MonikaK komentáře u knih

Přestože odhalení knihy nebylo příliš překvapivé, neboť náznaky v průběhu knihy byly velké, příběh dobře plynul, byl velmi čtivý a místy dokonce děsivý. Musím říct, že tvorba Amandy Stevens mi sedla mnohem víc než Darcy Coates. Předpokládám, že se jedná o ukončení série s Amelii. Jako takové mi to bohužel přišlo vzhledem k tématům knihy až moc naivní. Myslím si však, že si to své spokojeně čtenáře rozhodně najde. Zoufale čekám na autora, který ponechá hororu jeho děsivou stánku až dokonce.

11.07.2021

Ach jo. Možná půjdu proti proudu. První tři čtvrtiny knihy mě opravdu bavily. Popis všech přízraků a nešťastných událostí v domě byl nápaditý a musím ocenit autorčinu fantazii. Přestože o strachu nemůže být vůbec řeč, užila jsem si možnost ocitnout se v domě Carrowů. Problém nastává na konci. Autorka podle mě píše spíš young adult knihy než děsivé horory. V závěru příběhu jsem měl chuť knihu odložit. Nakonec jsem se rozhodla to brát tak, že se nemám bát, ale dočíst něco naivně romantického a snového. Dala jsem tomu šanci. Kniha mi připomínala chvilkami již zmiňovaný Dům v růžích, ale ten byl oproti ní děsivý, ke konci jsem si spíš vybavila film s Eddiem Murphym - Strašidelný dům.

Knihu tedy budu hodnotit v podobném duchu. Problém mám s tím, že už si od autorky asi mnoho nepřečtu, protože se nejen nebojím u jejich knih, ale již se ani nebojím o postavy, které se v příběhu nachází. A to pro mě ztrácí smysl. 3/5 *

3 02.07.2021

Od této autorky jsem četla Někdo cizí v domě a bohužel se mi nelíbila. Pak jsem zkoušela Manželé odvedle a odložila. Proto pro mě byla tato kniha velkým překvapením. Jednoduchý příběh, odehrávající se na místě, které je odříznuté od světa, protože kolem zuří zimní bouře. Ideální. Upřímně, kdo by si nechtěl přečíst příběh z takového prostředí. Navíc byl velmi čtivě napsaný, jednotlivé kapitoly se četly rychle a kdo je vrah nebilo do očí. Tuto knihu jsou si opravdu užila. Kdyby to byla detektivka, hodnotím přísněji, ale jako thriller hodnotím velmi dobře.
P.S.: Malý spoiler, když popisujete příběh z pohledu všech postav a jedna z nich je vrah, vždy se soustřeďte na tu, na kterou skoro zapomenete, že tam je. Autor vám totiž o vrahovi může říct ze všech nejméně. (Pokud se v popiscích nevrací do minulosti)

1 29.01.2020

U této knihy mám trochu rozporuplné pocity, po prvním dílu jsem se na pokračování moc těšila a jsem spokojená, ale... Bohužel mě samotný detektivní příběh nebavil tolik, jako dějová linka o hlavní vyšetřovatelce. Asi jsou (minimálně) dvě skupiny čtenářu detektivek. První, který miluje, když je v knize raději méně vražd, ale zato více vyšetřování a popsán detailnější postup, jak odhalují jednotlivé důkazy apod. Druhá skupina na detektivkách miluje tu syrovost, velké počty mrtvých, brutálnost vraždy, ideálně home invasion. Patřím jednoznačně k první skupině, ostatně proto tak miluji Joa Nesbøho. Párkrát jsem byla příjemně překvapená, kdo je vrahem, ale závěr byl již bohužel jako podle šablony... A poslední scénu šlo předpokládat. Vím, jak je těžké pro autora dávat čtenáři jednotlivá vodítka a neodhalit příliš, přesto jsem čekala o chloupek víc. Pravdou ale je, že jsem si Jude zamilovala, takže si další díl rozhodně přečtu.

4 29.01.2020

Tohle bych nečetla ani dospělému, natož dětem. Nelíbí se mi poselství jednotlivých příběhů. A nelíbí se mi ten křesťanský princip - je jedno, co jsi udělal, kaj se a bude ti odpuštěno... Co je vlastně poselstvím "pohádky" Mikuláš má děti rád?

