mira.l komentáře u knih

Tak tohle Verne skoro bych řekl až přehnal. Je to už drahnou dobu, těžko uvěřitelných 18 let, co jsem to četl, tak jsem si řekl, že to zkusím znova.
No a já nevím, i když i tady Verne předpověděl mnohé z toho, co se odehrálo z pohledu jeho života až ve vzdálenější budoucnosti, tak na mě to teda působilo směsicí naivity, humoru a skoro bych řekl až blbosti. Myslel ty svoje představy Verne vážně nebo to byla spíš víc karikatura Američanů jako celku se vším všudy, jejich vlastenectví a jejich pohledu na svět ve stylu "nic není nemožné, dokážeme všechno"? Nejsem balistik, ani slévárenský technolog, ale technické vzdělání přece jen mám, tak mě prakticky po celou úvodní třetinu knihy provázely pocity jako: "bylo by tohle možné?", "vždyť je to naprostá pitomost", "tohle přece nemůže myslet vážně ani Verne, to je k smíchu...", a některé jiné podobné.
U Vernových knížek se dost často dostávám do situace, že nejsem schopen se od nich odtrhnout, a to tady nějak nefungovalo...
Co se týkalo druhé části, tak tam zase skoro až (i na Verna, a to je co říct!) převažoval takový "měsíční zeměpis", je tam až neúměrně udajů, o kterých ani hodlám zjišťovat, kolik z toho je pravda a kolik jsou bludy.
S hodnocením musím jít o něco dolů, i kvůli závěru. Čtenář se tak nějak "mimochodem" nedozví, jak to, že se pánové v projektilu dostali na Zemi a ne na Měsíc, kam měli namířeno a kam také podle všeho dopadnout měli. To, že se cestou zpátky nezabili, ponecháme velkoryse bez komentáře... Myslím, že jsem pozbyl potřeby to někdy ještě číst znova.

2 12.07.2016

Od prvních stránek velice čtivá kniha, ač je její většina napsaná poněkud zvláštním způsobem formou citovaných deníkových zápisků, kdy se vyprávění občas pouští do stylu "dopisu v dopise", a může to na první pohled působit až nepřehledně, ale není zas tak složité se v tom zorientovat.
Zpočátku to vypadá jako zajímavý příběh neznámé cizinky s poněkud tajemnou minulostí, která se přistěhovala do opuštěného domu, a je zcela nepřístupná jakýmkoliv snahám svého okolí o bližší seznámení a poznání.
Ovšem ve chvíli, kdy vypravěč příběhu začíná citovat její deník, začne se odvíjet několik let zpětně příběh zcela jiný, který postupně odhaluje její minulost. Tady musím podotknout, že Helena na mě mnohdy působila dojmem, že je tak neskutečně šlechetná, poctivá, milující, až je poněkud pitomá/naivní slepice, či jak to nazvat. Poté, co se vdala za Arthura Huntihgdona, po velice krátké době její štěstí vychladlo. Když postupně poznávala, že je to prachobyčejný alkoholik a záletník, kterému na ní vůbec nezáleželo, tak mu přesto neustále odpouštěla jeho neřesti a stále se snažila ho milovat až do chvíle, kdy se sama přesvědčila, že je mu úplně ukradená. Tahle pasáž jistého "sebemrskačství" mi připadala až trochu moc natažená a to poznání pravdy až moc oddalované.
A co jsem z jejího jednání nějak nepobral už skoro vůbec, byl její návrat k němu v době krátce před jeho smrtí. Bylo to sice pojato asi v tom smyslu, že jako jeho právoplatná manželka cítila povinnost se o něho postarat, a neprojevovala k němu v tom období už žádné sympatie, ale vzhledem k tomu, co si s ním "užila", by jí asi nikdo nemohl mít za zlé, kdyby to neudělala a předstírala, že ho nezná.
Z celé knihy je vidět, že ani Anne Brontë neměla ve svém naturelu tvorbu nějakých romantických románů á la Jane Austen. Snad až na závěrečnou kapitolu, kdy Helena dává Gilbertovi najevo, jak o něj stojí a tady se spíš jako trouba projevuje on, protože v duchu tehdejších zvyklostí se to zdráhá dát naplno najevo.
Vypadá to, že všechny sestry Brontëovy zřejmě neměly lehký život a je velká škoda, že toho nestihly vytvořit víc... Za mě plný počet, mám rád knihy, od kterých se prostě nemůžu odtrhnout.

