katie, která se také utopila v tůni, kamarádkou Katie byla Lena Abottová, Louise neměla ráda Nell Abbottovou
Josh Whittaker - syn Louise
Nickie Sageová - kartářka, podivínka
Mark Henderson - učitel, Lena je jeho žákyně
Erin Morganová - detektivka
Sean Towsend - detektiv, syn Patricka Towsenda, má manželku Helen
Patrick Towsend - táta Seana, bývalý policista, jeho první manželka se také utopila v tůni
Helen Towsendová - manželka Seana, ředitelka školy, kam chodí Lena (a chodila i Katie)

Zhruba kolem třetiny knihy do sebe tahle zpočátku podivná mozaika začne zapadat, ukáže se, že prakticky všechny postavy spolu mají společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo, minimálně polovina postav má z minulosti jisté vroubky a čtenář už jenom zjišťuje, kdo na koho co ví, kdo s kým co měl... A to je to, co mě na tom baví, jak se to postupně skládá dohromady a nutí čtenáře pokračovat dál. A na závěr se čtenář samozřejmě dozví i to, že vrahem byl... A když dojde na úplný konec knihy, může se zeptat: "Nebo to byl...?" Anebo to bylo ještě jinak?
Za mě poctivé čtyři *, já se rozhodně nenudil.

20 10.07.2017

Ocelový oř je příběhem poměrně čtivým, na děj docela bohatým, stavba železnice mezi východním a západním koncem USA se stala pro Greye poměrně vhodným tématem. To vše je protknuto docela spletitými životními osudy ústřední dvojice, mladého inženýra Warrena Neala a dívky Aliie Lee. Možná že některé kličky v ději byly až moc klikaté a některé náhody až moc náhodné a někdy to bylo na první pohled i trochu zmatené co se časové posloupnosti týká.
Hodnotím o něco výš než předchozí knihy, které jsem si přečet podruhé (Navzdory dálkám, Ztracená řeka, Nevada, Duch pohraničí), i když i tady byly momenty, jejichž význam jsem úplně nepochopil nebo které mi přišly víceméně zbytečné, případně možno vyjádřit i tak, že postavy jednaly nebo uvažovaly mimo normální logiku.

1 06.07.2017

Opět se tu setkáváme s rodinou Bena Ida a jeho ženy Iny, hlavní linka příběhu je však spíš o osudech pistolníka Nevady, s nímž se čtenář rozloučil na konci knihy Ztracená řeka, jejímž je tato kniha volným pokračováním. Připadalo mi to o něco čtivější než Ztracená řeka, ale i tak je to poměrně jednoduchý, prostý, ničím vyjímečný příběh, který mě už dneska tolik nebre a víckrát ho číst nebudu. Nevím, zkrátka už jsem z Greye asi vyrost.

Ničím mimořádný, naprosto průměrný a poměrně prostý příběh z dob divokého západu, který mě nikterak do kolen neposlal. Zkusil jsem už několik knih od Z. Greye přečíst po letech znovu, ale nějak už to není ono, jako před lety. Neurazí, nenadchnou.

Nedá se říct, že by se mi to nelíbilo, příběh má celkem spád - nutí čtenáře pokračovat dál a dál, což mám rád. Má to ovšem několik ale. V příběhu se v jeho první půli vyrojí možná až moc postav, které ho poněkud znepřehledňují. Závěrečná část, představující souboj novinářky s vrahem mi přišla poněkud přitažená za vlasy a stejně tak vlastně celá pointa toho, jak se dvě z trajektu beze stopy zmizelé dívky dostaly někam úplně jinam, byla taková... no zvláštní.
A "milostnou" linku Nory s policistou Andreasem si taky autorka mohla odpustit, ta mi přišla dost zbytečná.
Není to špatná kniha, na debut dobré, ale podruhé to číst nemusím.

4 25.06.2017

Zmizelá je zvláštní kniha. To, co zpočátku vypadá jako víceméně tuctová detektivka - v den výročí svatby se ztratí manželovi manželka, se postupně s bližším poznáváním obou aktérů vyvine do zajímavé psychologické hry dvou - nebojím se říct - bláznů. Skoro nic není nakonec tak, jak to vypadá zpočátku. Někdy jsem nevěděl, kdo z nich je větší cvok, co je vlastně pravda a co je vylhaný, kdo z nich by si zasloužil větší facku přes celou hubu. Nakonec jsem usoudil, že ta větší sv**ě bude Amy, takovou manželku aby pohledal za poledne s baterkou.
Zajímavé je to střídání obou vyprávějících osob, Nicka a Amy, které je tak trochu jako pohled na kolejnice do dálky. Na začátku to vypadá, že to spolu moc nesouvisí, ale postupně, tam někde v dáli příběhu, se to začne sbíhat dohromady.
Co už tak zajímavé není, že je to přece jenom v rámci žánru asi dost a až zbytečně dlouhé, před Zmizelou jsem četl Manžele odvedle, a to byl po stránce stylu napsání naprostý opak. Tady jsou pasáže, kdy prostě čtenář musí a chce číst dál, ale i místa, kde se to dost táhne a neděje se vůbec nic nebo jen velmi málo (což je přísně vzato skoro celá první půlka knihy).
Hodnotí se mi to docela těžko, subjektivně za ten příběh jako takový bych dal tři, vzhledem k té délce a jisté nudnosti to zase nebyla až taková pecka, jakou jsem čekal, nakonec tam teda tu čtvrtou přidám za to opravdu vymazlené prokreslení charakterů jak Nicka, tak Amy. Ten konec je trochu zvláštní, vlastně takový nijaký, Amy má Nicka pevně v hrsti a .... a jak to bude dál?

