mira.l komentáře u knih

Zdá se, že jsem na třetí pokus konečně natrefil na zajímavou biografii Freddieho Mercuryho, resp. skupiny Queen. Ono napsat jeho životopis tak nějak více či méně znamená napsat i biografii celé skupiny, dost těžko se to odděluje.

Autorka čtenáře provádí celým Freddieho životem. Začíná v jeho rodišti na Zanzibaru, kde pátrala jednak po jeho rodném listě a také po tom, proč se nikdy moc nechlubil tím, odkud pocházel. Pokračuje jeho školní docházkou jak na Zanzibaru, tak v Indii. Podařilo se jí také dohledat některé z osob, které ho znaly ještě coby nesmělého mladíka.

Dále se kniha věnuje prvnímu období po Freddieho přestěhování do Anglie, formování jeho hudebních začátků a vznik Queen. A poté vlastně více či méně detailně mapuje celou kariéru skupiny, jak jsem uvedl už v úvodu, pojmy Freddie Mercury a Queen se dost těžko oddělují. Takže pěkně od nesmělých začátků a poměrně dlouhého období, než se kapele podařilo zásadně prorazit. Zmiňuje nahrávání jednotlivých desek, turné skupiny, která se postupně vyvinula v absolutní špičku té doby. Samozřejmě se dostává i na proslulé mejdany - některé i několikadenní, se kterými byla skupina proslulá a které, stejně jako koncerty, patřily k tomu nej-, co se tehdy dalo zažít. V případě těch mejdanů tedy jen pro hrstku vyvolených.

Dalo by se napsat poměrně obsáhlé pojednání o celé knize. Ale uvedu už snad jen to, že se v knize postupně rýsuje jednak z pera samotné autorky, jednak z rozhovorů poskytnutých mnoha lidmi, kteří z jakéholiv důvodu a na jakékoliv pozici "byli při tom", složitá osobnost Fredieho, precizního v práci, ale dalo by se říct citlivého, nesdílného a hlavně zpočátku poněkud samotářského v soukromí, milujícího přepych, nákupy, muže i ženy a tvořícího až do posledních chvil... Složitá mozaika života frontmana jedné z nejslavnějších rockových kapel historie se hodně těžko nějak stručně charakterizuje, každý čtenář nechť si z vlastností a osobnosti Freddieho vezme to, co mu je po chuti.

Za mě velice pěkně napsaná kniha, ze třech, které jsem zatím o Queenech četl, jednoznačně nejlepší nebo přinejmenším nejucelenější. Jediné, co mě trochu mrzí, je absence fotek ve vydání z r. 2019.

9 20.12.2019

Nepříliš objemnou knížku jsem si pořídil letos v srpnu při návštěvě Tábora. Autor v ní popisuje město a jeho nejbližší okolí částečně formou "čistě popisnou" a částečně formou nejrůznějších příběhů, ať už posbíraných z vlastních zkušeností nebo vyslechlých pouze zprostředkovaně. Dozvíme se něco z nejstarší historie města, jak se postupně formovalo, rostlo, jak růst města a nejbližšího okolí ovlivnilo husitské hnutí. Projdeme se tajemnými zákoutími táborských křivolakých uliček, nahlédneme k Jordánu ze břehu a také trochu na jeho dno, do divokých zákrutů řeky Lužnice, která město obtéká, dozvíme se něco i o hornické historii města a také o okolních lokalitách Klokoty, Pintovka, Příběnice i některých jiných. Autor zmiňuje i osudy několika více či méně zapomenutých osobností spjatých s Táborem.
Bylo to vcelku příjemné čtení. Některé pasáže z oblasti čirých bájí a pověstí mě zase až tolik nebraly, nicméně i tak jsem opět našel několik tipů na výlet v tomto krásném městě, kde i po několika celodenních výletech stále nacházím další lokality, které jsem zatím neviděl a které jistě stojí za návštěvu.

5 06.12.2019

Tento mediálně poměrně známý příběh jsem před časem taky zaznamenal, ale zase tak moc detailů jsem o něm nevěděl, a tak jsem si útlou knížku pořídil při návštěvě táborské ZOO letos v srpnu. Po stránce věcné se od p. Korce jistě jedná o nadmíru záslužný počin, protože nebýt toho, co udělal, s celou ZOO by to asi dopadlo hodně špatně.