2 06.07.2016

Jsou to vskutku milí lidé na té Větrné hůrce, po všech stránkách...:). Kdo si chce tak trochu zkazit dobrou náladu, vychutnat si morouse, choleriky, životní ztroskotance, tyrany, kteří se neštítí ničeho, tak ať sáhne po Větrné hůrce. Člověk aby pohledal tak depresivní četbu o hluboké nenávisti mezi dvěma rody, resp. o několika lidech s nenávistnou povahou, mezi nimiž vyniká především jeden, a to nenávistí doslova až za hrob. Aspoň Katku a Haretona že nechala Emily přežít:). Na druhou stranu, uvážíme-li, že Emily Brontë napsala Větrnou hůrku coby svou románovou prvotinu v 29 letech, tak nezbývá, než jí přiznat nesporný talent, já bych to teda dohromady nedal:). Pokud člověk nepochází ze zrovna rozvětveného rodu (jako třeba já) nebo nemá jako koníčka sestavování rodových stromů a hledání předků do doby středověku (jako třeba já), tak to není zrovna lehká četba:). Než jsem se mezi příbuzenskými vztahy hlavních postav zorientoval, nějakou chvíli mi to trvalo.

Čtenář se tu nedočká žádných romantických vyznání lásky, milostných citů jako třeba u Jany Eyrové, ani velkého dvoření á la Pýcha a předsudek, snad až na drobnou výjimku sbližování Katky a Haretona v závěru knihy, tohle je proti takové té typicky romantické anglické literatuře celkem syrová četba. Nicméně neuvěřitelně čtivá. Myslel jsem, že budu mít trochu problém se stylem vyprávění, kdy se chvílemi přebíhá od jedné vyprávějící postavy ke druhé, ale kupodivu se tak nestalo, četlo se to velmi dobře. Nevidím důvod, proč neudělit plné hodnocení.

23 25.06.2016

Je to takový průměr, Verne má rozhodně lepší knihy. Zpočátku se to tváří jako typický Verne, po úvodu, který na první pohled nemá s příběhem nic společného, následuje nastínění situace. Poté přijde popis jednoho vpravdě revolučního leteckého prostředku, kdy se autor jasně staví v tehdy velmi aktuální aviatické otázce na stranu letadel těžších než vzduch a všem příznivcům opaku - prostředků lehčích vzduchu - balonů, vzducholodí to dává sežrat s plnou parádou vlastně v celé knize, až do poněkud rychle "sfouklého" konce. Ale myslím, že i v popisu toho létajícího stroje je pár pasáží, kdy autor asi nevěděl, kudy kam a ne všechny detaily měl domyšlené. Následuje únos ctihodných Američanů a jejich nedobrovolná cesta vzduchem kolem světa. Robur dobyvatel je vlastně taková expresní lekce zeměpisu, taková mapa světa v Brailově písmu, jen sem tam proložená chvilkou nějaké akce. Rozhodně to není ta z jeho knih, ke kterým bych měl chuť nebo potřebu se někdy vracet. Objektivně bych dal tak dvě a půl hvězdičky, no nakonec teda nechám tři, ale jsou docela zvadlý.

