mone komentáře u knih

Knížku jsem začala číst, protože mám ráda severské detektivky a zdejších 89 procent se tvářilo jako lákavé doporučení. S komisařem Wallanderem jsem měla tu čest poprvé a přiznám se, že s velkou pravděpodobností (větší než 89 %) taky naposledy. Proč? Komisař Wallender je totiž k smíchu. „Pořád neví, co spatřil, ale tuší, že je blízko.“ „Cítí, že ho oblévá nepříjemný pocit, ale nedokáže říct proč.“ „Něco se mu přestane líbit, ale neví, kde se ten pocit vzal.“ Knížka se vleče, konec je fraška, která ani neví, kdy má skončit, a navíc mi vadí mix slovních spojení jako bezbřehá samota, neotřesitelná jistota, nesmírná sklíčenost… to se do thrilleru vůbec nehodí. Dozvědět se po 450 stranách, že komisaři sice hned na začátku došlo, že je hodně blízko pravdě, ale rozhodl se jít radši do slepé uličky, protože ji nedokázal unést… To je čtenářský peklo. Myslím, že i scénáristé Kriminálky Anděl zvládnou vymyslet lepší konec.

3 29.07.2015

Když jsem knížku začala číst, s trochou nadsázky jsem si říkala, že bych měla napsat do Motta, aby k ní lidem dávali omluvenku z práce. Nešlo se od ní odtrhnout. Podvědomě jsem čekala, kdy se začnu nudit. Strana 100: „Tý jo, super.“ Strana 200 – hraje se mistrovství světa v hokeji a já čtu. Strana 300 – doma bordel jak v tanku, a já furt čtu. Pořád ten otazník, jak to dopadne. Snažím se odhadnout konec, ale nekoresponduje s žádným z mých scénářů. Brilantně zpracovanej příběh, skvělej thriller s lidskými osudy. Manželka s manýry zpanštělé horeny, co ponižuje otce svých dětí – to jich je na světě opravdu tolik, že každý nějakou takovou známe? Že můžeme mít všichni pocit, že je to tak trošku o nás? „To prší moře“ bych doporučila všem, obzvlášť však těm, kteří mají pocit, že česká tvorba musí být vždy nutně horší než zahraniční. Tahle knížka je jasným důkazem toho, že paušalizovat není fér.

12 12.05.2015

Martina na Lomu intenzivně pracovala několik let, šlo o každý verš, o každé jedno slovo... proto je výsledek takový, jaký je. Slovenština, která je krásná sama o sobě, je ve spojení s Lomem ještě o něco krásnější (klišé v komentáři, protože ve sbírce na něj nenarazíte). Jednoznačně všechny palce nahoru!

05.05.2015

Murakamiho mám přečteného komplet a tahle je moje nejoblíbenější! Kdyby vypsali dobrý kurz, vsadím si, že jednou jistojistě dostane Nobelovu cenu za literaturu.

7 05.05.2015

Co se týče tematiky, osobně mám raději toho přízemnějšího Murakamiho, kterého známe z Norského dřeva a z Na jih od hranic, na západ od slunce. Toho, co nemá tolik potřebu experimentovat s metafyzikou a imaginací. Sputnik, má láska má svým existenciálním laděním a problematikou hledání vlastní identity blízko ke Kafce na pobřeží, a priori imaginárnímu příběhu s vnitřním hlasem. Oba tyto romány však představují pouze jednu z variant Murakamiho poetiky. A to je další věc, která je mi na úspěšném Japonci tolik sympatická – neustrnul v osvědčené poloze, ale zkouší hledat i jiná východiska vlastní tvorby. Laťku, kterou si kdysi dávno nastavil, přitom pořád drží. A co víc – své jméno povýšil na úroveň synonyma pro kvalitní čtení.

3 05.05.2015

Těžko Murphyho soudit za to, že chtěl napsat něco odzbrojujícího. Něco, z čeho bychom my, čtenáři, byli úplně paf. Výsledek jeho snažení, alespoň tedy pro mě, žádnou transcendentní revoluci nepřinesl. Možná by mu napoprvé neuškodilo, kdyby byl k prázdnému papíru o něco pokornější a své transcendentální choutky držel pevněji na uzdě. Jak je totiž známo, první vlaštovka jaro nedělá.

1 02.05.2015

Neviditelné nestvůry jsou autorova prvotina, která v době, kdy vyšla, nechala čtenářskou veřejnost naprosto chladnou. Dílo původně nechtěli ani nakladatelé – odmítli ho pro jeho zrůdnost. Palahniukovy začátky nebyly vůbec jednoduché.

Palahniuk je narativní stratég a velký hráč. V neviditelných nestvůrách se mísí groteska s chaosem, nad nímž visí jeden velký existenciální otazník. Nestvůry jsou dost zvláštní román, alespoň co se kompozice týče. Všudypřítomný chaos zdárně rytmizují „skoky“, takové malé ukazatele, kterými nás autor posunuje příběhem tam a zpět. V centru dění stojí bývalá modelka Evie Cottrellová. Evie není exmodelka proto, že by snad ztloustla na konfekční velikost 38, důvod je daleko závažnější: při jízdě po dálnici na ni někdo vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát. Evie to utrhlo bradu a sanici. Zbytky její tváře sezobali ptáci. Ano, Chuck se s tím moc nemazal. „Můj obličej je to poslední, na co by bezva kluci a holky chtěli narazit, když jdou do tmavých uliček sháněk drogy,“ říká o sobě ironicky a odtažitě Evie, která je sama pro sebe neviditelnou nestvůrou. Její myšlenky jsou navíc ostřejší než pizza s dvojitou dávkou feferonek. Aby toho nebylo málo – i po několika plastikách a rekonstrukcích obličeje namísto mluvení stále jen chrčí jako rozladěné rádio. Dlouhou dobu tak komunikuje jen prostřednictvím papíru a tužky. Její obličej na tom je hůř, než si vůbec dokážete představit, a Palahniuk se neštítí své bizardní fantazie detailně zachytit: „Doktoři navrhli, že mi prodlouží chřtán kusem mého tenkého střeva. Navrhli, že tomu lidskému výrobku zvanému já odseknou kus lýtkové kosti, ten vytvarují a transplantují, aby mi, aby výrobku udělali novou dolní čelist. Píšu do bločku: Kost z nohy spojená s kostí hlavy? Doktoři to nechápali.“