Ovšem po stránce literární... ještě že to bylo tak krátké. Ze 110 stran knihy jich příběh záchrany ZOO čítá prvních asi 25 a pak asi 15 stran o příbězích některých zvířat. Ten zbytek, to je něco, za co bych tu knížku nejradši hodil proti zdi. Jakýsi dosti neuměle, až chvástavě popsaný výčet autorových obchodních i soukromých aktivit (Ekospol sem, Ekospol tam...) kolik zvířat chová na soukromé farmě a jak k ní přišel, atd. Tak nějak jsem opravdu nepotřeboval čtyřikrát (třikrát v textu a jednou u fotky) číst, čeho všeho šampionkou je fenka, kterou chová. Nechybí ani kontakt, kdyby někdo chtěl (za jistě rozumný peníz) štěňátko. Část textu tvoří blogy, které se sice zabývají docela závažnými tématy ohledně chování lidí ke zvířatům, ale nějak nechápu, co to dělá tady, v knize o záchraně táborské ZOO.

Jak už jsem uvedl, pět hvězdiček nestačí na to, že ZOO zachránil, ale po stránce literární mi to přišlo dost strašný. Ani se nedivím, že knížku vydal ... Ekospol, developerská firma, kterou vede. Asi těžko by hledal nakladatele, který by tohle vydal. Hodně bídné tři*, a to jen za zásluhy o ZOO.

2 26.11.2019

...
A tím se dostávám k další silné stránce jejího příběhu - k lidem. Někteří se opravdu mihli jen jednou, ale jiní ji provázeli větší či menší částí cesty. Základní smysl její cesty - lidé, zážitky - asi docela dobře vystihuje následující citát z jejího blogu, který nakonec v knize není: "Otázka jestli si nemyslím, že jsem pomalá. Každý je tady z nějakého důvodu. Někdo to chce prostě jenom projít, někdo to má jako výzvu, někdo chce PCT zaběhnout. Já jsem tady kvůli lidem. Chci poznat co nejvíce lidí, chci znát jejich příběhy, čerpat a inspirovat se z jejich zážitků a chci, aby tohle nebyla jenom cesta, kterou projdu a odškrtnu si ji na mém Bucket Listu. Chci, abych na tuhle cestu nikdy nezapomněla a chci, aby lidi, které potkám, nikdy nezapomněli na mě - zatím se mi to daří. Další věc je, že poslouchám svoje tělo a když mě bolí nohy, tak odpočívám."
V průběhu celé knihy se potvrzuje to, že kromě zážitků z nádherné přírody tvořili jakousi "páteř" její cesty právě lidé a zážitky s nimi. Lucie nebyla ráda sama, deptalo ji to, potřebovala k sobě mít nějakého vhodného parťáka, který je stejný jako ona. I když zpočátku trvala na tom, že projde trail beze zbytku celý, zhruba v polovině, v oblasti, kterou několik dní procházela sama a kde pro kouř z požárů kdesi v Yosemitech nebylo skoro nic vidět, ji to samotnou nebavilo a bylo na ní, aby si vše srovnala v hlavě, zda to pro ni takhle má smysl. Došla k názoru, že opravdu není až tak důležité počítat míle, ale úsměvy (jak sama v knize několikrát zmínila), nakonec