14 22.06.2017

Za mě takový lepší průměr. Začátek mi připadal až moc strohý, skoro jak kdyby to bylo přeloženo přes nějaký překladač. Pak se to rozjelo docela slušným tempem, závěr byl řekněme trochu nečekaný, možná až překombinovaný, úplně knihu neodsuzuji, ale pochybuju, že se k ní někdy vrátím.

2 15.06.2017

Lovci mamutů... četl jsem jako malý kluk, snad v rámci povinné školní četby, snad i mimo ni, to už si nepamatuju, a byl jsem docela zvědavý, jak to bude pro mě stravitelné dneska. A musím konstatovat, že pro mě zůstávají velice zajímavou knihou i po téměř 30 letech. Dokonce bych řekl, že pro ty menší školáky (četli jsme to snad ještě na I. stupni ZŠ) to asi nemusí být úplně záživné.
Co na tom, že úroveň poznání o naší minulosti za dobu, která uplynula od napsání knihy, poněkud pokročila, Eduard Štorch svým umem a schopností zapracovat do děje vědecky doložené poznatky stvořil na pozadí skutečných archeologických objevů na území jižní Moravy (Dolní Věstonice, Brno, světově proslulé odkryté hroby, Věstonická venuše), ale nejen tam, vlastně na území celé republiky, velice zajímavý příběh tlupy pravěkých lovců, která postupně putuje za obživou napříč územím dnešní ČR, od Pavlovských vrchů k Brnu, územím Moravského krasu do Polabí a Posázaví, aby v knize skončila na území dnešní Prahy. Myslím si, že příběh je na menší školní děti místy skoro až docela drsný. A především si mnohé historické a zeměpisné souvislosti asi tak úplně neuvědomí. Život v tehdejší době byl především jeden velký každodenní boj o přežití, jednalo se ale také o období, kdy člověk, ač neměl zrovna vybrané způsoby (pojídání syrových jater čerstvě zabitého zvířete bych snad ještě pobral, ovšem vymačkávání a pojídání obsahu střev právě získané kořisti se trochu eklovalo i mně...) se dostal ve vývoji někam mezi zvíře a dnešního člověka a začaly se v něm utvářet jisté sociální city nad úrovní "zvířecího" boje o přežití. Toto vše je v knize podáno velmi čtivou formou. Autentičnosti přidávají velmi stručné věty nejen v přímé řeči, ale někdy i v ostatním textu.
Celé knize dávají osobité kouzlo a nádech jisté "pravěké drsnosti" nezapomenutelné ilustrace Zdeňka Buriana, jak ty barevné, tak i černobílé, které mi trochu připomínaly taktéž nezapomenutelné rytiny Bennetovy či Riuovy v knihách J. Verna.
Stejně tak mě zaujalo, že jsem při čtení narazil v knize na nejednu větu, kterou jsem si i po těch letech naprosto jasně vybavil, jako bych tu knihu četl ne před asi 30 lety, ale tak před měsícem.
Lovci mamutů jsou pro mě po letech znovuobjevený poklad naší literatury.

23 02.06.2017

Po Robinsonovi jsem sáhnul po hodně dlouhé době jednak proto, že jsem si ho chtěl přečíst znovu a taky kvůli letošní čtenářské výzvě. Musím konstatovat, že tato verze v převyprávění J. V. Plevy je velmi čtivá, četlo se mi to i po letech bez problémů.
Robinsonovo dětství, kde je vykreslen jako ne zrovna poslušný syn, doba otroctví, ze kterého uprchl (řekl bych až nečekaně snadno a hladce) a pochopitelně jeho následný pobyt na ostrově, vše se čte jedním dechem. Asi nejzajímavější fází jsou pak jeho začátky pobytu na ostrově, kdy postupně poznával, co všechno ostrov skýtá za možnosti a postupnými krůčky se zařizoval od základních potřeb obživy až po poměrně slušné hospodářství. Po záchraně Pátka už to z tohoto hlediska tak poutavé není, ale i závěr knihy se odehraje ve svižném tempu. Akorát jsem se místy nemohl ubránit dojmu, že je to přece jenom zestručnělé místy až moc a ten úplný závěr, kde je popsáno pochytání bandy pirátů jakoby to byla dvoudenní kuřata, je trošku přitažený za vlasy.
Za ten trošku odbytý konec jednu hvězdičku strhávám, ale i tak to budou pěkné, poctivé čtyři, Robinson je zkrátka jeden z příběhů, na které se nezapomíná.
Asi se poohlédnu i po plné verzi D. Defoa.