Nádherné pověsti, které doporučují všemi deseti číst starším dětem, ale dají mnoho právě jejich rodičům. Hodnoty, kterých si židé váží nejvíce: rodina, život, statečnost a v neposlední řadě inteligence. Jednotlivé poselství každé pověsti je zajímavé, ale je úžasné číst, jak apelují na lidskou inteligenci, důvtip a vynalézavost a jak naopak upozorňují na nesmyslné biflování. Jak moc dobře chápou rozdílnost těchto dvou pojmů. A když čtete příběhy o tom, jak mladík ztratí během pogromu celou rodinu včetně své čtyřleté sestry či když čtete o tom, jak jiná postava říká, že během pogromu vždy zemřela téměř celá jeho rodina, avšak vždy zbyl jeden člen, který zachránil rod, mrazí vás. Mrazí z toho, kolik utrpení už židé zažili. Kniha výstižně popisuje, jak vznikaly záminky k jejich nenávisti a stíhání. Například proč židé v minulosti nebyli tak často nemocní. Děsivé je, kdy již předem ví, že mír je vždy dočasný a vyvolenost znamená především zodpovědnost. Rozhodně si knihu ještě jednou přečtu a budu ji číst i dětem. Děkuji za tuto knihu.

2 21.11.2019

Předně chci rict, jak je pro me dulezite, ze Fabian Risk mi je, narozdil treba od Martina Servaze (Bernard Minier), sympaticky, coz je pro me důležité a určité si tedy prectu i další dil serie.
Samotný příběh byl zajimavy, některé vraždy promyšlene a nápadité, občas to autor podle mého ale přehnal. Především v případě počtu vražd. Další věc, která mi trochu vadi obecně je, když přestože je vydržováci tým zajimavy a členitý si všechny zásluhy připisuje buď jeden člověk, nebo je naopak čtenář odhalí dávno před vyšetřovateli. Ale chápu, ze byt stále o krok napřed před čtenářem je na psaní detektivních příběhu to nejsložitější. Ostatně to je jeden z důvodu, proč chci číst právě prvotiny z tohoto žánru a časem porovnat jak jednotliví autoři staví svůj příběh.
Co me naopak mile překvapilo, byl autor deníku a scéna, která mi připomněla můj oblíbený seversky seriál Most. Kdo viděl, vi. :)
Na knize mi chybělo, aby se vrah objevil na scéně dřív a pokud možno častěji. Bohužel mi představa, ze si nikdo nevybavi spolužáka a nikde po něm nejsou žádné zmínky přišla příliš neuvěřitelná a celou dobu jsem doufala, ze třeba někdo blízký mstí napriklad svého mrtveho bratříčka. Chybel mi onen pomyslny wow moment, kdy si řeknu, tak tohle je ten vrah. Na druhou stranu kniha dobře plynula a gradovala, což je důležitější než jedna překvapivá scéna. Kazda jednotlivá kapitola vas nutila číst dal a Fabian vám přirostle k srdci, protože není nemastny neslany. Těším se na další dil s nim, i když po menší přestávce.