Kniha, mapující historii výroby motocyklů Jawa Californian je jistě zajímavým počinem; historie tohoto modelu, určeného především na severoamerický trh, u nás zase tak známá není.
Úvod je věnován širším souvislostem toho, jak se Jawy vlastně dostaly na trhy (nejen) v USA a Kanadě. Poté následuje kapitola představující motocykly Jawa Californian jako celek, jak prostřednictvím textu a fotografií, tak i mnoha reprodukcí reklamních plakátů v několika jazycích, převážně však v angličtině. Následují kapitoly věnující se jednotilivým výrobním řadám Californian I - IV Oilmaster, věnující se každé z nich dostatečně podrobně. V závěru následují kapitoly věnující se motocyklům pro použití ve složkách Ministerstva vnitra ČSSR, detailnímu popisu funkce soustavy Oilmaster a pár řádek je věnováno i renovacím. V závěru knihy je stejně jako u každé knihy z této edice barevná příloha.
Co se týká dojmů ze čtení. Já se po celou dobu úvodní části knihy tak nějak nemohl ubránit tomu, že celá snaha Jawy, resp. spíše Motokovu, prosadit se na zámořských trzích, byla z mnoha důvodů takový špatný vtip, mimo jakoukoliv logiku a možnosti našeho tehdejšího průmyslu. A je docela s podivem, že to tak dlouho vydrželo a nikdo to nevzdal. Zřejmě zoufalá touha po devizách byla silnější než zdravý rozum. Americký zákazník tehdejší doby se v mnoha směrech dost zásadně odlišoval od zákazníka socialistického Československa a celého východního bloku obecně.
Počínaje už prvními poválečnými lety, kdy válkou zničená Evropa postrádala prakticky veškeré suroviny, a kdy byly v USA uzavřeny velmi optimistické smlouvy (32 000 motorek za tři roky), které náš průmysl prostě nemohl v žádném případě dodržet a američtí prodejci, už tehdy zvyklí na tržní jednání kapitalistického průmyslu, od nich záhy odstoupili. Pak následovalo období, kdy se aspoň trochu prosadily především sportovní, motokrosové modely, což bylo podpořeno jejich značnými úspěchy na tradičních Šestidenních, aby vzápětí na přelomu 50. a 60. let Jawě v tvrdé zámořské konkurenci došel dech poté, co se na tamní trhy začali prosazovat výrobci z Japonska, kteří v podmínkách kapitalismu věděli, jak na to, a definitivně Jawě severoamerický vlak ujel na začátku 70. let, kdy výroba stále více podléhala diktátu požadavků SSSR.
To vše bylo proloženo častými přesuny výroby mezi jednotlivými závody v rámci nejrůznějších restruktualizací motoprůmyslu tak, jak je vymýšleli soudruzi na ministerstvech, nedostatkem financí na vývoj nových modelů a podřízení se největšímu zákazníkovi - SSSR, který požadoval staré motorky bez jakýchkoliv inovací.
Hodnotil bych plným počtem, nebýt pravopisných chyb. Nevím, co se v Gradě v poslední době děje, ale myslím si, že ve vydavatelství, které vydává nemalá množství učebnic a odborné literatury, by měli jazykoví korektoři zachytit třeba to (pokud vůbec nějací jsou), že autor knihy se tak nějak jakoby nemůže rozhodnout, jestli na řídítkách motocyklu je výStužná hrazda nebo výZtužná hrazda. O několika hrubkách v textu radši pomlčím... Za to jedna * dolů, jinak je to velmi zajímavá kniha.
Snad ještě doplním, že jsem četl 2., rozšířené vydání z roku 2015

2 11.06.2016

Maličká knížka svojí velikostí, napsaná osobou maličkou vzrůstem, ale velikou a silnou svojí cestovatelskou duší, která má ráda cestování o samotě, ne zrovna pomalou jízdu, "hravé" zatáčkovité málo frekventované silnice a zatraceně neposedné toulavé boty.
Je asi dobře, že Dominika ponechala zápisky ve své syrové podobě, tak, jak své cestování viděla svýma nevinnýma devatenácti- a jedenadvacetiletýma očima.
Jen tak dál, těším se na další počiny!!:)

Citace:
(po cca 10 000 km Skandinávií, po dojezdu domů)
"Den 35
...Ty jo, to byla štreka, jsem hrozně unavená, nemocná, jak já se těším do vany, už pěkně dlouho nikam nechci...
Den 36
Kam bych tak jela?"