9 27.05.2017

Další z řady publikací edice Retro, která se mi dostala do ruky, je věnována trochu netradičně obrněnému polopásovému transportéru OT-810.
Úvod knihy je věnován nastínění situace po skončení II. světové války, kdy naše armáda disponovala poměrně rozmanitým vozovým parkem podobných vozidel, které ovšem takřka výhradně pocházely z kategorie "válečná kořist". Tomu odpovídala jak druhová pestrost, tak ve většině případů i technický stav vozidel. Převážnou většinu vozidel tvořily polopásové transportéry HkL 6p, původně zařazené do výzbroje německé armády pod označením Sd.Kfz250, resp. 251, výrobek továrny Hanomag, v několika různých verzích. Po válce byla tato technika soustředěna na několika místech a z části renovována. Bylo však patrné, že tudy cesta z mnoha důvodů nepovede, a tak byl armádou zadán požadavek na vývoj nového vozidla na základě původního typu HkL 6p.
V další, rozsáhlé a pro knihu asi stěžejní kapitole, je popsán vývoj tohoto vozidla i s mnoha peripetiemi, které jej provázely, od upraveného původního německého vzoru, přes prototyp HAKO až po finální výrobek, transportér OT-810.
Dále je poměrně podrobně popsána takticko - technická charakteristika OT-810, jinak řečeno názornými kresbami a fotografiemi se čtenář podívá do útrob tohoto velmi zajímavého vozidla.
Zmíněno je i několik dalších verzí OT-810, vůz s radiovými stanicemi, nosič kanónu, vůz pro přepravu osvětlovacích raket a zdravotní vůz pro přepravu raněných.
Závěrem, tak jako je v edici Retro zvykem, přichází na řadu pár barevných snímků dochovaných vozidel, povětšinou z muzejních expozic. Pochvalu jistě zaslouží poměrně bohatá a v rámci možností i kvalitní fotodokumentace v celé knize, vzhledem k počtu vyrobených kusů a jejich účelu to jistě nebylo běžně fotografované vozidlo.
Celá kniha obahuje množství technických údajů, čísel a zkratek, ve kterých se běžný čtenář ne vždy orientuje, zkratky jsou však vysvětleny v závěru knihy, to vše vypovídá o velkých odborných znalostech autora, který ví, o čem píše.
Při čtení se nelze ubránit dojmu toho, jak nesystematická rozhodnutí se tehdy dělala, vpodstatě nebyl splněný jediný termín, který byl zadán pro splnění jednotlivých úkolů ať už při vývoji nebo následně při výrobě. Podivné mi přišlo i to, že třeba speciální verze transportéru byly vlastně vyvíjeny (či spíše po jednotlivých kusech přestavovány z už existujících vozidel) poté, co byla ukončena sériová výroba OT-810. A mnohdy byl vznesen požadavek na výrobu řádově desítek až stovek kusů jednotlivých provedení, který byl od počátku nereálný. Ale tak se prostě v naší lidově demokratické armádě fungovalo, ač to autor vyloženě v textu nepíše, vyplývá to z něj poměrně jasně.

