Montezuma komentáře u knih
A Farewell to Arms se vzpírá překladu a moc by mě zajímalo proč je tomu tak u většiny Hemingwayových knih, když jeho styl je zdánlivě velice jednoduchý, strohý. Možná, že ledová kra se při převodu do jiného jazyka chtě nechtě potopí více než by bylo zdrávo? Tak jako tak, jste-li jazykově vybaveni, vřele doporučuji sáhnout po originále - čtenářský zážitek se okamžitě povznese na jinou úroveň a opravdu to není nic proti Pellarovým (ti jsou vždycky skvělí) nebo kdo to zrovna přeložil; s překlady je holt vždycky potíž.
Mě tyhle věci coby ateistu zajímají z religionistického hlediska, baví mě číst si o vývoji křesťanství, jeho etických základech apod., tady si z toho člověk může odnést i něco do praktického života, ale při čtení všech těch infantilních teologických báchorek, si nemůžu pomoct, a vždy kroutím hlavou: jak může inteligentní osoba, jako třeba Mireia Ryšková, celoživotně plýtvat svou intelektuální energií na nesmysly, které si vybájila banda zoufalých opičáků z doby bronzové? Nebylo by poctivější dát svou intelektuální kapacitu do služeb něčeho užitečnějšího a méně intelektuálně ponižujícího? Panebože, vždyť ona na mnoha místech nechává otázku "zmrtvýchvstání" a "zázraků" otevřenou, jako kdyby něco takového bylo možné. To je ale bohužel kámen úrazu všech lidí, kteří se věnují náboženství, teologii apod., nemůžou samozřejmě otevřeně říct, že se jedná o naprosté nesmysly, že tráví život studiem píčovin, musí se tvářit, že se jedná o něco seriózního, protože jinak by toho museli nechat, a věnovat se něčemu jinému.
Jistě zajímavé, jen by mě zajímalo, nakolik byla Simone Weilová poplatná známému francouzskému nešvaru: totiž tlaku tamního kulturního milieu na alespoň částečnou nesrozumitelnost svých filosofů. U takových 70% těchto "pascalovských pensées" se totiž není čeho chytit, což je neskutečně frustrující zážitek.
Jinak se nejspíš jedná o poznámky k osobní unio mystica Weilové, klasické "nic nemít, nic nechtít, nic nevědět" je tu jen podáno moderním jazykem francouzské intelektuálky.
Odpad! nedávám téměř nikdy, ale tady se to hodí jako nikdy. Pokud už píšu monografii o nějaké zemi, měl bych se snažit alespoň do určité míry zachovat jisté vědecké dekorum a úplně si nevymýšlet. Pan autor sice napsal naučnou knihu o Sýrii, mimochodem velmi nezáživnou, ale hlavně mně přijde, že je až obsedantně posedlý Izraelem - neboť s trochou nadsázky se spíš jedná o pamflet proti této zemi. Z celkových 176 stran je věnována snad polovina poměrně debilní propagandě proti židovskému státu, takže i laik jako já, který se dotyčnou oblastí zabývá jen zběžně a povrchně, brzy začne znechuceně kroutit hlavou.
Ale posuďte sami.
Mohla to být opravdu velmi zajímavá kniha, kterou bych si velmi užil. No nic, objednávám originál a budu se muset plahočit se čtením v Angličtině.
BOHUŽEL TÉMĚŘ JAKO VŽDY V PŘÍPADĚ ČESKÝCH PŘEKLADŮ POPULÁRNĚ NAUČNÝCH DĚL TÉMĚŘ NEČITELNÝ PŘEKLAD.
Absolutní hrůza. Opravdu nechápu, jak si toto může vůbec někdo dovolit vydat. Speciálně se jedná o nakladatelství BETA-DOBROVSKÝ ŠEVČÍK.
To tam, do prdele, nedělají žádné korektury aby to nebylo jako z Google translate?
Knihu rozhodně nedoporučuji ke koupi. Ani žádnou jinou od tohoto nakladatelství (např. Mladý Stalin). Jedná se o překlady Petrušky Šustrové, což je pro mě ještě daleko větší šok, že se tato paní k tomu vůbec propůjčí. Nebo je jí to jedno? Asi ano, protože to není její první "překlad" pro toto "nakladatelství."
(...) your slightest look easily will unclose me
though i have closed myself as fingers,
you open always petal by petal myself as Spring opens
(touching skilfully,mysteriously)her first rose (...)
(...) i do not know what it is about you that closes
and opens;only something in me understands
the voice of your eyes is deeper than all roses
nobody,not even the rain,has such small hands (...)