2 07.06.2016

Uuuf, tak jsem po téměř dvou měsících toho mastodonta zdolal... Co ke knize napsat? Bezesporu je to úžasný výlet do světa všeho, co na této planetě chodí, běhá, leze, skáče, plave, létá, a to především po obrazové stránce. Čtenář se dozví mnohé zajímavé ze světa živočichů. Není samozřejmě možné veškeré živé tvory na této planetě nacpat do jedné knihy, tak hlavně bezobratlí jsou bráni dosti "letecky", což ovšem asi zase až tak nevadí, mezi běžnými čtenáři asi nebude mnoho odborníků na různou havěť, kterým by to či ono nějak výrazně chybělo. Běžný čtenář se spíš soustředí na savce, ptáky, obojživelníky, ryby, a tyto skupiny jsou prezentovány poměrně podrobně.
Nicméně jsem se dostal u této knihy do situace, která se mi většinou nestává, a sice, že jsem někdy po dvou přečtených třetinách občas při čtení začal usínat. Ne snad že by mě to nebavilo, ale prostě těch informací, které se mnohdy opakují, je tolik, že by bývalo bylo možná lepší si četbu rozvrhnout na několik částí třeba na celý rok, aby to nezačalo nudit. To ale ve zvyku nemám, tak jsem to nějak dal.
Co mě trochu rozladilo, byl závěrečný slovníček pojmů. Asi 3x během čtení jsem narazil na výraz, jehož význam jsem neznal, a poměrně velké bylo mé překvapení, když jsem příslušné slovo ve slovníčku nenašel. Naproti tomu je tu uvedena spousta výrazů, které jsou asi všem jasné anebo jsou zároveň vysvětleny přímo v textu. Jen tak namátkou, ve slovníčku jsou "vysvětleny" takové výrazy jako agresivita, březost, embryo, hostitel, chapadlo, kamufláž, kel, larva, obratlovec, parazit, řezáky, tkáň, zobák, žábry, a mnohé jiné. Sumasumárum slovníček mi přišel celkem k ničemu.
A další věc, při které jsem začal vidět během čtení čím dál víc "rudě", byl výraz "velmi různé" ve všech možných podobách, tvarech, významech a souvislostech, mnohdy dost nelogických. Typickým obratem byla věta "velikost xxx živočicha je velmi různá", "zástupci rodu/čeledi apod. žijí ve velmi různých prostředích", a mnohé jiné. Myslím, že by se to dalo vyjádřit "velmi různě" jinak...
Přes tyto drobné nedostatky si ale asi kniha zaslouží plné hodnocení, hlavně pro zpracování své obrazové stránky.

Uuuf, tak jsem po téměř dvou měsících toho mastodonta zdolal... Co ke knize napsat? Bezesporu je to úžasný výlet do světa všeho, co na této planetě chodí, běhá, leze, skáče, plave, létá, a to především po obrazové stránce. Čtenář se dozví mnohé zajímavé ze světa živočichů. Není samozřejmě možné veškeré živé tvory na této planetě nacpat do jedné knihy, tak hlavně bezobratlí jsou bráni dosti "letecky", což ovšem asi zase až tak nevadí, mezi běžnými čtenáři asi nebude mnoho odborníků na různou havěť, kterým by to či ono nějak výrazně chybělo. Běžný čtenář se spíš soustředí na savce, ptáky, obojživelníky, ryby, a tyto skupiny jsou prezentovány poměrně podrobně.
Nicméně jsem se dostal u této knihy do situace, která se mi většinou nestává, a sice, že jsem někdy po dvou přečtených třetinách občas při čtení začal usínat. Ne snad že by mě to nebavilo, ale prostě těch informací, které se mnohdy opakují, je tolik, že by bývalo bylo možná lepší si četbu rozvrhnout na několik částí třeba na celý rok, aby to nezačalo nudit. To ale ve zvyku nemám, tak jsem to nějak dal.
Co mě trochu rozladilo, byl závěrečný slovníček pojmů. Asi 3x během čtení jsem narazil na výraz, jehož význam jsem neznal, a poměrně velké bylo mé překvapení, když jsem příslušné slovo ve slovníčku nenašel. Naproti tomu je tu uvedena spousta výrazů, které jsou asi všem jasné anebo jsou zároveň vysvětleny přímo v textu. Jen tak namátkou, ve slovníčku jsou "vysvětleny" takové výrazy jako agresivita, březost, embryo, hostitel, chapadlo, kamufláž, kel, larva, obratlovec, parazit, řezáky, tkáň, zobák, žábry, a mnohé jiné. Sumasumárum slovníček mi přišel celkem k ničemu.
A další věc, při které jsem začal vidět během čtení čím dál víc "rudě", byl výraz "velmi různé" ve všech možných podobách, tvarech, významech a souvislostech, mnohdy dost nelogických. Typickým obratem byla věta "velikost xxx živočicha je velmi různá", "zástupci rodu/čeledi apod. žijí ve velmi různých prostředích", a mnohé jiné. Myslím, že by se to dalo vyjádřit "velmi různě" jinak...
Přes tyto drobné nedostatky si ale asi kniha zaslouží plné hodnocení, hlavně pro zpracování své obrazové stránky.