udělala to, co považovala za nejlepší - část přeskočila, aby nemusela jít sama a pokračovala pár dní ve společnosti parťačky, se kterou jí cesta zase dala smysl, úsměvy a zážitky. Až do konce cesty už pak došla víceméně ve společnosti někoho dalšího, až na pár dní, které strávila u české rodiny a pak doháněla svoje parťáky. Poměrně velkou (a zaslouženou!) pozornost věnuje i tzv. Trail Angelům, lidem, kteří na trase hikerům pomáhají třeba občerstvením nebo tím, že je u sebe ubytují nebo někam popovezou.
Lucie cestu zvládla až do konce na kanadské hranici, a že to mnohdy nebylo jednoduché. Jak už jsem naznačil, ne všechny zážitky byly příjemné. Jedna z prvních větších zkoušek její výdrže byla v Kennedy Meadows, když jí nedošel barel s vybavením na další etapu cesty a zoufale ho hledala: "Právě teď ležím ve svém quiltu, koukám se na hvězdy, po tváři mi zase teče krokodýlí údolí a přemýšlím jestli je tohle znamení, že bych měla jet domů, nebo jestli je to zkouška, zda tohle vydržím. Když mě Tipsy před spaním objala, tak mi řekla: “Ty nejhorší věci se vždycky dějí těm nejsilnějším lidem - dělá je to pak mnohem silnějšími a ti slabší by to nemuseli zvládnout - TY TO GOLDIE ZVLÁDNEŠ A UVIDÍŠ, ŽE SE VŠECHNO VYŘEŠÍ.” Další velká krize ji potkala pár dní před koncem cesty, kdy ji ve stanu zasypal sníh a nebýt tam s dalším člověkem, který ji přinutil ze stanu vylézt, mohla dopadnout velmi špatně. A vlastně jen díky jemu nakonec došla až do cíle.
Všechny útrapy nakonec zdárně překonala a já jsem moc rád, že z její cesty vznikla tahle kniha, pro mě asi nejlepší nebo určitě nejzábavnější kniha, kterou jsem tento rok četl. Když jsem byl asi ve třetině, dohledal jsem si ten blog. No a jak to dopadlo? No jak to asi mohlo dopadnout. Stejně jako knihu, kterou jsem si poctivě hýčkal stránku po stránce skoro měsíc, ač by se dala přelouskat za tři, čtyři večery, tak jsem ten blog POCTIVĚ DEN PO DNI, FOTKU PO FOTCE PROČETL A PROHLÉDL OD ZAČÁTKU DO KONCE!! Až do toho 100. dne, kdy jeho kontinuita končí. Což mi přišlo trochu škoda spíš kvůli fotkám, text je v knize, ale chápu tu časovou náročnost. Z knihy bylo jasně cítit, že si Lucie opravdu uměla cestu užít beze zbytku, všechnu tu nádheru, lidi kolem sebe a jejich příběhy. A i ty negativní chvilky ji nakonec posílily a posunuly dál. Takže D-Í-K-Y, LUCIE!!! Díky za cestu, díky za blog, díky za tu práci, kterou sis s ním dala, díky za zrcadlovku a nádherné fotky, díky za knížku!!
Uživatelka Lemurka asi četla začátek jiné knihy nebo prostě není stavěná na tento styl psaní nebo .. nebo nevím. Já si knížku maximálně užil a zcela určitě zaujme čestné místo v mojí knihovně.

