misutkaG komentáře u knih

Přečetla jsem Ostrov poslušnosti za jeden den, což značí za prvé, že mne to bavilo, a za druhé, že to byla nenáročná četba, kterou čtenář proletí bez zastávky jako nic. Knížku mi někdo půjčil s tím, že je to příjemné soft porno. To ale nesedí, protože je to normální tvrdé porno, které se jen tváří jako soft, protože se v něm nemluví sprostě a všichni se tváří velice hogo fogo. Nutno ale uznat, že na to nejsou definice, co je soft a co hard, takže hranice mohou být hodně rozmazané. Kdysi se to např. ve filmech pojímalo tak, že erotika je, pokud nejsou zblízka viditelné pohlavní orgány v kopulaci. Byla nahota, byla atmosféra, ale to hlavní bylo jen naznačené. Ale nevím, zda to ještě platí. Na začátku devadesátých let se kromě kvanta pornofilmů na VHS objevila spousta pornočetby, tehdy ještě na papíře, takže se člověk opravdu vzdělal. Srovnávat s Ostrovem poslušnosti mohu ovšem jen tu čtenou podobu, někdy s obrázky, text byl vesměs velmi vulgární, děj nepatrný, ale popisovaly se podobné věci, jako v citované knize, jen neměly tak načančanou podobu. Pokládám se proto za relativně vzdělanou i v této oblasti, takže to nečtu kvůli poznání. Proč se to tedy vlastně čte?
Jedním z důvodů je asi chuť seznámit se teoreticky s tím, co lze v sexu dělat a v praxi pak vylepšit vlastní sex. Spíš bych ale sázela na to, že s knížkou je to podobné jako s pornofilmem: je to dobrá předehra k sexu, ať již o samotě, či s partnerem či partnery. Prostě čtenáře či diváka sexuálně vzruší a dostane na sex chuť. To je samozřejmě pozitivní stránka těchto věcí, a je zbytečné ji popírat. Může to být také jen zábavné polechtáníčko, oddychovka, odpočinková záležitost, vždyť řada autorů se na tento obor vrhla právě proto, že se to líbí a dají se tak vydělat dobré peníze. Nebo to platí vše dohromady.
Ostrov poslušnosti je také čirá komerce. Bráním se tomu to označit za úplně blbé čtení – to bych popírala sama sebe, vždyť jsem to přečetla. A tu mne napadá další důvod, proč je to tak úspěšné. Milujeme totiž pohádky s dobrým koncem, a toto je pornopohádka, kde se ti dva také nakonec najdou.
Vystupují tu bohatí krásní lidé, jeden jako druhý, bez tělesných vad, všichni muži mají ohromné a velice výkonné pohlavní údy a všechny ženy jsou neustále připravené k sexu s kýmkoli a nacházejí se téměř pořád těsně před propuknutím orgasmu. Obě pohlaví jsou schopna mnohokrát za den dosahovat vyvrcholení a pořád nemají dost. To přece není nic jiného než pohádka...Něco jako sen, o němž ale víme, že existuje jen v té pohádce.
Na záložce píší, že knížka nic neladí do romantických barev, ale to není pravda. Krajní polohy sexu, které také záložka zmiňuje, se mnoha páry běžně používají, už jsou dnes probírány i v magazínech a stěží se najde někdo, kdo by o nich nikdy nic neslyšel. Co je probůh za krajní podobu sexu anální sex či nějaké lehké sadomaso! Samozřejmě platí, že se to v reálu líbí jen někomu, ale snad každý si o tom ochotně přečte.
Autoři pornopohádek se tedy musí hodně snažit, jak to zabalit, aby to vypadalo nově a provokativně. Úplně nakonec jsem si ale uvědomila, že knížka je dvacet let stará, což mi mohlo dojít, i kdyby to nebylo napsané na záložce. A víte proč? Pozorný čtenář si všimne, že na rozdíl od dnešních zvyklostí tam dámy ani páni nejsou vyholení. Lze to doložit např. větou: jemně ji zatahal za pubické ochlupení...Mohli bychom se bavit tím, že bychom snášeli nápady, co by se na ostrově mělo odehrávat v současnosti, a jak by byli vyšperkováni tamní klienti. Myslím, že tehdy tam neměli ještě ani tetování!
U této knihy je v databázi velká spousta příspěvků – a s většinou z nich mohu jen souhlasit. Takže jsem tímto vlastním příspěvkem asi chtěla spolučtenáře hlavně pobavit.
A kolik hvězdiček dát? To opravdu nevím, a když něco nevím, tak je to vlastně bezbarvý průměr, ani tak, ani tak.