3 31.05.2016

Cestu do středu Země už jsem kdysi četl, a při registraci a tvorbě zdejšího profilu jí dal plné hodnocení. Teď jsem se k ní vrátil a ... bohužel, musím jít o něco dolů.
Zpočátku je to typický Verne, máme tady jednoho svérázného vědce, tentokrát v Německu, a k němu jednoho synovce. Objev tajemného šifrovaného textu ve starobylé knize je zavádí na Island a oni ve společnosti místního průvodce začínají podnikat sestup do středu planety. Potud v pořádku. Verne ve své čisté podobě, čitatelný i dnes, i pro mě jako dospělého.
Ale v momentě, kdy se začali setkávat se zvířaty, která se vyskytovala někdy v druhohorách, mrtvolou jakéhosi předchůdce člověka, pluli po jakémsi moři uvnitř Země, kde bylo blíže neurčené světlo elektrické povahy, mraky, bouře, atakdále, mě to nějak najednou přestalo bavit. To už byla poněkud nelogická pohádka, postup prostorem budiž, ale postup časem?
No a závěrečné vynoření z kráteru Stromboli... nedotažené, vézt se na hladině tekuté lávy kráterem a následně se nechat ze sopky "vyplivnout" prakticky bez jediného škrábance, to už radši ponechám bez komentáře... Trochu mi to koncem připomíná Vernův román Na kometě, tam ten konec byl taky dost nejednoznačný a působil na mě trochu odflákle.
K tomu se přidala i naprosto kamenná povaha jejich vůdce, kterého si asi půjčili v Hollywoodu z nějakého akčního filmu (nebo že by to byl sám Chuck Norris??), protože ten byl zcela nezničitelný, málomluvný, vždy udělal přesně to, co bylo v danou chvíli třeba, při ztroskotání prámu zachránil vlastně veškeré vybavení a zásoby na několik měsíců (které předtím nesli na zádech!), mimochodem, kam je na tom prámu dali? Prostě ho nezaskočilo nic.
Ne, tak toto ne, z dětských knížek jsem už opravdu vyrost.

Tu knížku jsem četl asi před šesti lety, teď jsem se k ní vrátil. Nicméně z původního plného hodnocení jsem jednu hvězdičku ubral. Ano, je to humorné, místy docela dost. Ale mě to na tenhle druhý pokus připadalo... jako jakýsi mix humoru ze Saturnina a Cimrmana. Rozjíždí se to velice slibně, ale někde za polovinou první části tomu na cestě po Temži tak nějak "dojde dech" a začíná se malinko vařit z vody, je to vyprávění trochu ve stylu cimrmanovského někdy "neschopnost udržet myšlenku" a někdy "neschopnost myšlenku opustit", á la Švestka... Dá se říct, že mi skoro humornější přišla druhá část knihy, jejíž dost podstatnou část tvoří nejrůznější narážky na Němce ve všech možných podobách. Předpokládám, že Tři muži na cestách nepatří v Německu asi k nejoblíbenější četbě:).

5 24.03.2016

Tajemství Wilhelma Storitze patří rozhodně k těm slabším Vernovým knihám. Základní myšlenka "záškodníka - zhrzeného milence", páchajícího svoje zla pod rouškou neviditelnosti, je sice zajímavá, ale celé to je takové nedotažené. Zpočátku se kniha rozbíhá velice pomalu, skoro až nudně, je tam spousta nicneříkající omáčky, což trvá téměř do její poloviny, pak se to nějak rozjede, ale konec je zase takový poněkud unáhlený. Krom toho samotné propracování děje mohlo být promyšlenější, neviditelnost osoby - budiž, ale co její oděv? Chodil tedy W. Storitz nahý? Stejně tak závěrečné opětné zhmotnění Myry při porodu mi přišlo trochu jako z pohádky:).
Pokud se týká popisů stavů mezi oběma snoubenci a v Roderichovic rodině vůbec, také nic moc, přišlo mi to takové docela přeslazené...

Knihu jsem četl po letech podruhé a myslím, že víckrát se k ní asi nevrátím. I ty tři hvězdičky jsou takové slabší.

Jako vždy nemám námitek. Každý si v Toulavce vždycky najde to svoje. Už nejednou mi posloužila při plánování výletů při dovolené.

1 18.02.2016

Na pozadí skutečného objevu diamantu s názvem "Hvězda jižní Afriky", se kterým čtenáře seznámí v doslovu dr. F. Běhounek, vytvořil Verne dalo by se říct takový klasický příběh. Je v něm něco z techniky, zeměpisu, tentokrát i chemie, nechybí samozřejmě kladní i záporní hrdinové, nezbytná love story podaná tak, jak se na svojí dobu slušelo:), a na scéně máme tentokrát i zajímavý zeměměřičský omyl. A nebyl by to asi ani Verne, kdyby se jeho hrdinové nevydali alespoň na menší výpravu do neznámých, nebezpečných krajů. I přes některé čistě utopistické pasáže se to i po letech čte docela dobře.