6 21.11.2019

Tato kniha je pro mě po předchozím díle bohužel spíše zklamáním. Zatímco v prvním díle jsem si říkala, že mi možná jednotlivé postavy přirostou k srdci, nyní se spíš kloním k opačnému názoru. Přesto všechno zkusím další díl. Fabián Risk je mi bohužel mírně nesympatický. Muž, který spíš řeší svoji postavu, než rodinné problémy, ke kterým se staví jako oběť, mi trochu vadí. Stylem: Já nic, mě se to nějak děje samo... Ale uznávám, že je nutné vytvořit detektivy, kteří nejsou vyloženě kladní a musí v nás vyvolat sporné pocity. Je však podle mě nutné, aby převážil kladný dojem. Nevím, zda se to autorovi daří v případě Dunji, protože ta mě místy vyloženě štve. Neustála se pohoršuje, jak jsou ostatní muži sexističtí a nechutní a pak využívá svého vzhledu, aby dosáhla toho, čeho chce… Zatím jsem se však nerozhodla, zda si tyto pocity užívám nebo nebo naopak.
Bohužel jsem však v tomto dílu nevěřila autorovi vraha. Nemyslím tím samotný motiv, ale jeho proveditelnost. Kdyby do toho bylo zapojeno víc lidí, v což jsem doufala, neřeknu slovo, ale takto? Vždyť se nás ani samotný autor nesnažil moc přesvědčit, že by toho ta osoba byla schopná. Bohužel ne. Mírná překombinovanost na konci mi ale naopak sedla a trochu pomohla zvýšit hodnocení. Z této knihy jsem rozpačitá, místy jsem měla pocit, že autor někdy vyšetřovatele nechá chovat se opravdu hloupě, ale vzápětí mě překvapila inteligence a propracovanost některé scény. Opravdu je to u mě tak půl napůl. Proto dávám 3 hvězdičky.
SPOILER: Přemýšlela jsem, zda jsem schopná tuto knihu hodnotit objektivně, když miluji Izrael, a zda ji tedy mám vůbec hodnotit. Upřímně? Snažila jsem si na místo Izraele představit například Čínu a odpověděla jsem si, že ano.
Vím, kterou situací se S. Ahnhem inspiroval. V roce 2009 skutečně Švédsko (Ahnhem je Švéd) obvinilo Izrael z toho, že odebírá orgány mrtvým bez povolení pozůstalých, protože pro to doposud neměli právní úpravu, ale bohužel mi vadí, kam autor tuto linku posunul. Tedy do podoby Izraele, který vraždí Palestince pro orgány a chudáci Palestinci, kteří si jen rádi hrají s kamením… To mi prostě již přišlo nad rámec beletrie a měla jsem pocit, že autor se snaží do knihy podsunout svůj názor na Izraelsko-palestinský konflikt. Snažila jsem se ale v hodnocení zaměřit na samotný děj a jeho plynutí.

2 21.11.2019

Jo Nesbø můj neoblíbenější autor detektivek a tato kniha to opět potvrdila.
Myslím, že jeho knihy buď musíte milovat, nebo vám naopak nic neříkají, protože jeho styl psaní, kde rozvíjí několik příběhových linek současně a který je zaměřený na detail, nemusí sednout každému. Rozhodně proto nedoporučuji číst dvě jeho knihy po sobě.
Nesbøvy knihy jsou hutné, do detailu propracované, u něj jediného nemám při čtení pocit, že jsou zde vloženy pasáže, které mají knihu uměle nafouknout a které mám při čtení tendenci přeskakovat. Miluji jeho odborné postřehy, které si načetl nebo získal během života (ostatně hodně toho zažil), ať již v této knize například o postraumatické stresové poruše, zbraních, politické situaci, sportu atd. V jiných knihách například o různých zemich, kde se děj odehrává. Užívám si knihu od začátku do konce. Osobně jsem moc ráda, že Nesbø upustil od složitě zkonstruovaných vražedných předmětů, které technicky založeným mužům ničily požitek z knihy.
Kniha Nůž je první z detektivních knih obecně, kde ač jsem od začátku tušila vrha a jeho motiv a na konci se má domněnka potvrdila, vůbec mi to nevadilo a příběh nezkaziko. Ten b sám o sobě úžasný, dechberoucí, plynoucí, smutný a jednotlivé postavy se zase posunuly. A já nechci o ně zase na rok dva přijít a nevědět, co se v jejich životech děje. .
A upřímně? Kdo věřil, že někdo jako Harry Hole může mít poklidný rodinný život s happy endem?

SPOILER o vrahovi:
Jo Nesbø vždy nechá vraha kroužit v těsné blízkosti Harryho Hola. Navíc nám vraha prozradil hned na začátku sám Harry, když vyjmenovával 8 tipů vrahů. Přiznejme si, že jsme si u jednoho čísla hned řekli: Bingo! Kor když další kapitola byla věnovaná jemu. A pak, když nechtěl ukázat tvář...
Ale miluji, jak nás krásně umí zmást i v takové jistotě.

6 12.11.2019

Jedna z nejtěžších knih, kterou jsem kdy četla, zároveň ale mi hodně dala.