10 13.11.2019

Napsal jsem k téhle knize komentář, který je ...dlouhý:). Bohužel jsem zjistil, že délka je tu omezena. Nějak razantně krátit se mi to opravdu nechtělo, dal jsem si s tím docela dost práce. Pokusím se tedy rozdělit ho na dva díly, jestli to půjde.
-------------------------------------------
Tuhle knížku jsem zmerčil tady na databázi v přehledu knižních novinek v červnu, kdy vyšla. Tohle téma mě baví, tak jsem si ji při nejbližší příležitosti sehnal. Četl jsem zatím Divočinu Ch. Strayed a Mojí pacifickou hřebenovku M. Benešové. Každá byla trochu jiná, každou jsem ohodnotil plným počtem hvězdiček, protože se mi zkrátka líbily obě. Neprobádaným územím jsou pro mě zatím Jakubovy cestovní deníky, nevím, zda si je pořídit, podle komentářů je to asi dosti strohý popis cesty, pojatý poněkud "technicko-fakticky". Nějakou dobu trvalo, než jsem se k této knize dostal, na řadu přišla v těchto dnech. O tom, že Lucie psala z cesty blog, jsem v tu chvíli neměl nejmenší tušení.

A já tak nějak nevím, ze které strany začít s komentářem. Protože TOHLE BYLA NAPROSTÁ PARÁDA!! Asi budu muset nechat správce webu přidat do stupnice hodnocení dalších pár hvězdiček:).
Ačkoliv je to ze dvou třetin vlastně přepis internetového blogu - deníku, který by se mohl zdát nudný (ráno - s menšími či většími obtížemi - vstanu, nasnídám se, sbalím se, jdu, jdu, je horko/zima/prší - podle toho, kde zrovna jsem, přes den se mi přihodí ta či ona katastrofa, dojdu tam a tam, utábořím se, ušla jsem tolik a tolik mil, najím se - někdy a jdu spát), naprostý opak byl - aspoň pro mě - pravdou. Lucie je tak trochu magnet na průšvihy, takže její dny na trailu rozhodně nudné ani jednotvárné nejsou. A i když se stane, že den svým šlapáním třeba poněkud jednotvárný opravdu je, dokáže barvitě popisovat třeba to, co mi trochu chybělo v knize M. Benešové a koneckonců i v Divočině - pocity při tom, když kouká někam do krajiny před sebe či za sebe a její popis. Lucie se ráda kochá okolní krajinou a často se nechává unést nádherou přírody, kdy jen tak sedí na kameni a kouká na hory a jezera kolem sebe. Za úplně nejlepší považuje, když se jí povede najít nějaké naprosto originální místo na spaní s krásným výhledem na krajinu a v noci na hvězdné nebe. Někomu to po několika desítkách stran může připadat jednotvárné nebo nudné, ale mě tohle neskutečně potěšilo, že se tak uměla rozhlížet kolem sebe, protože ta krajina si to zaslouží! Zároveň ji moc chválím za to, že neváhala na cestu s sebou táhnout kilo vážící, těžkou neskladnou zrcadlovku, protože mobilem by prostě tu krásu kolem těžko vystihla! Z jejího vyprávění je krom jiného cítit i obrovská pokora a láska k přírodě. Další věc, kterou mi tahle knížka udělala obrovskou radost, bylo to, že celá její cesta je popsána opravdu den po dni, bez výpadků. Ta kontinuita vyprávění to posouvá o dalších několik levelů výš.
Čtenář brzy pozná, že Lůca je celkem veselá kopa, která si umí udělat legraci i sama ze sebe, navíc nepostrádá i jisté spisovatelsko/básnické vlohy, uměla vtipně popsat i řadu situací, kdy jí asi úplně do smíchu nebylo, ať už to byla ne zrovna příjemná setkání s faunou či flórou PCT nebo zážitky pramenící z nezkušenosti, humor ji až na výjimky neopustil celou dobu. Takových situací bylo opravdu málo. Jeden z těch vážnějších okamžiků nastal, když ji v horách Sierry Nevady téměř k šílenství a ukončení celé cesty dohnali ... komáři. Naštěstí ale našla po pár dnech sílu a motivaci pokračovat dál. Hlavně asi díky partě, kterou potkala.
...

11 13.11.2019

Tohle je neuvěřitelná "učebnice lesa" a toho, jak v něm jde život!! A i když mi některé věci přišly snad až nepravděpodobné, v knize je celá řada informací, kterým jsem musel dát za pravdu. Je to kniha, po jejímž přečtení se asi člověku bude dívat na stromy trochu jinak a bude uvažovat tak trochu jako oni:). A i kdybych chtěl za těch pár nepravděpodobných informací jednu hvězdičku strhnout, tak ty nádherné fotky (pra)lesních velikánů v obrazové verzi knihy to zase hravě vytáhnou zpátky do plného počtu.

28 17.10.2019

Nejnovější pokračování několika předchozích knih o rozhlednách ČR. Od vydání poslední knihy zase několik desítek staveb přibylo a autor je znovu všechny pečlivě objel, prozkoumal a nakreslil.
Zase přibylo několik tipů na výlet i pro mě, díky!!

3 06.10.2019

Docela dlouho jsem tuhle knihu posouval v hromádce knih na přečtení pořád dolů, ale i na ni už došlo. Je to docela zajímavě udělaná historie tohoto vědního oboru, prakticky od jeho starověkých počátků až do dnešní doby, poměrně čtivě pojatá, trochu jsem se bál nezáživnosti a dlouhých pasáží, kde se bude řešit něco, o čem vůbec nebudu vědět, o co jde. A i když se našlo několik kapitol, u nichž mi buď zcela unikalo, co vlastně bylo jejich předmětem nebo několik takových, kde jejich pointa je prostě mimo moje chápání:), tak jsem se dozvěděl nějaké nové věci, trochu si zopakoval některé věci z fyziky, no a že jsem něco z toho nepobral?? Jeden přece nemůže vědět všechno, žeano:)??
Co hodnotím velice kladně, je krásné grafické zpracování, přehlednost knihy, sympatické rozměry, které z ní neudělaly bichli typu "Zvíře" nebo Prehistorie".
Co mě zase tak moc nepotěšilo, bylo dalo by se říct větší než malé množství překlepů, někdy i takových, které poněkud měnily smysl věty, a taky několik zaměněných pojmů, faktických nesmyslů (dle mého názoru, ač v oboru laik, když jsem to četl, prostě mi to přišlo divné), které zcela obrátily třeba význam popisky u obrázku, u kterého byly. To by se asi u takové knihy stávat nemělo.