Já nevím, na mně to působilo tak nějak divně. Ano, na jednu stranu je to docela skandální, ale na to, aby mně to srazilo do kolen, by to muselo být skandální poněkud víc. Tím neosobním stylem vyprávění, kdy tam za celou knížku padne snad jedno vlastní jméno, a to jméno najatého maséra, to vypadá tak nějak podivně.
Na druhou stranu je to asi o něco víc skandální než filmová podoba, kde se tuším bití, pouta vůbec nevyskytovaly. To byla spíš taková lehce eroticky lechtivá pohádka, založená tehdy na krásném těle Kim Basinger.
Ale je to taková zajímavá sonda, kam až se dá zajít, když tělo a mysl ovládne nezvladatelný chtíč. Ale chtělo by to asi víc rozvést, mně to připadá spíš jako nějaké torzo, kostra jakéhosi příběhu.

3 30.01.2016

Cesta kolem světa za 80 dní by mohla být - když si to čtenář řádně rozvrhne a mohutně se nadechne - takřka ideálním aspirantem na zařazení do Čtenářské výzvy 2016 v kategorii "Kniha přečtená za jediný den".
Verne tady vytvořil takřka prototyp (možná že až karikaturu) pravého anglického gentlemana, s poněkud tajemnou minulostí a nabitou prkenicí, jehož nevyvede z míry naprosto nic, vždy naprosto přesného, neznajícího rozčilení ani nedávajícího najevo své city, ať jsou jakékoliv. Je to jeden z jeho nezapomenutelných příběhů, který je ovšem prost jeho obvyklých poněkud zdlouhavých (i když já proti nim zpravidla nic nemám) popisování nejrůznějších zeměpisných, dějepisných nebo technických detailů, aby se vrhl po krátkém úvodu rovnýma nohama do cesty kolem světa v docela šíleném tempu.
Tohle je přesně ta knížka, kterou je téměř nemožné odložit, která ve stejně zběsilém tempu, v jakém se odehrává (a v jakém naskakuje účet za hořící plynovou lampu), nutí čtenáře obracet další a další stránky:). Za jeden den jsem to sice nestihl, ale i tak to byla jízda:)

P.S.: Přiznám se, že jsem asi nikdy neviděl žádné filmové zpracování, ale nejsem asi sám, kdo si pamatuje krásný kreslený seriál:).

8 27.01.2016

Není jednoduché tuhle knihu nějak objektivně stručně zhodnotit. Já se jí doteď (nevím proč) vyhýbal, k jejímu přečtení jsem se dokopal až po shlédnutí dvou filmových verzí. A jaké to bylo?
No moc pěkné čtení, je to zkrátka kniha, která se řadí ke klasice anglické literatury.
Autorka vytvořila příběh osudové lásky Jany Eyrové a Edvarda Rochestera, citového i intelektuálního osvobození mladé ženy v období viktoriánské Anglie. V Janě stvořila postavu vřelé mladé ženy s pohledem na svět, který se poněkud vymykal tehdejším zvyklostem. Vlastně po celou dobu můžeme sledovat povahu Jany, která rozhodně není jednoduchá, ani klidná, nicméně s obrovským darem svobodné vůle a práva rozhodovat o svém osudu, což nakonec taky učiní. Prostě krásná kniha o škaredé hrdince s pevnými morálními zásadami:)

Nejsem asi sám, komu se dost příčila povaha a chování J. Křtitele. Z dnešního pohledu zabedněnej magor...:)). A stejně tak asi nejsem sám, kdo miloval ty debaty mezi Janou a Rochesterem:), podobně jako anglickou krajinu, pošmourné počasí, nesobeckou povahu Jany, charakterní, upřímnou lásku hlavních hrdinů...