1 31.10.2019

Tahle kniha je plná obecné nic neříkající teorie. Potřebovala jsem knihu jako pomocný materiál a musím říct, že mi mnohé nedala. Navíc mi vadí, jak autorka pracuje s některými daty a informacemi. Mám trochu pocit nevědeckosti, například: "Nachází se před vámi kniha o lhaní a lžích, přiznejme si tedy i možnost, že muži klamali a ženy byly ochotnější připustit si, že lžou často a lžou zcela sobecky." Okamžitě jsem věděla, že tohle psala žena a bohužel to není jediná pasáž, kdy cítím její předpojatost. Autorka vezme výsledky nějakého vědeckého výzkumu, ale jejich interpretace je až nekritická vůči ženám. Občas jsem si říkala, že ani člověk, který nic neví o lži, nemůže být takto nekritický... Za mě je to velká škoda. ***

21.10.2019

Dcery narcistických matek jsou jako slunečnice - jejich hlava je příliš těžká na to, aby byla bez pomoci schopna se opět zvednout ke slunci.
Téma, o kterém se v naší společnosti příliš nemluví - matky, které nejsou schopny milovat své dcery nebo sdílet radost z jejich úspěchu. V naší společnosti je natolik sdílen a podporován obraz milující matky, že dcera, která takovou matku nemá, nabyde přesvědčení, že je na celém světě sama. Jediná, která si lásku nezaslouží. Celá špatná. Zlé semínko.
Tato kniha si rozhodně neklade za cíl někoho obvinit nebo soudit, to vůbec ne. Snaží se pomoct právě těmto dcerám konečně nalézt lásku k sobě samé a přestat o sobě smýšlet v odstínech šedé.
Tuto knihu ocení podle mého dcery nejen matek narcistických, ale také autoritativních a pohlcujících.
Řekla vám někdy vaše maminka, že vas má miluje? Těmto ženám nikdy. Nebyly fyzicky tyrane, nebyly znásilněné, nebyly zanedbané, a tak mnoho lidi nikdy nespatřilo jejich bolest. Ale pocitu lasky, pochopení, blízkosti se jim nedostalo. Problém v případě narcistických matek je ten, ze nejenže vám nedá pocit lásky, ale také nedovolí vašemu otci, aby vám byl blízko. Jste sama již od miminka. Tato kniha vám vysvětlí, proč musíte přestat čekat na ta kouzelná slůvka - miluji tě. A proč to není vaše vina. Snad některým ženám pomůže jít dal... :)
Hodnoceni: 9/10 *

16 27.08.2019

Mám bohužel problém s detektivkami, které píší ženy. Přijde mi, že si často usnadňují některé věci, jako je popis vyšetřovacích postupů, technické aspekty provedení zločinu apod. Z tohoto důvodu jsem moc ráda, že ke své milované Angele Marsons, mohu přidat další nový objev – Yrsu Sigurdardóttir.

Samotný příběh mě bavil a rozhodně jsem se při jeho čtení nenudila. Nejenže se setkáváme s opravdu brutálním vrahem, ale také není od začátku zřejmé, kdo jím je. A to mě baví. Sice jsem si místy říkala, že je to maličko překombinované, ale víte co? Autorka na té pomyslné hranici balancovala, ale nepřekročila ji. Co jí bohužel odpustit nemohu, je porušení jednoho z Desatera pátera Knoxe. Porušením takového pravidla si autor strašně moc ulehčuje práci nebo dělá ze čtenáře hlupáka. Prostě a jednoduše s námi tak trochu „vyčůrá“. Yrso, prosím, takto ne.

Až na tohle mínus to byla úžasně zvládnutá detektivka. Autorka si načetla informace nejen o radiokomunikaci, o procesu vyšetřování a výslechu, ale také o psychologii dětí.
Samotná dvojice Freyja a Huldar mi vcelku přirostla k srdci a vůbec mi nevadila ona velká náhoda, která je spojuje. V životě občas prostě takové náhody jsou. Jen doufám, že autorka v dalších dílech trochu víc zapracuje na jejich psychologii a udělá z nich více kontroverznější či zajímavejší postavy, protože se mi zdají trochu plytké. Prvotní jiskření mezi nimi může brzy vyšumět a je třeba, aby dobrý vyšetřovatelský tým tvořilo ještě něco víc. Klidně tomu mohou pomoci například další zajímaví členové týmu.

K připomínkám o nudnosti pasáží věnující se radiokomunikaci musím říct jedno – já si to užívala. Miluji, když si autor o nějakém tématu načte tolik, že je mi i tím kniha přínosná.
S něčím takovým se setkáváme třeba u Joa Nesbøho, kdy některé části kapitol jsou doslova protkány technickými odbočkami a nikdo mu to nevyčítá. Naopak jej díky tomu vyhledáváme. Možná tedy za negativní hodnocení mohou také předsudky čtenářů, kdy tyto technické odbočky u autorky neočekávaly, naopak od ní jako ženy očekávaly větší rozpracovanost psychologie postav. Žádný autor není pro každého, já však opravdu doufám, že tyto technické aspekty v jejích knihách zůstanou a že jsem našla další oblíbenou autorku. Trochu mě v tom utvrzuje zjištění, že její knihy mají rostoucí hodnocení. Už teď ulehám s dalším dílem.