5 03.10.2019

Když jsem zjistil, že tahle kniha střípků z cesty autorů po Cejlonu vyšla znovu v den 100. narozenin M. Zikmunda, navíc v nakladatelství Jota, které tyhle knihy umí, neváhal jsem.
Graficky moc pěkně udělaná, čte se to dobře, o to nic. Ale udělal jsem asi tu chybu, že jsem vytáhl i první vydání z r. 2002 z Knižního klubu. Protože už si přece jen úplně nepamatuju její obsah. Poté, co jsem začal srovnávat, jsem došel k závěru, že vlastně tak nějak úplně nevím, co tímto počinem autoři chtěli říct. Krom "dárku" M. Zikmundovi ke stovce. Proti původnímu vydání tam je nějaká ta kapitola navíc, několik jich - a těch je bohužel víc - schází, pořadí kapitol je do značné míry přeházené, není tam vlastně ani nějaký obsáhlejší současný pohled, doplnění textů, to jsem čekal určitě lepší, propracovanější, něco, co by nějakým výraznějším způsobem doplnilo původní text a zdůvodnilo jeho znovuvydání.
V původním a tomto vydání se liší i fotografie, stejných jich zas tolik není, ale to nepovažuji za nedostatek, spíš za důvod nechat si obě knihy.
Je třeba si zkrátka uvědomit, že tato kniha nebyla napsána jako pocta ke stým narozeninám naší cestovatelské legendy, ale že to je "jenom" znovuvydaný a oprášený text, který spatřil světlo světa před skoro dvaceti lety.
Čtyři * dávám za to, že to jistě není špatná kniha, taková by od této trojice asi ani nevzešla, svoji hodnotu to má, za grafickou část, ta se povedla, a za to, že prostě MIROSLAV ZIKMUND.
Ale přiznávám, že jsem asi čekal větší pecku. Naprosto úžasná kniha to asi bude pro toho, kdo nemá první vydání, když mám obě knihy před sebou, tak se to nadšení trochu vytrácí. Nebo mi fakt něco zásadního uniklo a nebyl jsem při čtení tím častým nahlížením do původního vydání dost pozorný??
Nepotěšilo i jisté množství překlepů a pravopisných chyb, to bych u Joty úplně nečekal.

Jedno- až dvojvečerová jednohubka plná krásných fotografií Tábora a okolí. Tohle můžu.

2 10.09.2019

Opět nezklamala. Jako všechny před ní.

2 08.09.2019

"Čtyřkolkářka" napsala knihu o Dakaru....hmmm:). Tak jsem byl sám zvědavej, jestli to bude stát za to anebo jestli to bude ve stylu "dneska už píše knížky kdokoliv o čemkoliv".
A jaké to nakonec bylo? Stručný úvod, který čtenáře uvede do toho, co a proč Olgu Roučkovou vlastně k této činnosti přivedlo, je následován podrobným popisem její první účasti na Dakaru v ročníku 2018. Chvílemi se to klonilo k té a jindy k oné straně, ale nakonec asi přece jen převážila ta pozitivní strana. A co bylo těmi pozitivy? Jednak to je docela čtivé, autorka si sama ze sebe umí udělat i srandu a nebojí se ani sebekritiky, kniha je pěkně udělaná po grafické stránce (i když se najdou překlepy). Asi největší uznání si zaslouží to, že jednu věc už Olze Roučkové nikdo nikdy nevezme: stala se první Češkou, která tuto soutěž dojela do cíle. A že ten její úspěch (třetí místo mezi ženami) může mít trochu ironický podtext v tom, že soutěž dokončily tři ženy, dvě motorkářky a Olga jako jediná na čtyřkolce? No a? Dokázala vlastní vytrvalostí překonat sama sebe, splnit si svůj velký sen, častokrát si při tom sáhnout na dno jak fyzických, tak psychických sil a spolehlivě dokončit svoji první účast na Dakaru a získat tak sošku Beduína jak pro sebe, tak pro celý tým, což se zdaleka ne každému napoprvé povede. Na druhou stranu, to, že v kategorii čtyřkolek byla celkově 26., vypadá už trochu líp:).
Jen tak mimochodem: o rok později na bugině Can-Am dojela celkově na 20. místě, což už je o poznání lepší výsledek, který ukazuje i na to, že je jezdkyní vcelku spolehlivou a pokud bude jezdit v aspoň trochu konkurenceschopném a fungujícím týmu, s dalšími účastmi se výsledky můžou jen lepšit.
Úplný čtenářský orgasmus to nebyl, Kalinova "Dlouhá křivolaká cesta" to nebyla (pravda, J. Kalina má zážitků za ty roky nesrovnatelně víc), možná by neškodilo napsat to trochu květnatěji, dát do toho víc popisů emocí a dojmů z jízdy, ale poctivé čtyři * dám rád a držím palce do budoucna.