1 22.05.2017

Další z řady publikací edice Retro je věnována jedné z československých legend, motocyklům JAWA typů 351 - 361, které zná celý motocyklový národ pod názvem "kývačka".
V úvodu knihy je krátce nastíněna situace v motocyklovém průmyslu mezi světovými válkami a cesta ke vzniku kývačky, kdy po dočasném sjednocení továren JAWA a ČZ byla nějakou dobu vyráběny tzv. mezitypy jednotné (národní) motocyklové řady, a to v kubaturách 125, 150, 175, 250 a 350 ccm. Po mezitypech přišly na řadu již typy Jednotné (národní) motorové řady, mimo objemu 150 opět ve všech kubaturách.
Další kapitoly jsou věnovány již typům JAWA (po opětovném rozdělení Jawy a ČZ), a to ve variantách 250 a 350 ccm, které byly opět v mnoha odvozeninách vyráběny až do července 1974, kdy byla výroba kývaček definitivně ukončena a nahrazena řadami Californian a Bizon. Vlastnímu popisu kývaček je věnována přibližně polovina knihy. V označení jednotlivých typů se zdá být poněkud chaos, ale v Jawě se prostě tehdy tak značilo.
Ve druhé polovině autor nejprve zabrousil až do daleké Indie, kde byly Jawy po nějakou dobu licenčně montovány, a nevzniklo jich tu zrovna málo, něco přes milion. Jedna z kapitol je věnována soutěžnímu nasazení kývaček, jednak na čtyřiadvacetihodinovce Bol d´Or, ale i na závodech motokrosových, jak u nás doma, tak především na slavných Šestidenních. Zde dosáhl tým JAWA - ČZ mnohých úspěchů.
Vzhledem k době, ve které se tyto motocykly vyráběly, byly pro řadu lidí jediným dopravním prostředkem, a tak mnozí vymýšleli, jak je uzpůsobit k tomu, aby se na nich dalo ledacos odvézt. Další kapitola je tedy věnována příslušenství, od podomácku vyrobených brašen a nosičů až po továrně vyráběné a velmi oblíbené jednokolové přívěsné vozíky PAv 40 a zapomenout nelze ani na sajdkár Velorex 560, jehož vzniklo téměř 90 000 ks. A v neposlední řadě tu najdeme zmínku i o nejrůznějších štítech a kapotážích, které zmírňovaly dopady nepřízně počasí.
Další kapitola dává nahlédnout do plánu údržby takového motocyklu, v tehdejší době mnoho motoristů servisovalo svoje stroje svépomocí, a že mazací plán kývačky nebyl zrovna jednoduchý.
Závěr knihy je věnován, jak je v této edici zvykem, několika barevným snímkům - dobovým prospektům, a také několika obrázkům z různých končin světa, kam až se kývačka dostala.
V samém závěru jsou pak podrobné technické údaje jednotlivých typů.
Opět jsem dočetl knihu o další československé legendě, kterou poháněl nějaký motor, a mohu konstatovat - jen tak dál.

2 14.05.2017

Musím konstatovat, že se to kouzlo, které jsem v tom viděl před lety, nějak vytratilo...
Jednoduchý příběh, napsaný takovým... já nevím, jak bych to přesně vystihl... jednoduchým, snad až naivním způsobem. Pochopitelně je tam ten nejlepší kovboj na celém širém Západě, který má naprosto neomylný zrak, čich, sluch, je vždycky přesně tam, kde má být. Absolutní zelenáč z východu si získá přízeň té ausgerechnet nejkrásnější a nejúžasnější holky od Montany po Nové Mexiko a pokračuje to ve stylu "viděli jsme se třikrát, tak už se přece můžeme, co můžeme, musíme vzít". Aby se neřeklo, tak jednoho kovboje pošleme pod kytičky.
Nějak sám nedokážu přesně říct proč, ale prostě mě to už nějak moc nebere. Svůj díl na tom má asi i překlad, vydání nakl. Olympia z roku 1991, kde se vyskytuje hovorová mluva v míře a způsobu, které se mi prostě nelíbí.
Trochu mě mrzí, že jsem se před časem zřejmě zbavil vydání z nakl. Návrat z r. 1994, které, pokud si pamatuju, bylo napsáno, resp. přeloženo v trochu civilizovanější podobě.

Jestliže autorova prvotina, Betty Zane, zaujala tím, že celý příběh měl reálný podtext v podobě skutečné události, tak tady už nějak nevím, co si o tom mám myslet. Nečte se to špatně, ale nic převratného to prostě není, nějaký ten greenhorn, co si myslí, že na Západě najde dobrodružství (a taky že ho našel), nějaký ten "profesionální" pobíječ Indiánů, věčně nasraní rudoši, u kterých nikdo nepozná, co si vlastně myslí a co v příští chvíli vykonají, nějaký ten kazatel slova Božího, který si myslí, že zkultivuje Indiány... No jak to mohlo asi dopadnout...
Jako pokračování Betty Zane se to dá nazvat jen s velkou dávkou nadsázky, jméno Betty Zane se tam objeví všehovšudy asi třikrát a jména ostatních členů tohoto průkopnického rodu jsou tam tak nějak spíš proto, aby to nějak drželo pohromadě.
Přečet jsem to podruhé po mnoha letech, ale víckrát to asi do ruky nevezmu. A trochu se začínám obávat, jestli budu mít morál na to, abych přelouskal znovu další asi tři knížky, které tu od Greye mám.