Na své pozdější pověsti autora – perverzního úchyla tak autor evidentně začal pilně pracovat od samého začátku. Hned v úvodu knihy se stane vražda, vypukne požár a je vystrojena veselka. Nestvůry začínají jako zpověď, ale pozadí průvodních událostí autor odkrývá až v průběhu románu. Nepotřebuje k tomu ani bůhvíkolik postav – je jich pár, ale jsou to originály. Ať už to jsou rodiče Evie, kteří trpí stihomamem, že je chce okolí zlikvidovat, protože se stylizují do role zarputilých bojovníků za práva gayů, nebo je to kamarádka Brandy, chodící plastická loutka, která si nechala vyoperovat žebra, aby jí zeštíhlel už tak ultra štíhlý pas.

Chuck Palahniuk je kultovní autor, ale hlavně ostřílený matador nejrůznějších bizardností. Palahniuk nekritizuje, jen s úsměvem na rtech pozoruje všechny ty více či méně divné věci, které se kolem nás dějí. Neviditelnou nestvůru může v jeho podání ztělesňovat konzumní a povrchní život plný ideálů i vlastní sebedestruktivní myšlenky. Děj knihy je rozsekán podobně jako sekvenční focení, ideálně tak koresponduje s atmosférou modelkovského světa. Jakým způsobem se román čtenáři čte, to je věc druhá. Kritická reflexe různých společenských postojů i přehnaně cynický nadhled, to je to, co dělá Palahniuka Palahniukem. (Prostě to ze mě vyhrkne. „Já,“ povídám, „já jsem poslední živý dítě, co vám lidi zbylo, tak byste si mě mohli začít taky trošku všímat.“) V kombinaci s naroubovanými citáty to vše působí poněkud samoúčelně. Autor sebe tímto románem dostal na tenký led, který pod ním začal praskat právě ve chvíli, kdy se mu podařilo utéct.

3 02.05.2015

V Božím Dítěti nenajdeme jediné hluché místo, v němž by se příběh rozpliznul. Není ani kde – román svou délkou nemá šanci unudit, navíc při tempu, jaké McCarthy od počátku udává, je víc než pravděpodobné, že jej čtenář přečte na jeden zátah. Co na tom, že tematika Božího Dítěte hraje do karet spíše silnějším náturám. Zvykejme si: ve fikčních světech už toho bylo hodně řečeno. Nyní nastává čas probádat bílá místa na literárních mapách. A ta černá v lidské společnosti.

5 02.05.2015

Ostrov lhářů mi opět potvrdil, že čím je propagace knížky větší spam, tím horší samotná knížka je. Jsem naštvaná, protože Ostrov lhářů byl ze dvou třetin neuvěřitelná nuda… Furt jsem jen přemýšlela, jak to autorka udělá, aby závěr nebyl naprosté fiasko, což pro mě byl vlastně jediný důvod to dočíst. Opravdu tragédie. Manipulativní „Přečtěte si to“ (na obálce) bych šmahem nahradila doporučením „Nečtěte to“. Resp. neplaťte za to, tohle v domácí knihovně mít nechcete...

6 02.05.2015

Knížky Petry Soukupové mám nesmírně ráda, i já jsem odpočítávala dny, kdy vyjde tahle novinka. Oblíbila jsem si Petřin styl psaní, navíc je fakt dobrá pozorovatelka - ty postavy jsou často my. Píše o tom, co se mnohdy bojíme vyslovit. Je tam všechna ta lidská blbost, která se na nás valí v eMHáDéčku, v supermarketu, na ulici. Pod sněhem mě osobně ale trošku zklamalo, nicméně ne v kontextu toho, co je v knihkupectví, ale v porovnání se Zmizet nebo K moři. Člověk pouští televizi a je to jeden hnus vedle druhýho, proto když čtu knížku, chtěla bych v ní aspoň někoho normálního, aspoň jeden hezkej mezilidskej vztah, víc záviděníhodných vlastností než jen lásku k psům, kočkám a krajině, a to nejsem naivní ani sentimentální. Z rodiny sester mi bylo smutno. A jak už tady zaznělo - chyběl mi konec. Pořádná pointa... to, proč mám dodnes zvlněnej závěr povídky Věneček, u které jsem brečela jak malá holka. Každopádně se už teď zase těším na další knížku. V tom se nic nemění!

2 29.03.2015

Radčina knížka se mi četla skvěle - kdysi jsem na autorku narazila jako na bloggerku, a proto jsem věděla, že pokud jde o její tištěnou prvotinu, rozhodně je na co se těšit. Měla bych jedinou pidi-výhradu - za sebe bych se obešla bez toho veršování, je na mě trošičku dětinské, bez rytmu... ale není ho tam zase tolik, aby mě nějak výrazně rušilo :) To všechno ostatní, co je napsaný kolem, je totiž geniální. Tak.

4 19.04.2014