4 28.08.2019

Vzhledem k rozvětvenosti rodu Kinských tu asi autor podal jeho maximálně přehlednou historii, od jeho počátků až k dodnes žijícím potomkům, která je poměrně srozumitelná i čtenáři, který předtím o Kinských nic moc nastudováno neměl. To je nápní první části knihy, druhá pak tvoří přehled a popis nevýznamnějších sídel, která Kinští obývali či dodnes obývají.

3 24.08.2019

Druhá kniha o Queenech, kterou jsem přečetl ve snaze přečíst si solidní bigrafii Queen. A podruhé jsem se nedočkal ničeho, co by aspoň přibližně bylo solidní biografií jedné z nejslavnějších rockových kapel historie.
Peter Hince, který byl dlouhá léta jejich bedňákem, čili takovým "děvčetem pro všechno" a někdy i trochu fackovacím panákem, sice všechny členy skupiny znal více než dobře, zažil s nimi mnohé, ať už při jejich četných koncertních turné, kdy bydleli všude možně po světě nebo při nahrávání jednotlivých desek, kdy to bylo dost podobné. Ubytování ... někde, a k tomu plnění roztodivných přání členů skupiny, ať už těch běžných nebo těch méně obvyklých. Za ty roky nasbíral opravdu mnoho historek. Do knihy ale napsal věci, které by zčásti asi potřebovaly trochu "vybrousit" a zčásti možná měly zůstat radši nevyřčeny. Já z té knihy mám spíš dojem, že to celé (TO jako Queen) byla jedna velká pařba a nepravidelně po sobě jdoucí řada průserů a že bedňáci a většina ostatního pomocného personálu a někdy možná i členové kapely samotní byla většinou ožralá nebo sjetá banda dobytků, kteří kam přijdou, dělají bordel. A k tomu zvláště věčně špinaví a zpocení bedňáci byli navíc pěkný prasata. A takový obrázek asi není úplně v pořádku.
Nějak úplně nevím, co si z té knížky odnést. Pozitivního nebo zajímavého. Nebo vlastně cokoliv, jakoukoliv informaci, ke které bych se někdy v budoucnu mohl a chtěl vrátit.
A naprostou katastrofu dovršil pravopis. Chybějící či přebývající písmenka ve slovech, některé slovo ve větě je v jiném pádu než zbytek věty (poměrně časté), chybějící předložky, hrubice ve shodě podmětu s přísudkem. Pravopisně slušný PASKVIL!! Někoho to při čtení neruší, protože to nepozná, mně to vadilo. A dost.
Snad i proto jen velmi, velmi průměrné tři*. Za pravopis bych snad šel ještě i o jednu níž.