4 24.06.2020

První část se čte jako dobrodružný román, závěr je trochu smutnější, asi i proto, že se blíží současnosti, týká se doby, kterou už dobře známe i my. Příjemně se to čte i proto, že autor je původním povoláním novinář (i když si vyzkoušel řadu jiných zaměstnání, od manuální dřiny až po službu americkým zpravodajským službám), psát prostě umí. Lidé, co píší paměti, si obvykle nechtěně fandí, o tom, o čem chtějí pomlčet, tak obvykle pomlčí, nebo to zamlží. To jim ale nelze zazlívat, nepíší svá díla proto, aby sami sebe odsoudili, asi je nepíší ani proto, aby si takzvaně prohloubili vhled do vlastní podstaty, vyřešili si tak své vnitřní problémy. Ale - jak se tak hezky po bolševicku říkávalo v televizi před uvedením západního filmu - nastavují zrcadlo. Sobě, světu, ale i nám, kteří jsme žili jiné životy
Pan Slouka byl ve skutečnosti dobrodruh, ovšem nikoli ve špatném slova smyslu, uměl se rychle rozhodovat, když ho přestalo bavit to, co dělal, tak se vynasnažil, aby mohl dělat něco jiného. Důležité je slovo vynasnažil. Málokdo v dospělém věku, a ještě k tomu v exilu (on neměl rád smířené slovo emigrace). dokázal opustit dosažené pohodlí a klidný život a jít do nejistoty. A hlavně: pořád se musel živit, takže po útěku z republiky všechna studia, která absolvoval, musel zvládnout při zaměstnání. To mu samozřejmě nepřinášelo žádné výhody, naopak, muselo být náročné to skloubit. Když si uvědomíme, že při odchodu neměl žádné dokončené vyšší vzdělání, že ani skoro neuměl anglicky, když jako mladý muž s manželkou putoval "na západ", tak se nedá neocenit, co pak dokázal zvládnout. Z nádeníka, poté spolupracovníka CIA (to pokládal za hroznou nudu a asi mu i vadilo, že bral hodně peněz za nic), editorem a pak redaktorem Svobodné Evropy, k tomu vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na dvou univerzitách, napsal řadu prací v tomto oboru, poté na univerzitách vyučoval a zřejmě tam byl dost vážen...Nakonec novinařinu zcela opustil a věnoval se akademické práci, i to je docela zajímavý oblouk jeho životopisu. Měl možná štěstí v tom, že byl Moravák a v Brně jak ve škole, tak po ní, získal řadu přátel i známých z politické a kulturní sféry, s řadou z nich se v exilu potkal. Moravský dvoreček byl relativně malý, takže se opravdu všichni znali. Také tam vycházely Lidové noviny, které ho vyškolily. Příběhy, které prožil jak doma (např. na vojně), tak v exilu, jsou opravdu pozoruhodné, napsané čtivě a mnohdy velice zábavně. Je v tom ale znát ta profesionalita "psavce", který vždy musel upoutat čtenáře či posluchače a věděl, jak to udělat. Ale jako hlavní nit se těmito příběhy táhne určitá urputnost: když je něco špatně, tak je třeba to zlepšit. Když je práce pouhou dřinou, je nutné jí dát nový rozměr nebo se vypracovat prostě k lepší práci. Atd. Určitě to obdivuji také proto, že to sama vždycky nedokážu.
Je to věc osobního výběru - já čtu paměti lidí, zejména těch, které jsem ani neznala a nic o nich nevěděla - velice ráda. Vždy mi dokreslí dalšími barvičkami dobu, ať tu, kterou vnímám už jen prostřednictvím "dějepisu", nebo tu, kterou už pamatuji sama. Pan Slouka mne potěšil a jeho "tah na branku" obdivuji. A také cením, že se nikdy nenechal vtáhnout do reálné politiky.