A nakonec měl přece jen pravdu Egon Bondy:
SSSR se sesere.
Je to vtip, ale stejně nechápu, jak to, že se všichni ti náckové a DSSS válečníci denně nemodlí k Jungmanům, Dobrovským, Palackým, Fričům atd. Vždyť to jsou teprve ti opravdoví hardcore zakladatelé národa. Asi je neznají či co.
Ke knize lze říct, že pan Hroch je velký odborník - možná až příliš pro laika jako já - čili se v tom přívalu odborných infrormací člověk leckdy ztrácí a musí dohledávat souvislosti. Jinak ale to Obrození byla opravdu zajímavá perioda, divočina po všech stránkách a taky celkem zázrak, že to tak krásně všechno dopadlo.
Antonín Kachlík je jistě statečný a sympatický chlap. Bohužel neumí vůbec psát. Proto se divím, že svoje zajímavé a hodnotné zážitky nesvěřil profesionálovi a nenapsali spolu, co já vím, třeba knihu rozhovorů nebo po vzoru Buñuela a Carrièra knihu vzpomínek.
Můj stříbrný vítr původně v 50. letech lektoři odmítli z důvodu mj. "naprosté neuměleckosti" na což si Kachlík v předmluvě trochu dotčeně stěžuje. Nyní, po čtyřiceti letech prý zjistil, že téma je aktuálnější než kdy předtím a změnil nakladatele. Kniha je ovšem pořád stejně tragická. V Kachlíkově podání i ten odboj působí směšně, pateticky, a co hůř, banálně.
Škoda, že nakladatelství Futura nezaměstnává nějaké zlé lektory, starý pán by se tak aspoň vyhnul sarkastickým komentářům na Databázi knih.
Ach, tak hrozně učené! A taky dost arogantně, nepříjemně napsané. Nevím, Effenbergerův styl mně i přes zajímavost předkládaných témat moc nesedl. Nicméně s výsledkem jeho zkoumání - totiž že debilita je na nezadržitelném postupu - se nedá než vřele souhlasit.
Literární díla surrealistů chápu jako nemožné příbuzné abstraktní malby: vizionářského, mystického umění, jenž dává perfektní smysl...až do chvíle, kdy se je pokusíme verbálně formulovat. Všichni to známe: stojíme v galerii před abstraktní malbou, která nás čímsi oslovuje, pokoušíme se nahlas vyslovit svůj názor a zníme jako blbci. Prostřednictvím slov to nefunguje a já mám proto s mystickou literaturou trochu potíž.
Jako vstup do problematiky naprosto ideální...jen ona "rozkošná zaujatost" je spíše klasickou katolickou obojakostí, takovým tím velmi sofistikovaným, staletími do dokonalosti vybroušeným pokrytectvím jaké se nevidí nikde jinde. Ti katoličtí černoprdelníci jsou stejně k neuvěření: s laskavým, blahosklonným úsměvem vám klidně vmetou do tváře, že prý si za to např. ten Hus mohl vlastně sám, neboť kardinálové měli i jiné věci k řešení a ten Honza už jim tou svou zabejčeností prostě lezl na nervy...
Celkově se ovšem četba vyplatí. Vše je přehledné, zhuštěné na maximum a v rámci možností srozumitelné. A jako bonus se člověk dočte o chuťovkách typu Synoda mrtvých...
Ach, tihle nábožensky založení mladí mužové. Jdou mně jaksi proti srsti! Jak říkal předseda Mao: "Svět je toliko platformou pro realizaci našich běsů." Tak i mladý muž Luther - místo aby si třeba vrznul a byl v klidu - pokoušel se svou vůli vnutit světu.
Pršelo tak silně a dlouho, že ryby místo v řece plavaly ve vzduchu.
Po formální stránce jde o takový divoký konglomerát všech možných vyprávěcích postupů ve kterých si tolik libují latinsko-američtí spisovatelé a ze kterých by určitě měl radost i James Joyce. Doba ticha není vůbec špatný román, ba naopak, avšak člověk se nemůže zbavit dojmu, že profesionální spisovatel by z příběhu ''zničeného dobrého srdce'' přece jen dokázal vykřesat víc. Určitě by si vyhrál s fabulí, zlepšil dialogy a namísto rušivých intelektuálních exhibic se více zaměřil na práci s detailem, neboť román, zdá se mi, plave trochu ve vzduchoprázdnu. Já byl ovšem spokojen, možná i proto, že příběh dona Pedra mně zahrál na osobní strunu. Ústřední téma jisté životní naivity intelektuálního stavu je pozoruhodné. Možná je to jistou netečností k životu, plynoucí z vědomí marnosti všech věcí? Ovšem v jaké chvíli se dobrota překlápí do nebezpečné naivity a lze vůbec takto uvažovat? Jde vůbec dát do uvozovek a o jaký akt lidské vůle se potom jedná? Není to už vypočítavost, falešnost? Don Pedro neuvozuje a je nemilosrdně smeten ze scény svého života, což by ani tak nevadilo, je to přece jen jeho život, horší však je, že způsobí i jinou tragédii, pravý opak původně zamýšleného a život se tu tak znovu vyjevuje ve své nebezpečné dvojsečnosti. Vyplatí se být obezřetný.