10 19.06.2019

PetrEidler – Na šábes se nevraždí

Na šábes, nejdůležitější svátku Židů, se nevraždí. Přesto však právě o šábesu dojde v domově pro židovské seniory v Praze ke dvěma náhlým úmrtím. Jelikož však neexistuje důvodné podezření, že se jedná o vraždu, ale pouze o neblahé tušení, není k případu přivolána policie. Namísto toho se manželka rabína rozhodne využít služeb soukromé detektiva. Před ním však stojí nelehký úkol – odhalit, zda vůbec ke zločinu došlo.

V tomto domově pro seniory ale neočekávejte bodré babičky a dědečky z pohádek, setkáte se zde s pořádnými drbnami a vtipnými mrzouty, kteří nic nedělají jen tak a rádi si vás vychutnají. A to vás bude bavit.

Mě si autor mimo jiné také získal svým povědomím o Židech a judaismu. Dozvíte se zde jaké jsou zvyklosti Židů a jaké svátky slaví. O pohledu Židů na svět, o jejich válečné a poválečné historii v Československu, ale třeba i takové zajímavé informace, jako co má správný Žid podle kašrutu dovoleno jíst. Upřímně jsem si říkala, zda si to vše autor načetl nebo vyrůstal v židovské rodině. Našla jsem, že pod svým skutečným jménem Petr Balajka působí jako šéfredaktor židovských novin, takže se přikláním ke druhé variantě.

Pokud bych předtím nečetla žádnou knihu o židovské kultuře, byla bych z knihy nadšená, a pokud vás osobně toto téma rovněž zajímá, budete rovněž. Bohužel pro samotnou detektivku to nestačí. Samotný příběh se místy vleče a hlavní vyšetřovatel je trochu ňouma, kterému musí pomáhat kdekdo, aby se hnul z místa. A upřímně? Nemohla jsem vystát jeho ženu, která ho ponižovala a sekýrovala.

Konec příběhu byl dobrý a rozhodl, že jsem přece jen dala 4 hvězdičky. Tento příběh mě bavil především díky zvolenému tématu a břitkému humoru, ale už bych se s tímto vyšetřovatelem a jeho pomocníkem nepotřebovala znovu setkat, což je škoda. U vyšetřovatelů si cením především jejich inteligence a tato dvoje by se hodila spíš do nějaké břitké cynické parodie na detektivku, něco ve stylu Mortdecai: Grandiózní případ.
Myslím, že tato kniha je vhodnější pro starší čtenáře, kteří více ocení zvolené prostředí a oddechový způsob vyprávění.

4/ 5 hvězdičky

4 11.06.2019

Bohužel mám poslední dobou asi problém s detektivkami, které píšou ženy. Tedy až na moji milovanou A. Marsons. Jsem svým způsobem alergická na ten profeministický apel v knihách, jejíchž autorkami jsou ženy. I zde máme inteligentní Fredriku, která vše odhalí, a její mužští kolegové nejenže nepřichází téměř s ničím zásadním, ale ještě ji brzdí v práci a nevidí její úžasné schopnosti. Ne, takhle nevyváženost v literárním světě opravdu nefunguje. Tým se musí vzájemně doplňovat, ne brzdit. A opravdu nemám ráda, když jsou vyšetřovatele „hloupější“ než čtenář. Téměř od poloviny je všem čtenářům zřejmý motiv vraha (možná dokonce dříve), ale autorka odhalení uměle oddaluje.
Máme zde tedy skupinu tří vyšetřovatelů, kteří stále chodí v kruhu, nekomunikují spolu, takže když někdo na něco přijde, ostatní se to dozví až za den dva, až druhý přicestuje bůhvíodkud, a technika je pro ně sprosté slovo. Kam se poděla všechna ta krása vyšetřování, kdy máme mít prostor pohlédnout pod pokličku forenzní kriminalistiky? A gradace příběhu bohužel nedocílíte tím, že začnou vyšetřovatelé chodit do práce i v neděli.
Příběh a hlavní motiv sám o sobě je zajímavý, ale vše pluje trochu moc po povrchu. Konec pak všechny mé naděje bohužel zabil. Mám pocit, že mě autorka okradla o moji roli spolu-vyšetřovatele a nedovolila mi odhalit vraha.
Upřímně? Nebyla bych na Kristinu Ohlsson tak přísná, když je to její prvotina, ale bohužel je přirovnávána k mnou tolik milovanému Jo Nesbovi a s tím nemohu souhlasit. Na druhou stranu mi postavy svým podivným způsobem přirostly k srdci. Oceňuji, že nejsou na první pohled sympatičtí. Dám jim tedy rozhodně ještě šanci a vrhám se na Sedmikrásky.
Hodnotím 3/5