Betty Zane jsem čet už asi před 20 lety, tak jsem si poté, co jsem znova přelouskal všechno, co mám od J. Verna, dal za úkol znovu se podívat na dílo Z. Greye. A dojem? No z původně plného počtu, kterým jsem knihu ohodnotil, musím něco ubrat.
Příběh má sice reálný základ v podobě skutečné události, kdy v pevnosti Henryho byli Indiány obklíčeni osadníci a svým odvážným činem - nebezpečným během pro soudek střelného prachu - je zachránila stejně tak reálná postava Betty Zane. Není úplně jednoduché rozpoznat, co všechno je pravda a co si autor domyslel, což by zase až tolik nevadilo, ale nutno uznat, že celý děj je poměrně jednoduchý. Když jsem k tomu teď po letech zase sednul, docela mě překvapilo, že je to až tak jednoduché, pobíjení Indiánů ve stylu "jakmile se hne něco, co není bílý, střílej na to", do toho tu a tam nějaký popis běžných činností a milostná zápletka cudná tak, jak se na danou dobu slušelo. K něčemu opravdu "akčnímu" dojde skoro až v samém závěru knihy.
Hlavní hrdinka Betty Zane je svým činem takový Chuck Norris Divokého Západu. To se musí nechat, jednalo se bezpochyby o velmi statečný skutek. Jindy (no, skoro po většinu knihy) se zase chová a jedná jako rozmazlený frocek, jinak se to asi napsat nedá.
Z původně plného počtu jsem chtěl ubrat na tři, nakonec za ty poslední dvě "akční" kapitoly dávám čtyři *.

Co mě při čtení překvapilo neméně než jednoduchost děje, je úroveň překladu, potažmo pravopisu. Na to, že je kniha vydaná v r. 1993, mi to místy připadá, jako by to bylo vydání z roku 1939. A gramatická stránka je taky na docela mizerné úrovni, tu a tam hrubka, předpony se často mění v předložky, výrazy jako po prvé, na živu, na konec, v loni a podobné jsou zcela běžné. Co mi také docela vadilo, bylo občasné počešťování osobních jmen, Jiří místo George, Ondřej místo Andrew, místo Betty se občas objevila i Eliška. V tomhle by asi měl mít překladatel jasno a užívat pokud možno původní jména.

Tak toto byl ode mě trochu krok vedle. Anebo je to celkem solidní podvod vydavatele na čtenáře? Kdo se (tak jako já před časem) pohlcen Divočinou, nechá nachytat na jméno Cheryl Strayed, může docela oprávněně čekat knihu podobného ražení. Navíc je to umocněno obrázkem velkého batohu na obálce.
Ale ouha. Už jsem v několika amerických filmech natrefil na to, že nějaká začínající spisovatelka se živí psaním jakýchsi podobných novinových sloupků. Čtenáři se v dopisech ptají naprosto na cokoliv, od naprostých ptákovin až po sdělování celkem drsných životních příběhů a zkušeností a někdo, většinou nějaký začínající spisovatel/-ka jim na ně odpovídá nebo lépe řečeno "poskytuje cenné rady", jak vzniklé, mnohdy poměrně prekérní situace odhalující mnohé osobní až intimní stránky osobností a života pisatelů, řešit. V Americe je to asi celkem oblíbená věc, ale mně to teda nezaujalo ani trochu a tak nějak nechápu, proč bylo těch 380 stran papíru potištěno.
Dlužno dodat, že většina odpovědí mi přišla jako snůška naprostých nesmyslů a blábolů, které jen málokdy byly k věci a mohly pisateli dotazu nějak pomoct. No jo... takže už vlastně chápu, proč to celé vzniká. Cílem je patrně naplnit nějaký určený prostor v novinách, protože prázdná místa si vydavatel nemůže dovolit, a když není nebo nemůže být na příslušném místě reklama, naplníme ten prostor něčím jiným, nějakým textem.
Popravdě řečeno se mi chvílemi ani moc nechtělo věřit tomu, že autorka tak čtivého autobigrafického románu, jakým byla (a asi nejen pro mě) Divočina, je autorem těchto žvástů. Anebo jen prostě nejsem typem čtenáře pro tyhle duševní výblitky o pomoci v životě, v lásce, a ...blablabla...
Odpad nedávám jen a jen proto, že to pochází od stejné autorky jako Divočina. Podle ostatních hodnocení soudím, že jiným ta knížka sedla a třeba i něco přinesla, mně teda ne.