2 09.06.2020

Když někdo píše jednu knížku o tomtéž hrdinovi dvacet let, tak nutně nemohou být všechny výborné. Kdyby se někdo pokusil je všechny - nebo většinu z nich - přečíst v jednom zápřahu, tak by si musil po nějaké době Reachera spíš zhnusit, než ho nadále milovat. Když se o tom s někým bavím, tak mi naskakuje srovnání, které může pokulhávat, ale něco na něm je, ač budu srovnávat knížky s filmy, konkrétně s Jamesem Bondem. Bondovky jsou, nebo alespoň do doby před několika lety byly, příjemnými pohádkami, kde dobro, i když trochu zvláštní a ne tak úplně bez chybiček, zvítězí. Hrdina měl své atributy, fyzické i psychické a patří k němu řada ikonických aspektů. má své neměnné zvyky. Proto si také myslím, že bondovky od doby, co 007 začal být mlácen, mučen, neoholený a v roztrhaných zakrvácených šatech, nejsou tím, co se mi tak líbilo, že jsou to prostě thrillery moderního, ale hodně zaměnitelného a jiným thrillerům podobného rázu, které se mohou líbit, ale já už je za pravého Bonda nepokládám. Reacher má také své atributy, které u něj autor vytvořil zčásti naráz, zčásti mu je přidával v průběhu let, jsou fyzické i psychické a způsoby, jak Reacher žije a řeší problémy, ke kterým se nachomýtne, jsou také očekávané a musí se sobě podobat. Jinak je totiž čtenář zklamán, že to není "jeho Reacher". Např. jednomu čtenáři na této poslední knize vadí, že tam Reacher neprožije milostný románek, pokud možno s nějakou prokurátorkou, generálkou apod., ač v jiných knihách se to prakticky vždy nějak odehraje. Pak Reacher zamává, odchází a na silnici vztyčí palec. Tak to má být, tak se mi to také líbí a je to má oblíbená četba. Nebudu se proto vrtat v knížce Minulost z hlediska, zda jde autor dolů či ne. Napsaná je jako obvykle velmi čtivě, příběh je vystaven zdárně, téma do jisté míry neotřelé. Rodinná historie není hlavní linkou, možná si povšimněme, že tak úplnou náhodou se ale Reacher do Laconie přece jen nedostává. Vlastně tam jet chtěl. Náhoda na autostopu je pak častou metodou, jak autor Reachera dostane na místo, kam ho dostat potřebuje. Silný příběh Kanaďanů a únikové hry je dobrý, má ovšem zásadní vadu v tom, že představitelé "zla" jsou totální amatéři. Jenže takových vad je v knihách o Reacherovi spousta a čtenářům, ani mně, to vůbec nevadí. Takže dávám čtyři hvězdičky a těším se na další pohádku o Reacherovi. Na rozdíl od bondovek je lepší o Reacherovi číst, než ho vidět ve filmu...

8 05.06.2019

Poznámky, malé příběhy, filosofující glosy, nepříliš uspořádané, ale velice poctivé, jsem si přečetla v této knížce Jiřího Suchého se zájmem. Netají se tím, že se pokládá za křesťana a žádá od těch, kteří jimi nejsou, aby se nad jeho názory zamýšleli, nezavrhovali je, protože on vůči nim dělá to samé. Vtipně uvádí, že je "cosista", na rozdíl od řady svých známých, kteří jsou "samisté". Tedy ti, kdo "trvají na tom, že evoluce je sama sobě stvořitelkou", zatímco nám cosistům "připadá pravděpodobnější připustit, že je tu ještě ono Cosi, co samistůúům dopřeje jejich myšlení, když jinak nedají." Přísnější je vůči militantním ateistům (i tento pojem vysvětluje). K ateistům ocituji z textu: "Jste-li ateisté, respektuju vaše právo nevěřit, pokud vidím, že jste se pokusili seriózně se seznámit s tím, v co nevěříte. Ale nemám rád bohorovnost těch ateistů, kteří se zříkají něčeho, o čem nemají ani páru. Někdy, když se sejdu se svými sekularizovanými spoluobčany a když přijde řeč na otázky víry, žasnu jak oni, lidé v mnoha oborech vzdělaní, moudří, kultivovaní a mnohdy úctyhodní, počnou argumentovat stejně jako kdejaký prosťáček při pivu támhle v hospodě. " Suchý v závěru uvádí, že vše, co v knížce napsal, vznikalo během patnácti let a že to hodně měnil, doplňoval a škrtal. Jistě si nemyslí, že knížka osloví jeho většinového fanouška, který je zvyklý přece jen na jiný klaunův humor, i když jeho záblesky v této knížce samozřejmě nechybí. Uberu jednu hvězdičku, i když pět by se mi jich chtělo dát za autorovu odvahu, srozumitelnost a přesvědčení, že nemá patent na pravdu a nikomu nic nevnucuje. Ta hvězdička mínus jde na vrub tomu, co jsem uvedla už na začátku: jednotlivé kapitolky jsou do knihy naházeny víceméně nahodile, od legrace až po filosofii. Možná to byl úmysl, střídat hodně vážné texty s glosou o šatech Panny Marie, povrchními poznámkami k deseti přikázáním a mně osobně velice konvenujícím textem k modlitbám nebo k evoluci. Ale díky, pane Suchý, hlava Vám slouží pořád ještě výborně!