Klasický případ akademického kýče. Některé teze jsou tak absurdní a vycucané z prstu, až je to k pláči. Důkaz, že jistá forma nadinterpretace může být stejně směšná jako Ordinace v růžové zahradě.
Moc tajemství v tom teda není, Fischer byl prostě učebnicovým případem paranoidního schizofrenika. Ale chápu: šachista, tak se z toho musí udělat třetí světová. Ono Fischer by byl fascinující postavou i bez duševní choroby. Do kin v USA teď půjde film o Bobbym s Tobey Maguirem v hlavní roli, což by mohlo být zajímavé, pokud z toho zase nevyleze nějaký Rain Man. Film o Fischerovi chtěl svého času natočit už Miloš Forman, ale projekt záhy ztroskotal, neboť s Fischerem se nedalo domluvit - trval na přísně konspirativních schůzkách v obskurních motelech, vyžadoval přítomnost rušiček možného odposlouchávání apod.
K překladu: v roce 2014 je to opravdu ostuda. Sakra, když už chci vydat knihu o šachovém mistru světa, proč do toho nezainteresovat někoho, kdo tomu skutečně rozumí a né nějaké jelito, co se ani neobtěžuje zjistit si základní věci. To je jako dělat knihu o fotbale a tvrdit v ní, že Messi hraje za Real Madrid. Už chybí jen šachovnice, kde pole A1 je tvrdošíjně bílé. Ach jo, šachista se prostě důstojného zacházení nedočká!
P.S.: je opravdu šokující jaký paskvil si nakladatelství XYZ dovolilo v vydat. Je to suverénně nejhorší nakladatelský počin s jakým jsem se kdy setkal. Nejde jenom o špatnou šachovou terminologii, nýbrž text snad vůbec neviděl editora. Téměř na každé straně chybí jednotlivá slova, věty nedávají smysl, jedná se doslova o stovky chyb a člověk se musí hodně soustředit, aby pochopil co chtěl autor říci. Spousta vět je otrocky přeložena a originální angličtina z toho úplně trčí. Je to jako z Google translate... Hrůzostrašné.
Převládající dojmy: 1) Vojáci jsou strašný dobytek. 2) Elegantní klasický styl (vyká se tu i lidem, které vedou na smrt, pucflekové, paničky, páni důstojníci, ordonanc). 3) Feketehalmy-Czeydner byl úchylná svině a ne že ne (a ještě si nechal říkat Jeho Excelence!). 4) Je to spíš taková větší novela než román, škoda, člověk by se chtěl dozvědět i něco víc o celém tom podivném světě maďarské armády a jejích pánů (sic) důstojníků. Setrvat poněkud déle v přítomnosti Pozdora, Szabóa, Tarpatakiho a Bükyho, což jsou určitě zajímavé a vypovídající charaktery. 5) A jak byste se zachovali vy?
Mrazivá legrace! Na to jak se bolševik vymezoval vůči katolické církvi coby konkurentce ve výkladu světa, vždy de facto zůstal jen její pokleslou a méně rafinovanou nápodobou, a to včetně obligátních instrumentů ke kontrole, vymývání mozků a následnému ovládnutí lidských bytostí (čti mas, lidu, oveček apod. atd.).
Nejprve tu máme dogma nejvyšší entity, prvotního hybatele, Boha (u bolševika objektivní historické zákonitosti), dále instituce (Církev - Strana), jenž jediné pochopily smysl bytí, ba přímo jim tvůrcem tohoto bytí byl jaksi svěřen jeho ''vědecký'' výklad, máme zde také profesionální vykladače (teology - teoretiky marxismu-leninismu), dále svaté a mučedníky a pak hlavně LID, o jehož blaho tu jde především a jenž má své nezadatelné právo se vším bezvýhradně souhlasit (modlit se - pracovat) tj. hlavně držet hubu nebo být vyobcován z křesťanské obce, či skončit ''na smetišti dějin''.