5 12.08.2019

Já nevím, mně se tahle knížka hodnotí docela těžko. Na začátku jsou kapitoly, které čtenáři stručně představí životopisy jednotlivých členů skupiny do doby, než se sešli ve skupině Queen. Začátek slibný.
Pak ale kniha připomíná spíš takovou strohou kroniku napsanou z větší části formou jakéhosi "časového itineráře". Poměrně podrobně je tu popsáno, jak nahrávali, koncertovali, cestovali po nejrůznějších turné, od menších až po obrovské stadiony a jedny z největších rockových koncertů historie, k tomu se čtenář dozví, že kapelu provázely velmi bujaré večírky, ale taky poměrně velké množství z nejrůznějších důvodů zrušených koncertů či částí celých turné. Stejně tak výčet, kdy, kde a na jakých nosičích vyšel jaký singl je možná až zbytečně detailní. Knihu tak ocení spíš nějaký skalní fanoušek/sběratel, který je ochoten se šťourat v tom, kdy, kde, co přesně vyšlo, co, kde a kdy natočili, kam jeli, co tam dělali, kam odtud pokračovali, atd...
Z textu taky vyplývá, že prakticky všichni členové kapely (snad s výjimkou Johna Deacona, ten tolik aktivní nebyl) měli poměrně velké množství vedlejších hudebních aktivit, nahrávali sólové projekty nebo hostovali s jinými hudebníky, výčet těchto "bokovek" mi přišel v některých kapitolách v závěru knihy až rušivý. Ono by to bylo možná i zajímavé, ale chtělo by to asi napsat trochu jinak. Tady to bylo třeba v případě Rogera Taylora pojato tak, že spolupracoval s nějakou kapelou a najednou jsme byli u nahrávání sólové desky té kapely, u jejích koncertů a ...a nic. Tečkou za větou informace ukončena zcela vyšumí a pokračuje se v další větě či odstavci úplně o něčem jiném. Někdo tady v komentářích uvedl, že osmileté dítě by to napsalo líp. Ano, v některých pasážích tomu dávám zapravdu. Zvlášť pokud ke knize člověk sedne a zvládne třeba víc jak padesát, sedmdesát stran naráz, je docela markantní, že styl psaní není zrovna vytříbený.
Naproti tomu vpodstatě chybí jakákoliv informace třeba o vzájemných vztazích členů kapely, jak spolu vycházeli či o tom, jak složitou osobností byl Freddie Mercury, dozvíme se jenom něco o jeho nákupní vášni pro oděvy a porcelán.
Neříkám, že se ta knížka nedala číst, to určitě ne, ale asi jsem čekal něco trochu jiného a vzhledem k tomu, že je to spíš historie toho, co Queen vytvořili než povídání o kapele samotné, se tak asi nejhodnotnější částí knihy může stát podrobný výčet diskografie na konci knihy.
A i když to ve Čtenářské výzvě je myšleno asi trochu jinak, tak vezmu-li v úvahu minimálně Brianovu kytaru a Rogerovy bicí, tak proč si ji nepřidat do bodu č. 3:).

3 03.08.2019

Kdo chce číst knihu podle vzorce Verne = vizionář, fantasta, měl by se tomuto dílu asi vyhnout. Toto je Verne "cestopisec". Ale já přiznávám, že mi to nikterak nevadilo. Dostal jsem takovou oddechovou knihu, kde hlavně v první části poznáváme s hrddiny knihy řeku Orinoko zákrutu za zákrutou, jednotlivé osady, peřeje, ostrůvky... mě tohle u Vernea vždycky bavilo. Na Děti kapitána Granta to nemá, děj je prostý, rozuzlení patrné už záhy po úvodu, ale i tak dávám poctivé čtyři:).

6 21.07.2019

Necelé čtyři desítky pojednání o Šumavě od těch, kteří se tu buď narodili nebo se sem v průběhu života přestěhovali. Některé kapitoly mi připadaly takové nic moc neříkající, skoro možná i zbytečné, ale těch moc nebylo. Většinu tvoří poměrně zajímavá vyznání "Šumaváků" ke svému kraji, k lesům, loukám, slatím, kopcům, vesnicím, městům současným i těm zaniklým.

Několik kapitol (a není jich tak úplně málo) sepsali lidé, kteří mají nebo měli nějakým způsobem velmi úzký vztah k ochraně šumavské přírody, k Národnímu parku, jeho způsobu ochrany a správy tohoto poměrně rozsáhlého území. Vzásadě se dá říct, že se shodují v kladném názoru na existenci národního parku a také v tom, že nejlepší nechat si přírodu poradit samotnou, třeba s obnovou lesa a celkem si neberou servítky nad tím, jak vedení NP park spravovalo od jeho vzniku až vlastně donedávna. Vděčným tématem jsou zvláště boj s kůrovcem a systém zonací parku. Lze říct, že v minulosti nepříliš systematické vedení parku s velkými názorovými výkyvy, způsobenými tu politickými, tu ekonomickými faktory, je jedním z hlavních důvodů toho, jak to dnes na Šumavě vypadá třeba právě vzhledem ke kůrovcové kalamitě a dosti nešťastným dělením jeho zón, rozdrobených na velké množství samostatných "ostrůvků".

Kdyby někteří z přispěvatelů byli ve vedení NP, mohlo to tam dnes vypadat o dost jinak, protože jsou to lidé, kteří umí naslouchat lesu a mají před přírodou patřičný respekt.

Není to knížka, po jejímž přečtení bych si začal hledat nějaký pozemek či domek na Šumavě, to ne:). Ale bylo to až na řídké výjimky velice zajímavé a někdy i poučné čtení myšlenek těch, jimž osud tohoto kraje není lhostejný a chtějí tuto krajinu zachovat pro další generace v pokud možno co nejméně porušené podobě.