6 03.06.2019

Tuvia Tenenbom je skvělý vypravěč. Nesetkala jsem se dosud s tím, že by autor psal tak vtipně a čtivě o tak vážných tématech, především jde-li o politiku. Opravdu, pokud vás zajímá problematika Blízkého východu, ale máte strach z hutnosti tohoto tématu, nebojte se. Kniha, která je plná hodnotných informací, se četla v podstatě sama. A je velká škoda, že o ní není více slyšet.
Tuvia Tenenbom se rozhodl v roce 2013 vydat na šest měsíců do Izraele, své domoviny, aby tak získal námět pro svoji další knihu – Chyťte Žida. Věděl však, že jako Židovi mu na mnoha místech prásknou dveřmi před nosem. Rozhodl se tedy, že zde bude znám jako německý novinář Tobi (kterým koneckonců také je, protože píše pro německé noviny Die Zeit). Otevřel si tak nejedny dveře, ale dostalo se mu také vřelého přijetí a otevřenosti místních. Spolu s autorem se tak setkáváme s lidmi napříč celým spektrem izraelské populace: vysokoškolskými akademiky, představiteli nevládních neziskových organizací, politiky, novináři, spisovateli, věřícími křesťany, židy a muslimy, ale také s obyčejnými lidmi a jejich problémy. Autor nám za pomocí vtipných a úderných rozhovorů s nimi představuje Izrael.
Nejedná se již o tu stejnou zemi, ze které před 33 lety odešel. Dříve v Izraeli mezi sebou bojovaly dva hlavní tábory: Židé a Palestinci. Dnes se však na bojišti objevuje další, velmi silný, aktér: Evropa. Evropané pod záštitou a financováním EU a neziskových nevládních organizací budují na blízkém východě svoji podobu míru, a to za každou cenu.
A tak si s autorem klademe otázku: Co se doopravdy schovává za tak velkou ochotou nás Evropanů pomáhat Palestině? A proč při vší dobrosrdečnosti zapomínáme pomáhat jiným, často více potřebným muslimům, když je podle všeho tolik milujeme? Proč nás tolik pálí právě Izrael, kór když se jedná o jedinou demokratickou zemí na Blízkém východě? A není přece jen trochu bizardní, že právě Němci jezdí do Izraele učit Židy o demokracii?
Je snad možné, že antisemitismus stále z většinové společnosti nevymizel a jen změnil svoji podobu? Nabízí si tedy otázka, zda Evropané milují Palestince ne pro ně samotné ale proto, že díky nim mohou ukazovat na ty „zlé Židy“? Možná vám odpověď na tyto otázky nabídne kniha Chyťte Žida. Tato kniha vám může změnit pohled nejen na podporu některých neziskových organizací či Červeného kříže, ale také na skrytou stránku některých virálních videí na internetu či důvěryhodnost novinářské práce. Je otázkou na kolik může být Tuvia Tenenbom objektivní, když se v této zemi narodil a je přirozené, že jako Žid bude na straně svého lidu. Je vždy jen a jen na nás, jak kriticky budeme přistupovat k získaným informacím. Možná však stojí za připomenutí, že žádný jiný stát si nemusí každý rok přísahat, že nebude vymazán z mapy.
Jsem velmi ráda, že se mi tato kniha dostala do rukou dřív, než jsem měla možnost se do Izraele vydat (což se snad někdy v blízké době stane), protože možná i díky ní budu trochu lepším pozorovatelem.