7 05.06.2019

Autor knihy, Ladislav Bittman, před pár dny zemřel v USA, kde se usadil po odchodu do emigrace, podle jeho knihy po poněkud dobrodružném útěku z Vídně (služebním autem) po 21. srpnu 1968. Bylo mu v době smrti 87 let, to je na špiona úctyhodný věk - z toho 50 let pobýval v cizině. Ve své rodné zemi byl odsouzen k trestu smrti, ale až tak daleko, že by ho bývalí kolegové trávili něčím jako novičokem, to nedošlo. Z českých pracovníků rozvědky a kontrarozvědky, kteří z Československa utekli na západ, nebyl ani jediný, ani ten nejznámější, ale napsal o svém životě a též vyučoval o chytlavém tématu - dezinformacích a všem, co s nimi může souviset. Jak jsem se dozvěděla v nekrolozích, tak v sobě objevil i malířské nadání, ve svém malířském ateliéru snad taky umřel - někdo napsal, že jeho smrt doprovázela lehká vůně před chvílí použitých barev. Brala bych vše kolem něj trochu s rezervou. Chce se mi říci "jednou lhář, vždycky lhář", ale to by bylo moc velké zjednodušení. Špionážní práce může být pro člověka osobním dobrodružstvím a její výlučnost vnímá jako povznášející. Jak také někde napsali, padesáti lety v cizině Bittman odčinil své viny - ale to bychom museli přesně vědět, komu konkrétně kdy ublížil, zničil či mu zkomplikoval život, zblbnul ho, apod. V obecné rovině je to spíš fráze. Ano, nedělal kariéru po vstupu vojsk! Nepřidal se k "vítězům", kterých v jeho branži bylo hodně. Nezařídil si pohodlný život někde v bezpečí na ambasádě, kryt diplomatickou imunitou, na což by byl asi v té době už dosáhl. Věděl předem, že má v cizině tajným službám co nabídnout, ale jistotu spokojeného života v cizí zemi mít přece jen nemohl. A jeho rodina ještě víc.
Tuhle knížku už mám v knihovně dlouho a zřejmě jsem ji i celou přečetla. Spíš jako fikci, protože memoáry tohoto druhu nikdy nemohou být objektivní. Ale určitý vztah k tématu Špionážních oprátek mám: je to Černé jezero na Šumavě, ke kterému se v podstatě celý život vracím. Bittman odtamtud tahal údajné nacistické bedny, k nimž vymyslel i celou story. Bylo to v roce 1964 a mystifikační akce se jmenovala Neptun, určitě ho to velmi bavilo. Vzal si prý příklad z obdobné akce v Rakousku, která se odehrála o rok dřív, ta ovšem nebyla propagandistického charakteru. V nevelkém jezeře Toplitzsee vylovili také bedny z doby nacismu - obsahovaly falešné anglické libry. I toto jezero je velmi krásné a plavila jsem se na něm se skupinou turistů na ekologické elektrické loďce. Výletníky vozí k dalšímu navazujícímu mrňavému jezírku Kammersee, v němž, nebo spíš nad ním ve svahu pramení řeka Traun.

1 22.09.2018

Kdyby žil Miloň Čepelka o sto padesát let dříve, mohl by být významnou osobou Opočna nebo možná i Nového Knína - učitelem, buditelem...Možná by v tom překonal i svého budoucího kolegu Svěráka. To by se mu možná i líbilo, protože v těch starých časech by se stěží mohl podílet na divadle Járy Cimrmana, to by tehdy určitě neprošlo a humor tohoto typu se mohl zrodit až ve dvacátém století, na základě trpkých zkušeností z totalit a válek. Tato knížka není nová - dostala jsem se k ní náhodou a moc mne potěšila. Nejsem tak velký znalec Cimrmanů, ale některé hry jsem viděla i naživo - Miloň Čepelka se mi vždy líbil. Pak jsem zjistila, jaký je výborný zpěvák včetně klasiky. Jaký je básník, trochu recesista, ale umí. Umí i řadu dalších věcí. A v knížce - rozhovoru s Alešem Palánem - se mi informace poskládaly do moc zajímavého celku a mám pocit, jako bych se s panem Čepelkou už někde setkala, třeba jsme mohli společně učit v tom mně dobře známém Novém Kníně! Na rozdíl od něj jsem naštěstí pro žáky nikdy učit nemusela, ač jsem získala aprobaci. Tehdy už ale umístěnky bohudík nebyly. Nebo jsme se někde tísnili ve starém baráku, každý se svou rodinou v miniaturním bytě, potkávali jsme se při nošení uhlí ze sklepa...On je skutečné nedělňátko, ale štěstí dokázal jít vstříc - kdyby to nebyl Jára Cimrman, jistě by se objevilo něco rovněž zajímavého, kde by pan Čepelka vynikl. Oceňuji na knížce práci publicisty Palána a uvítám, když mi někdo poradí, která z jeho četných knížek je tak dobrá jako Nedělňátko, aneb s Cimrmanem v zádech. Nechci si to půjčovat v knihovně jen namátkou.

4 18.09.2018