8 04.07.2019

Taková dvouvečerová jednohubka o místech, která z valné většiny z mapy Šumavy už dávno zmizela. A taky o několika lidech, na které se už zapomnělo. Krásné fotky, věcné texty zasvěceného znalce Šumavy. Asi není moc třeba dál dodávat. Snad jen, že toho mohlo být i víc:).

12 20.06.2019

Já o životě sester Bronteových, potažmo celé jejich rodiny nevěděl vlastně nic, takže se mi kniha líbila. I z toho, co autorka uvádí v doslovu, lze soudit, že vycházela v maximální možné míře ze skutečných událostí.

Už od prvních stran knihy se začíná odvíjet nepříliš veselý příběh reverenda Brontëho a jeho rodiny. Úmrtí jeho manželky a matky šesti dětí, jakož i následná smrt dvou nejstarších dcer Marie a Elizabeth, to vše spolu s nepříliš vlídným prostředím, ve kterém žily, do značné míry zformovalo povahu i podlomené zdraví zbývajících sester a bratra Branwella. Dcery byly uzavřené, plaché, stranily se společnosti a měly problémy navazovat kontakty, navíc neoplývaly ani přehnanou krásou, ani pevným zdravím, už od raného dětství žily ve svém fantazijním světě, z Branwella se poměrně záhy stal alkoholik.
Otec rodiny byl do značné míry zvláštní podivín, jakékoliv projevy náklonnosti ze strany otce i tety, která s nimi po smrti matky zůstala, byly dětem víceméně cizí. Navíc je v knize popsáno několik situací, kdy se k dětem - hlavně ke zbývajícím dcerám - choval dosti nepochopitelně v situacích, kdy jim šlo přinejmenším o zdraví.

Z Výše popsaného je patrné, že nejen úmrtí blízkých členů rodiny měla nesporný vliv na pochmurné ladění budoucí literární tvorby sester Brontëových. Po přečtení knihy dospěje čtenář k závěru, že převážná část jejich nevelké tvorby je napsána na základě vlastních zkušeností ze svých celkem neveselých životů, zvláště pak Jana Eyrová je vpodstatě autobiografie Charlotty Brontë.

Za mě velmi pěkně napsaná kniha, která hezky doplňuje nebo možná i trochu vysvětluje to, co jsem od sester Brontëových četl.

8 18.06.2019

Papír snese všechno, že ano?
Pokud se nepletu, toto je první kniha, kterou jsem s celkem čistým svědomím ohodnotil odpadem.

Naprosto nesmyslná, nesourodá překombinovaná slátanina všeho možného, "vyšperkovaná" nemálo jadrnými výrazy a "humorem" z větší části nevtipným (aspoň pro mě), z části nechutným, který může trochu připomínat humor cimrmanovský nebo Šimko-Grossmanovský, ale ten byl užíván v míře únosné a byl humorný. Tohle působí dojmem, že se autor tak vehementně snažil nacpat do jedné knihy co nejvíc "humoru", akce a historických politických událostí, až .... až z toho vylezlo tohle. Možná, kdyby se to drželo jen "současné" časové linie opravdu stoletého starce, který zmizí z domova důchodců a bylo to o polovinu kratší, tak i když i tahle linie je neuvěřitelně nereálná, pitomá a překombinovaná, tak bych snad nějakou hvězdičku dal, ale ty kapitoly z minulosti, protkané až neuvěřitelným množstvím politiky a politiků všech možných státních zřízení ze všech konců světa, ty mě fakt nebavily už vůbec a poslaly to do odpadu definitivně. Jestli v tom bylo nějaké hlubší (anti)politické poselství, tak lituji, já ho neobjevil, politika mě nikdy nezajímala.

Ne, opravdu nechápu zdejší hodnocení 80% plus, stejně jako nechápu to množství povětšinou čtyř a pětihvězdičkových komentářů. Od nějaké 150. strany už to bylo čiré utrpení, které jsem neukončil předčasně a nehodil to proti zdi jen proto, že nemám ve zvyku rozečtenou knihu nedočíst a taky proto, že ta knížka (naštěstí!!) nebyla moje. Nicméně s každou další stranou, potažmo kapitolou ve mně k téhle knize rostl odpor.
Neskutečná sračka. Doufám jen v to, že se lidstvo nedostane až tak daleko, že by se o tomhle škváru jednou učily děti ve škole.