7 30.05.2019

Bohužel tato kniha dle mého není obrazem Izraelské společnosti a její kritika, ale spíše životní souboj jedné osamělé, nepochopené a zatracované duše. Duše, která doufá v bezpodmínečnou lásku a nenalézá ji ani u své matky. Každý si v sobě nese své strachy, zklamání, svůj vnitřní souboj, a tak namísto toho, aby jako rodičové chránili malého Dovíka, oba jej svým způsobem odhání.
Máme zde stand-up komedii, kdy se komik Dovík snaží bavit své publikum a zpočátku mu to jde skvěle, avšak stále bojuje s potřebou vyprávět jim svůj příběh. Touží totiž po pochopení a blízkosti. Avšak publikum se chce bavit, ma svých problémů dost, a když postupně smutek převýší vtip, odchází většina sálu.
V jednu chvíli jsem měla pocit, že sedím v sále s ním, že sleduji jeho show a je na mě, zda odejdu spolu s ostatními nebo doposlouchám jeho příběh. Přiznám se, že v jednu chvíli jsem měla touhu odejít a knihu odložit, ale stejně jako část osazenstva i já musela vědět, co Dovíka přivedlo až sem. Kdo nebo co jej zadupal až na samotné dno. Dovík je politováníhodná postava, člověk, který snad již nemá naději na šťastný život, a tak se snaží alespoň bavit druhé. A přece jen, nakonec vám přiroste k srdci.
Přijde kun do baru... A barman se ho ptá: Proč mas tak protáhlý obličej? Jelikož hebrejština slovo protáhlý nezná, takže se jedna o vtip bez pointy. Stejně tak jako je Dovikuv životní příběh.
Jelikož jsem od knihy spíše než osobní souboj jednotlivce čekala více obecnou kritiku společnosti, dávám knize 4/5. Naprosto mě ale dostalo, že já sama v jednu chvíli nevěděla, zda chci knihu dočíst, což naprosto korespondovalo s pocity zúčastněných. Tato kniha vás prostě vtáhne, přestože se tomu bráníte. Nikdo nechce jít s Dovíkem až na samotné dno, zůstane jen hrstka.

6 10.05.2019

Bryndza mě prostě baví. Autor má opravdu hodně nastudováno a načteno nejen o vyšetřovatelských postupech (únikových metodách, historii apod.), takže nešidí kvůli neznalosti ty části, kde tým postupně odhaluje pachatelovy kroky. Díky tomu postupně vše odhalujeme spolu s vyšetřovatelem, což mě velmi baví. To, co mě ale poslední dobou baví stále méně je to, jaký je Erika mravokárce. Neustále rostoucí korektnost a náladovost (i když tu autor vtiskává hrdince schválně) mi trochu hlavní vyšetřovatelku zprotivuje. Malá odbočka do rodinného života Eriky byla zajímavým zpestřením, kor když nás díky ní autor zmátl v tom, oč se jedná. Takže opět jsem velmi spokojená s tím, jaký měla kniha spád, jak dobře se četla a že stále bylo více možných podezřelých, takže se čtenář při čtení rozhodně nenudil. Dávám tedy 5 hvězdiček, i když jsem váhala. Nakonec jsem, si ale řekla, že opravdu kontroverzní vyšetřovatel je něco, co je u detektivek neobvyklé. Většinou se jedná jen o takové ty jakože kontroverzní, neboť jsou společenští vyvrhelové, ale přitom je naprosto milujeme (Harry Hole a jemu podobní). U Eriky tomu tak v některých dílech není, někdy jí je až trochu moc. Takže to, jaká je v knize Erika, ve mně vyvolává ambivalentní pocity a trochu doufám, že v dalším díle mi trochu víc přiroste opět k srdci (třeba se rozvine její osobní život), aby se misky vah vyrovnaly, protože to je pro mě důležité.