24 24.01.2016

No co k tomu dodat? Je snad nějaký kluk, který tohle aspoň jednou nečet??:)

To je neuvěřitelně zákeřná knížka. V šest večer si k tomu člověk "na chvíli" lehne, jedna, druhá, třetí kapitola, no tak dobře, tak ještě jedna...no zbývá ještě jedna kratší k další vyprávějící osobě a ... a ... a sakra, vždyť ono je deset hodin pryč, a bude za mě někdo v pět ráno vstávat?? Asi ne, co:)??
Je to snad první knížka, kterou vidím napsanou ich-formou z pohledu 3 osob, dvou černošských služebných a paní (no spíš slečny) Skeeter. Černošské hospodyně mají poměrně netradičně docela hovorovou mluvu, styl vyprávění Skeeter je přece jen uhlazenější.
Co se týká obsahu, popsal jsem to už na csfd.cz v komentáři k filmu, je to docela zarážející, když si člověk uvědomí, že v tom nejcivilizovanějším a nejvyspělejším státě světa, v té zemi neomezených možností (nebo je to jinak??) se ještě v polovině 60. let 20. věku - vždyť to není zase tak dávno - takhle ostře oddělovali černoši od bílých, a to na základě mnohých platných zákonů, že tehdejší služebné nesměly ani na stejný záchod...mimo jiné. Ostře s tím kontrastuje život tehdejších mladých - bílých - žen z očividně poněkud lepší společnosti (aneb když děti mají děti), scházejících se na pravidelné partičky bridže, případně pořádajících "charitativní" večírky na pomoc africkým dětem, které s každou možnou příležitostí dávají najevo svoji nadřazenost nad černými služkami. Ale i mezi nimi se najdou jisté "bílé vrány", jako třeba paní Celia.
V tomto kontextu vyniká to, co napsala Elanie Stein v prvním dopise Skeeter: "Pište o tom, co vás znepokojuje, zvláště pokud to všechny ostatní nechává chladnými". Skeeter tato rasová segregace chladnou nenechávala, a tak nakonec dotáhla k úspěšnému konci to, o čem zpočátku pochybovala, že se jí vůbec podaří začít.
Je to krásně, neobyčejně čtivě napsaná kniha. V poslední zhruba třetině dochází k jisté gradaci děje, jsou objasněny některé dějové linky, které jsou v úvodních dvou třetinách zmiňovány jen v jistých náznacích. Skeeter postupně poznává, že to co napsala, bylo správné, zároveň si proti sobě vytvoří řadu nepřátel, pozná, kdo ji naopak pochopil, a nakonec jí nezbývá, než rodné město opustit. Naštěstí se tak děje z důvodu získání práce v New Yorku. S touto dobrou zprávou je naopak docela v kontrastu propuštění Aibileen od Elizabeth, víceméně na popud Hilly.
Proti filmu je knižní podoba, jak už to bývá, o něco obsáhlejší, jsou tam místa, která se ve filmu neobjevila nebo se do něj prostě nevešla. Ale mě se moc líbilo obojí. Knihu si rád někdy přečtu znovu.
A poslední poznámka k pravopisu. Několik uživatelů tady hořekuje nad příšernou prací korektora. Už jsem v poslední době četl několik knih, u kterých jsem pochyboval, zda vůbec nějakými korekturami prošly, a při čtení takových paskvilů dost trpím. Odolal jsem tedy bazarovým nabídkám a zvolil nejnovější vydání z r. 2015. A ejhle... pár chyb se tam našlo, záměna jsme/jsem, nejvíc jsem asi nadskočil u slova "polikám", ale jinak to nebylo tak strašné, jak jsem čekal, někdo tu píše, že co strana, to aspoň jedna chyba. Tak to určitě ne, zřejmě si tu knížku opravdu někdo přečet a drtivou většinu chyb před novým vydáním opravil.

15 31.12.2015

Poslední Verneův román ze sklonku jeho života, dokončený jeho synem... Co k němu říct? Snad to, že je vlastně stejně dobrý jako většina ostatních. Nechybí tu dobrodružství, cestování neznámými končinami, tentokrát v Africe v ohbí Nigeru, odvaha, statečnost hlavních hrdinů ve formě snahy Jane Buxtonové o očištění jména jejího rodu, stejně jako nezbytná várka sci-fi prvku v podobě technicky vyspělého města v poušti, sloužícího zločinu a nakonec (asi) právem zničeného svým tvůrcem i s ním samotným. Takže Verneův syn Michel vlastně odvedl dobrou práci, protože napsal většinu té knihy, a já konstatuju, že jsem si jí po letech zase rád připomněl.

4 22.12.2015

Dneska už klasika, první Vernův román, kterým jasně ukázal, kam se bude jeho dílo ubírat. Po letech jsem si znovu rád přečet.