4 14.04.2017

Bude to delší, asi jako navigátorská kariéra Josefa Kaliny:).
Už od prvního nahlédnutí po vybalení vypadala tahle kniha hodně fajnově. J. Kalina od prvních kapitol, když je třeba, nešteří jak soudruhy na různě vysokých místech, tak poněkud laxní Tatrováky a vůbec všechny kolem.
Na začátku čtenáři autor dává nahlédnout do samých začátků čs. účasti na Dakaru, kdy se jako zástupce Motokovu dostal na veletrh do Alžíru, kde byl vystaven zablácený Land Rover a poněkud archaické kamiony z Dakaru, a myšlenka, že tyhle jednoduché obludy by přece tehdy nově uvedená Tatra 815 musela strčit do kapsy, byla na světě. Zdrženlivostí Tatrováků a jistou frajeřinou tehdejšího ředitele Liazu se celá akce dala do pohybu, a první krůčky učinila právě parta z Liazu. Což bylo o to zajímavější, že Liaz nikdy vlastně nebyl automobilkou v pravém smyslu slova, ale spíš montážním závodem, který skládal dohromady komponenty (povětšinou nevalné kvality) asi dvacítky socialistických továren.
Josef Kalina v knize rozkrývá mnohé "vedlejší dějové linky", dává třeba nahlédnout do mentality tehdejších vedoucích činitelů Tatry, jejichž hlavní strategií byla opatrnost a jakási podělanost z možnosti světové ostudy při neúspěchu, což bylo ještě z jejich strany podpořeno důvěrou jen v domorodce z vlastní valašské kotliny. Samozřejmě nelze zapomenout na to, že celá akce se dala do pohybu začátkem 80. let, s čímž souvisela celá řada problémů, kdy fungování státního molochu brzdilo téměř jakoukoliv činnost a vedení Tatry v tomto směru zcela "šlo s dobou". Bohužel jim to zůstalo tak trochu i do budoucna.
Hlavní část knihy tvoří popisy dění jednotlivých ročníků, od první účasti Liazu v r. 1985, o rok později následovaného Tatrou, dále sbírání autorových navigátorských zkušeností ve třech ročnících, které strávil v kabině osmikolky "Totální" Tatry, z nichž dva ročníky byly ve službách pořadatelské organizace T.S.O., přes mnohé počáteční neúspěchy, následované úspěchy, až po současnost. Velmi podrobně třeba rozebírá ne zrovna povedený ročník 1992, který vedl až do Kapského Města, ale třeba i závod Paříž - Peking. Značná pozornost je věnována ekonomické i politické situaci, resp. totálnímu chaosu v Tatře na počátku 90. let, kdy obrovský průšvih jménem Diamoil dostal automobilku na pokraj bankrotu. Z této situace se Tatra vpodstatě pořádně nevzpamatovala dodnes. Jak tak autor vrší jednotlivé informace, čtenář jen tiše žasne a nevěřícně kroutí hlavou nad závistí některých Tatrováků, neschopností vedoucích činitelů i nad tím, jak vedení Tatry nebylo schopno marketingově ze soutěžních úspěchů vytěžit naprosto nic a do jisté míry šlo nelogicky proti propagaci závodění. Celá situace vyústila až ve zrušení soutěžního oddělení, a k přechodu na soukromé závodění. V závěru knihy je pak popsán vývoj soukromých týmů, jak Milana Lopraise, tak party kolem Martina Macíka. Stejně tak si J. Kalina všímá změny, která nastala s neustálým přesouváním tras směrem na západní pobřeží Afriky, což postupně vyústilo až k přechodu do J. Ameriky, kdy už to ovšem přestával být ten správný Dakar, a zároveň se soutěž začala zrychlovat a měnit v boj o vteřiny.
Ve většině kapitol se na jejím začátku nachází krátký úvod, nastiňující situaci v daném roce a plynule přechází k příslušnému ročníku závodu. Průvodním znakem celého textu je autorův osobitý, poměrně jadrný styl psaní, který se asi rozhodně nebude líbit všem v knize zmíněným. Některé pasáže, hlavně z prvních ročníků, kdy všichni účastníci "za pochodu" sbírali zkušenosti, které jim doma nikdo neposkytl, poněkud připomínají některé povídky Šimka a Grossmana.
V průběhu knihy čtenář narazí na spoustu jmen. Vezmu-li to chronologicky, tak to postupně byli ti první praví průkopníci z Liazu: Moskal, Fencl, Brzobohatý, Vojtíšek, Joklík, Tyl, Záleský, Krejsa, Fajtl, Vonšovský, k nim se postupně přidávali "Tatrováci": Měřínský, Buchtyár, Kahánek, Stachura, Krpec, Mück, Sklenovský, Kořený, Gilar, Hamerla, pochopitelně vyjma toho nejslavnějšího - Karla Lopraise. Když vidím tu spoustu kdysi (možná) slavných a hlavně fanouškům soutěže známých jmen, vybavujou se mi celkem zřetelně ty průkopnické časy, které jsem jako sedmi-, osmiletý kluk už tak nějak vnímal, kdy:
- pointa soutěže byla někde zcela jinde než je dneska, důležité bylo dojet s tou hromadou železa, poskládanou socialistickým průmyslem do cíle etapy, tam to nějak poladit a jet dál a na nějakou tu minutu se nekoukalo,
- jakékoliv informace u nás doma byly k dispozici po několika dnech, a to většinou ve velmi kusé a ne vždy zaručené podobě,
- si soutěž žádala opravdu zapálené nadšence, pro které se Dakar stal opravdovou drogou. To jediné snad zůstalo do jisté míry dodnes.
Nutno dodat, že J. Kalina nešetří ani své kolegy v závodění, dozvídáme se, že ne všichni byli pohodáři jako K. Loprais, s některými bylo celkem těžké vyjít a našli se i tací, kteří byli na Dakar "procpáni" skrze stranu.
Tahle kniha opravdu stojí za přečtení, autor popisuje svoje zážitky nesmírně poutavě, s velkou přesností a také upřímností, dozvíme se řadu mnohdy pikantních informací, které patrně nikdy předtím zveřejněny nebyly, a není divu, že ne všichni je asi budou číst s radostí.
Závěrem se ještě zmíním o pravopisu. Že se tu a tam vyskytne chybějící písmenko či překlep, by se dalo odpustit, ovšem čárky ve větách, to je tady kapitola sama pro sebe. Mnoho jich chybí tam, kde by měly být, řada jich naopak přebývá v místech, kde se mi ani trochu nelíbí. Normálně bych za to 1 hvězdičku strhnul, tady ač je to rušivé, to ale neudělám, protože jinak je to opravdu pro fanoušky "povinná četba", knížka, na jakou dlouho čekali.