2 24.03.2019

Bohužel jsem tuto knihu četla jako druhou od autora, tedy ne chronologicky a asi to byla velká chyba, protože mi ne a ne přirůst postava vyšetřovatel k srdci. Je to logické, neprožila jsem s ním postupně jeho velké životní zvraty a bohužel si ještě vyspoilerovala předchozí knihy. Takže (asi) poučena.
Ale k samotné knize. Jak již bylo psáno níže, spojení minulosti a přítomnosti je skvělý nápad a knihu ozvláštnil. Nejenže člověk lépe vnímal vývoj jednotlivých postav, ale také změny ve vyšetřovatelských postupech a vývoj společnosti celkově. Bohužel hlavní příběh byl trochu překombinovaný, což by mi úplně nevadilo, kdyby byly motivace jednotlivých členů více uvěřitelné. Velmi mě tedy mrzí, že v knize nebyl více vyobrazen pohled jedné z postav (viz ono záhadného úmrtí v domě), myslím, že by to knize dodalo na uvěřitelnosti. A závěrečná scéna? Upřímně, kdo to nečekal? Pokud se v předchozích knihách dělo to, co člověk čte v této knize o minulosti, je trochu divu, že Martin není víc obezřetný. Autorova snaha za každou cenu dělat z Martina trpitele mi ale vadila, myslím, že to bylo zbytečné a více by knize slušel jiný konec. A ještě jedna věc mi velmi vadila, ale to je asi můj osobní problém, ale nemám ráda, když autor přes hlavní postavu prezentuje přespříliš své názory a vytváří morální apel na čtenáře. Neustále lamentování nad dnešní dobou, dobou techniky, robotů a mobilů... Když jsem se zaměřila po dočtení na autora, už jsem ty dvě postavy (autor-Martin) nemohla oddělit, jak bych si přála. Znělo to trochu, jak když starší generace kritizuje současnou dobu před televizí.
Bohužel hlavní postavu příliš srovnávám s Harrym Holem, který je pro mě víc charismatický, inteligentní, přirozený ve svých názorech, a dokonce trpí tak nějak přirozeněji? Ale jinak mě velmi příjemně překvapilo, kolik maličkostí a vědomostí autor do knihy vložil. Je vidět, že má mnoho načteno (o hadech, vyšetřovatelských postupech, forenzní vědě, umění apod) a že již něco odžil, bohužel té kritiky na mě bylo přespříliš. Působil na mě Martin trochu jako morous. Velkou část děje jsem však netušila, kdo je vrah a knihu téměř do konce hltala plnými doušky. Posledních 30 stran pro mě sice byly zbytečné, překombinované a knize spíš uškodily, ale jinak jsem, si knihu užila.
Příště zkusím druhý díl a snad mi Martin nakonec k srdci přiroste...
P.S.: Nádherná obálka!

1 19.03.2019

Než jsem se pustila do knihy Létající Santini, narazila jsem na něj na stránkách ČR Vltava. V okamžiku, kdy jsem zjistila, jak vypadá jeho dům v Polsku, věděla jsem, že tohle není jen tak obyčejný autor a už vůbec ne člověk. Někdo, kdo využije skuliny mezi domy, aby tam postavil třípodlažní trojúhelníkovitý objekt, který má v nejširším místě 122 cm a v nejužším místě pouhých 72 cm, aby při svých návštěvách v Polsku nemusel bydlet v hotelu, musí výjimečný. Musím říct, že tohle je jedna z věcí, která mě na židovském přemýšlení tak baví. Rozhodně doporučuji si tuto stavbu vyhledat, povolení jí má končit v roce 2016, takže netuším, zda ještě existuje.

Stejně jako Edgar Keret, mě také jeho kniha naprosto překvapila. Při čtení jsem se nemohla rozhodnout, zda autor psal knihu pod vlivem drog nebo prostě jen popsal to, co se mu zdálo, když usnul během dne. Myslím, takové ty bizarní sny, kdy člověk žasne, co za "blbosti" se mu to zdálo a jak tohle jeho mozek dokázal vytvořit. A zoufá si, proč není jeho mozek takhle kreativní i když bdí.
V každé, velmi krátké, povídce je ponaučení a vy do posledního odstavce dychtivě čtěte a netušíte, jak tuhle povídku zakončí, protože on přemýšlí úplně jinak. Naprosto souhlasím s názorem, že jednotlivé povídky jsou jasné a úderné jako facka. Obohacují kniha především v tom, jak se liší od běžného uvažování. A závěrečná povídka o tom, jak to chodí na místě, kam po smrti odchází sebevrazi, a co se stane s falešným Mesiášem, který se z tohoto světa rozhodne najít cestu ven, mě přesvědčila, ze si musím od Kereta ještě něco přečíst.

Já nejsem příliš velký příznivce povídek, na mě je tohle příliš krátký útvar na to, aby si mě autor mohl získat. Ale tohle je druhá nejlepší povídková kniha, jakou jsem kdy četla. Knihu bych hodnota spíše 4/5, ale díky výše zmíněné originalitě dávám 5/5. Je to jedna z mála knih, které si chci znova přečíst.

1 08.02.2019