4 29.03.2017

Mayáš Sandorf je zajímavým příběhem. Já Monte Christa nikdy nečet, tak nějak dodneška nevím, jaká je vlastně podobnost obou děl. Verne tady vytvořil to, co uměl, spletitý příběh, kdy jednotlivé dílky skládačky do sebe zpočátku moc nezapadají, takže to čtenáře (ať už malého nebo i dospělého) nutí číst stále dál. Ale postupně se to samozřejmě složí dohromady.
Příběh je zajímavý, nepostrádá napětí, ač je jeho základní myšlenka jakési připravované vzpoury Maďarů zcela smyšlená. Má to silnější momenty, ale taky několik pasáží s neuvěřitelnými náhodami nebo činy hodnými agenta 007 nebo samotného Chucka Norrise, ale to už k Vernovým knihám patří.
Každopádně se i dneska čte docela dobře.

Netradiční publikace o filmové práci slavné dvojice autora Petra Horkého, který s Miroslavem Zikmundem strávil už poměrně dost času nejen při přípravě filmu Století Miroslava Zikmunda. Jak vyplývá na několika místech z textu, právě zmíněný film byl jedním z hlavních důvodů vzniku této knihy.
Kniha shrnuje pozadí a dá se říct veškeré podstatné dění okolo filmové tvorby H+Z. Kde se naučili filmovat? Jak se k filmování vlastně dostali? Kdy to filmování během cesty stíhali? O čem filmy jsou? Co obsahuje kompletní filmografie? Jaký je stav filmů dnes? Na tyto jistě i další otázky dá kniha odpověď. Například ne zase tolik známý je fakt, že H+Z se začali ve větším měřítku publikační činnosti věnovat víceméně proto, aby se uživili poté, co komunistický režim spláchl do ztracena téměř všechny jejich na cestách uzavřené obchody, což byl původní hlavní cíl jejich cesty coby komerčních inženýrů, dnes bychom řekli ekonomů, dealerů nebo obchodních zástupců.
Po úvodu se autor věnuje rozboru filmového materiálu z první cesty po Africe a J. Americe - výbava, jakýsi "korespondenční kurz" vedený s režisérem J. Novotným, následuje celkem podrobný rozbor včech 3 filmů z první cesty.
Vpodstatě stejný model je použit i pro filmy z druhé cesty, zde je asi zaslouženě věnována největší pozornost celovečernímu barevnému širokoúhlému filmu o Kašmíru a pár odstavců je věnováno několika krátkým filmům z Cejlonu, Japonska a SSSR.
Autor věnuje samostatnou krátkou kapitolu i filmům, které natočil sám M. Zikmund v Austrálii v 90. letech. A také filmům a seriálům s (o) H+Z, několik vět je věnováno 13tidílnému cyklu Svět očima H+Z, dokumentu z Cejlonu Sloni žijí do sta let, filmu o Eduardu Ingrišovi a již zmíněnému dokumentu P. Horkého Století M. Zikmunda. Autor se tady zdržuje jeho hodnocení, spíše uvádí jen základní fakta o něm.
Zajímavá část je věnována současnému stavu filmů H+Z, otázce vlastnických a autorských práv, stavu a úskalí přepisu filmů do digitální podoby (HD, resp 4K u Kašmíru) a také výhledu na nápravu ne zrovna lichotivého současného stavu do budoucna.
Závěr knihy patří zajímavému rozhovoru autora s M.Z. a autor se také pokusil inventarizovat filmografii slavné dvojice, což, jak je vysvětleno, není vzhledem k několika aspektům zrovna jednoduché. Jsou zde shromářděny názvy snad všech krátkých filmů, které dvojice na svých cestách pořídila, včetně nerealizovaných, nevydaných či už neexitujících. V samém závěru knihy jsou stručné životopisy obou legend našeho cestování.
Tato kniha je poměrně nevšední. Není rozhodně pro každého, tím méně pro ty, kdo o slavné dvojici nic moc nevědí, zde se spíš řeší otázky technického charakteru jejich filmařské činnosti. Ovšem těm, kdož se o dvojici H+Z zajímají, může jistě přinést mnoho nového. Nebyla to možná až taková bomba a lahůdka, jak jsem čekal, ale i tak velmi zajímavá knížka, která jde docela do hloubky problematiky, pro fanoušky jistě vítaná. Poctivé 4 *.

3 23.02.2017

Když jsem zjistil, že je na trhu nová kniha o našich cestovatelských legendách, neváhal jsem ani na okamžik. Z anotace knihy jsem se dozvěděl, že její hlavní devizou bude obrazová část. A ta nezklamala, z cca 600 fotografií je převážná většina publikována vůbec poprvé.

Textové části tady zase takový prostor věnován není, více textu najdeme prakticky jen v úvodu, závěru a v části "mezi cestami".Úvod je věnován seznámení s oběma cestovateli, prakticky od jejich narození a rodinných poměrů až po dobu, kdy už společně začali plánovat cestu kolem světa, plán "5", tedy pět světadílů, které chtěli projet, jak si zpočátku možná i trochu naivně mysleli, na jeden zátah. Z mnoha důvodů to nakonec dopadlo jinak, H+Z se stali z původně dnešní terminologií řečeno obchodních zástupců Tatry, potažmo celého československého průmyslu, především spisovateli a filmaři takříkajíc "na plný úvazek", ale popis tohoto vývoje není a nemůže být předmětem tohoto komentáře.

Po úvodu přichází na řadu hlavně obrazový popis první cesty, napříč Afrikou a Jižní a Střední Amerikou, rozdělený do přehledných kapitol, s dílčími mapkami projetých oblastí, časovým rozvrhem trasy a vypíchnutými daty navštívení důležitých míst na cestě. Nechybí ani seznam knih z této cesty, údaje o počtu nafocených snímků, napsaných reportáží.

Další oddíl je věnován době po návratu z první cesty, kdy se stali nesmírně populárními, a zároveň začali postupně připravovat cestu druhou, už v rozšířeném složení a také za jiných podmínek jak politických, tak co se týkalo materiálního zajištění výpravy. Aby se H+Z mohli naplno věnovat publicistické činnosti, záštitu nad druhou výpravou převzala tehdejší Akademie věd ČSSR.

Následuje obrazová dokumentace z druhé cesty napříč Asií a částí tehdejšího SSSR. Tady je třeba uvést asi jediný zápor nebo nesrovnalost, kterou jsem při čtení zaznamenal, a nějak nevím, bylo-li to záměrem autora. Pokud ano, tak mi není úplně jasné proč. První cestě je v knize věnováno výrazně víc prostoru (cca 40 stran úvod, dalších 140 samotná první cesta) než druhé, která, ač trvala skoro dvojnásobek cesty první, je tu tak trochu "odbyta" na asi 60 stranách. Nenajdeme tady třeba jediný snímek z pekla nekonečně blátivých cest Sumatry, ale i řada dalších oblastí je zmíněná jen jednou, dvěma fotkami. Stejně tak zde nejsou u první cesty zmíněné dílčí mapky, časový rozvrh cesty a data navštívených zajímavých míst. Seznam knih najdeme ale i u shrnutí druhé cesty.

Poslední část se věnuje době po návratu z druhé cesty, po kterém velmi rychle následovalo násilné "umlčení" obou cestovatelů, tehdejšímu režimu pro své názory dost zásadně nezapadali do skládačky budování socialismu. Je zde ve stručnosti popsáno, jak se oba protloukali až do dnešních dnů, resp. J. Hanzelka do konce svého života.

Kdo by chtěl s inženýry Hanzelkou a Zikmundem znovu prožívat jejich cesty den po dni, podrobně, musí jinam, v takovém případě je třeba sáhnout po jejich cestopisech. Kdo o této dvojici neví vůbec nic (je vůbec někdo takový?), v této knize najde stručné a věcné shrnutí jejich prakticky celoživotního snažení, doplněné bohatou fotodokumentací. Pro ty, kteří podstatné věci o H+Z znají, má větší hodnotu spíš obrazová část, ale i oni se dozví nejednu novou informaci, především z dnešní doby, resp. z posledního údobí života J. Hanzelky.

Nebýt toho rozporu v tom, kolik prostoru v knize bylo věnováno první a kolik druhé cestě, a také toho, že u druhé cesty chybí dílčí mapky, na které si čtenář z první části tak nějak "zvykne", nebylo by pochyb o plném hodnocení, takhle ale musím jednu hvězdičku ubrat. Nicméně i tak velmi zajímavá publikace, věřím, že v archivu M. Zikmunda by se našlo nepublikovaného materiálu ještě na několik takových knih.

4 20.02.2017